Wright znamená v angličtině řemeslník. Toto nenápadné slůvko bývá často součástí adjektivních složenin: wheelwright je například kolář, shipwright zase lodní tesař.
V případě sbírky Tahle větev se nezlomí se nabízí spojení skromně obyčejného autorova příjmení se slovem naděje. Hopewright je ten, který opracovává naději.
Básně ze sbírky Tahle větec se nezlomí tvoří svou pokorou a niterností protipól halasných beatniků, Wrightových generačních druhů. Tam, kde jsou mnohomluvní, sebevědomí a společenští, je Wright tichý, pokorný a osamělý. Tam, kde druzí útočí a šokují, Wright šeptá a konejší.
Tahle větec se nezlomí | James Wright | vydal Dauphin, 2011
James Wright (13.12. 1927 – 25.3.1980)
Narodil se Ohiu na Středozápadě, který se mu stává průmětem celé Ameriky. Pochází z nuzných poměrů. Po absolvování vojenské služby v Japonsku studuje literaturu, kterou později také přednáší. Je sužován depresemi, hospitalizován, propadá pití, hlavně však píše křehké básně a poezii také překládá.Kromě jiných ocenění získává za své Sebrané básně také Pulitzerovu cenu.
Posmrtně vycházejí ještě tři jeho básnické sbírky a James Wright se stává „kultovním americkým básníkem“. K nám jeho věhlas dosud nepronikl a tato sbírka je vůbec první Wrightovou knihou, která se v českém kontextu a překladu do češtiny objevuje.
BÁSNICKÉ TEXTY Jamese Wrighta
Sbohem poezii z vápníku
Tmavé cypřiše.
Svět je rozpačitě šťastný:
to všechno bude zapomenuto.
Theodor Storm
Matko kořenů, kvůli mně jsi
vysoké jasany osamělosti
nesázela. Proto
teď odcházím.
Kdybych znal jméno,
tvoje jméno, všechny pergoly vinic a pradávný oheň
by ožily, aby strašlivě otřásly mou
Zemí, matko hledání ve spirále, hrozivá
legendo, mýte z vápníku, dívko. Dnes odpoledne jsem se
znovu
plížil plevelem,
bezstarostný, a snil o tom, že mě možná nesrazíš
k zemi. Matko okenních parapetů a cest,
ty, která žehnáš rukama, co škrábou,
pohled na mého slepého muže ve mně vyvolává pláč.
Kormidlo ve vlnách nebo v čemkoliv jiném, ženo či muži,
matko kořenů nebo otče diamantů,
Podívej se – nejsem nic.
Nemám ani popel, který bych si vetřel do očí.
V obavách ze sklizní
Už se to stalo
dřív – jen kousek odtud
nozdry pomalých koní
rovnoměrně dýchají
a hnědé včely táhnou své vysoké girlandy
ztěžka
k úlům ze sněhu.
Tři strofy z Goetha
Ale tam stranou, kdo to?
Jeho stezka v roští se tratí
a křoví za ním
se uzavírá,
i tráva povstává,
je pohlcen pouští.
Ach, kdo mu bolesti zhojí,
když balzám stal se mu jedem?
Když on z plnosti
lásky vždy pil jenom zášť!
Dřív pohrdnut, pohrdá nyní,
skrytě stravuje
vlastní cenu svou
v sobectví nenasyceném.
Zní-li v žaltáři tvém,
otče lásky, jen tón,
jejž by postihl uchem,
srdce občerstvi v něm!
Otevř mu podmračný zrak
pro tisíc pramenů, které
ten žíznivý v pustině své
neumí najít!
(Poznámka: Tyto tři strofy pocházejí z Goethovy básně Harzreise im Winter. Jsou to verše, které Brahms od básně oddělil a použil je jako text ke své Altové rapsodii z roku 1869.)
