Knize Paní Bovayrová z pera Flauberta patří zcela výlučné postavení v historii realismu. Karel Čapek

flaubert pani bovayrova capek
Dnes není nutno znova dokazovati, že Paní Bovaryová má své ostře význačné místo v nevelkém počtu literárních děl, jež slují provždy chef-ïoeuvry. Pravda, Gustave Flaubert (12.12. 1821 – 8.5. 1880) a jeho dílo nejsou zdaleka ještě dokončenou kapitolou; ve Francii stále roste kritická literatura flaubertovská, k níž přispívají Gaultier, Rémy de Gourmont a mnozí jiní; lze nepochybně mluviti o jisté flaubertovské kultuře, jež jednou přejde tak jistě jako každá literární kultura.


Ale samu Flaubertovu dílu náleží nepohnutá a neměnná, řekl bych příliš nepohnutá a přespříliš absolutní platnost.
Známe například díla méně definitivní, jež musíme komplikovati s něčím životním z našeho nitra a doplnit je svým účastenstvím; tato díla mají dobu svého květu, dobu své generace, jež ustupuje pak jiné.
Proti tomu Bovaryová je dílo uzavřené, precizované a dokonané. Je zcela dokonalá, je hotová až k jakési ostrosti, prostá kazu, nejistoty a nejasnosti; nenáleží nám a existuje pro sebe, nezávislá na nás a na naší součinnosti.

Knize Paní Bovayrová patří zcela výlučné postavení v historii realismu, jíž dočasně náležela.
Flaubertovi je zcela cizí “l’esprit positif”, jenž je plným obsahem románů naturalistických a jenž byl naprosto pomíjivý. V hloubi díla Flaubertova nacházíme jakousi negaci, jež má cosi trvalého a nezměnitelného; není to ovšem popření něčeho, nýbrž stav nedůvěry, odporu a zklamání, tyto finesy negativismu, skepse, jež táhne se tenkými nitkami veškerým lidstvem a nikdy nesplývá s jeho dějinnou kostrou. Je to zápornost, která nemá nic časového a okamžitého, zatímco pozitivní víry míjejí, vznikají a nemají trvání. O tom svědčí Zola, Ibsen a mnozí jiní. Byl čas, kdy Zolovo dílo bylo exaltací moderní pravdy jakožto dílo svrchovaně pozitivní, obsahující jistoty zcela skutečné, žijící hustým životem celé doby. A toto všechno, i se svými konkrétními obsahy, přešlo tak rychle jako nejvágnější vlna; nebo právě to, co je nejpozitivnější, se vyvíjí, mění a zachází, jsouc příliš spjato se životem, jenž nemá nic absolutního. Naturalistický pozitivism Zolův měl ve své době jistotu kladu, jsa podepřen vědou a vědeckou filozofií, socialismem, politikou a všemi skoro silnými tendencemi celé epochy; a právě s touto epochou zašel a ona realita tak intenzívní stává se nám téměř legendou, legendární a zvláštní literaturou, jež nás zaměstnává, aniž by nás trýznila.

Ve Flaubertovi není nic z toho pozitivního, co pomíjí. Byl to duch skeptický, méně snad pochopitelný než Gourmont a jiní příbuzní duchem, ale mnohem hlubší a exemplárnější.
Zdá se, že současnost neposkytla mu nic, co by přijal jako kladnou pravdu, jako silný pozitivní obsah; není morálky, kterou by zastával; není místa, kde by se zdálo, že nalezl východisko ze svého zklamání, opovržení a trýzně. Salambo nebo svatý Antonín nejsou jeho lidé; jeho člověk, to jest Homais, Bournisien, Bouvard nebo Pécuchet, filistři, pokrytci a omezenci zastupující pokrok, náboženství a občanství, ukazující veškeru surovost hlupství a banality. Ani Ema Bovaryová není vyòata z tohoto plánu věcí, je v něm jen obětí; její rty koneckonců nemohou ztajiti odporný výkřik hysterie a stupidnosti – a ti, kteří nejsou hloupí nebo suroví, mají určeno zklamání a znovuzrození, jakousi zkoušku zralosti v sentimentální výchově.

