ROZHOVOR:

Pane Žáčku, jste jedním z mála spisovatelů z povolání v dnešní době. Živí Vás skutečně jenom literatura? Jaké je to živobytí v dnešní době, kdy hlavním společenským měřítkem úspěchu v životě jsou ještě zřetelněji než dříve peníze, ne tak duševní bohatství nebo dokonce charakter?
Byl jsem na volné noze patnáct let a měl jsem štěstí, živil mě každoročně vydávaný slabikář, knížky pro děti i pro dospělé, a také spolupráce s televizí a divadly. Loni v lednu jsem skončil s rakovinou v nemocnici a po operaci a dvouměsíční radioterapii jsem se stal invalidním důchodcem. Ale český důchod je tak žebrácký, že stačí sotva na zaplacení činže a všech složenek, takže vlastně pokračuji v existenci na volné noze. A protože jsem už kapánek unavený všeobecným žvaněním, plkáním, blábolením, čím dál víc závidím malířům, sochařům a muzikantům, kteří se obejdou beze slov.

Můžete čtenářům přiblížit názorně, jak vzniká literatura? Jak vypadá cesta od nápadu na papír? Stává se Vám, že nápady na čas vyschnou? Zvenčí to vypadá, že jste závislý na přízni osudu, zda budete mít co psát a uživíte se, nebo nikoliv. Jestliže je tomu skutečně tak, jak se s tím vyrovnáváte?
Ani věda nemá ponětí, co se odehrává v lidské mysli. Díkybohu! Spisovatel potřebuje mít dostatek nápadů, ale možná ještě víc pevnou vůli, aby se donutil z těch nápadů něco udělat. Jak
říkají kolegové prozaici, nejdůležitějším orgánem spisovatele je zadek, protože román, ale i povídka se musí vysedět. U básniček je to jinak, ty se dají skládat i za chůze, jak to kdysi dělával Karel Toman a možná i další básníci. Ale všechno se mění, dnes už spisovatel nepotřebuje ani vymýšlet náměty. Mnoho nakladatelů dnes najímá autory k napsání knížek na módní témata, ale zpravidla se jeden vydavatel opičí po druhém a druhý po třetím, a tak se často objeví deset dvacet titulů o tomtéž. Ještě horší než tato kampaňovitost je boom sekundárního televizního čtiva, jako jsou knižní verze TV seriálů a show, banálních a plytkých, až srdce bolí. To už je fatální triumf blábolu nad literaturou. Na milost beru jen knižní přepisy některých večerníčků.

Co Vás přivedlo k tvorbě pro děti?
Dcera Markéta a po ní také syn Jakub. Nebyl jsem ideální otec, a tak jsem se sám před sebou chtěl vykoupit aspoň básničkami a pohádkami. Ale fandím všem dětem, a tak bych k psaní pro děti nejspíš dospěl i jako bezdětný.

V jednom rozhovoru uvádíte, že děti jsou rozumnější než dospělí. Podle toho až vzdělání a výchova z nich udělá tvory s deformacemi v myšlení a chování. Dá se říci, že v dětech se projevuje nějaká věčná schopnost regenerace člověka, možnost začít znovu od začátku a lépe?
Ano, v poslední větě jste užila výstižné formulace. Ale lidé jsou různí a mnozí se vymykají normě a paušálním soudům, někteří dozrávají jako víno a z jiných stejné zkušenosti udělají shnilotinu. A tak z roztomilého, všemi zbožňovaného děťátka může vyrůst odporný křivák, stejně jako se z protivného, sobeckého a prolhaného spratka může nakonec stát ohromný chlap nebo báječná žena.

Vaše poezie pro děti bývá literárními historiky zařazována do proudu takzvané nezvalovsko-halasovské linie, inspirované zejména poezií Lewise Carrola. Jaký vztah máte Vy osobně k těmto významným osobnostem?
Nezval a Halas jsou géniové české poezie, na kterých jsem se, jako téměř všichni čeští básníci druhé poloviny 20. století, vyučil. Lewis Carrol předvedl profesorům klasického básnictví, jak psát poezii s fantazií a humorem, a je inspirativní dodnes. Bohužel mnoho básnických učedníků Carrola špatně pochopilo a zaplavilo svět lavinou hloupostí bez hlavy a paty v pošetilé víře, že nonsens je každý nesmysl, který je při zatmění mysli napadne. Totéž se děje v divadle, televizi a filmu: převládá pitvoření, pošklebování, parodie, takže divák je nakonec vděčný za klasickou tragédii, kterou tvůrci nezprznili hloupým originálničením.

V současné době jste jedním z mála kvalitních autorů poezie pro děti. Regály knihkupectví jsou dnes přeplněny kýčovitými knížkami se sladkými ilustracemi ve stylu Walta Disneyho. Zdatní veršotepci doplňují tyto obrázky básničkami bez smyslu a půvabu. Předpokládejme, že rodiče pod tlakem reklamy tyhle knihy nejen koupí dětem, ale také je před nimi vychvalují, čímž deformují jejich vkus. Za dob reálného socialismu byla kvalita literatury pro děti do značné míry garantována monopolním nakladatelstvím Albatros, což z tohoto hlediska byla výhoda. Spatřujete v současné absolutní volnosti tvorby knih pro děti nějaké výhody?
Když budeme chápat absolutní svobodu v kultuře jako zrušení veškerých kritérií, pak taková svoboda skoro určitě skončí vítězstvím nevkusu nad vkusem, hlouposti nad inteligencí, kšeftu
nad kulturou. Výrobcům kýče vyhovují zákazníci hloupí, nevzdělaní, snadno manipulovatelní. Což je naprostý opak toho, oč usiluje skutečné umění. Takže rodiče, kteří kupují dětem knižní nebo filmové kýče, by zasloužili nařezat rákoskou přes pozadí, neboť svým dětem evidentně škodí.

Je-li posláním spisovatele vyjádřit, jak jednou napsal Josef Škvorecký, onu “esenci condition-humaine”, co je posláním literatury pro děti?
Ve světě, kde všichni děti vychovávají a terorizují všemožnými příkazy, je podle mne hlavním posláním dětské literatury hrát si s dětmi, inspirovat je, provokovat, ponoukat k přemýšlení, ale ne k tomu hokynářsky pragmatickému chytračení, jak koho ošulit a co kde trhnout. Mělo by to být přemýšlení hlavou i srdcem, kritické i spontánní, a měl by v něm být i humor a fantazie a radost, všechno to, čím děti mění svět k lepšímu. Děti uchovávají to lepší z nás, co jsme my velcí už zapomněli, ztratili nebo zradili. Proto my dospělí potřebujeme děti mnohem víc než ony nás.

Začali jsme Vaším zájmem o děti a jejich duševní svět. Obraťme teď pozornost na druhý konec života: Co si myslíte o stárnutí a stáří? Co říkáte názoru, že „mládí lže a stáří mívá pravdu“, čili že viditelná krása mladého člověka časem pomine a dá pak vystoupit nitru v jeho pravém, nefalšovanému stavu? Je pro Vás stáří „velká hodnota v životě lidském“, nebo se ho obáváte? Mnozí umělci až ve stáří vydali největší plody ducha (Neruda, Zeyer, Goethe, Shakespeare) – myslíte, že Vás také něco takového čeká?
Kdo tvrdí, že se těší na stáří, lže. Ale pokud člověku slouží mozek i tělo, je i šedesátka dobrý věk. Dva metry do výšky už neskočíte, ale dobrá knížka se dá napsat i v šedesáti. Už víte, co chcete a jak na to. Neztrácíte čas pošetilostmi mládí, ale třeba vám ten intelektuální výkon už nestojí za to. Anebo si svůj nejlepší opus necháte sami pro sebe, protože už nemáte potřebu dokazovat světu, jaký jste mistr. Ale takového zmoudření jsem zatím nedosáhl, ještě bych se rád čtenářům pochlubil knížkou básní, aforismů a třeba i prózou. Šedesátka je zkrátka dobrá, sedmdesátka bude horší. Po duelu s rakovinou se nebojím smrti, ale mám strach z tělesné a duševní bezmocnosti, z mnohaletého umírání lidské trosky, která je všem na obtíž, a přesto ji lékaři silou mocí udržují naživu. Člověk by měl mít právo na důstojný odchod ze života. Tohle všechno jsou ovšem předčasné úvahy, protože já bych se rád dožil osmdesátky – však moje bába to dotáhla až na 95!

Zdroj  KROK – Knihovnická revue Olomouckého kraje. Vydává Vědecká knihovna v Olomouci. Ročník 3., číslo 3, s. 2.
(přetitěno se souhlasem redakce, kráceno)

The post Básník a spisovatel Jiří Žáček o dětech, básničkách a poezii života first appeared on Čítárny.

Před sto třiceti lety se Alex Alexander Milne (1882-1956) poprvé nadechl. Později, přesně od roku 1926 se proslavil malou knížkou o medvědovi. Jmenovala se původně Winnie-the-Pooh a v češtině vyšla pod názvem Medvídek Pú. Stala se světovým bestsellerem.

Jenže málo se ví, že Milne nebyl jen spisovatel knih pro děti, byl také básníkem a dokonce pracoval pro propagandistické oddělení britské rozvědky MI7!

