Ivo Fencl a jeho mimořádně vypečené parodie na upíří příběhy. V 64. kapitole románu „Jednou kousnutý, dvojnásob plachý“ je popsáno zvláštní utkání mezi Bobby Fischerem a Draculou: Bobby je pouze telepaticky napojený na hrdinku knihy, lékařku Zuzanu Ambrožovou, nebo ona si to namlouvá.
Dracula a jeho „asistentka“ Ivana (dáma, co mu již podlehla) mají Zuzanu v moci ve vsi s názvem Mrchovláčka, ale Dracula jí dává jako gentleman šanci a ona, když vyhraje šachovou partii, může dokonce zachránit svého kamaráda. Jde-li upírům věřit.
Kniha Ivo Fencla se nijak neobrací proti církvi. Ano, vystupuje tam (již zesnulý) kardinál M. Vlk a takřka padne do zóny upířího vlivu, ale nakonec vítězí a je veleben, i když trochu v nadsázce.
Na konci knihy stojí hlavní hrdina po jeho boku a oba jsou připraveni upírům dál čelit. Kniha je parodií, ale s legendami o upírech autor pracuje odpovědně, dokonce na mnoha místech cituje ze starých kronik a lidové slovesnosti…
Kapitola 64. aneb Smíš zůstat Fischer
MOTTO A. Neklidný duch vynálezce šachu Abdula Kásima bloudil dlouho všemi končinami světa a zhruba každý půlrok nad někým vyhrál. Tu nad Korčným, tu nad Karpovem. Zvláštní, že vždy vítězil v dvacátém tahu; než mu to nandal Bobby Fischer – v šestatřicátém. Ne tahu, ale roce. Od té doby se Abdul neobjevil. Vybráno ze šachové latiny
MOTTO B. Kalkulovat ještě neznamená analyzovat. Šachista provádí první, aniž se namáhá s druhým, a šachy tudíž hodnotíme mylně, sledujeme-li jejich vliv na povahu myšlení. To neokázalá hra dámy klade na vyšší úvahové schopnosti výraznější a prospěšnější nároky než nabubřelé hračkaření šachů, při kterém každá figura táhne jinak a každý tah má odlišný význam. Co je pouze spletité, se mylně, a je to běžný omyl, pokládá za něco hlubokého. Stěžejní úlohu v šachu hraje totiž jen pozornost a v devíti případech z deseti vítězí soustředěnější nad bystřejším. Oproti tomu v dámě existují jen tahy jednoho druhu a mají málo obměn, takže pozornost nezatížena a jedna strana dosáhne převahy výlučně zásluhou ostrovtipu. Edgar Allan Poe
Uklonil se smyslně a jistě mě rád viděl polonahou: „Ivano? Podejte nám, prosím, šachovnici.“
Řekla jsem: „Možná byste si mělo oba raději přečíst čtyřiašedesát kapitol nějakého upířího románu, ne?“ Ale otrokyně Ivana již přikvačila a šachy ležely mezi mnou a hrabětem a vyhlížely jako slušně sešikované řady dvaatřiceti vyřezaných bojovníků z nějaké Švankmajerovy dílny. Nebeský Měsíc se jejich dvaatřiceti dřevěných hlaviček jemně dotýkal s maximální distingovaností nezávislého pozorovatele.
„Bílé, Zuzo?“ A když jsem se nijak neangažovala, vybídl mě hrabě dvorně: „Jak víte, bílý začíná.“
„Pro mě – za mě.“ A táhla jsem čistě mechanicky.
Ivana od nás uctivě odstoupila. – Měla vykulené oči. Odůvodněně: šachům rozuměla asi jako koza čínštině. Ale pozorovala nás uctivě. Jako dva zcela výjimečné soupeře.
„Valná většina lidí hraje v životě jen jedinou, a to vymezenou roli,“ dal se hrabě do řeči. „Souhlasíte?“
„Jo. Ale to samý se týká smradlavých tchořů a upírů.“
„Snad,“ hnul filozoficky pěšcem.
