Málokdy se sejde, že nejprodávanější kniha roku je zároveň kvalitní knihou. Takové jsou Ezopovy bajky. Pravda, jedná se sice o převyprávění Jiřím Žáčkem, ilustrované Adolfem Bornem, nicméně oba počiny autorů jsou nadstandardní. 

Za mimořádnou prodejností knihy je nejen oblíbenost obou autorů u čtenářů a všeobecná znalost kvalitních bajek, ale také talent spojený s mimořádnou pracovitostí, vlastnosti, které jiným, neprodejným autorům chybí.

Ezopovy bajky byly písemně zpracovány už ve 3. století př. n. l.
a do veršované podoby je převedl jako jeden z prvních Demétrios Falerón. Autorem latinského, veršovaného textu se stal Phaedrus.
Později na tyto záznamy navázal známý Jean de La Fontaine nebo Ivan Andrejevič Krylov a další, kteří bajky převyprávěli. U nás to byl např. Jiří Kolář, Pavel Šrut a právě Jiří Žáček.

Ezopovy bajky. Převyprávěl Jiří Žáček, Ilustrace Adolf Born, vydal Slovart 2015

Více o knihách… Ezopovy bajky. Světový unikát s nejpovedenějšími ilustracemi Jágra, Borna, Hollara, Mézla

Jiří Žáček a Adolf Born pracovali spolu i na knize pro děti Hrůzostrašné pohádky

O tom, kdo byl Ezop, píše doslovu knihy Jiří Žáček:

„Podle dějepisce Herodota žil v Malé Asii v 6. století před Kristem otrok Aisopos čili Ezop. Byl prý hrbatý, znetvořený a koktavý, ale hlavu měl bystřejší a myšlení pronikavější než lidé urostlí a zdraví. Uměl pobavit posluchače zvířecími bajkami a vtipnými příběhy, ale zdaleka ne všichni jeho současníci byli jeho obdivovatelé. Traduje se, že byl v Delfách popraven za údajné rouhání bohům. Ezopovi byla připisována většina starověkých bajek, zapsány však byly až po třech stoletích od jeho smrti.
Mnohokrát byly převyprávěny prózou i ve verších a najde se jen málo těch, co by nevěděli, kdo byl Ezop. Ale ať už se ten moudrý muž jmenoval Ezop, nebo jinak, ať už žil v 6. století před Kristem, anebo jindy, ať už byl thráckého původu, nebo jiného, hlavní je, že jeho bajky dodnes nezestárly. Svět se za tu dobu změnil od základu, lidé létají do vesmíru a dorozumívají se přes celou zeměkouli, ale ovládají je tytéž radosti, vášně a zlozvyky jako Ezopovy současníky. Proto jim tak dobře rozumíme – dospělí i děti.
Vzít do rukou převyprávění Ezopových bajek od Jiřího Žáčka a číst si s dětmi moudré a vtipné příběhy, prohlížet si ilustrace Adolfa Borna a povídat si o životě, to může být chvíle, která se nám zapíše do paměti.“

Ukázky bajek:

Bouře na moři aneb Příliš mnoho štěstí škodí

Převozník na svém člunu převážel obyvatele jednoho ostrova na druhý ostrov. Vtom se přihnala bouře; moře se rozběsnilo a neovladatelný člun se zmítal ve vlnách. Vyděšení cestující naříkali, volali bohy na pomoc a loučili se se životem.

Dobří bohové pomohli, bouře se utišila a nešťastníky, kteří si před chvílí zoufali, zaplavila obrovská radost. Jásali, objímali se, dali se do tance, až se rozkymácený člun převrhl a všichni se utopili.

Ach ano, kdyby té radosti nebylo tolik, mohl ten příběh skončit pěkným happy endem!

Poutník a pes aneb Kdo se loudá

Jeden muž se chystal na dalekou cestu. Byl to člověk důkladný a rozvážný, a tak i jeho přípravy byly důkladné a rozvážné.

Oblékl se do cestovního oděvu, zabalil náhradní oblečení, přidal zásobu jídla, nezapomněl na psací náčiní, rozmyslel si, kam ukrýt peníze.

Venku na něj celou tu dobu čekal jeho pes.

„Proč se tu jen tak povaluješ?“ pokáral ho člověk. „Copak musím všechno dělat já? Hoď sebou a přichystej se na cestu!“

„Já jsem připravený,“ štěkl pes a zavrtěl ohonem. „Čekám jenom na tebe!“

Bůh a opice aneb Kdo je nejkrásnější

Boha Dia napadlo odměnit nejkrásnější mládě, proto k sobě sezval všechna zvířata. Přišli živáčkové ze souše, připlavali obyvatelé moří, přiletěli ptáci.

Za zvuků fanfár sestoupil z Olympu Zeus a procházel sem a tam. I bohu se těžko vybírá z tolika roztomilých mláďátek.

Jak si tak lámal hlavu, koho vybrat, padl mu zrak na opici, která chovala v náručí malé ušaté opičátko s vykulenýma očima. Bůh se rozesmál:

„Tvé opičátko je nejošklivější stvoření, které jsem kdy spatřil!“

Pak důležitě odkráčel.

Opice k sobě něžně přivinula své děťátko a řekla mu:

„Je mi jedno, co se líbí mocnému Diovi. Já znám jen jedno nejkrásnější mláďátko na celém světě, a to jsi ty!“

The post Ezopovy bajky, za které Jiří Žáček a Adolf Born obdrželi cenu Český bestseller 2015 first appeared on Čítárny.

Jiří Žáček se Strážcem majáku cítí na své chalupě ve Frýdlantu. Zde napsal knihu poznámek, aforismů, fejetonů a básní, ve které vysvětluje, že opravdovými strážci majáku jsou pro něj čtenáři.

Básníci a spisovatelé jsou jako mořeplavci na bludných korábech a vratkých kocábkách, vezoucích náklad pravd a lží, metafor a frází, teorií a hypotéz, a nebýt těch, kdo na imaginárních majácích rozsvěcují reflektory a zapínají sirény, dávno by všichni psavci ztroskotali.

Strážce majáku je povolání pro cvoky, píše Jiří Záček.
A mnoho jich také končí v blázinci anebo sebevraždou. Kdo zhlédne film o bouři, která zaplavuje vrcholy bretaňských majáků, začne chápat, proč většina z nich má automatickou obsluhu. Kdepak idyla – tobogan do pekla.

Když Jiří Žáček stoupá od řeky Smědé k chalupě, jejíž okna se vřezávají do tmy jako světlomety, připadá si jako strážce majáku nastupující do služby. To moře pod ním není moře vody, nýbrž moře mlhy, ale i mlha je voda a hukot větru v korunách stromů zní jako hukot příboje. Troubení aut v mlze připomíná sirény lodí. Ve svém majáku zapisuje myšlenky, nápady, poznámky, připomínky, protimluvy i básně.
Básník pracuje, i když spí, vždyť proto je strážce svého majáku.

http://www.jirizacek.cz

Ukázky z knihy / Jiří Žáček / Strážce majáku /

Milý chlapče, před 18 lety a 9 měsíci jsi slavně zvítězil v maratónském běhu spermií k mateřskému vajíčku, při němž jsi předběhl miliony soupeřů. Buď na to hrdý, ale počítej s tím, že srovnatelného úspěchu už nikdy v životě nedosáhneš!

Když se nadšený prvňáček učí číst, ještě netuší, kolik tlustých knih je připraveno, aby mu s nimi strážci mravů vytloukli z hlavy vlastní názor.

Chcete-li si uchovat něžnou vzpomínku na město svého dětství, musíte se včas odstěhovat. A chcete-li si uchovat něžnou vzpomínku na svou první lásku, nesmíte se s ní oženit.

Rodíme se do celoplanetárního blázince, kde všemocné zločinecké mafie, maskované za ctihodné, lidstvu prospěšné instituce, usilují o náš život, o náš majetek, o naši svobodu i duši.
Když se našim rodičům podaří skutečný stav světa před námi aspoň na čas utajit a uchránit nás před všemožnými nástrahami, můžeme mít pocit, že jsme prožili pěkné dětství, a uchovat si duševní zdraví až do věku, kdy budeme dostatečně odolní a otrlí, abychom pravdu o nejlepším z možných světů ve zdraví přežili.

