Pokud se kdokoli ze seniorů majících slabost pro poezii už nerozpomenul, komu Mladá fronta vydala v devětašedesátém sbírku Červotočivé světlo, ten užasl nad obsahem fyzicky nenápadné knížky o dlouhých čtyřicet pět let později, když ji čtenářské komunitě nabídlo jiné pražské nakladatelství, Pulchra.
Ve vzpomenutém devětašedesátém to zajiskřilo v české národní bibliografii autorským jménem Pavel Šrut.
Rozstíněný obraz -
Moorovy krajiny. Stojí tam,
pod obnaženým nebem,
čistá jako vejce,
socha ženy.
Vzepjatá na patách,
tam, někde…
odkud a kam
je stejně daleko,
rameny zvedá svah
a loktem hloubí
rokli.
(Pavel Šrut: Kámen v září; in: Červotočivé světlo, 1969 a 2014)
Pavel Šrut, třeba mladý, básnicky už plodný a navíc schopen evokovat standardy kontinentálního umění, poučeného konfrontací s uměním nadčasových a geograficky nelimitovaných parametrů. Umění, jaké přinesl dvacátému věku kupříkladu Angličan Moore.
A právě Moore to byl, komu Pavel Šrut přidal literárního života v českojazyčném dominiu Evropy. Sochaře a malíře mimoevropským uměním tak ovlivněného fascinoval krajinný prostor. V roce 1935 si pořídil v hrabství Kent usedlost s dvacetihektarovým pozemkem, na kterém instaloval své sochy v přírodě, rodinná sousoší a figury žen zejména.
Pavel Šrut, Pražan rozený: Kámen v září:
Nyní a zde a znovu
pod obnaženým nebem,
v Moorově krajině
se sochou ženy
s ústy rozbolavělými
skelnými chloupky broskví.
A nikdy právě jen nyní
a nikde právě jen zde.
V kruhu.Cesta vzhůru je cestou dolů
a já v návratech
zas jednou nohou na útěku.
Pomalý střípek koluje v krvi
Moorovy sochy.
Kámen let padá.
Kámen letu.Slova se mění, stejná řeč.
Nacházíme jen to, s čím se míjíme.
Poblíž a nikdy blízko.
Umíme promlouvat jen mlčením.
Jsem vyzáblý a vrhám kyprý stín
Daleko, ale nikdy vzdálen.
Umím se hájit jen vlastní obžalobou.
Kámen dne padá.
Kámen dna.
Henry Spencer Moore (1898 – 1986) si získal přízeň uměnímilovné veřejnosti do té míry, že oslava jeho osmdesátin se stala společenskou událostí. V roce 1984 umělce navštívil v Perry Green francouzský prezident Mitterrand, aby mu udělil Řád čestné legie.
Dvojjazyčné Červotočivé světlo (čili básně z podzimu pražského jara) sestává z oddílů Znamení a Krajina s erbem. Žádný z oddílů nepopře Moorův inspirativní vliv na českého básnického démona - vždyť v Šrutově knize krajina a v krajině rybník i strom i kámen, ovšemže též žena a hned i její výtvarné zvěčnění, ostatně:
a) „Mráz / zvedá krajinu s praštící pumpou na řetězu, krajina // Obrací naběhlý jazyk / hlíny“;
b) „V rybničném bahnu, opodál, / leží, pohozeno, / tvrdé hnízdo, znak“;
c) „U nás / teď chladno, stromy / Smirkuje jinovatka“;
d) „…nevěsta / na kameni drží hádka, / a on slepýš“;
e) „Stojí tam, / pod obnaženým nebem, / čistá jako vejce, / socha ženy.“
Je prostě nemožné jenom si představit, že český básník Šrut nezná nebo dokonce nechápe doznání velikána světového formátu:
„Lidská postava je to, oč se co nejhlouběji zajímám, ale zákony tvaru a rytmu jsem našel při studiu přírodních objektů, kamenů, skal, stromů, rostlin atd.“
Ta podobnost si říká o zaznamenání, posouvá totiž tvořivého ducha básníka a překladatele Šruta daleko za tuzemská kulturní léna. V domácích společensko-politických okolnostech přitom
vysoké bláto,
obrácené tankem, snímá podobu
krajiny“,takže je
pozdě, u nás, má žena
to ví, už jenom pýcha
mne nutí hledat znakPro sykot dřeva vzníceného
deštěm, křik bažanta
a kámen, který se, než
usnu, převaluje ve zdi.
Básnickou sbírku Červotočivé světlo napsal Pavel Šrut už před půlstoletím (1968, kdy mu bylo osmadvacet) a Mladá fronta ji vydala rok nato.
Červotočivé světlo přeložila do angličtiny generačně mladší americká básnířka a Šrutova přítelkyně a spolupracovnice Deborah Garfinkle. Šrut sbírkou reflektuje dobu druhé poloviny šedesátých let, kterou intenzivně prožíval a prostřednictvím psaní se s ní vyrovnal jako se vypořádal s počátkem šedesátých let prvotinou Noc plná světel (Československý spisovatel, 1964). Již zde se v básni Léto 45 objevuje slovní znak tank, který považujeme v básníkově tvorbě za příznačný a více významný:
V oranici za fotbalovým hřištěm
leží překocený tankAž včera zahořel vysoko do noci
a nikdo z kluků nemusel jít spatCelou noc jsem vymýšlel jak uprchnout
ze zamčeného pokoje
a když se mi to konečně k ránu podařilo
vítr unášel již od vesnice pach spáleného oleje
a zuhelnatělý tank
ležel uprostřed pole
bezvládně
jako obrovská popelavá vrána.
Poslední báseň Šrutovy prvotiny se jmenuje Nádherně nevytyčená a končí veršem „Nádherně nevytyčená / cesta přede mnou.“
Cesta přivedla umělce na piedestal, který rezervován jen individualitám. Chceme říci výrazným individualitám. V případě Pavla Šruta vedla ještě v šedesátých letech přes druhotinu Přehlásky (Českoslovnský spisovatel, 1967). Právě ty Přehlásky, v kterých čtenář našel Kámen Henryho Moora. Tato báseň říká:
Je kámen s ženským pohybem:
Ležící socha kroků a červená skála
Slunce jí z boku jako sten
potichu vyvěrá a sálá…(Je noc dovnitř otevřená
a kámen do kamene
A holé slovo stěna
je náhle opeřené)Kámen se tehdy rozpomíná:
Svíce ve stehnech do rozbřesku klína -
Ta socha kamene(Pomalý střípek
v krvi ji skřípe:
A kámen vzpomene…)
Básník, překladatel, autor písňových textů a knih pro děti Pavel Šrut se narodil 3. dubna 1940 v Praze.
Časopisecky dal o sobě vědět v roce 1960. Pět let po maturitě (1957) začal studovat znovu, tentokrát anglistiku a hispanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Třebaže tato studia nedokončil, samostatně či v týmu přeložil část tvorby takových autorů, jako jsou či byli William Shakespeare (Sonety), John Updike (Domácí biograf), Arnold Lobel (Pan Sova), David Herbert Lawrence (Sopečná růže) a další.
Pavel Šrut se uplatnil například jako redaktor nakladatelství Naše vojsko či redaktor Českého rozhlasu 3 – Vltava. Tvorbu pro děti publikoval i pod pseudonymem Petr Karmín.
