Petr Bezruč. Jedinečný autor jediné sbírky Slezské písně

Petr Bezruč

Dlouho jsem jeho verše míjel. Zabili je ve mně učitelé a všeobecné slepé propagování jeho veršů, jako u mnoha jiných autorů. Až mnohem později začal jsem rozumět o čem Bezruč psal. O bezmoci, o porobě, o nevzdělání, o otroctví. Tak realistické, tak chmurné verše, že v nich zešedivěla krása a ztrácela se naděje... a začal jsem chápat, proč je jeho poezie naprosto ojedinělá a nadčasová...

Červený květ

Za temným oknem, v květníku sivém,
hrubý a špičatý mračil se kaktus.
Jednoho jitra
červený z lodyhy vyrazil kalich,
červený květ.

Byl u nás básník, co jiné měl oči,
co měl rád vonné a nádherné růže.
Distichem zvučným
pochválil růži a odsoudil pyšně
ten rudý květ.

Jsou duše drsné, co samy šly žitím,
hroty a ostny je zalily vrchem.
Co měly v srdci?
Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci,
hleď, rudým květem...

 

Slezské lesy

Jste tak jak já, slezské lesy, mé lesy.
Smutek se na kmen a koruny věsí,
hledíte teskno a hledíte přísně,
jak moje myšlenky, jak moje písně.
Padá z vás jehličí v noci a v mlze,
porobeného to národa slze.

Padáte sekerou na rozkaz z Vídně,
hynete pomalu, hynete klidně!
Mlčíte, hynete, smrkové moře,
bez konce, bez konce, slezské vy hoře!

 

Kdo na moje místo?

Tak málo mám krve a ještě mi teče
z úst.
Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo na moje místo,
kdo zdvihne můj štít?

V dým zahalen vítkovských pecí jsem stál,
noc zřela mi z očí, plam z nozdry mi vál,
nech zářilo slunce, nech večer se šeřil,
já semknutou brvou ty vrahy jsem měřil:
ty bohaté židy, ty grófy ze šlachty,
já škaredý horník, jak vyskočil z šachty.
Nech diadém jednomu na skráni svítil,
každý z nich upjatý pohled můj cítil,
mou zaťatou pěst, můj vzdor,
hněv horníka z Beskyd a z hor.-

Tak málo mám krve a ještě mi teče
z úst.
Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo místo mne na stráž,
kdo zvedne můj štít?


Ostrava

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.

Uhelný prach sedl do očí,
rubíny ze rtů mi uhly,
ze vlasů, z vousů a z obočí
visí mi rampouchy uhlí.

Chléb s uhlím beru si do práce,
z rboty jdu na robotu,
při Dunaji strmí paláce
z krve mé a z mého potu.

Sto roků v kopalně mlčel jsem,
kdo mi těch sto roků vrátí?
Když jsem pohrozil kladivem,
kdekdo se začal mi smáti.

Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,
pro pány robil jak prve:
máchl jsem kladivem - teklo vráz
na Polské Ostravě krve!

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
nech je vám Petr neb Pavel,
mějž prs kryt krunýřem ocelovým,
tisícům k útoku zavel,

všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
hlubokých páni vy dolů:
přijde den, z dolů jde plamen a dým,
přijde den, zčtujem spolu!


70 000

Sedmdesát tisíc je nás
před Těšínem, před Těšínem.
Sto tisíc nás poněmčili,
sto tisíc nás popolštili,
v srdce pad mi svatý klid?
když nás zbylo sedmdesát,
tisíců jen sedmdesát,
smíme žít?

Sedmdesát tisíc hrobů
kopají nám před Těšínem.
Časem někdo k nemi vzlykne,
pomoci se nedovolá,
cizí bůh smích ve tvář střikne,
tupě díváme se v davu,
jak nám k špalku kladou hlavu,
jak vůl na porážku vola.

Markýz Géro tak je bohat?
dej nám beček sedmdesát,
beček tisíc sedmdesát!
Poly se ti poněmčíme,
poly se ti popolštíme,
zahřímají ústa sterá?
Hore hor´ markýze Géra!
Ale prve nežli zhynem,
nech se zpijem rudým vínem,
robka s dcerkou, chlop se synem,
před Těšínem, před Těšínem.

 

Ty a já

Uhni mi z cesty,
černé ruce a vlhké mám šaty,
horníkem já jen a velmožem dnes ty,
z paláce ty, já jen z dřevěné chaty,
frygickou čapku mám, přes čelo stín.
A za mnou nelkají sirotků prosby,
sežrali tvoji jim zajíci pole,
bez srdce´s , bez studu´s - blesk tebe rozbij,
z Beskyd jsem, hoře a poroby syn,
robím v tvých hutích a robím v tvém dole,
žluč vře mi v žilou a robím ti přece,
chytám tvá drva na zpěněné řece,
černý, chudobný, pot přes čelo letí,
nepláčou kvůli mně v Beskydách děti,
netiskl vdov jsem a nebral jim země,
zato jsem žebrákem, velmožem dnes ty, -
přijel jsi na hory? Vari ode mne,
frygickou čapku mám, uhni mi z cesty!

