Celkem napsal Milan Kundera (1.4. 1929 – 11.7. 2023) tři básnické sbírky. “Člověk, zahrada širá“ (1953), “Poslední máj“(1955) a “Monology” (1965). Po poslední milostné a intimní lyrice Monology se Kundera věnuje próze, kterou se světově proslavil.

Přesto i tato ranní tvorba Kundery má svůj půvab a rozhodně nepatří mezi něco méněcenného, jak se to snaží šířit tzv. literární kritici.

Být básníkem to znamená
jíti až na konec
Na konec pochyb
na konec doufám
na konec vášně
na konec zoufání

Pak teprv sečítat
Dřív ne Dřív ne
Nebo se může stát že
součet života vyjde ti
směšně nízký.

Že se jak dítě budeš potácet
věčně jen v malé násobilce
Být básníkem to znamená
jít vždy až na konec

Růže

Vždy jsem se tě bál potkávat
a vyhýbal jsem se ti.
Možná, že jedenkrát
přece však potkáme se.
Snad.
Uprostřed ulice
zůstanem stát.
Uprostřed ulice
strneme
hlava u hlavy.
V té chvíli auta i chodci,
celý život,
vše na chvíli se zastaví …

… A tu jak přehluboká studna
porozčeří se oči tvé.
A v hluboké té studni u dna
uvidím ležet rudou růži,
touživou, živou, tklivou růži,
překrásnou růži pod vodou
a pro celý svět ztracenou.

Kdo je ta růže, bože můj!
Vypravuj o ní, vypravuj!

“Ta růže dát se chtěla všem.
Táhnout jak vůně všemi muži
a v mužích chutnat celou zem.
Což – po smrti, to umí každý
rozplynouti se do šíra.
Ale ta růže touživá
chtěla to umět za živa.
A nazvali ji číškou jedu
a nazvali ji Sodomou.
A leží nyní zahozená,
leží jak kámen pod vodou.
Přece však ostny bodavými
pokaždé v sobě ucítím ji,
když někdo vodu studně mé
očima svýma rozhrne …”

… Tu auta zatroubí,
pohnou se chodci,
život opět uchopí své opratě.
I ty budeš muset jít,
za tím, jenž čeká tě.
I já budu muset jít
za tou, co na mne čeká.
Vytrhnu se z tvých očí
pln velké závratě.
Leč obraz růže, růže té
v hlubině studny zakleté,
leč obraz růže, růže té
každou noc ve mně všemi plátky
a všemi ostny rozkvete.

Na noc

Na noc se zamyká branka u zahrádky.
Na noc se dveře zaklápí.
Na noc si sedmikrása bělostnými
plátky hlavičku obejme a spí.
Na noc si vyjdeme do polí k olšinám.
Svět bude utichlý a otevře se nám
jak velký prázdný dům, do kterého se nastěhovat máme.
Až lehnem do trávy a až mne obejmeš, tehdy ten velký dům, jenž nazývá se svět, tehdy ten velký dům se s námi bude chvět.
Ale pak až poslední blesk zhasne a dozní ve tvém těle, uvidíš náhle nad hlavou nebe tak blízké, rozněžnělé.

Piha

Nádherná piha po tváři ti pluje!
Ach ne, ach ne…
To tvoje krása zlatý talíř nad krám vyvěšuje.

Stárnutí

Se stromů listí padá
a je to,
jak s člověka když opadává
jeho velké léto.
Trčí pak strom
Až na kost sám
Zlatě
podestlán
A větve musí držet vzhůru jak před nabitým kulometem. Nesmí si už k ústům zvednout ani jeden jediný list ozlacený velkým létem

Touha po spánku

Neumím bez tebe žít.
Co na tom, že se vídáme
jednou za dva měsíce či méně.
Přijdeš pro mne a vyzvedneš si mne jako z půjčovny.
A já jdu.
Poslušná jako jsou poslušné
věci, které se půjčují.

Jdem vždycky do malé hospůdky na předměstí,
vypijem po dvou vodkách a já pak zůstanu u tebe.
Zapomínám na svět, křičím štěstím, ale ty
po celou dobu myslíš na to, abych nezmeškala poslední tramvaj.
A proto se obléknu a jdu.
Jdu a říkám si:
Spát spolu, spolu spát, být náhle lehouncí jak smetí,
hluboce dýchat, měnit se v táhlý zpěv,
v tu malou sladkou smrt podobnou nemluvněti,
spát spolu lehouncí jak smetí, měnit se ve společný zpěv …

Ale ty se mnou nikdy nebudeš spát.
Muž nerad usíná vedle ženy, ke které necítí lásku.
Co dělat.
Neumím bez tebe žít.

Voják Urban
/docela prostá balada/

Na niti každý voják visí.
Drží ho na ní ruce čísi.
Drží ho ruce jeho ženy.
Když ho ty ruce upustí, tu voják vykřikne a padá a padá dlouhou propastí.
Tak padá dny a dny a týdny, tak padá, až se rozbije.
Pak po kasárnách ticho je.
Umlkne přikázaný zpěv.
Na dlažbu dvora sypou písek a zametají krev.

Vojín, o němž vám vypravuji a jenž se Urban jmenuje,
je právě nyní vprostřed pádu.
Jak padající kámen je.
Ten hoch má doma kamaráda.
A dopis dostal od něho.
V tom dlouhém dopisu je psáno:
— Tvá Maří má teď jiného. —
Vojenské dny a dny a týdny jsou jako šachta bezedná. A v každém poschodí té šachty psáno je barvičkou — tou na rty
-— Tvá Maří jiného teď má.

Zpěv, který jindy potěšil by, jen mrazí, je-li přikázán.
Pochoduje se. Urban zpívá a je v té písni velmi sám.
Půl roku nebyl u své ženy. Všimne si ho už kapitán?
Kapitán v myšlenkách je jinde. Hledí jak ze zdi prázdný rám.
Urban se bojí kapitána. Urban je chlapec z vesnice.
Tak pochoduje, cvičí, střílí, snaží se ze všech nejvíce.
Dnes budou dávat dovolenky. Všimne si ho už kapitán?
Však kapitán se na něj dívá jak ze zdi slepý, prázdný rám.

Vojín, o němž vám vypravuji
a jenž se Urban jmenuje,
je na samém už konci pádu.
Je večer a on na dvůr jde.
Zastaví se. Pak pušku zvedá
a dívá se jí do hlavně.
Jak by v té hlavni cosi hledal,
co nikde jinde nenajde.
Vidí v té hlavni tvář své ženy,
jak na dně studny vidí ji.
Pak zvolna, klidně, bez zachvění
pušku nabíjí

Dnes po kasárnách ticho je.
Dnes zakázán je zpěv.
Na dlažbu dvora sypou písek a zametají krev.

Myšlenky

Tvé myšlenky jsou dobrodružné děti,
jež rozprchnou se bůhvíkam.
Já jak bláznivá chůva po druhé straně plotu za nimi marně utíkám.

 

Chtěla bych odtud odejít

Chtěla bych odtud odejít.
Někam, kde nejsou krásné ženy
a duchaplní muži, chtěla bych někam,
kde jsou jen obyčejní lidé.

Pojď. Budou tam pendlovky a stůl
a na něm suky veliké jak oči věrného psa.
Starý muž naleje nám mléko do dvou hrnků
a tichý, smírný hovor všem čela ověnčí.

Tam se nikdo nebude dívat, jaké mám nohy a jaké poprsí,
tam se lidé znají jen po svém modrém hlase,
protože hlas je modrý, když jsou lidé prostí,
docela prostí jak děti, jako kůzlátka či psi.

