Spisovatel Ivo Fencl napsal do knihy Rok Joriky tři povídky. Ty chronologicky za sebou představují tragickou realitu, ozdravný sen (či vlastně hned několik do sebe vložených snů) a romanticky idealizovanou realitu.

Následují už jen dvě krátké prózy. Celek obemykají i dvě básně, ale sám Ivo Fencl se za básníka nepovažuje a chápe i verše hlavně jako příběhy, byť rozdělené do strof.

Mottem knihy je čtyřicátý druhý Shakespearův sonet v překladu Martina Hilského.
Celek sestává z těchto kapitol:
U Moniky a Jakuba. Báseň, původně publikováno v Literárních novinách. Ve Webmagazínu Rozhledna na internetu autor tyto verše doplnil vysvětlením tak trochu ve stylu Poeovy analýzy Havrana (čti zde).
Romance s Jorikou. Povídka. Pražádnou romancí ale není. Citacemi je svázána s románem Jamese Hiltona Ztracený obzor.
Vynalezení Facebooku Marvinem Lorencem aneb Tohle je večer, kdy budeme spol. Povídka částečně svázaná s filmem Sociální síť.
Nápojový lístek. Pijácky burleskní povídka. Krátce v ní vystoupí „sám“ Vladimír Páral.
Myška. Krátká povídka se záhadou. Původně publikováno v Literárních novinách a v publikaci Kalendář plzeňský 2012. Příběh velmi volně svázaný s tragicky zesnulým hercem Davidem Carradinem.
Dívka v masce a centrum palačinky. Povídka. Původně publikováno v měsíčníku Plzeňský literární život. Volně svázáno se Salvadorem Dalí.
Příběh dívky s lokýnkami. Báseň. Velice volně se přimyká ke známé Horníčkově povídce Dobře utajené housle.

Edice Imago et verbum, svazek 15. Řídí Václav Malina, který měl na starost i redakci knihy.
Ta byla velmi podstatná a Ivo Fencl se dokonce domnívá, že redakce příznivě ovlivnila jeho styl. Knihu vydala Galerie města Plzně o. p. s. za finanční podpory Plzeňského kraje. Plzeň 2012

Ukázka z knihy / Ivo Fencl / Rok Joriky /

Myška
Býval jsem pošťák a zvečera prošel vrátky penzionu, kde sedělo asi šest štamgastů. Pozdravil jsem, vylezl na stoličku a netrvalo to ani půl minuty a objevil se Jakub, já si dal pivo a dohromady se sklenicí svíral i krabičku od sirek: „Viděl jsi film Zelený sršeň?”
Myl sklenice, jako by byl na klíček, a pořád pracoval a jen zavrtěl hlavou. Zběžně a asi zbytečně jsem tedy vysvětlit, proč se mi zdál Sršeň zajímavý, i když jinak pro školáky.
„Jo, aha,“ řekl Jakub a zeptal se, zda chci i druhé pivo a jestli jsem byl dnes v práci.
„Jo. I v kavárně. A přinesl jsem ti Joriku.“ Ale jako bych říkal: „Modrého Mauritia.
„Vážně? Kde ji máš?“ Skoro nikdo okolo v hospodě nebyl.
„Tady. Ale je zmenšená. Do krabičky, jako prvok. Ta neuvěřitelně se zmenšující žena, to byl taky film.“ Dotkl jsem se škatulkou pultu. „A ňákým, snad Harry Potterovým kouzlem se Jorika zminiaturizovala až do myšky. Neslyšíš?” A přiložil jsem si krabičku na ucho, jako by šlo o mobilní telefon. Sňal jsem ho, jako bych odtrhával žvýkačku, a udělal pohyb, jako bych chrastit sirkami. To jediné svaté, co jsme však slyšeli uprostřed vesmíru unikajícího zevnitř byly hlasy – a občasné cinknutí sklenic.
Jakub se usmál, šel obsloužit pár lidí a jako pokaždé zůstal korektní, a přece svůj. A když se vrátil, škatulka ležela na pultě a já byl pryč. Takže sebral domnělé sirky (třemi prsty), vysunul vnitřek krabičky o dva a půl centimetru a tady venku šuměl lokál a za okny se stmívalo. Nakoukl dovnitř do škatulky i do ještě daleko temnějších hlubin noci. A pak se otočil jako zády k celému světu a nenápadněji než David Copperfield vytahoval to, co čekalo směstnáno vevnitř, ale přestal. Na obrazovce nad výčepem náhodou zrovna něco vykládal ztlumený David Carradine ve filmu Psanci – a Jakub, ten moderní psanec, soukat Joričino poselství zpátky, potom krabičku pečlivě zavřel, ale nezapečetil ji. Ustoupil jako kovboj od pultu až do otevřených dveří za výčep. Zapálil si ameriku. Kromě škatulky teď mezi prsty držel mobilní telefon Nokia, kterým začal hrál písničku z Kmotra, ale vlastně o deset kilometrů dál.

The post Ivo Fencl. Rok Joriky, čtivá povídková kniha first appeared on Čítárny.

Ivo Fencl ve své knize nás vrací do doby nedlouho před listopadovým převratem, na geodetické pracoviště ve středních Čechách i do Prahy, která zažívala jedny z posledních protirežimních demonstrací.
Existuje bestseller Sheila Levinová zemřela a žije v New Yorku. Ten titul symbolizuje otřes, kterým dáma prošla. Ale otřes byl i rok 1989 a už jeho Palachův týden. Ivo Fencl zpracoval vzpomínky na tu dobu a svou práci kartografa v autobiografickém románu psaném stylem magického realismu a záhadně dodává:
“I Dracula je mrtev, má se dobře a bydlí v Londýně.”

Ivo Fencl tvrdí, že dospěl svorně s listopadem 89?
A pokračuje: “Asi. Ne, těsně před ním. Možná jsem nedospěl úplně, ale… Dospění přesně definované není. Přerod mezi dětským a odpovědně zralým vnímáním nepřikvačí za banální vteřinu. Je to pozvolné. Přesto si při pohledu zpátky vybavíte klíčový moment, kdy ve vás prvně hrklo.

Je pravda, že jakýkoli vnější pozorovatel, třeba lékař, může situaci vyhodnotit jinak.
Četli jste biografii Vítězslava Nezvala od Krystyny Wanatowiczové (tedy knihu, která bude nepochybně oceněna)? Jestliže ano a jestliže jste – spolu s autorkou – prošli básníkovým žitím, budete možná souhlasit, že skutečný moment dospění u Nezval znát není.
Jistěže se s ním nesrovnávám. Ale speciálně muži dospívají někdy pozdě, chci říct. Či vůbec.
Dospěl Bradbury (jemuž česky zrovna nyní vyšla sbírka povídek Zlatá jablka sluneční)? Dospěl? Kdo umí pravdivě odpovědět? Bůh?

Pragmatik řekne: „Dospěl jsi, když se už nenecháš živit rodiči.“
Ale to není celá pravda. Stálý příjem dospělost nedokáže. Ta je celý přístup ke světu a já zažil podobný „coming out“ ve čtyřiadvaceti. Do té doby jsem byl, ano, kdesi na vojně: nepřišlo to. I na vysokých školách, Nedošlo na nic. A na podzim 1988 jsem sice začal pracovat, ale… Ale taky nic.

Konkrétně jsem se dostal mezi kartografy a měl díky tomu svobodnou šanci volně brouzdat krajinou Čech: já, šroubek při tvorbě map. Jestli mě to bavilo? Zprvu moc ne.

Bral jsem práci jako nutné zlo a měl jiné zájmy. Četl, snil, bavil se, psal. Začátkem roku 1989 mě přesunuli z Čisté do Újezda a chodívalo to tenkrát ještě takto: geodet K žil týden co týden na lokalitě s pár dalšími a nevracel se vůbec domů. Dnes je to nepředstavitelné. Mladí mi nevěří, když vyprávím. A taky proto, že jsem oběť smíchů, jsem románově upravil vzpomínky na rok 89. Rok plný zvratů. Ty vzpomínky na iniciaci. Tenkrát jsem přestal být kluk. Nebo z podstatné části. V knize líčím, jak jsem se potkal s novým kolegou a zprvu „fičel“ po původní trajektorii ignoranta. Žil sny, nebyl odpovědný.

Začátkem roku proběhl Palachův týden; sledovali jsme vše i od Cerhovic.
Kolega (dnes už zpěvák skupiny Brutus) cvičil vždy po práci na kytaru a pouštěl mi Hlas Ameriky. Rozhodl jsem se, že ty pražské dni okusím osobně a nepožádal o dovolenou. Proč taky? Nikdo nás dva nehlídal! Vyřešil jsem to podvodem. Z lokality jsme (přece jen) zajížděli vždy ve středu odpoledne domů, ale ve čtvrtek velmi brzy ráno se pokorně vraceli.
A tak jsem se vracel, ale nevystoupil jsem nikde mezi Cerhovicemi a Újezdem na lukách a pokračoval natěšen do Prahy.

Cituji sekvenci z románu, který, pravda, líčí x-krát víc, než se mi přihodilo.

Z knihy: Ivo Fencl / Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně / Kosmas >>

Nějaká dívka okolo mě dokonce vlekla brečící batole. „Rozejděte se; jinak se vystavujete nebezpečí-nebezpečí-nebezpečí,“ chrlil amplión, ale zachrčel a zmlkl. Svatý Václav možná zíral, ale já viděl jistě a prodíral se do Štěpánské. A byli tu. Poprvé jsem je spatřil živé. Vyskakovali z policejních vozů, co se přiřítily, a nebyli to muži, ale kluci; takže si trochu hráli. Bicí komando. Měli obušky. „Jakešovi Šmoulové!“ zařval děda vedle mě.

„Jakešovi Šmoulové!“ chytili se sloganu ostatní. Bílé přilby částečně zaryčely. Smečka nadržených. Ještě se hecovali. Rozněcovali. Tu mě chytila nějaká dívka. Ale všichni se navzájem chytali. Původní odpor k davu už jsem necítil. Už jsem se nechtěl jít schovat do antikvariátu Dlážděná. Copak není úžasné být šroubek převratu? A přece jsem do toho momentu neuznával otročinu v mraveništi. Protože dav běsnil. Nějaký kluk mě chytil za druhou ruku a byli jsme propojeni tři: já, ta holka, on. Stál jsem mezi nimi jako pánem bohem vybraný zajatec, ale netrčeli jsme naštěstí dlouho a byli kousíček živoucího řetězu. Ne kůly v plotu. „V jednotě – je – síla,“ volal ten kluk a já sebou škubl. Chtěl jsem se světu přece vytrhnout. Pozdě? Ani ženské se snadno nevytrhnete. Její prsty se staly překvapivými svěráky. Vlasy jí padaly na černou zimní bundu. Do tváře jsem jí už neviděl, protože ji odvracela. Hlasy opakovaly heslo o síle a jednotě a esenbák nás okřikl. Řetězy nakonec povolují a taky tenhle praskl – a vrhlo se proti nám ono nadržené bicí komando. Švík, švík: už to jelo! Bili a bili. Kupodivu vše zmlklo. Jen jakési mládě v bílé bundě se kutálelo po dlažbě. Provokatér?