Proč si krásné ženy opatřují škaredé psy? Vedle šeredného psiska lépe vynikne jejich půvab.

V čem spočívá moudrost mládí? V nedůvěře ke smrtelné skepsi stáří.

Zvířata jsou našimi planetárními bratry, jsou stejně povedenými výtvory evoluce jako my a všechny tzv. vědecké teorie o tom, že zvířata nemyslí a necítí, patří na čelné místo dějin lidské blbosti.

Město, kde místo ptačího zpěvu slyšíme vytí aut, kde místo vzduchu dýcháme výfukové plyny, kde se člověku nepodaří přejít ulici, dokud semafor neukáže zelenou, přestává být svobodným územím a stává se čímsi na způsob koncentračního tábora.

Manžely a manželky nám vybírá náhoda, ale děti máme od Pánaboha. Dokonce i my neznabozi.

Knihy se dnes ucházejí o čtenáře s rafinovaností kurtizán. A když je nenajdou, uchřadnou jako staré panny.

Naprogramované hvězdy českého šoubyznysu jsou programově vydáváni za rebely a rebelky.
Ale to už by se za rebela mohl vydávat i pimprlový Kašpárek!

Práce pro zatvrzelé donkichoty: Z panství kumpánů, spřeženců, sektářů, spiklenců a mafiánů
udělat přátelský svět.

Nic není nemravnějšího než mravokárně vztyčený prst ve chvíli, kdy máš člověku v nouzi podat pomocnou ruku.

Konzumní společnost určuje cenu člověka podle toho, kolik zbytečných nezbytností kupuje.
Čím víc toho koupíš, tím větší máš cenu. A tím méně svobody.
Kamaráde, víš, proč tě tvá žena začala nenávidět? Ne proto, že ji už nemiluješ, nýbrž proto, žes dopustil, aby tě přestala milovat. Neboť tys ji oklamal – vzbudil jsi její lásku, přestože jsi jí nebyl hoden.

Paraziti musejí umět přesvědčit o své nepostradatelnosti. K tomu je zapotřebí vysoká kvalifikace, nejlépe elitní vysoká škola. Bez ní a bez nutných rodinných konexí se z vás těžko stane ministerský dveřník nebo nosič per vyšších hodnostářů.

I slova se opotřebovávají, stárnou, umírají. Jazyk má také své hřbitovy.Postůjme s úctou nad nebožtíky, kteří našim praotcům pomáhali dorozumět se se světem!

AB je emancipovaná žena a je na to hrdá. Na živobytí si vydělává sama, do společnosti chodí s přáteli, na sex má milence, na mazlení psa, na zpověď psychiatra, na domácí práce hospodyni, na výchovu dětí chůvu. Nač tedy potřebuje manžela? Aby si měla komu postěžovat, že musí být emancipovaná.

Ze staré dobré pravdy se stala pouhá informace. Cítíte ten rozdíl? I stará dobrá lež se zmodernizovala, stala se z ní dezinformace. Jak vědecky, jak důvěryhodně to zní!

Vladař nemusí umět vládnout mečem – má své generály, maršály, admirály. Vladař nemusí vládnout moudrostí – má své moudré rádce. Proč se tedy právě on stal vladařem?

Muži se před ženami stydí za to, že jsou hraví, proto svým hrám říkají hobby. A když muž nemá žádné hobby, tak si aspoň hraje na to, že je chlap.

Laskaví lidé nikdy nepochopí, jakou zvrácenou rozkoš přináší ubožákům týrání bližních. Stejně jako ubožáci nikdy nepochopí, jak může někoho těšit být k lidem laskavý.

Bázlivé a zlenivělé lidstvo si vymyslelo specializaci: Vojáci ať za nás bojují, filozofové ať za nás myslí, politikové ať za nás rozhodují, šaškové ať nás baví a básníci ať si za nás drásají duši!

Konzumenti uctívají jen ty nejdražší věci; jak by si mohli vážit radosti, která je zdarma?

„Lásko, vilu, rolls-royce a jachtu ti může koupit každý prachatý blb. Ale napsat ti báseň z lásky jako já a učinit tě nesmrtelnou, na to žádný blb nestačí.“
„Ale může si na to najmout tebe, miláčku!“

Konečně si Západ našel poezii, které rozumí – kuchařské knihy pro lidi i domácí mazlíčky. Kuchař je pravý básník naší epochy, kuchař je hrdina TV pořadů pro gurmány a labužníky, kuchař je čaroděj, který z nestravitelných životů vykouzlí nejlahodnější delikatesu.

Při čtení knih se musí přemýšlet, a to většinu lidí obtěžuje; většina nechce přemýšlet, protože myšlení bolí – oni vyžadují příručky s jednoduchými návody k použití světa, svých bližních, i sebe sama.

Všichni rodičové považují své dcery za nejkrásnější a nejroztomilejší bytosti na světě. Jak to, že to ti natvrdlí mladíci nevidí? Každá dívka si zaslouží aspoň jednoho trubadúra, který jí v noci pod oknem zapěje horoucí vyznání, a aspoň dva horkokrevné kohoutky, kteří se o ni ráno pobijí v souboji.

Naši předkové se báli ostudy jako čert kříže. Jaká hanba, přijít o dobré jméno či dokonce o čest! Dnes, v epoše informací, vnímáme ostudu jako bezplatnou reklamu. Nerozlišujeme už pravdu a lež, ušlechtilý skutek a lumpárnu – rozhodující je už jen intenzita informace.
Raději ostudu než mlčení!

Kde vládne patos bez oponentury humoru, tam se nakonec vždycky začne lhát. Proto všichni lháři milují patos a nenávidí humor.

Porovnáte-li škaredé zadky opic s půvabným pozadím lidských krásek, je jasné, že ženy na rozdíl od mužů nepovstaly z opic, nýbrž z kentaurů.

České dějiny jsou pochopitelné jedině za toho předpokladu, že naše prapraprapraprapředky nepřivedl k Řípu praotec Čech, nýbrž Jára Cimrman.

Proč se vlastně zdokonaluje lidské poznání? Proč vědci celá dlouhá staletí luští pozemská i kosmická tajemství? Proč vynálezci jako na běžícím pásu vymýšlejí čím dál zázračnější vynálezy? Opravdu se tolik úsilí nejgeniálnějších mozků planety vynakládá jen proto, aby pár nejbohatších vydřiduchů udělalo co nejvýnosnější kšefty?

Jen milující muž se dokáže vzdát ráje samoty, aby ženu uchránil před peklem osamění.

Slibovat lidem ráj a zřídit pro ně očistec je nejvýnosnější byznys všech dob. Ten virtuální ráj nám potom prodají ještě desetkrát, stokrát, tisíckrát.

Není právě lidský rozum tím danajským darem, který na nás nastražili zlomyslní bohové?

Úsměv je zbraň slabých – nemá k dispozici žádnou armádu. Ani ji nepotřebuje, protože s armádami se lepší svět vybojovat nedá.

The post Jiří Žáček jako Strážce majáku. Aktuální kniha poznámek, aforismů a fejetonů first appeared on Čítárny.

Jiří Žáček, jeden z nejpopulárnějších českých básníků a spisovatelů píše jak vypadala cenzura kdysi a dnes. Asi naštve hodně lidí, ale ti kteří skutečně myslí a hledají souvislosti, to rozhodně nebudou. Koneckonců znáte to přísloví o potrefené huse, co nejvíc kejhá, ne? (redakce)

CENZURA PŘED ROKEM 1989

„Vzhledem k tomu, že jsem začal publikovat v půli 60. let, bral jsem cenzuru jako samozřejmou součást literárního provozu. Dodnes nevím, zda u nás fungovala systémová cenzura, anebo osobní či skupinové likvidační strategie namířené proti lidem, kteří tak či onak překáželi držitelům moci.
Mluví se o tzv. černých listinách zakázaných autorů, ale nikdy jsem takovou listinu neviděl, ani v letech, kdy jsem byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. Možná měl takovou listinu šéfredaktor či ředitel, možná byla imaginární. A možná měli své osobní černé listiny všichni šéfové všech vydavatelství, divadel, rozhlasu a televize a ovšem i kádrováci všech sort.