Pojď. Bude tam lávka nad potokem
a dlouhý proud vody, dlouhý a útěšný,
protože v tom je velká útěcha, že voda teče,
že míjí lávku, břehy, kámen, vše, a klidně, bez nářku.

A budou tam široká luka, do nichž rozptýlím
tu tíhu v prsou, s kterou jsem nevěděla co počít,
a byla jsem pak zlá, až začali říkat, že se mstím
za to, že stárnu a že nejsem hezká.

Pojď. Bude tam malé nádraží se svlačci v bedničkách
a starý výpravčí, jenž bude troubiti na dětskou trumpetu,
a v dálce vláček-vlak podobný pojízdnému tlukoucímu srdci.
A hvězdy, miláčku, hvězdy tam vůbec nebudou,
místo hvězd tam budou holoubci, protože tys říkal,
že nemáš rád hvězdy, ty kameny chladnoucí v prázdnotách,
ale že máš rád holoubky, a já chci, abys tam šel se mnou,
alespoň tam abys šel se mnou, když jsi se mnou nikdy nikam nešel.

Pojď.

Proč jsi tak krásná

Proč jsi tak krásná ?
Nebuď tak krásná!
Chci, abys byla z masa,
ne ze sluneční záře!
Proč jsi tak krásná ?
Kdybys aspoň měla pihy,
abych ti je věčně mohl sbírat z tváře!
Kdybys aspoň trošinku šilhala!
Celý život bych na kolenou
přemlouval to odvrácené oko.
Ale ty jsi krásná!
Ano, jsi ze sluneční záře!
Já však nemohu žít pořád pod tou září!
Já nemohu žít pořád jako na jevišti!
Všechno je na mně vidět!
Každá má škaredost,
každé mé klopýtnutí!
Já nemohu žít pořád pod reflektorem!
Pochop to.
Neplač.
Nemohu s tebou žít.
Jsi příliš krásná.

Kdybys tak raději mlčel

Nemluv mi o lásce!
Z každého tvého slova slyším,
jak na mne ťuká červotoč.
Mám rád, mám rád, mám rád …
Vždyť já vím, že tvoje srdce
je omotáno cizí kadeří!
Nelži, že jsou to moje vlasy!
Nevěřím, nevěřím!
Vždyť tvoje slova, to je rákosí a les
a mlhovina, za níž kráčíš v chvatu
s kloboukem do tváře a s tváří do kabátu.
Já tě však vidím! Za všemi slovy tě vidím!
Já vím, kam jdeš! Já znám ty dveře!
Já znám to jméno na nich!
Cítím tu horečku, co jde ti po těle!
Vidím tvé oči, jak se ohlížejí,
plaché a zbabělé …

Mlč, mlč,
já všechno vím! … Ach, kdybys nemluvil,
že mne máš rád … Kdybys tak raději mlčel …
Jak tenkrát. Na začátku. Kdysi.
Tehdy byls němý.
Byls jak medvídek.
Nemluvils o lásce
a byl jsi láska sama,
ach, chlapečku můj, lásko,
lásko milovaná …
Co ? Co to zas říkáš ?!
Mlč už proboha!!

Bojím se tvé lásky

Ano, když to chceš slyšet.
Bojím se tvé lásky.
Bojím se tvých zpocených prstů,
které mne pořád svírají.
Bojím se tvých prosebných očí,
těžkých a velikých jako dva balvany!
Vím! Chtěla bys mi ty balvany připoutat na šíji!
Chtěla bys mne s nimi svrhnout do jezera!
A pak, zahryznuta do mne, dlouho, dlouho
hlubokou tou vodou se mnou ke dnu plout! …
… Pusť !
Nemačkej mi ruku!
Nech mne aspoň chvíli vydechnout.

Víčka
/nejdřív otevřená, potom zavřená/

Přišel jsem.
V tvých očích bylo jako na tržišti.
Věci a lidé. Zmatek. Těkání.
Stál jsem v tvých víčkách jako u brány,
tak trochu v rozpacích a bezbranný.

Odešel jsem.
A ty jsi za mnou víčka uzavřela.
Teď jsem už v tobě jen já sám.
Obývám všechny pokoje tvého těla.
Rozkazuji tvým myšlenkám.

Jediná slina ve vlasech Venuše

Že žárlím bláznivě ?
Že to nic není,
nějaký prchavý dotek ?
Polibek, který zhasne,
dřív nežli zabliká ?
Musím ti tedy říci něco, co nevíš:
Jediná slina ve vlasech Venuše
promění tu sochu Venušinu
v pouhý kus podstavce,
jenž nese slinu.

Nedotýkej se mne

… Jak tě mám chtít,
když stále jenom mlčíš bezcitně.
Nedotýkej se mne, nechci tě!
Kdybys aspoň jediné slůvko řekl!
Kdybys řekl aspoň jednu sladkou lež!
Pověz! Uvěřím ti! Všemu podřídím se!
Půjdu po tvé lži jak náměsíčník po okenní římse!
Máš mě rád ? Řekni! Odpověz!
Rozprostřu se před tebou jak louka!
Pozřutě do sebe, jak broučka pozře les!
Jen řekni, zalži, odpověz! …
… Ale ty se jen díváš. Dlouze a bezcitně.
Neditýkej se mne! Nechci tě!
Nechci tě! Budeš mé neštěstí, smrt, má bída!
Nechci tě, protože tě miluji, protože mé tělo
je stádo ovcí divokých, jež nikdo neuhlídá! …
… Ach,
co to děláš ? … Ty mne líbáš! …
Miláčku! …
Miláčku! …
ty můj …

 

Malíček

Tvůj malíček je maličký.
Ve škole v první lavici sedá.
Nic neumí, všechno poplete. A je neposeda.
A přece: Když zuřím na svět a syět si udobřit mne chce,
posílá za mnou tvého Malička jako vyslance.

Past

Večer si lehne ke své ženě
a všechno, všechno odhodí.
A všechno, všechno zapomene.
Spadne do ní jak do vody.
Tou vodou se pak dolů žene,
jak chtěl by dohmatat se dna.
Vše odhodí, vše zapomene
a potom usíná.

Když se pak ráno vzbudí, vidí:
špinavé, žluté slunko venku,
pod stolem boty pohozené,
na židli podprsenku
a vedle sebe, plnou masa
a plnou kůže, plnou pórů,
svou ženu, beztvarou a spící,
podobnou meteoru,
který mu jednoho dne dávno
z neznáma do osudu spad
a o nějž bude celý život
padat a klopýtat.

Vstává a rychle obléká se.
Rychle a tiše. Po špičkách.
Má strach, aby se nevzbudila.
Z vlhkého polibku má strach.
Zamyká dvěře, běží ke vratům,
odmyká vrata, běží dál,
jak by mu kdosi pálil patu,
jak před čímsi by utíkal.
Píchačka, šatna, pult a spisy,
polévka, schůze, marná pře
a zase nazpět: pult a spisy,
a večer tmou to uzavře.

Pak běží zase dolů k vratům,
z úřadu pryč a pryč a dál.
Jak by mu kdosi pálil patu.
Jak před čímsi by utíkal.

Tak s potem na čele se vžene
do svého bytu v suterénu.
Tam ve své ženě zapomene
na život, na svět – na svou ženu.

Zhasni

Můj milý,
zhasni,
nedívej se na mne …

Nechci, abys pořád viděl
mou škaredou tvář,
tu, kterou už od kolébky
kdosi poručil mi nést.

Tak nést, jak musí nést
při slavnostním marši zajatec
pro čísi smích a zábavu
nenáviděnou cizí zástavu.

Zhasni !

Nedívej se na mne …

xxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Milan Kundera – Veliký pochod

To bylo pár dní po té velké válce.
Nad rozvalinou měst se třpytil ranní vzduch.
Z předměstských baráků dělnický průvod dal se.
Pár pušek, opasky, a s nimi hejna much.

