Jiří Žáček napsal legrační knížka Chytrolíni z Hloupětína, která je inspirovaná příběhy svérázných obyvatel pohádkového městečka Hloupětína, legračních popletů a trumberů, kteří uvěří každému nesmyslu a nechají se napálit kdejakým kuliferdou.
Těm sečtělejším možná připomene legendární knihu Saltykova-Ščedrina: Kronika města Hloupětína, Odeon, Praha, 1990. Ale ta je určena dospělým. I když…
V knize Chytrolíni z Hloupětína se dozvíte, jak pěstovali koláče, jak pytlovali vítr pro případ bezvětří, jak stavěli most na kopci, jak slavili masopust s uprchlým medvědem, jak vynalezli ponorku, jakou medicínu užívali na zmoudření, jak si poradili s bezhlavým rytířem, jak si nechali prodloužit léto a zkrátit zimu, jak chovali v rybníku velryby, jak přemohli čerta, jak se dostalo prase do hloupětínského erbu, a prožijete s nimi řadu dalších dobrodružství.
Ale jak připomíná autor, čím víc bláhovostí provádějí hloupětínští sousedé, tím víc s těmi zoufalci začneme sympatizovat a nakonec nám jejich zápas se zlomyslným osudem začne tak trochu imponovat.
Nejsme vlastně jejich potomci? Stačí se rozhlédnout, otevřít noviny nebo pustit televizor, abychom viděli, že i my žijeme v epoše bláznivin a pošetilostí. Máme se tím jen užírat a trápit? Raději se tomu upřímně zasmějme, ale také pochopíme, proč takové pošetilosti ve světě vznikají.
Po Hrůzostrašných pohádkách pro malé strašpytlíky, Čarodějných pohádkách pro malé kouzelníky, Chytrých pohádkách pro malé rozumbrady a svazku Ezopových bajek
přicházejí tak básník Jiří Žáček a malíř Adolf Born s další knihou pro malé čtenáře.
Ukázka z knihy / Pánbůh to má těžké
Hloupětínští byli lidé bohabojní, ale hašteřiví. Nejen že se hašteřili manželé s manželkami, děti s rodiči, soused se sousedem, ale oni se hašteřili se samotným Pánembohem.
Jednou se v kostelíčku sešel soused Křapáč se sousedem Střapáčem.
„Abys věděl, Panebože,“ modlí se Křapáč, který je vinařem, „když zařídíš, aby bylo tři neděle teplo a slunečno, hrozny budou pěkně zrát a sládnout, a já ti za to přispěju na kostelíček kulatou sumičkou.“
„Dobrotivý Bože,“ drmolí Střapáč, který sedlačí, „je strašný sucho, všechna zeleň usychá a vadne. Když na mý pole každej den sešleš vláhu nebeskou, budu mít pěknou úrodu a rád se ti za to odvděčím hromádkou zlatých.“
„Nenaslouchej mu, Panebože,“ volá Křapáč, „když bude pršet, přijdu na mizinu! A to bych se na tebe musel vážně zlobit!“
„A když bude sucho,“ kontroval Střapáč, „budu mít po úrodě já. Panebože, pořádně si rozmysli, komu pomáháš!“Druhý den vypukla bouřka, blesky křižovaly oblohu a hromy burácely. Navečer přišel do kostelíčka zamračený Křapáč, před oltářem si stáhl kalhoty, ukázal holou panimandu a zavrčel:
„Na kostelíček ať ti přispěje Střapáč! U mě máš utrum!“Ano, v Hloupětíně to má Pánbůh těžké. Když vyhoví jedněm, zlobí se na něj druzí, a když se zavděčí druhým, hněvají se třetí. Ale ani Pánbůh není bez viny – kdo stvořil lidské pokolení, ten si nemá co stěžovat!