Co bylo předmětem cenzurních zákroků?
Ve většině případů jistě ne literární texty či díla, ale jejich autoři za občanské postoje. Tzv. následná cenzura, která se zabývala texty již publikovanými, naučila většinu spisovatelů autocenzuře. Jako autor jsem si ověřil, že za normalizace se zakazovaly i básně; nemusely být ani příliš kontroverzní, podezření vzbuzoval i čistý humor.

Příklad:
V 80. letech jsem publikoval v Dikobrazu a Kmenu sérii veršovaných humoresek a parodií, a jak mě informoval známý, který měl jakýsi kontakt na ÚV KSČ, „soudruzi se na mě zlobili“. Patrně nacházeli satiru na poměry i tam, kde nebyla. Když mi roku 1982 vyšla humoristická knížka Okurková sezóna, nejhorlivější člen ÚV nechal rozmetat sazbu mé knížky aforismů, připravené k vydání v Mladé frontě.

Nebyl však jen bdělý ÚV KSČ, bdělí likvidátoři působili i v guberniích.
Někdy v 80. letech uvedl mladý herec Zdeněk Mahdal na učilišti v Rokycanech pásmo z mých epigramů a nějaký místní horlivec ho udal, že kazí mládež protisocialistickými srandičkami; začala ho vyšetřovat StB a teprve když se vyšetřovatel informoval na všemocném ÚV, bylo mu řečeno, že podezřelé texty vyšly v oficiálních časopisech, takže o nějaké diverzi nemůže být řeč.
Ano, horliví blbci okresního formátu pravděpodobně napáchali mnohem víc zvěrstev než ti krajští nebo ti z ústředí. Mimopražští disidenti by asi mohli vyprávět.“

A CENZURA DNES, V DOBĚ TZV. DEMOKRACIE PO ROCE 1989?

„A jak je to s cenzurou dnes? Asi bude záležet na tom, jak budeme cenzuru definovat.
Věřím, že systémová cenzura neexistuje, ale jsou redaktoři či jejich šéfové, recenzenti, autoři literárně historických učebnic a slovníků, členové grantových komisí atp., kteří uplatňují cenzurní manýry proti autorům jiného politického vyznání, popř. proti autorům, kteří se „provinili“ tím, že si dovolili publikovat v době, kdy jiní byli zakázaní, anebo si dovolí mít jiný názor na minulost a přítomnost, než se dnes nosí.

Své by o tom mohl říci Michal Černík, těsně předlistopadový předseda Svazu spisovatelů, který se prokazatelně snažil vracet do literatury řadu zakázaných autorů, nebo Jaroslav Čejka, který se pokoušel o totéž během svého několikaměsíčního působení v ÚV KSČ, anebo třeba Karel Sýs, na něhož bývalí vrtichvosti uspořádali mnohaletou štvanici, jež by se dala nazvat „Kopněte si do Sýse“; spojenými silami dosáhli toho, že mnoho knihkupců odmítalo a patrně dodnes odmítá prodávat Sýsovy knihy.
Příznačné je, že horlivými lustrátory jsou nejčastěji lidé, kteří mají sami máslo na hlavě.

Staletá zkušenost: vlastní hříchy nejsnáze zakryjeme mravním rozhořčením nad hříchy svých bližních.
Nemluvím pouze hypoteticky. V 90. letech mi jistá redaktorka rozhlasu sdělila, že jsem u nich na černé listině, ale kdybych to chtěl zveřejnit, ona to z pochopitelných důvodů popře. Proč mi to tedy říkala? Aby mě pobavila? Bral jsem to jako český folklór; kdo by se zabýval paranoiky, kteří si kompenzují mindrák nebo špatné svědomí inkvizičními úlety? …

Kromě toho existuje i cenzura mlčením, která je u nás patrně nejrozšířenější.
A nedokazatelná – každá redakce snadno obhájí soustavné přehlížení díla toho či onoho spisovatele výrokem, že recenzují pouze díla, která považují za literaturu, přičemž co je plnohodnotná literatura, určují oni sami. Stejně nedokazatelné jsou osobní či světonázorové averze editorů literárně historických publikací, antologií a čítanek, případně snaha vyhovět dobovým tancům.

V širším smyslu je celá česká literatura likvidována (cenzurována) našimi nekulturními politiky, kteří na dotaci kvalitní domácí literatury přidělují čím dál méně financí ze státního rozpočtu, jako by chtěli vyhovět globalizačním trendům: proč podporovat českou literaturu, když ji stejně co nevidět převálcuje literatura světová?“

CENZURA ZA FIALOVY VLÁDY 2021-2025 (redakce)

Mezitím se ale situace dost změnila. K horšímu. Od roku 2021-2025 za vlády Fialova gangu.
Fialova vláda po 30 letech vypustila pomalého krakena a rozjela novou totalitní cenzuru názorů občanů. Nejaktivnějším propagátorem byl Vít Rakušan (STAN) ministr vnitra. Fialova vláda začala nezákonně iniciovat blokování a vypínání webů, které mají na politiku a vývoj společnosti jiný názor než probruselská a proukrajinská vláda.
Sám premiér vlády, Petr Fiala (ODS) z Brna, v roce 2022 řekl jasnou dezinformaci:

“My musíme chránit za každou cenu, a na tom záleží i mě, svobodu slova, projevu, všechny atributy, které ke svobodné společnosti patří, na druhé straně lidé mají právo na to, aby informace byly korigovány.“

Neobyčejné politické pokrytectví už na první pohled. Cenzuru jen maskovali údajnou kontrolu dezinformací. Což je v přímém rozporu s ústavou, kde se píše:

Kdo ale bude kontrolovat co je a co není správné?
Ano, tušíte správně. Cenzorské úřady a neziskovky dotované vládou.
A jsme zpátky v nejhlubší totalitě.
Na rozdíl od komunistické, ale i přesto, že máme v ústavě přímo zakotvenou svobodu slova.
Kdo tady porušuje zákon není občan s jiným názorem, ale evidentně vláda s jiným protiobčanským názorem.

Vrcholem arogance moci, stejné jak o tom píše Mňačko, byl vládní web, kde se přímo vyzývá k udávání, což je v přímém rozporu s předvolebními sliby. Viz. foto
Ladislav Mňačko. Jak chutná moc je politický román, který nepřestává být aktuální

Začátkem listopadu 2025 nejhorší vláda v historii podává demisi na základě zdrcující porážky ve volbách 2025.
Jedno z nejhorších politických období po roce 1989 skončilo. Fialova “totalizující” koalice zanechala za sebou rozdělenou společnost, rozvrácené finance a neuvěřitelný dluh 1.2 bilionu korun.

The post Básník Jiří Žáček popisuje totalitní cenzuru do roku 1989 first appeared on Čítárny.

Proč právě hrůzostrašné pohádky? Prototože je děti milují. Dospělí také, jen jim říkají detektivky, horory, krimi, sci-fi. Domníval jsem se, že strašidelných pohádek existují stovky, ale to byl omyl.
Daleko víc hrůzy a děsu najdeme v lidových baladách, jako by platilo: čím blíže realitě, tím více zvěrstev, krutosti a násilí. To potvrzují i dnešní novinové a televizní zprávy, při nichž naskakuje husí kůže i otrlým.

Hrůzostrašné pohádky rozhodně nejsou hrůzostrašné programově.
Téměř všechny mají ušlechtilé výchovné poslání. Boří klamnou idylu a připravují děti na svět, kde existují bytosti, živočichové a přírodní síly, které nás ohrožují. Však ani pohádkovým hrdinou se nestává nikdo, kdo nepřemůže vlastní strach. Spolu s pohádkovým hrdinou jej překonává i malý čtenář či posluchač. Vědomí, že rodič nebo jiný vyprávěč je nablízku, dítěti pomáhá, ale zápas o statečné srdce musí vybojovat samo.