Další zas nesli si násady od lopat
v chlapáckých dlaních, jež vrhaly dlouhý stín.
Jeden jen hlupák byl, další psychopat,
kráčeli městem… a vcházeli do dějin.

Bylo jich čím dál víc, nároží od nároží,
nenávist sálala z jejich horkých hlav.
někteří s pistolí, jiní jenom s noži,
podlost a alkohol z nich udělala dav.

Průvod šel a šel, a jako by už slyšel
nářek stařen, a cítil lidskou krev.
Sdílený vztek z nich přímo čišel;
z pavilónu prasat se nesl Brnem řev.

Opilí svobodou řvali a kradli,
kopali do zadků, sráželi kočárky.
Bez jmen a svědomí do bytů vpadli
a lidské stádo hnali pak do dálky.

Lehce jak v tanci šli a v prachu jejich stop
leželi nevinní s průstřelem spánku.
Dnes někde v polích je hromadný hrob.
Dějiny, dějiny… obraťme stránku.

Ten průvod stále jde, přes rokle let se vznáší
A za ním silnice, lesy, stříbro vod.
Nejprve vrazi, pak papaláši…
dali se na pochod, dali se na pochod!

The post Milan Kundera. Monology je poslední básnická sbírka světového autora first appeared on Čítárny.

Vybráno z proslovu v Jeruzalému 1985, kde francouzský spisovatel Milan Kundera (1.4. 1929 – 11.7. 2023) přebíral Jeruzálemskou cenu. V proslovu  poděkoval francouzsky, ale s českým přízvukem, jak sám přiznal, a přečetl také závěrečnou část své knihy o umění románu.
Projev byl otištěn v Le Nouvel Observateur v témže roce a o rok později byl otištěn v knize L´art du roman.

Česky se text objevil v časopise Most (1989), v časopise Host (2001) a v knize Zneuznávané dědictví Cervatesovo (Atlantis, 2005)

Kdo se chce líbit, musí potvrzovat to, co svět chce slyšet, být tedy ve službách přejatých myšlenek.
Kýč, to je hloupost přejatých myšlenek přeložená do řeči krásy a citů. Vyrážejí nám z očí slzy dojetí nad námi samými, nad banalitami, které myslíme a cítíme.
Po padesáti letech, dnes, věta Brochova se stala pravdivější. Vzhledem k imperativní nutnosti se líbit a získávat pozornost co největšího množství je estetika masových médií nevyhnutelně estetikou kýče, a jak masová média postupně objímají celý náš život a prosakují ho, stává se kýč naší každodenní estetikou a morálkou.

Až do té nedávné doby modernismus znamenal nonkonformní revoltu proti přejatým myšlenkám a proti kýči. Dnes modernismus splývá s nesmírnou masmediální vitalitou a být moderní znamená zdivočelé úsilí být “a jour”, být konformní, být konformnější než ti nejkonformnější. Modernost se oblékla do šatu kýče.

O knize Zneuznávané dědictví Cervantesovo Milana Kundery.

Druhý svazek esejů s názvem Zneuznávané dědictví Cervantesovo obsahuje dva texty věnované umění románu:
Zneuznávané dědictví Cervantesovo a Jeruzalémský projev: Román a Evropa (z knihy L’art du roman, Editions Gallimard 1986). Na záložce se dočtete:

“Zapomíná se, že zakladatelem Novověku nebyl jen Descartes. Byl to též Cervantes. Umění románu postihlo novou tvář světa, v němž ‚jediná boží Pravda se rozpadla na sta relativních pravd‘. Román, ‚dědictví Cervantesovo‘, provázel Evropu po několik staletí až do doby ‚terminálních paradoxů Novověku‘ — paradoxů nádherně odhalených velkými středoevropskými romány první půle dvacátého století.
Román může dnes jen těžko žít v míru s duchem naší doby: chce-li ještě objevovat, co není objeveno, chce-li ještě ‚pokročit’ dál jakožto román, může to dělat jen navzdory a proti pokroku světa‘.“

Zneuznávané dědictví Cervantesovo | Milan Kundera
Vydal Atlantis | 48 s., brožovaná s přebalem, 120 x 170 mm | 2005, 1. vydání, 2. dotisk (2007)

The post Milan Kundera o kýči, líbivosti a přejatých myšlenek v literatuře a umění first appeared on Čítárny.

Vybráno z proslovu v Jeruzalému 1985, kde francouzský spisovatel Milan Kundera (1.4. 1929 – 11.7. 2023) přebíral Jeruzálemskou cenu. V proslovu  poděkoval francouzsky, ale s českým přízvukem, jak sám přiznal, a přečetl také závěrečnou část své knihy o umění románu.
Projev byl otištěn v Le Nouvel Observateur v témže roce a o rok později byl otištěn v knize L´art du roman.

Česky se text objevil v časopise Most (1989), v časopise Host (2001) a v knize Zneuznávané dědictví Cervatesovo (Atlantis, 2005)

Kdo se chce líbit, musí potvrzovat to, co svět chce slyšet, být tedy ve službách přejatých myšlenek.
Kýč, to je hloupost přejatých myšlenek přeložená do řeči krásy a citů. Vyrážejí nám z očí slzy dojetí nad námi samými, nad banalitami, které myslíme a cítíme.
Po padesáti letech, dnes, věta Brochova se stala pravdivější. Vzhledem k imperativní nutnosti se líbit a získávat pozornost co největšího množství je estetika masových médií nevyhnutelně estetikou kýče, a jak masová média postupně objímají celý náš život a prosakují ho, stává se kýč naší každodenní estetikou a morálkou.

Až do té nedávné doby modernismus znamenal nonkonformní revoltu proti přejatým myšlenkám a proti kýči. Dnes modernismus splývá s nesmírnou masmediální vitalitou a být moderní znamená zdivočelé úsilí být “a jour”, být konformní, být konformnější než ti nejkonformnější. Modernost se oblékla do šatu kýče.

O knize Zneuznávané dědictví Cervantesovo Milana Kundery.

Druhý svazek esejů s názvem Zneuznávané dědictví Cervantesovo obsahuje dva texty věnované umění románu:
Zneuznávané dědictví Cervantesovo a Jeruzalémský projev: Román a Evropa (z knihy L’art du roman, Editions Gallimard 1986). Na záložce se dočtete:

“Zapomíná se, že zakladatelem Novověku nebyl jen Descartes. Byl to též Cervantes. Umění románu postihlo novou tvář světa, v němž ‚jediná boží Pravda se rozpadla na sta relativních pravd‘. Román, ‚dědictví Cervantesovo‘, provázel Evropu po několik staletí až do doby ‚terminálních paradoxů Novověku‘ — paradoxů nádherně odhalených velkými středoevropskými romány první půle dvacátého století.
Román může dnes jen těžko žít v míru s duchem naší doby: chce-li ještě objevovat, co není objeveno, chce-li ještě ‚pokročit’ dál jakožto román, může to dělat jen navzdory a proti pokroku světa‘.“

Zneuznávané dědictví Cervantesovo | Milan Kundera
Vydal Atlantis | 48 s., brožovaná s přebalem, 120 x 170 mm | 2005, 1. vydání, 2. dotisk (2007)

The post Milan Kundera o kýči, líbivosti a přejatých myšlenkách v literatuře a umění first appeared on Čítárny.

Milan Kundera popisuje politika, v našem případě kariérního komunistu, který má opojný pocit, že stojí u kormidla dějin a pak se něco stane a vše rázem skončí. O tom je zhruba román Žert (1967; 1968; 68 Publishers, Toronto).
Je to příběh o zklamání z revoluce 1948, která měla být nástupem k nové, bez válečné společnosti. Nakonec ale revoluce přináší jinou totalitu, než jakou lidé znali z doby německé okupace za druhé světové války. Totalitní ovládání společnosti mají vždy stejný obsah, jen forma se mění.

