Klostermannova německy psaná knížka Böhmerwaldskizzen, česky Črty ze Šumavy, je na svou dobu v mnoha směrech vizionářské dílo, ne nepodobno dílu amerického esejisty a filosofa Thoreaua. Čtivé dílo ocení každý, kdo se dokázal ponořit do sebe sebe při chůzi hlubokým lesem, kdo byl okouzlen vůni, tichem i zpěvem v prosluněných lesích. To je ale také předpoklad, abychom plně pochopili odkaz, který nám Klostermann zanechává.
Čteme a jsem zaujati jeho přesnými popisy přírody i doby.
Dokázal vystihnout život a tradice šumavských obyvatel i těsnou souvislost mezi člověkem a přírodou. V jeho poznámkách z cest krásnou Šumavou se přeneseme se do staré doby.
"Při pomyšlení na tu dobu se asi neubráníme jisté nostalgii; tehdy tady bujela a vládla příroda, tehdy se nad velebným pralesem rozprostíral posvátný, tichý mír. Mír! Takové krásné slovo máme, nejhezčí ze všech slov – ale jeho ozvěna duní prázdnotou", píše Klostermann.
Neumím naprosto vynalézati ani typů, ani povah, ani událostí, toho daru se mi nedostalo. Osoby, jež předvádím čtenářům, existovaly, a co vypravuji ve svých románech a povídkách, se stalo, já jsem to pouze kombinoval, uspořádal a v jakýsi celek upravil…
Karel Klostermann
Ale nejzajímavější je, že už tenkrát, v roce 1890, kdy knížka vychází, projevil Klostermann velké obavy z mizejících lesů Šumavy. To bylo způsobeno jak mýcením lesů a rozšiřováním statků na německo-české hranici a jednak ničivou vichřici, která Šumavu postihla 27. října 1870.
A jeho obavy se po stu letech plně potvrdila. Nebyla ale na vině vichřice, ale lidé.
"Z původního šumavského pralesa, jenž kdysi pokrýval skutečně celou Šumavu, zbyl za sto let ubohoučký zbyteček na Boubíně," píše Misantrop ve své Rakovině na kůži Země a pokračuje. "Zbyteček zalesněného kopce, který je milovníkům pravé divočiny beztak k nepotřebě, protože je jednak příliš často navštěvován výletníky a turisty, a navíc je tak přísně hlídán, že našinec nemůže udělat ani krok mimo označené stezky, natož se tam – jako v každé správné divočině – dokonce utábořit nebo rozdělat malý ohníček pro zahřátí těla nebo pro usušení šatstva. Boubín je víc neživotným muzeem nedotknutelných zašlých exponátů, na něž není dovoleno sahat, než nefalšovanou divočinou. Ta už vinou člověka neexistuje nikde. Lidská rakovina pokryla a zadusila celou zem."
Julius Mařák / Průhled bukovým lesem 1858-1859 / výřez
Výpisky:
Moje ubohá, prostá Šumavo, milovaný domove našich otců! Přicházejí a odcházejí, oceňují tvou krásu, aniž by ji viděli. Nedokáží nahmatat puls života; jejich srdce je studené a jejich mysl prázdná. Co je jim po tom, jak to tady bylo dřív a jak to bude vypadat v budoucnosti?
Stojí za to je pozorovat, tyhle milovníky štětovaných (štěrkových) cest, kteří mají největší zájem o naše ubohé pestrobarevné pstruhy, mezi kterými příšerně řádí. Jak volně jsme se dřív cítili pod zelenými jedlemi a smrky, na březích tichých jezer a šumících potoků! Zato teď tu kraluje roztaženost.
Už zmizela ta pralesní nádhera a její zbytky jsou jen matným odleskem dávno zaniklé vznešenosti.