Pochybuji. Krev klukovi rudě zastříkala tvář. Omdlel. Dva příslušníci komanda ho vlekli ke šmoulímu autu. Ostatní do nás mydlili. Řetěz pukl, ale průrvou šel do akce další mladík. Zvláštní se mi zdálo, že má stejně prošívanou bundu jako ten zajatý a bezděky mě napadlo: zlatá pražská mládež? Hned jsem tu myšlenku zapudil. „Fašisti!“ řval vedle jiný mládenec. Tak ho sebrali. Jeho dvojníka už taky spolkla černá sanitka. „Takhle se dělá revoluce,“ zaslechl jsem dívčí alt a stála tu ta bruneta. Paže si založila na pevných prsou a třískanici sledovala s nadhledem. „Co je?“ ptám se. „Provokatéři,“ jen kývla. A já: „Blbina.“ Vtom napodobila můj plzeňský přízvuk a hleděla mi zblízka do očí, až mě zamrazilo, asi jako v ledové pohádce. Stála tam uprostřed vřavy jako vykřičník a opakovala: „Provokují. Je – jich – plná – Praha.“ Probodávala mě temnýma očima a já podrobeně povídám: „Jsem tu omylem.“ A sehrál jsem etudu, jako bych si zapaloval cigaretu. Negoval jsem strach. Zničehonic se mi vybavilo mrtvé ticho Újezda, kde jsem teď měl pracovat. Prvořadě jsou převraty akce občanů hlavních měst a dějiny vždycky kráčely Paříží, nikoli nezmapovanými končinami venkova.

Na vteřinu se zastesklo po zanedbaných zahradách a zasněných Ladových domcích. Není každá samota lepší než vřava? Kdo to řekl, že… Talent se rodí v tichu, charakter v proudu světla. Kolik je vůbec hodin? Aha. Kolegovi právě padla. Nebýt náhlého nápadu, sedím v bezpečí našeho kamrlíku a rudou pastelkou ryji do čtvrtky. Odpovědně vybarvuji střechy stodol, zatímco po dlažbě Prahy dusají dějiny. A co? Jsou víc než kolega a přítel? Anebo je Újezd pouze venkovská rakev? A právě při vzpomínce na tamní kočky se mnou smýkl dav. Dotlačil mě zase k osudově k dívce. „Vážně! Jsem tu omylem,“ blekotal jsem a ona opáčila: „Já taky.“ Lhali jsme si do kapes oba? Stála uprostřed vřavy nezúčastněně a vzrušovala mě. Podobala se mi postojem, ale nic nefilmovala. „Jsem z Plzně.“ „A já z Berouna. Sabrina.“ Usmála se. Dav nás poponesl jako lodičky. Bylo čtvrt a mělo být půl. Uchopil nás ten zástup co teplé moře a smýkl mladými těly k domu potravin. Stávali jsme se potravou a vedle ječela hysterická paní: „Lidi, v Opletalce skopali dvanáctiletýho kluka!“

Tu jsem spatřil další kordón. Očividně se nás pokoušeli odříznout od ostatních. „Necítíš, jak je to divadlo připravené?“ šeptala svůdná. „Chceš bejt loutkou?“ Jenže jsem se slyšel, jak křičím. Tohle byla odveta za Únor čtyřicet osm. Valila se. Lidi vstoupili do ulic a mezi lidmi napůl utopená, nepřítomná dívka mimo přístav, která to jako pravá pražská čarodějka, kdo ví, možná ovládala telepaticky. Nebo si to myslela. Dělala pitvorně zednářská znamení a mumlala: „Jen hlupák vstoupí bez pozvání, jen hlupák mluví bez optání, jen idiot věří tomu, v co se věřit nedá.“ Zničehonic mě dav od ní odřízl. Najednou jsem stál uprostřed skupiny v centru Václaváku a řítilo se proti mně pět rozběsněných Jakešových Šmoulů. Bili. Třetí rána mě srazila. Ještě si kopli. Mohl jsem být rád, že nebylo petard víc. Hnali mě s rukama za zády k výkladní skříni toho domu potravin, kde vyčkával policejní autobus, a s rukama za hlavou se tam o kapotu opíralo asi deset rozkročených mladíků. Hlavně mladé můžete jako kriminální živly označkovat vždycky: nikdy (ale to je dobře) nemají ujasněné politické názory.

Sotva jsem položil dlaně na karosérii, šlehl mě někdo přes nohy pendrekem, takže jsem upadl. „Seber se, hovado!“ „Takhle se chovalo gestapo,“ komentoval to stařecký hlásek a já se po dědulovi vděčně ohlédl a hned to schytal do spánku. Navzdory ráně jsem dál jasně viděl. Bezděky se mi vybavilo, jak jednou míč Toníkovi Panenků málem vymáčkl oko.

Mé dál pozorovalo, jak se vydráždění policajti vrhají na okolostojící. Jednoho kluka hnali kopanci do postranní ulice. Hvězdičky se mi ještě točily před očima, ale registroval jsem, že cpou do auta nějakou holku. Dva muži po mém boku to dostali přes záda. Pak nás začali natlačovat do policejního antonu. Všiml jsem si, že dvojici vedle mě nemohlo být víc než čtrnáct. Nato jsem na chvíli omdlel. Vezli nás dlouho. Tak tohle jsem si nenaplánoval.

Teprve když anton otevřeli, mohl jsem proběhnout úhlednou uličkou z mlátících pendreků. „Svlíknout bundy!“ řval někdo. To nebyl antikvariát ve Skořepce. Připadalo mi, že by nás ty pomyslné bestie rády svlékli do naha. Byli jsme na dlouhé chodbě a museli si stoupnout ke zdi. Obušky surově dopadaly. Kdo naznačil obranu, dostal přidáno. „Tak vám se v Československu blbě žije, kurvy? Já ti dám svobodu, ty lemple! Zastraní hajzlové!“ „Buzeranti!“ vykřikl na oplátku někdo z mydlených. A oni: „Teprve vám ukážem gestapo!“ Jako v mlze jsem vnímal a teď cituji po pár hodinách vydané Rudé právo:

„Organizátoři bouří přivedli na Václavské náměstí úmyslně řadu křiklounů a výtržníků, ale přišli také mladí bez jakýchkoli politických zkušeností a lidé, kteří mají o takzvané západní demokracii a svobodě zcela abstraktní a naivní představy. Některým nebylo ještě ani třináct a jeden nám pověděl, že je to přece senzace. Něco takovýho jsme s klukama ještě nezažili. Vzrůšo, sranda a prča! Co dodat? Asi jen: republiku si rozvracet nedáme.“

A co sám doktor práv Husák, tím svým spravedlivě přeskakujícím hlasem? „Moc v této zemi patří pracujícím. Vybojovali ji v těžkých zápasech a socialismus byl jejich volba. Návrat k poměrům buržoazní republiky je nepřijatelný, je zcela vyloučen. Zdůrazněme to, soudruzi. Zdůrazněme to jednoznačně, ať už se to komukoli nelíbí!“

Ten „bicí výlet“ mi prošel. Ano: kolega byl dotčen, když jsem se večer vynořil. Chvíli se mnou nemluvil. Z jedné strany mě chápal, to nadšení, a neudal, ale taky jsme si spolu vážně promluvili a začal jsem se, doufám, měnit. Anebo můj hrdina je takový. Změní postoj vůči světu, vůči kolegovi, vůči příteli, vůči práci, vůči všemu.

Využil jsem při psaní knihy niterné poznámky z těch časů a nechal román vždycky ležet a pokaždé po letech jsem ho přepsal. Musel jsem, protože se mi vzpíralo milion tenkrát (od února do prosince) prožitých šoků. Líčím, co jsem prodělal, anebo tedy můj hrdina, a každý čtenář to pochopí po svém a vždy trochu jinak. Začal jsem si vážit práce, možná, jenže dospět není jenom to, je-li svět zpola šílený a je-li v pětadvaceti všecko ještě obrovské, nádherné dobrodružství.

Spisovatel Ivo Fencl (*1964) napsal asi 30 knih a tisíc článků do deníku Neviditelný pes.
Psal do Tvaru, Literárek, Plže, Čítáren atd. Spoluautor cca 70 titulů, člen tří spisovatelských organizací a Sdružení přátel Jaroslava Foglara.
Nejoblíbenějšími Ivovými hrdiny jsou Sherlock Holmes, Noam Chomsky a Rasputin.
Nejmilejším jeho státem je Izrael. Chtěl studovat politologii. Dostal se ale na ČVUT a Univerzitu Karlovu. I následkem toho píše brak.

Z díla:
Domek pana Stilburyho, Smíš zůstat mrtev (za ty knihy má dvě Čestná uznání Ceny B. Polana), Norman Bates kontra Fantomas, Zabiju Putina v Karlových Varech, Rok Joriky, Gotická kobka, Styky s Jorikou, Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů, Dvě tváře dr. Jekylla, Tři tváře Edgara Poea, Královská zábava (s Neffem), Zdánlivé maličkosti (s Jenem Kameníčkem), Ranní sny (s Jiřím Navrátilem), Básnické mezivěty (s otcem), Tenkrát v Plzenci, Lektorka z galerie na rohu, Jsem živý: podepsán Ježek v kleci, Ochránci morčete, Columbo a já, Veřejný nepřítel.

The post Ivo Fencl konečně vypovídá: Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně first appeared on Čítárny.

Ivo Fencl a jeho mimořádně vypečené parodie na upíří příběhy. V 64. kapitole románu „Jednou kousnutý, dvojnásob plachý“ je popsáno zvláštní utkání mezi Bobby Fischerem a Draculou: Bobby je pouze telepaticky napojený na hrdinku knihy, lékařku Zuzanu Ambrožovou, nebo ona si to namlouvá.

Dracula a jeho „asistentka“ Ivana (dáma, co mu již podlehla) mají Zuzanu v moci ve vsi s názvem Mrchovláčka, ale Dracula jí dává jako gentleman šanci a ona, když vyhraje šachovou partii, může dokonce zachránit svého kamaráda. Jde-li upírům věřit.

Kniha Ivo Fencla se nijak neobrací proti církvi. Ano, vystupuje tam (již zesnulý) kardinál M. Vlk a takřka padne do zóny upířího vlivu, ale nakonec vítězí a je veleben, i když trochu v nadsázce.