Postup jakým přicházela komunistická totalita v 50ých letech 20. století je podobná jako ve 20ých letech 21. století.
Tenkrát se česká demokratická společnost po 10 letech demokratické snahy (od roku 1989) začala proměňovat v eurounijní liberální totalitní společnost.
Taky tomu nikdo nevěřil, ale jakmile je osobní svoboda spoutávána cenzurou, mediální propagandou, zákony a justicí, je pozdě na bezbolestný zvrat.
Totalita přichází vždy plíživě a jakmile dosáhne bod zlomu, vyjeví se v plné síle.
(Viz Chesterton. Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie, které se tváří, že tyranie nejsou)

Mám hrůzu z těch, co obdivují povyk médií, imbecilní úsměv reklamy, zapomenutí přírody, indiskreci povýšenou do řádu ctností.
Žijeme v totalitě masových médií. Přirozenost světa se vytratila, nahrazena byrokracií, světem počítačů a mobilních telefonů.
Milan Kundera

O čem je Kunderův příběh.
Jsou padesátá léta. Po roce 1948 přichází demokratickou cestou k moci Komunistická strana. Začíná doba plná aktivistů, svazáků (nevládních neziskovek), likvidace všeho buržoazního a kapitalistického. Začíná budování socialismu. Lidé jsou rozděleni. Doba ve které vítězí udavači, prodejná justice, kariérní politici a narůstající politická byrokracie a… strach.
Ludvík Jahn, hlavní figura románu, pošle během studií své dívce Markétě, velmi zanícené svazačce, nevinnou pohlednici s textem:
Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!

Markéta předá pohlednici svazácké organizaci (SSM) na fakultě a ta pořádá s Jahnem soud. Ten je nakonec ze studií vyloučen a skončí na vojně u lopaty a v dole.

Jahn se cítí oprávněně zrazen a hodlá se pomstít.
Zvláště Zemánkovi, který stál za jeho vyloučením. Proto nakonec svede jeho naivní ženu Helenu.
Jenže už jsou tady 60tá léta a Zemánek vyměnil politický kabát a stal se liberálním komunistou a chce se ze svou ženou rozvést. Jahn se tak Zemánkovi nejen nepomstil, ale naopak mu zase pomůže. Tentokrát v jeho osobním životě zbavit se manželky.

Tragikomedie Jahnova dosavadního života je dokonána. Jestliže u první tragédie stála na počátku žena, v tragédii druhé je žena na konci.

“Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije.
Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, může zjistit co žil a jaký to mělo smysl.”
Milan Kundera

Román je rozdělen do 7 částí, ve kterých 4 figury vyprávějí jediný provázaný příběh ze svého pohledu.
Kundera se velmi často soustředí na jeden psychologický moment jejich chování. A to na jejich naivní až stupidní pohled na realitu světa, kterou naprosto nechápou. Zvlášť je to vidět u ženských postav.
Paradoxem ale je, že samotný hlavní hrdina se od nich příliš neliší a víceméně mezi ně zapadá.

Je to velmi čtivý a racionálně pojatý román, který až s matematickou přesností (kterou ale Kundera primárně nezamýšlel) porovnává do stejně roviny tragédii osobních životů a tragické směřování společnosti k jednomu cíli.
Morálnímu úpadku společnosti skrze všudypřítomnou ideologii jediné pravdy.

Rozhodně to není román jen o hektické době budování socialismu. Principy chování lidí, kteří budují jakoukoliv totalitu, je nadčasový.

“Nová doba se vrhá na vše, co bylo napsáno, aby to proměnila ve filmy. Jenže v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné, neboť podstatné na románu je jen to, co se nedá říct jinak než románem. Chce-li blázen, který ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat. Aby se nedaly vyprávět.”
Milan Kundera

The post Milan Kundera napsal nadčasový příběh Žert o totalitní společnosti, morálním úpadku a strachu first appeared on Čítárny.

Kniha je prvním Kunderovým (1.4. 1929 – 11.7. 2023) románem psaným v cizině (1978), za které mu bylo odebráno Československé státní občanství. Příběhy v knize jsou Kunderovým obrazem fungování obecných společenských mechanismů a jejich dopadů na konkrétní lidské osudy. Jsou o směšnosti i vážnosti zároveň a při čtení si často uvědomujeme, že smích může být také projevem absurdity našeho chování.

Forma románu je výjimečná nejen na svou dobu.
Nejde totiž o klasické vystavění románu, jak je čtenář zvyklý, ale každá ze sedmi kapitol má jiné hrdiny i příběh, v naprosté většině na sebe ani nenavazují, ale tématicky je všechno mistrovsky, kunderovsky propojeno. Sám autor píše:

„Celá tato kniha je románem ve formě variací. Jednotlivé části následují po sobě jako jednotlivé části cesty, která vede dovnitř jednoho tématu, dovnitř jedné myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se přede mnou ztrácí v nedohlednu.“

Román není složitě komponovaný a je laděný tak, jak jsme na jeho styl zvyklí.
Navíc je “Kunderův jazyk je jazyk intelektu, respektující přísné normy spisovného jazyka,” píše Květoslav Chvatík v knize Svět románů Milana Kundery a pokračuje: “Neznám však druhého romanopisce, který by byl tak přímo posedlý odpovědností za přesnost každého slova, za odstranění nežádoucích konotací i za rytmus, intonaci a tempo vět. Kunderův styl může být stěží definován lépe než jako fanatismus přesnosti.“

Poprvé byl román vydán ve francouzském překladu v roce 1979 (Le Livre du rire et de l’oubli).
V češtině ho vydalo poprvé exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu v roce 1981. V Česku poprvé vydává Atlantis v roce 2017, jako poslední Kunderovou knihu přeloženou do českého jazyka. Oproti vydání z roku 1981 je v ní relativně dost úprav od samotného autora.

Výpisky:

Je rok 1971 a Mirek říká: Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění.
Chce takto ospravedlnit to, co jeho přátelé nazývají neopatrností: vede si pečlivě své deníky, uschovává korespondenci, dělá zápisy ze všech schůzek, na nichž probírají situaci a uvažují, co dělat dál. Vysvětluje jim: Ničím se neproviňují proti ústavě. Skrývat se a mít pocit viny, to by byl začátek porážky.

Lidé křičí, že chtějí vytvořit lepší budoucnost, ale není to pravda. Budoucnost, to je jen lhostejná prázdnota, která nikoho nezajímá, kdežto minulost je plná života a její tvář nás dráždí, popuzuje, uráží, takže ji chceme zničit nebo přemalovat. Lidé chtějí být pány budoucnosti, jen aby mohli měnit minulost. Bojují o vstup do laboratoří, v nichž se retušují fotografie a přepisují životopisy a dějiny.”

Zavraždění Allienda přikrylo rychle památku na ruskou invazi do Čech, krvavý masakr v Bangladéši dal zapomenout na Allienda, válka na Sinajské poušti přehlušila pláč Bangladéše, masakr v Kambodži dal zapomenout na Sinaj a tak dál a tak dál a tak dál až do úplného zapomnění všech na vše.
V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.