Jeho nejznámější kniha básní se jmenuje When We Were Very Young (Když jsme byli velmi mladí) a je sbírkou poezie pro děti.
Ilustroval ji stejně jako medvídka Pú, Shepard. Je ale zajímavé, že v 38. básni, která se jmenuje “Teddy Bear” je poprvé nastíněna postavička budoucí legendy jeho knih, která ho udělala do velké míry nesmrtelným. V knižce je spousta hezkého veršovaní a vůbec ne hloupého. Je proto škoda, že knížka ještě česky nevyšla. Není totiž ani v databázi Národní knihovny.

Mimochodem vůbec první povídka o medvídkovi ze Stokorcového lesa a jeho přátelích, nazvaná Špatný druh včel, vyšla v britském večerníku London Evening News 24. prosince 1925. Milne později do příběhů dopsal i postavu chlapce Kryštůfka Robina, pojmenovanou podle jeho syna.

Vybrali jsme z originálu knihy krátkou básničku s názvem Happiness (Štěstí), která vám možná připomene, jak málo stačí ke štěstí.

John had | Great Big | Waterproof | Boots on; | John had a | Great Big | Waterproof | Hat; | John had a | Great Big | Waterproof
Mackintosh– | And that | (Said John) | Is | That.

Honza měl | Velikánský | Vodotěsný | Boty; | Honza měl | Velikánský | Vodotěsný | Klobouk; | Honza měl | Velikánský | Vodotěsný plášť do deště | A to | (Řekl Honza) | Je | Vše.

The post Milne poprvé vytvořil medvidka Pú v jedné ze svých básní first appeared on Čítárny.

Arthur Ransome (1884 – 3.6. 1967) podobně jako náš Jaroslav Foglar, zůstal i on po celý život dítětem. Zvláštní proto je, že byl také tajný britský agent, který pracoval i v Leninově Rusku, kde od roku 1913 sbíral pohádky. A taky možná něco jiného.

Přesto, že Arthur Ransome ani nedokončil vysokou školu, sepsal ve své době přínosné monografie o Wildovi a Poeovi.
Když vypukla válka, vyhnul se odvodu pro špatný zrak, ale stal se zahraničním korespondentem. Mimo jiné. V Rusku hrál šachy s Leninem a zrovna jako v nějakém romantickém příběhu objevil svou druhou manželku v Trockého sekretářce Ženě Šelepinové.

Zase se vrátil do Londýna (1918) a hned jej zatkli: už na nádraží. Ve Scotlad Yardu jej pak  podrobil výslechu sám šéf Speciálního oddělení Basil Thompson (zvaný Lovec špiónů) a zverboval jej k MI6 (nebyl-li tam spisovatel už předtím). Ransome dostal i speciální označení.  S76. Léta to bylo tajemstvím, a to nikoli veřejným, nicméně čas otevřel nedávno archivy.

I vraťme se do revolučního varu. Arthur Ransome se vydal do Tallinnu (1919), s rizikem překročil frontu mezi Bílými a Rudými, dojel do Moskvy, vyzvedl svou Žeňu a doručil bolševikům estonský návrh mírové konference. I dík tomu získaly Estonsko a Lotyšsko nezávislost. Co dál?
Fingoval spolupráci s ruskou špionáží a jachtařit si souběžně na Baltu. V únoru 1924 tak doplachtil s pomocí jistého Adlarda Colese až do Anglie a usadil se v Jezerním kraji. To ještě netušil, že se proslaví jako autor třinácti knih (1930-1947, 1988) o pětce skvělých sourozenců zvaných Vlaštovky a o dvou sestrách přezdívaných Amazonky. Předobrazy dětí, jak tušíte, existovaly a počátky hledejme až v Arthurově dětství.

Dětství a zážitky, které se později objevovaly v jeho knihách.
V dětství vyrůstal Ransome s bratrem a sestrami a rád vesloval po jezeře Coniston, jež leží pod kopcem Old Man, na který lezl.
Roku 1896 se vracel z vrcholu, usnul u cesty a našel ho etnograf a malíř William Collingwood, který měl syna a tři dcery. Sám Arthur Ransome bohužel ztratil už ve třinácti letech otce, i začal jezdit na prázdniny k nim. Měli se hezky. Brousili po okolí, pořádali pikniky na ostrově a Collingwood tamtéž objevil zbytek vikingského osídlení, aby o tom napsal knihu Thorstein na jezeře. Je také o chlapci toho severského národa.
Collingwoodovi děti zatím Arthura učily plachtit a Doře bylo osmnáct a jemu dvacet, když… Když mu prý dala košem.

Pět let nato se oženil (1909) a hle, vlekl svou choť na Coniston.
Postřehla, zdá se, intimitu mezi ním a dívkami a zase odjela. Přesto se po roce vrátili. Arthur se však (celý zaražený) musil seznámit se studentem medicíny Ernestem Altounyanem. Ten fakticky u Collingwoodových zaujal jeho místo. Byl to šok a Ernest Armén.
Měl rodiče v Sýrii a Ransomova první láska se zaň provdala (1915) a po válce muže následovala do Aleppa.
Tam opevnili dveře domu a ač nešlo o takové peklo jako dnes, v oknech měli mříže.

Ernest si s Arthurem dopisoval a roku 1923 strávili dovolenou v Anglii. Zjara 1928 Altounyanovi navštívili Jezerní kraj v Británii a učili děti plachtit. Na lodi Vlaštovka se tehdy plavily devítiletá Zuzana a šestiletý Roger a na Drozdu jedenáctiletá Taqui a osmiletá Titty. Otcové jim radili z břehu, ale v lednu 1929 se syrská rodina vrátila do „vyhnanství“, kde vedli nemocnici, zatímco Ransome propadl klíčovému zmatku svého života.

Ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Trosečníci z Vlaštovky. Albatros, 2015

První knihy…
Tenkrát dostal šanci jet jako dopisovatel do Berlína, ale odmítl to a 24. 3. začal psát Boj o ostrov. To ještě netušil, že bude až do smrti vymýšlet jen a jen skvělá pokračování této knihy.
Knihu Boj o ostrov dopsal v dubnu 1930 a výtisk hned putoval do Aleppa. Vyvolal tam nadšení. „Kapitán Flint jsi přesně ty,“ psal mu Ernest a Taqui se v dopise podepsala John. V knize je totiž kluk.
Následovali Trosečníci z Vlaštovky (1931) a náklonnost rodin kulminovala. „Strýčku, přijeď!“ psaly děti. Stalo se a v lednu 1932 se Ransome v Sýrii pustil do Petra Kachny, věru že mistrného příběhu o honbě za pokladem. To (opět) ještě nevěděl, že si chystá „průlom“ a zbaví se navždy finančních starostí.
Psal knihu v Dořině ateliéru v patře, a vždy když scházel na oběd, stávaly děti u schodů. „Kolik stránek?“ Ransome vždy zdvihl nějaké ty prsty a dodal: „Teta Žeňa to pokládá za hrozné.“

Ve skutečnosti se mu psaní dařilo. Jenže po dvou měsících zjistil, že jsou předlohy jeho dětských hrdinů jaksi… Jaksi méně solidní.
Marně chtěl život přizpůsobit fikci. Přesto naznačil, že by snad děti měly mazat do škol v Anglii. Snil, že je tam bude mít pod dohledem. Ale Doru pohoršil. A tak Ransomovi opustili Aleppo a doma to nebylo lepší. Očekával je vyloupený dům i zvěst o smrti Ransomova redaktora na jezeře Windermere.
Přesto nebo právě proto Arthur Petra Kachnu dopsal, ba i sám ilustroval! A zklamané děti? Psaly mu. Přece. A jejich rodiče? Přece je poslali do britských škol.
Dík tomu se děcka mohla účastnit Ransomových plaveb a on se ani tehdy nezbavil se pocitu, že to mohly být děti jeho.
A taky děti mimo „ghetto“.
V knihách zachytil i Doru a sebe jako strýčka malých Amazonek Jima (zvaného právě Flint).

„Dá se říct,“ míní František Novotný v knize Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek (2012), „že Arthur Ransome užil pro postavy energii živých dětí a… A do stránek děti zaklel.“
V Johnovi, Zuzaně, Titty, Rogerovi a Bridget však současně vykreslil i dost jiné, idealizované a vycepované děti. Ne už Armény, ale Brity těly i duší. Tyto děti neznají Aleppo, navštěvují soukromé školy a jejich imaginární otec je důstojník Royal Navy. A ty děti jsou navíc patetické – už jen tím, jak přejímají standardy britského námořnictva.
Čtenářům pak Ransome zasílal tento modifikovaný dopis:

Jediný způsob, jak udržet tajemství, je NIKDY neodpovídat na žádnou otázku, ale zdá se, že jste na stopě. Všechna místa popisovaná v knihách se dají nalézt, ale nejsou na stejných místech jako na úředních mapách.

K věci tedy měl, jak vidím, opět podobný přístup jako u nás Foglara, který zase po léta šířil tzv. Hromadné dopisy. A kdo ostatně ví, kolik toho Dušín „chytil“ z Johna?
Johnovou předlohou přitom, a to ještě zajímavější, skutečně byla dívka, a to nejstarší Dořina dcera Taqui (1917-2001). Proč?
Kdyby zůstal jediným klukem v posádce Roger, nebyla by takříkajíc genderově vyvážená.