Avšak jednomu jedinému Flaubert věřil neomezeně: literatuře.
“Točíme se jako dervišové kolem věčného světa forem,” praví v jednom dopise a v této větě můžeme čísti všechno jeho povržení lidským světem a jeho filozofickou zápornost, která ho odvrací odtud k “věčnému světu forem”, k literatuře. Tak postihujeme u Flauberta pojetí literatury jakožto ideálu z negace; je to pojetí “absolutní” literatury, věčné, ryzí a (skoro metafyzicky) formální, svrchovaně dokonalé a hermetické.

flaubert spisovatel

Flaubert se proto točil kolem absolutních forem, ježto nebyl z těch, kteří se pozitivně chápou aktuálních obsahů života.
Takovéto pojetí “věčných forem” vysvětluje metodu jeho literární práce, jeho stylistickou úzkostlivost, nekonečné precizování, konstruování a převracení vět až k nejdefinitivnější možné formě, prosté všeho vágního, nedokončeného a bezdůvodného. Je velmi pochopitelno, že u všech téměř literárních formalistů nalézáme se zřejmou nutností něco z Flauberta, nějakou tournuru, kadenci, vazbu, adjektivum. Hledaje naprostou přesnost, odmítaje vše vágní a libovolné, byl psychologem, archeologem, realistou; proti Paní Bovaryové je Zola svévolným fantastou, který se potácí mezi výmysly a zkroucenostmi, a Goncourtové zdají se jen kapriciézními a nespolehlivými svědky skutečnosti, o níž píší. Avšak byl-li Flaubert v Bovaryové “realistou” tak precizním, byl jím jen na své vlastní cestě za absolutní, to jest za naprosto definitivní a co možná dokonalou literaturou. Takto můžeme si konečně uvědomiti hlubší jednotu mezi Juliánem Pohostinným nebo Pokušením svatého Antonína a Paní Bovaryovou; všechna tato díla jsou stejně, jenže z různých stran obrácena k “věčnému světu forem”.

Proti této literatuře lze postaviti jinou, jež není absolutní a zcela dokonalá, jež je obrácena a přikloněna ke skutečnosti utvářené pohnutou dobou; jsou to v oblasti realistického románu třeba Goncourtové a Huysmans, v Němcích Holz, Schlaf atd., a pak celá skoro literatura severská, a z ní zvláště ta díla, jež měla u nás nemenší vliv než díla Flaubertova: míním spisy Knuta Hamsuna, Pana nebo Viktorii.
Mezi všemi těmito je dílo Knuta Hamsuna jako spontánní květ, jenž soustředil v sobě charakter jisté generace zvané “secesní”, povahu těkavou a velmi neurčitou, kterou nalézáme v plynulé a útlé křivce secesní ornamentiky, v jistých krajně senzitivních obrazech a hlavně v básních, jež tak plodně vznikaly kolem roku 1900. Z nálady díla Hamsunova bylo by možno kvintesencovati duchový ráz oné generace; tolik je tu uloženo éterického a pelového půvabu, zcela vágního, mimovolného a udrževšího se v nejneurčitějších a nejprchavějších pasážích těchto románů. Je to pel doby, jež pomíjí, a nezadržitelná cena, jež není dána věcem absolutním. Tato díla jsou z těch, jež vznikla z pozitivního přiklonění k živé povaze časové, z jemné básnické soudobosti a z přirozeného souhlasu s proměnlivým duchem, jež mají své planoucí období, kdy vznikají, a pak ustupují svěžejší kráse děl novorozených, aniž by kdy ztratila intenzitu a život kolektivního ducha, z něhož vzešla.

Paní Bovaryová naprosto není z těchto děl; jí schází atmosféra, jakýsi vzdušný prach času a duševní vanutí doby, jež má svůj směr a svou sílu; schází jí kladnost ve smyslu výše naznačeném. Mnozí se domnívají, že právě toto “scházení” je předností a hodnotou díla Flaubertova, jež je absolutní, nadčasové a věčné.
O hodnotě Flaubertově nemůže býti sporu; avšak toto mínění a každá podobná maxima je sporná a popíratelná.

Karel Čapek / Přehled 23. 5. 1913

Anotace knihy:
Nezkušená Ema, která vyrůstala v klášteře, se upíná k vysněným romantickým představám o lásce a sladce růžovým vidinám o své budoucnosti. Tím krutěji ji pak zasáhne realita. Vdá se za ovdovělého venkovského lékaře, původně manžela nehezké stárnoucí měštky, kterou mu vybrala panovačná matka. První omámení z posvatebních šťastných chvil však záhy vyprchá, Ema se začne nudit. Po přestěhování Bovaryových do městečka Yonville se narodí malá Berta, ale ani dítě neznamená změnu k lepšímu. Ema hledá rozptýlení v krátkodobých vztazích a nevěře, s manželem odjede do Paříže, aby byla blíž svému milenci, avšak tím jen uspíší svůj pád. Zoufalá Ema tvrdě doplácí na svou naivitu, ocitá se v dluzích a marně hledá schůdné řešení.