„Máš pravdu,“ řekla Michaela a podívala se šťastně na Gabrielu. Obě dívky se dívaly sobě do očí a pak jim pýchou zacukalo v koutku rtů a nakonec vydaly z úst krátký přetrhávaný zvuk ve vyšší hlasové poloze. A pak ještě jeden takový zvuk a ještě další takový zvuk. Nucený smích. Směšný smích. Smích tak směšný, že se mu musily smát. Pak přišel skutečný smích, plný smích a unášel je k nesmírnému odpoutání. Smích vybuchující, opakovaný, rozhoupaný, odpoutaný, výbuchy smíchu nádherné, pyšné, bláznivé… Smály se svému smíchu až do nekonečna svého smíchu… Ó smích! Smích rozkoše, rozkoš smíchu…

Jenomže jsou opravdu tanky důležitější než hrušky? Tak jak čas míjel, Karel si uvědomoval, že odpověď na tuto otázku není tak samozřejmá, jak se mu vždycky zdálo, a začal tajně sympatizovat s maminčinou perspektivou, v níž vpředu je veliká hruška a kdesi daleko za ní je tank, malinký jako slunéčko sedmitečné, které má každou chvíli vzlétnout a zmizet z obzoru. Ach ano, vždyť maminka má vlastně pravdu: tank je smrtelný a hruška je věčná.

Ani Gottwald, ani Clementis nevěděli, že po stejném schodišti, jímž vystoupili na historický balkón, chodil po osm let denně Franz Kafka, když v tom paláci bývalo za Rakouska-Uherska německé gymnázium. Nevěděli ani to, že v přízemí stejné budovy měl Herrmann Kafka, Franzův otec, svůj krám se štítem, na němž byla vedle jeho jména namalována kavka.

Každý muž má dva erotické životopisy. Obvykle se mluví jen o tom prvním: seznamu lásek a milostných setkání.
Možná že zajímavější je druhá biografie: průvod žen, které jsme chtěli a které nám unikly, trýznivá historie neuskutečněných možností.
Je ale ještě třetí, tajemná a zneklidňující kategorie žen. To jsou ty, s kterými jsme nemohli a neuměli nic mít. Líbily se nám, my jsme se líbili jim, ale zároveň jsme vzápětí pochopili, že je mít nemůžeme, protože se s nimi ocitáme na druhé straně hranice.

Vypočítal jsem, že každou vteřinu jsou na světě pokřtěny dvě až tři nové vymyšlené postavy. Uvádí mne proto vždycky do rozpaků, když se mám zařadit do toho nedohledného zástupu Janů Křtitelů. Ale co mám dělat, nějak jim přece říkat musím. Aby bylo tentokrát zřejmo, že má hrdinka patří mně a nikomu jinému (lpím na ní víc než na komkoli jiném), dávám jí jméno, které žádná žena nikdy nenosila: Tamina. Představuju si, že je krásná, vysoká. Má asi třicet let a pochází z Prahy.

Intelektuál byla v tehdejší politické hantýrce nadávka. Označovala člověka, který nerozumí životu a je odtržen od lidu. Všichni komunisté, kteří byli toho času pověšeni jinými komunisty, byli obdařováni touto nadávkou. Oproti těm, co stáli pevně na zemi, vznášeli se prý ve vzduchu. Bylo proto svým způsobem spravedlivé, že jim byla země pod nohama z trestu definitivně odejmuta a oni zůstali viset kus nad ní.
Ale co tím Zdena myslila, když ho obvinila, že souloží jako intelektuál?

Na počátku tedy smích patřil k ďáblovi. Má v sobě něco zlomyslného (věci se neočekávaně ukázaly jinými, než za co jsme je pokládali), ale je v něm taky určitá blahodárná úleva (věci nám připadají snazší, než se nám zdály, nechají nás žít svobodněji a přestávají nás skličovat svou přísnou strohostí).

Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se nad vás nezlobíme Vraťte se, prosím vás zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám…
Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli: Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga.
Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.

V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.

Anglicky lord říká své ženě po svatební noci: Lady, doufám, že jste otěhotněla. Nechtěl bych opakovat podruhé ty směšné pohyby.
Passer se usmál, ale neuhodil pěstí do stolu. Tato anekdota nebyla z rodu příběhů, které probouzely jeho nadšení.
A Jan pokračoval: „žádná světová revoluce. Prožíváme velkou historickou epochu, kdy se fyzická láska definitivně proměňuje ve směšná pohyby.

Sklánějí se nad textem Ionescova Nosorožce a Michaela předčítá nahlas:
„Logik starému pánovi: Vezměte si list papíru a počítejte. Odejmeme dvě nožičky dvěma kočkám. Kolik nožek zůstane každé kočce?
Starý pán logikovi: Je více možných řešení. Jedna kočka může mít čtyři nožky, druhá dvě. Může být také jedna kočka s pěti nožkami a druhá mít jen jednu. Když odejmeme z osmi nožek dvě, může mít také jedna kočka šest nožek a druhá nemít žádnou.“

Idiot hudby

Když jsem šel s tatínkem asi rok před jeho smrtí na obvyklou procházku kolem bloku domů, z každého rohu zněly písně. Oč byli lidé smutnější, o to víc jim tlampače hrály. Vyzývaly okupovanou zemi, aby zapomněla na trpkost dějin a oddala se radosti ze života. Tatínek se zastavil, zadíval se nahoru k přístroji, z něhož se ozýval hluk, a já jsem cítil, že mi chce sdělit něco velice důležitého. Usilovně se soustředil, aby se mu podařilo vyslovit, co měl na mysli, a pak pomalu a s námahou říkal: “Blbost hudby.”

Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám…

Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli. Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga.

Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.

The post Kniha smíchu a zapomnění. Kunderova první i poslední kniha first appeared on Čítárny.

Znáte esej francouzského spisovatele Milana Kundery (*1. 4. 1929) Zneuznávané dědictví Cervantesovo, jež byla původně zveřejněna již v roce 1983 v Nouvel Observateur? Na začátku svého zamyšlení dává autor prostor tomu, co bych rád nazval „fenomenologická klišé o podstatě evropského novověku“: „V roce 1935, tři roky před svou smrtí, pronesl Edmund Husserl ve Vídni a v Praze slavné přednášky o krizi evropského lidstva…

Krize, o níž Husserl mluvil, se mu jevila tak hluboká, že se ptal, zda je Evropa ještě s to ji přežít…
Rozmach věd zahnal člověka do tunelu specializovaných disciplín. Čím dál postupoval ve svém vědění, tím víc ztrácel člověk z očí celek a sebe sama, zapadaje takto do stavu, který Heidegger… nazýval krásnou a takřka magickou formulí: „zapomněním bytí“. Povýšen kdysi Descartem na „pána a vlastníka přírody“, člověk se stává pouhou věcí náležející silám… Pro ty síly nemá už jeho konkrétní bytí, jeho „svět života“… žádnou cenu a žádnou zajímavost: konkrétní bytí je ponořeno do tmy, je předem zapomenuto.“
To, co Husserl tehdy nazýval krizí, je dnes velice těžko nazvat jinak než pokrokem. Jeho filozofický projekt, zakořeněný v klasické filozofické tradici, si totiž předsevzal být apodiktickou a absolutní vědou, rozpoznat skutečnost takovou, jaká je, a definitivně ji uchopit. Dovolím si ilustrující citaci ze slavné Husserlovy knihy Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie (Academia Praha 1996): „Tím právě začíná filosofie nejhlubšího a nejuniverzálnějšího sebeporozumění filosofujícího ego jako nositele absolutního, sebe sama uchopujícího rozumu, takového ego, v jehož apodiktickém bytí pro sebe sama jsou implikovány jeho spolusubjekty a všichni možní spolufilosofové…

Nový smysl dále dostává i nejzazší sebepochopení člověka, odpovědného za své vlastní lidské bytí, jeho sebepochopení jako bytí povolaného k životu v apodiktičnosti, nikoli jen abstraktně k tomu, aby vybudoval apodiktickou vědu v obvyklém smyslu, nýbrž aby realizoval takovou vědu, která uskutečňuje veškeré konkrétní bytí lidstva v apodiktické svobodě tak, aby bylo apodiktické, jediné ve všem činném životě rozumu, který působí, že je lidstvo lidstvem.“

