V Česku asi nejznámější román Gustave Flauberta (12.12. 1821 – 8.5. 1880) a díky televiznímu seriálu "Byli jednou dva písaři" režiséra Jána Roháče, v kterém hráli v nezapomenutelných rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček.
Přesto ale si troufám říct, že po přečtení Flaubertovy knihy velmi rychle zjistíte, že i tak dokonalé spojení předlohy a filmu jen klouže po humorném povrchu neobyčejného díla, jakési encyklopedie lidské hlouposti.
Bohužel kniha je posledním a nedokončeným románem Flauberta (1881), ve kterém popisuje humorné soužití dvou vysloužilých pařížských písařů. Ti se seznámí na lavičce Bourbonského bulváru v Paříži a zjistí, že:
Kancelářská jednotvárnost se jim zhnusila. Věčné škrabátko a hladítko, týž kalamář, táž pera a tíž kolegové! Zdáli se jim omezení a mluvili s nimi čím dál méně. Dříve byli téměř šťastni; ale od chvíle, kdy si začali sebe více vážit, ponižovala je jejich práce... „Tisíckrát radši bych dělal šaška na poutích!“
Začnou tedy kout pikle. Po odchodu na důchod kupují na vesnici statek, aby se spontánně věnovali vědeckému bádání.
Nic se jim však nedaří a pro lidi v okolí jsou jen pro smích. Nicméně způsob jakým Flaubert popisuje jejich komické kousky, hloubání a pseudovědecké rozjímání není jen bláznivým obrazem povrchního a maloměšťáckého přístupu k životu, ale je Flaubertovým výsměchem tehdejšímu? způsobu vědeckému bádání, kde vědcům, donekonečna se dohadujícím a prosazujícím své objevy, jde většinou jen o prosazení svého ega.
Proto se v knize Flaubert tak často vysmívá mnoha vědeckým názorům či tzv. objevům, encyklopediím či populárně vědeckým článkům, které v té době skutečně existovaly.
Dnes ale věda v mnoha oblastech dosáhla mnohem bizarnějších projevů, které mají na společnost mnohem zrůdnější dopad. Pokud vás to zajímá, zde je zajímavý dokument nebo velmi fundovaný rozhovor.
Ve dopise z července 1879 popisuje Flaubert práci na této knize takto:
Každý den trávím, odpoledne v Národní knihovně, kde čtu pitomé věci, teď samou křesťanskou apologetiku. Je to tak blbé, že by to mohlo udělat bezbožníky i z největších věřících.
V lednu 1880 píše poslední kapitolu...
Víte, jakého čísla dosahuje počet svazků, které jsem musel strávit pro své strejdy? Víc než 1500! Můj svazek poznámek má osm palců tloušťky, a to vše a nic je totéž.
Ale toto bohatství dokumentů mi umožnilo nebýt pedantem; tím jsem si jist.
A tak v průběhu nedokončeného románu začínáme tušit, že závěr neměl být happyendem.
Pécuchet se nakazí syfilidou a příběh směřuje k poznání, že naše vědecké poznatky nejsou zdaleka na takové úrovní, jak ji samotní vědci prezentují v různých časopisech či knihách.
"Věda je založena na poznatcích, které získala z jednoho kousku vesmíru. Možná, že to neodpovídá celému vesmíru, který neznáme, který je mnohem větší a který nemůžeme prozkoumat... Nemůže-li jedinec nic vědět, proč by všichni jedinci dohromady měli vědět víc? Blud, třeba sto tisíc let starý, nestává se pravdou tím, že je starý! Dav jde vždy vyšlapanou cestou. A naopak, jen hrstka lidí stojí v čele pokroku.
O svém románu 18. dubna 1880, krátce před svou smrti, píše jedné ze svých přítelkyň:
Rozkoš má tam asi tolik místa jako v matematickém díle. A žádné drama, žádná zápletka, žádné zajímavé prostředí. Poslední kapitola jedná o pedagogice a mravních zásadách, ale chci tím čtenáře pobavit. Kdybych znal někoho, kdo by chtěl udělat knihu za takovýchto podmínek, považoval bych ho za zralého pro blázinec.
Gustav Flaubert (12.12. 1821 – 8.5. 1880) byl především vnímavý umělec.
Dnešní čtenáři, ve své většině, již nerozumí, co slovo "umělec" znamená, když jde o spisovatele. Smysl pro umění, ten jemný, citlivý, neuspokojitelný a nepostižitelný čich je svou povahou darem vnímavých lidí. Dnešní společnost dnes literární umění bagatelizuje tím nejvulgárnějším způsobem. Sám Flaubert v této knize napsal: Lid je spokojen s každým tyranem, jen nechá-li mu rypák v korytě. Jen ať mu zacpe pusu, ať po něm šlape, ať ho zničí! To bude ještě málo za jeho nenávist k právu, za jeho zbabělost, netečnost a zaslepenost!
Ukázky z knihy:
Bouvard a Pécuchet pronášeli i při jiných příležitostech své děsivé paradoxy. Pochybovali o poctivosti mužů, o počestnosti žen, o moudrosti vlády, o zdravém rozumu lidu, zkrátka podkopávali základy.
Co je zlého na tom, odhodíme-li břímě, které nás drtí a dopustíme-li se činu, kterým nikomu neublížíme? Kdyby urážel Boha, měli bychom tuto moc? Není to zbabělost, třebaže se tak říká, a jak nádherně zpupné je zesměšnit, třeba na vlastní účet, čeho si lidé nejvíce váží.
...
Děti nejsou ničím povinny svým zploditelům, ale rodiče naopak mají povinnost je živit, dát jim vzdělání, pečovat o ně, prostě jsou jim povinni vším... Ano, manželé mají žít věčně spolu, aby byli potrestáni za hloupost, že se vzali.
...
Lid je hloupý. Jen si vzpomeň na všechny ty, co kupují posilující prostředky; Dupuytrenovu pomádu, vodičku kastelánek atd. Ti hlupáci tvoří valnou část voličů a my se podrobujeme jejich vůli.
...
Lid je spokojen s každým tyranem, jen nechá-li mu rypák v korytě. Jen ať mu zacpe pusu, ať po něm šlape, ať ho zničí! To bude ještě málo za jeho nenávist k právu, za jeho zbabělost, netečnost a zaslepenost!
...
Tehdy se v jejich duši vyvinula politováníhodná schopnost: viděli hloupost a už ji nesnášeli. Rmoutily je bezvýznamné věci: reklamy v novinách, profil nějakého měšťáka, hloupý úsudek, který náhodou zaslechli... A vzpomněli si na dobu, kdy byli šťastni.
...
Zvířata mají také svá práva, neboť mají duši jako my, ovšem máme-li my vůbec nějakou!
...
Všichni dějepisci pracovali se zřetelem k zvláštnímu zájmu, k náboženství, národu, straně, systému, nebo aby kárali krále, radili lidu, poskytli příklady mravnosti.
