Konečně v Miláně. Kolem půlnoci se ploužíme do centra. V barelech kolem cesty hoří ohně a holky si u nich nahřívají zadky a dlouhé nohy. Magické.
Chci to vyfotit, ale Pietro stahuje foťák do klína. Nedělej to nebo nám rozflákaj auto šutrama.
Co je Miláno? Náměstí Piazza Duomo, největší chrám v Itálii Duomo a 5 miliónu lidí kolem.
Typický italský bordel, špína, povyk v ulicích, tisíce motorek, organizovaný chaos. Město módy, stáj kopálistů Inter Milano. A také operní pevnost La Skala, budova přímo šeredná, ale plná jedinečné hudby... ale pak... v reflektáři kláštera Santa Maria delle Grazie...
Poslední večeře od Leonarda.
Tři roky poté (1495–1498), co Kolumbus začal pokřesťansku civilizovat Ameriku, míchal da Vinci temperu a olej, aby namaloval jeden z kultovních výjevů celého křesťanství. Fresku "Večeře Ježíše a jeho 12 hodovníků". Za pár set let, díky zvolené technice, se freska skoro rozpadla.
Ale třeba to byl Leonardův záměr, stejně jako domněnka, že tvář Ježíše a Jidáše je údajně tvář jednoho člověka.
V rozmezí tří let, kdy freska vznikala, se tvář člověka, který stál modelem Vyvoleného, změnila v tvář alkoholika takovým způsobem, že když ho Leonardo maloval podruhé, nepoznal ho.
Když se dívám na ten pochmurný a veliký obraz vystupující z refektáře kláštera v Santa Maria delle Grazie, myslím na jednu věc.
Leonardo namaloval výjev těsně poté, co Ježíš vyřknul: "Jeden z Vás mě zradí". A zatímco Jana, jeho přítelkyně, která sedí po jeho boku posmutní, jakoby tušila, ostatní hodovníci se čile dohadují, kdo to asi bude.
A dost možná, že Ježíš měl říct: "Jeden z nás mě zradil". Protože tvář anděla je vždy blízko tváři ďábla. Stejně jako láska je blízko nenávisti.
Nikoho totiž ještě nenapadlo, že Ježíš zradil sám sebe. Na světě jsou různi blázni, bažící po věčné slávě. A Leonardo to věděl moc dobře.