Na konci knihy stojí hlavní hrdina po jeho boku a oba jsou připraveni upírům dál čelit. Kniha je parodií, ale s legendami o upírech autor pracuje odpovědně, dokonce na mnoha místech cituje ze starých kronik a lidové slovesnosti…

Kapitola 64. aneb Smíš zůstat Fischer

MOTTO A. Neklidný duch vynálezce šachu Abdula Kásima bloudil dlouho všemi končinami světa a zhruba každý půlrok nad někým vyhrál. Tu nad Korčným, tu nad Karpovem. Zvláštní, že vždy vítězil v dvacátém tahu; než mu to nandal Bobby Fischer – v šestatřicátém. Ne tahu, ale roce. Od té doby se Abdul neobjevil. Vybráno ze šachové latiny

MOTTO B. Kalkulovat ještě neznamená analyzovat. Šachista provádí první, aniž se namáhá s druhým, a šachy tudíž hodnotíme mylně, sledujeme-li jejich vliv na povahu myšlení. To neokázalá hra dámy klade na vyšší úvahové schopnosti výraznější a prospěšnější nároky než nabubřelé hračkaření šachů, při kterém každá figura táhne jinak a každý tah má odlišný význam. Co je pouze spletité, se mylně, a je to běžný omyl, pokládá za něco hlubokého. Stěžejní úlohu v šachu hraje totiž jen pozornost a v devíti případech z deseti vítězí soustředěnější nad bystřejším. Oproti tomu v dámě existují jen tahy jednoho druhu a mají málo obměn, takže pozornost nezatížena a jedna strana dosáhne převahy výlučně zásluhou ostrovtipu. Edgar Allan Poe

