Sbírky pohádek Pavla Šruta patří ke skvostům beletrie pro děti, zvláště, když jsou ilustrované světovými ilustrátorkami Květou Pacovskou a Markétou Prachatickou.
Pohádky jsou ze všech končin ostrovního království - anglických, irských, skotských i velšských přináší klasické pohádky o zvířátkách i všelijakých kouzlech, strašidelné příběhy i veselé historky z Gothamu, který jako by z oka vypadl našemu Kocourkovu.
Kočičí král | Pavel Šrut | Ilustruje Markéta Prachatická | Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2009
(1. vyd. 1989 Albatros s ilustracemi Květy Pacovské)
Ilustrace Markéta Prachatická
Ilustrace Květa Pacovská
Kočičí král - ukázka z knihy
Slibte mi, že se nebudete bát, a já vám povím, co se stalo blízko hřbitova…
Tohle se stalo: jednou takhle večer v domku blízko hřbitova seděla hrobníkova žena na židličce u kamen!
Proti ní kocour, hotové kocouřisko. Celý černý, jen oči jako dvě zelené lucerny. Říkali mu Tomáš.
Žena si trochu zdřímla, Tomáš si přemýšlel – a najednou, najednou se rozletí dveře!
„Kdo je Tumáš Tomáš?“ vpadl dovnitř hrobník.
„Projána, co se stalo? A jaký Tumáš Tomáš?“ vylekala se žena.
„Tohle se stalo,“ odpověděl hrobovým hlasem hrobník. „Kopu hrob pro nebožtíka, kopu a kopu, už se stmívá a na mě jde najednou spaní. Opřu se o rýč, drobet si zdřímnu – a najednou slyším mňau!“
„Mňau!“ ozval se Tomáš.
„Tu to máš!“ přikývl hrobník. „A co já? Já se podívám z jámy nahoru – a co myslíš, že vidím?“
„Jak to můžu vědět?“ vylekala se žena.
„Vidím devět kocourů, černých zrovínka jako tady náš Tomáš! A teď mi pověz, co nesli?“
„Projána, to ti nepovím!“ vylekala se žena.
„Nesli malou rakev pokrytou černým sametem! A na tom černém sametu ležela zlatá korunka a žezlo, zrovínka jako pro krále. A jak ti šli, tak při každém třetím kroku řekli sborem mňau!“
„Mňau!“ ozval se Tomáš.
„Tu to máš! Právě tak,“ přikývl hrobník. „Při každém třetím kroku mňau, jdou blíž a blíž, oči jim svítí jako zelené lucerničky – a najednou jsou skoro u mne! Osm jich drží rakev a ten největší kocour vpředu kouká jako zeměpán… no ne, koukni na Tomáše, jak se na mě kouká!“
„Povídej, povídej, Tomáše si nevšímej!“ řekla žena.
„Vždyť povídám! Šli blíž a při každém třetím kroku řekli sborem mňau!“
„Mňau!“ ozval se Tomáš.
„Tu to máš! Právě tak,“ přikývl hrobník. „Jenže to už jich stálo na kraji jámy všech devět a koukali přímo na mě! Ale takovým ti divným pohledem… no ne, koukni na Tomáše, jak se na mě kouká! Zrovínka jako oni!“
„Povídej, povídej, Tomáše si nevšímej!“ řekla žena. „A co bylo potom?“
„Potom se ti to největší kocouřisko nakloní do jámy a povídá…“
„Povídá? Co povídá?“ vyhrkla hrobníkova žena.
„Povídám, že povídá hrobovým hlasem: ,Vyřiď Tomášovi Tumášovi, že Tumáš Tomáš umřel!´“
„Tohle že povídal?“ vylekala se žena.
„Tu to máš. Přesně tohle!“ řekl hrobník. „A proto jsem se tě ptal, kdo je Tumáš Tomáš. Nemůžu přece Tomášovi Tumášovi vyřídit, že Tumáš Tomáš umřel, když nevím, kdo ten Tumáš Tomáš je!“
„Koukni na našeho Tomáše! Podívej na našeho Tomáše!“ vylekala se hrobníkova žena.
Hrobník se podíval a koukal. Kocour stál u kamen a oči mu svítily jako dvě zelené lucerničky. Otevřel dvířka a povídá hrobovým hlasem:
„Cože? Tak Tumáš Tomáš umřel? Ale to jsem potom králem koček ode dneška já!“
A pak šup! Skočil do sazí a komínem pryč.
