Vedle Temnoty srdce, mistrovské psychologické novely, existuje ještě jedna Conradova kniha, ve které autor dokázal jedinečně zachytit ty nejtemnější lidské touhy po moci, ješitném vzestupu a logickém pádu. Spolu s Lordem Jimem, patří zřejmě tato trojice knih k tomu nejlepšímu, co po sobě Conrad zanechal a jejich znalost rozhodně patří k základnímu vzdělání. (Neplést si znalost knih se znalostí obsahu knih )))
Psychologicky laděný příběh o ztracené cti a moci je zasazen do exotického prostředí fiktivní latinsko-americké republiky Costaguana, která se zmítá revolucí.
Po několika revolucích, dostane námořník Gianni Battista, přezdívaný Nostromo, za úkol zachránit státní poklad. A od této chvíle se rozvíjí děj, dnešnímu člověku ne neznámý, o korupci, síle peněz, morálním selhání před sebou samým.
Příběh se odehrává v druhé polovině minulého století. Kromě četných psychologických a dobrodružných zápletek zobrazuje velmi tísnivé sociální a politické poměry v malém státě Jižní Ameriky, zmítaném občanskými válkami a kapitálovými machinacemi evropských i severoamerických investorů.
Nakonec to bude milostný vztah k sestře vlastní snoubenky, který nastartuje nezvyklou tragédii.
Úspěšný Conradův román není často vydáván. Proč? Odpověď je zřejmá po celý příběh. A věřte, že je mimo jiné i napínavý a velmi čtivý.
V té době byl již Nostromo v zemi dost dlouho, aby byl kapitán Mitchell skálopevné přesvědčen o mimořádné hodnotě svého objevu. Zjevně byl Nostromo jeden z těch neocenitelných podřízených, kteří poskytují svým šéfem oprávněný důvod na chvástání. Kapitán Mitchell si gratuloval, jaké má oko na lidi, ale nebyl sobecký a ve své nevinné pýše už projevoval příznaky té mánie "půjčování mého capataza de cargadores", která měla dříve či později přivést nosti-roma do osobního styku s každým Evropanem v Sulacu jako jakousi univerzální pravou ruku - zázrak výkonnosti svého druhu.
xxx
"Tento mládenec je mi oddaný tělem i duší," tvrdil s oblibou kapitán Mitchell a ačkoliv by možná nikdo nedovedl vysvětlit, proč je to tak, nemohl o tomto tvrzení pochybovat nikdo, kdo ho znal , ledaže by byl člověk zatrpklá excentrik jako například doktor Monygham, jehož úsečný, neveselý smích prozrazoval kdoví proč nesmírnou nedůvěru vůči lidstvu.
xxx
V rozvoji materiálních zájmů neexistuje mír a žádný odpočinek. Mají svůj zákon a svou spravedlnost. Ale je založeno na účelnosti a je nelidské; je bez upřímnosti, bez kontinuity a síly, kterou lze nalézt pouze v morálním principu."xxx
Akce je uklidňující. Je to nepřítel myšlení a přítel lichotivých iluzí...