Uklonil se smyslně a jistě mě rád viděl polonahou: „Ivano? Podejte nám, prosím, šachovnici.“
Řekla jsem: „Možná byste si mělo oba raději přečíst čtyřiašedesát kapitol nějakého upířího románu, ne?“ Ale otrokyně Ivana již přikvačila a šachy ležely mezi mnou a hrabětem a vyhlížely jako slušně sešikované řady dvaatřiceti vyřezaných bojovníků z nějaké Švankmajerovy dílny. Nebeský Měsíc se jejich dvaatřiceti dřevěných hlaviček jemně dotýkal s maximální distingovaností nezávislého pozorovatele.
„Bílé, Zuzo?“ A když jsem se nijak neangažovala, vybídl mě hrabě dvorně: „Jak víte, bílý začíná.“
„Pro mě – za mě.“ A táhla jsem čistě mechanicky.
Ivana od nás uctivě odstoupila. – Měla vykulené oči. Odůvodněně: šachům rozuměla asi jako koza čínštině. Ale pozorovala nás uctivě. Jako dva zcela výjimečné soupeře.
„Valná většina lidí hraje v životě jen jedinou, a to vymezenou roli,“ dal se hrabě do řeči. „Souhlasíte?“
„Jo. Ale to samý se týká smradlavých tchořů a upírů.“
„Snad,“ hnul filozoficky pěšcem.
Zamyslela jsem se a v duchu kvapně listovala Umbertem Ecem, Orlandem Bloomem a Montague Summersem. Po vteřině snahy povídám takto osvěžena: „Smrdí mi to rigidní přežívání vašeho mrzkýho těla, které ve skutečnosti vegetuje jen jako bylina.“
„Koneckonců to bude obdobné roli některých lidských hovad.“
„A my, to my máme svobodu!“ vyhrkla z povzdálí neskutečně přitažlivá Ivana, která už Draculovi podlehla.
„Kuš, lemro,“ okřikl ji decentně. „Ale pravda,“ otočil se ke mně zdvořileji. „Aspoň to platí tady nad sladkou vsí Mrchovláčkou. Svoboda! Ubozí otroci ve frontě na bankomat a upíchnutí v rozprodaných fabrikách. Horko těžko přežívají jenom do polední pauzy.“ Odmlčel se. Po kratičkém zamyšlení citoval Heideggera, což vynechám.
„Dost!“ okřikla jsem tu zrůdu. „Jaký Digger? Nietzschem to přece končí! Definitivně. Dál nic nevydumali. Filozofie? Om. Ale, ehm, jak to – svého času – dělával Bobby Fischer? Taky odvádíte rafinovaně mou pozornost od královské hry?“
„Máte pravdu,“ táhl s nonšalantní samozřejmostí dalším černým pěšákem. „Vážím si vašeho názoru, Zuzano, protože jste takřka onen Nietzsche, ale většina takzvaně živých jsou embrya či omrzliny na těle. Onuce králů. Pominu-li skotské horaly, Lawrence z Arábie, Salmana Rushdieho a Rudyarda Kiplinga.“
„Ještě byste před závorku musel přidat pár krasobruslařek.“
„Jste vtipná, ale většina vašich kurýrujících svět kolegů ani netuší, kdo byli Jaroslav Dietl, Ina, Blažej, Ema a Cvach… Kdo ještě dneska uzná, že i Napoleon Bonaparte byl regulérní upír?“
Povídám: „Děkuji za pokus o humor, ale jsem v práci zanesena přísně specializovaným samostudiem. Zase tak jsem tohle neměla čas promýšlet.“
„Aha. Tak má poklona. Aspoň víte, že vám cosi chybí. Ale to nám z obživlého svrabu nepomůže.“
„Chce se mi zvracet,“ povídám. Ale absolutně jsem se nenechala vytrhnout ze soustředění a vyčkávala na šachovou šanci. Žvanil dál: „I upíra Jerzy Kosinského musela utratit FBI. Mátožné mouchy, mydlící se navzájem ve smetaně, jsou lepší než idioti v parlamentě, co si den co den víc koledují o prestižní post dobrovolných dárců krve.“ Olízl rty. Táhla jsem věží.
Milenec krve mi po pauze sebral dámu. Měsíc osvětloval šachovnici a podobně stylizovanou desku stolu. Jako by lhostejně jsem se ptala: „Co když prohraju?“
„Odsud z Mrchovláčky neodejdete,“ mlaskl co veliký degustátor a pootočil oko zálibně za Ivanou.
„A když ti to natřu, křápe, do deseti minut?“
„Budu grant: budete moct vypadnout,“ napodobil pískavě teplouše. „Ale Michael Jackson by zůstal, upozorňuji, a taky si to rozmyslíte.“
„A co Elvis?“
„Dávno tam s námi koštuje.“
„Co přítel mého táty? Doktor Ludvík Souček?“
Nadlouho se zahleděl k bělavým horám snů. Neodpověděl.
„Jak ráda z téhle prdele vypadnu,“ táhla jsem prvně jezdcem. „A jste šizuňk.“
Zavrtěl hlavou. „Vladovo slovo mělo vždy váhu. Rozesmál se filištínsky. „Obzvlášť nad kůlem.“
„Nebylo by – v tom případě – možné si zahrát o mého přítele?“
„O kterého? Já o žádném nevím.“ Zaťukal si na hruď. Zarazil se s královnou ve výši mých dmoucích se ňader.
„Jeden je,“ povídám.
„Má únosný prospěch? Nepropadá?“
„Jak z čeho.“ Raději jsem se urputně soustředila. „Ostatně nechodí do školy.“
„Asi ani dlouho nechodil, co? Je imbecil?“
„O to nejde, hrabě, a jestli vás do pěti minut vypráskám, vaše hordy ho pustí. I proto, že je blb,“ dodala jsem jako fiškus.
„Lorence? Spravedlivá prostoto! Máte ho mít, ale nemyslím, že byste měla koněm táhnout zrovna tak.“
„Nebo radši,“ odpověděla jsem… a hrabě se nahrbil jako kocour. Víckrát se mě mást již nepokusil, jako se mu to naopak vyplatilo s mnoha českými velikány, majestát jednoho z nichž mi svatosvatě vyvstal. Tento důstojný pán v dětství pásal strakaté krávy co syn svobodné matky na vsi a udatně pomáhal prát a vychovávat tři mladší sestry. Ač se jako mládenec nedostat na medicínu, zvládl jinou vysokou a byl archivář v Českých Budějovicích. „Nicméně miluji centrifugy a rychlé vozy Porshe,“ objasnil k stáru tisku. „Lety. Církevní booklety. Knihy. A vždycky jsem toužil být buď Algym nebo rovnou Bigglesem, tím leteckým esem. Mít blíž k Bohu, haleluja. A když letos v zimě Hospodin dá a snese se místo hovna bílé nadělení, tak si to užiju na běžkách nad Belvíkem, kde je v hotelu fantastická koprová.“
„A co se církve týče?“
„Mou optikou jsou klíče. Ale, cha, ne klíčky poštovního vlaku s penězi. Ty od chrámu poznání.“
„I kladívko? Co třmínek?“ mátla ho záludně televizní redaktorka Prokšová.
„Třeba naslouchat. Přizpůsobit se prostým potřebám věřících. Akceptovat strukturu každého skeletu a mou optikou nikdy nebyla víra v politický upíry.“
Povídám: „Když už hrajeme o Lorence, hrabě, nerada bych opomněla Jeho Eminenci kardinála Miloše Vlka.“
„Co? Snad byste nechtěla zachránit budoucího papeže všech upírů.“ Ušklíbl se. Bylo ale cítit respekt. Tady si nezahrával. Kořil se. Předem. „A vůbec! Nemudrujte.“
„Válím, ne? A vy, vidim, ani nevíte, co je DVOJÍ hra a kolik všedních útrap a strastí obnáší tajné poslání a každodenní tvrdá služba pro spásu církve, třeba za oběti.“
Figura v jeho ruce se opět zastavila ve výši mých ňader. Váhal. „Na co narážíte?“ zeptal se. „Kdyby byl Miloš Vlk nějaký dvojitý agent, dávno by podával zprávy Vatikánu. I o mém sexuálním zaměření, paní doktorko.
Ale Vlk jest věrný dokonce mně. Jako rotvajler.“
Lhal? „Až mu řeknu o vašem nemístném návrhu, udělá si akorát kolečko na čele.“ Sebral mi dalšího střelce a hned věž. „Dostal mě sem do Čech na prestižní Mrchovláčku, to je taky trochu škola. Sice platím vysoký nájem, ale za pěknou věc. Chutnou. A jde to z církevních fondů, takže mi to naprosto nevadí.“
„Za jakou dobrou věc?“
„Prostě za kulturu. A Vlk? Vy nic nechápete. Ctí starého Richelieua. Dostal mě z nejhoršího marastu. Nezapomínám. Provždycky pro něj hodlám zůstat požehnáním. Leda to se dá zvát jeho pravým údělem a službou. Uznávám, že i řemeslem urozených. Ze kterého se zaživa neodchází.“ Odmlčel se.
Lživě povídám: „Pokud se znova soustředíte na hru, bude vám protentokrát odpuštěno.“ A nedala jsem se vyvést z míry, ačkoli jsem přišla o pěšce a jemu sebrala pouze jezdce.
„Keců bylo dost, Zuzano, sklapněte. Hleďte si zbylých tří figurek… Především bych se vám rád zmínil o tom, že jsem nikdy neprohrál.“ A Ivana se v dáli uchichtla. Následně bylo slyšet jen občasné ťuknutí dřeva o stůl. „Nekecá-li,“ uvědomila jsem si pochmurně, „už možná nikdy neuvidím ani Šimona, ani Kristýnku. Natož Lorence.“
„A nikdy neměl zdání, jak se dává mat!“ zazněl mi z paměťové schránky Wabi Daněk, což mě přece vzchopilo. Z praktického hlediska mě ovšem nepopíchl karbaník Wabi, nýbrž šachista Bobby.
Nebyl tady, ale ve vzpomínkách. Bodl by. Ani dnes už nevím, nakolik uvědoměle jsem prsty zabrousila ke kapse, abych nahmatala jeho fotku, a navzdory veškerým atestacím jsem se pokusila uvěřit, že se na pomuchlaný snímek telepaticky napojí. Přišel by sice až z kráteru Fudži, ale jde o životně důležitý zápas v malé zemi. Možná se jedná o záchranu světa. V neutuchající měsíční záři jsem se zářně pokusila přejít do ofenzivy, ale hrabě byl jako sfinga a hrál jako stroj a se mnou to brzy vypadalo bledě. Zůstával důstojným soupeřem s tváří hráče pokeru a Ivaně má situace lahodila. Její obličej bych vám přála vidět. V mrzkosti ji odhaloval a slyšíce její chichot, stiskla jsem Fischerovu fotografii pevně.
Až jsem ucítila pot. Tu… Jako by v dlani došlo ke zkratu. Najednou jsem věděla: „Aha, i Bobby zrovna hraje.“ V Osace? Ne. S kterýmsi filmařem. Hlavní, že se šachem nepřestal.“
„Jak by moh, mami,“ řekl mi kdysi Šimon a dopis, který mu nejslavnější šachista všech dob zaslal, se mi původně nelíbil, ale myslím, že je každému rozumnému víc než jasné, že to Bobby rasisticky nemínil. Má lepší starosti, takže to dál mnohým bytelně naklepává. „Šachy jsou celý jeho život, mami.“ A kolikrát jen to naklepal každému z upírských počítačů! Viva.
Jako bych jej viděla. Veliký. Hraje i s umělou inteligencí a žije pouze pro hry a nikoli pro prohry. Říkala jsem si: „Vím, že tvému mozku, Bobby, nemůže stačit jediná partie. Vím, že si bokem – v duchu – přehráváš další etudy. Ne? Cvičíš tajný triky. Jógu duše. Kdo může popřít, že rád nevyužíváš i onu Šimonovu rafinovanou partii? Jednu z milionu vsázených v úhledných vnitřních zahradách tvé fenomenální paměti. Jednu z pozoruhodných. Co? Zvedl jsi na druhé straně Země už konečně zelenou tvář? Zvedám fotku, takřka ji drtím dlaní!“ Což jsem praktikovala toužebně a hrál sice s režisérem dál, ale vzápětí zvedl od šachovnice oči. Nerudně, ale ustrnul.
„Co? Já tě vyrušila? Koukejme. Dostáváš vztek? Jak je tvým zvykem! Hrej za mě. Já to dál nedokážu.“ Přišla jsem právě o jezdce, ač jsem jinak doma s Šimonem hrávala obstojně.
„Tvůj konec,“ neudržel se hrabě. Ivaninu tvář přizdobil úsměv: sotva popsatelný. Vylepšily by jím svá renomé Greta Garbo i Michel Pfeifferová. A Bobby? Jako bych jej viděla. Na dálku. Sedí u stolu v Osace a jeho charismatická, vytáhlá postava zničehonic vstává co poplašený čárový rozhodčí. Uzřel Krista?
Mě. Každopádně zvedl oči a mozek se změnil v dynamit, ale vnímavý dynamit. Jeho milostné návrhy, pravda, oželím, hlavně bude-li Bobby mýma očima odteď šmírovat Draculu. Nechť se usadí. Ať najde vlastního upíra. V sobě. „Protože teprve začne tóčo, zebro blbá!“ šeptala jsem k Ivaně. Teprve stane síla proti síle.
Vůle proti vůli. A Dracula? To bude první psychopat. A Bobby Fischer?
Výsostný telepat.
Modlila jsem se k Alláhovi, aby Draculu zaskočilo a aby energie prýštící z Fischerova fenomenálního mozku (IQ 187) překonala nesmrtelnou energii vampýří. Orodovala jsem horoucně, aby se „můj“ Bobby jako lovec nejen vyrovnal Abrahamu van Helsingovi, ale dalece, fenomenálně ho překonal. „TY – TO – DOKÁŽEŠ!“ tepala jsem v duchu do bicí soupravy nejmenované značky. „Jakýpak nedomrlý Tři zvonky! Ty ho rozmetáš! Už proto, že tobě vždycky šlo o vítězství, nejen účast.“ Mnula jsem fotku a mnula ji zběsile a nezávislému pozorovateli by to, kdo ví, splývalo s masturbací. Volnou rukou jsem přesunovala loutky času a Dracula pokaždé reagoval okamžitě. Zbavil mě další věže.
Měl schopnosti, ale o Fischerově pomoci a vlivu ani ponětí. Mnula jsem na obrázku jak Bobbyho, tak jeho Filipíňanku. Rodina není jen základ státu. Je vše.
Kéž se konečně něco energie a lásky přelije prostorem. Nejinak, prosím, zní Zuzanina úpěnlivá prosba bohům veškerého Východu. „Nespěte! Godzillo, já Zápaďanka skvěle léčím i hraju. Nemám jenom nutkání, mám i utkání. Bobby, jestli se přidáš, já ti garantuji, že ti bez ptaní vyplním jakkoli nesmyslnou neschopenku. Jsem lékařka všech lékařek a přidáš-li se nejen spořádaně, ale řádně, už nebudeš hrát za obyčejnou doktorku. Budeš tvořit nejpřekombinovanější situace uvnitř ďáblice. Čechy? Lepší Filipín!“
Já mu věřila. Jako synovi. Tajně jsem doufala, že po Fischerově boku úplně neostrouhám a budu čertovo kvítko. Naše umy přinejmenším srovnám: do toho! Podle regulérních pravidel, odsouhlasených Mezinárodní federací (hoj a skol). Mnula jsem Bobíka jako pominutá: „Miluji tě.“ Šíbovala jsem figuru za figurou. Měnily postavení pojednou až čarovně. „Ouha!“ říká si jistě hrabě a já se křenila i na Ivanu. „Paráda. Nic neponechávám náhodě. Ani čistě Bobbymu. Dědo, od čeho jsem brala rozum? V tandemu ti to natřem, mrtvolo! Chladnokrevně.“
Mozek mi pracoval jako málokdy. Edgar Poe a úvahy o Dámě? Pch. „Šachy a tebe miluju, Bobby, můžeš naprosto vše. Pojď! Přidržuj se mě skrz nitě. Když už jsi přišel, vstoupil, pobuď. Smíš zůstat. Živý, ty čertisko plachý. Dovoluji ti to jako dáma.
„Jsi spanilý bílý král. Diktuj si podmínky. I já diktuju.“ Jenže jsem se s Bobbym příliš zapovídala a škobrtla. Hú! Jejda. Krucifix! Hrabě mé chyby využil a dlouhým skokem mě připravil o čtyři pěšáky. Čtyři chudáky naráz. „Smilování.“ Byl to masakr. Vteřinu, druhou, třetí se výsledek partie kolíbal nad bezednou propastí věčného utrpení a mně se tmělo před očima, zatímco Ivana výskla. Pak… Přece mi cosi vjelo do ruky. Pravý grif. Už jsem věděla, čím zabráním kolapsu. Nápad za nápadem vstupovaly do příslušné přihrádky mozku a v následující minutě byla šachovnice rozpálena do běla. Na obou stranách došlo k těžkým ztrátám. Připomínalo to dávný zimní duel jiných dvou ďáblů, Hitlera a Stalina. Šli jsme taky do toho a z masakrovaných pěšců odletovaly třísky. Taky šlo o Evropu. Švankmajer by si rval šediny. Ty škody na figurkách! Ale bez škod a bez vůdců vítězství není a nebude. Teď! Já, husa. Chtěla jsem jako vždycky uplatnit čistě své zkušenosti a individuální vůli, i drala se před neviditelného Bobbyho, ale přecenila síly. Příliš bohorovně jsem chtěla hraběte (někoho tak strašlivého) rozmetat do otrub.
Místo uspokojení přišel trest a měla jsem spatřit vlastní potupný konec. Doplatím na pýchu a naivitu. Šachovnice není ordinace. Královská hra má k psychoterapii ještě notný kousek. Tu… Udeřila jsem se do čela.
Možná bych ještě prohrát nemusela! Nevynikám – i dík dědovým radám – odmalička briskní schopností ovlivňovat protihráče psychologicky? Proč toho víc nevyužívám? Co je na tom nakonec nemorálního? A hraběte deseti posledními, a to mistrovsky volenými tahy (i když nebudou matematicky nejlepší) vykolejím a možná, uvidíme, na to stačím bez Bobbyho, protože tahy budou nečekané jako zemětřesení a Draculu postaví před nejtěžší rozhodnutí. „Vražedná šachovnice Marsu!“ zašeptala jsem k Měsíci. „Zůstaň, Egare Burroughsi.“
Jenže deset tahů za mnou – a já přicházím o dvě další věže. To už není legrace. Hrabě neodvratně vítězí. A milená jeho? Radostně se chichotá. Tu… Stal se zázrak, nebo nevím, a měla jsem pocit, že se partie ujal Bobby. Přece. Přece totálně. Válel. Velmistr osobně. Co se dělo, bych vám přála vidět na širokém plátně. Maně vzpomínám, který režisér chtěl o šachu natočit úplně nejlepší film. Už Forman?
Především vím, co se odehrálo nad Mrchovláčkou, a lze to nazvat jediným slovem. SVISTOT. Jak jemně jen Bobby hrál, s jakým citem, jak cele. A přece za mě nastoupil plynule i nenápadně, a přece o něm hrabě neměl tušení. Přece se Bobby dokázal prát jako chlap, ale zároveň mým původním tempem. Nijak mě nepokořoval, neudělal nápadnou. Neuvěřitelné. Fenomenální. Existenciální. Excelentní. Mnou ztracenou partii s nepochopitelnou bravurou zázračně zachránil.
Sebral Draculovi poslední tři věže (mou rukou) a hrálo se dál, až do úplného vyčerpání. Koncert z konce prosince. Blamáž. Bobby určující tempo i směr. Určující, co přesně mám na soupeře ušít a ve kterou chvíli. A Bobby? Monument autistického ega vykovaný snad ze zlata. Jako jím také třeba Baťa byl – a ruka mě poslouchala, anebo Bobbyho, zatímco druhá žmoulala v skrytu fotografii.
Jenže hrabě byl nezničitelný a teď… Sám Bobby dvakrát zaváhal. Najednou jsme přišli o královnu. O věž. Zase o věž. O tři pěšce. Masakr masakrů. Tak neuvěřitelnou partii jsem nehrála nikdy; jaký román by o ní asi napsal Karel Poláček. Nic naplat, přišli jsme ještě o další důležité figury, dokonce i mého oblíbeného oslíka. Má dosavadní důvěra v „Bobíka“ zakolísala, poněkud. Vzápětí jsem iniciativně využila neobvyklý úskok. Dvojitou rošádu, kterou naposled zkoušel Aljechin v devětatřicátém, ale zflikoval ji, a to strašlivě. Mně vyšla.
Dokonce bez Fischera. Jenže to stejně putovalo „do kelu“. Začala jsem v duchu s lepší terapií – a vzpomínala na Šimona. Na jeho šachové triky. Vzpomínala jsem i na Kristýniny a spolu s rodinou Fischerovou tu stály proti Draculovi rodiny dvě. Spojené. Ani celé divadlo mého života ale nepomáhalo a já sykala bolestí: Bobby očividně dávno zapomněl na Osaku a pohyboval se ve mně stále sebejistěji. Přece pořád s klidem a musím říct: šlo mu to. Nejinak vypadá památné spojení geniálního šachisty a dobré lékařky. Nejinak funguje vtělení. „Au!“ opakovala jsem mnohokrát, ale Fischerův spurt za to stál. Nikdy jindy už jsem nic podobného nezažila. Šlo to srovnat leda s neokoralým, neokázalým milováním. Hrát s Bobbym bylo skoro takové, ale Dracula ovládal šachy lépe než jeden milion automatů dohromady, a snad proto, že byl upír, skutečně ještě nikdy neprohrál. Došlo k dalším těžkým našim ztrátám na oslech a mezcích. A přece jsme se nevzdávali. Z kordů sršely jiskry. Prchající žirafy hořely namodrale plynovým plamenem a přišly na řadu i Draculovy zebry. Ivana si vztekle servala pruhované triko, když byl masakrovány. Hořce se rozplakala. I tak se zdálo, že jsme já a Bobby vyřízeni. Tu… Jako když do Fischera střelí. Jiskra! Díky mně? Ne. Pouze nikdy nepodléhal beznaději a vzchopil se pokaždé a hrál. Mohli jsme se pominout. „Až mi utrhne ruku!“ cítila jsem. A co?
Ať. Kimble umí šít. Je schopnější než MacGiver. Jen kdyby se to podařilo, Šimone! Abych nezapomněla, opravdu ti odpouštím, že jsi Bobbymu psal,“ a znova jsem se maximálně soustředila a nemyslím pouze na šachovnici, protože na tu a Fischera jsem byla koncentrována stále. Na syna. Teď ještě i naň, ale něco vysadilo. Můj mozek? Na chvíli odmítl reagovat šachově a… „A KONEC!“ uvědomila jsem si, ale figurky se kupodivu dál hýbaly, mé ruce jakbysmet. Činily se jako otrokyně lampy a jen díky Bobbymu. Navíc postupoval správně. Mé prsty skákaly ještě správněji. I já skákala v duchu slastí, znovu a znovu. Sice jsem byla Draculou drcena, masakrována, ale opětovně se konsolidovala a byla svá. Se sebou sladěna. Promýšlela jsem značný počet tahů dopředu. Už zase jsem se chytila. Už zase jsem chlapskému Fischerovi přispívala ženskou intuicí.
„Přestaneš, ty jedna,“ uslyšela jsem pokárání Velmistra. Čerstvou krev do žil nic podobného nevstříkne. Sklesle jsem, jen už přihlížela, nic víc. Přihlížím dosti magickým pohybům vlastní ruky a líbám v duchu portrét Žida v Japonsku. A Bobby?
Postupoval jako Hannibal, už zas kosil Draculovy sklony i slony. Nedal se, machr, a já se s ním v duchu milovala. Zastupoval mě nikoli jen jako právnická osoba, ale mistrovsky. Reguloval mě profesionálně a vedl a dělal si se mnou, co chtěl. Promýšlel občas sto osmdesát sedm tahů dopředu, a přece pořád nic nekončilo. To ty byla, Šimone, hra.
Mě většinou rozmetáš. Tam… S velkým Bobbym jsem se toho tu noc naučila víc. Až pozdvihla nás bríza a stala jsem se plachtou vlastních snů o svobodě. Cítila jsem čerstvý chlad mořského vzduchu a hrnul se mi do hlavy z oceánů Japonska. Má královna dává Draculově mat. Současně to uprostřed mé hlavy zasyčelo, jako když se přepalují drátky, a ještě než se spojení s Východem definitivně přerušilo, slyšela jsem poslední Bobbyho slova vyštěknutá vzpurně do překvapené tváře zaskočeného hraběte, asi jako by se proti němu Velmistr zprudka naklonil: „A příště tě zabiju!“

