Gustave Flaubert, důvěřivý, usedlý, vzdělaný. Bytostně nesnášel maloměšťáctví a hloupost

Gustave Flaubert

Hned od útlého dětství se projevovaly dva hlavní rysy jeho povahy – nesmírná důvěřivost a odpor k tělesnému pohybu. Po celý život zůstal Flaubert důvěřivý a usedlý. Nemohl se dívat, jak kolem něho někdo chodí nebo se pohybuje – to ho rozčilovalo a prohlašoval svým kousavým, zvučným, vždycky trochu divadelním hlasem, že to je zcela nefilosofické. „Myslet a psát můžeme jen vsedě,“ říkával. To jsou slova Guy de Maupassanta v knížce Studie o Gustavu Flaubertovi a pokračuje...

Gustave Flaubert (12.12. 1821 – 8.5. 1880) byl především a hlavně umělec. Dnešní čtenáři, ve své většině, již nerozumí, co to slovo znamená, když jde o spisovatele. Smysl pro umění, ten jemný, citlivý, neuspokojitelný a nepostižitelný čich je svou povahou darem vnímavých lidí. Dnešní společnost dnes literární umění bakatelizuje tím nejvulgárnějším způsobem.

Slova mají duši. Většina čtenářů, dokonce i spisovatelů, po nich chtějí jen smysl. A tu duši musíme hledat, objeví se při styku s jinými slovy, zajiskří a osvěcuje některé knihy neznámým světlem, které je velmi těžké vykřesat...

Vzdělaní, bystří lidé, dokonce i spisovatelé, také žasnou, když s nimi mluvíme o tomto tajemství, které neznají; a usmívají se, krčíce rameny. Co na tom záleží. Nevědí! To je jako vykládat o hudbě lidem, kteří nemají uši...
Deset slov postačí dvěma duchům, obdařeným tímto smyslem, aby se pochopili, jako by hovořili jazykem, který ostatní neznají.

I dnes by se Flaubert vyřádil neboť měšťák stále žije, pro společnost naprosto bezcenný a přesto nebezpečný...
„Říkám měšťák každému, kdo má nízké myšlenky.“ Jeho zlost tedy nepostihovala buržoasii, ale jistý druh hlouposti, s níž se v této třídě nejčastěji setkáváme. Ostatně o „dobrém lidu“ smýšlel právě tak naprosto opovržlivě. Ale setkával se s dělníky méně často než s lidmi z vyšší společnosti a trpěl méně hloupostí lidu než hloupostí společenskou. Dráždila ho neznalost, z níž pochází absolutní víra, tak zvané nesmrtelné zásady, všecky konvence, všecky předsudky a celý sklad obecných nebo společenských názorů. Místo aby se jako mnoho jiných lidí usmíval všeobecné omezenosti a myšlenkové bídě valné části lidí, hrozně tím trpěl. Přehnaná mozková citlivost cítila jako rány hloupoučké všednosti, které každý den všichni opakujeme. Když vycházel ze salónu, kde celý večer tekly proudy prostředních řečiček, býval unaven, zničen, jako zmlácený, a sám pak byl celý zpitomělý, jak tvrdíval; měl totiž neobyčejnou schopnost proniknout do myšlenek druhých lidí.

Hloupost ho nesmírně zraňovala...
Byl stále rozechvělý a také přístupný dojmům – přirovnával se proto k člověku, kterému stáhli kůži, a proto trpícímu při každém dotyku hroznou bolestí; lidská hloupost ho určitě zraňovala po celý život, jako zraňují velká utajená vnitřní neštěstí.
Díval se na ni tak trochu jako na osobního nepřítele, který ho zuřivě trýzní, a také ji pronásledoval s takovým zápalem jako lovec honí svou kořist, postihuje ji i v hlubinách velkých mozků. Objevoval ji tak citlivě jako lovecký pes, bystré oko ji dopadalo, ať se skrývala ve sloupcích novin nebo dokonce v řádcích krásné knihy. Někdy docházel k takovému stupni podrážděnosti, že by rád zničil celé lidstvo.
Podle výpisků Misantropa


Ukázka ze slavného tv seríálu Byli jednou dva písaři...