Sami jeho žáci se však od něčeho takového odklonili a stali se součástí pluralitního, neapodiktického diskursu, jak probíhal v dvacátém století (předchozí hlavní filozofické směry měly naopak téměř všechny ambici apodiktičnosti). Krize jistot jasně pokračovala a vědění ji žádným způsobem nemohlo řešit.
Naopak se v přírodních vědách jednoznačně překlopovalo instrumentálním směrem. Po teorii relativity a kvantové mechanice (jež, mimochodem řečeno, převedla chemii na fyziku, takže mluvit o „tunelu specializovaných disciplín“ může být velice ošidné… spíše by se mělo hovořit o „tunelu omezených vědomostí“ konkrétních vědců) se věda stále hlouběji stává nikoli systematizovanou racionální jistotou, ale systematizovanou osvědčenou teorií, která má být vyvrácena a nahrazena teorií lepší. Rozvoj vědění tedy spěl ve směru: čím víc vím, tím víc vím, že nevím. Tak člověk opět, i když určitě v jiném modu, mohl vnímat vesmír a vlastní život jako absolutní tajemství, čímž se otevřely dveře návratu jak existenciální, tak náboženské tematice.

Filozofie se svým odtažitým a abstraktním věděním navíc nemohla dát člověku tolik, co přírodní vědy se svým instrumentálním nevěděním: konkrétní výsledky přírodních věd se staly motorem zásadních pozitivních změn v životě všech lidí (např. zdravotnictví, blahobyt) a tolik filozofy zatracovaná technika zas předmětem spontánního zájmu a různých koníčků napříč všemi vrstvami mužské populace: od člověka s neukončeným základním vzděláním po vysokoškolského profesora.   

 To, co Heidegger nazývá „zapomněním bytí“, je již na hranici filozofie a jakéhosi spekulativního náboženství (v Schellingově smyslu)… Heideggerův sklon upřednostnit místo filozofie vědění jakousi náhražku náboženského prožívání kosmu je patrný v jeho pozdním díle.
Řekl bych, že Husserlova snaha zachránit jakýsi jím definovaný (ne-li vytvořený) svět lidského prožívání před zlou vědou a technikou pomocí apodiktické filozofie je z dnešního pohledu zcela absurdní. Svět konkrétních lidských prožitků trvá dál a je těžko říci, zda je horší nebo lepší, než byl před stem, pěti sty nebo tisíci lety. Možná nám chybí náboženství nebo jakési nové umění, v němž bychom své prožívání mohli lépe kontemplovat a zasadit do rámce jiných prožitků, prožitků (ne vědění!), které otevírají tajemství kosmu.
To by mohlo (ale také nemuselo) pomoci k hlubšímu přiznání si našeho nevědění, k definitivní změně role člověka z pána přírody, který ji svým vědění pronikl, a proto ji ovládá, na hospodáře přírody, který si uvědomuje její bohatství a chce z něho čerpat, aniž by ho vyčerpal a aniž by se zřítil do pasti vlastního sebezničení. Díky technice a přírodní vědě je člověk stále méně pouhou věcí, která je podřízena silám, nýbrž sám má možnost tyto síly formovat, měnit, a tak být odpovědný za stále více věcí ve svém životě.
Étos, který nesázel na apodiktické vědění, nýbrž na rozhodnutí člověka přijmout odpovědnost i přes hloubku jeho nevědomosti, hledat nekonečně vzdálenou, a přece díky prožitku poctivosti blízkou pravdu o sobě a o kosmu, žít autentický život, který je vydaný změně a nejistotě, ba trýznivým ztroskotáním, tento étos patří podle mne k životné tradici evropského lidstva víc než onen projekt Husserlův; je vlastní existenciálně založenému křesťanství, ale i Sókratovi a z pozdějších myslitelů k němu patří Pascal, Komenský, Goethe, Kierkegaard, Nietzsche, Buber, Einstein… a je též obsažen v drtivé většině uměleckých děl Evropy, včetně Dona Quijota od Cervantese.

 Kundera právě na Cervantese v dalším textu upozorňuje: „Je-li pravda, že filozofie a vědy zapomněly bytí člověka, zdá se mi o to jasnější, že spolu s Cervantesem se narodilo velké evropské umění, které není ničím jiným než právě výzkumem tohoto zapomínaného bytí.
Všechna velká existenciální témata, která Heidegger analyzuje v Bytí a čase… byla totiž odhalena, předvedena, osvětlena čtyřmi staletími evropského románu.“ Nejsem si úplně jistý dvěma netematizovanými předpoklady, které jsou v tomto úryvku obsaženy a jež jsou velice důležité pro další Kunderovu argumentaci. V čem je právě Cervantes zakladatel romanopisné tradice? A proč by to měl být zrovna jeho Don Quijote, jedna z nejsvéráznějších a nejméně typických knih světové literatury? Boccaccio se svým Dekameronem a Rabelais s Gargantuou a Pantagruelem žili dávno před Cervantesem a jistě by se dalo prokázat, že Cervantes byl italskou a francouzskou prozaickou tvorbou významně ovlivněn.

Další, mnohem důležitější a mnohem víc zarážející otázka, kterou chci Kunderovi položit, spočívá v tom, zda umění před vznikem románu, tedy lyrika, epika a drama, bylo odlišné od románu tím, že Heideggerovy existenciály neodhalovalo, nepředvádělo a neosvětlovalo, nebo zda to pouze dělalo jinak. Sám za sebe bych řekl, že není žádným specifikem románu to, co Kundera záhy vyjmenovává jako jeho dosažené úspěchy: „…se současníky Cervantesovými se ptá, co je to dobrodružství; se Samuelem Richardsonem začíná prozkoumávat, „co se děje uvnitř“, odhalovat tajný život citů; s Balzakem objevuje vkořenění člověka do dějin; s Flaubertem zkoumá až dotud neznámé území všednodennosti; s Tolstým se sklání nad zásahy iracionálna do lidského rozhodování a jednání.“ Dále Kundera mluví o sondování času u Prousta, Joyce a T. Manna.

Ale např. říci, že Proustův román je sondováním neuchopitelného okamžiku minulosti, je dost zavádějící, skoro stejně jako tvrzení, že Don Quijote klade otázku, co je to dobrodružství. Ta všechna témata, o nichž Kundera hovořil, by zřejmě bylo snadné najít už u Danta, rozhodně ono odhalování tajného života citů nebo zásahy iracionálna do lidského rozhodování, avšak to, co dělá Danta Dantem, Richardsona Richardsonem a Tolstého Tolstým, není takto obecně položené téma jejich tvorby, nýbrž osobitý způsob, jímž ho přetvoří. Nemyslím ani tak formu díla, ale úhel pohledu, osobní zkušenost a osobní výpověď o světě, jak ho vidí konkrétní autor sám za sebe, ze své autenticity. Do této osobní roviny samozřejmě spolupatří i dobová a společenská podmíněnost a to všechno, co lze nazvat svébytností umělce.