Do „prvního důstojníka“ Zuzany autor mísil rysy Ženiny.
Zuzana tudíž náleží k těm nejpodivnějším postavám dětské literatury. Všimněte si, že disponuje autoritou rodiče a že se na pouhé její písknutí děti šikují. I Ransome ale stejně reagoval na píšťalu své ženy. Už byl takový.

A oblíbil si nejvíc snivou Titty.
Její předobraz se ovšem jmenoval jinak. Mavis (Drozd). A doma jí říkali podle myši z oblíbené pohádky. Právě Titty. Ransome ji chtěl adoptovat. Marně. To ona však je v jeho knihách generátorem imaginace a to ona stírá rozdíly mezi realitou a fantazií, což je klíčovým rysem Ransomova díla. Citová hnutí malé Titty přitom pokaždé líčí nejzevrubněji.

A malý Roger?
V knihách mívá poťouchlou radost z partyzánské války se staršími a to je rys, který si jednoduše musel vytvořit každý absolvent britské internátní školy, aby vůbec obstál.

Pátým z legendárních dětí je pak „lodní mazlík“ Bridget (v knihách Brigit) a obě Amazonky Nancy a Peggy Blackettovy mají předobrazy v sestrách Georgii a Pauline Rawdon-Smithových, dcerách to armádního chirurga vychovaných jako chlapci.
A Nancy navíc má rysy Taqui, které nemohl mít John.

Ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Trosečníci z Vlaštovky. Albatros, 2015

Arthur Ransome byl svébytný džentlmen a uchoval si chlapecky dychtivý pohled na svět. S chutí se zapojoval do dětských her, nestyděl se, respektovat plány dětí a vedle kapitána Flinta je jeho alter egem rybář z románu Velká šestka (1940).

Arthur Ransome nesmírně miloval Jezerní kraj, ale děti vyhostil až na oceán.
Zprvu sice jen v jejich představách, ale v knize Nechtěli jsme na moře (1937) už plují do skutečného Holandska. Tady se, pravda, inspiroval novinovým článkem (1932), dle něhož byli Maurice Griffiths a jeho choť uneseni odlivem na Severní moře.

Ransomovky jsou malou školou jachtingu a sotva po té četbě už kdy zapomeneme, že je třeba za přílivu popustit kotevní řetěz!
Jen v Anglii vyšly v pěti milionech výtisků, „ale nikdy už je nebudu číst se stejným rozechvěním jako v dobách, kdy jsem o pozadí vzniku nic nevěděl,“ končí svou báječnou knihu smutně spisovatel František Novotný. To on sepsal historii pěti vlastních expedic ve stopách Vlaštovek a Amazonek, a sice ty poutě absolvoval pod plachtami, ale ztratil během nich prostor, kterým se předtím proháněla jako bríza jeho fantazie.

Splnit si dětské sny bývá ošidné a ostatně už Arthur Ransome vzpomíná, jak se koncem prázdnin loučíval s jezerem Coniston s pláčem.

The post Arthur Ransome. Co má společného génius dětských knih, agent MI6 a syrské Allepo first appeared on Čítárny.

Autorka oblíbených dětských knížek a scenáristka seriálů Markéta Zinnerová, mezi nimiž je asi nejslavnější My všichni školou povinní, oslavila nedávno sedmdesáté narozeniny. Přesto několikanásobná maminka a babička, která se usadila v Jindřichově Hradci, stále intenzivně tvoří.

Rozhovor s Markétou Zinnerovou.

Už několik generací čtenářů zná vaše knihy Tajemství proutěného košíku, Indiáni z Větrova a další. Diváci zase mají v oblibě televizní seriály, k nimž jste psala scénáře. Málokdo ale ví něco více o vás… V jaké jste vyrostla rodině?
Pocházím z Brna, z rodiny, v níž se prolínaly osudy příznačné pro zemi ve středu Evropy.
Srbochorvatská babička sloužila ve Vídni, kde se potkala s krejčím z rakouských Alp. Spolu odešli na jižní Moravu, kde děda našel práci na dráze. Po vzniku Československé republiky setrvali u německé národnosti, nezvládli zkoušky z češtiny. Moje maminka v dospělosti zvolila národnost českou. Tatínek byl židovského původu. Dědeček učil na reálce, babička pocházela ze známé rodiny Tugendhatů. Kartami zamíchala válka. Moje hrdá maminka se odmítla s tatínkem rozvést. Do Terezína šel až ve čtyřiačtyřicátém – a přežil. Z rodiny zahynulo třináct příbuzných…

Právě v těchto pohnutých dobách jste se narodila…
Ano. Maminčin mladičký bratr tenkrát rukoval na ruskou frontu. Za řidiče si ho vybral generál. Jednou se zajímal, co dělá se žoldem, když neutrácí. Helmut mu popravdě řekl, že sestra si vzala Žida a na děcko, tedy mě, nedostává potravinové lístky. Generál si ho nechal do konce války… Po ní se Helmut převlékl za zahradníka a s konvicí v ruce přešel z Hamburku Německo a Rakousko domů do Valtic… V šestačtyřicátém šla ovšem rodina do odsunu. Ještě jsme je navštívili v seřazovacím táboře. Stejně jako moje maminka jihoslovansky černovlasý okatý kluk mě vyhazoval do vzduchu a smál se na mě. Už nikdy jsme se neviděli.

Co jste potom vystudovala?
To všechno, co jsem vám teď vyprávěla, a mnoho jiného znám z vyprávění své úžasné maminky – to jsou moje univerzity, když se ptáte na vzdělání, a spousta dalšího, protože namíchané geny mi nadělily zjitřenou vnímavost, paličatost, naivitu, víru v dobro a soucit. A fantazii. Proto jsem musela začít se psaním hodně brzy. Mám gymnázium a osvětovou školu. Studentkou FAMU jsem se stala až v osmatřiceti letech!

Patříte tedy k autorům, kteří si něco psali už odmalička a nejvíc je ve škole bavily slohové práce?
Ano, a taky četba. V čítankách se mi líbily například verše Pavla Kohouta o budování republiky. I my děti jsme chodily na akce „Z“, oklepávaly cihly z bouraček, sbíraly snopy za samovazem a stavěly panáky. V devíti jsem sepsala: „Naše mládež, pionýři, k šťastné budoucnosti míří. Uč se stále, den co den, k práci buď vždy připraven!“ V dětském deníčku se však brzo objevovaly neobratné pokusy o povídečky a záznam nesmělých citů.

Jeden čas jste pracovala jako průvodčí u českých drah. Jak na tuto dobu vzpomínáte dnes?
Prožila jsem si Hrabalovy Perličky na dně okouzlená nevšedností každého dne. Soudržností nádražáků, žargonem, stavovskou hrdostí jízdních čet… Železničáři mají modrou krev, říkali, a jízda je šlechtou dráhy. Vlaky také vozí příběhy, spoustu příběhů každý den. Důvěrně jsme znali hlavně svoje vlastní, probírané na nocležnách a o pauzách. Můj byl o tom, že mi kluka (pozdějšího manžela) odvedli na vojnu, sloužil daleko, a já potřebovala režijní jízdenku a jednou za čas dlouhé turnusové volno. První jízdu jsem v zácviku absolvovala v soupravě s dřevěnými vagóny. Topení zamrzlo. Já skoro taky. Na nocležně průvodčí rozstřihla svoji pětimetrovou šálu a do půlky mě zamotala. Když vlakvedoucí viděl, jak se v ústraní živím suchým chlebem s cibulí, příště přinesl dvě lžíce a v ešusu měl dva řízky a spoustu šťouchaných brambor. „Dlabej, holka, seš hubená!“ Nikdy to nezapomenu…

Čerpala jste z toho někdy ve své tvorbě?
Moc jsem si přála o dráze psát, ale přílišná únava z turnusové služby mi to nedovolila.
Teprve později se drážní motivy objevily v knížce pro děti Jízdenka na prázdniny, a ještě mnohem později ve scénáři televizního filmu Ustláno na čekankách. A v seriálu My všichni školou povinní je otec učitele Michala Karfíka mašinfírou. Což zamíchá představou o rodinném klidu a míru v čase vánočním.

Řada vašich děl byla psána tak, že zaujala stejnou měrou děti i dospělé. Jaký jste na to měla klíč?
Empatii. Píšu-li o dítěti, vnímám skutečnost jeho očima. Za dospěláky myslím dospěle. Způsob, jak reagují na to, co se stane, vychází z vlastností, věku, přání každého z nich. Ze schopnosti vnímat – anebo taky ne – ty, s nimiž jsou. Sdílím pravdu každého ze svých hrdinů, ať se s ní ztotožňuji, nebo ne. Taky mám ráda humor. Kde to jde, vyvažuji jím těžší chvíle.

Váš určitě nejslavnější seriál My všichni školou povinní se bezmála třicet let vrací na obrazovky. Čím si vysvětlujete jeho popularitu?
Zčásti tím, čeho jsme se právě dotkly. Je o hledání porozumění – v tomto příběhu mezi učiteli, rodiči a dětmi. Téma každému známé a blízké. Taky proto se jmenuje My všichni školou povinní – v určitých životních etapách se týká nás všech. Jinak touha po porozumění je jedním z ústředních motivů mé tvorby. Je věčná jako lidská touha po svobodě nebo agresivita. Na obojí má významný vliv. Seriál ovšem zdobí citlivá režie výtečného Ludvíka Ráži a nezapomenutelné herecké výkony.

