Jan Skácel. Malá recenze na život populárního moravského barda

Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla pravda.
Nedávno mne v tomhle přemýšlení vyrušili a svěřili mně malého chlapce, abych ho večer hlídal a zbytečně nepřemýšlel, protože viděli, že stejně nedokážu nic kloudného vymyslet. A zrovna tohle způsobilo, že jsem na to najednou přišel. (Oni seděli zatím v divadle a nic zlého netušili.) Bylo to takhle: Osvícení na mne sestoupilo, když jsem se toho malého kamaráda optal, co chce k večeři.

Pravil, že neví, ale rozhodně něco jiného. Trvalo mi dobrých pět minut, než jsem znova nabral dech. Pak jsem jednal, jak život vyžaduje. Láskyplně jsem mu jednu vrazil a uvařil mu krupičnou kaši. Trochu se mi připálila, ale takový je život. Něco jiného. A tak tomu je až do smrti.. Od té taky chceme taky něco docela jiného. Chlapec trochu popotahoval, tak jsem ho uložil do postele a přečetl mu z Knihy džunglí kapitolu o tom, jak se dal Maugli mezi opice. Usnul blaženě. A já jsem si sedl k nočnímu oknu a díval jsem se na krásný strom, který stál na ulici a nechtěl být nic jiného než krásným stromem.. Záviděl jsem mu všechno. Listí, haluze, vítr, hudbu i kulatá léta. Byl výraznější než já.

Tuhle historku mi vyprávěl přítel tak smutný, že je téměř veselá. Pokusím se ji povědět dál. To pro její tiché, zarmoucené ponaučení. Pokusím se to říci jeho vlastními slovy:

Měl jsem předka, který byl slavný na celé naší ulici, pravé půlce náměstí a ještě v několika domech. Neměl jsem ho rád. Příliš mi ho doma připomínali a dávali za vzor.
Potom se moje rodné město rozhodlo, že uctí památku slavného předka.
Sochař, který vymodeloval bustu, byl mladý člověk a nosil plnovous.
Odlili předka a poprsí se povedlo. Až na to, že se strašně lesklo. Neřeknu jak.
Potřebovalo to patinu.
Sochař pravil, že se to už nějak udělá.
(Byl z našeho města a nosil plnovous.)
"Takhle nemůže zůstat," pravil, "je moc zlatej."
V tom jsem mu dal za pravdu. Ostatně moje babička vždycky tvrdila, že náš slavný předek byl zlatý člověk. Poprosil mne, abych mu pomohl.
Vzali jsme slavného předka a odnesli ho na zahradu. Tam stál mezi angreštem a rybízy dřevěný záchodek. Uvázali jsme slavného předka na řetěz a spustili ho hlavou napřed do kulatého otvoru. Bylo v tom cosi nesmírně srdečného. Na dveřích záchodku zelo velké vyříznuté srdce, kterým vlétaly dovnitř včely.
"Za čtrnáct dní nám krásně zezelená," pravil sochař.
Díval jsem se na něj s obdivem.
Nelhal.
Když ta sláva přišla a město odhalovalo slavného předka, byl zelený. Měl patinu, kterou by mu záviděl Verrocchio i Coleone.
Jenomže se od něho vinul pramínek zvláštní, nedefinovatelné vůně.
Při slavnostním proslovu lidé zneklidněli. Začali si nenápadně prohlížet podrážky, ale linulo se to dál a brzy toho byla plná aula místního gymnasia.
Mně to nevadilo a sochař měl radost z patiny.
Byl docela zelený, ten náš slavný předek, a linul.


Z knihy Jana Skácela "Jedenáctý bílý kůň". (1964)
Soubor krátkých publicistických próz Jana Skácela, reflektující dění kolem sebe, je rozčleněn do pěti částí (Labuti má i loutno má, Chlapeček cvičí mouchu, Malé recenze, Chodníčky, Byli tři). Knížku doplňují vynikající ilustrace J. Steklíka. Titul má původ v lidové pověře, podle které potkat koně, z nichž jedenáctý je bílý, znamená štěstí. Ladění textů předznamenává autorovo moto:
"Chtěl jsem, aby tahle knížka byla trošku veselá, kapánek smutná, maličko sentimentální a hodně obrázková, nic víc jsem nechtěl".
Posmrtně vydané pokračování předchozího díla vyšlo s názvem Třináctý černý  kůň (1993).