Slovy psychiatra Jana Cimického:

„Naše emoce jsou polární, na jedné straně láska, na druhé nenávist, na jedné straně smích, na druhé pláč, na jedné statečnost, na druhé strach. Obě polohy jsou pro člověka přirozené, a musí být vyvážené. Při čtení pohádek si dítě hledá a osvojuje etické a morální dimenze myšlení a chování. Průprava dětské emotivity prostřednictvím pohádek, i těch hrůzostrašných, je pro psychický vývoj nejen důležitá, ale i nezbytná.“

Každá pohádka odněkud pochází, avšak pohádkové příběhy a motivy kolují ze země do země a dokonce i z kontinentu na kontinent. Například pohádku o čarodějově učni najdeme nejméně v deseti evropských zemích a známé židovské podobenství o člověku, který rozuměl zvířecí řeči, doputovalo nejen do Evropy, ale i do Afriky.

Jak vidět, pohádky procestovaly svět a zdomácněly v různých kulturách již před dávnými a dávnými časy. To by v nás mělo posílit optimistické očekávání, že přes veškeré odlišnosti by si obyvatelé různých zemí a kontinentů mohli rozumět.

Jiří Žáček vedle notoricky známých (Otesánek, Červená karkulka, O dvanácti měsíčkách, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Sedmero krkavců, Baba Jaga, Dlouhý, Široky a Bystrozraký, Kostěj Nesmrtelný, Krysař z města Hameln, Kráska a Zvíře) obsahuje i pohádky víceméně neznámé. Je to vůbec moje nejtěžší kniha, 300 stran v důkladné vazbě, tím se dá v případě přepadení zuřivým analfabetem i zabít.

Hrůzostrašné pohádky | Jiří Žáček | ilustroval Adolf Born | Slovart, 2011

Tři sta let / ruská lidová pohádka

Před mnoha a mnoha lety, a možná ještě dřív, žili v jedné vsi dva mladí muži, kovář a myslivec. Žili jako dva bratři, kam šel jeden, šel i druhý, mluvili společně, mlčeli společně, byli to přátelé na život a na smrt. A ti dva se domluvili, že až se bude jeden z nich ženit, pozve toho druhého na svatbu.

„I kdybych byl mrtvý?“ zažertoval myslivec.

„Ano, pozvu tě, i kdybys byl na pravdě Boží!“ odpověděl kovář.

Zanedlouho se myslivec roznemohl a zemřel. Oplakali ho, pochovali ho, život šel dál.

A brzy potom se mladý kovář rozhodl, že se ožení. Kdo má tak pěknou a milou nevěstu, jako měl kovář, toho mládenecká svoboda netěší.

Nastal svatební den a ženich se vypravil s vyzdobeným vozem pro nevěstu. Projížděli kolem hřbitova a ženich si vzpomněl na mrtvého přítele. Poručil zastavit koně. Slib je slib, pomyslil si a šel rovnou k myslivcovu hrobu.

„Kamaráde, zvu tě na svatbu!“ zvolal – a vtom se hrob otevřel, nebožtík se vztyčil a promluvil:

„Milý příteli, mám radost, že jsi splnil svůj slib! Dovol mi, abych tě pozval k sobě, vypijeme spolu pohár vína jako za starých časů!“

„Kamaráde,“ bránil se kovář, „před branou na mě čekají svatebčané…“

Ale nebožtík se nenechal odbýt:

„Příteli, vypít sklenku vína trvá jen okamžik!“

Copak člověk může odmítnout nejlepšího přítele? Vždyť je to jen okamžik, řekl si ženich a sestoupil do hrobu. Nebožtík mu nalil víno a popřál příteli hodně štěstí. Ženich pohár vypil – ach, kdyby tak tušil, že za ten okamžik uběhlo sto let!

„Vypijme ještě jeden pohár, příteli!“

Vypili tedy ještě jeden pohár – a uběhlo dalších sto let.

„A do třetice všeho dobrého i zlého,“ podal mu nebožtík třetí pohár. „Pak si spánembohem běž za svou nevěstou!“

Vypili třetí pohár – a zase uběhlo sto let.

Přátelé se rozloučili, nebožtík se položil do rakve a hrob se zavřel.

Ženich se rozběhl k hřbitovní bráně – ale zastavil se v němém úžasu. Kde je, proboha, hřbitov? Kde je cesta, po které sem přijel? A kam se poděl vůz se svatebčany?

Rozhlížel se a nevěřil svým očím. Ze hřbitova zbyla jen rozvalina márnice a pár náhrobků, kde bývala cesta, tam se vypínaly vysoké stromy, a po svatebčanech nebylo ani vidu, ani slechu.

Kovář se vydal do vesnice, ale vůbec ji nepoznával. Stály tu jiné domy, jedině kostel byl na svém místě, ale hodně zchátralý. Nenašel ani svou kovárnu. Lidé, které potkával, byli neznámí a cizí. A jejich oblečení vypadalo jako z masopustního průvodu!

Celý zmatený došel na faru, ale místo známého faráře mu otevřel někdo jiný. A když mu řekl, že má mít ve zdejším kostele svatbu, farář zavrtěl hlavou:

„To je nějaký omyl, takovou věc bych přece musel vědět. Jak se jmenujete?“

Kovář mu řekl jméno, farář hledal v knihách, ale nikoho takového nenašel.

„Dnes u nás nemáme žádnou svatbu,“ opakoval mu farář, „ale vaše jméno mi něco připomíná…“

Otevřel obecní kroniku a začal v ní listovat.

„Ano, tady je ta zvláštní příhoda… Ženich se vypravil na hřbitov a zmizel, jako by se po něm země slehla… Marně ho čekali, nikdy už se neobjevil a nevěsta se nakonec provdala za jiného. Ale stalo se to dávno, už je to dobrých tři sta let…“

The post Hrůzostrašné pohádky Jiřího Žáčka. Děti je milují a mají ušlechtilé výchovné poslání first appeared on Čítárny.

Básník a spisovatel Jiří Žáček má na svých stránkách velmi vypečenou moudrost: “Ber život jako peříčko, a odfoukne tě vítr, ber život jako balvan, a potopí tě ke dnu”. Evidentně se tím často řídí, pokud se podíváme na obsah jeho mimořádného díla. Jeho vztah ke knihám a poezie je osudový. O tom nemůže nikdo pochybovat.
Ale kde jsou ty počátky, kde se zakořenila v budoucím básnikovi láska k psanému slovu, poezii…?
Jiří Žáček píše:

Nejmilejší knihou mého dětství je Erbenova Kytice; četl jsem tu hrůzostrašnou a čarokrásnou knihu balad přinejmenším padesátkrát a pořád ještě mi při čtení běhá mráz po zádech.
Neznám jinou podobně sugestivní sondu do bájných časů, kdy lidé sice chodili na mši do kostela, ale krajem bloudily polednice, ve vodách žili vodníci, oživlí nebožtíci ohrožovali  živé nevěsty, lidé se převtělovali do stromů, spravedlnost obstarávali a zavražděné panny k životu křísili kouzelní stařečci.
A na Velký pátek se otvíraly skrýše s poklady.
Já Kytici nečtu, já ji prožívám na vlastní kůži, jako by to byly mé vlastní vzpomínky.

Součástí knížky je lidová balada Osiřelo dítě, kterou mi zpívávala maminka a já ji vždycky obrečel. Aby ne, vždyť to je nejstrašnější horor, jaký znám, tomu se nevyrovnají ani rafinovaně kruťácké filmy Alfreda Hitchcocka! „Když hlavičku češe, krev potůčkem teče…“
Ano, Kytice je fantastický stroj času, který mě přenáší do minulosti. Když se vám taková čarodějná knížka dostane do ruky – nebo spíš do hlavy – ve věku zvýšené vnímavosti, už ji v životě nikdy nezapomenete.