Zamyslela jsem se a v duchu kvapně listovala Umbertem Ecem, Orlandem Bloomem a Montague Summersem. Po vteřině snahy povídám takto osvěžena: „Smrdí mi to rigidní přežívání vašeho mrzkýho těla, které ve skutečnosti vegetuje jen jako bylina.“
„Koneckonců to bude obdobné roli některých lidských hovad.“
„A my, to my máme svobodu!“ vyhrkla z povzdálí neskutečně přitažlivá Ivana, která už Draculovi podlehla.
„Kuš, lemro,“ okřikl ji decentně. „Ale pravda,“ otočil se ke mně zdvořileji. „Aspoň to platí tady nad sladkou vsí Mrchovláčkou. Svoboda! Ubozí otroci ve frontě na bankomat a upíchnutí v rozprodaných fabrikách. Horko těžko přežívají jenom do polední pauzy.“ Odmlčel se. Po kratičkém zamyšlení citoval Heideggera, což vynechám.
„Dost!“ okřikla jsem tu zrůdu. „Jaký Digger? Nietzschem to přece končí! Definitivně. Dál nic nevydumali. Filozofie? Om. Ale, ehm, jak to – svého času – dělával Bobby Fischer? Taky odvádíte rafinovaně mou pozornost od královské hry?“
„Máte pravdu,“ táhl s nonšalantní samozřejmostí dalším černým pěšákem. „Vážím si vašeho názoru, Zuzano, protože jste takřka onen Nietzsche, ale většina takzvaně živých jsou embrya či omrzliny na těle. Onuce králů. Pominu-li skotské horaly, Lawrence z Arábie, Salmana Rushdieho a Rudyarda Kiplinga.“
„Ještě byste před závorku musel přidat pár krasobruslařek.“
„Jste vtipná, ale většina vašich kurýrujících svět kolegů ani netuší, kdo byli Jaroslav Dietl, Ina, Blažej, Ema a Cvach… Kdo ještě dneska uzná, že i Napoleon Bonaparte byl regulérní upír?“
Povídám: „Děkuji za pokus o humor, ale jsem v práci zanesena přísně specializovaným samostudiem. Zase tak jsem tohle neměla čas promýšlet.“
„Aha. Tak má poklona. Aspoň víte, že vám cosi chybí. Ale to nám z obživlého svrabu nepomůže.“
„Chce se mi zvracet,“ povídám. Ale absolutně jsem se nenechala vytrhnout ze soustředění a vyčkávala na šachovou šanci. Žvanil dál: „I upíra Jerzy Kosinského musela utratit FBI. Mátožné mouchy, mydlící se navzájem ve smetaně, jsou lepší než idioti v parlamentě, co si den co den víc koledují o prestižní post dobrovolných dárců krve.“ Olízl rty. Táhla jsem věží.
Milenec krve mi po pauze sebral dámu. Měsíc osvětloval šachovnici a podobně stylizovanou desku stolu. Jako by lhostejně jsem se ptala: „Co když prohraju?“
„Odsud z Mrchovláčky neodejdete,“ mlaskl co veliký degustátor a pootočil oko zálibně za Ivanou.
„A když ti to natřu, křápe, do deseti minut?“
„Budu grant: budete moct vypadnout,“ napodobil pískavě teplouše. „Ale Michael Jackson by zůstal, upozorňuji, a taky si to rozmyslíte.“
„A co Elvis?“
„Dávno tam s námi koštuje.“
„Co přítel mého táty? Doktor Ludvík Souček?“
Nadlouho se zahleděl k bělavým horám snů. Neodpověděl.
„Jak ráda z téhle prdele vypadnu,“ táhla jsem prvně jezdcem. „A jste šizuňk.“
Zavrtěl hlavou. „Vladovo slovo mělo vždy váhu. Rozesmál se filištínsky. „Obzvlášť nad kůlem.“
„Nebylo by – v tom případě – možné si zahrát o mého přítele?“
„O kterého? Já o žádném nevím.“ Zaťukal si na hruď. Zarazil se s královnou ve výši mých dmoucích se ňader.
„Jeden je,“ povídám.
