Ivo Fencl teprve v roce 2026 vydal v definitivní verzi Domek pana Stilburyho. Je to próza o nesamozřejmosti rodinného štěstí. S ní trojice romantických hororů Duel, Dneska ráno výměna a Bagdád na Temži jako hold Robertu Louisi Stevensonovi, Edvardu Valentovi a Richardu Mathesonovi. Ivo Fencl vzdává poctu milované dětské četbě, a jak míní klasik, „duše tříletého zůstane nezměněna do sta let“.

Koncem života se spisovatel Truman Capote v jednom rozhovoru vyjádřil, že veškerá literatura jsou jen klepy. Asi to bude lehce přehnané tvrzení, ale něco pravdy obsahuje a závisí to na způsobu definování klepu. Ten způsob může být široký až báchorečný a jasně, báchorka, to může být klep, ale obyčejně se jedná o pohádku.

Bohuslav Březovský pojmenoval jednu ze svých dětských knih Nepovídej pohádky (1970) a sousloví v titulu bývá užíváno ve smyslu „nevěš mi na nos bulíky“.
Knížku podobných báchorek a bulíků jsem chtěl sestavit a před polovinou roku 2026 se to, zdá se, povedlo sbírkou povídek Domek pana Stilburyho a jiné báchorky. Chtěl jsem ji sice pojmenovat Báchorky admirála Machorky, ale stejně si říká kniha Vladimíra Thieleho (1921-1997) ze šedesátých let, oblíbené literární dílo mého tatínka: jak rád vzpomínám, co jsme se Báchorek v jeho pracovně načetli, když jsem býval kluk, a dokonce jsem tenkrát odhalil, že se vědomě nepotřebuji nic učit a zničehonic umím kapitolu o tom, jak musela maminka uvnitř Ali Babovy jeskyně postupně překračovat všech čtyřicet chrápajících loupežníků, aniž by je probudila.
Tak jsem to vyprávěl a otec to nahrál a co by člověk dneska dal za podobnou paměť; je pryč.

Uplynulo pár desetiletí a vlastní má publikace Domek pana Stilburyho převzala dikci těch starých Thielových vyprávění o jeho kamarádu, cestovateli Edvardu Valentovi, a kopíroval jsem taky podvědomě, ale přiznávám, že i vědomě.

Machorkova ducha jsem si půjčil a velebím ho a Vladimíra Thieleho jsem několikrát i nepomyslně navštívil na Vinohradech, aniž jsem mu to přiznal; nějak jsem na to pokaždé zapomněl, nebo jsem to spíš nepovažoval za podstatné. Všichni se někde inspirujeme – a rozdíl mezi mých a jeho prací ostatně bude značný, nemám se proč stydět a dotvrdil by tu věc každý, kdo by obě díla srovnal.
Ve svém jsem Thielově práci složil mírný hold, a zatímco tam se jedná o vzpomínky na Valentu (1901-1978), já píšu o naší rodině, nesamozřejmosti (právě) rodinného štěstí a pokouším se vyjádřit, že ani vždy nemusíme tušit, na čem všem podobné štěstí „tajně“ a „na kopečku“ závisí.

Celkem dlouhá próza Domek pana Stilburyho knihu letos uvádí, následuje šest dalších příběhů a některé jsou zmiňovány dětským vypravěčem Domku, v jehož kebuli existovaly.
Znal je, tak je rovněž potkáme, a jedna ta báchorka si říká První kluci na Marsu.

Když jsem ji vymýšlel, vzpomněl jsem i na starou knihu Josefa Jahody (1872-1946) Dva nezbedníci (1947), ilustrovanou Františkem Rolečkem, která taky patřila k oblíbenkyním mého otce.
Rovněž odsud mi předčítal a Nezbedníci, to není žádná science fiction, ale hrdinové se utkají s vlastní pověrečnou vírou v hejkala, ohnivého psa, světýlka a další bájné stvůry luhů a hájů. Oproti tomu hrdinové mí objevili skutečné potvory, které se rozhodli vymýtit, až na dalekém Marsu, pro který jsem se mírně inspiroval komiksem Vojtěcha Steklače (1945-2021) Dobrodružství Mořských vlků: v dětství jsem jej vzýval, i když bez lovecraftovského oltáře.
A protože byl ten obrázkový seriál zveřejňován na pokračování a já ještě mrně, nikdy se mi nepovedlo ho zkompletovat, ale taky to našlo smysl a dějové mezery já nad stránkami vyplňoval sněním a vymýšlel, co se asi nejspíš semlelo v mezičasech, pro které mi chybí patřičná čísla čtrnáctideníku Ohníček.