Nepopsatelně nádherný majestátní prales je pryč. A ptačí hlasy zvonků, pronikající řezavým zimním ovzduším, jako by kdysi tak nádhernému lesu zvonily hranu. Klesl a už asi nikdy, nikdy nepovstane v původní, panenské kráse, ve své zasmušilé majestátnosti. Bývalo krásně tady nahoře, všude ticho a velebný klid, a jakou volnost člověk pocítil při pomyšlení, že se zbavil lakotných lidí a že v naší krásné vlasti je ještě místo, kde vládne a tvoří jen příroda a že zrovna tady pramení naše nejmilejší řeka Vltava. A když její vody dospěly až do Prahy, bylo na nich znát, kde se shromáždily a odkud pocházejí; byly tmavé jako rašeliniště bažin, ze kterých plynuly přebytky vody do potoků. Teď v nich převažuje hněď a žluť ornice, kterou deště splachují z polí do řeky. Je těžko popíratelnou skutečností, že obrovské lesy na hranici zadržovaly mraky táhnoucí ze západu a nutily je odevzdat jim své zásoby dešťové vody. Vlhkost se shromažďovala v lesích a bažinách, ze kterých postupně proudila do potoků; řečiště bývala plná vody a přece se záplavy nevyskytovaly tak často, jako nyní. Tahle skutečnost už byla mnohostranně a důkladně zhodnocena; ať ji ti, kterých se týká, nepouštějí nikdy ze zřetele!
Samotný pramen Vltavy leží v bažinaté nížině. Malá prohlubeň, ze které vyvěrá pramen, je teď obezděna.
Až do roku 1870 se pramen skrýval hluboko v téměř neproniknutelném pralese. Na jeho okraji stál obrovský smrk, určitě dvacet sáhů vysoký a s kmenem o průměru čtyř stop. Trůnil tady u kolébky naší rázovité řeky jako strážce z pradávných dob a vzdoroval všem vichřicím a bleskům. Kolem něj stály těsně vedle sebe jeho století druhové – všichni podlehli maličkému hmyzu, který tu příšerně řádil. Obrovští velikáni podlehli nicotným trpaslíčkům; nebylo to osudové znamení?
Co tu kdysi ve své nádheře a majestátnosti bývalo jedinečné, nekonečný prales, to až na několik málo zbytků zaniklo.
Ale jedno si Šumava podržela: působí jako melancholická píseň, která nezadržitelně proniká do srdce. Bez přestání se před námi rozprostírají lesy a slatě a vyprávějí nám epopej, která nemá obdoby, epopej o zaniklém a zanikajícím obřím rodu, který nechala příroda vyrůst a pak ho nemilosrdně zničila.
Zní tady píseň a máte-li pozorný sluch, neujde vám smysl jejích tónů; a země před vámi rozevírá poučnou knihu s nespočetnými stránkami. Staré kmeny a staré pařezy pokrývající půdu jsou vesměs popsány rozpukaným písmem; zdá se být tajuplné a přece je zlehka čitelné.
Přišel čas, kdy se musíme vydat na zpáteční cestu.
Zavítáme-li do některého z hostinců, pozeptáme se po starých knihách návštěvníků. Přiznám se, že si v těch starých knihách rád listuji; bývaly tak nevinné a obsahovaly mnohou zajímavou poznámku, lecjaký verš, který svědčil buď o velikém nadšení autora nebo o jeho bohulibé naivitě. Teď je tomu jinak; teď se každý ničema domnívá, že svět čeká jen na jeho pitomé výlevy nenávisti, které z nedostatku jiných skládek vnucuje knihám návštěvníků.
