Úvodní slovo Václava Stejskala k výstavě Stanislava Kolíbala při zahájení výstavy v Alšově síni 12. února 1960.
Vážení přátelé,
před týdnem jsem s podobnými rozpaky, ale i s podobnou vnitřní radostí zahajoval v jednom ze starobylých paláců Florencie výstavu české dětské knihy, putující Itálií. Promiňte mi, že se nedovedu ubránit vzpomínce i jistému srovnání. Česká výstava v Itálii nemá snadnou pozici: málokde na západě je umění tak plné anarchie jako právě v oné zemi prastaré a obrovské kultury. O zájem veřejnosti, zejména v uměním užitém a v umění knižním, se tam dělí konzervativní konvenční umění různých šablon s nesmírnou záplavou kýče amerikánského střihu, kterým jsou v Itálii opíjeny každodenně a na každém kroku masy dospělých a ještě daleko více nedospělých lidí.
Opravdové, moderní knižní umění má v Itálii sice své zasvěcence, ale zřídkakdy nalézá své nakladatele.
Chtěl bych, abyste slyšeli slova nelíčeného obdivu, jichž použil o české knize univerzitní profesor Galo, komeniolog světového jména, který hovořil ve Florencii přede mnou. Česká kniha je pro tyto cizince zřejmě zjevením – pro sílu umělecké invence a vnitřní lidskou ryzost.
Umění mladého výtvarníka Stanislava Kolíbala, jehož výstavu dnes otvíráme, budí mimořádnou pozornost v zahraničí i u nás. Nelze okolo něho přejít bez povšimnutí, lhostejně: lze je buď obdivovat, nebo s ním polemizovat. Lidé u nás, v Itálii, v Německu přicházejí za námi, píší nám, radují se, diví, protestují.
Stanislav Kolíbal je umělec sympatický mně několikerým způsobem. Je mi sympatický především svou tvůrčí odvahou, svou touhou hledat a experimentovat – je to dobrá vlastnost, protože pětatřicetiletých penzistů máme dost ve všech oborech umění.
Už Kolíbalovy umělecké začátky – jak ostatně vidíme i na této výstavě, na cyklu Čechovovských prací – měly této tvůrčí odvahy dostatek. Právě proto ovšem Kolíbal tak těžko prorážel, právě proto před ním léta a léta zavírala levičácká omezenost dveře nakladatelských domů. Je zajímavé, že nejdříve a nejrozhodněji se Kolíbal prosadil v ilustraci dětské knihy – ačkoliv zde je experiment těžší a ožehavější než kdekoli jinde.
Nechci vám ovšem zastírat, že jsem přesvědčeným stoupencem Picassova názoru:
„Nikoli hledat, ale nalézti“.
A především jsem přesvědčen, že tato slova platí v umění pro děti. Co je pro nás záhadnější než dětská duše? Zatímco na západě – a to i v odborných kruzích panuje v této věci, pokud jde o vliv a působení umění na děti, veliká lehkomyslnost, u nás jsme sice někdy příliš úzkostliví, avšak přece jen jsme dosáhli jedné jistoty: dítě je hodnota příliš cenná a ve své nezkušenosti bezbranná, příliš vnímavá a důvěřivá, než abychom mohli připustit plané nebo dokonce scestné experimenty v umění pro děti.
Stanislav Kolíbal se těchto úskalí nezalekl, a myslím, hovoříme-li o jeho knihách pro děti, které tu vystavuje, že můžeme hovořit nejen o hledání, ale i o nalezených hodnotách.
Na nedávné konferenci Kruhu přátel dětské knihy, která hodnotila stav naší ilustrace pro děti, vyslovil se doktor Holešovský o Kolíbalově výzdobě Stromu pohádek v tom smyslu, že „lze polemizovat s tím, je-li tohle cesta, kterou by se mohla ilustrace pro děti dát.“
I tu se lze dovolat Pabla Picassa: „Žádné dílo není tvořeno jako cesta k druhému. Každé chce být definitivní a přítomné.“ Chci říci: Hodnoťme knižní malbu především jako dílo, které realizuje některé z nesmírných možností této umělecké oblasti a které ukazuje nevyčerpatelnost těchto možností.
Doktor Holešovský dále charakterizoval Kolíbalovu knižní malbu takto:
„Pro děti, zvláště pro mladší děti, bude na Kolíbalově kresbě nepochopitelný její vysoký stupeň abstrakce a umělecké zkratky i její rukopis, který je jakoby protipólem dětského chápání a dětského projevu.“
I tento názor má své trhliny.