 

Maryčka Magdónova

Šel stará Magdón od Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
z rozbitou lebkou z ní vyletěl ven.
Plakala Maryčka Magdónova.

Vůz plný uhlí se v koleje zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdónova vdova.
Na starých Hamrech pět vzlykalo sirot,
nejstarší Maryčka Magdónova.

Kdo se jich ujmě a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce také,
tak jak ty, Maryčko Magdónova?

Bez konce jsou lesy markýze Géra.
Otcové když v jeho robili dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdónova?

Maryčko mrzne a není co jísti...
Na horách, na horách plno je dřeva...
Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat,
má mlčet, Maryčko Magdónova?

 

Cos to za ženicha vybrala sobě?

Bodák má k rameni, na čapce peří,
drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním, Maryčko Magdónova?

Cos to za nevěstu? Schýlená hlava,
fěrtoch máš na očích, do něho tekou
hořké a ohnivé krůpěje z lící,
co je ti, Maryčko Magdónova?

Frydečtí grosbystři, dámy z Frydku
jízlivou budou se smáti ti řečí,
ze síňky uzří tě Hochfelder žid.
Jak je ti, Maryčko Magdónova?

V mrazivé chýši tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Nedbá pán bídných. Co znělo ti v doši
po cestě, Maryčko Magdónova?

Maryčko, po straně ostré jsu skály,
podle nich kypí a utíká k Frydku
šumivá, divoká Ostravice.
Slyšíš ji, rozumíš , děvucho z hor?

Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.
Černé tvé vlasy se na skále chytly,
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdónova!

Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi
bez křížů, bez kvítí krčí se hroby.
Tam leží bez víry samovrazi.
Tam leží Maryčka Magdónova.

 

Touha / Vidov Dan 1914

Toužím po moři, chci stát při moři,
kde slunce západ hladinou hoří,
kde plují lodi hluboké
přes vlny sivé, vysoké.

Nesmíš ty k moři, nepustím k moři,
ruka má mocná tvé plány zboří,
touha tvá marná, špatná, zlá,
na cestě k moři stojím já!

Mstiteli austriáckého vzteku,
srbský heroe, tragický reku,
Prinčipe s druhy, zlom jim vaz,
Prinčipe, dobře měř a sraz!

 

Mnichove

Mnichove, bědný Mnichove,
jak jsi oškubal náš stát!

Klesli do kolen vůdcové,
ale národ zůstal stát.

 

Praga caput regni

My umíráme na severu
a já dědiny počítám,
co jako staré vrby v šeru
mi svítí, než se skácí tam,
kam pád jich vzácní páni řídí,
smích na rtech, v ruce lilii,
a jeden víc nás ubijí.

Zrak zavřel jsem tam při půlnoci
jak maska smrti zakrytá,
kdos huláká do Slezské noci:
Jest Praha vaše záštita!
Své bídné mluvě práva k žití
si nekoupím za trojníky:
nás česká pýcha nenasytí
a při Vltavě pomníky.

Na slezské zemi není Boha:
a zábava za zábavou
tam utíká, kde tančí noha
té Maryny nad Vltavou;
jen když nás osud Čechy zove,
nech po dědinách pohynem,
ty dámy a ti Sokolové,
ti křepčí pyšným Žofínem.

Když svitne světlo v české hlavě,
nám časem pošlou desítku,
a není co číst na Ostravě
a není školy ve Frydku.
Jak nás ta spřež tam dáví všecky,
to volá, křičí do nebe.
Z Čech v pomoc prapor vlastenecký?
Marš - ten si nechte pro sebe!

Mru na německé kovadlině
a Polák na ni udeří,
kdekdo se zubí při Těšíně,
mám plakat u vás u dveří?
Ret tich buď, srdce bez úderu,
my umíráme na severu
a já dědiny počítám.

 

Mír

Na všecko se z dálky dívám
a v souzvuku s lidem splývám,
jenž za mír hlas pozvedá.
Co chce lid, to chci též já.

 

Horník

Já kopu, já pod zemí kopu,
já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu,
pod Polskou Ostravou kopu.

Kahan mi zhasíná, do čela padly
zcuchané vlasy a slepené potem,
octem a žlučí se zalévá oko,
ze žil a z temena lebky se kouří,
zpod nehtů červená se lije krev,
já kopu, já pod zemí kopu.

Široké kladivo do štoly vrážím,
na Salmovci kopu,
já v Rychvaldě kopu a v Petřvaldě kopu.

Při Godule má žena mrzne a vzdychá,
na klíně hladová robata pláčou,
já kopu, já pod zemí kopu.

Srší to ze štoly, srší to z očí,
já v Domrové kopu, já v Orlové kopu,
na Porembě kopu a pod Lazy kopu.

Nade mnou nad hlavou kopyta duní,
gróf jede dědinou, komtesa ručkou
pohání koně a směje se růžovou tváří.

