Proč právě hrůzostrašné pohádky? Prototože je děti milují. Dospělí také, jen jim říkají detektivky, horory, krimi, sci-fi. Domníval jsem se, že strašidelných pohádek existují stovky, ale to byl omyl.
Daleko víc hrůzy a děsu najdeme v lidových baladách, jako by platilo: čím blíže realitě, tím více zvěrstev, krutosti a násilí. To potvrzují i dnešní novinové a televizní zprávy, při nichž naskakuje husí kůže i otrlým.
Hrůzostrašné pohádky rozhodně nejsou hrůzostrašné programově.
Téměř všechny mají ušlechtilé výchovné poslání. Boří klamnou idylu a připravují děti na svět, kde existují bytosti, živočichové a přírodní síly, které nás ohrožují. Však ani pohádkovým hrdinou se nestává nikdo, kdo nepřemůže vlastní strach. Spolu s pohádkovým hrdinou jej překonává i malý čtenář či posluchač. Vědomí, že rodič nebo jiný vyprávěč je nablízku, dítěti pomáhá, ale zápas o statečné srdce musí vybojovat samo.
Slovy psychiatra Jana Cimického:
„Naše emoce jsou polární, na jedné straně láska, na druhé nenávist, na jedné straně smích, na druhé pláč, na jedné statečnost, na druhé strach. Obě polohy jsou pro člověka přirozené, a musí být vyvážené. Při čtení pohádek si dítě hledá a osvojuje etické a morální dimenze myšlení a chování. Průprava dětské emotivity prostřednictvím pohádek, i těch hrůzostrašných, je pro psychický vývoj nejen důležitá, ale i nezbytná.“
Každá pohádka odněkud pochází, avšak pohádkové příběhy a motivy kolují ze země do země a dokonce i z kontinentu na kontinent. Například pohádku o čarodějově učni najdeme nejméně v deseti evropských zemích a známé židovské podobenství o člověku, který rozuměl zvířecí řeči, doputovalo nejen do Evropy, ale i do Afriky.
Jak vidět, pohádky procestovaly svět a zdomácněly v různých kulturách již před dávnými a dávnými časy. To by v nás mělo posílit optimistické očekávání, že přes veškeré odlišnosti by si obyvatelé různých zemí a kontinentů mohli rozumět.
Jiří Žáček vedle notoricky známých (Otesánek, Červená karkulka, O dvanácti měsíčkách, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Sedmero krkavců, Baba Jaga, Dlouhý, Široky a Bystrozraký, Kostěj Nesmrtelný, Krysař z města Hameln, Kráska a Zvíře) obsahuje i pohádky víceméně neznámé. Je to vůbec moje nejtěžší kniha, 300 stran v důkladné vazbě, tím se dá v případě přepadení zuřivým analfabetem i zabít.
Hrůzostrašné pohádky | Jiří Žáček | ilustroval Adolf Born | Slovart, 2011
Tři sta let / ruská lidová pohádka
Před mnoha a mnoha lety, a možná ještě dřív, žili v jedné vsi dva mladí muži, kovář a myslivec. Žili jako dva bratři, kam šel jeden, šel i druhý, mluvili společně, mlčeli společně, byli to přátelé na život a na smrt. A ti dva se domluvili, že až se bude jeden z nich ženit, pozve toho druhého na svatbu.
„I kdybych byl mrtvý?“ zažertoval myslivec.
„Ano, pozvu tě, i kdybys byl na pravdě Boží!“ odpověděl kovář.
Zanedlouho se myslivec roznemohl a zemřel. Oplakali ho, pochovali ho, život šel dál.
A brzy potom se mladý kovář rozhodl, že se ožení. Kdo má tak pěknou a milou nevěstu, jako měl kovář, toho mládenecká svoboda netěší.
Nastal svatební den a ženich se vypravil s vyzdobeným vozem pro nevěstu. Projížděli kolem hřbitova a ženich si vzpomněl na mrtvého přítele. Poručil zastavit koně. Slib je slib, pomyslil si a šel rovnou k myslivcovu hrobu.
„Kamaráde, zvu tě na svatbu!“ zvolal – a vtom se hrob otevřel, nebožtík se vztyčil a promluvil:
„Milý příteli, mám radost, že jsi splnil svůj slib! Dovol mi, abych tě pozval k sobě, vypijeme spolu pohár vína jako za starých časů!“
„Kamaráde,“ bránil se kovář, „před branou na mě čekají svatebčané…“
Ale nebožtík se nenechal odbýt:
„Příteli, vypít sklenku vína trvá jen okamžik!“
Copak člověk může odmítnout nejlepšího přítele? Vždyť je to jen okamžik, řekl si ženich a sestoupil do hrobu. Nebožtík mu nalil víno a popřál příteli hodně štěstí. Ženich pohár vypil – ach, kdyby tak tušil, že za ten okamžik uběhlo sto let!
„Vypijme ještě jeden pohár, příteli!“
Vypili tedy ještě jeden pohár – a uběhlo dalších sto let.
„A do třetice všeho dobrého i zlého,“ podal mu nebožtík třetí pohár. „Pak si spánembohem běž za svou nevěstou!“
Vypili třetí pohár – a zase uběhlo sto let.
Přátelé se rozloučili, nebožtík se položil do rakve a hrob se zavřel.
Ženich se rozběhl k hřbitovní bráně – ale zastavil se v němém úžasu. Kde je, proboha, hřbitov? Kde je cesta, po které sem přijel? A kam se poděl vůz se svatebčany?
Rozhlížel se a nevěřil svým očím. Ze hřbitova zbyla jen rozvalina márnice a pár náhrobků, kde bývala cesta, tam se vypínaly vysoké stromy, a po svatebčanech nebylo ani vidu, ani slechu.
Kovář se vydal do vesnice, ale vůbec ji nepoznával. Stály tu jiné domy, jedině kostel byl na svém místě, ale hodně zchátralý. Nenašel ani svou kovárnu. Lidé, které potkával, byli neznámí a cizí. A jejich oblečení vypadalo jako z masopustního průvodu!
Celý zmatený došel na faru, ale místo známého faráře mu otevřel někdo jiný. A když mu řekl, že má mít ve zdejším kostele svatbu, farář zavrtěl hlavou:
„To je nějaký omyl, takovou věc bych přece musel vědět. Jak se jmenujete?“
Kovář mu řekl jméno, farář hledal v knihách, ale nikoho takového nenašel.
„Dnes u nás nemáme žádnou svatbu,“ opakoval mu farář, „ale vaše jméno mi něco připomíná…“
Otevřel obecní kroniku a začal v ní listovat.
„Ano, tady je ta zvláštní příhoda… Ženich se vypravil na hřbitov a zmizel, jako by se po něm země slehla… Marně ho čekali, nikdy už se neobjevil a nevěsta se nakonec provdala za jiného. Ale stalo se to dávno, už je to dobrých tři sta let…“