Na koho z herců ráda vzpomínáte?
Věra Galatíková, Jiří Sovák, Vladimír Menšík nebo Karel Augusta už mezi námi bohužel nejsou. Úžasní byli i Gábina Vránová, Mirek Vladyka, Jiřina Bohdalová, Blanka Bohdanová, tehdy mladičká Veronika Žilková či Markéta Fišerová. Než ji stihla nešťastná mozková příhoda, zářila i v dvojroli mé pohádky O štěstí a kráse. Skvělé byly i děti, divákům asi zůstal v paměti malý Šimáček, představitel Jirky Olivy. Nádherná byla i hudba Petra Hapky…

Inspirovali vás při vytváření postav seriálu skuteční učitelé, kteří ve vás zanechali stopu?
Nepochybně. Psaní jsou emoce vyjádřené příběhem. Pro mě určitě. Co vás nezasáhne, tiše proplyne kolem. Týká se to dětí i dospělých. Z nezapomenutelných učitelů je to především Jindřich Šádek, náš třídní na jedenáctiletce. Učil matematiku. Lidský, velmi vzdělaný a výborný pedagog. Měl nás rád, a my jeho. Byli jsme jeho první třída. Chodil na všechny naše pomaturitní srazy. Při padesátém výročí od nás slavnostně obdržel titul a korunu Zlatý Šádek.
Jindra, jak jsme mu po škole říkali, mě u maturitních zkoušek nevyrazil na binomickou větu, o které jsem nevěděla ani zbla. On zase věděl, že ani při reparátu by to nebylo lepší! Exaktní múzy mě nepolíbily, zato se ve sborovně četly moje slohové práce. Přijal mě jako celistvou osobnost. Což mi ale u letošních maturit, při nichž o fous prolezl můj nejstarší vnuk, strašně chybí… Jindrovi jsem se odvděčila postavou Michala Karfíka. Má jeho povahové rysy, pár autentických vět a v koutku úst Mirka Vladyky je jeho úsměv.

Byli konkrétní učitelé vzory i pro ty nesympatické postavy?
Velmi inspirativní byla učitelka mého prvňáčka Pavla. Utrpěl na ni čelní náraz. Takže vzniklo duo Hajská a Jirka Oliva.

Opustila jste s manželem Prahu, žijete v Jindřichově Hradci. Nepřipadáte si teď trochu odříznutá? A jaké nevýhody život mimo hlavní město přináší?
V našem věku už jenom výhody. Jindřichův Hradec je lahodné město, lidé ohleduplní, laskaví a kulturní, aspoň takové je znám. Není těžké stát se jihočeským patriotem, zvlášť když tu jsme už pátý rok. Odříznutá jsem naštěstí jen od negativních jevů rušného velkoměsta. Přátelé zůstávají a nabídky k práci také. To, co k ní potřebuju, tady mám. Klid a vnitřní prostor k rozjímání.

Co vám teď leží na stole rozepsaného? Na co se od vás můžeme těšit?
Žiju příběhem na skutečné motivy. Jsem v něm šťastná. Ale vždy mi trvá, než vyzraje do podoby, jakou chci. Zároveň připravuji další knihu hádanek a básniček pro děti. Mé čtenáře snad potěší nově vydaná Kočka Linda, poklad rodiny, kterou veselými obrázky provází moje dcera Petra Jelenová. Některé jsou inspirovány jejím dětstvím, třeba vzpomínkou na můj psací stůl a mechanický psací stroj, na němž jsem Lindu psala. Píšu na něm dodnes. Na podzim vyjde pohádka Za humny je drak, a kdo chce bádat, možná mu v knihkupectví na internetu vyčarují některý z posledních výtisků Tajemství proutěného košíku, Kde padají hvězdy nebo Čarovné prstýnky. A snad Hádanky a básničky pro kluky a holčičky. Protože potěšení z četby skýtají nejen první vydání knížek, stálice také.

MARKÉTA ZINNEROVÁ
Narodila se 21. června 1942 v Brně. Po maturitě na JSŠ v Liberci a nástavbovém studiu osvětové školy v Praze krátce pracovala v osvětových zařízeních. V letech 1962–64 dělala vlakovou průvodčí. Koncem 60. let působila v Květech a Mladém světě. V letech 1971–76 byla dramaturgyní literárně dramatického vysílání pro děti a mládež v Československé televizi, od roku 1976 je spisovatelkou z povolání. V letech 1981–85 vystudovala dálkově dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU. V letech 2002–2004 působila v České televizi.

Je známá především jako scenáristka televizních seriálů pro děti a mládež: Tajemství proutěného košíku, My všichni školou povinní, Kde padají hvězdy, filmů Den pro mou lásku, Za humny je drak, Indiáni z Větrova a Bolero. Pro televizi napsala například pohádky O štěstí a kráse, Elixír a Halíbela, pro dospělé Nevěstu, Tchyni a Chvíli pro píseň trubky. Vydala na třicet knih, například Kočka Linda, poklad rodiny. Tvoří také pro rozhlas a divadlo.

Její prvorozená dcera Pavla zemřela jako tříletá – později se tento příběh objevil ve filmu Den pro mou lásku. Z prvního manželství s publicistou Rudolfem Zemanem pochází také dcera Petra Jelenová (1966), dnes ilustrátorka matčiných knih, a syn Pavel (1969), z druhého s dramaturgem Miloslavem Vydrou má syna Miloslava (1976). Jejím současným manželem je bývalý sportovec Milan Jílek. Má čtyři vnoučata.

The post Markéta Zinnerová. Píšu-li pro děti, pak vnímám skutečnost jejich očima first appeared on Čítárny.

Dick Bruno stvořil svět pro nejmenší děti a prodejnost jeho knížek svědčí o tom, že jeho postavičky jsou velmi oblíbené. Navíc jeho nezaměnitelný půvab nepodléhá kýči, což se o jeho opisovačích mnohdy říct nedá.

{youtube}V52ZBZb1Rsc{/youtube}
V Česku vychází knihy Dicka Bruna v nakladatelství Baobab.

Počítej s Miffy. Kolik je to?
Kuku, Miffy! Kdo je to?
Kuku, Miffy! Kdo je tam?
Knihy pro ty nejmenší. S Miffy se děti naučí listovat v knížkách, rozeznávat barvy, počítat, pojmenovávat zvířata, hračky, tvary… Pestrý a srozumitelný je svět kamarádky Miffy. A díky zkušenostem autora je první dětské objevování nejen výtvarně dokonalé, ale také zábavné a vtipné.

Dick Bruna (* 23. srpna 1927 Utrecht, Holandsko) Holandský výtvarník, ilustrátor a grafický designér.
http://www.miffy.com/
https://www.rijksmuseum.nl/en/bruna

The post Populární ilustrátor Dick Bruna maluje nůžkami Miffiho a celou jeho partu first appeared on Čítárny.

Bella a Sebestian. Vznikly o nich celé televizní seriály, ale předlohou zůstávají knížky, a to od scenáristky, herečky a spisovatelky Cécile Aubryové (nar. 3. 8. 1928 v Paříži). V titulní „roli“ malý kluk – a provázela jej zprvu mladá, a pak už stará Bella.
Ne „bela“, jako že by nic neměl, ale Bella – ovčácký pes.
Pes, který se čirou náhodou narodil stejné noci jako Sebastián, jenomže na opačném konci Pyrenejí.

Hoch, poloviční cikán, se stal svým narozením sirotkem, ale ujal se ho naštěstí starý muž jménem César, který rovněž krátce předtím utrpěl ztrátu. Přišel o dceru a zetě.
Sebastián Césarovi do jisté míry nahradil oba. César Sebastiána vychovával a dělo se to na samotě v horách. Staral se o něj spolu s párem vlastních vnoučat. „Dole“ ve vsi se těšil vážnosti, nicméně děti na šestiletého Sebastiána pokřikovali „cikáne“ a trápily ho a ubližovaly mu při každé příležitosti. Reakce byla taková, že se začal stranit lidí.
Zatím…
Také mladou fenu Bellu naučily styky s nedobrými lidmi nedůvěře a samotářství. Nenacházela klid ani pána, vícekrát byla prodána a nakonec utekla z psince. Ona a Sebastián se setkali.
Sebastián začal psu vracet důvěru k lidem, ale pro vesnici byla Bella zlou bestií a netrvalo dlouho a psinec vydal povolení, že může být utracena. Hádejte, jak to dopadlo…

Kdo byla Cécile Aubryová ?
Známá je také pod pseudonym Anne-José Bénardové, která vystudovala tanec a divadlo, načež se objevila ve vůbec prvním francouzském barevném filmu Clouzot´s Manon (1948). Hrála i v dalších snímcích a doputovala dokonce až do Hollywoodu, avšak po sňatku se synem paši z Marakéše zanechala hraní, jak se dovídáme, a ve druhé polovině padesátých let se stala spisovatelkou. Od šedesátých let i televizní scenáristkou.