Napadlo ji, že má-li být život velký a plný, musí obsahovat péči o minulost a budoucnost v každém okamžiku přítomnosti.xxx
Nesrovnatelný Nostromo, Capataz, respektovaný a obávaný kapitán Fidanza, nezpochybnitelný patron tajných společností, republikán jako starý Giorgio a v srdci revolucionář (ale jiným způsobem), byl na pokraji skoku přes palubu z paluby jeho vlastní škuner. Ten muž, subjektivně téměř nepříčetný, pohlédl sebevraždě záměrně do tváře. Ale nikdy neztratil hlavu. Zadržela ho myšlenka, že tohle není únik. Představoval si, že je mrtvý, a ta ostuda, ta hanba se děje. Nebo spíše, správně řečeno, nedokázal si představit, že je mrtvý. Byl příliš silně posedlý smyslem pro vlastní existenci, věc nekonečně dlouhého trvání ve svých proměnách, než aby pochopil pojem konečnosti. Země jde věčně.xxx
Byl to další z Nostromových triumfů, ten největší, nejzáviditelnější, nejzlověstnější ze všech." V tom opravdovém výkřiku nehynoucí vášně, který jako by nahlas zazvonil od Punta Mala po Azueru a dál k jasné čáře obzoru, zahalený velkým bílým mrakem zářícím jako hmota pevného stříbra, vládl génius velkolepého Capataz de Cargadores. temná propast obsahující jeho dobytí pokladů a lásky.xxx
...to, co se zdá být izolovanou skvrnou modré mlhy, se lehce vznáší na záři obzoru. Toto je poloostrov Azuera, divoký chaos ostrých skal a kamenitých úrovní proříznutých vertikálními roklemi. Leží daleko na moři jako hrubá kamenná hlava natažená ze zeleně oděného pobřeží na konci štíhlé šíje z písku pokrytého houštinami trnitých křovin. Zcela bez vody, protože déšť stéká najednou ze všech stran do moře, nemá dost půdy — říká se — na to, aby vyrostlo jediné stéblo trávy, jako by ho srazila kletba. Chudí, spojující nejasným instinktem útěchy myšlenky zla a bohatství, vám řeknou, že je smrtící kvůli svým zakázaným pokladům. Obyčejní lidé ze sousedství, peoni z estancias, vaqueros z pobřežních plání, krotcí Indové přijíždějící míle na trh se svazkem cukrové třtiny nebo košem kukuřice v hodnotě asi tří pencí, dobře vědí, že v nich leží hromady lesklého zlata. šero hlubokých srázů štěpících kamenité úrovně Azuery. Traduje se, že při hledání zahynulo mnoho dobrodruhů z dávných dob.xxx
Odvaha mládeže počítá s tím, co si myslí, že má k dispozici neomezený čas; ale milionář má v ruce neomezené prostředky – což je lepší. Čas na Zemi je nejistá veličina, ale o dlouhém dosahu milionů není pochyb.xxx
Nesrovnatelný Nostromo, Capataz, respektovaný a obávaný kapitán Fidanza, nezpochybnitelný patron tajných společností, republikán jako starý Giorgio a v srdci revolucionář (ale jiným způsobem), byl na pokraji skoku přes palubu z paluby jeho vlastní škuner. Ten muž, subjektivně téměř nepříčetný, pohlédl sebevraždě záměrně do tváře. Ale nikdy neztratil hlavu. Zadržela ho myšlenka, že tohle není únik. Představoval si, že je mrtvý, a ta ostuda, ta hanba se děje. Nebo spíše, správně řečeno, nedokázal si představit, že je mrtvý. Byl příliš silně posedlý smyslem pro vlastní existenci, věc nekonečně dlouhého trvání ve svých proměnách, než aby pochopil pojem konečnosti. Země jde věčně.xxx
Ale bylo to pouhé bezcílné bloudění; nic nenapsal, nic nesbíral, nic pro vědu nepřinesl ze soumraku lesů, které jako by ulpívaly na jeho pošramocené osobnosti kulhající kolem Sulaca, kam se ledabyle vplula, jen aby uvízla na břehu moře. “xxx
„Opuštěné stavby ho silně fascinovaly. Jejich opuštěnost ho oslovila jako pohled na lidskou bídu, jejíž příčiny jsou různé a hluboké. Mohly být bezcenné, ale také byly nepochopeny."xxx
„V pokladu je něco, co připoutá mysl člověka. Bude se modlit a rouhat se a bude proklínat toho dne, kdy o tom kdy slyšel, a nechá na sebe nepozorovaně přijít jeho poslední hodina, stále věří, že ji minul jen o stopu. Uvidí to pokaždé, když zavře oči. Nikdy na to nezapomene, dokud nezemře – a dokonce, doktore, jste někdy slyšeli o mizerných gringech na Azueře, kteří nemohou zemřít.“
