Nejen Albatros, ale i jiná nakladatelství vydávala v minulosti výbory pohádek. Některé z nich byly velmi zdařilé např. Pohádky pro obě uši, které pro Lidové nakladatelství vybral, převedl a uspořádal Jan Červenka v roce 1978.
Jsou v něm představeny pohádky altajské, chorvatské, mongolské, bulharské, kazašské, arménské, indické, tatarské, lotyšské, ruské, polské, německé aj. rčení a přirovnání byla z logických důvodů brána z českého jazykového prostředí.
Pohádky inspirativně ilustroval jeden z nejlepších - Stanislav Kolíbal.
V závěru knížky Jan Červenka píše :
Čtete rádi návody k upotřebení? Chceme se pokusit jeden z nich vám předložit. Velmi vás prosíme, abyste mu věnovali chvíli pozornosti. My lidé jsme někdy zvláštní: když je nám něco opravdu drahé, zacházíváme s tím zcela ledabyle a bez snahy se nějak na zacházení připravit. Koupíme-li auto, studujeme kdeco, div ne ještě teoretickou fyziku. „Koupíme-li si „ dítě, čteme ve valné většině případů rovněž řadu poučných návodů, jak dítě krmit a nekrmit, jak je přebalovat, kolik procent čeho dát do kašičky, kolik stupňů Celsia škodí a kolik ne – atakdále.
Mnohem méně se však už věnujeme stavu, kdy jsme dítě „uvedli do chodu“. Najednou v nás zakotví pocit, že už máme „volno“, že dítě samo spí, samo jí, samo chodí, samo povídá, samo něco rozbíjí atd. Máme pocit, že i my si můžeme odpočinout, že se můžeme věnovat svým koníčkům, že můžeme jít na kopanou, přičemž stačí dítě čas od času předvést příbuzným a známým, aby obdivovali jeho spontánní či polospontánní vývoj.
Vezměme však na vědomí, že takovýmto přístupem šidíme sebe i dítě. Málokdy si totiž dokážeme udělat ze svého dítěte „koníčka“ nebo alespoň jednoho z „koníčků“, kterému bychom se věnovali se stejnou vehemencí jako návštěvě kopané nebo domácímu kutění. Přitom při bližším pohledu zjistíme, že často může jít jen o časovou organizaci společného života…
