Místo ženy je poezie prodchnutá severem, nostalgií i dnešním Finskem. Základní osnovou téměř celého díla je střet současné moderní ženy se starými zakořeněnými zvyklostmi. Mladá žena – zaklíněna mezi „mlýnská kola“ minulosti a současnosti – je zde originálním způsobem zachycena v různých časových obdobích, analyzuje linie vztahů vnučka – matka – babička, zamýšlí se nad institucí manželství, otevřeně hovoří o ženské fantazii, přáních, nesplněných tužbách a snech. Huotarinenová píše o událostech všedních dnů, akcentuje řadu problémů, které jsou signifikantní pro soudobou společnost – například anorexii či vliv reklamy na ženskou psychiku, který může vést až k chorobné touze po dokonalém těle; neméně zajímavé je rovněž autorčino využívání a kombinování pohanských motivů s prvky křesťanskými.
Vilja-Tuulia Huotarinen (*1977)
absolvovala Univerzitu v Tampere. Debutovala v roce 2004 básnickou sbírkou S nůžkama v ruce se nesmí utíkat (Sakset kädessä ei saa juosta). Ve své prvotině se autorka zabývala tématem dospívání a přerodem dívky v ženu. Dílo bylo navrženo na literární cenu Helsinských novin a Huotarinenová se touto knihou stala členkou Klubu žijících básníků. V roce 2006 vyhrála soutěž Tiina o nejlepší knihu pro mládež.
V současné době působí Vilja-Tuulia Huo-tarinenová jako předsedkyně literárního spolku Viitapiiri a Turkuského sdružení slovního umění (Turun sanataideyhdistys) a rovněž přispívá do kulturních periodik. Je členkou básnické improvizační skupiny Muuntaja (Transformátor).
Místo ženy | Vilja-Tuulia Huotarinen | Přeložila Marika Kimatraiová | vydal Dauphin, 2011
Odchod
Jednoho dne jsem z okna vlaku viděla losa
který vylezl na skáluJe to devětadvacet let zpět
stalo se to dnesS utrpením se nenadělá nic
leda tak ho přijmout
DomovHříbata padají na kolena, příliš pozdě.
Chléb vytažený z pece a hubené sestry se mihotají
místnostmi, matky kartáčují za dveřmi vlasy,
bouří se a touží, dokud nepomine nejhorší.
Sestry přidávají do kávy cukr a prášek na spaní,vrávorají, zapomínají, zůstávají na prazích, na chodnících.
Babiččin portrét se otřásá, magnetické pole,
pohled, jenž nelze přehlédnout, síla, která podlamuje kolena.Domy jsou velké, temné a osamělé.
Domy jsou plné nálady:
běháme v nich s ďáblem,
abychom mu zůstaly v patách.Vše, čeho se bojím dlouhá léta, se naplňuje.
Nedĕlní chvilka
Moje sestřenice a já
jsme si nevybraly spodní prádlo, aby ladilo.
Když se v kuchyni připálil hrnec,
byly jsme u tohoKdy se poohlížíte po mužích a vdáváte se
Koulíme očima
natahujeme rukávy přes zápěstí
vyšíváme tmavý závoj z větru
zvykáme si na pachuť kovu v ústech
Které šaty bych si měla připravit na svatbu, přemýšlí babičkaPřevedeme babičku na druhou stranu
vylézáme na barovou stoličku
sklepáváme popel a popíjíme kořalkuJsme třicátnice
korálově červené kočky
příliš ostražité, abychom umíraly
a věřily, co se povídá.