Jan Skácel (7. února 1922, Znorovy – 7. listopadu 1989, Brno)
Básník otázek a údivu a tajemství hledání a okouzlení. V jeho krátkých básních plných náznaků vidíme jak lásku, zrození, tak bolest a smrt. Je znám jako milovník metafor: "měsíc jako chromý pastýř o holi", "měsíc - kuna na ošatce hvězd". Jeho básně jsou plné barev: "křikem žab se zelenala noc", "modře ze sna křičí pávi", kradeným koněm podzim rzá", "den bílý jako ovečka", "na malinovém nebi rozpouští se den".
Byl jeden z posledních velkých a populárních českých básníků 20. století Zemřel pár dní před nejdivnější  českou "revolucí", 7. listopadu 1989. Bylo mu 67 let.

Básně Jana Skácela...

Smuténka

To až se v září stmívá,
už bez sametu, drsně, naholo,
po poli chodí smuténka
a zpívá,

smuténka chodí kolem hrud
šedých jak skřivani a zpívá,

(je příběh starší nežli já,
než moje smrt,
než smutek ze mne, odpusť)

zpívá si na poli smuténka
a chodí
po konopných cestách podzimu.

Chvíle

Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo z nás dýchá.

Zlatá brána

Hledal jsem hezké slovo pro tebe
a měl jsem na jazyku temnou višni.
I chřástal se mi líbil,
také tráva.

Dokonce autogén.

A náhodou jsem našel nejhezčí,
dívej se, venku POPRCHÁVÁ.

Není to zlatý červencový liják,
co je jak mečem podepřená brána.
Můžeme vejít. Hlava nesejde.
Venku jen trochu, drobně POPRCHÁVÁ.

Stopadesátý sonet o jaru

Jaro je tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky

se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává

po celý den
a trvá přes půlnoc
a do poslední chvíle

na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je

Naděje s bukovými křídly

novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového

Vteřina v lednu

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

Přísloví

Tak jsem se nad světem trápil,
až jsem si začal vymýšlet přísloví.

Jsou dlouhé pravdy a jsou pravdy krátké.

A nepřijde-li trest hned vzápětí,
musíš si vinu odžít životem.

A nikdo neodčiní čin.

A nikdo nedokáže složit písničku
pro slepé děvčátko a ptáka bez křídel.

Na slunci

Povříslem hrubým svázalo nás slunce.
Ó, jak bodají
osiny žhavé. Když jsi ruce zvedla,
zakroužil smolný dým

tak hoří dřín, tak modřín v ohni praská,
uťatý smrček, jenom břízka ne.
Tak mokrým dřevem prohořívá láska,
dříve než plamen k slunci vyšlehne.

Večer

Pěšiny vedou do polí
a končí
kde nic nebolí
a jabloně jsou plané

A měsíc
bílý srpek dne
vyžíná ticho z kamene
a říká neříkané


Píseň o srdci

V malinkém krámku ve kterém čas dříme
půvabná prodavačka řekla mi
dobrý den pane čím vám posloužíme
hlas měla jako z hedvábí
a když jsem pravil že chci její srdce
namítla tiše: to se smí?

Srdce můj pane to se neprodává
srdce je přece víc než diamant
ta věc se pane jenom darem dává
já svoje prodat nehodlám
Smekl jsem klobouk opustil jsem krámek
a byl jsem na ulici sám

Ta dívka ale za mnou z krámu vyšla
hedvábným hlasem na mne volala
nermuť se chlapče že jsem byla pyšná
já nechtěla být k tobě zlá
za lásku hochu dám ti svoje srdce
za lásku bych je rozdala

Na tomto světě na prodej je všechno
i čest a sláva všichni o tom ví
jen čisté srdce krásné čisté srdce
na žádném rynku není ke koupi