Jednou kousnutý, dvojnásob plachý – Ivo Fencl | KOSMAS.cz
https://www.kosmas.cz/knihy/552791/jednou-kousnuty-dvojnasob-plachy/

The post Jednou kousnutý, dvojnásob plachý. Parodie na upíří příběhy Ivo Fencla first appeared on Čítárny.

Jan Kameníček, v některých směrech nepochybný pokračovatel Franze Kafky a v jiných zase následník Ladislava Fukse, jehož léta osobně znal, je uměřený, když vzpomíná, a nevtíravý, pokud radí, jak snad psát. Uvnitř tohoto knižního rozhovoru se vrací až do dětství a svého mládí, nicméně knížka vám může sloužit i co neformální učebnice; je příručkou potenciálního spisovatele a ve svém závěru taky komentovanou antologií autorových povídek.

Zahrnuje ale i ukázky z klasiků, rozbory, analýzy a pomyslná setkání s četnými osobnostmi kulturního života, Karlem Čapkem zdaleka nekonče.
A dostane se nám i vhledu do magických světů Jaroslava Foglara.
Svazek je samostatně fungující, prostřední částí plánované Kameníčkovy trilogie uvedené již svazkem Zdánlivé zbytečnosti (Powerprint, 2013) a má být dovršen Zbytečnými pochybnostmi.

Webové stránky spisovatele Jana Kameníčka http://jankamenicek.cz/ poskytují víc informací o spisovateli než tento doslov, hovořící za knihu.
Vznikala coby druhá část zamýšlené trilogie a neubránila se tomu, aby se nestala i vzpomínkami, jako se to přihodilo svazku předchozímu, Zdánlivým zbytečnostem. I tentokrát si dva autoři nárokují pozornost každého, kdo se pokouší psát a pochopil, že není třeba začínat na zelené louce.
Jan Kameníček proto rovněž doporučuje; slovo radí by totiž leckterého adepta literatury mohlo odradit, a doporučování navíc obnáší ukázky světové i naší klasiky. Avšak taky docela původní povídky a jejich rozbory.
Ona může být taková maličkost safra důležitá. Jejich tisícovka někdy vykoná, co poslední kapka. Nelze sice zaručit, že v knížce objevíte podobných detailů skutečně na chlup tisíc, ale autoři rozhodně argumentují, že tu nekráčí o maličkosti zdánlivé. A pokud dočtete do konce, tak kdo ví, ale třeba se i převážíte.
Buďto do nitra kašny (ve které už navždy budete psát, a to jistě lépe a lépe),
nebo do jiné, hned sousedící nádrže s čirou vodou, kde si budete už stále a stále jen číst. (A kdo chce, nechť si za letní metaforu kašen dosadí domky.)
Tedy číst a číst? Ale ne. S rozumnými přestávkami (jako tomu má být i při psaní), nicméně ten, kdo nečte, jako by ani nevedl dost dialogů se světem, přáteli, kolegy, sousedy, spolucestujícími. Ten, kdo aspoň trochu nečte, snad i existuje, ale málo. Moc málo. Ten, kdo nečte, nutně musí zplanět. Ne, nestává se možná hned zbytečným, avšak bude vbrzku pouhou maličkostí.
Bohužel nejen zdánlivou.

S touto knížkou se však, prosíme snažně, zkuste stát společně s námi méně zdánlivými. S touhle knihou Iva Fencla (1964) a Jana Kameníčka (1955). Studujte taky další – a buďte za tu šanci rádi, vždyť teprve dotekem se stíny stáváme se skutečnými lidmi. Doteky s plným slunce by nám naopak roztavily křídla a pouhé vegetování v temnotách by z nás naopak mohlo ukout až jakési hrobníky. I čtěme a pišme a naslouchejme těm, kteří čtou anebo píší, a putujme světem nejlépe všemu otevřené dítě, soutěžící cestou ke škole samo se sebou, když si jen tak poskakuje po dlaždicích právě mezi světly a stíny!

Zdánlivé maličkosti / Jan Kameníček / Vydal Jakub Kameníček – Verbum novum, Praha, 2015
Zdánlivé maličkosti koupíte v předprodeji v knihkupectví Aurora ve Spálené ulici 53, Praha 1

Úryvek z knihy Zdánlivé maličkosti (rozhovor s Janem Kameníčkem)

Jste autor řazený mezi pokračovatele Franze Kafky. Stýkal jste se s Ladislavem Fuksem a dalšími. Nakolik vás tyto vzory ovlivnili, a jak byste psal, kdybyste jejich knihy nečetl?
Samozřejmě, že mě takové přirovnání velice těší.  V Německu se před lety konal seminář literárních vědců věnovaný Franzi Kafkovi.  V přednášce dr. Františka Kautmana, vedle Bohumila Hrabala, Libuše Moníkové a Karla Pecky, jsem byl jmenovaný i já. Je to zavazující. A jak bych psal, kdybych jejich knihy nečetl… To je výborná otázka. Ať to nevypadá namyšleně, ale asi bych psal stejně, jako píšu. Ty prožitky máme hodně podobné. U Franze Kafky se to týká odcizení, které jsem v mládí prožíval a viděl všude kolem sebe, a Ladislav Fuks se zabývá vztahy v rodině. Jedno a druhé není totéž. Od Franze Kafky jsem se naučil, a to bych asi neuměl, kdybych ho dopodrobna nečetl, drobnokresbu. To, jak dokáže, jak říkám, „literární fotografii“, jak zvládá popsat detailně okamžik. A Ladislav Fuks umí, díky tomu, že studoval psychologii, vzorně popsat psychologii postav. A protože jsem studoval hudbu, snažím se stavět větu jako melodii, jako by věta byla hudební fráze.

Nakolik je pro vás významný Franz Kafka, a nakolik je Vám významné i prostředí Kafkovy Prahy? A dovedete si představit, že byste nemohl vycházet z toho prostředí?   
Kafka pro mě znamená mnoho. A Praha je pro mě velice významná, dá se říct, že jsem v životě nikdy jinde dlouho nežil. Ovšem Praha, kterou ještě pamatoval Franz Kafka, pochopitelně není.  Starý Josefov se začal bourat, když bylo Kafkovi 23 let. Zatuchlé a nehygienické ghetto, kde Kafka vyrůstal, a o kterém napsal, jako vždy talmudský protimluv, že je to pro něho vězeňská cela a tudíž jeho pevnost, taková Praha přestala existovat.

V době jeho dospívání byla Praha součástí habsburské monarchie, vyskytovaly se tady různé národnosti, prolínaly se zde jazyky, politické a společenské směry. Ovšem Kafka vnímal moc dobře, jaké v Praze nastává společenské napětí. Proto také později napsal, že by bylo asi nejlepší vtěsnat všechny Židy do šuplíku a tam je nechat udusit. Což si později někteří teoretikové vykládali jako geniální předtuchu nacistických koncentračních táborů. Mimochodem je až roztomilé, jak každé Kafkovo téma má velmi prozaický důvod.
Kafka vyrůstal uprostřed jednoho z nejstarších evropských ghett, který zahrnoval komplex křivolakých uliček, průchodů a pasáží tzv.Judengassen, prostírajících se od Staroměstského náměstí kde Kafkovi bydleli, a odtud až ke Karlovu mostu. Za Kafkova mládí bylo v této přelidněné oblasti šest synagog. Pod tajemnou čtvrtí zůstávaly, a jsou dodnes, kosti a duchové sedmi staletí židovské mystiky, chasidských učenců, kabalistů, astronomů, rabínů a vizionářů. Tato Praha měla své talmudické osobnosti, ten nejuctívanější byl Rabi Löw, známý také jako Maharal. Byl hlavním mudrcem pražského ghetta, duchovním vůdcem, filosofem, astronomem, přírodovědcem i astrologem. Podle legendy byl i tvůrcem pražského Golema. A toto tajemné židovské ghetto bylo najednou zbouráno… „Má vězeňská cela – má pevnost,” ta jistota náhle zmizela.