V klukovských letech se stala mou biblí knížka Dobrodružství Toma Sawyera.
Také tuhle rozpustilou a roštáckou knihu jsem nepřečetl, nýbrž prožil. I já jsem byl zamilovaný do spolužačky Becky, i já jsem s věrným kamarádem Huckem Finnem vymýšlel lumpárničky k ukrácení dlouhé chvíle, i já jsem bloudil v podzemním labyrintu a našel poklad.
Tenhle Twainův bestseller geniálně, s poezií a vtipem zfilmovala Věra Plívová-Šimková; film Páni kluci byl nedávno znovu k vidění v televizi a znovu jsem za něj byl režisérce vděčný.

První knížkou poezie, kterou jsem si koupil a mnohokrát přečetl, byly Básně Karla Tomana.
Mám asi pět různých vydání Tomanovy poezie, ale když si chci znovu připomenout jeho stručné, hutné, mužné  verše, neomylně sáhnu po tom starém ohmataném kapesním vydání. Má první uhranutí poezií, především lidovou, spadají samozřejmě do útlého dětství, ale Toman patří dodnes k mým nejmilejším básníkům.

A že jich je! Těch knih, které mě provázely životem, byly stovky. Takže na oblíbenou novinářskou otázku, kterou knihu bych si s sebou vzal na opuštěný ostrov, bych musel odpovědět:
Kterou knihu? Proč jen jednu?
Vezmu si jich plnou bednu!

Ukázka z pracovního stolu Jirky Žáčka, aneb nejen poezií živ je básník.
Domácí úkol 4 (Ticho) Jiří Žáček

Vždycky mě potěší, když se dočtu o nečekaných projevech zvířecí inteligence. Jako nedávno: orangutan v jedné evropské zoo se zmocnil klíče od své klece a po návštěvní době vyrážel na vycházky. Prostě si odemkl klec a když se do ní zase vrátil, zamkl za sebou a klíč uschoval v ústech. Nebýt bezpečnostních kamer, nikdo by nic netušil. Proč nezůstal na svobodě? Protože vyhodnotil své šance na přežití mimo zoo realisticky a vyšlo mu, že nejbezpečnější místo pro orangutany je v kleci.

Není povzbuzující vědomí, že štafetu planetární inteligence neneseme sami? Koneckonců orangutan a člověk jsou prý z 96,4 % geneticky totožní. Škoda jen, že přemnožený predátor homo sapiens dělá všecko pro to, abychom na zeměkouli skutečně zůstali sami. Orangutanů ve volné přírodě už mnoho nezbývá. Možná se ukáže, že i pro člověka je nejbezpečnější místo v kleci.

Okurková sezona / Jiří Žáček
1966—1980
NěKDO
Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže
Někdo kypí zvedá činky
Někdo šidí žaloudek
Někdo má rád prasečinky
Někdo je spíš na soudek
Někdo bere tučné renty
Někdo chodí bez gatí
Někdo platí alimenty
Někdo je zas neplatí
Někdo bije svoji paní
Někdo je zas od ní bit
Někdo mlčí Někdo žvaní
Kdekdo zpívá tenhle hit:
Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže…

Z knihy: Vy mně taky! 1999

http://jirizacek.cz/

Titulní ilustrace: Jiří Žáček. Portrét od Káji Saudka.

The post Básník a spisovatel Jiří Žáček: V dětství ho okouzlila Erbenova Kytice. Co čte nejoblíbenější český básník? first appeared on Čítárny.

Je nošením vína do sudu, když řeknu, že Jiří Žáček s věkem moudří a zraje jako víno. Zvláště v dnešní době, kdy se svět stává natolik hektickým, že spousta lidí si myslí, že jeho složitosti nerozumí. Tak jak se píše v jedné básni této sbírky:
Žijeme v předpeklí a nikdo netuší, kdo nás to vlastně griluje a rožní…

Ale od toho jsou tady nadčasoví bardi, kteří ho dělají jednoduchým a pochopitelným. K takovým mistrům patří například nejen Jarek Nohavica, ale i Jiří Žáček.
Dokazují nám, že pokud zklidníme mysl, uvidíme, že vše je v podstatě jednoduché, vše se v historii opakuje, vše je do velké míry předvídatelné a vše dává smysl.

Sbírka je rozdělena do částí: Zítra už bylo / Život je krátký / Malé básně / Postskriptum
Více: https://jirizacek.cz/

Kamaráde mozku

Můj odedávný kamaráde,
já tě zdravím,
nemuč mě hloupostí a leností
a podlomeným zdravím,
odežeň nemoce a zesil emoce,
nehledej svého nepřítele v těle,
je to jen golem, jemuž velíš ty,
když umdlíš, zavel: Honem do postele,
neriskuj infarkty a mrtvičky a fraktury,
s bližními vycházej tak,
abych nebyl vzteklý
a nenadával hrubě na předpeklí,
a že tě přirovnávám k lenochodům,
koalům a pandám,
buď grand, víš přece, že rád žvandám,
no prostě zachovej mi přízeň jako vždy,
neučiň ze mne blekotu a trosku,
díky, můj věrný kamaráde mozku.

Psychopati vládnou světu

Dobrý přítel z internetu
přeposlal mi moudrou větu:
Psychopati vládnou světu.

Prezidenti, rezidenti,
supermani, prominenti,
stratégové korporací,
papaláši splachovací.
Vždycky velí, kráčí v čele,
likvidují nepřátele,
hrabou prachy, nejsou skoupí,
nás i svět si hravě koupí.

Netvrďte mi, že se pletu.
Psychopati vládnou světu,
my skončíme někde v ghettu.

Báječné místo

Svět je báječné místo k narození,
pokud vám nevadí, že…
napsal před dávnými lety
básník Lawrence Ferlinghetti.
Díky za tu báseň zemské tíže.

Báječné místo k narození
by mohl být svět, ale není.
To samozvaní páni vesmíru ho mění
v svět válek, vražd a zabíjení.
A protože si svoje kšefty silou mocí brání,
je náš svět
báječným místem k umírání.

A nikdo netuší

Staleté pohromy nám křiví páteře
a v noci slýcháš žalmy beznaděje.
Barbaři odevšad ti tlučou na dveře,
blouznivý lide Mistra Metoděje.
Tvé kroniky jsou plné retuší
a kacíři jsou rázem pokorní a zbožní.
Žijeme v předpeklí a nikdo netuší,
kdo nás to vlastně griluje a rožní…

Homo sapiens

Prý mám být hrdý na to, že jsem
ten vítězný a geniální homo sapiens,
ale já na to myslím s děsem.

Ten slavný prapředek měl zabijácké vlohy,
s každým byl věčně ve válce
a všecky bližní vyvraždil, i neandertálce,
zlikvidoval své stvořitele bohy;
vedle něj je i šavlozubý tygr bezzubý.

Ten nejkrutější predátor všech dob
nakonec i sám sebe vyhubí
a nezbude tu po něm ani hrob.

Až přijde do Čech Sahara

Až přijde do Čech žhavá poušť
a nepřežije ani tloušť,
ba ani dvouocasý lev,
co za nás Čechy cedí krev,
až u nás bude Sahara,
Pámbu se o nás postará –
a jestli ne, tak ratata,
přibijeme ho na vrata,
jen ať se pěkně zapýří,
vzkazují čeští kacíři.

Jakou barvu má duše

Žlutou jako pampelišky zjara.
Modrou jako obloha, co nikdy nezestará.
Rudou jako krev, co v žilách teče mi,
stejná jako krev všech lidí na Zemi.
Zelenou jak zeleň luk a strání,
svěží, hebká, zvoucí k milování.
Hnědou jako půda, z které život klíčí.
Bílou jako sníh, jak papír, jako mlíčí.
Černou jako noc, kdy luna zmizí v novu,
nebe, na něž ráno vyjde slunce znovu.
A jak jste na tom vy? I vám jde k duhu,
že máte duši barevnou jak duhu?

Ještě naposled

S tátou jsem kdysi pouštěl draka –
kolik mi bylo? Čtyři nebo pět.
Vyškubl se nám, vzlétl nad oblaka,
možná chtěl vidět nekonečný svět.

A mně se dodnes o tom draku zdává,
jak letím s ním a vidím zvysoka
svět, kde mě čeká štěstí, láska, sláva,
a vítr burácí jak FOK.

Leť, draku, ale vem to pěkně zpátky,
ať je mi zas těch báječných pět let!
Mí kamarádi, moje kamarádky,
poleťte se mnou, ještě naposled!