„Má únosný prospěch? Nepropadá?“
„Jak z čeho.“ Raději jsem se urputně soustředila. „Ostatně nechodí do školy.“
„Asi ani dlouho nechodil, co? Je imbecil?“
„O to nejde, hrabě, a jestli vás do pěti minut vypráskám, vaše hordy ho pustí. I proto, že je blb,“ dodala jsem jako fiškus.
„Lorence? Spravedlivá prostoto! Máte ho mít, ale nemyslím, že byste měla koněm táhnout zrovna tak.“
„Nebo radši,“ odpověděla jsem… a hrabě se nahrbil jako kocour. Víckrát se mě mást již nepokusil, jako se mu to naopak vyplatilo s mnoha českými velikány, majestát jednoho z nichž mi svatosvatě vyvstal. Tento důstojný pán v dětství pásal strakaté krávy co syn svobodné matky na vsi a udatně pomáhal prát a vychovávat tři mladší sestry. Ač se jako mládenec nedostat na medicínu, zvládl jinou vysokou a byl archivář v Českých Budějovicích. „Nicméně miluji centrifugy a rychlé vozy Porshe,“ objasnil k stáru tisku. „Lety. Církevní booklety. Knihy. A vždycky jsem toužil být buď Algym nebo rovnou Bigglesem, tím leteckým esem. Mít blíž k Bohu, haleluja. A když letos v zimě Hospodin dá a snese se místo hovna bílé nadělení, tak si to užiju na běžkách nad Belvíkem, kde je v hotelu fantastická koprová.“
„A co se církve týče?“
„Mou optikou jsou klíče. Ale, cha, ne klíčky poštovního vlaku s penězi. Ty od chrámu poznání.“
„I kladívko? Co třmínek?“ mátla ho záludně televizní redaktorka Prokšová.
„Třeba naslouchat. Přizpůsobit se prostým potřebám věřících. Akceptovat strukturu každého skeletu a mou optikou nikdy nebyla víra v politický upíry.“
Povídám: „Když už hrajeme o Lorence, hrabě, nerada bych opomněla Jeho Eminenci kardinála Miloše Vlka.“
„Co? Snad byste nechtěla zachránit budoucího papeže všech upírů.“ Ušklíbl se. Bylo ale cítit respekt. Tady si nezahrával. Kořil se. Předem. „A vůbec! Nemudrujte.“
„Válím, ne? A vy, vidim, ani nevíte, co je DVOJÍ hra a kolik všedních útrap a strastí obnáší tajné poslání a každodenní tvrdá služba pro spásu církve, třeba za oběti.“
Figura v jeho ruce se opět zastavila ve výši mých ňader. Váhal. „Na co narážíte?“ zeptal se. „Kdyby byl Miloš Vlk nějaký dvojitý agent, dávno by podával zprávy Vatikánu. I o mém sexuálním zaměření, paní doktorko.
Ale Vlk jest věrný dokonce mně. Jako rotvajler.“
Lhal? „Až mu řeknu o vašem nemístném návrhu, udělá si akorát kolečko na čele.“ Sebral mi dalšího střelce a hned věž. „Dostal mě sem do Čech na prestižní Mrchovláčku, to je taky trochu škola. Sice platím vysoký nájem, ale za pěknou věc. Chutnou. A jde to z církevních fondů, takže mi to naprosto nevadí.“
„Za jakou dobrou věc?“
„Prostě za kulturu. A Vlk? Vy nic nechápete. Ctí starého Richelieua. Dostal mě z nejhoršího marastu. Nezapomínám. Provždycky pro něj hodlám zůstat požehnáním. Leda to se dá zvát jeho pravým údělem a službou. Uznávám, že i řemeslem urozených. Ze kterého se zaživa neodchází.“ Odmlčel se.
Lživě povídám: „Pokud se znova soustředíte na hru, bude vám protentokrát odpuštěno.“ A nedala jsem se vyvést z míry, ačkoli jsem přišla o pěšce a jemu sebrala pouze jezdce.