Toto všechno Kafka nepředstavitelně citlivě vnímal. V té době v Praze byla spousta kejklířů, mágů a také podvodníků. Zcela běžně se zde ve vozech se slámou ukazovali najatí žebráci, kteří se předváděli, kolik hodin a dní dokážou nejíst. Pro mnohé velká zábava, pro citlivého Kafku námět pro hrozivou povídku Umělec v hladovění.
Byl jsem se těsně po Vánocích projít po Praze a zase znovu hleděl s hlavou vzhůru na svatovítský chrám. Nikde jinde se nemohla odehrávat kapitola V chrámu než tady v Praze. Kde jinde by Josef K. kráčel po deštěm zmáčeném nádvoří, kde jinde by vstoupil do prázdného chrámu a uslyšel hlas plný ozvěny: „Josefe K.!“
A Kafkův velice kratičký pobyt ve Zlaté uličce? Dnes je z toho dobrý obchod s legendou jak zde Kafka tvořil. Na pár dní mu sestra za maličký nájem půjčila domek, sotva dva na dva metry. Bez vody a elektřiny. Kafka byl šťastný, že nemusí být doma u rodičů. Vzpomíná, jak si zapálil svíčku a v kabátě psal. A potom, za světla plynových lamp šel pomalu v čerstvém sněhu od Hradu domů.

Dodnes chodím po staroměstském náměstí a uctivě sahám (na dávno už mnohokrát vyměněnou) kliku dveří, kde Kafka bydlel a odkud chodil na večerní procházky a denně do práce. Práce, která ho nebavila, a kterou vykonával velice zodpovědně a které se nechtěl zcela vědomě vzdát. Tady právě dopodrobna a velmi pečlivě a systematicky, jak je u něho typické, zapisoval (a detailně zakresloval) drastické úrazy prostých dělníků a poznával jejich osudy. Toto je předobraz všech systematických mučících strojů, které později s velkou hyperbolou popisuje. A také viděl prosebné čekání dělníků na tmavých chodbách i neochotu některých svých kolegů. Vnímal byrokracii, která v rakouské monarchii vládla a viděl nemožnost dovolat se jakéhokoli práva u „vyšší instance“.

Prožíval jsem z osobních důvodů také ortel nad Jiřím Bendemannem, intenzívně jsem zažíval proces, který vedli příbuzní v pražském hotelu nad Kafkou, když podruhé odmítal vzít si Felice B. (Frídu Brendfeldovou, jak svoji snoubenku nazývá v Ortelu). My sami jsme poznali na vlastní kůži věčný dohled a rozhodování o nás, to všechno se nás osobně týkalo, takhle jsme Kafku četli. A bohužel můžeme číst pořád.

Ovšem Kafkova senzualita musela být nepředstavitelná. Jeho otec nebyl takový ničema, jak se občas traduje. Byl to člověk na zemi nohama stojící, úspěšný obchodník, respektovaný se svým krámem na Staroměstském náměstí. Ovšem stačilo pár nevhodných poznámek a mladý Franz vzal tyto věty jako nejtěžší útok na svoji osobu. Přitom se snažil se svým otcem sblížit, vzpomíná na prožité chvíle na plovárně, ale když k němu otec prohodí pár nevhodných poznámek, jeho životní energie mizí. Ta životní ambivalence je pro Kafku typická. Hledáním smyslu života jsme si prošli všichni, kladli jsme si otázku k čemu a co z toho, ovšem u Kafky to byl ubíjející celoživotní vývoj, který nikdy nepřestal.
„Jen nepřeceňovat to, co jsem napsal, tím se mi stane nedosažitelným to, co mám ještě napsat…“ To je jeho typická ambivalence. Kafka musel trpět depresemi, rozhodně endogenními depresemi, které mu přinášely tělesnou slabost a ještě víc prohlubovaly jeho prožitky o smyslu života.
S tím vším právě s Kafkou soucítím, jen bych se o podrobnostech nerad vyjadřoval nahlas.
A na Vaší otázku, jestli užívám genia loci Prahy odpovídám, že zcela určitě. Uličky Prahy jsou opravdu tajemné, protože působí jako labyrint, málokdy vidíte na konec ulice a to činí, obzvlášť pro cizince, naše město záhadným až nepochopitelným. Tato tajemnost a záhadnost by se měla přenášet i do literatury. Každý příběh musí být svým způsobem detektivní příběh. Záhada.

The post Jak psát knihy. Zdánlivé maličkosti. Kameníčkova neformální příručka spisovatele first appeared on Čítárny.

Spisovatelé Ivo Fencl a jeho otec Ivo Václav Fencl jsou autory publikace vydané v padesáti výtiscích, jež jsou číslovány a doplněny podpisy autorů, přičemž celek sestává jednak z veršů, jednak z prozaických sekvencí.

Z kapitol:
Pomněnka
Otcové a synové, synové a otcové
Ortely edenů
Moje první setkání s Českým rájem (1)
Jaroslav Foglar našel náhradní řešení
Moje první setkání s Českým rájem (2)
Proto odvahu! Živote! Odvahu!
Moje první setkání s Českým rájem (3)
Učení s otcem
Pamatuji si dodnes
Moje první setkání s Českým rájem (4)
Píše mi tu můj syn
Moje první setkání s Českým rájem (5)
Snílek a milovník fantastiky
Moje první setkání s Českým rájem (6)
U Valentů
Moje první setkání s Českým rájem (7)
Nesplněné vzkazy a výzvy
Dialog s otcem
Vánoční vzpomínka
Vzpomínka starého stromu
Protest

Ivo Fencl, Ivo Václav Fencl: Básnické mezisvěty otců a jejich synů k prahu bolesti / Ilustrace Ivo Fencl (kresby). Fotografie archiv autorů.
Ilustrace Ivo Fencl (kresby). Fotografie archiv autorů.

Básnické mezisvěty (ukázka)

Quijote Holman a jeho kamarádi začali s prací na obnově Starých Hradů roku 1965. Aby měla i praktičtější efekt, udělali z jedné zámecké komnaty svatební síň. Právě tam jsme šli roku 1974, i když byla dokončena teprve necelý rok nato. První svatba se tu odbyla koncem dubna 1975.

Zámkem nás nicméně neprováděl Holman, nýbrž doktor Karol Bílek. V těch budovách našla totiž roku 1973 místo i část archivu Památníku národního písemnictví, pro který pracoval, a právě uzavření nájemní smlouvy s Památníkem vytvořilo podmínky pro rekonstrukci z let 1968-74, která pak ještě pokračovala. Dnes… Ale proč se o tom rozepisovat? Dokonce i šťastní manželé Bílkovi jsou už rozvedeni a osudy jejich i onoho archivu poněkud ničí tuto vzpomínku na idylu. Vládla však tenkrát idyla opravdu? Nakolik jenom v mé mysli a duši?

Kdo ví, ale každopádně jsem hodně snil. Také o tom, jak tam pracuji a vypiplávám stavbu s nimi. Čistou omítku, zdi, všechno kousek po kousku. Měl jsem pocit, že by mě brigádničení taky bavilo. Roku 1977 jsem se pak zúčastnil Šrámkovy Sobotky počtvrté a hle, na Starých Hradech zrovna vystavovali můj oblíbený obrázkový seriál o českých dějinách vybraný z měsíčníku Mateřídouška: kreslil jej Jiří Kalousek. Konaly se tu nicméně stále rozličné výstavy a vzpomínám, jak nás Karol Bílek nechával i nahlížet do nitra Vrchlického pracovny. Mne a tátu i mámu pak jednou rovněž do Štorchovy pozůstalosti. Zaujala mě, ale nic se přesto nikdy nevyrovnalo okamžiku, ve kterém jsme roku 1974 vstoupili už skoro za šera do zámecké kaple, a vzpomínám, že to tenkrát „kapánek“ zavánělo buřičstvím. Aleš Fetters ovšem se samozřejmostí vystoupal na kůr a zabasoval, jako to dělával i v humprechtském sále, a zpíval a zpíval. Zprvu sám, pak se připojili ostatní. Ne všichni, zbytek návštěvníků již čekal v autobuse. Ještě chvíli – a šli pro nás.

Můj táta ale moc nezpíval, spíš jen tak broukal… A já mlčel. Neumím zpívat. Bylo to však opravdu večer a zpívalo se a zpívalo a nemohli nás do toho autobusu dostat. Tedy chvilku, pak už ano. A abych nezapomněl, koupil jsem tam záložku. Dodnes ji mám. Ona totiž existuje série podobných záložek s obrázky – i vlastním jich šest. Na té starohradské vidím devět fotografií.

The post Ivo Fencl, Ivo Václav Fencl: Básnické mezisvěty otců a jejich synů k prahu bolesti first appeared on Čítárny.

Byla jednou jedna Galerie na rohu a vyčkávala. Přijdou hosté? Taky vy tu galerii najdete; třeba když přeběhnete přes Náměstí Republiky ve směru šikmo od pasáže našeho nakladatelství NAVA. A to je rada první.

Byl jednou i talentovaný umělec jménem Marek Škubal, a ač mu milovníci zjednodušujících sloganů přezdívají Český Giger, nezaslouží si to. Proč? Je minimálně o píď lepším výtvarníkem, než známý Švýcar a tvůrce legendárního Vetřelce.

Jednou žil i jeden literární a filmový badatel a jmenoval se Martin Jiroušek a byl jednou i jeden kultovní spisovatel a říkali mu Howard Phillips Lovecraft a… Tak bychom mohli pokračovat, rovněž předlohy ostatních hrdinů a hrdinek této knihy totiž existují, ale řekněte sami! Jede přes to vlak? Ne. A to je poučení druhé.
A přece se NAVA domnívá (i kdyby namyšleně), že tento příběh bude ke čtení i za sto let, a to včetně ústřední Sněžné pohádky. A proč? Na nic si nehraje! A sice jej vypráví lektorkou popletené srdce, ale autenticky. Z potřeby.

A je čas na radu třetí: „Pokud vám nenalijí, musíte si pivo sami uvařit. A pokud nezískáte nějaký svět, musíte ho sami stvořit.“ Něčemu podobnému věří i NAVA, Škubal, Giger, Jiroušek, Lovecraft a Fencl, ale především všichni galeristi oddaní svým galeriím a výstavám. Tato kniha proto je věnována právě galeristům a speciálně lektorce z Galerie na rohu, které se ještě nikdy nestalo, aby neměla záložní plán. Nelze ji za to než pochválit. I vy však mějte vždy po ruce záložní plán a pro jistotu s touhle zamilovanou knížkou.