Proslavené knihy Cécilie Aubryové …
Proslavila se i knihami o malém chlapci Polym: Poly v Portugalsku (1966), Poly a tajemství sedmi hvězd (1966, česky 1995), Pomoc, Poly! (1967, česky 1994), Poly a černý diamant (1968, česky 1998), Poly v Benátkách (1970, česky 1999), Poly a jeho kamarád Pippo (1971, česky 2000), Poly ve Španělsku (1972), Poly v Tunisu (1973), Poly, růže a žebrák (1976), Poly v Paříži (1981), Zamilovaný Poly (1986) a dalšími (česky vyšel např. i díl Poly a námořník).
Ještě dříve však byl zahájen obdobný a mám za to, že ještě populárnější cyklus o Sebastiánovi. Hrdinova matka-cikánka zemře při porodu odehrávajícímu se během vánice a po dvou prvních pokračováních cyklu z Pyrenejí nazvaných Bella a Sebastián: Skrýš v horách (1965, česky 1970) a Bella a Sebastián: Tajný dokument (1966, česky 1971), začíná třetí kniha Sebastián mezi lidmi (1968, česky 1975) ve chvíli, kdy má být hoch vytržen z rodných hor a „odejit“ do nížin, konkrétně Jonquiéres, vstříc dosud nepoznanému otci.

Z krbu vyšlehl jasný plamen, ozářil všechno kolem a Bella si lehla o kus dál.
„A vůbec, já toho člověka neznám!“ namítl Sebastián, ale starý César chtěl hocha uchlácholit: „Je to tvůj otec. Nic víc, nic míň.“
Sebastián však zavrtěl hlavou. „Neznám ho.“
„Budeš ho muset poznat.“
„A když ho nemám rád?“
„Bude třeba, abys ho měl rád.“
Sebastiánův pohled zabloudil k vrcholu Baou a těkal po jižní stěně, nad níž se vznášela ustavičná hrozba. V hlubokých trhlinách se zachytil sníh. Nezvykle tiše se Sebastián ptal: „Proč se o mě nikdy předtím nestaral?“
„Nevěděl, že tu žiješ, Sebastiáne.“
Hoch vzdychl – a znova se zahloubal do svých myšlenek, až příliš trudných na jeho devět let. Díval se na rozeklané horské štíty připomínající čínskou stínohru a najednou napřáhl ruku. Výraz jeho obličeje se změnil. „Podívej! Vidíš je? Tam pod vrcholem Baou běhají dva kamzíci!“
„Už nemusíš myslet na kamzíky, Sebastiáne, ani na naše hory. Tvůj otec má koně. Krásné koně s nádhernými hřívami.“
To konečně Sebastiána zaujalo. „A myslíš, že je Bella bude mít ráda?“
„A ty?“
„Nevím. Neznám je.“ Podezíravě vzhlédl k Césarovi: „Ale ty je taky neznáš, tak proč mi o tom vyprávíš?“ Na Sebastiánově tváři se odrážel odlesk ohně a zdůrazňoval jeho jemný profil a štíhlý krk. Chvíli uvažoval, než řekl: „Neznáš pána, co je mým otcem, a přece říkáš, že mám odejít tam dolů a za ním.“ V Sebastiánově hlase zněl vyčítavý tón: „To je divné!“
„Není,“ trpělivě mu vysvětloval César. „Uděláš jen to, co dělají ptáčata, když se naučí létat.“
„A co?“
„Vydají se na velkou cestu. Ano, a ty jsi mi jednou sám říkal, že se rád díváš, jak ptáci odlétají.“
Sebastiánovy velké oči posmutněly. Zavrtěl hlavou. „Já? To jsem nikdy neřekl.“
(Překlad Klára Vachulová)

Další díly téhle dojemné ságy
Jmenovaly se Sebastián a Mary-Morgan (1969, slovensky 1974), Sebastián a divoký kůň (1972), Léto pro Sebastiána (1972) a Sebastián a bílý orel (1973) a nejsou u nás už tak známy, i když také televizní seriál podle „Mary-Morgan“ si matně pamatuji. A titulní hrdina?
V televizi ho ztvárňoval osobně autorčin syn Mehdi El Glaoui, přičemž jeho matka rovněž osobně (a jistěže procítěně) uváděla každý díl seriálu svou promluvou… Pamatujete?
Ta vůbec první série vznikla už roku 1965, souběžně s vyjitím úvodního románu, a byla doprovázena docela hezkou písničkou, na jejíž českou verzi ještě dnes někteří přehnaní nostalgii vzpomínají. Ještě černobílý seriál, ale i ty následující umocnily popularitu prozaických příběhů od Aubryové a ještě zdůraznily všechny pro autorku tak nezbytné happy endy… Jako… i ten nejpodstatnější:

„Pierre Maréchale, berete si za manželku…“
Sebastián zatajil dech.
„Ano,“ uslyšel důstojný, vážný otcův hlas.
„Sylvie Lambertová, berete si za manžela…“
„Ano,“ šeptl něžný, plachý hlas z nadýchané běli. Sebastián si spokojeně oddechl. Začal přešlapovat, pak se najednou rozhodl a po špičkách odcházel středem kostela.
„Sebastiáne! Hned se vrať!“ Hocha uchopil za paži sám César: „Kampak jdeš?“
„Přece povědět Belle a koni Monseigneurovi, že ti dva řekli ano!“

Příjemný provensálský kraj a nádherné tamní dny věnčí toto idylické finále a musím se přiznat, že bych tady tolik nevzpomínal, kdyby mi Sebastián nesplýval s tehdejším kamarádem, který se však zničehonic odstěhoval z našeho městečka. Snad i proto beru dodnes slzopudný a zastarale natočený příběh natolik na milost a – koneckonců – i jedna vcelku akční automobilová honička (zakončená děsivým pádem vozu do propasti a výbuchem a smrtí) se tam přece našla!

No, a kdo to neviděl, označí moje vzpomínání za příliš sentimentální. Možná. Pokud ale vím, paní Aubryová ještě žije a vidí to docela, ale docela jinak…

A z další její bibliografie:
Le trouble des eaux (1959, Zkalená voda), Je n´avais pas pensé a toi (1977, Na tebe jsem nepomyslela), Le Bonheur volé (1981, Ukradené štěstí), Mes sorciers (1974), Le jeune Fabre (1978), La grande Bastile (1981)….

Cécile Aubryová
Bella a Sebastián /Sebastián medzi ľuďmi
Vydal: Mladé letá, 2002
tvrdá väzba, 127 strán.

Bella a Sebastián, Útulek ve Velkém Baou
Mladá fronta, 1970 (l. vyd.)

Bella a Sebastián, Tajný dokument
Mladá fronta, 1971 (l. vyd.)

FILM:

Známý francouzský režiséř Nicolas Vanier natáčí film na námět bestselleru Cécile Aubryové Bella a Sebestian, který se mimo jiné stal i filmových a televizním šlágrem už od svého vzniku v roce 1965.

Za pozornost stojí i režisér Nicolas Vanier.
Ten se narodil 5. 5. 1962 v Senegalu. Jeho vzorem je Jack London. Stejně jako on je i Vanier dobrodruh a spisovatel. Vydal řadu úspěšných knih pro dospělé i pro děti. O svých zážitcích z ledových koutů světa napsal mnoho reportáží a natočil několik televizních filmů, z nichž nejznámější je Poslední traper.

První výpravu podnikl roku 1979 do Laponska. Od té doby cestoval střídavě po Skandinávii, Kanadě a Aljašce, projel křížem krážem celou Sibiř a několik měsíců žil mezi nomády v Arktidě. Během výprav se často dostane na konec fyzických i psychických sil. Své expedice přesto nevnímá jako druh extrémního sportu. Jde mu o co možná nejužší kontakt s přírodou, o život mimo civilizaci. Mimo to, že Vanier zpracovává své zážitky z cest pro různé typy médií, živí se jako chovatel psů pro psí spřežení. Žije se svou rodinou ve Francii a v Kanadě.

Film se jmenuje stejně, Bella a Sebastian…

Ukázka ze starého filmu

The post Legendární Bella a Sebestian. Soucitný dětský příběh Cecile Aubry se stále vrací first appeared on Čítárny.

Olga Hejná, česká spisovatelka, ilustrátorka, scenáristka, akad. sochařka (žačka Jana Laudy a Otokara Španiela). Patří mezi zakladatele moderní české pohádky a je autorkou jména Hajaja, slavného rozhlasového skřítka.

Olga Hejná se narodila se 13. 3. 1928 v Olomouci. Oba její rodiče byli legionáři, působili jako zdravotníci v sibiřské vojenské anabázi. Od roku 1929 žili v Hradci Králové. V roce 1939 onemocněla Olga těžkou dětskou obrnou. V letech 1940–45 navštěvovala hradecké reálné gymnázium, z něj přešla nakrátko do hořické kamenické školy, následovalo studium sochařství u Jana Laudy na AVU, absolvovala v roce 1950. Se svým mužem, sochařem Miloslavem Hejným (1925–2013) a třemi dětmi žila pak v Praze Malešicích. Od roku 2000 pobývala v Domažlicích.

Patří mezi zakladatele moderní pohádky a je autorkou známého jména Hajaja.
Možná si vzpomínáte na znělku, kterou kdysi složil Jindřich Špidla a na flétnu ji nahrál v roce 1961 populární pedagog Václav Žilka (projekt projektu Léčivá píšťalka).
V roce 1976 pak znělku nahrál Jiří Stivín, ta se používala až do roku 2025, kdy vznikla další znělka, kterou složil Lukáš Hurník.
Dlouhodobě spolupracovala s Čs. rozhlasem a s časopisy (např. Mateřídouška, Ohníček, Sluníčko, Zlatý máj). Vydala velký počet knih, některé z nich jsou ilustrovány jejím mužem Miloslavem Hejným, jiné si ilustrovala sama.
Její práce bývají často zařazovány do čítanek a sborníků. Je nositelkou ocenění Zlatá stuha (2010).

