Mezi 14.–16. březnem 1939 obsadila německá okupační vojska zbytky Československa. 16. března byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. Hitler si prohlíží korunovační klenoty. Československo je zrazeno, porobeno a stává se německou kolonií. Totalita se rozjíždí v celé své zrůdnosti.
Nastává hon na lidi, které hitlerovská propaganda označuje za nepřátelé německého lidu nebo podlidi. Nastává období, o kterém bývala ministryně spravedlnosti a pozdější ochránkyně lidských práv Válková řekla, v odpovědi na tento dotaz:
Co si myslíte o odsunu německého obyvatelstva? (po válce)
„To nejhorší. Chápu, že to byla reakce na to, co se zase Čechům dělo předtím, ale ono se toho v protektorátu zas tolik nedělo.“
Zřejmě 360 tisíc mrtvých Čechoslováků za druhé světové války není podle ní žádná tragédie.
Pro Židy, kteří z různých důvodů neemigrovali, nastávají opravdu zlé časy, které nic dobrého nevěští.
12. února 1940 si básník Jiří Orten zapisuje:
„Zvolna jsem poznával, že je mi odnímáno všechno, po čem budu muset později toužit. Jaké zaokrouhlené poznání! Měl jsem svobodu, o níž jsem nevěděl. Vzali mi ji a miluji ji. Jsem připraven bíti se o ni. Jsem připraven učit se hledat ji. Hledat boj, jenž mi ji vrátí, přísnou a krásnou, mou ztracenou svobodu, jež není jenom má. Jež je také má.“
31. srpna 1940 požádali říšský protektor Konstantin von Neurath a státní tajemník K. H. Frank o audienci u Hitlera a poslali mu svá memoranda navrhující úplnou germanizaci českého národa asimilací a vyhubením. Nacisté považovali protektorát pouze za dočasný režim pro dobu války.
A jedenáctého září 1940 německý šéf propagandy Josef Goebbels už říká bez okolků: "Jsem přesvědčen, že za 50 let už lidé nebudou přemýšlet o vlasti. Budou myslet o kontinentu a Evropané budou už řešit jiné problémy".
V Protektorátu budou další rok vycházet další a další omezení.
Záznam v Ortenově Žíhané knize ze 27. října 1941:
„Nemohl jsem na dnešek dlouho usnout a přemýšlel jsem a rovnal si v hlavě všechny ty zákazy, které se mne nějak, byť sebeméně, dotýkají. A protože je nedělní dopoledne, venku již druhý den sněží… napíšu si sem ty zákazy, na které si vzpomenu, a až je napíšu, nechám pod nimi ještě hodně veliké místo pro ty, které se dostaví po dnešním dni…“
Nesmím vycházet z domu po osmé hodině večerní.
Nesmím si najmout samostatný byt.
Nesmím se stěhovat jinam než do Prahy I. nebo V., a to jako podnájemník.
Nesmím chodit do vináren, kaváren, hostinců, biografů, divadel a na koncerty, kromě jedné nebo dvou kaváren pro mne vyhrazených.
Nesmím chodit do parků a sadů.
Nesmím chodit do městských lesů.
Nesmím se vzdalovat za obvod Prahy.
Nesmím (tudíž) jet domů, do Kutné Hory, a nikam jinam, leda na zvláštní povolení gestapa.
Nesmím jezdit v motorových vozech tramvají, jen v posledním vlečném voze, a má-li „tento“ střední vstup, tedy jenom v jeho zadní polovině.
Nesmím nakupovat v jakýchkoli obchodech jindy než mezi 11. a 13. a 15. a 17. hodinou.
Nesmím hrát divadlo a být jakkoli jinak veřejně činný.
Nesmím být členem žádných spolků.
Nesmím chodit do jakékoli školy.
Nesmím se společensky stýkat se členy Národního souručenství a oni se nesmějí stýkat se mnou, nesmějí se se mnou zdravit, zastavovat a mluvit o věcech jiných než nutných…
28. srpna 1941 Orten v Červené knize píše poslední větu:
„Žijeme ostatně jinde než mezi stromy, po nichž teče smůla…?“.
30. srpna, v předvečer jeho dvaadvacátých narozenin, ho na Rašínově nábřeží srazilo německé auto.
Odvezli ho s výronem krve do mozku a krvácením do plic. Možná ho mohli zachránit, ale ve Všeobecné nemocnici ho odmítli přijmout, protože byl Žid. Byl převezen za 40 Kč na zvláštní oddělení v Kateřinské ulici, kde se z bezvědomí nikdy neprobral. Umírá, protože byl Žid. Je prvního září 1941.
A 24. listopadu 1941 odjel do Terezína první transport 342 (Aufbaukommando 342) složený z mladých židovských mužů, aby připravili Terezínské ghetto jako shromažďovací místo pro budoucí deportace do německých koncentračních a vyhlazovacích táborů.
Jen z českých zemí odjelo:
V 82 transportech 74 000 mužů, žen a dětí, převážně židovského původu.
V německých vyhlazovacích táborech jich pak přežilo jen 3 097 lidí!
Jiří Orten se narodil do nelehké doby. Bylo mu souzeno žít krátce, ale přesto tento mimořádně talentovaný básník a citlivý pozorovatel zanechal jedinečné dílo. Tři knihy deníků – Modrá, Žíhaná a Červená a básnické sbírky Čítanka jaro, Cesta k mrazu, Jeremiášův pláč, Ohnice.
Jiří Orten / Touha
Kruhy, kruhy zamotané,
ale jeden náhle vstane.
Šíří se a pak se úží,
podobá se mrtvé růži,
otrhané, bez plátků,
v sešlém, zimním kabátku.
Ale kdo? Ach, ten, kdo klepe
na růžové oko, slepé,
ale přece vidoucí.
Ty se bojíš zatlouci?
Pomalu se pootevře,
pomalu tě v sobě sevře
a ty budeš kolébán
jako roztančeny džbán,
z něhož voda často šplíchne
do studny, jež neutichne
a dál v hloubi šumí s ní
jako slova na písni.
Kruhy, kruhy zamotané,
ale jeden náhle vstane,
než se musí proměnit
v ouško, jímž se souká nit.5. IV. 1940.
Jiří Orten / Až umřu
Až umřu, Bože, na samotu,
vzpomeň si na čas bez krychle,
kdy nebylo jí, místo hrotů
kdy vládlo znění utichlé.
Stín lásky tvé, to byl jsem, ano,
raněn tvým světem za svůj dík,
ten, jemuž bylo darováno
tak málo, málo za tolik.
Ach, nepočítat! Běžet rychle
v zapomenutí bez číslic
a dořeknouti za utichlé,
že žil jsem jen, že nemohl jsem víc.13. I. 1941.
