"Čas najednou zmizel / Je ráno? Je večer? / Hodina před polednem? // Balon lehčí vzduchu / na mne mává / nad tratí // Probuzení / To nadlehčení / už se nevrátí".
Čestmír Vidman: Nálada
Čestmír Vidman.
Narodil se sice v Itálii (Monfalcone), ale maturitní zkoušku složil už v Praze na malostranském gymnáziu (1939).
Jako umělce znali výjimečně zcestovalého komerčního inženýra (*31. 10. 1921) především bibliofilové a esperantisté: to pro přízeň, které se on těšil u boha Apollóna, třeba tiskem debutoval až jednapadesátiletý (bibl. Moře, výtisků 50, 1972), elektronicky dokonce osmdesátiletý (bibl. Miska rýže v reedici, 2001).
Miska rýže ovšem vyšla nejprve tiskem jako druhotina (100 výtisků) a to se psal rok 1974. Z ručního tiskařského lisu Josefa Cipry vyšlo jen o deset výtisků víc hned následujícího roku - totiž Vteřin slunečních hodin (rozumějme tentokrát: do obálek vsazených volných listů). Ozvou na Vidmanovo hostování v proslulé Viole je výtisk Hra zvaná život (1977 a 1979).
Podotýkáme: Ano, byl to právě Josef Cipra, kdo napomohl na svět všem Vidmanovým titulům sedmdesátých a osmdesátých let.
Dvorního ilustrátora objevil Čestmír Vidman v osobě Vladimíra Koukola.
Na tomto místě už není od věci dokreslit Vidmanův vnitřní profil básníkovým vlastním vyznáním:
„Handicapován od narození poznal jsem sílu básnického slova, které mi pomáhalo překonat všechny překážky a potíže. Báseň vzniká z jasu nebo z bolesti. V každém verši je kus našeho já.
Život je velká zodpovědnost. Pociťuji ostych, když mám vyjadřovat velká životní témata. Cítím nedokonalost svého vyjadřování. A přece se vždy znova pokouším najít nové odstíny v tónech a barvách slov, podoben tak bratrům hudebníkům a malířům.
Pod přetlakem radosti a bolu píši poselství. A myslím na ty malé. Mé krédo je tvořit ze života pro život.“
Čestmír Vidman ovšem psal často vedle básní i monodramata, pro interpretku Evu Seemannovou především, a několik knih mu vyšlo v dvojjazyčné česko-esperantské zrcadlové verzi.
V novém století Vidman pravidelně publikoval v elektronické revue Chůdové kořeny a v letech 2002-03 v nich představil významné představitele české esperantské kultury: Eli Urbanovou, Josefa Rumlera, Jiřího Karena, Rudolfa Hromadu a Tomáše Pumpra
Scénickým monologům se věnoval v letech osmdesátých - Sama mezi všemi (1985), Půlstoletí pod šminkou (1987), Tvář herečky (1989) a (1990) -, jako i v desetiletí následujícím: Já, Eliška Přemyslovna, královna česká (1991), Já, Alžběta Rejčka, někdy královna česká (1992), Stopa Locacorten (1993), Paní v erbu lvice (1994), a Brala jsem drogy (1996). K tomu Já, Johana z Rožmitálu, královna česká z roku 2009.
Nebylo naší ambicí postihnout Vidmanovu produkci v celé její šíři. Vždyť autor napsal též několik próz a vedle básnických počinů už jmenovaných i další sbírky, tu z nejrozsáhlejších - Vyhlížení k domovu - v roce 1992. Tvorbu Čestmíra Vidmana považujeme za básnický cestopis zároveň a za oslavu domova zároveň.
Ze světa umění Vidman odešel s prací Tři bardové : Karel Havlíček Borovský (31.10.1821-29.7.1856) - Jan Neruda (9.7.1834-22.8.1891) - Karel Hašler (31.10.1879-21.12.1941) v roce 2013. Ze světa reálného se vzdálil roku stejného.
Čestmír Vidman WIKI