V oblasti výtvarné se kromě ilustrací věnovala korálkové plastice.
Její díla jsou zastoupena v tuzemských galeriích a v Corning Museum of Glass ve státě New York. V posledním desetiletí se zabývala i koláži. Samostatně vystavovala v Praze v Českém spisovateli (1981), v Albatrosu (1988), v Nové Pace (1990); společně s manželem v Domažlicích (2005, 2007) a s manželem a synem ve Starých Hradech (1989) a Rakovníku (2014).

Za svým Hajajou odešla navždy 24. 5. 2017.

The post Olga Hejná. Významná spisovatelka a ilustrátorka moderní české pohádky a Hajajy first appeared on Čítárny.

Ivan Klíma (14. 9. 1931) se rozhodl znovu vydat svoji knihu pro děti Jak daleko je slunce. Tentokrát rozšířenou o nové příběhy, v nové grafické úpravě a doprovozenou ilustracemi jeho dcery Hany Pavlátové. Portál, kde kniha vychází, požádal Ivana Klímu o malý rozhovor o knize, o dětském čtení, o životě.

Jméno Ivan Klíma neslýcháme ve spojitosti s dětskou literaturou často. Proč jste se rozhodl do svého „repertoáru“ zařadit i knihy pro malé čtenáře? V čem vnímáte největší rozdíl oproti tvorbě pro dospělé?
Psal jsem pro děti, dokud byly moje děti malé, napsal jsem vlastně pět dětských knížek, jenže to bylo v době (s jednou výjimkou), kdy jsem tady nesměl publikovat, takže v době, kdy vznikaly, nemohly vyjít. Pro děti se píše maličko jinak, řekl bych, že příběh musí být konkrétnější, pokud ukrývá morální poselství, musí být řečeno nevtíravě, neučitelský. A jazyk musí být srozumitelný, ale to neznamená ochuzený, spíše naopak. Čtením se má dítě seznamovat s krásou a bohatostí jazyka. Autoři, kteří to nevnímají, by toho měli radši nechat.

Vaše kniha Jak daleko je slunce (Portál) je krásným poetickým vyprávěním o běhu světa i důležitých lidských vlastnostech. Každá kapitola začíná fiktivním rozhovorem dítěte s vypravěčem a z odpovědí na zvídavé dětské pohádky se postupně zrodí příběh. Mají tyto fiktivní rozhovory předlohu ve Vašich reálných rozhovorech s dětmi?
Takových rozhovorů vedou rodiče s dětmi stovky. Jestli jsme vedli právě tyhle, už si opravdu nepamatuji.

Kniha vychází již podruhé, první vydání z roku 1995 je už rozebráno. Liší se text nějak od prvního vydání?
Jsou tam tři nově napsané povídky, do původních textů jsem prakticky nezasahoval.

Knihu Jak daleko je slunce doprovodila nádhernými ilustracemi Hana Pavlátová. Mají podle vás ilustrace velký podíl na úspěšnosti dětských knih?
Určitě mají. Dodnes ve mně žijí obrátky kocourka Mikeše, Nácíčka, Ferdy mravence či Brouka Pytlíka. Příznačné je, že obě tak populární knížky napsali malíři, předpokládám, že tedy vznikaly obrázky v mysli autora zároveň s textem.

Kterou knihu nebo které knihy jste měl v dětství nejraději?
Nejspíš právě ty, co jsem zmínil. On Kocour Mikeš měl čtyři díly, jestli mě nemýlí paměť, ale ten první jsem měl nejradši.

Četl jste svým dětem, když byly malé?
Ano, ale daleko častěji jsem jim vyprávěl příběhy, které jsem si, jak se říká: z fleku vymýšlel. Bylo to docela napínavé, protože jsem sám nevěděl, jak to dopadne. Hrdinové byli fixní, kočička, pejsek a kůň Vašek. Protože jsem to vyprávěl téměř každý večer několik let, bylo by z toho nejmíň deset dílů. Většina příběhů byla humorných, děti se hodně nasmály. Hlavně pejsek byl strašný popleta a zkazil, na co sáhl.

Jste zkušeným a dlouholetým autorem nejen knih pro dospělé, ale i pro děti. Vidíte za ty roky rozdíl v přístupu dětí k literatuře? Nebo ten základní čtenářský motiv – vstoupit do příběhu, a tedy do „jiného“ světa, fiktivně ho prožívat a nechat se jím obohatit – je stále stejný?
To nedovedu posoudit, mám pocit, že třeba moje vnoučata četla míň, než se četlo v mé generaci. Vliv televize působí zlenivění mysli, aspoň pokud se týká její schopnosti vytvářet si vlastní obrazy. V televizi to udělali už za čtenáře, on jen přijímá.

Dnes se hodně hovoří o tom, že děti přestávají číst a dávají spíše přednost filmovému zpracování příběhu nebo interaktivní hře. Jak vidíte budoucnost dětské literatury Vy?
To už jsem vlastně pověděl v předchozí odpovědi. Zároveň si myslím, že ještě aspoň nějaký čas zůstanou děti, které bude četba těšit a objeví právě kouzlo v tom, že naleznou více prostoru pro svoji fantazii.

Můžeme se těšit na další Vaše knihy?
Mám dosud vůbec nepublikovanou knížku takových mírně potrhlých čtyřverší typu:
Holič holí holí
Sládek sladí solí
Hasič hasí haší
Asi všude straší
Také právě předělávám svoji úplně první knížku pro děti (ta opravdu vyšla ještě v šedesátých letech) a hlavně k ní dopisuju nové blázniviny, docela mě to těší, ale co z toho bude, to si neodvažuji soudit.

Život je ten hlavní dar, který dostáváme, i když se často vymlouváme na objektivní okolnosti, bude vždycky záležet především na nás, jak s ním naložíme. Já si po léta (i když některá byla, viděno zvenčí, zlá) aspoň jednou denně řeknu: život je krásný. A to, co nazývám krásou života, záleží hodně na tom, jaké si dovedeme vytvářet vztahy s těmi nejbližšími lidmi, s nimiž žijeme. Je mi líto těch, kteří tohle nepochopili a protrápí se, promarní se celým životem.

The post Ivan Klíma: Čtením se má dítě seznamovat s krásou a bohatostí našeho českého jazyka first appeared on Čítárny.

Existuje pětičlenný „Kruh přátel odkazu Jaroslava Foglara“ a letos v květnu vydali už dvanáctý sborník článků. Rozmanitostí texty opět překvapují.
Kultovní spisovatel i dílo se ocitají v hledáčku a někdy úsměvně. Letos přispěl vzpomínkou i vynikající kreslíř komiksů (a nejen komiksů) Jiří Filípek. Líčí, jak udělal pro Foglara někdy roku 1983 ocelové razítko a později ještě mosaznou jmenovku na dveře bytu v Křišťanově ulici.

Razítko se osvědčilo, není tam nicméně jméno slavného autora, ale nápis HOBR a obrázek bobra. Proč tam nestojí BOBR? Nápis je zkratka názvu oddílu Hoší od Bobří řeky.
„Razidlo se mně zdálo celkem povedené, tak jsem ho Jestřábovi odnesl, ale jeho reakce byla jaksi neutrální. Čas vzpomínku zavál. Po letech koupila má žena knížku Fenomén Foglar (Pozn. Taky autor tohoto článku byl jejím spoluautorem) a překvapeně jsem tam reprodukci razítka našel.“

Štítek Filípek vyrobil v modřanské Grafotechně. „Chtěl jsem ho předat Jestřábovi jako překvapení. Nebyl bohužel doma. Tak jsem jej hodil do schránky. Při jednom z dalších setkání jsem si chtěl vysloužit i pochvalu, ačkoli Jestřáb štítek na dveřích neměl (a ani nikdy později), ale zrovna byl ve chvatu a návštěva proběhla takto:

Jestřáb: „Ahoj, Jirko, co potřebuješ?“
Já: „Jestřábe, jak se ti líbil ten štítek na dveře?“
Jestřáb: „Hezký, ale moc se leskne, tak ahoj.“ A BUM, dveře se zavřely. Jestřáb šel za svou nikdy nekončící prací. Odepisoval na psaníčka a pokoušel se psát další knihy. Jako opařený jsem scházel se schodů.“

Redakce k tomu dodává, že Foglar obecně dostával přehršle dárků a sotva kdy některé vyhazoval. To neměl ve zvyku. Kupily se v jeho bytě.
Někdy šlo o bezcenné tretky a celkově byly zdroj rizika. Například známý sochař Olbram Zoubek vysochal po převratu sošku, kterou Mistrovi v prosinci 1992 předala ve Vinohradském divadle nadace Pangea „za celoživotní službu mládeži“. Foglar cenu nechal ve své přijímací místnosti, a kde dnes je, ví jen Bůh.

