Evropský soud pro lidská práva vydal už v roce 2013 rozhodnutí, že kopírovací monopol je v přímém konfliktu se základními lidskými právy dle definice Evropské unie a dalších. To znamená, že ode dneška v EU není možné lidi sdílející kulturu odsoudit jen za porušení kopírovacího zákona; uložení trestu je odteď mnohem složitější. Můžeme od toho očekávat dalekosáhlé důsledky, nejen soudní, ale i díky potvrzení, že kopírovací monopol je v rozporu s lidskými právy.
Nad rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku se nedá jen tak mávnout rukou.
Tento soud dohlíží na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv, což je součást Ústavy Evropské unie a většiny evropských států. Když tento soud vydá rozhodnutí, toto rozhodnutí má automaticky ústavní váhu v celé Evropě (kromě Běloruska, které není signatářem úmluvy).
Tedy kopírovací monopol jako celek — což je v evropských státech jen obyčejný zákon — byl právě prohlášen za druhořadý oproti ústavnímu právu na sdílení a přijímaní kultury, jak je definováno v článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv:
„Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice.“
Že kopírovací monopol je v přímém konfliktu s občanskými právy tvrdíme už dlouho (jeden z mých nejznámějších proslovů, Copyright regime vs. civil liberties, to dokonce zdůrazňuje už v názvu). Přestože justice na nové jevy reaguje pomalu a takovéto otázky velmi pomalu probublávají k nejvyšším soudům, jejchž rozsudky mají největší váhu, jsem rád, že se tato otázka konečně dostala na stůl tomu nejpovolanějšímu soudu a soud udělal jediné rozumné rozhodnutí.
Tento rozsudek ale neznamená, že lidi sdílející kulturu vůbec není možné odsoudit.
Lidská práva je možné omezit, pokud je splněn dobře známý třístupňový test: rozsudek musí být nezbytný v demokratické společnosti, předepsaný zákonem (to kopírovací monopol je) a v zájmu legitimního cíle (o tom by se dalo dlouze diskutovat).
Znamená to, že lidi už není možné trestat jen za samotné porušování kopírovacího monopolu. Soud pro lidská práva prohlásil, že žádný soud v Evropě nesmí nikoho legálně odsoudit za porušení kopírovacího monopolu při sdílení kultury jen na základě samotného porušení zákona. Soud, který bude někoho soudit za porušení kopírovacího monopolu, musí pro uložení trestu dokázat, že tento trest je nezbytný pro ochranu samotné demokracie. A to je mnohem obtížnější.
Jsem rád, že se lidé pronásledovaní za sdílení kultury a vědomostí po celé Evropě mohou opřít o toto významné soudní rozhodnutí. Chtěl bych vidět, jak budou lobbisté kopírovacího průmyslu argumentovat, že v zájmu ochrany demokracie je nutné poslat za mříže matku samoživitelku se třemi dětmi, protože sdílela popové písničky.
Anglické shrnutí francouzského rozsudku opravdu stojí za přečtení:
Evropský soud pro lidská práva poprvé v meritorním rozhodnutí ozřejmil, že odsouzení na základě autorského práva za nelegální reprodukci nebo veřejné sdělování materiálů chráněných autorským zákonem může být považováno za zásah do svobody projevu a informací dle článku 10 Evropské úmluvy. Takovýto zásah musí být v souladu se třemi podmínkami zakotvenými v druhém odstavci článku 10 Úmluvy. To znamená, že trest nebo jiné soudní rozhodnutí založené na autorském zákoně omezující svobodu projevu osoby nebo organizace musí být kromě toho, že je předepsáno zákonem a v zájmu legitimního cíle, navíc věcně motivováno jako nezbytné v demokratické společnosti.
