Souhvězdí Nomáda Jakuba Mazance. O smyslu a směru našeho putování

Souhvězdí Nomáda Jakuba Mazance

Nerozumím poezii, ale rozumím tomu, proč ji lidé píší. Všichni jsme kdysi psali poezii; jen málo z nás u toho zůstalo, a ještě méně zbylo těch, kteří píší skutečné básně – takové básně, které zatnou své drápky do našich srdečních svalů a už se nepustí. A právě takové básně se nacházejí v „Souhvězdí nomáda“.

Dvacet zde obsažených básní vznikalo od roku 2011. Ačkoliv nevznikaly podle předem promyšlené koncepce, je možné v nich nalézt jistou provázanost, ovšem nezáměrnou a nenásilnou: lze tak chápat rys Jakubovy tvorby, kdy často a rád používá místopisu a genia loci k vystižení emocí a celkové nálady básně. Mnohdy se jedná o místa spjatá se světem Orientu.

souhvezdi nomada mazanec
V metaforickém titulu „Souhvězdí nomáda“ se odráží skutečnost, že člověk – čtenář – nomád ze své podstaty potřebuje znát smysl a směr svého putování, přičemž Souhvězdí nomáda je právě tím orientačním bodem, podle něhož se poutník na své cestě řídí. My všichni jsme nomádi, my všichni potřebujeme svá souhvězdí. „Souhvězdí nomáda“ sestává z dvaceti básní – dvaceti hvězd, dvaceti zastávek v nomádově pouti, dvaceti ukázek toho, co nomáda na jeho pouti mohlo, může nebo bymělo potkat...

Vřele vám to doporučuji. Pensée
(z úvodu básnické sbírky)

Jakub Mazanec / *1993, Dačice
Prožil většinu svého života v Jindřichově Hradci. Poezii začal psát na podzim roku 2007, ale verše ho díky jeho dědečkovi obklopovaly v podstatě od narození. V současnosti studuje arabistiku a dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Kniha Souhvězdí nomáda je jeho první vydanou básnickou sbírkou. Má rád divadlo, Litvu a vůni zázvoru.

Souhvězdí Nomáda / Jakub Mazanec / Ilustrace Nancy Králová / vydala Epika, 2015

Ukázky z knihy...


V DEŠTI
Je večer a všichni se běželi schovat,
když provazy deště spoutaly zem,
dřív než byl vyhlášen protektorát
šedivých oblaků nad městem.

Promoklé tramvaje do kolejí
svou telegrafní abecedou
vzkazy dnes ťukají hlasitěji,
zatímco troleje jiskří a předou.

Následně taktovkou hromosvodu
rozehrál dirigent činely střech
a umělci vylili z žesťů vodu,
pak začali noty psát po oknech.

Ty sis však vzpomněla na Hraběte
a na blues o dešti, v němž voní tráva,
na chvilku staly se jedním světem
dva světy, ve kterých poprchává.

CHARLIEMU
Je to pár týdnů, co skončilo září,
a říjen to prý brzo zabalí taky,
pod koněm hlásili taxikáři,
že migrační úřad už vyhostil ptáky.

Kampak se poděli básníci proklatí?
– pobíhám mršinou podzimní Prahy,
hledám je, v podpaží krabici od Bati,
v ní leták s reklamou na Český dráhy.

Boty jsem prošlapal, vlaky maj výluku,
na hrudním koši mi půl města klečí,
Charlesi Baudelaire chyť se mě za ruku!
– bolí to, když básník ztrácí dar řeči…

Začalo pršet, tak nevadnou květy zla,
pařížské obrazy, víno a smrt,
po osmé skleničce nálada oplzlá,
dvacet mám za sebou – pořád vím prd!

NOC PRÝ MÁ OČI TUAREGA
Noc prý má oči nomáda –
hluboké, černé, upřené k ránu,
s večerem šátek odkládá
a pohled jak čepel z obsidiánu
rentgenuje všechny tkáně
i mysl krájí na kusy,
možná ti chce vyčíst z dlaně
nejtajnější rébusy.

Ty se však do nich díváš ráda,
počítáš oblačné koráby,
které snad nikdo nenakládá
a pod vlajkou královny ze Sáby
plují od Londýna po Halab,
bez plachet a bez posádky,
neví, co je astroláb,
a málokdy se vrací zpátky.

Hvězdy jsou pro tebe cizinci
či pihy ve vzdálené tváři
a pokladnicí bez mincí,
která stejně zlatem září.
Kdybys prošla trhy bleší
a hledala něco víc,
v Káhiře či v Marakéši…
– nenalezneš nic!

Noc prý má oči Tuarega –
bezedné, přísné, odhalující,
zná každý odstín tvého ega,
touhy a přání či jejich skici,
zkrátka, co se ti hlavou honí,
když sedíte jenom Ona a Ty
– tak upřímná ve tmě pod jabloní,
a město už zatáhlo rolety.