„Keců bylo dost, Zuzano, sklapněte. Hleďte si zbylých tří figurek… Především bych se vám rád zmínil o tom, že jsem nikdy neprohrál.“ A Ivana se v dáli uchichtla. Následně bylo slyšet jen občasné ťuknutí dřeva o stůl. „Nekecá-li,“ uvědomila jsem si pochmurně, „už možná nikdy neuvidím ani Šimona, ani Kristýnku. Natož Lorence.“
„A nikdy neměl zdání, jak se dává mat!“ zazněl mi z paměťové schránky Wabi Daněk, což mě přece vzchopilo. Z praktického hlediska mě ovšem nepopíchl karbaník Wabi, nýbrž šachista Bobby.
Nebyl tady, ale ve vzpomínkách. Bodl by. Ani dnes už nevím, nakolik uvědoměle jsem prsty zabrousila ke kapse, abych nahmatala jeho fotku, a navzdory veškerým atestacím jsem se pokusila uvěřit, že se na pomuchlaný snímek telepaticky napojí. Přišel by sice až z kráteru Fudži, ale jde o životně důležitý zápas v malé zemi. Možná se jedná o záchranu světa. V neutuchající měsíční záři jsem se zářně pokusila přejít do ofenzivy, ale hrabě byl jako sfinga a hrál jako stroj a se mnou to brzy vypadalo bledě. Zůstával důstojným soupeřem s tváří hráče pokeru a Ivaně má situace lahodila. Její obličej bych vám přála vidět. V mrzkosti ji odhaloval a slyšíce její chichot, stiskla jsem Fischerovu fotografii pevně.
Až jsem ucítila pot. Tu… Jako by v dlani došlo ke zkratu. Najednou jsem věděla: „Aha, i Bobby zrovna hraje.“ V Osace? Ne. S kterýmsi filmařem. Hlavní, že se šachem nepřestal.“
„Jak by moh, mami,“ řekl mi kdysi Šimon a dopis, který mu nejslavnější šachista všech dob zaslal, se mi původně nelíbil, ale myslím, že je každému rozumnému víc než jasné, že to Bobby rasisticky nemínil. Má lepší starosti, takže to dál mnohým bytelně naklepává. „Šachy jsou celý jeho život, mami.“ A kolikrát jen to naklepal každému z upírských počítačů! Viva.
Jako bych jej viděla. Veliký. Hraje i s umělou inteligencí a žije pouze pro hry a nikoli pro prohry. Říkala jsem si: „Vím, že tvému mozku, Bobby, nemůže stačit jediná partie. Vím, že si bokem – v duchu – přehráváš další etudy. Ne? Cvičíš tajný triky. Jógu duše. Kdo může popřít, že rád nevyužíváš i onu Šimonovu rafinovanou partii? Jednu z milionu vsázených v úhledných vnitřních zahradách tvé fenomenální paměti. Jednu z pozoruhodných. Co? Zvedl jsi na druhé straně Země už konečně zelenou tvář? Zvedám fotku, takřka ji drtím dlaní!“ Což jsem praktikovala toužebně a hrál sice s režisérem dál, ale vzápětí zvedl od šachovnice oči. Nerudně, ale ustrnul.
„Co? Já tě vyrušila? Koukejme. Dostáváš vztek? Jak je tvým zvykem! Hrej za mě. Já to dál nedokážu.“ Přišla jsem právě o jezdce, ač jsem jinak doma s Šimonem hrávala obstojně.
„Tvůj konec,“ neudržel se hrabě. Ivaninu tvář přizdobil úsměv: sotva popsatelný. Vylepšily by jím svá renomé Greta Garbo i Michel Pfeifferová. A Bobby? Jako bych jej viděla. Na dálku. Sedí u stolu v Osace a jeho charismatická, vytáhlá postava zničehonic vstává co poplašený čárový rozhodčí. Uzřel Krista?
Mě. Každopádně zvedl oči a mozek se změnil v dynamit, ale vnímavý dynamit. Jeho milostné návrhy, pravda, oželím, hlavně bude-li Bobby mýma očima odteď šmírovat Draculu. Nechť se usadí. Ať najde vlastního upíra. V sobě. „Protože teprve začne tóčo, zebro blbá!“ šeptala jsem k Ivaně. Teprve stane síla proti síle.
