Sven Nordqvist, kocour Fiškus a ti druzí. Rozhovor se světovým ilustrátorem i spisovatelem

Sven Nordqvist, kocour Fiškus a ti druzí. Rozhovor se světovým ilustrátorem i spisovatelem

Sven Nordqvist je v Česku známý knížkami o Pettsonovi a kocourovi Fiškusovi, které mu získaly světový věhlas. Když byl hostem Budapešťského mezinárodního knižního veletrhu, publikoval časopis Könyvhét rozhovor s tímto uznávaným švédským autorem a ilustrátorem. Se Svenem Nordqvistem hovořil Kornél Kovács.

Už léta jste známá osobnost ve Švédsku, ale v Maďarsku lidé nevědí tolik o člověku, který se skrývá za Pettsonem, Fiškusem a dalšími knížkami. Pověděl byste trochu o svém soukromí? Například o tom, kde jste vyrůstal?
Narodil jsem se v Helsinborgu, ale poměrně brzy jsme se přestěhovali do Halmstadtu a pak jsem víceméně žil stále tam až do svých třiceti let. Odstěhovali jsme se tam kvůli rozvodovému sporu mých rodičů s mojí mámou, u které jsme pak žili s bratrem. Teď žiji v Stockholmu, v docela velkém bytě s manželkou a mladším synem, který už se chystá vyletět z hnízda. Mám dva syny, ten starší taky bydlí poblíž. Moje žena je překladatelka a také u nás má na starost peníze, účetnictví a všechno kolem toho. Já dělám knihy, no a další jen ilustruji. Momentálně už nepracuji tolik, zkouším žít trochu uvolněněji.

nordqvist 1

Čím se zabývají Vaše děti, nevydali se ve Vašich stopách?
Mladší syn se připravuje na dráhu přírodovědce, studuje biologii na univerzitě, ten starší je kreslíř, kreslí komiksy manga.

Co si myslíte o žánru manga?
Nečtu je tolik, většinou se dívám jenom na obrázky a mezi těmi jsou jak dobré, tak i méně dobré. Je to osobitý svět, ale mne moc nezajímají takto dlouhé, takřka oblečené do románové formy komiksy. Nemám k nim vztah. Rád studuji šikovné kreslíře žánru manga, ale pravda je, že člověk vidí i hodně slabé práce, které nemůžu mít v oblibě.

Když už mluvíme o jiných kreslířích, máte nějaké, kteří Vás ovlivnili?
Samozřejmě, především bych se zmínil o jednom anglickém umělci, Ralphu Steadmanovi, jehož techniku jsem hodně studoval. Má šikovné kresby tuší, ale i v technice stínování a jiných věcech je taky dobrý. Zkoušel jsem se učit prostřednictvím jeho prací. Jako desetiletý jsem četl jedny noviny, které se jmenovaly MAD a vycházely i v švédském překladu, v nichž se objevovalo hodně šikovných kreslířů a ty jsem s potěšením studoval nebo jsem napodoboval jejich obrázky.

Nikdy jste se neučil kreslit na vyšších školách?
Ne. Po maturitě jsem se přihlásil na různé umělecké školy, ale nedostal jsem se na žádnou z nich. Tak jsem se stal architektem, protože tam mě přijali. Čtyři roky jsem studoval Vysokou školu architektury v Lundu. Několik let jsem také pracoval jako architekt, respektive jako asistent na univerzitě, ale pak jsem se vrátil ke kreslení, vždyť jsem celou dobu byl přesvědčený, že chci být kreslířem. Od šestnácti let jsem se připravoval vědomě na tuto dráhu a ani během vysokoškolských let jsem nepřestal s kreslením. Už z dětství jsem se připravoval k tomu a vysokoškolská studia jsem potřeboval jenom na to, abych měl pořádné vzdělání a abych našel uplatnění, i kdyby se mi mé plány nesplnily.

Všechny malé děti kreslí. Máte nějakou vzpomínku z vlastního dětství s tím spojenou?
Vzpomínám si, že mě hodně chválili ve škole, protože jsem kreslil nejlíp z celé třídy. Moje máma mě také hodně chválila. Je důležité, aby člověk v dětství byl hodně povzbuzován. Už jako pětiletý jsem kreslil rád, ale mé první uschované kresby jsou z věku deseti let. Na nich nevidím nic, co by mě odlišovalo od většiny dětí, možná jsou jen trochu důkladnější a ambicióznější. V šestnácti jsem se začal trochu lišit od ostatních, když jsem začal vědomě procvičovat stavbu lidského těla a jiných postav.

nordqvist 2

Měl jste nějaký „narativní prvek“ už v tehdejších kresbách?