 Podle Kundery je úkolem románu poznávat: „„Vášeň poznávat“ (ta, kterou Husserl pokládá za podstatu evropského ducha) posedla tehdy román, aby prozkoumával konkrétní život člověka a chránil ho proti „zapomnění bytí“; aby udržoval „svět života“ pod ustavičným osvětlením.
V tomto smyslu chápu a sdílím umíněnost, s jakou Hermann Broch opakoval: Objevit, co jen román sám může objevit, je jediné raison d´être románu. Román, který neobjeví nějakou dosud nepoznanou píď existence, je nemorální. Poznání je jediná morálka románu. K tomu ještě dodávám: román je dílem Evropy; jeho objevy, jakkoli uskutečněné v různých jazycích, patří Evropě celé. Souvislý sled objevů (a nikoli pouhý součet toho, co bylo kdy napsáno) je to, co vytváří dějiny evropského románu.“ Nejsem si vůbec jist tím, zda „vášeň poznávat“ je podstatou evropského ducha, a ještě méně dokáži říci, zda opravdu má něco společného s románem. Prozkoumávat konkrétní život člověka je vždy otázkou osobní zkušenosti a román, jako i umění vůbec, je více svědectvím než poznáním. Pokud román musí vytvářet typ a zacházet s typovostí, vystavuje se právě nebezpečí, že se stane jen nositelem informace a schematismu.
Díky tomu jsou největší umělecká díla ta, jež jsou nejméně typová, která obsahují hlavně autorovo konkrétní svědectví, byť všelijak transformované. Proto není podstatné to, co Dante, Cervantes, Balzac nebo Goethe „objevili“, ale jejich pohled na život, který překonal něco obecného, co si lze zprostředkovaně osvojit z učebnic (podstatný rys vědění a vědomostí). Díla jako Don Quijote nebo Faust nejsou poznáním, ale modem pohledu, který – na rozdíl od poznání – může být zcela subjektivně a legitimně akceptován nebo odmítnut lidmi s různou zkušeností. Je to kapitál obohacující čtenářův přístup k existenci tím, že ho promění, nikoli tím, že substituuje jednu informaci namísto jiné (tak to probíhá u poznání). Typovost je nositelem informace, konkrétnost prožitku. Nebo poněkud jinak řečeno: kromě didaktických děl, jako je O přírodě od Tita Lucretia, je všemu umění společné, že nepřináší člověku teze o tom, jak co je, nýbrž že mu přináší určitý subjektivní prožitek světa. Vlastní identitu románu viděl pouze ve způsobu, jímž to dělá a který určuje ta či ona jeho specifika.

 Podobně následující Kunderova slova se mi zdají více než hodně problematická: „Když Bůh opouštěl pomalu místo, odkud řídil univerzum a jeho řád hodnot, odkud odděloval dobré od zlého a dodával smysl každé věci, don Quijote vyšel ze svého domu a nebyl s to poznat svět. Za nepřítomnosti nejvyššího Soudce se totiž svět náhle objevil v celé své zrádné mnohoznačnosti; jediná boží Pravda se rozpadla na sta relativních pravd… Takto se narodil Novověk a s ním román, jeho obraz a model.“
To napětí mezi způsobem, jak prožíval svět don Qujote a jak ho prožívali všichni ostatní, s nimiž se setkal, nemá s renesanční krizí víry v Boha vlastně nic společného. Autor Příkladných novel nebyl cynický skeptik, což je možné výrazně demonstrovat srovnáním s Boccacciem. Navíc byl Španěl, Španěl, který se narodil téměř deset let před smrtí Ignáce z Loyoly a zažil tereziánskou reformu. Mluvit o období, kdy ve Španělsku katolicismus dosahuje svého vrcholného rozmachu, tak, jak to činí Kundera, je přinejmenším sporné. Ostatně Don Quijote je docela zbožnou knihou, což snadno poznáme, když si povšimneme, jak v něm Cervantes vykresluje různé postavy náboženského života. To, co kritizuje, je spíše renesanční světskost, kterou zastupují rytířské romány, ona bláznivá víra v různé pohanské čaroděje, obry atd. (jak je ironizována třeba už u Ariosta).

Podobně spojovat vznik novověku s relativismem či s krizí náboženství nebo tvrdit, že román vůbec je obraz a model takového novověku, je, řekl bych, příliš povrchní a nedomyšlené. Asi, chceme-li do novověku počítat i reformaci spolu s jejím dalším vývojem, je správnější vidět novověk jako vzestup plurality, autonomního svědomí, větší přísnosti při hledání pravdy a též svobody a odpovědnosti konkrétního subjektu. Podobné maximy, ovšem různě podle svého vlastního oboru modifikované, měla i tehdy se rodící přírodní věda, většina osvícenské filozofie nebo dokonce reforma Karmelu, jež, ač bytostně novověká, nijak nepřekročila hranici ortodoxního katolicismu. Stěžejní Rabelaisův román je tedy asi lepší zrcadlo novověku než Don Quijote a sotva také bude možné dát výlučně románu podobnou funkci, když Milton nebo Shakespeare spolu s Goethovým Faustem ji plní nejméně tak dobře, ne-li mnohem lépe, jako Cervantesův Don Quijote, Balzakovy romány nebo Flaubertova Paní Bovaryová.

 Nevím, proč Kundera i v dalším textu do svého výkladu plete jména filozofů, proč spojuje karteziánské ego cogito s existenciálním postojem samoty, která je postavena tváří v tvář vesmíru… a proč chce podložit heroičnost takového postoje odkazem na Hegela, který jej prý nazval heroickým. Přejdu raději k dalšímu textu:
„Pochopit spolu se Cervantesem svět jako mnohoznačnost, čelit místo jedné absolutní pravdě celé spoustě relativních, navzájem si protiřečících pravd (pravd vtělených do imaginárních „já“ nazývaných postavami), mít tedy jako jedinou jistotu moudrost nejistoty, to nevyžaduje menší sílu.“ Jistě, v tomto je základní klíč k pochopení novověku, avšak Don Quijote mu není příliš blízko… naprosto geniálním způsobem a snad v nejvyšší možné míře je naplněno pluralitní, nejednoznačně dešifrovatelné poselství rozmanitosti pohledů na svět, jaké si přinášejí různé postavy, v Shakespearových hrách – a vidím důvod jejich velké oblíbenosti v době poosvícenské, v době devatenáctého a dvacátého století, právě v tomto faktoru (neboť osvícenství ještě a často optimisticky věřilo v moc lidského rozumu poznat pravdu, čímž se podobalo scholastice).   

 
Kundera určitě trefil hřebík na hlavičku, když píše o tom, že román (a nikoli jenom tuto odrůdu uměleckého projevu) nelze vtěsnat do jednoznačných mravních soudů nebo vůbec do jednoznačných výroků o tom či o onom (tím však eo ipso popírá, že by byl poznáním).
Mýlí se ale, když píše: „Člověk si přeje svět, kde by dobro a zlo bylo zřetelně rozlišitelné, protože je mu vrozena nezkrotitelná touha nejdřív soudit a pak teprve chápat. Na této touze jsou založeny náboženství a ideologie. Nemohou se smířit s románem, pokud nepřeloží jeho řeč relativity a mnohoznačnosti do jejich apodiktického a dogmatického jazyka.“ Určitě se dá jen těžko zpochybnit, že my lidé chceme snadno definovatelné dobro a zlo a že máme nesmírně silný sklon bezmyšlenkovitě, předsudečně, pod vlivem zloby soudit naše bližní. Z toho plyne dogmatismus, který je ovšem typický jak pro náboženství nebo ideologie, tak pro ty, kdo je šmahem odsuzují. Základní sloup biblického náboženství je tajemství víry, nikoli dogmatické vědění – zákaz soudu nad bližním (Mt 7,1-5), relativnost a nicotnost všeho lidského poznání (1K 13,9-13) a suverénnost Božího soudu, který proniká nejhlubší tajemství našich srdcí a je svědectvím čisté, absolutní pravdy o nás (J 3,19-21), jsou explicitně v Bibli uvedené. Bible je tedy spíše již předem odpovědí na prázdno, jež podle Kundery zůstalo „po nejvyšším Soudci“. Nahradit víru v Soudce, v absolutní řád věcí, přesvědčením, že zůstává jenom prázdno, není nic jiného, než nahradit jednu plytkost plytkostí jinou. Biblická víra jako vztah k Bohu je víc než tvrzení, je životní cestou plnou všech možných prožitků: od zoufalství, nevíry i totální skepse přes bojovnost, hledání, proměňování, opouštění a nalézání až k odevzdanosti, k lásce, která doufá a věří, neboť v sobě samé našla sílu. Tento aspekt víry, zdůrazňovaný dva tisíce let snad všemi mystiky a obsažený v Bibli jako její fundament, Kundera svévolně pomíjí.