Křídla

Kdyby naši prapředkové byli ptáci,
létali by.
Ale naši prapředkové
byly ryby.
(Zhruba před půl miliardou roků.)
Že jste v šoku?

Prapodivní tvoři hemžili se v moři:
oči rybí,
zuby rybí,
ploutve rybí,
ocas rybí –
jenom křídla chybí.
Ale evoluce fandí věčné změně.
Myslím na ta křídla
stokrát denně.

Ať se prapravnuci
trochu snaží –
možná za půl miliardy roků
vzlétnou k nebi
silou vlastních paží.
Ryby z toho budou v šoku!
Salamandři z toho budou v šoku!
Psi a kočky z toho budou v šoku!
I ty budeš v šoku, bratře cvoku!

Listopadová

Je pryč, co bylo.
Svět se rychle mění
a stejně jako svět se měníme i my.
Když zjara stromy rozkvetou,
jsme okouzlení
a daleko se zdá být do zimy –
a je to klam a mam a zima je tu,
než stačíš dokouřit poslední cigaretu,
severák serve listí ze stromů i z nás
a z hlubin vesmíru
sem škvírou
čiší mráz.

Život je krátký

Kde život náš je v půli se svou poutí…
Dante Alighieri

Kde život náš je za půlí své pouti,
tvůj svět se hroutí jako domek z proutí.
Dech se ti krátí, trmácíš se k cíli,
a cítíš, jak ti ubývají síly.
Už se ti nechce plout až na Bermudy
a z moře radostí je dávno moře nudy – – –
Život je krátký, beznadějně krátký,
a žádnou chvíli nejde vrátit zpátky.

Vášně, co hřály, dnes už jenom studí,
zbyl jsi sám sobě s vyhořelou hrudí,
plonk jako los, co nikdy nevyhrává –
i kdybys vyhrál, k čemu všecka sláva?
Čeká to všechny, dospělé i děti,
že každý jednou zmizí v nepaměti – – –
Život je krátký, beznadějně krátký,
a přežijí tě sotva dva tři řádky.

Ptám se sám sebe, jestli nepřeháním;
neměl bych fandit romantickým přáním
a noční můry poslat někam k ďasu,
dokud mi zbývá ještě trocha času?
Usmát se na svět aspoň třikrát denně,
splatit své dluhy v nejcennější měně – – –
A že je život beznadějně krátký?
Dny, které přijdou, beru jako svátky.

Na červenou

V duši vám kvasí deprese a zmatky
a radosti si na vás ani nevzpomenou?
V životě vítězí, kdo křižovatky
profrčí na červenou.

Krásy planety

Na Tádž Mahal
jsem nikdy nepřísahal
a pyramidy v Gíze
se hodí leda k psychoanalýze,
neobdivuji raply,
co blouzní o Sixtinské kapli,
a kvůli Machu Picchu v Peru
se na mou věru nepo….
Mám radši jiné krásy planety:
Alžběty, Blanky, Cilky, Dagmary,
Evy, Františky, Gábiny, Heleny, Ivety,
Johany, Kristýny, Libuše, Markéty, Natálky,
Oliny, Petry, Radky, Simony, Šárky, Terezy,
Vlasty, Xenie, Zuzky, Žanety…

Zítra už bylo

Zítra už bylo, zbrusu nová story,
válka je mír a mír, ten plodí spory,
pravda je lež a láska sobectví,
nemoc je zdraví, všední dny jsou svátky,
všechno je jinak, vpřed neboli zpátky,
stáří se ruší – vzhůru do dětství!

S češtinou

Myslím tak, jak mi zobák narost – česky.
Češtinou píšu svoje třesky plesky,
češtinou léčím deprese a stesky,
češtinou krotím hromy blesky,
s češtinou je mi prostě hezky.
A nepřátele češtiny ať Pánbůh změní v mezky.

Můj strážný anděli

Můj strážný anděli ženského pohlaví,
usměj se, polib mě, buď ke mně laskavý.

Ochraň mě před světem, před zlem a před smrtí,
která mne otráví, která mě rozdrtí.

Ochraň mě přede mnou, před pýchou, před běsy,
nauč mě milovat, máš na to profesi.

Můj strážný anděli ženského pohlaví,
jedno tvé objetí mě rázem uzdraví.

The post Jiří Žáček. Život je krátký a dny, které přijdou, berme jako svátky first appeared on Čítárny.

ROZHOVOR:

Pane Žáčku, jste jedním z mála spisovatelů z povolání v dnešní době. Živí Vás skutečně jenom literatura? Jaké je to živobytí v dnešní době, kdy hlavním společenským měřítkem úspěchu v životě jsou ještě zřetelněji než dříve peníze, ne tak duševní bohatství nebo dokonce charakter?
Byl jsem na volné noze patnáct let a měl jsem štěstí, živil mě každoročně vydávaný slabikář, knížky pro děti i pro dospělé, a také spolupráce s televizí a divadly. Loni v lednu jsem skončil s rakovinou v nemocnici a po operaci a dvouměsíční radioterapii jsem se stal invalidním důchodcem. Ale český důchod je tak žebrácký, že stačí sotva na zaplacení činže a všech složenek, takže vlastně pokračuji v existenci na volné noze. A protože jsem už kapánek unavený všeobecným žvaněním, plkáním, blábolením, čím dál víc závidím malířům, sochařům a muzikantům, kteří se obejdou beze slov.

Můžete čtenářům přiblížit názorně, jak vzniká literatura? Jak vypadá cesta od nápadu na papír? Stává se Vám, že nápady na čas vyschnou? Zvenčí to vypadá, že jste závislý na přízni osudu, zda budete mít co psát a uživíte se, nebo nikoliv. Jestliže je tomu skutečně tak, jak se s tím vyrovnáváte?
Ani věda nemá ponětí, co se odehrává v lidské mysli. Díkybohu! Spisovatel potřebuje mít dostatek nápadů, ale možná ještě víc pevnou vůli, aby se donutil z těch nápadů něco udělat. Jak
říkají kolegové prozaici, nejdůležitějším orgánem spisovatele je zadek, protože román, ale i povídka se musí vysedět. U básniček je to jinak, ty se dají skládat i za chůze, jak to kdysi dělával Karel Toman a možná i další básníci. Ale všechno se mění, dnes už spisovatel nepotřebuje ani vymýšlet náměty. Mnoho nakladatelů dnes najímá autory k napsání knížek na módní témata, ale zpravidla se jeden vydavatel opičí po druhém a druhý po třetím, a tak se často objeví deset dvacet titulů o tomtéž. Ještě horší než tato kampaňovitost je boom sekundárního televizního čtiva, jako jsou knižní verze TV seriálů a show, banálních a plytkých, až srdce bolí. To už je fatální triumf blábolu nad literaturou. Na milost beru jen knižní přepisy některých večerníčků.

Co Vás přivedlo k tvorbě pro děti?
Dcera Markéta a po ní také syn Jakub. Nebyl jsem ideální otec, a tak jsem se sám před sebou chtěl vykoupit aspoň básničkami a pohádkami. Ale fandím všem dětem, a tak bych k psaní pro děti nejspíš dospěl i jako bezdětný.

V jednom rozhovoru uvádíte, že děti jsou rozumnější než dospělí. Podle toho až vzdělání a výchova z nich udělá tvory s deformacemi v myšlení a chování. Dá se říci, že v dětech se projevuje nějaká věčná schopnost regenerace člověka, možnost začít znovu od začátku a lépe?
Ano, v poslední větě jste užila výstižné formulace. Ale lidé jsou různí a mnozí se vymykají normě a paušálním soudům, někteří dozrávají jako víno a z jiných stejné zkušenosti udělají shnilotinu. A tak z roztomilého, všemi zbožňovaného děťátka může vyrůst odporný křivák, stejně jako se z protivného, sobeckého a prolhaného spratka může nakonec stát ohromný chlap nebo báječná žena.