Vůle proti vůli. A Dracula? To bude první psychopat. A Bobby Fischer?
Výsostný telepat.
Modlila jsem se k Alláhovi, aby Draculu zaskočilo a aby energie prýštící z Fischerova fenomenálního mozku (IQ 187) překonala nesmrtelnou energii vampýří. Orodovala jsem horoucně, aby se „můj“ Bobby jako lovec nejen vyrovnal Abrahamu van Helsingovi, ale dalece, fenomenálně ho překonal. „TY – TO – DOKÁŽEŠ!“ tepala jsem v duchu do bicí soupravy nejmenované značky. „Jakýpak nedomrlý Tři zvonky! Ty ho rozmetáš! Už proto, že tobě vždycky šlo o vítězství, nejen účast.“ Mnula jsem fotku a mnula ji zběsile a nezávislému pozorovateli by to, kdo ví, splývalo s masturbací. Volnou rukou jsem přesunovala loutky času a Dracula pokaždé reagoval okamžitě. Zbavil mě další věže.
Měl schopnosti, ale o Fischerově pomoci a vlivu ani ponětí. Mnula jsem na obrázku jak Bobbyho, tak jeho Filipíňanku. Rodina není jen základ státu. Je vše.
Kéž se konečně něco energie a lásky přelije prostorem. Nejinak, prosím, zní Zuzanina úpěnlivá prosba bohům veškerého Východu. „Nespěte! Godzillo, já Zápaďanka skvěle léčím i hraju. Nemám jenom nutkání, mám i utkání. Bobby, jestli se přidáš, já ti garantuji, že ti bez ptaní vyplním jakkoli nesmyslnou neschopenku. Jsem lékařka všech lékařek a přidáš-li se nejen spořádaně, ale řádně, už nebudeš hrát za obyčejnou doktorku. Budeš tvořit nejpřekombinovanější situace uvnitř ďáblice. Čechy? Lepší Filipín!“
Já mu věřila. Jako synovi. Tajně jsem doufala, že po Fischerově boku úplně neostrouhám a budu čertovo kvítko. Naše umy přinejmenším srovnám: do toho! Podle regulérních pravidel, odsouhlasených Mezinárodní federací (hoj a skol). Mnula jsem Bobíka jako pominutá: „Miluji tě.“ Šíbovala jsem figuru za figurou. Měnily postavení pojednou až čarovně. „Ouha!“ říká si jistě hrabě a já se křenila i na Ivanu. „Paráda. Nic neponechávám náhodě. Ani čistě Bobbymu. Dědo, od čeho jsem brala rozum? V tandemu ti to natřem, mrtvolo! Chladnokrevně.“
Mozek mi pracoval jako málokdy. Edgar Poe a úvahy o Dámě? Pch. „Šachy a tebe miluju, Bobby, můžeš naprosto vše. Pojď! Přidržuj se mě skrz nitě. Když už jsi přišel, vstoupil, pobuď. Smíš zůstat. Živý, ty čertisko plachý. Dovoluji ti to jako dáma.
„Jsi spanilý bílý král. Diktuj si podmínky. I já diktuju.“ Jenže jsem se s Bobbym příliš zapovídala a škobrtla. Hú! Jejda. Krucifix! Hrabě mé chyby využil a dlouhým skokem mě připravil o čtyři pěšáky. Čtyři chudáky naráz. „Smilování.“ Byl to masakr. Vteřinu, druhou, třetí se výsledek partie kolíbal nad bezednou propastí věčného utrpení a mně se tmělo před očima, zatímco Ivana výskla. Pak… Přece mi cosi vjelo do ruky. Pravý grif. Už jsem věděla, čím zabráním kolapsu. Nápad za nápadem vstupovaly do příslušné přihrádky mozku a v následující minutě byla šachovnice rozpálena do běla. Na obou stranách došlo k těžkým ztrátám. Připomínalo to dávný zimní duel jiných dvou ďáblů, Hitlera a Stalina. Šli jsme taky do toho a z masakrovaných pěšců odletovaly třísky. Taky šlo o Evropu. Švankmajer by si rval šediny. Ty škody na figurkách! Ale bez škod a bez vůdců vítězství není a nebude. Teď! Já, husa. Chtěla jsem jako vždycky uplatnit čistě své zkušenosti a individuální vůli, i drala se před neviditelného Bobbyho, ale přecenila síly. Příliš bohorovně jsem chtěla hraběte (někoho tak strašlivého) rozmetat do otrub.
