Pavel Šrut. Odešel básník, překladatel a autor poezie a pohádek

srut pavel basnik prekladatel spisovatel

Pavel Šrut se narodil 3. dubna 1940 v Praze. Studoval angličtinu a španělštinu na FF UK (1962-1967). Poté tři roky pracoval jako redaktor v nakladatelství Naše vojsko. V roce 1987 pobýval čtyři měsíce na Univerzitě v Iowě.

Je nositelem Ceny Jaroslava Seiferta (2000) a Státní ceny za literaturu, za svou tvorbu pro děti byl nominován v Magnesii liteře (2002, 2004),  roce 2009 ji v této kategorii získal za pohádkový román Lichožrouti. V celostátní soutěži knih pro děti a mládež je držitelem Zlaté stuhy (2004, 2005, 2009).
V roce 1992 byla zapsána na čestnou listinu IBBY (Honour list IBBY) adaptace anglických, skotských a velšských pohádek Kočičí král a v roce 2006 autorská pohádka Verunka a kokosový dědek.
Zemřel dne 20. dubna 2018 po těžké nemoci.
 
Prosadil se v mnoha žánrech – básník, překladatel, prozaik, textař populární hudby, autor filmových a televizních scénářů k pohádkám a rozhlasových literárních pořadů. Věnoval se překladům z anglické a americké literatury (Robert Gravis, Klan Thomas, John Updike, L. Cohen aj.). Jako básník byl Šrut vzácně dvojdomý, psal stejně suverénně pro dospělé i pro děti.

Tvorba určená dětem zaujme rozmarnou a jazykově vynalézavou, často nonsensovou obrazností, inspiruje se poetikou nursery rhymes (Petrklíče a petrkliky, 1966; Kočka v houslích- anglické říkanky, 1969, Šišatý švec a myšut, 2007 aj.).

Patřil k silné generaci básníků, narozených za války, kteří vstupovali do literatury v první polovině 60. let (Petr Kabeš, Antonín Brousek, Ivan Wernisch aj.).
Jeho prvotina Noc plná křídel (1964) je citlivým vhledem do doby dospívání a oslavou dětství, které je kaleno bolestným prožitkem války. Již zde vystupuje zřetelný znak Šrutovy poetiky - soustředěné vnímání přírodní a městské scenerie, která se stává jeho lyrickým prostorem pro vyjádření krásy a smutku intimity člověka.
Sbírka Přehlásky (1967) zcela opouští naivně důvěřivé stylizace prvotiny a postupuje směrem k intelektualizaci básnické výpovědi: jsou pro ni charakteristické inspirace literaturou (verše věnované K. H. Máchovi, D. Thomasovi, F. G. Lorcovi aj.) a výtvarného umění. Osobitou předmětnou obrazností naplňoval klasické veršové útvary jako sonet či čtyřverší.
Poslední Šrutova sbírka ze 60. let, Červotočivé světlo (1969), je niternou výpovědí, která na pozadí podzimní krajiny zachycuje bolest subjektivního prožitku podzimu roku 1968. Motivy říkadel a her, které se objevují ve Šrutově poezii ovšem nejsou radostným návratem do dětství, ale spíše prozrazují úzkostný zápas s uplývajícím časem.

Rozstíněný obraz -
Moorovy krajiny. Stojí tam,
pod obnaženým nebem,
čistá jako vejce,
socha ženy.
Vzepjatá na patách,
tam, někde…
odkud a kam
je stejně daleko,
rameny zvedá svah
a loktem hloubí
rokli.
(Pavel Šrut: Kámen v září; in: Červotočivé světlo, 1969 a 2014)

V době normalizace měl básník omezenou možnost publikace, takže zveřejňoval převážně tvorbu pro děti a písňové texty.
K širšímu okruhu čtenářů se mohl vrátit až dvěma reprezentativními výbory koncem 80. let (Malá domů, Mnichov 1989; Přestupný duben, 1989). Koncem 90. let vydal autor další výrazné sbírky, pro něž jsou příznačné kultivovanost a uměřenost výrazu, předmětné vidění a ironický až sebeironický pohled. Baladický podtón má básnická skladba Zlá milá (1997), která vznikla na podkladě rukopisných Milostných poprav, v níž vzpomínka na ztracenou lásku evokuje šalebnost osudového milostného vztahu:
„Má milá čeří jezero/ svými mnohými údy sépie/ oblévá jezero/ dává se leptat sluncem/… Zlá milá vystoupila z jezera/ uléhá vedle mne/ přitahuje si písek k bradě."

Tvorbu ze 70. a 80. let, vycházející tehdy ve strojopisných samizdatových edicích a exilu, obsahují Brožované básně (2000), z nichž některé jsou věnovány básníkovi blízkým osobnostem z uměleckého světa. Sbírka Papírové polobotky (2001) je skeptickou bilancí, která se skrývá za anonymní postavu pana N.

Pavel Šrut proslul jako zajímavý textař populární hudby, soubor jeho písňových textů vyšel pod názvem zlidovělé písně interpreta Michala Prokopa Kolej Yesterday (1990).

Kolej Yesterday
To bejvávaly na koleji časy
Už ráno začal večírek
Někdo dal dvacet, někdo stovku
A stavěli jsme Eiffelovku
Ze snů a peří, ze sirek...

V novém tisíciletí více překládal a psal básnické sbírky pro děti (Veliký tůdle, 2004, Příšerky a příšeři, 2005).
Z poslední tvorby pro děti vyniká pohádkový příběh Verunka a kokosový dědek (2004) a nověji Pohádky brášky králíka (2007).

srut miklinova lichozrouti

Poslední pohádková trilogie Lichožrouti (2008), Lichožrouti se vracejí (2012) a Lichožrouti navždy (2013) prozrazuje neutuchající invenci a jazykovou vynalézavost významného českého básníka a pohádkáře.  
Pestrá paleta lichožroutích i lidských postav je obdařena blahosklonnou a chápavou komičností, v tichosti se bavíme autorovým kritickým nadhledem konzumentství a školometství všeho druhu. Lichožrouti se zjevují lidem jako šmouhy či duchové a ti nedospělí mohou uzavírat skutečná přátelství jako třeba protagonista Hihlík se svým bytným. Mimoděk se stáváme svědky jejich mejdanu (nad kvalitními ponožkami, žádným podřadným čínským zbožím nebo licháči „z nylonového a dederonového věku“) na pohřbu jednoho z mafiánů. Autor text vynalézavě obdařuje jazykovými hříčkami a slovními obraty a všímaví čtenáři budou potěšeni, jak čerpá z reality okolo nás, kdy si bere na mušku jepičí mediální slávu.
Málokdy se podaří i tak zkušenému autorovi, jako je Pavel Šrut, napsat pohádkový román s novátorsky osobitou dávkou humoru, který osvobozuje dennodenní rutinu našich životů. Lichožrouti jsou ilustrovány vtipně a rozevlátě Galinou Miklínovou, jež prozrazují její dovednost vystopovat nosné motivy a obohatit kresby detaily za hranicemi textu.