Vaše poezie pro děti bývá literárními historiky zařazována do proudu takzvané nezvalovsko-halasovské linie, inspirované zejména poezií Lewise Carrola. Jaký vztah máte Vy osobně k těmto významným osobnostem?
Nezval a Halas jsou géniové české poezie, na kterých jsem se, jako téměř všichni čeští básníci druhé poloviny 20. století, vyučil. Lewis Carrol předvedl profesorům klasického básnictví, jak psát poezii s fantazií a humorem, a je inspirativní dodnes. Bohužel mnoho básnických učedníků Carrola špatně pochopilo a zaplavilo svět lavinou hloupostí bez hlavy a paty v pošetilé víře, že nonsens je každý nesmysl, který je při zatmění mysli napadne. Totéž se děje v divadle, televizi a filmu: převládá pitvoření, pošklebování, parodie, takže divák je nakonec vděčný za klasickou tragédii, kterou tvůrci nezprznili hloupým originálničením.

V současné době jste jedním z mála kvalitních autorů poezie pro děti. Regály knihkupectví jsou dnes přeplněny kýčovitými knížkami se sladkými ilustracemi ve stylu Walta Disneyho. Zdatní veršotepci doplňují tyto obrázky básničkami bez smyslu a půvabu. Předpokládejme, že rodiče pod tlakem reklamy tyhle knihy nejen koupí dětem, ale také je před nimi vychvalují, čímž deformují jejich vkus. Za dob reálného socialismu byla kvalita literatury pro děti do značné míry garantována monopolním nakladatelstvím Albatros, což z tohoto hlediska byla výhoda. Spatřujete v současné absolutní volnosti tvorby knih pro děti nějaké výhody?
Když budeme chápat absolutní svobodu v kultuře jako zrušení veškerých kritérií, pak taková svoboda skoro určitě skončí vítězstvím nevkusu nad vkusem, hlouposti nad inteligencí, kšeftu
nad kulturou. Výrobcům kýče vyhovují zákazníci hloupí, nevzdělaní, snadno manipulovatelní. Což je naprostý opak toho, oč usiluje skutečné umění. Takže rodiče, kteří kupují dětem knižní nebo filmové kýče, by zasloužili nařezat rákoskou přes pozadí, neboť svým dětem evidentně škodí.

Je-li posláním spisovatele vyjádřit, jak jednou napsal Josef Škvorecký, onu “esenci condition-humaine”, co je posláním literatury pro děti?
Ve světě, kde všichni děti vychovávají a terorizují všemožnými příkazy, je podle mne hlavním posláním dětské literatury hrát si s dětmi, inspirovat je, provokovat, ponoukat k přemýšlení, ale ne k tomu hokynářsky pragmatickému chytračení, jak koho ošulit a co kde trhnout. Mělo by to být přemýšlení hlavou i srdcem, kritické i spontánní, a měl by v něm být i humor a fantazie a radost, všechno to, čím děti mění svět k lepšímu. Děti uchovávají to lepší z nás, co jsme my velcí už zapomněli, ztratili nebo zradili. Proto my dospělí potřebujeme děti mnohem víc než ony nás.

Začali jsme Vaším zájmem o děti a jejich duševní svět. Obraťme teď pozornost na druhý konec života: Co si myslíte o stárnutí a stáří? Co říkáte názoru, že „mládí lže a stáří mívá pravdu“, čili že viditelná krása mladého člověka časem pomine a dá pak vystoupit nitru v jeho pravém, nefalšovanému stavu? Je pro Vás stáří „velká hodnota v životě lidském“, nebo se ho obáváte? Mnozí umělci až ve stáří vydali největší plody ducha (Neruda, Zeyer, Goethe, Shakespeare) – myslíte, že Vás také něco takového čeká?
Kdo tvrdí, že se těší na stáří, lže. Ale pokud člověku slouží mozek i tělo, je i šedesátka dobrý věk. Dva metry do výšky už neskočíte, ale dobrá knížka se dá napsat i v šedesáti. Už víte, co chcete a jak na to. Neztrácíte čas pošetilostmi mládí, ale třeba vám ten intelektuální výkon už nestojí za to. Anebo si svůj nejlepší opus necháte sami pro sebe, protože už nemáte potřebu dokazovat světu, jaký jste mistr. Ale takového zmoudření jsem zatím nedosáhl, ještě bych se rád čtenářům pochlubil knížkou básní, aforismů a třeba i prózou. Šedesátka je zkrátka dobrá, sedmdesátka bude horší. Po duelu s rakovinou se nebojím smrti, ale mám strach z tělesné a duševní bezmocnosti, z mnohaletého umírání lidské trosky, která je všem na obtíž, a přesto ji lékaři silou mocí udržují naživu. Člověk by měl mít právo na důstojný odchod ze života. Tohle všechno jsou ovšem předčasné úvahy, protože já bych se rád dožil osmdesátky – však moje bába to dotáhla až na 95!

Zdroj  KROK – Knihovnická revue Olomouckého kraje. Vydává Vědecká knihovna v Olomouci. Ročník 3., číslo 3, s. 2.
(přetitěno se souhlasem redakce, kráceno)

The post Básník a spisovatel Jiří Žáček o dětech, básničkách a poezii života first appeared on Čítárny.

Tak pravil Jiří Žáček: Připadáte si jako Pepek Vyskoč v Jiříkově vidění? Jako Kryštof Kolumbus ztroskotavší na vyprahlé Sahaře? Jako Řehoř Samsa v daleké Bugulmě?
Pak vám možná přijde vhod knížka praštěných, zlomyslných, destruktivních, sexistických a politicky nekorektních výroků pana XY ze žhavé současnosti, jak je zaznamenal letitý autor Divokého vína Jiří Žáček. Text doprovázejí kresby Michala Hrdého.
Jako návnadu přinášíme pár ukázek.

Navštivte webové stránky Jiřího Žáčka >>

Jiří Žáček / Tak pravil XY

„Co je bezútěšnějšího
než pohled na mladého pesimistu?“
ulevil si XY při debatě o mládeži.
„Snad jedině pohled na starého optimistu.“

„Blahopřeji,“ pravil XY příteli, který se oženil.
„Se ženou, která si plete ejakulaci s evakuací,
se nudit nebudeš!“

„Statistika zločinnosti v naší zemi vypadá hrozivě,“
pravil XY při přátelské debatě o růstu kriminality.
„A to jsou ještě dobré dvě stovky zločinců
chráněny poslaneckou imunitou!“

„Dávejte svým dětem pod stromeček hračky,“
nabádal XY před Vánocemi své přátele,
„abyste si na Štědrý večer měli s čím hrát,
až si vaše děti zapálí vaše cigarety,
nalijí vaši whisku a pustí vaše pornokazety.“

„Hlavní město srovnané se zemí,
dvě stě tisíc mrtvých a půl milionu zraněných…“
oznamoval televizní komentátor
katastrofální následky zemětřesení na opačném konci světa.
„Člověku se ani nechce věřit,“ podotkl XY,
„že všecky ty hrůzy nemá na svědomí
humanitární pomoc světových mocností,
ale obyčejné zemětřesení!“

„Ano, i básník se může stát multimionářem,“
pravil XY při debatě o směšných honorářích,
„když místo básnění vyloupí banku…“

„Ty mladé dámy si představují charitu jednoduše,“
pravil XY při mediální prezentaci dobročinné akce.
„Co je platné, že bezdomovce nakrmí a oblečou,
když jim nedají zašukat?“

„Proč musí globalizace ovládnout svět?“
pravil XY při přátelské debatě.
„Aby blbost konečně a neodvolatelně zvítězila
nad zdravým rozumem, který škodí podnikání.“

„Jak to, že nepomáháme
zbídačeným zemím třetího světa?“
zavrtěl hlavou XY při debatě o Africe.
„Cožpak jim nedodáváme kulomety,
plamenomety, granáty, stíhačky a tanky?“

„Poezie má zázračnou schopnost
sbližovat lidi opačného pohlaví,“
podotkl XY při debatě o básnictví.
„Znám to z vlastní zkušenosti.
Chtěl jsem v knihkupectví
zakoupit knížku surrealistického básníka,
který svůj opus opatřil
avantgardním názvem Mrdat.
Když jsem na dotaz sličné prodavačky,
co bych si přál,
odpověděl titulem oné knížky,
zapýřila se a špitla: Kdy a kde?
A to byl počátek našeho báječného vztahu.“