Jaké knihy číst od Gustava Flauberta?

flaubert pani bovayrova capek


Paní Bovaryová, 1857
 román, příběh citového odcizení a manželské nevěry, později začalo být toto dílo uznáváno za vzor realistického románu. Dílo vyšlo původně časopisecky v Revue de Paris v r. 1856. Pro knižní vydání bylo proti původnímu rukopisu radikálně zkráceno. Příběh Emy Bovaryové, ženy venkovského lékaře, která touží po něčem velkém. To jí život na malém městě neumožňuje, a tak východisko hledá v milostných pletkách. Při prvním nárazu s realitou, kdy je konfrontována s důsledky svých činů, (dům Bovaryů propadá exekuci, protože se zadlužila, když si finančně vydržovala milence) situaci neunese a spáchá sebevraždu. Vynikající psychologie postav, do Emy (Bovaryové) vložil hodně ze sebe. Od hlavní hrdinky byl odvozen termín „bovarysmus“, znamenající útěk z reálného světa k iluzím.

Každé ráno musela dostat svou čokoládu, vyžadovala nekonečné ohledy. Neustále si stěžovala na nervy, na plíce, na duševní rozpoložení. Zvuk kroků jí působil bolest, když zůstala sama, protivila se jí samota, když za ní někdo přišel, dělal to patrně proto, aby ji viděl umírat. Když se Charles večer vracel
domů, vytahovala zpod pokrývek dlouhé hubené paže, objímala ho kolem krku, a když ho přiměla, aby se k ní posadil na lůžko, začala mu vylévat své strasti: on na ni zapomíná, miluje jinou! Však jí lidé říkali, že bude nešťastná! Končilo to tím, že ho požádala o nějaký sirup na své neduhy a o trochu více
lásky.

Flaubert a Citová výchova

Citová výchova, 1869
jedno z nejpesimističtějších děl francouzské prózy. Politická zpověď Flauberta. Popisuje události okolo revolučního roku 1848. Hlavním hrdinou je muž (Frederic) – postava silně autobiografická, který se ze studií dostává do skutečného života a postupně ztrácí své iluze. Propadá zklamání, v jeho životě jsou hlavní citové konflikty. Současně s citovým životem Frédericovým probíhá onen „román o politické moci“. záporně jsou zobrazeni různí demokraté a socialisté. Z Flaubertových pozic si katolictví a socialismus podávají ruce, neboť obojí se obrací k davu a ne k elitě. Stejně jako socialismus, i demokracie, císařství, policie a politika vůbec jsou pro Flauberta projevem téhož „davového“ principu, představujicího pro myslící a povznesenou elitu nesnesitelnou diktaturu.

Noviny jsou stejné obchodní podniky jako jiné. Jejich pisatelé jsou většinou buď hlupáci, nebo nestoudní lháři...
Nic člověka tak nepokořuje, jako vidí-li, že hlupáci mají úspěchy tam, kde on sám ztroskotává...
Cožpak časopisy jsou svobodné? Jsme snad my svobodní? Když si pomyslím, že je zapotřebí snad osmadvaceti formalit, aby se mohla spustit loďka na řeku, dostávám chuť odstěhovat se mezi lidožrouty! Vláda nás požírá! Všechno náleží jí, filosofie, právo, umění, boží vzduch. Připíjím na úplné zničení nynějšího řádu, to jest všeho, čemu se říká výsada, monopol, direkce, hierarchie, autorita, stát!

Salambo, 1862
historický román ze starověkého Kartága. Vzpoura žoldnéřů proti Kartágu. Název je odvozen podle jména hlavní hrdinky – dcery hlavního vojevůdce Kartaginců. Zamiluje se do vůdce vzbouřenců. Líčí prostředí, zajímavé postavy, davové scény a otrokářství.

Pokušení svatého Antonína 1851
Tři povídky, 1877 (Prosté srdce, Sv. Julián Pohostinný, Herodias)



Bouvard a Pécuchet, 1881
poslední, nedokončený román, u nás známý jako televizní seriál Byli jednou dva písaři (režie Ján Roháč, v hlavních rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček).
Je o dvou vysloužilých písařích, kteří dobu, po kterou jsou v důchodu, věnují usilovnému studiu. Nic se jim ale nedaří a vždy se dočkají pouze posměchu, přesto jejich postřehy jsou svým způsobem trefné a nadčasové. Kniha je rovněž obrazem neobyčejného zájmu Flauberta o vědu a sebevzdělávání. Nesmíme zapomenout, že román je z doby rozvíjející se technické revoluce.

Bouvard a Pécuchet pronášeli i při jiných příležitostech své děsivé paradoxy. Pochybovali o poctivosti mužů, o počestnosti žen, o moudrosti vlády, o zdravém rozumu lidu, zkrátka podkopávali základy.
Co je zlého na tom, odhodíme-li břímě, které nás drtí a dopustíme-li se činu, kterým nikomu neublížíme? Kdyby urážel Boha, měli bychom tuto moc? Není to zbabělost, třebaže se tak říká, a jak nádherně zpupné je zesměšnit, třeba na vlastní účet, čeho si lidé nejvíce váží.