Obdobně zmizel tuhý skautský klobouk, který Jestřábovi věnovala krátce po listopadovém převratu firma Tonak, když je opět začala vyrábět.
Známá je krádež tzv. Kerkova kamene z Prokopského údolí, který tam byl přepraven Foglarovým oddílem z tábořiště na Zelené říčce. Bohužel vyšel o „expedici“ článek a kterýsi lump už vzápětí vyrazil do akce.

12. foglarovský sborník se nicméně zdaleka neobírá prkotinami.
V titulním článku Jiřího Zachariáše Rychlé šípy s rudou hvězdou v zádech (str. 26-31) projdete celým těsně poválečným (1945-1948) údělem Foglarovým. Možná vás překvapí, nakolik byl už tenkrát pranýřován. Chvíli pracoval v časopise Junák, ale tam se střetl s kolegou-spisovatelem Jaroslavem Novákem. Tento jeho nadřízený, ač si ho jinak važme, nevydýchal Foglarovu popularitu. Byli dvěma kohouty na jednom zdravém „smetišti“ a Jestřáb brzy uletěl.

Ve Vpředu si mohl už pracovat po svém a ten časopis se dokonce tiskl na rotačce, kterou sám sehnal v Německu. Neuměli ji bohužel seřídit a (ne)soutisk barev v jednom ročníku dělá z věci katastrofu. A když konečně dorazili machři ze Západu a rotačku seštelovali, Foglar už v časopise nebyl a ten pokračoval jako produkt rodícího se Pionýra.

Kritici tehdy využili taky toho, že byl Mladý hlasatel, Foglarovo předchozí působiště, zakázaný coby za války vycházející časopis. Poukazovali, že tam psal a že psal i do nacistického Správného kluka. Přitom měli sami často kusy másla na hlavě.

Jaromír Průša pracoval už od roku 1942 neúchylně v pověstném Kuratoriu, ale po válce převlékl košili a hle, nosil tu modrou. Svazáckou. Koncem léta 1946 napsal do kritické revue Štěpnice věru že ubohý článek O dobrý časopis pro mládež, kde Foglara nešetří. Komiks už vůbec ne. Vysmívá se obláčkům u úst jako slabomyslnosti a je si jist, že děti zvyklé na tyto seriály nebudou víc číst hodnotné autory. Bude jim to už nepohodlné.

„Mám zjištěno, že 70% odběratelů takových časopisů cítí po dvou měsících živelný odpor k hodnotné literatuře.“

V říjnu 1946 vydal Průša (či někdo jiný) anonymní článek v časopise Nové mládí. Jmenuje se Rychlé šípy a Stínadla a obsahuje sentenci:

„Rychlé šípy jsou vznešení, avšak to ne vždy ti, kteří čtou jejich příběhy. Ti vždy nedovedou rozpoznat dobro od zla a člověk s placatou čepicí (Poznámka. Míněno Dlouhé Bidlo) je jimi považován za člověka bezcharakterního, i když jsou to většinou poctiví dělníci a učňové, kteří nosí podobné čepice.“

To ještě pořád nedosáhla kampaň vrcholu. 10. ledna 1947 píše Zdeněk Vavřík v článku pro časopis Národní osvobození:

„Jdu z práce a cesta mě vede mimo dva knihkupecké krámy. Vychází z nich procesíčko kluků, každý v rukou Vpřed. Potom dojdu k mostu, na okraji má stánek prodavač novin. Už z dálky slyším hluk asi dvaceti kluků, obklopujících kamelota a dožadujících se svého čísla Vpředu, zatímco přes ulici se nesou výkřiky: Hele, Bratrstvo kočičí pracky na ně jde se smyčkou! Rychlé šípy! Prima!“

Mohu se mýlit, ale ve Vavříkovi kolotala závist, když si stěžuje, že vydavatel Vpředu má kritiky za lidi „pro kočku“ a když si je jist, že seriál nemůže být dobrý jen proto, že se líbí klukům.
Pracovník Výzkumného ústavu pedagogického Vladimír Novotný napsal pár neděl po Vavříkovi do Kulturní politiky:

„Každé úterý spatříte dítka útlá i dospělá, kterak hltavě sledují strakaté časopisy s hrdým názvem Vpřed, ačkoli obsah je skokem ZPĚT: do dob Rodokapsů, Rozruchů a Kulíšků. Svaz české mládeže slevil a přijal do služeb muže, který se osvědčil v Mladém hlasateli… Je mi líto dětí holdujících tomuto kultu… Časopis ničí vkus tak obratně a rafinovaně, že to volá do nebe, a je to také nebe, kam marně volají četné kritiky už nejméně rok.“

Po únoru 1948 stačilo věc už doťuknout. – 12. sborník přináší také rozsáhlé profily některých slavných členů Foglarova oddílu Dvojka, studii o výletech na Kocábu, kde se setkávali s trampy a legendárním „zlatokopem“ inženýrem Josefem Linhartem („Netajil nezdolné přesvědčení, že bude Hadí řeka v konečném výsledku podobna Králičímu potoku u slavného Dawsonu.“), reportáže o právě devadesátiletém Foglarovu příteli Jiřím Rabovi (jemuž Jestřáb nechal chatu v Černošicích) nebo obecné úvahy Martina Izery o (ne)marnosti sběratelství a kšeftování s „foglarovinami“ na Aukru i jinde.

Až bizarní je reportáž Jana Trojana (jinak autor vynikající příručky o druzích ježka v kleci) Strašná smrt ruského nadporučíka L. N. Zelencova na Táboře Svobody 1945.
Lev Nikolajevič (či jak se jmenoval) Zelencov byl sice důstojník Rudé armády, ale taky horlivý rybář. Jinými slovy: uměl to s ručními granáty. Ale ve střízlivém stavu. Poslední den tábora u Ledče nad Sázavou (13. srpna 1945) přišel mezi hochy, kteří rozebírali podsady.

Byl mlád a asi opilý, což ale jistě nepoznali. Šel rovnou za Foglarem a poprosil o oddílovou pramičku. Foglar s ním nerad pustil pár členů Dvojky. Nadšeně se totiž hlásili! Převezli Rusa přes řeku, jak chtěl, a snad už jej vysadili, když zarachotil obrovský výbuch. Dvojkaři se v odrážející loďce instinktivně skrčili a střepiny jim patrně letěly nad hlavou. „Rybář“ granát, když uvolnil pojistku, nestihl hodit do Sázavy.

Mrtvola byla odnesena na velitelství muži ruské strážní roty a Foglar, který do kronik zapisoval kdejakou titěrnost, o incidentu nenapsal ani čárku. Přiznal ho teprve ve svém životopise. Jan Trojan nedávno našel důstojníkův hrob na místním hřbitově. Je na něm rudá hvězda, jsou tam čerstvé květiny. Hrob je takřka u márnice, až úplně vzadu. Začátkem padesátých let pronesla o tragicky zesnulém přednášku nedaleko v nemocnici jeho žena-lékařka.

Velmi zajímavá je reportáž o Foglarově asistentce Lídě Markové. Bohužel nedisponovala magnetofonem ani kamerou, což byla velká chyba. Pár fotografií nenahradí hodinový koncert na foukací harmoniku, který spisovatel – v dobrém rozmaru a nečekaně – vystřihl za doprovodu Lídina synka, jenž přizvukoval na mandolínu. Stalo se pouze ve Foglarově bytě.

„S napětím tam jednou vyslechl příhodu mého syna, jemuž při návštěvě zoo ukousl osel kousek ucha. Zážitek patřil do kategorie, jaké Jestřába velmi zajímaly. Zapisoval si pečlivě každou podrobnost za pomoci velké zvětšovací lupy. Chtěl o tom napsat i povídku. Říkal, že ji pošle do Svobodného slova.“

Rozhovor s autorem románku Tleskač Davidem Janem Žákem (*1971) je místy překvapující. Tuto knihu vydal, jsou to už dva roky, Albatros, a chystá teď obdobný počin, kdy na Světě knihy představí opus jiného mladého autora Život a smrt Maxmiliána Drápa.

Celkem překvapující je článek Romana Šantory o Jestřábovi na cestách.
Ta putování byla jedinou „skrblíkovou“ (berme v dobrém) rozmařilostí v letech osmdesátých, tj. po maminčině smrti (1980). Do té doby nevytáhl – s jedinou výjimkou – paty z Československa a jistě, byli s oddílem kdysi na Ukrajině, ale ten její kousek nám tenkrát patřil.
Jen za rok 1981 byl „osvobozený“ ve Švýcarsku, Řecku a Itálii: 37 dní na cestách.
Roku 1982 si to zopakoval.
Roku 1983 poznal ve 41 dnech Švédsko, Dánsko, Jugoslávii a Španělsko. Roku 1984 Rakousko, Itálii a opět Švýcarsko. Tam jezdil opakovaně, naposled roku 1987. Připomeňme, že k tomu vracení se přispěla nostalgie po dětském ozdravném pobytu v té zemi.
Krátkou sumu postřehů ze Švýcar („ta čistota!“) mu dokonce 16. 12. 1982 otiskla Naše rodina.