Já kopu, já motyku zdvíhám,
má žena zsinalá do zámku jde,
chleba chce, v prsou kdy vyschlo jí mléko.

Dobrého srdce je pán,
z žultého kamene je jeho zámek,
pod zámkem hučí a láme se ostravice.
Před branou černé dvě suky se mračí.

Na co šla do zámku prosit a žebrat?
Roste rež na poli panském pro horníka robu?
Já v Hrušově kopu a v Michalkovicích.

Co bude z mých synků, co bude z mých děvuch,
až mne ráz ze štoly vytáhnou mrtva?
Můj synek dál bude kopat a kopat,
na Karviné kopat,
a děvuchy - co bývá z hornických děvuch?

Což kdybych tak jednou prokletým kahanem
do štoly mrštil,
sehnutou do výše narovnal šíji,
levici zaťal a vykročil přímo,
půlkruhem od země k obloze vzhůru
kladivo zdvihl a jiskřící oči
tam pod božím sluncem?

 

Petřvald I

Z Poremby Dumbrovský Petr se dal,
děvucha běžela před ním.
Géro jel z Petřvalda, a kde kdo stál,
mžikem v prach sklonil se jedním.

Koníky černé viz, kopyt slyš buch,
zlacená uzda , hleď, svítí.
Půl kroku ještě a zachraň tě Bůh,
mohlo po děvčeti býti.

Dombrovský k děvuše - krev prchla z žil -
přiskočil, v náruč ji zchvátil,
panský bič hluboko v líce se vryl,
Petře, což abys ji vrátil?

Uhni, ve Fryštátě by byla zlá,
uhni, buď tich jen a krotký!
Krvavá rýha ti do duše plá,
Dombrovský, dost už je vodky.

Hodina přijde, den, veliký den,
obzor je plameny zúžen !
Zadržte koně! Pša krev, z vozu ven!
Dombrovský, vrať, co jsi mi dlužen!

 

Setkání

Na řemeni lankasterku,
za kloboučkem sivé pero,
v srdci lesa borového
tak mne potkal markýz Gero.

Polské kněze dal do fary,
českou školu poněmčil mi.
Odpočinul, drahou pušku
pověsil mezi dva jilmy.

Prokletý vrah mojí mluvy!
(Ale horskou rád má dcerku.)
Dvacet kroků stál ode mne,
doma nechám lankasterku!

 

Kantor Halfar

Byl to synek jako jedle,
byla na něj pyšná máti,
ale škaredou měl chybu:
tu, že nechtěl poslouchati

těch, kdož vládli pod Lipinou.
A když se kantor spustí ...
víš, jsou hříchy v katechismu,
co se nikdy neodpustí.

Leta táhnou, vlasy řídnou
jako listí před jesení.
Halfar pořád za mládence!
Pro Halfara místa není.

V krčmě zazní skočná hudba.
Právě v kapli dalo slovo:
či by mělo deset roků
čekat děvče Halfarovo?

Přijdou páni: Škola polská!
Burmistr v klín ruce složí.
Ale zpurný Halfar učí,
jak mu káže zákon boží.

Tich po mezích chodí kantor,
bez úsměvu, bez myšlenky,
v krčm v noci sám za stolem
hledí k zemi, hledí sklenky.

V horký večer, na klekání
když se v dědině v raz zvoní,
vrazí děvče v černou jizbu:
Kantor visí na jabloni!

Bez modlitby, bez slzy ho,
jak při hříšné duši jisto,
v roh hřbitova zakopali,
a tak dostal Halfar místo.

 

Den Palackého

Já velikou viděl jsem národní slavnost
(V mém kraji je pusto a šero a ticho.)
Viděl jsem českých měst metropoli,
zřel muže se zlatým řetězem stá,
před nímž se korouhve ukláněly
(před židem z Polské a před panským hajným
do prachu klonil se burmistr mé vsi,
prose o chléb a chrást pro horníků děti),
viděl jsem stožáry k nebesům plát,
viděl jsem prapory do výše vlát,
zřel chvojím a sametem zkrášlené město,
slyšel hlas tisíců k obloze hřmět
(co je to? já slyším sirotků vzlyk,
když voda zatopídoly naráz,
když v krčmě u žida strhne se řež),
bílé zřel panny jsem v průvodě jít
( u nás jich není - je v dědině žid,
a lesní a správce - a z čeho chceš žít?),
a v tom moři nadšení stál já jsem tich.

V té kráse, v tom nadšení před okem šla
tichounká vesnička pod Beskydem,
kde před lety žil jsem a vyrostl já:
vidím, jak rdousí nás před Těšínem
Rotchild a Gutmann, gróf Laryš a Vlček
- a jasný Sir - markýz Géro -
zřím moravskou školu, již poněmčili,
zřím moravský kostel, jejž popolštili.

Zpívejte, těšte se, radujte se!
Žil veliký muž, ten probudil vás?
A nahoře na sever pod Beskydem
moravská vesnička dodýchala.