Spisovatel Ivo Fencl

Výpisky z knihy…

Jednou mě pozvali do galerie na rohu. Nebyla to náhoda. Napsal jsem čtyři roky předtím knihu a zbytek nákladu zabíral místo ve skladišti; takže mi doputoval do Vrchlického 633 ve Starém Plzenci e-mail s prosbou, abych si publikace odvezl; ať už svým rollsem nebo jakkoli. Dostavil jsem se pěšky a zazvonil. „Hezký den,“ stála ve dveřích svěží dáma s pletí jako francouzský sýr a křivkami dívky. Měla těsnější kalhoty, které jí slušely, a zaujala náušnicemi z korku, plyše a stříbra. Taky boty měla zajímavé. Jako by mě pohltilo moře barev, které snad musely pocházet z vesmíru, tak hezky byla ta lektorka oblečená. Představovala pro hodně lidí sluníčko. „Nemalujete?“ optal jsem se.
xxx

Přesto mi připadala trochu jako Dalí. V obličeji ale disponovala spíše několika rysy známého herce Keanu Reevese, byla svižná jako politika té galerie a zcela, zcela svá (asi jako já). Jenom nenápadně voněla a zdálo se, že ji neustále láká celý širý svět.
xxx

Proč jsem na onu vernisáž přišel, nevím, ale koneckonců to mohlo být kvůli obrazům. Píšu, ale neznamená to, že se nezajímám o obrazy. Rozhlížel jsem se po expozici. Místnosti byly v ten podvečer ozářeny a plny svobodného šumu. Lidé spolu konverzovali, zatímco já jsem uzavřený. Procházel jsem mezi sobě známými i neznámými tvářemi a občas jsem se s někým pozdravil. Každá místnost měla pro potřeby nové výstavy jinou barvu; to mi připomnělo Masku červené smrti Edgara Allana Poea, jenž mi zas připomněl Fantoma pařížské Opery.
xxx

Sama lektorka byla mladá, stála v srdci červeného pokoje a představovala vraždu poklidu a kalibr mocnější než veškeré obrazy a sochy Ermitáže a Louvru dohromady. Zdála se sice skromnou, ale zato extrémně frenetickou bytostí. Enzo Ferrari by jí záviděl jakékoli auto. Gestikulovala nicméně uměřeně a v žádném případě neplácala nesmysly. Slova volila trefně a poprvé mě napadlo: „Jak asi píše?“
Ve snu jsem ji políbil a kradl jí přitom ze zadních kapes všemi deseti prsty všechny pastelky.
xxx

A galerie okolo nás dvou se propadla do jiných kosmů. Lektorka opět zůstala jenom se mnou, okolo kvetla bzučící louka a pod námi ležela deka, rohlíky a Lovecraftovy spisy. „Prostě se mi líbíte, Mikol, a to tolik, že je to láska, a napadlo mě, že bych se vás možná i mohl fyzicky dotknout. Teď. V úterý. Mimochodem, co je podle vás lepší? Číst? Psát? Nebo žít?“
„To ale je hloupě položená otázka, pane.“
„Jak to?“
„Žít není definováno.“
„Aha.“
Jako by mi tím ta filozofka sebrala vítr z plachet. Ale potom jsem se sebral já a jako Quijote skutečně poklekl a několika prsty se dotkl její nohy kdesi nad kolenem. Ustoupila.
„Chováte se jako nějaký osel pod vlivem úplňku.“ Což znělo tajuplně. Asi si to sama uvědomila, i dodala: „Vy nejste ženatý?“
xxx

Ještě nějakou chvíli jsme se domlouvali. Ještě chvíli. Ale nemyslím si, že byste to měli chápat jako radu a vzor a nedělejte to jako my, poněvadž lidé by neměli přehnaně psát a měli by se spíše víc brát a starat se o děti, bez kterých by na světě nakonec nebyly ani horory. A když se náhodou děti povedou, můžete si být jisti, že román zvládnou napsat i za nás. A lépe.

The post Lektorka z galerie na rohu Ivo Fencla. Magické vyprávění milovníka galerie first appeared on Čítárny.

Hororová fantasy Třinácti milionů způsobů jak zemřít pátrá po obrovském pokladu, snad po lásce, a vede nás s kordem krajinami, kde je cesta k bohatství rafinovaně zašifrována do lidové písně o drakovi.
Hrdinu Rinaldiniho čekají nástrahy, nebezpečný hrad a dva milenci. Jen se modleme, aby to nebyli také upíři. V titulech kapitol autor vtipně využívá názvy krvavých románů ze sbírky grafika Josefa Váchala.

Gotická kobka | Ivo Fencl | Akcent, 2013

Ukázka z knihy: Roger.

Čekal tu u tří šibenic, přesně podle dohody z doušky dopisu. Oba mí vraníci frkali a podusávali, ani jim nebylo místo po chuti. Roger se vyhoupl ke mně dovnitř a Mordechai s úlevou práskl do koní. Hnuli jsme se, pochmurná křižovatka se propadla dozadu a zběsilá jízda Northamptonským hvozdem mohla nerušeně pokračovat.
“Čekals dlouho?” stiskl jsem Belfordovi ruku. Byla ledová, jako by místo něj přistoupil čtvrtý z oběšenců.
“Snad století,” zachraptěl Roger. A třásl se zimou! “Kupředu, teď už nechci ztratit ani minutu!” Po těch slovech se bláznivě vyklonil a nečekaně surovým hlasem řval na vozku. Trysk se zrychlil, kočár začal ďábelsky nadskakovat na cestě tkané z bludných kořenů a… “Za Suky!” přeskočil Belfordovi hlas. Konečně se unaveně usadil. A potom se už nehýbal. Mlčky jsem pozoroval tu až nelidsky popelavou tvář a vyčkával, s čím děsivým se vytasí.
Nebo v dopise nadsazoval? Popravdě, v to jsem doufal, protože… Copak by se rusovlasá Suky mohla tak změnit?
Roger sám se ovšem změnil. Příšerně. Už to nebyl sebejistě vzpřímený Belford, jak jsem ho viděl tenkrát poprvé, v antikvariátu. V těch časech z něj čišela pevná sebejistota a vybavilo se mi i zuřivé pátrání po jisté knížce a zase jsem viděl regály zdvíhající se ke stropu, zase cítil pach starého papíru a zase zlehounka přejížděl konečky prstů po leskle vypouklých hřbetech knížek. Jenom občas jsem některou povytáhl a zvolna došel do šera úplně vzadu. To vše se odehrávalo v krámku mrtvého ticha a pátral jsem úplně sám a mlčení papíru rušilo jen občasné praskavé dunění nad starým městem venku. Bouřka. Ale jako by se odehrávala úplně v jiném světě. VENKU hřmělo, ale já byl uvrtán UVNITŘ a hluboko v bezpečném doupěti. Aspoň na chvíli ukryt před veškerými doteky VNĚJŠÍHO života. A zaujatě hledal a hledal. Co? Koho? V tichu vrzly vstupní dveře a na okamžik jsem zaslechl šum lijavce. Temně zahřmělo.

The post Gotická kobka – Třináct milionů způsobů jak zemřít podle Ivo Fencla first appeared on Čítárny.

Ještě magičtěji než Fenclova kniha Styky s Jorikou (Periskop, léto 2013) na čtenáře působí sevřenější novela Domek pana Stilburyho (NAVA, podzim 2013).

Pro první část knihy se literát nechal inspirovat deníkem, který si v dětství pod titulem Naše rodina skutečně psal.
Fiktivní deník osmiletého hrdiny nese i dál některé autobiografické prvky, ale není jich mnoho, model popisované rodiny je nesmírně půvabný, avšak odlišný a inspirovaný spíše zázemím spisovatele Edvarda Valenty. Tatínek je náruživý, i když málo nejspíš úspěšný spisovatel a maminka tedy musí být o to úspěšnější herečkou (a tedy také kolegyní Jany Švandové, jak se dočítáme), neboť rodina „z něčeho žít musí“. A tady byla autorovi tak pro změnu vzorem herečka Jihočeského divadla Věra Hájková.
A šestiletá hrdinova sestra Eva? Ta je tu střídavě „Evajznou Blevajznou, Masňačkou a Ječnou Bublavou“. Maminka bere vše v životě vážněji, tatínek je spíše nad věcí, ale všichni se mají rádi, ačkoli se trvale škádlí a ironizují.

V druhé části knihy pak chlapec interpretuje otcovo vyprávění o tom, jak ještě před jeho narozením navštívil s budoucí maminkou na kopečku za městem domek, ve kterém osamocený pan Stilbury zrovna tenkrát začal sepisovat jejich životní příběh, ne-li i příběhy dalších idylických soužití. Jak jinak totiž onu šťastnou idylu v dnešním světě ospravedlnit?

V třetím, už velice stručném oddílu knihy nazvaném „Sny a smysl snů“ pak autor novelu elegantně uzavírá a její poselství výstižně shrnuje v doslovu profesor Viktor Viktora: Fantazijní průnik světa dospělých i světa dítěte tu otevírá oboustrannou cestu pochopení idyly dětství a dramatu dospělosti.

Ivo Fencl pracoval jako učitel a geodet, napsal přes 440 článků a povídek do deníku Neviditelný pes a další pro Plž, v časopise Tvar (asi 150 příspěvků) uveřejňoval po dobu jednoho roku první český životopis R. L. Stevensona (knižně 2012) a biografií O. Neffa se fakticky stala obsáhlá kniha Královská zábava (2010). Realizoval řadu rozhovorů s prozaiky a malíři, připravil pořady o Charmsovi, Prutkovovi a Wittlinovi a napsal 11 knih. Více >>Fencl Ivo

Kniha byla v roce 2014 oceněná:
Cena Bohumila Polana: Ivo Fencl oceněný už podruhé. Tentokrát za román Domek pana Stilburyho

The post Domek pana Stilburyho, magický román Ivo Fencla first appeared on Čítárny.

Množství žánrů a témat, jež zvládá spisovatel Ivo Fencl (1964), je obdivuhodné a sám výčet by zabral značný prostor. Mixování žánrů, emocionální naléhavost, střídající se s decentně humorným odstupem, a autobiografická tendence spojená s autostylizovaným pojetím některé mužské postavy představují typické rysy Fenclových příběhů, což platí i o jeho románu SMÍŠ ZŮSTAT MRTEV (Plzeň, NAVA 2006, 160 stran).

V něm se opět objevují známí Fenclovi hrdinové: spisovatel Ripley Lorenc, trpící neopětovanou láskou k spokojeně vdané a dětné paní Ivaně. Vztah k této někdejší kolegyni z vlakové pošty, kde Lorenc (Fencl) sedm let působil, se stále vrací do autorových próz, znovu a znovu oživován Lorencovou (Fenclovou?) bláhovou nadějí, že letitě konstantní situace se snad zázrakem změní a obsedantně houževnatý a houževnatě odmítaný nápadník nějak pronikne do nedobytného svazku pošťačky Ivany, jejího muže Ivana a jejich dvou malých synů. Ivanino manželství je ale ocelově pevné, svého partnera oddaně miluje a o vlezlého amanta nestojí. Její péče o dítka je rovněž příkladná, po sexuálních úletech nebaží, intelektuální vzlety nepěstuje, a tak zhrzenému Lorencovi nezbývá než snít o iluzorních řešeních: o tom, že bude jednoho dne přece jen připuštěn do marně obléhané pevnosti alespoň v roli “rodinného přítele”. Intuitivně totiž chápe, že Ivana, kterou by chtěl pouze pro sebe, de facto neexistuje jako samostatná bytost, byť mu svou samostatnou vůli, tj. nevoli, dává roky najevo.