Místo uspokojení přišel trest a měla jsem spatřit vlastní potupný konec. Doplatím na pýchu a naivitu. Šachovnice není ordinace. Královská hra má k psychoterapii ještě notný kousek. Tu… Udeřila jsem se do čela.
Možná bych ještě prohrát nemusela! Nevynikám – i dík dědovým radám – odmalička briskní schopností ovlivňovat protihráče psychologicky? Proč toho víc nevyužívám? Co je na tom nakonec nemorálního? A hraběte deseti posledními, a to mistrovsky volenými tahy (i když nebudou matematicky nejlepší) vykolejím a možná, uvidíme, na to stačím bez Bobbyho, protože tahy budou nečekané jako zemětřesení a Draculu postaví před nejtěžší rozhodnutí. „Vražedná šachovnice Marsu!“ zašeptala jsem k Měsíci. „Zůstaň, Egare Burroughsi.“
Jenže deset tahů za mnou – a já přicházím o dvě další věže. To už není legrace. Hrabě neodvratně vítězí. A milená jeho? Radostně se chichotá. Tu… Stal se zázrak, nebo nevím, a měla jsem pocit, že se partie ujal Bobby. Přece. Přece totálně. Válel. Velmistr osobně. Co se dělo, bych vám přála vidět na širokém plátně. Maně vzpomínám, který režisér chtěl o šachu natočit úplně nejlepší film. Už Forman?
Především vím, co se odehrálo nad Mrchovláčkou, a lze to nazvat jediným slovem. SVISTOT. Jak jemně jen Bobby hrál, s jakým citem, jak cele. A přece za mě nastoupil plynule i nenápadně, a přece o něm hrabě neměl tušení. Přece se Bobby dokázal prát jako chlap, ale zároveň mým původním tempem. Nijak mě nepokořoval, neudělal nápadnou. Neuvěřitelné. Fenomenální. Existenciální. Excelentní. Mnou ztracenou partii s nepochopitelnou bravurou zázračně zachránil.
Sebral Draculovi poslední tři věže (mou rukou) a hrálo se dál, až do úplného vyčerpání. Koncert z konce prosince. Blamáž. Bobby určující tempo i směr. Určující, co přesně mám na soupeře ušít a ve kterou chvíli. A Bobby? Monument autistického ega vykovaný snad ze zlata. Jako jím také třeba Baťa byl – a ruka mě poslouchala, anebo Bobbyho, zatímco druhá žmoulala v skrytu fotografii.
Jenže hrabě byl nezničitelný a teď… Sám Bobby dvakrát zaváhal. Najednou jsme přišli o královnu. O věž. Zase o věž. O tři pěšce. Masakr masakrů. Tak neuvěřitelnou partii jsem nehrála nikdy; jaký román by o ní asi napsal Karel Poláček. Nic naplat, přišli jsme ještě o další důležité figury, dokonce i mého oblíbeného oslíka. Má dosavadní důvěra v „Bobíka“ zakolísala, poněkud. Vzápětí jsem iniciativně využila neobvyklý úskok. Dvojitou rošádu, kterou naposled zkoušel Aljechin v devětatřicátém, ale zflikoval ji, a to strašlivě. Mně vyšla.
