Je libo rakvičku, nebo věneček? Vzpomínáte? Ladislav Fuks a jeho příběh o „spalovači mrtvol“, trochu podivínském a pilném zaměstnanci pražského krematoria Karlu Kopfrkinglovi, patří do prvního období spisovatelovy tvorby. Vyšel roku 1967 a spojoval bolestnou reakci na předválečné dramatické situace republiky a celé Evropy s groteskními a černými psychologickými a dějovými motivy.
Jestliže se tato próza označuje jako psychologický horor, správně to vystihuje autorovu a vypravěčovu fascinaci zlem a smrtí.
Charakterizovala i titulní postavu, jež se v průběhu překotných událostí a pod vlivem mefistofelského přítele ochotně přizpůsobovala nabídnuté příležitosti ke kariéře „vyvoleného“ a končila vraždami a izolací. Je ovšem třeba připočítat smutně ironický Fuksův vypravěčský styl, který jakoby neosobně, věcně nebo cituplně vede dialogy, popisuje a „hraje“.
Příběh působí nejenom drasticky, ale i panoptikálně. Příběh, odehrávající se na samém konci 30. let v pražských kulisách v době mnichovské kapitulace a okupace, představuje až obludně logický vývoj „malého“ člověka k přijetí zla; patologický případ sleduje až k dovětku s datem pětačtyřicátého roku. Díky vnitřnímu napětí lidského příběhu a literárním kvalitám a rovněž díky úspěšnému filmovému zpracování se Spalovač mrtvol počítá k nejlepším prózám Ladislava Fukse i ke klíčovým dílům moderní české literatury.
Spalovač mrtvol | Ladislav Fuks | Odeon, 2013
“Tou nejhorší lstí zla je, když samo o sobě prohlásí, že není.“
Motto Fuksova Spalovače mrtvol
Slavný hororový příběh je známý i filmovým zpracováním Juraje Herze a je dnes řazený k těm nejlepším českým filmům.. Totální psychologický snímek staví na životním výkonu Rudolfa Hrušínského, který se na oněch 95 minut stal oním omezeným človíčkem, z jehož činů a mluvy pramení všechen ten děs, který neurčitě cítíte.
Režie: Juraj Herz | Hudba: Zdeněk Liška
Hrají: Rudolf Hrušínský, Vlasta Chramostová, Jana Stehnová, Miloš Vognič, Ilja Prachař, etc.
Ukázka z knihy…
„Zákony o kremaci,“ přerušil ho Willi, „ty my máme také. Ty má každý lidský stát snad kromě Vatikánu, který žeh neuznává. Ale proč nedal tenhle lidský stát nám Němcům právo na sebeurčení? Proč bránil Němcům v Sudetách posílat děti do německých škol? Proč přepadal naše lidi v pohraničí a střílel do nich?
Co…“ řekl na námitku pana Kopfrkingla, zda je to pravda, „jestli je to pravda? Ty to nevíš? A co ta bída zde, sám jsi jednou přiznal, že to tu s bídou sem tam ještě neskončilo. Jsou tu žebráci, jsou tu ženské, které prodávají na trzích místo králíků stažené kočky… tohle v Říši není možné už ani dnes a nejsme ještě zdaleka ze všeho venku. Ručím ti hlavou, že dnes v Sudetách není už jeden jediný žebrák, a jak je to dlouho, co je Vůdce osvobodil?“ řekl a napil se, „ne, Karl, aby bylo jasno, K válce nesmí dojít. Násilí musí být potlačeno a všude. Tahle republika je ztracena. Polsko pro ni nehne ani prstem. Beck dojednal s Göringem podíl, který mu připadne při likvidaci republiky, a Malá dohoda je v rozkladu. Je konec.“
„To je to už vskutku tak daleko?“ zavrtěl pan Kopfrkingl hlavou a chtěl ještě něco říci, ale Willi ho rázně přerušil.
„Ještě dál,“ řekl, „tahle republika je jen jedna bašta nepřátel. Jsou ještě nepřátelé jiní a Vůdce zúčtuje i s nimi. My Němci,“ řekl a usmál se, „jsme povolaní k tomu, abychom udělali pořádek. Nastolíme v Evropě nový, šťastný, spravedlivý řád,“ Willi vstal, přešel jídelnu a pak se zastavil u skříňky.
…Po večeři pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řekl: “Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu.”
A vzal židli a šli, dívala se na ně kočka. “Je tu horko,” řekl pan Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod ventilátor, “asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá.”
Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: “Co abych tě, drahá, oběsil?”
Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to.V předsíni si vzal kabát, šel na německou kriminálku a do protokolu nadiktoval: “Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla židovskou krev a nesnesla žít po mém boku. Snad tušila, že se s ní dám rozvést, že se to nesrovnává s mou německou ctí.”
A sobě v duchu řekl: “Litoval jsem tě, drahá, litoval. Byla jsi skleslá, zamlklá, ovšem, jak by ne, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musil. Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla…”
Lakmé byla zpopelněna v Chrudimi u Slatiňan… a pan Kopfrkingl byl po svatodušních svátcích jmenován ředitelem pražského krematorie.
…„Půjdeme hřbitovem,“ řekl Milimu, „zadem je hezčí cesta než přes nádvoří. Než jsem se stal ředitelem, chodíval jsem tady v poledne na procházku. Škoda že tvá nebeská matka je už v Pánu.“
Když vcházeli do hřbitovní brány, slyšeli za prvními náhrobky nějaký hluk a praskot, jako by tam kdosi skákal a syčel, a pak se proti nim vyřítila nějaká žena se svazkem korálů a kloboukem s pérem, ukazovala za sebe a pištěla, za ní se hnal jakýsi malý tlustý muž v tvrdém klobouku a s holí a volal: „Kam letíš, ty… tady nejsou žádný věže, to je hřbitov. Byla si na hřbitově…“ a zastavil se, vztekle zavrtěl na pana Kopfrkingla hlavou, na jeho černé vysoké boty a zelený klopený klobouk se šňůrou a pérem, a řekl: „Je to blázen, to mi dělá furt. Myslila, že jí vedu na ňákej masakr…“
„Jistě ji to přejde,“ řekl pan Kopfrkingl vlídně a tlustý sňal klobouk a začal si otírat čelo.
„Pojď,“ řekl pan Kopfrkingl Milimu vlídně, chlapec hleděl vyjeveně, „asi nějaký záchvat, to ji přejde, anděl mezi námi, lékař, jí pomůže. Mili,“ řekl, „ne aby ti někdy napadlo brát do úst nějakou třaskavou kuličku. To by mohl být velký malér. Chutnal ti ten věneček?
Pak prošli hřbitovem mezi hroby, na nichž ležely věnce, a ocitli se před budovou krematoria. Ve vrátnici se třásl psík s dlouhým nehtem na malíčku, viděl pana ředitele ve vysokých botách a klopeném klobouku s pérem a ukláněl se, oči měl podlité a slzavé. „Jestlipak ho zachráním,“ myslil si pan Kopfrkingl, „budu ho muset propustit nebo mu pomoci do blázince.“ Kývl mu rukou a šel dál. Zavedl Miliho do chodby k šatně, k vyhaslým žárovištím, byl tam cítit lyzol a chlapec se chvěl jak jehně.
„To jsou ty pece?“ chvěl se a nejistě koukal.
„To jsou ony,“ usmál se pan Kopfrkingl, „snad by ses, prosím tě, nebál. Vždyť jsou prázdné, vždyť se nespaluje. Ty se, Mili, když někam jdeme,“ usmál se, „bojíš vždycky, já nevím, po kom to máš. Bál ses tenkrát před panoptikem, bál ses na boxu, bál ses před rozhlednou… copak se ti něco stalo…?“ Pak řekl:
„Tuhle jsou knoflíky k železné oponě v obřadní síni, tuhle teploměry, tuhle mikrofon, aby mohli zaměstnanci poslouchat hudbu… tak to jsou ty naše dobré mechanismy, automatismy… támhle na tom lešení jsou ta kouřová okénka do pecí, ta však vidět nemusíš opravdu… Tuhle visí tabulka, tu znáš, počkej, kouknu se…“ Pak přešli kolem skladu plechových válců na popel s průměrem 16 cm a výškou 23 cm, byl tam cítit lyzol a chlapec se chvěl jak jehně… „to je sklad válců na popel,“ řekl pan Kopfrkingl, „je to normalizované…“ a pak vešli do přípravny k rakvím.
„Zde vidíš pana Daňka,“ usmál se pan Kopfrkingl, „tuhle doktora Veverku, má rakev dost těsnou, chudák, až mu dají víko, bude mu ležet na čele, tuhle je pan Piskoř… ten zemřel na andělskou nemoc… ale to nic. Ukážu ti tuhle rakev,“ usmál se pan Kopfrkingl a šel k jedné zatlučené rakvi s číslem 5 a jménem E. Wagner, „je zatlučená, protože se už nebude otvírat. Nebude se vystavovat, v pondělí jde odsud rovnou do obřadní síně.“ Pan Kopfrkingl vyňal z kapsy kleštičky a otevřel víko.