Feministicky si musím rýpnout,
že Fenclova literární Ivana je vlastně jen sebevědomější modifikací patriarchálně porobených putěk a namísto cejchu děti, kuchyně, kostel se jí na sexy figuře skví razítko děti, manžel, domácnost, pošta. Ostatně, i dnes je takto oštemplován život většiny žen, akorát že spořádaná manželství jsou čím dál vzácnější a jakýkoliv džob se snáze hledá a vykonává těm bezdětným. Na otázku, proč právě Ona – sice hezká, nicméně ničím výjimečná paní, je objektem básníkova permanentního horování, netřeba odpovídat. Srdci, hormonům a dobyvatelskému pudu neporučíš.
Románem Smíš zůstat mrtev jako by se Fencl pokusil definitivně (?) uzavřít bludný kruh této (své?) trucovité milostné posedlosti, a to cestou duchařskou, po které dorazí ke kýžené vysvobozující pointě. Spletitou hru s autostylizací autor tentokrát vyostřil výpovědí v ich-formě; ovšem s drobnou zlomyslností ve finálním odstavci: “A tento příběh je pravdivý, protože mi ho vyprávěl T. Ripley Lorenc.

Eco rozlišuje modelového čtenáře
první úrovně, kterého zve “sémantický” a který “se touží dozvědět, jak příběh dopadne”; a modelového čtenáře “druhé úrovně”, čtenáře “sémiotického nebo estetického”, který se táže, “jaký typ čtenáře z něj dané vyprávění chce udělat, a touží odhalit, jak postupuje Modelový autor, jenž ho krok za krokem poučuje”. Neboli: “Čtenář první úrovně chce vědět, co se děje, ten druhé úrovně zas, jak bylo to, co se děje, vyprávěno.”
“Neexistují výlučně druhoúrovňoví čtenáři,” pokračuje Eco. A podtrhává: “Avšak zcela jistě se na té druhé úrovni kritického čtení rozhoduje, jestli má text dva nebo více významů, jestli má cenu vydat se hledat alegorický smysl, jestli příběhy vypráví také o čtenáři – a jestli jsou tyto různé významy spojeny do pevného a harmonického vaziva, nebo zda mohou nezávisle poletovat.”
(O modelovém a empirickém autorovi a modelovém a empirickém čtenáři pojednává např. rovněž Ecova esej Vcházíme do lesů. In: Šest procházek literárními lesy. Votobia 1997, s. 7-40.)

Fenclův román se očividně obrací na modelového čtenáře “obou úrovní”,
nicméně autor si (právem!) není jist, zda encyklopedie příjemců jeho textu (jejich znalost spiritismu, parapsychologie atd.) bude stačit k ulovení všech dějových rafinád a rekvizit (např. “astrálního těla” nebo “třetího oka”). Proto Fencl, úctyhodně sečtělý v dané tematice, takřka do každé krátké, většinou dvou až třístránkové kapitolky vměstnává zmíněnou horu citací, a jako přísný kantor tak nesmlouvavě rozšiřuje obzor svých žáků-čtenářů.

Např. v kapitole 8. Ten druhý aneb Zkoumám vlastní mrtvolu cituje Thoreaua, R. Krafta, A. d’Assiera, K. Weinfurtera (z poznámky “k Doylovu okultnímu románu”), Fr. Bardona; odvolá se na zážitky W. Burroughse a Poeova Williama Wilsona, jakož i na názor doktorky Zuzany (jedné z fenclovských postav); a končí úryvkem z dopisu, který “beze stopy zmizevší plukovník Percy Harrison Fawcett” napsal Henrymu Rideru Haggardovi. To vše na necelých stranách 21-23. Není divu, že příběh, který již beztak – byť v intencích postmodernismu, avšak hodně riskantně – balancuje mezi několika žánry, se pod nákladem těchto odkazů rozpadá na dvě skoro autonomní a nesourodé složky, z nichž jedna coby namátkový citátový exkurs do nejroztodivnějších oborů koná skoro pouze funkci poznávací.
Teprve druhá složka, tj. vlastní vyprávění, naplňuje i nezbytnou estetickou funkci díla (formativní pomíjím). Tuny citací a mott sice autor tu a tam odlehčuje groteskními kombinacemi (např. hned za Neználka ve Slunečním městě od N. Nosova zařadí Horatia), přesto ale jejich přemíra vadí. Přemítavé a “poučné” digrese retardují děj převážně rušivě, ačkoliv by se naopak v souladu s žánrem detektivním, duchařským apod. mělo přímo táhnout na branku, což v jiných svých prózách Fencl výborně umí. Autor naštěstí využívá i vhodné retardace – např. lyrické popisy a retrospektivy. Právě zde je “jeho parketa”. A zvláště silný je tam, kde se opírá o osobní zkušenosti z reálného prostředí.

Smíš zůstat mrtev je nejvíce ze všeho milostný román.
Milostný román empirického autora: příběh nenaplněné lásky Iva Fencla. Autoterapeutický příběh-sen s dobrým koncem. Příběh – snad bezděčně – upřímně sobecký. Neboť to, po čem empirický autor Ivo Fencl a jeho empiričtí čtenáři ve skutečnosti hladovějí, není milovat, leč být milován. Nemilovaný Ripley Lorenc tudíž nejen smí, ale dokonce musí zůstat mrtev. Aby byl již brzy opravdu a neprůstřelně zbožňován. Zbožňován nikoliv Ivaninou láskou partnerskou, nýbrž láskou mateřskou. – Šťastný to muž.

Ivo Fencl

Knižně debutoval r. 1993 v Rodokapsech Iva Železného titulem Žena s velkou puškou. Následovaly četné novely a povídky “s tajemstvím”: hororové, duchařské, fantaskní, detektivní, s prvky sci-fi; např. Stvoření z jeskyně (Rodokapsy I. Železného 1995) nebo první část románu Stroj na vraždy (Nemesis 1996). Sbírku hororů Stvoření z jeskyně a jiné povídky (2005) naleznete také v internetové Knihovně Dlaně. Fenclovy příběhy “s tajemstvím” programově navazují na klasické vzory (E. A. Poe, H. P. Lovecraft aj.) a se starosvětskou romantičností i hravým nadhledem se vyhýbají brutálním efektům všech pozdějších “drsných škol”. Další žánrovou linii, umělecky ambicióznější, reprezentují jeho prózy milostné a psychologické, např. povídky otištěné časopisecky Ostrůvek jich dvou; U řeky, v proudu a v posteli; nebo uveřejněné na internetu Sněžná pohádka či Normální svět. Autor je vypráví s citlivostí až téměř “ženskou” (přesněji: tradicí dosud přisuzovanou hlavně ženám), nicméně umí demaskovat pokřivenou současnost i v kafkovsky laděné alegorii (povídka Osobní od-dělení). Mnohé Fenclovy rukopisy teprve čekají na svou publikační příležitost (např. fantasy Žiji, ježek v kleci) a spisovatel pilně pracuje na dalších.

Ivana Blahutová, pokráceno redakcí Citarny.cz

The post Smíš zůstat mrtev. Množství žánrů a témat, jež zvládá spisovatel Ivo Fencl, je obdivuhodné first appeared on Čítárny.

IVO FENCL / PUBLICISTA, SPISOVATEL

Nový Chesterton – znáte chytřejšího spisovatele?
Na mezinárodním veletrhu Svět knihy 08 v Praze jsem párkrát potkal Alexandra Tomského a jenom čirou náhodou si před jedním z těch setkání koupil jím do češtiny přeloženou knihu citátů z G. K. Chestertona. Tomský ony pasáže vybral z Angličanových článků… Líbí se mi podobné náhody a překladatel mi knihu podepsal plný energie i radosti a pohotově vylovil (a to rovnou z hlavy) i aforismus. Alkoholik i abstinent jsou na tom ve vztahu k alkoholu stejně. Oba ho vnímají jako drogu, smál se: „Vy jste ňákej smutnej!“ Měl pravdu – a když jsem sklopil oči k deskám knihy (Karmelitánské nakladatelství 2007, 304 stran), teprve jsem si povšiml celého znění titulu: Úžas, radost a paradoxy života v díle G. K. Chestertona…

Stále skvělý Gustave Flaubert (12.12. 1821 – 8.5. 1880)
V Praze jsem si (také úplnou náhodou) koupil i několik let starý výbor z Flaubertových dopisů Dílo je vše (Arbor vitae 2005). Nejčastější adresátkou těchto psaníček byla Louise Coletová, ale i George Sandová, Guy de Maupassant či Edmond de Goncourt. Poměrně extrémní Flaubertovy názory na psaní jsou známy, přesto či právě proto stojí jejich esence za projití. Cituji z dopisu na téma psaní paní Bovaryové: … byl velmi spokojený s mojí scénou líbání. Ale před tímto místem je jiné, jež obsahuje osm řádek a stálo mne pět dní práce.

Klasika v novém kabátě
Knižní veletrh na Výstavišti byl opravdu mezinárodní, a tak tu své dílo Bartleby a spol. (Garamond 2006) podepisoval i portugalský autor Enrique Vila-Matas (nar. 1948).
Písař Bartleby je, jak známo, už klasická povídka Hermanna Melvilla (česky vyšla samostatně) o muži, který náhle odmítne účast na šedi svého světa a zemře. Vila-Matas vztáhl dnes tento „nečin“ na životy celé dlouhé řady spisovatelů, kteří se odmlčeli anebo dokonce zmizeli a kteří možná i udělali lépe, že v psaní nepokračovali. Pověstný J. D. Salinger je ovšem jenom jedním z nich…

Neutápějme se ale pouze v literatuře, ačkoli útěkem ona určitě není, číst znamená postavit se tváří v tvář skutečnosti v jejím nejkoncentrovanějším stavu, míní totiž ústy své hrdinky belgická spisovatelka Amélie Nothombová (nar. 1967 v Japonsku), autorka nejen loni u nás vydané knížky o vztahu krásky a ošklivky Antikrista (Garamond).

Biografie génia jménem Nikola Tesla
Ne, neutápějme se, a čtěme proto i sborník Davida Childerse Nikola Tesla a jeho tajné vynálezy (DOBRA 2008). Autorem podstatné části textu je tu přitom sám titulní génius, a to díky pozoruhodné stati Problematika zvyšování energie lidstva (se zvláštním přihlédnutím k využití energie Slunce). Teslův moderní životopisec Marc Seifert, jehož kniha Nikola Tesla: vizionář – génius – čaroděj vyšla loni rovněž česky, přispěl sem dvěma závěrečnými kapitolami Teslovy laserové zbraně a paprsky smrti a Tajná historie bezdrátové komunikace, po čemž publikaci uzavírá přesný přepis dokumentů FBI o Teslovi. Bohužel ale plný navždy začerněných míst!

Redakce doporučuje oceněnou knihu!
Domek pana Stilburyho, magický román Ivo Fencla

The post Spisovatel Ivo Fencl doporučuje knihy Chestertona, Flauberta i Teslovu biografii first appeared on Čítárny.