Se Steklačem, od jehož smrti uplynulo pět let, jsem jednou udělal rozhovor pro literární časopis Tvar a on, velký pábitel a tvůrce Boříkových lapálií, se mě taky na cosi zeptal: Zda bych, propána, nechtěl Mořské vlky redigovat jako knihu.
Aby ne. Ale dostal jsem tenkrát ke své škodě strach.
Ani jako dospělý jsem totiž doma ještě neměl uskladněna veškerá pokračování jeho báječného komiksu a on je rovněž neměl nikde zašita a mně navíc známo, že dokonce bývala rozkradena z veřejných knihoven a dle všeho někdo čmajzl i originály, jak je na přelomu šedesátých a sedmdesátých let skvěle nakreslila Věra Faltová (1932-2009). Ne, sám nejsem oním vykradačem, zatímco originály byly buď nenávratně zničeny, nebo je někdo někde má dodnes „založené“ a nejspíš o nich neví, protože by je jinak, říkám si, přece prodal.

Mnou vymyšlená dobrodružství Prvních kluků na Marsu, což je jakási space opera, se ovšem podstatně odklánějí od pánů Jahody i Steklače a záměrně jsou burleskní, i když jsem vyústění naladil pochmurně. Za fanfár se ti hrdinové na konci vracejí na Zem poté, co si na Marsu užili válku s „ďábelským“ doktorem, a pitomé lidstvo si při vítání samozvaných vyslanců ani nevšimne, že borci v rámci elánu marsovskou civilizaci jen tak mimochodem poněkud převálcovali, ba zlikvidovali. Spálili, utopili, pohřbili, i tak to chodí.

Další z příběhů Nudlička a Knížtička (infantilní titul, uznávám, ale schválně) parafrázuje dílo Aleny Munkové (24. září 1926 – 14. dubna 2008) Štaflík a Špagetka.
Kdo ví, třeba jste oba ty „indiány“ měli jako děti taky rádi. Já ano – a zamlouval se mi třeba jejich postup při stavbě domku, který si budovali poté, co jim parní válec přejel boudu. Ale nejde jen o dobrodružství fortelu a ke konci si Munková vysnila surreálnou kapitolu, ve které se mistři spolu s domečkem (ne pana Stilburyho) proletí vysoko nad povrchem Země.
V mé variaci nebojují s vránou, jako to bylo v televizi, ale s krokodýlem – s krokodýlím satanášem jménem Drakisá, přičemž knihu uzavírá povídka Bagdád na Temži. Celý svazek se měl původně tak jmenovat, ale na obálku dali olejomalbou mého kamaráda Ivana Vičara, zachycující titulní domek, a působilo by nejspíš neústrojně, kdyby lidi nad zasněženým baráčkem četli titul Bagdád na Temži.

V případě téhle Temže jsem se nechal inspirovat Stevensonem, který zahajoval literární kariéru cyklem povídek Klub sebevrahů, jehož protagonisty jsou český princ Florizel a oddaný mu podkoní Geraldine, plukovník. Oba jsem převzal a povídka se týká i Jacka Rozparovače, jehož identita je po sto padesáti letech neodhalena, aby došlo na řadu spekulací ohledně toho, kým byl. Zda příslušníkem královské rodiny, královniným lékařem… A zmiňuji teorii, které sám nevěřím, a podle níž psal hodný autor Alenky deník, který se dochoval, a pouze v časech vražd si ho vedl červeným inkoustem.