Šílená historie,“ pravil XY poté,
co zhlédl TV dokument o pohnutém osudu
pacienta psychiatrické léčebny.
„Ten člověk dal utratit svého psa,
aby na něj nedonášel tajné policii…!“

XY se v odborném časopise dočetl,
že ještě před 250 lety se většina lidí nedožila více než 35 let,
zatímco dnes je průměrný lidský věk dvojnásobný.
„Tomu říkám pokrok,“ pravil uznale.
„To umožňuje státu a dalším vyděračům
odírat občany dvakrát tak dlouho,
než tomu bylo za nejtemnějšího feudalismu!“

Pro feministky to musí být rána,“
podotkl XY v kroužku přátel zdravého rozumu,
„vidět, že tolik žen si nechalo zvětšit poprsí,
ale žádná si nenechala zvýšit IQ.“

„Jak funguje svět?“ meditoval XY při nedělní siestě.
„Inteligentní doplácejí na hloupé,
poctiví na nepoctivé,
slušní na neslušné.
Kdyby tomu bylo jinak,
naše civilizace by se už dávno zhroutila.“

„Ten se mi líbí!“ zvolal XY
při televizním přenosu volby prezidenta.
„Kdyby se nechal vycpat,
byl by z něj pozoruhodný exponát
v pouťovém muzeu kuriozit!“

The post Tak pravil XY a Jiří Žáček! Aktuální politicky nekorektní výroky pana XY first appeared on Čítárny.

Copak asi dělá Jiří Žáček, kromě toho, že na své chalupě aristokraticky snídá salát ze sedmikrásek a píše a píše? Na svém webu nám sděluje:
“Na besedy už skoro vůbec nejezdím, protože bez hlasivek se vážně moc besedovat nedá, zato autogramiád se zúčastňuji, neboť podepsat se dá i mlčky.”

“Těsně před loňskými Vánocemi jsme s malířem Adolfem Bornem vyrazili do Brna podepisovat společnou knihu pohádek. Na Světě knihy jsme spolu s ilustrátorem Ivanem Mračkem dostali nakladatelskou cenu Edice ČT za pohádkovou knihu Krysáci, vytvořenou podle večerníčků Cyrila Podolského…”

další aktuální zprávy a spoustu básniček najdete na webu: http://www.jirizacek.cz

Kratičký rozhovor o tom, jak jde život…

Začíná babí léto, měl bys nějaký vzkaz pro báby?
Milá děvčata v pokročilém středním věku, buďte na sebe hrdé! Antropologové zjistili, že v dávnověku se úspěšně a harmonicky rozvíjely jen ty populace, ve kterých babičky pomáhaly maminkám s výchovou dětí. Lidstvo přežilo jen díky babičkám!

Co takhle nějaké Žáčkovo haiku?
Jen tak letmo nahozené:
Chuť na čabajku,
to není vhodný motiv
pro něžné haiku.
Má to 17 slabik (5 + 7 + 5), ale chtělo by to ještě políbení múzy, a tu zrovna nemám po ruce.

Věříš na proroctví o konci světa?
Ano, dokonce si myslím, že konec světa už dávno probíhá, aniž jsme si toho pořádně všimli. I ten, kdo nečetl Lovelocka, musí vidět, že živoucí planeta Gaia nám začíná oplácet surovosti, kterých se na ní dopouštíme. Můžeme jim říkat klimatické změny, nebo rány Boží, jisté je, že už nastaly. Dlouhodobá sucha v kombinaci s nevídanými povodněmi, olbřímí hurikány a tornáda, zvýšená vulkanická aktivita, ozónové díry, úbytek pralesů a šíření pouští… Není to konec života na Zemi, ale přemnožené lidstvo je na pokraji kolapsu. Pokud se mu chceme vyhnout, měli bychom strategii založenou na drancování a plýtvání rychle změnit, ale svět se řítí vpřed jako Titanic. To znamená jen jedno: elity vládnoucí světu jsou egoističtí idioti, kteří nemají dost fantazie, aby si uměli představit následky. – Ale třeba jsem starý škarohlíd a svět je báječné místo k narození.

Jiří Žáček a ilustrátor Adolf Born s novější knihou Hrůzostrašné pohádky, ve kterých Jirka Žáček ukazuje především těm mladým, jak mají pohádky pro děti vypadat…

Všeobecně se málo usmíváme a smějeme. Věděl bys radu pro lidi?
Kamarádit s lidmi, s nimiž se cítíme dobře. Nečíst noviny, které evidentně lžou. Neposlouchat   televizi, která nám ukazuje zločince, podvodníky a megalomany, z nichž se nám chce zvracet. A hlavně nevolit při volbách politiky, kteří nám ukradnou nejen úsměv, ale i stát.

A ještě jednu radu nebo vzkaz pro kočky a pejsky?
Vážení čtyřnozí kamarádi, ti dvounožci, co vás týrají a zabíjejí, to nejsou lidé – lidé jsme my, co vás máme rádi a staráme se o vás líp než o sebe. Dobře děláme, protože kdo jiný nás polidšťuje než vy zvířata?

Rozhovor je z roku 2012.

The post Jiří Žáček. Usmívejte se na sebe a nevolte politiky, kteří kradou úsměvy a chuť do života first appeared on Čítárny.

Čarodějné pohádky Jiřího Žáčka s ilustracemi Adolfa Borna jsou o pohádkovém světě, který je vždy kouzelnější a zábavnější než obyčejná skutečnost. Svět, ve kterém žijeme, by lidem z počátku minulého století připadal neuvěřitelný a plný kouzel. Díky televizi dnes vidíme, co se děje na druhém konci světa, díky letadlům létáme rychleji a výš než ptáci.
A přece nás čtení pohádek fascinuje mnohem víc než dnešní, velmi stupidní programy pro děti v České televize.
Proč? Protože pohádky čteme a  tím vstupujeme do našeho magického světa fantazie. A to vám žádná televize nedopřeje.

Jiří Žáček a Adolf Born vyprávějí pohádky z celého světa plné kouzelníků, čarodějnic, kouzelných předmětů. A umí to znamenitě!
Je to svět magický, zázračných schopností a divotvorných proměn, veselé i strašidelné, uvěřitelné i neuvěřitelné.
A pak, malí kouzelníci po přečtení pohádek najednou pochopí, že na nejmocnější ze všech kouzel – lásku – jsou i nejstrašnější čarodějové krátcí.

A co vzkazuje dětem oblíbený Jiří Žáček…

Dobrý večer, kluci a děvčata. Mám nápad – budeme čarovat! Chcete?
Chcete se proběhnout po světě? Vykouzlíme si botky samochodky.
Chcete vědět, co zrovna dělá váš kamarád? Vyčarujeme si kouzelné kukátko.
Chcete se proletět v povětří? Vykouzlíme si létající koberec.
Chcete rozumět řeči zvířat? Zařídíme u hadího krále.
Jste nemocní? Vyčarujeme si jablíčko, které uzdravuje z každé nemoci.
Chcete být bohatí? Vykouzlíme si oslíčka, který třese dukáty.
Anebo raději slípku, která snáší zlatá vejce?
Máte nějaké nesplnitelné přání? Přivoláme džina z Aladinovy lampy.
Anebo zlatou rybku, která plní každé přání?
A víte, které kouzlo je ze všech nejmocnější? Můžete třikrát hádat – však vy na to přijdete sami. A kdyby snad ne, nápovědu najdete v poslední pohádce.

Čarodějné pohádky | Jiří Žáček | Adolf Born | Slovart, 2013
http://www.jirizacek.cz

Tato výpravná sbírka pohádkových příběhů je pokračováním úspěšných Hrůzostrašných pohádek pro malé strašpytlíky, oceněných Zlatou stuhou. Kdysi velmi prestižní cenou pro dětské knihy.

The post Čarodějné pohádky a svět plný kouzel Jiřího Žáčka a Adolfa Borna first appeared on Čítárny.