Podzim začíná na Martinském přívoze v Ohiu
Na fotbalovém stadionu Shreve High
myslím na Poláky, jak v Tiltonsville usrkávají zvětralé pivo,
na šedé tváře černochů od vysoké pece v Benwoodu
a na nočního hlídače z Wheeling Steel, stiženého kýlou,
jak sní o hrdinech.
Každý z těch pyšných otců se stydí jít domů.
Jejich ženy kdákají jak vyhladovělé slípky
a prahnou po lásce.
A proto
začátkem října
jejich synové začínají být sebevražedně krásní
a strašlivým tryskem se řítí tělo proti tělu.
Zatímco jsem ležel v houpací síti na farmě Williama Duffyho na Pine Island v Minnesotě
Nad svou hlavou vidím bronzového motýla
spát na černém kmeni,
jako list povlává v zeleném stínu.
Roklí za prázdným domem
kravské zvonce jeden za druhým odcházejí
do dálek odpoledne.
Po mé pravici
na poli zalitém sluncem mezi dvěma borovicemi
se koblihy loňských koní
proměňují v zlaté kameny.
Ležím na zádech, zatímco večer tmavne a trvá.
Mladý jestřáb přeletí nade mnou, hledaje svůj domov.
Promarnil jsem svůj život.
Jak mě přešla horečka
Stále ji slyším.
Belhá se po schodech dolů do kuchyně.
Proklíná nádobí.
Mrskne své zamaštěné hadry
do koše
a pověsí si ho na vyhublé předloktí, zkroucená
nenávistí dupe si to ven.
Slyším svého otce dole pod schody,
stojí bez kabátu v otevřených zadních dveřích
a přes zasněženou pláň volá na tu starou můru.
Zapomněla si svůj černý šál,
ale já ji vidím oknem, jak se šklebí,
a třepetá se vzhůru
k jakémusi tmavému kostelu na kopci.
Potřebuje se setkat s někým jiným a
nemá to smysl, nechce poslouchat,
je pryč.
Horníci
1.
Policie dnes v noci pátrá po tělech
dětí v černých vodách
předměstí.
2.
Pod chemickými peřejemi řeky Ohio
drapáky
delikátně pročesávají vodu mezi vraky
malých člunů a písčitými mělčinami,
dokud nesevřou
prsty.
3.
Někde v žíle Bridgeportu ve státu Ohio,
hluboko v uhelné hoře za jménem Hanna,
pod výklopníky uhlí a temný jako ospalý svišť lesní,
muž sám a sám
klopýtá po vnějších zámcích hrobu a šeptá:
Ach, pusťte mě dovnitř.
4.
Mnoho amerických žen stoupá po dlouhých schodištích
v šachtách domů,
usínají a náhle se ocitají v palácích, jejichž patra se kymácejí.
Klenot
Někde v prostoru za mým tělem
je ta jeskyně,
které se nikdo nedotkne –
klášter, ticho
se uzavírá okolo ohnivého květu.
Zatímco stojím vzpřímen ve větru,
mé kosti se promění v temné smaragdy.
Do tváře nenávisti
Děsí mě smutek
prchajících zvířat.
Had se zvolna plazí
za horizont žlutého kamene.
Bohatá sklizeň trestanců setřásla okovy
a spěchá přes zeď tvých očí.
Jejich pohyby jsou sladěny, většina z nich
už pláchla kolem řeky.
Jen dva kluci,
sledováni stíny zbytnělé policie,
se bezúčelně promění v šlehající černý bez.
Jeden volá po smrti svého otce
a druhý, ten tichý,
naslouchá v chodbách
temného listu.
Strach je to, co mi dává energii
1.
Mnoho zvířat, která naši otcové v Americe zabili,
mělo nepokojné oči.
Rozhlížela se nezkrotně kolem,
když měsíc tmavnul.
Do nákladových nádraží měst na jihu
padá nový měsíc.
Ale jeho ztráta v temném objetí Chicaga
je jelenům na tomhle severním poli
lhostejná.
2.