Humorista O. Henry (1862-1910) užil v několika prózách pro jím líčené americké město synonyma Bagdád nad podzemní drahou a taky Londýn je Bagdád nad podzemní drahou, ba má nejstarší metro na Zemi, které „fungýrovalo“ již za času geniálního profesora Moriartyho a Sherlocka Holmese, ale Londýn je prvořadě Bagdád na Temži.

Domek pana Stilburyho a jiné báchorky – Ivo Fencl | KOSMAS.cz – online knihkupectví

The post Ivo Fencl. Domek pana Stilburyho a jiné Machorkovy báchorky first appeared on Čítárny.

Ivo Fencl. Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů. Literárně je tato causerie o kuriózním kabinetu v duši návrat k radostnému poetismu nadějných očekávání, kam je všedním starostem zatím vstup zakázán. Kompozičně jde o koláž překvapivých, proměnlivých obrazů; podobným způsobem psal Karel Eichler.
Píše o knize Irena Zítková

Spisovatel Ivo Fencl o své knize:
Kynžvart, Slavkovský les, jezero Kladská, tamní prameny a další místa, vlastně kousek od Mariánských Lázních, což jsem ale jako čtyř a pětileté dítě málo vnímal, jsou námět knihy o „odkrývání starých hrobů“, ve kterých zůstalo dětství.
Je zvláštní, že ještě i dnes, když se v ta místa (velmi málokdy) vrátím, vrací se i ono vidění oblasti dětskýma očima, které činí z ní ráj a taky svět prostorově, pocitově daleko větší, než jakým ve skutečnosti je.

Nádherná zamilovanost žel dlouho nepřetrvá. I proto se ten vzácný pocit často stává podnětem umělecké tvorby. Člověk se chce s nejbližší bytostí, vlastně s každým, s celým světem dělit o vše krásné, co prožil. Bývají to zážitky z dětství, rodného kraje, četby. Prahneme létat na koberci snů.

„Je to dobrá kniha, blahopřeji vám k ní.“
Vladimír Páral

Irena Zítková o knize:
Ivana a Ivanu, kteří se ulili se ze školy, aby mohli trávit den spolu sami, provázejí Kynžvartem, po Kladské a Slavkovským lesem personifikované postavy z jeho nejmilejších knih: Lawrence z Arábie vtělený v kluka Lorence, duch Kober (zdejší bratr Ríbrcoula i Radegasta), Alenka, Robin Hood a Nezvalova Valérie. Figury jen zdánlivě rozdílné přizvukují: lord Baden-Powell, Thoreau, Seton, Stevenson, Dumas, Fuks. Feérické procházky chlapcovým dětstvím, sdílené s dívkou, již miluje, jsou „loukoťové kolo surreálních snů, otáčející se od konce na začátek“.

Výlet bludištěm neskutečna je občas narušován racionálnějším, ženským hlasem dívky, jejíž sny jsou daleko střízlivější (kolik dětí spolu budou mít a jaká jim dají jména). Z celku vyvstává magický obraz mladé lásky.

Audiokniha:
Rozhlasovou verzi knihy nazvanou „Smíš zůstat, Kynžvart“
čte v pěti částech Bronislav Kotiš. Lektorský posudek na titul napsala básnířka Karla Erbová a jeho první vydání zaujalo vedle jiných Stanislava Burachoviče, Milana Machovce, Mojmíra Trávníčka, Ivana Adamoviče (v Ikarii), Vladimíra Novotného, Alexandra Klimenta, Josefa Škvoreckého a – ve Tvaru – Štefana Švece.
Nové vydání je rozšířeno asi o deset kapitol – samostatných příběhů.

Výpisky z knihy: Ivo Fencl Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů

Jak víme, praktický svět bývá šedavý. Ne úplně jako koks, někdy však takřka jako uhlí.

Také tušíme, že reálná trápení mohou být až bíle tichá. Proti tomu se ovšem bráníme. V mládí intenzivně, v dětství ještě víc.

„Dej přednost žluti!“ říkalo mi něco i tady, ale nechal jsem bohužel někde ležet zdejší mapu, vojenskou speciálku. I co? Aspoň smíme bloudit.

The post Ivo Fencl. Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů first appeared on Čítárny.