Ne, byly to jednotlivé obrázky, povětšinou jezdců, divoký Západ a tak. V padesátých letech to bylo v módě a takové jsem napodoboval podle umělohmotných figurek a obrázků.

Zanedlouho zasednete jako porotce a budete předávat cenu v jedné maďarské kreslířské soutěži. Mnozí vůbec netuší, že i Vaše vlastní kariéra započala jednou podobnou soutěží.
Ano, to je pravda. Ilustroval jsem u jedné reklamní agentury učebnice a podobně, ale pomalu jsem začínal mít této práce dost a chtěl jsem si vyzkoušet něco jiného. Přečetl jsem si, že nakladatelství Opal vyhlásilo soutěž a pro tu jsem udělal svoji první knížku s názvem Agaton Öman a abeceda (Agaton Öman och alfabetet). Protože jsem neznal žádného spisovatele, musel jsem si sám napsat taky text. To byla první příležitost, kdy jsem se zabýval psaním, dalo by se říct, že tato soutěž udělala ze mne spisovatele. Bylo nezvyklé, že jsem připravil před odevzdáním do soutěže celou knihu – podle pravidel totiž stačilo zaslat asi čtyři obrázky. Já jsem soutěžil s celým dílem, kde jsem k obrázkům přidal taky text, aby viděli, jak by výsledné dílo mělo vypadat. Můj styl se lišil od většiny, na což patrně také reagovali při udílení cen, protože to, co jsem udělal já, bylo nové. Po soutěži nakladatelství mě požádalo o další knihy a to se shodovalo i s mým přáním, takže od této chvíle už jsem musel jen pokračovat dál.

V kolika zemích byly dosud vydány Vaše knihy?
Zkusili jsme to přepočítat a ukázalo se, že přibližně v třiceti zemích a čtyřiceti jazycích. To je docela dost! Švédská literatura pro děti má velký vývoz, u nás je v tomto žánru hodně šikovných lidí. Nejspíš za to vděčíme Astrid Lindgren, vždyť jestli někdo si doopravdy udělal jméno v zahraničí, tak ona.

Máte výtisky z maďarských vydání Vašich knih?
Mám pár maďarských výtisků, vždycky mi posílají jeden, když mi vyjde nová kniha. Dvakrát už jsem byl taky v Budapešti, pod záminkou toho, že se o Pettsonovi a Fiškusovi připravoval kreslený film.

Co si myslíte o tom filmu?
Je dobrý natolik, nakolik může být kreslený film. V takových filmech se vždycky hodně zjednodušují linky a je prostší i vybarvování, ale člověk si zvykne. Scénář byl oproti tomu po obsahové stránce dobrý. Dodržel ducha knihy.



Kolik knih o Pettsonovi a Fiškusovi jste dosud udělal? A jak se vyvíjela řada o nich od roku 1984, kdy vyšel poprvé Kocourův narozeninový dort?
Devět. Z toho jedna práce je kniha členěná do kapitol, ostatní jsou obrázkové. Brzy se udála změna: ze začátku jsem viděl Fškuse jenom jako kocoura, sice mluvícího, ale přece jenom pouze kocoura. Tím, že se mi narodily děti a já je po celý den měl pořád v hlavě, no a taky ve svém fyzickém okolí, se z Fiškuse pomalu stalo dítě. Zato Pettson se vůbec nezměnil, je pořád stejný chlápek, a navíc se zevrubně podobá mně. To jednoduše vyplynulo z toho, že jsem psal o tom, co bylo pro mě nejsnadnější a tak mé vlastní myšlenky, reakce a nátura byly výchozím bodem.

Vždycky jste žil ve městě, po Halmstadtu přišel Stockholm, zatímco Pettson je opravdový venkovský chlapík.
Láska pro švédskou krajinu a venkov vychází z hloubi mé duše. To je příznačné pro mnoho Švédů, spousta jich má nějakou chýši někde v přírodě. I moje touha je tam, třeba bych si dovedl představit i to, že bych žil obklopený přírodou. Když jsem byl malý, neměli jsme chalupu, ale víckrát jsem trávil léto na vsi a právě tyto týdny zanechaly ve mně trvalé vzpomínky. A pak jsem potkal několik opravdu podivínských starých lidí, kteří žijí na venkově a jejichž garáže jsou plné až k prasknutí roztodivného nářadí, kusy železa a bednami všelijakého haraburdí. Takové věci jsou pro mne napínavé, protože i já sbírám všemožné krámy. Jinak pokud jde o netknutou přírodu – mnozí cizinci mají rádi Švédsko právě kvůli ní. A pak jsou někteří starší lidi, kteří mají v oblibě právě moje knížky kvůli tomu, že v nich poznávají starodávnou kuchyň a mnoho jiného ze svého dětství.