Co to ta vysoká žena
tam na stromech dělá?
Slyším společný šepot králíků a divokých holubů
v tmavé trávě, tam
pod stromy.
3.
Nezkrotně se rozhlédnu kolem.
Vzkaz schovaný v prázdné lahvi od vína, kterou jsem jedné noci, v době, kdy každý slušný člověk spí, hodil do strouhy vroubené javory
Ženy tančí kolem ohně
vedle rybníka plného kreozotu a odpadních říčních vod
ve vlhkých mlhách Ohia.
Jsou mrtvé.
Jsem tu sám
a sahám po měsíci, který vychladlý
volně visí na tmavé révě.
Neumyté stíny
vysokých pecí z Moundsville v Západní Virginii
se plíží přes jámy povrchových dolů
krást hrozny
v nebi.
Nikdo jiný neví, že jsem tady.
Dobrá...
Vylez, vylez, umírám.
Stárnu.
Sova vzlétne
z ramene
pohrabovače.
Etapy cesty na západ
1.
Začal jsem v Ohiu.
Pořád ještě se mi zdá o domově.
Na podzim blízko Mansfieldu vcházejí do stinných stodol tažní koně,
mohou tam lenošit, žvýkat jablíčka
nebo dlouze spát.
Ale teď v noci se můj otec krade do front na příděl potravin,
nemohu ho najít – je tak daleko,
snad na patnáct set mil, a přesto
mohu sotva spát.
Stařec v modrých cárech se belhá k mé posteli
a vede slepého koně
něžnosti.
V roce 1932 mi celý zašpiněný od strojů zpíval
ukolébavku husopasek.
Venku před domem čekaly hromady škváry.
2.
Právě teď v západní Minnesotě
jsem zase usnul.
Ve snu jsem se choulil nad ohněm.
Jediné lidské bytosti mezi mnou a Pacifikem
byli staří indiáni, kteří mě chtěli zabít.
Sedí na bobku a strnule zírají do ohýnků
tam daleko v horách.
Ostří jejich seker jsou zašlá tukem
obrovitých tichých bizonů.
3.
Svítá.
Třesu se
i pod obrovskou peřinou.
Včera v noci jsem se vrátil opilý
a nechal vychladnout naftová kamna.
Už dlouho naslouchám poryvům větru.
Sníh všude kolem skučí z liduprázdných prérií.
Zní jako hlasy tuláků a hazardních hráčů,
rachotí skrz opuštěné nevěstince z devatenáctého století
kdesi v Nevadě.
4.
Je poražen – už nebude znovu zvolen,
polovzdělaný šerif z Mukilteo ve státě Washington
zase začal chlastat.
Potácíme se bok po boku vzhůru k útesu.
Opilí staneme mezi hroby.
Zlatokopové při cestě na Aljašku si zde odpočinuli.
Ve vzteku zakopali těla svých zlomených žen
do jam v trávě rosičce.
Lehnu si mezi náhrobky.
Na úpatí útesu
je Amerika vyřízená.
Amerika,
opět ponořená do hlubokých brázd
moře.
V Ohiu
Bílé klisny přivázané k dvoukolkám
tiše klušou
kolem rozebraného zábavního parku
nedaleko jezera Buckeye.
Zřídlo v pískovcových kvádrech
ochlazuje zelený mech.
Slunce se sklání k obzoru, malý zlatavý citrón se rozpouští
ve vodě.
Sním, zatímco se nakláním přes račí ústa.
Sklepení strašidelných domů jsou dávná města,
spadaná za velkou hromadu jablek.
Vdova na zápraží sešpulí rty
a zašeptá.
Wright znamená v angličtině řemeslník. Toto nenápadné slůvko bývá často součástí adjektivních složenin: wheelwright je například kolář, shipwright zase lodní tesař. V případě sbírky Tahle větev se nezlomí se nabízí spojení skromně obyčejného autorova příjmení se slovem naděje. Hopewright je ten, který opracovává naději.