Za prvé jsme s Kolíbalovými knihami učinili také zkušenosti opačné, neboť naštěstí -- jsou děti různé a většina z nich je nadána neobyčejnou schopností obrazného myšlení. Jde tedy o to, abychom ze zkušeností s dětmi určitého typu netvořili zákonodárné regule pro umění.
A za druhé před mnoha lety se podobným způsobem jako dnes Kolíbal hodnotily kresby Josefa Čapka pro děti – vzpomeňme na příklad jeho „Modré nebe“. Dnes ovšem vidíme, že tyto Čapkovy kresby patří k nejcennějsím a nejtrvalejším hodnotám našeho umění pro děti, ačkoliv je jim stejně jako malbě Kolíbalově vlastní vysoký stupeň abstrakce a umělecké zkratky.
Zdá se, že Ladovský způsob určitých kontur, v podstatě kolorované kresby, není jediným způsobem výtvarného řešení.
Myslím, že charakter Kolíbalovy knižní malby – velmi osobitý a velmi ve svém pojeti protitradiční – není nijakou náhodností nebo schválností. Tak se dostávám k druhému rysu, který je mi na Kolíbalovi sympatický. Je to jeho úsilí o umění opravdu současné, současné obsahem, funkcí, slohem i formou.
Kolíbalovo umění je ryze dnešní i v tom, jak staví na složkách stručných, nápovědných, sumárních. Předpokládá u diváka, u čtenáře – malého i velkého – schopnost bystrého, rychlého a pohotového syntetického vjemu. Je prosté ve své složitosti, je úsporné v prostředcích. Jistě si žádá větší aktivity divákovy – a pouze tomu, kdo je jí schopen, poskytuje nesporný estetický požitek.
Kolíbalova knižní malba vědomě nepopisuje, neilustruje, naopak jde proti ilustrativní hovornosti tradiční knižní výzdoby.
Nestaví především na tradičním motivu, spíše svěřuje vedoucí roli barvě. Barva není Kolíbalovi pouhým prostředkem k opisu reality ani náhodným jevem pro živost světla a atmosféry, je mu přímo podstatou věci, hmotou bytí, ze které malíř hněte a modeluje svůj svět, především v jeho citové expresivnosti. Protože se zříká běžných prostředků pro zachycení divákovy pozornosti, pro vedení divákova vjemu, usiluje Kolíbal velmi o maximální intenzitu a sdělnost barvy.
Byl by ovšem na hlubokém omylu každý, kdo by chtěl tvrdit, že Kolíbal jde ve své tvorbě za dekorativní skvrnou.
Chtěl bych se tu dovolat Kolíbalových ilustrací k Čechovově „Melancholickému dekameronu“ – patří mezi mé nejmilejší knihy, které znám a mám. Nevím, byl-li tento svazek vybrán svého času mezi nejkrásnější knihy roku. Ať už je to jakkoliv, posuzuji-li knihu jako celek – tedy nikoliv jako slavná porota oné každoroční soutěže pouze pro výzdobu bez ohledu na text – vždy znovu a znovu žasnu nad nevtíravým a přece sugestivním napětím malby a vůbec vzhledu této knihy s Čechovými povídkami.
Kolíbal tu čtenáře neobtěžuje, neruší působení textu, nýbrž opravdu násobí je, nesvádí pozornost čtenářovu jinam, k sobě, a přece ti nevymizí z paměti. Kolíbalův Čechov nejpřesvědčivěji ukazuje, že ve středu pozornosti tohoto malíře je člověk, lidský život, lidská tragédie /v tomto případě/. 
Vůbec bych vás chtěl požádat, dříve než se rozejdeme zde po výstavních místnostech, abyste ani chvíli nezapomněli, že sledujete a posuzujete malířské výtvory, které přes určitou uměleckou svébytnost se nejplněji a nejintenzivněji rozžívají v knize, ve vztahu k slovům básníků.
Jedině tak budete právi pozoruhodným a cenným výsledkům dosavadní umělecké práce Stanislava Kolíbala na poli knižní malby. Jedině tak pochopíte, že idea, která stála u zrodu této instalace je správná: že totiž skutečná a trvalá umělecká hodnota není otázkou množství a velikosti proporcí, nýbrž jen velikostí umění.
Autor Dr. Václav Stejskal byl šéfredaktorem SNDK, později Albatrosu v letech 1956-1971, ředitelem nakladatelství Albatros v letech 1971 -1972 (příspěvek zveřejněn se souhlasem dědiců).
Photocredit 2010: Stanislava Zábrodská