Dokonce bez Fischera. Jenže to stejně putovalo „do kelu“. Začala jsem v duchu s lepší terapií – a vzpomínala na Šimona. Na jeho šachové triky. Vzpomínala jsem i na Kristýniny a spolu s rodinou Fischerovou tu stály proti Draculovi rodiny dvě. Spojené. Ani celé divadlo mého života ale nepomáhalo a já sykala bolestí: Bobby očividně dávno zapomněl na Osaku a pohyboval se ve mně stále sebejistěji. Přece pořád s klidem a musím říct: šlo mu to. Nejinak vypadá památné spojení geniálního šachisty a dobré lékařky. Nejinak funguje vtělení. „Au!“ opakovala jsem mnohokrát, ale Fischerův spurt za to stál. Nikdy jindy už jsem nic podobného nezažila. Šlo to srovnat leda s neokoralým, neokázalým milováním. Hrát s Bobbym bylo skoro takové, ale Dracula ovládal šachy lépe než jeden milion automatů dohromady, a snad proto, že byl upír, skutečně ještě nikdy neprohrál. Došlo k dalším těžkým našim ztrátám na oslech a mezcích. A přece jsme se nevzdávali. Z kordů sršely jiskry. Prchající žirafy hořely namodrale plynovým plamenem a přišly na řadu i Draculovy zebry. Ivana si vztekle servala pruhované triko, když byl masakrovány. Hořce se rozplakala. I tak se zdálo, že jsme já a Bobby vyřízeni. Tu… Jako když do Fischera střelí. Jiskra! Díky mně? Ne. Pouze nikdy nepodléhal beznaději a vzchopil se pokaždé a hrál. Mohli jsme se pominout. „Až mi utrhne ruku!“ cítila jsem. A co?
Ať. Kimble umí šít. Je schopnější než MacGiver. Jen kdyby se to podařilo, Šimone! Abych nezapomněla, opravdu ti odpouštím, že jsi Bobbymu psal,“ a znova jsem se maximálně soustředila a nemyslím pouze na šachovnici, protože na tu a Fischera jsem byla koncentrována stále. Na syna. Teď ještě i naň, ale něco vysadilo. Můj mozek? Na chvíli odmítl reagovat šachově a… „A KONEC!“ uvědomila jsem si, ale figurky se kupodivu dál hýbaly, mé ruce jakbysmet. Činily se jako otrokyně lampy a jen díky Bobbymu. Navíc postupoval správně. Mé prsty skákaly ještě správněji. I já skákala v duchu slastí, znovu a znovu. Sice jsem byla Draculou drcena, masakrována, ale opětovně se konsolidovala a byla svá. Se sebou sladěna. Promýšlela jsem značný počet tahů dopředu. Už zase jsem se chytila. Už zase jsem chlapskému Fischerovi přispívala ženskou intuicí.
„Přestaneš, ty jedna,“ uslyšela jsem pokárání Velmistra. Čerstvou krev do žil nic podobného nevstříkne. Sklesle jsem, jen už přihlížela, nic víc. Přihlížím dosti magickým pohybům vlastní ruky a líbám v duchu portrét Žida v Japonsku. A Bobby?
Postupoval jako Hannibal, už zas kosil Draculovy sklony i slony. Nedal se, machr, a já se s ním v duchu milovala. Zastupoval mě nikoli jen jako právnická osoba, ale mistrovsky. Reguloval mě profesionálně a vedl a dělal si se mnou, co chtěl. Promýšlel občas sto osmdesát sedm tahů dopředu, a přece pořád nic nekončilo. To ty byla, Šimone, hra.
Mě většinou rozmetáš. Tam… S velkým Bobbym jsem se toho tu noc naučila víc. Až pozdvihla nás bríza a stala jsem se plachtou vlastních snů o svobodě. Cítila jsem čerstvý chlad mořského vzduchu a hrnul se mi do hlavy z oceánů Japonska. Má královna dává Draculově mat. Současně to uprostřed mé hlavy zasyčelo, jako když se přepalují drátky, a ještě než se spojení s Východem definitivně přerušilo, slyšela jsem poslední Bobbyho slova vyštěknutá vzpurně do překvapené tváře zaskočeného hraběte, asi jako by se proti němu Velmistr zprudka naklonil: „A příště tě zabiju!“
Jednou kousnutý, dvojnásob plachý – Ivo Fencl | KOSMAS.cz
https://www.kosmas.cz/knihy/552791/jednou-kousnuty-dvojnasob-plachy/