Vždycky, když to vidím, zabolí mě u srdce. Dřív jsme klidně žili pospolu a nikoho nenapadlo ptát se po národnosti toho druhého; žádný člověk nebyl počešťován ani poněmčován. Copak neexistuje vyhlídka na návrat starých zlatých časů, kdy jsme v dobrých i zlých dobách byli všichni bratry? Ponechejme každého v klidu a nepišme do ubohých knih návštěvníků úvodníkové duchaplnosti a rázná vyhlášení nepřátelství; vždyť už jen z těchhle příčin jsou knihy tak rozdrbané a ošumělé. My nahoře v zelených lesích potřebujeme bílou knihu dorozumění a ne žlutou knihu nenávisti; všichni se chceme radovat z boží přírody, ať Němci nebo Češi – vždyť Šumava patří nám všem a když přijde Francouz nebo kdokoliv jiný, ať se taky raduje, pokud ovšem nebude prolévat krvavé slzy nad smutným pustošením v minulých letech a nad malichernými lidmi, kteří ani když se vydají do nejnádhernějšího ze všech chrámů, chrámu přírody, nedokáží svou nenávist zanechat doma.
xxxJaký poměr se vytvořil mezi ředitelem Kleemannem a sborem profesorským, v jehož čele stál, o tom se celkem mnoho neproslýchalo. Říkalo se pouze, že sedí velmi pevně na svém ředitelském prestole, ježto měl ve vídeňském ministerstvu kultu a vyučování bratra odborného přednostu, velice vlivného, jenž držel nad ním ruku. Duch, nám nepřátelský, jenž vanul k nám z onoho ústředí za doby bachovského absolutismu, oktrojovanou ústavou, jejímž představitelem byl zarytý nepřítel všeho českého a pokrokového, pověstný rytíř Ant. Schmerling, se velmi málo změnil a ředitel Kleemann mluvil a jednal zcela ve smyslu inspirací, jichž se mu dostávalo z Vídně. Netajil se nijak, že vzmáhající národní smýšlení, jevící se studující mládeži, se mu protivilo a pokládal za svou povinnost, učiniti, seč byl, aby mu čelil a je potíral. Neminulo týdne, aby nebyl spustil nějakou tu filipiku, často dosti malichernou a jeho nedůstojnou, jak formou, tak i obsahem namířenou proti národnímu smýšlení jak studujících vůbec, tak i toho kterého z nich. Podnět k tomu mu dávala obyčejně nějaká neuspokojující jej odpověď některého, jehož právě zkoušel.
„Tak! Tak!“ – spustil na příklad: „Tohle vy nevíte? To jste kvintán? – Nu, arciť, kdepak vy byste měl kdy podívat se do slovníku nebo do mluvnice! Vy musíte především studovati Národní listy! Z těch tak kdybych vás zkoušel, to by vám huba jinak jela… Ja! Ja! – das Gift der Národní listy und die ordinären Witze der Humoristické listy, das sind die Dinge, die Sie interessieren und vomit Sie Ihren Geist bilden! – Nu, však přijde čas, kdy budete litovat, že jste celý prosáklý touhle otravou a rád byste se jí zbavil, až uvidíte, kam jste se s ní dostal, ale bude pozdě.“
Mluvě tak, vrtěl sebou, jako by si sedl do mraveniště, hryzl vztekle bradavici na rtu a pohledem div neprobodal nejen toho, k němuž tuto svou řeč promlouval, ale i řadu jiných, sedících třebas opodál tohoto, ty totiž, jež měl v podezření, že také čtou Národní listy nebo Humory.
Jindy zase spustil takto: „Helejte ho a poslouchejte, jaké hlouposti plácá! – Ale včera jste ho měli vidět, jak promenýroval po rynku! Navěsil na sebe o pár pentličkách a pár šňůrkách… čamara! národní kroj!… pštrosí pérko na klobouce a hlavu měl až někde v oblacích!… Náramnej pán!… dybych já byl vo Božím hodě to, co von myslí, že je ve všední den!… zatím je to docela hloupej vovčák, kterej nemá v hlavě, co by stálo za šňupec tabáku. S takovejma lidma se potom člověk musí zlobit a plahočit!… Jen když je vlastenec, třebas byl hloupej, že div domy neporazí!…“
Takhle mluvil tehdy ředitel „českého“ gymnázia ke svým českým (uvozovka odpadává) žákům. Není věru třeba přidati k tomu poznámku.