Knížky o mámě Mú jsou v Maďarsku také populární. V nich ilustrujete text autorského páru Wieslander. V čem se liší tvůrčí proces, vlastně samotné kreslení, když ilustrujete cizí rukopis a když děláte všechno sám?
Pokud jde o kreslení, není velký rozdíl, protože i ve vlastních knihách vždycky nejdřív píši text a až poté kreslím. Ale přesto obě věci nejsou stejné. Větší svobodu zažívám, když pracuji na vlastních knihách, protože tehdy jsem zodpovědný jenom sám za sebe. Je to jaksi lepší pocit, když se nemusím ohlížet na jiné. Když pracuji k textu někoho jiného, vždycky mám pocit, že se musím předvést ze své nejlepší stránky a že musím být děsně dobrý. Nemůžu si dovolit malá dovádění, něco mi v tom brání. Nevím, proč se to tak stalo, vždyť oni přece chtějí pracovat se mnou, protože se jim líbí, jak kreslím. Vlastně bych se rovnou mohl poddat.

Na úrovni, na kterou jste se dostal, se určitě můžete cítit s jistotou jako kvalitní a uznávaný kreslíř.
Možná, ale věci se mají tak, že přesto je ta situace s léty čím dál horší. Možná, že i proto jsem teď trochu přibrzdil. Měl jsem v hlavě plno pochybností, nejistoty a podobných pocitů.

Honba za kloboukem a Kam zmizela moje sestra? jsou dva samostatné tituly, které se také těší velké popularitě. Mohl byste povědět také trochu o nich?
Pravda je, že ten první z nich vznikl pro konkurz. To se stalo ještě předtím, než jsem si uvědomil, že je dobré, když člověk pracuje stále u stejného nakladatelství. Zaslal jsem jednu knihu do jedné anonymní soutěže, ale samozřejmě poznali můj styl, a tak jsem nemohl dostat první cenu, ale jen zvláštní ocenění poroty. Zřejmě hledali nové talenty, vždyť od toho jsou tyto soutěže. Co se týče titulu Kam zmizela moje sestra, nápad jsem dostal už dávno a čekal jsem jenom, kdy budu mít dostatek času ho uskutečnit. Dohromady jsem strávil nad touto knihou půldruhého roku. Užívám si, pokud mohu dokončit pořádně důkladnou práci, rád vysedávám nad svými kresbami a kutím. Vyšla z toho opravdu svérázná kniha, dostal jsem za ni také cenu.

Dostal jste také mnoho jiných cen, mimo jiné také Augustovu cenu. Na kterou jste nejvíc pyšný?
Asi na tu malou cenu, kterou jsem dostal bezprostředně po Augustově ceně od Švédské akademie. Je to nová cena, kromě mě ji zatím dostalo jenom pár lidí. Jsem na ni pyšný, protože jsem ji dostal právě od Švédské akademie, od této literární společností s dlouholetou tradicí. Už samotný fakt, že lidé mají rádi moje knížky, je velikou odměnou, ale i tak člověku přijde dobře, když dostane i oficiální uznání o tom, že vytváří hodnotu.

Jaké plány si hýčkáte do budoucna?

Čekám, až dostanu inspiraci na novou knihu. A ta se zatím ještě nedostavila. Právě teď ilustruji knihu pro děti o filosofii napsanou někým jiným, abych neseděl celý den nečinný. Stal jsem se příliš kritický ve vztahu k vlastním nápadům, v tuto chvíli mi skoro nic nepřijde dost dobré, těžko se pouštím do něčeho nového.

nordqvist 3

Proč se dostavují takové pocity právě teď? Možná, že na odvrácené straně úspěchu se skrývá zvýšená sebekritika?
Nevím, jestli to pokládám za zcela negativní, vždyť právě to mě nutí, abych nepracoval z rutiny, ale dával ze sebe to nejlepší. U jiných umělců také vidím, že přichází určitý bod, kdy cítí, že každá nová práce už musí být lepší a lepší, ale přitom moc nevědí, jak to uskutečnit. Je těžké posuzovat kvalitu, na čem závisí, jestli je něco dobré? Je to těžké rozhodování, a to i když je vám už přes šedesát a dělali jste to celý život.

Knihy v češtině:
Sven Nordquist: Kocour Fiškus a vánoční skřítek – vyd. KK 10/2002
Sven Nordquist: Jak byl Fišku malý a ztratil se – vyd. KK 9/2006