Nakolik byl s výjezdy ven spokojen? Ale byl. Nicméně „válecí“ pobyty u moře jej nudily. Nechtěl prozahálet ani den, ani hodinu. A nebyl to Hemingway, takže čtu spíše šokovaně záznam: „Odpoledne býčí zápasy, CORIDA, 6 býků zabito.“

Na fotografii pak vidíme kus památníčku, kam 28. 5. 1983 napsal:
„Prosím ty účastníky zájezdu, kterým jsem nebyl nějak mimořádně protivným, aby se mně NA PAMÁTKU do toho notýsku podepsali!“

Co víc anebo závěrem? Autoři sborníku věnovali celou stranu 9 fotografii Jaroslava Foglara s ježkem v kleci v pravé ruce.
A tito autoři prosí, aby se ji čtenáři pokusili identifikovat a zhruba datovat. Bylo zjištěno, že snímek určitě nedělal František Dostál. Možná vznikl při natáčení seriálu Záhada hlavolamu a je teorie, že tu Foglar ukazuje štábu Hynka Bočana, jak má adept na Velkého Vonta předvést radě úspěšné uložení hlavolamu.
Ale možná je fotografie odjinud, spisovatel má totiž turistickou košili a šňůrku od píšťaly, kterou obyčejně svolával na táborech hochy.

Foglarovský sborník / č. 12 – 2024. Redakčně připravili Jiří Zachariáš, Pavel Šíma, Luboš Trkovský, Petr Vyleta a Jiří Podzimek. S poděkování Skautské nadaci Jaroslava Foglara vydáno vlastním nákladem. Květen 2024. 72 stran.
Vyjde 12. Foglarovský sborník – Rychlé šípy, Foglar, Stínadla www.bohousek.cz

The post Rychlé šípy pod totalitní hvězdou. Objevy Kruhu přátel odkazu Jaroslava Foglara first appeared on Čítárny.

Poetický příběh malého vesnického kluka Bobše patří určitě mezi klenoty české dětské knihy. Dodnes vzpomínám, jak nám paní učitelka Vitásková ve třetí třídě četla Malého Bobše na pokračování a my ani nedutali, jak jsme v duchu prožívali všechna jeho dobrodružství. Mnohem později jsem se dočetl, že Pleva svou knihu testoval ve své třídě ještě před vydáním, aby se přesvědčil, jak děti na příběhy reagují.
Pleva napsal knihu už v roce 1931, ale svým odkazem je stále aktuální, i když jsem se setkal s mnoha hloupými názory o tzv. komunistické knížce.

Každý kdo knihu četl nebo viděl velmi vydařený film mi dá za pravdu, že je to jeden z nejpoveděnějších příběhů o dětství a světě dospělých. Na jedné straně nesmírně poetický, ale i krutě realistický.
Odehrává se na vsi před první světovou válkou a otevřeně vypovídá o tehdější světě. Světě dospělých, kde se střetávají chudí a zbohatlíci v nerovném souboji o přežití a světě dětí, které celou sociální situaci vnímají po svém a objevují tak pomalu svůj budoucí a bohužel nespravedlivý svět. Pleva vytvořil na svou dobu jedinečné dílo zobrazující přesné popisy sociálního světa malého Bobše, které často kontrastují s poměry dětí z bohatých rodin.

Šestiletý Josef Janouš, nazývaný Bobeš žije se svými rodiči, dědečkem a babičkou ve vesnické chalupě, kde prožívá skoro idyleické dětství plné klukovských uličin. Příběhy jsou často humorné, místy proložené pohádkou, ale mají i svou tragickou tvář spojenou se smrtí. Bobeš postupně začíná vnímat neradostnou situaci v rodině, zvláště když otcův těžký úraz přiměje rodinu, aby obživu hledala ve městě, kde zajistit existenci bylo ještě víc obtížnější než na vesnici.

Dnes už není Malý Bobeš běžně k vidění ani v knihovnách. Zřejmě kvůli hloupé ideologizaci a autocenzuře v mediálním a politickém spektru společnosti
A je to velká škoda, protože kniha je dodnes v mnoha srdcích starší generace. Bylo by opravdu dobré knihu dál číst dětem ve školách. Příběh dokáže i dnes mnoha dětem otevřít oči, začít chápat tento chaotický svět, který se stále na mnoha českých místech podobá době, o které Pleva psal.

První příběhy o malém chlapci napsal Pleva do Vlastivědného sborníku Podřipska už v letech 1929 až 1930.
Celkem deset krátkých příběhů dalo základ třem kapitolám budoucí knihy, tedy prvního vydání Malého Bobše. První vydání knižního Malého Bobše je z roku 1931, druhé z roku 1933 a třetí díl vyšel roku 1934 v Nakladatelství Ústředního spolku jednot učitelských v Brně. Od časopiseckého vydání po autorsky definitivní podobu knihy z roku 1953, byl příběh přepracován celkem třikrát. Pleva vždy navazoval na předchozí verzi a upravoval ji. Z textu vydání z roku 1953 vycházela všechna následující vydání knihy.
Na ilustracích se podíleli Rudolf Puchýř, Ondřej Sekora, Jan Provazník, Vladimír Brehovzský, Jan Doubrava, Ilona Papežová-Kudrnová a v posledních vydáních Vlasta Baránková.

Na Slovensku existuje podobný příběh Fráni Krála. Jano.
Fraňo Král. Jano. Poučný dětský příběh o nesmírně chudé, nelehké předválečné době

{youtube}H4zPD0FUoDs{/youtube}
Filmové zpracování známé stejnojmenné knížky Josefa V. Plevy v malebném okolí Ledče a Žďáru nad Sázavou.

Ukázky z knihy…

Na jevišti je hluboký pustý les, v lese jsou loupežníci, a teď v tom lese bloudí náš ubohý Kašpárek. Kašpárek naříká, běduje a nevidí, že právě nedaleko za dubem je ukryt strašlivý loupežník, který chce Kašpárka zabít! Kašpárek jde, nic netuší, přímo k dubu, loupežník, pomaloučku vytahuje ohromný meč, a když je Kašpárek u samého dubu a stále o ničem neví, pojednou vyskočí loupežník strašně zařve a mečem přímo proti Kašpárkovi!
Kdyby byl Kašpárek živý, měl by pusu jistě tak dokořán, jako máte nebo jste měli vy, kteří jste se na Kašpárka dívali – ale jistě jste ji víc neotevřeli, než náš malý Bobo, když viděl ten nádherný zlatý
zámek. Inu ten vám měl pusu jako vrátka u stodoly.

„ Bobeš se dívá, dívá. – Já to přeci nejsem, myslí si, když jsem tady, no ba, sáhl si na bambulatý nosíček, který se podobal drobátko višni, a povídá si: „ To je můj nosík, tak to jsem já, tam je někdo jiný, ale kdo? A víte- li pak, že ten druhý nebyl on, ale ona! Byla to holčička, malá, ještě menší, než byl Bobo.“

„Maminko, to je trest, viďte?“
„Co to povídáš dítě?“
„Víte, maminko, to je pro tu kouli, já, já, já, jsem vám lhal – ona ta koule je kradená – ona není moje, kluci, ne, ne, ne kluci, my, já i kluci, jsme ji ukradli sklářovi z domku a já už to, maminko vícekrát
neudělám, já tu kouli jdu hned vrátit. – Maminko, já se bojím, že ten tatínek umře.“ Bobeš mluvil všechno téměř jedním dechem, a když domluvil, usedavě se rozplakal.
„Já jsem to věděla, Bobši, žes prve nemluvil pravdu, ale netrap se pro to, to není trest pro kouli, to je neštěstí. A já už musím utíkat. Buď tu hodný. Bože, jen aby to tatínek vydržel, co bychom si bez něho počali!“

„Tak vidíte, maminko, že je to zlý člověk.“
„To už nese bohatství s sebou.“
„Tak bohaté lidi nemůže mít nikdo rád viďte?“
„Bohatí se mají jen někdy rádi mezi sebou, ale chudí lidé nemohou mít přece rádi svoje nepřátele.“
„Však rychtářka v Radobylicích, ta nás také neměla ráda, protože jsme byli chudí, viďte maminko?
Ani nechtěla, abych si hrál s Boženkou…“
„ No, vidíš. Tak, a teď už si Bobši, něco čti anebo se uč. Mám ještě plno práce a nemám čas tu s tebou filosofovat. Až budeš dospělý, tak stejně všechno dobře pochopíš…“

Tatínek při večeři vyprávěl, jaký rozruch mezi dělníky v továrně způsobila zpráva, že jich bude polovina propuštěna z práce. Továrník Daxner dal prostě oznámit, že už má plná skladiště nábytku, stavební nábytek že se teď v zimě vyrábět nebude, protože se v zimě nestaví. Když se tatínek na chvilku odmlčel, řekla maminka: „To je strašné – teď na zimu. Měla jsem strach, že i tebe propustí.“
„Topiče zatím potřebují, ale kdyby dali vyhasnout jeden kotel, tak nevím… propustil by Daxner především asi mne. Když ředitel továrny oznámil výluku, svolali jsme hned narychlo schůzi výboru,
na které jsme se usnesli, že zítra půjde delegace k továrníkovi a bude žádat, aby dělníky nepropouštěl, že si po dobu tří měsíců dáme všichni o dvacet procent snížit plat, jen aby dělníci nepozbyli
zaměstnání a nezůstali teď v zimě na dlažbě bez peněz. Vždyť propuštění dělníci jsou většinou lidé ženatí a s dětmi.“

The post Proč Malý Bobeš populárního Plevy patří mezi klenoty české dětské knihy first appeared on Čítárny.