Jinými slovy, již nestačí odůvodnit sankce nebo jiné soudní rozhodnutí omezující uměleckou nebo novinářskou svobodu jednotlivce tím, že byla porušena ustanovení autorského zákona. Stejně tak nestačí uvážit, že nedovolené užití, reprodukce nebo veřejné sdělování nepodléhá některé úzce interpretované výjimce v samotném autorském zákoně, včetně takzvaného třístupňového testu. [...]
Od Glyna Moodyho.
Aktualizace 1:
Tento rozsudek nechápejte jako úplnou legalizaci sdílení. Nic takového v něm není. Říká se v něm, že porušení kopírovacího monopolu nestačí k odsouzení a že zákony o kopírovacím monopolu jsou ve střetu s lidskými právy. To jsou samo o sobě dvě obrovská vítězství. Ale to neznamená, že za sdílení kultury už nikdy nikoho neodsoudí — jen že soudy musejí vedle splnění předchozích kritérií pro uložení trestu navíc zdůvodnit, proč je trest „nezbytný v demokratické společnosti“.
Bude trvat roky, než při tak širokém prostoru pro interpretaci vzniknou potřebné precedenty, a konkrétní souzený čin spolu s úmyslem bude pečlivě posuzován z hlediska hodnoty pro demokracii jako takovou — právníci nahrávacích společností budou trest zdůvodňovat kruhovou argumentací („dodržování zákona je v demokracii nezbytné, takže předpoklady jsou splněny“) a právníci hájící lidská práva budou nejspíš jakýkoliv trest zase odmítat („lidská práva vše přebíjejí“). Takže přestože tento rozsudek přinesl dvě důležitá vítězství, není to konec boje ani konec války.
Aktualizace 2:
Pár lidí poukázalo na konečný rozsudek a řekli, že je šílený, a ptali se, v čem je to dobrá zpráva. Celkový rozsudek byl o fotografiích pořízených na módní přehlídce a později vydaných komerčně, kde Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že udělením šíleného odškodného nebyla porušena lidská práva. Jenže na tomto rozsudku není zajímavé to konečné rozhodnutí — zajímavá jsou dvě pomocná rozhodnutí zmíněná výše, která soud udělal ještě před vynesením konečného rozsudku:
Kopírovací monopol je ve střetu s lidským právem přijímat a sdílet vědomosti a kulturu;
Soud musí tedy pro odůvodnění libovolného rozsudku na základě kopírovacích zákonů navíc prokázat, že tento rozsudek je „nezbytný v demokratické společnosti“.
V této kauze Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že módní přehlídka a zveřejnění byly čistě komerční a neměly žádný podstatný význam pro demokracii, jehož ochrana by měla dostat přednost před kopírovacím monopolem. V podstatě soud řekl, že politické projevy a politické vyjadřování může přebít kopírovací monopol — například když budete seedovat dokument o porušování lidských práv s cílem vyvolat politickou změnu, bude to po tomto rozsudku s největší pravděpodobností legální, což předtím nebylo.
Takže tento rozsudek — nebo přesněji dvě pomocná rozhodnutí vedoucí k tomu rozsudku — otevírá obrovskou právní šedou zónu, která byla předtím úplně černá, a uvádí jasné příklady, kde by svoboda projevu měla přednost před kopírovacím monopolem (přestože na konci došli k závěru, že tato konkrétní kauza mezi takové příklady nepatří).
Několik lidí si všimlo, že soud možná jako hranici zvolil komerčnost vs. nekomerčnost, takže veškeré sdílení by tím bylo legální, ale já bych na tuhle interpretaci nespoléhal (byť by to rozhodně byl skvělý výsledek).
Opravdu zajímavé kauzy budou sdílení běžných komerčních filmů v politickém kontextu s politickým úmyslem. U těch je teď výsledek ve hvězdách.
Článek v původním znění zde:
Court Of Human Rights: Convictions For File-Sharing Violate Human Rights.
http://falkvinge.net/2013/02/07/court-of-human-rights-convictions-for-file-sharing-violates-human-rights/