 Poté, co se lacině vypořádal s náboženstvím, Kundera pokračuje v rozvíjení dosti zjednodušující interpretace dějin románu.
Myslím, že k diskusi o jeho tvrzeních by bylo nutné učinit podrobný rozbor děl, o které se opírá, a k tomu se nyní nemůže naskýtat prostor. Ale chtěl bych se zastavit aspoň u srovnání Flaubertovy Paní Bovaryové a Kafkových románů: „Ještě o něco později se už kolem Emy Bovaryové stahuje obzor do té míry, že se podobá ohradě. Dobrodružství je na druhé straně a stesk je nesnesitelný. V nudě každodennosti sny a snění nabývají na důležitosti. Ztracené nekonečno vnějšího světa je nahrazeno nekonečnem duše. Velká iluze o nenahraditelné jedinečnosti individua… se ocitá na vrcholu svého rozmachu. Ale sen o nekonečnosti duše ztrácí kouzlo ve chvíli, kdy se zmocňují člověka Dějiny anebo to, co z nich zůstalo, nad-lidská síla všemocné společnosti… K. tváří v tvář tribunálu, K. tváří v tvář zámku, co může dělat? Moc toho dělat nemůže. Alespoň snít jako Ema Bovaryová? Ne, past situace je příliš strašná a vtahuje do sebe jako vysavač všechny jeho myšlenky i city… Nekonečno duše, pokud nějaké je, stalo se téměř neužitečným přívěskem člověka.“ Možná je to, co Kafka líčí ve svém díle, umožněno právě pojetím duše, o kterém mluví Kundera. Když pouhé představy a sny jsou nazvány nekonečnem duše, když je nekonečno duše viděno tam, kde nám naše schopnost snít přináší možnost útěku z nudné skutečnosti, když se duše jako sídlo mravní integrity a odpovědnosti člověka před Bohem nahrazuje duší, která je sotva něčím víc než apendixem naší fyziologické, rosolovitě tělesné podstaty, pak je ji opravdu asi lépe odříznout, otravuje-li. Kafkovy romány lze vykládat různě, ale pokud už má jít o historickou perspektivu, zdá se vhodné srovnat je s dílem o víc než o sto let staršího Heinricha von Kleista. Kleistův Kohlhaas je emancipovaný člověk, který bojuje proti nelidské mašinérii státu.

Naopak Kafkův K. je už vždy ztracen ve zcela nesrozumitelné absurditě světa, v němž člověk již nemá vědomí vlastní důstojnosti a odvahu k důslednému protestu. Představme si, že by K. měl podobné postoje jako Kohlhaas… pak by i přes všechnu odcizenost světa, který kolem něho byl, zůstal napojen na smysl kosmu díky své duši, svému nitru, své mravní integritě. To už by ale nebyl Kafkův K. Domnívám se, že Kafkovo dílo je dovršením Flaubertova nihilismu, že je svědectvím o člověku, jemuž byla amputována duše a jemuž zůstala jen fantazie a hluboce zraněná niternost. Lze také říci, že zatímco Kohlhaasův protest míří na fundamentální otázku vztahu mezi státem a jeho občanem, Kafka jde mnohem hlouběji a žaluje svým svědectvím někoho z vraždy duše. Kdo ji mohl zavraždit? Technika? Věda? Novověk? Ale Kohlhaas je přímo zosobněním novověku. Kierkegaard, snad největší moderní obhájce duše v jejím mravně integrálním významu, vůbec neobžalovává vědu nebo techniku. Centrem jeho kritiky je rozložené, vlažné náboženství a též hegelovská filozofie, ba dogmatická, apodiktická filozofie vůbec. Snad, stejně jak u biblického Adama, právě domnělé vědění zavraždilo duši. V tom i nejpyšnější scholastika byla pokornější. K ilustraci těchto slov cituji z Kirkegaardovy knihy Nácvik křesťanství (CDK Brno 2002): „V předcházejícím jsme již podotkli, že to, co zvláště přispělo k omylu o církvi vítězící je, že jsme chápali křesťanství jako pravdu, v níž je rozdíl mezi výsledkem a cestou, nebo jsme pravdu křesťanství pochopili jako výsledek, co by se možná dalo nazvat něčím, co zbylo, výtěžkem… Už jsme ukázali, že je to omyl, zde jen připojujeme, že proto je Kristovo učení nade všechny vynálezy časů a dob nekonečně povýšeno… Jeho učení je pravda v tom smyslu, že pravda je cesta, a sám se jako Boho-člověk stane cestou, což žádný člověk, ať už jakkoli horlivě vyznává, že pravda je cesta, o sobě nemůže vyslovit, aniž by se dopustil blasfemie.“

 Kundera se dívá na cestu románu od Cervantese ke Kafkovi a domnívá se, že se tato cesta uzavírá v paradoxu: „Co se to tedy po třech staletích stalo s dobrodružstvím, s tímto prvním velkým tématem románu? Proměnilo se ve svou vlastní parodii? Co to znamená? Že se cesta románu uzavírá v paradoxu? Ano, vypadá to tak.“ 
Podle Kundery je totiž hrdina, jejž vytvořil Franz Kafka, don Quijote „převlečený za zeměměřiče“ – nyní je však dobrodružství tomuto novému Quijotovi přiděleno: „mizerný spor s úřadem kvůli omylu v jeho papírech“. Ale to je podle mého názoru příliš násilná paralela a stejně jsou pochybná i další Kunderova tvrzení, která se vztahují k Haškovu Dobrému vojáku Švejkovi. Don Quijote by v tomto sporu s úřady jednal rozhodně spíš jako Kohlhaas než jako Kafkův zeměměřič. Také není ani trochu jasné, proč Kundera interpretuje Švejka jako román, v němž je válka k smíchu a v němž jeho hlavní hrdina „a jeho kumpáni míří k frontě, aniž vědí proč, a co je ještě víc šokující, aniž by je to vůbec zajímalo.“
To, co Hašek zesměšňuje, je staré Rakousko, jeho starobní demence, již ovšem líčí stále ještě s pochopením pro konkrétní osudy lidí, pro jejich obyčejnou lidskost, která je okouzlující i (a právě proto!) beze všeho zastírání její autentické malosti. Cílem není škodolibý výsměch, ale chápavý úsměv… veselí, které smiřuje a odpouští, protože chápe, aniž by mohlo plně souhlasit nebo být hluboce osloveno. Státní systém je však u Haška, na rozdíl od konkrétních lidí, nemilosrdně vysmíván, jedná se tedy o pravý opak ve srovnání s Kafkou, který úřednický kolos hypostazuje a povyšuje na zdroj absurdity (lidského) světa. Kundera se Kafkově optice docela poddává, když píše: „Ale co je tedy motorem války, když to není ani Helena, ani vlast? Pouhá síla chtějící se stvrdit jako síla? Ta „vůle k vůli“, o níž bude mluvit Heidegger? Ale nebyla odevždy za všemi válkami? Ano, jistě.
Ale tentokrát, u Haška, se ani nesnaží maskovat se nějakým alespoň trochu racionálním argumentováním. Nikdo nevěří žvatlání propagandy… Síla je nahá, stejně nahá jako v románech Kafkových. Tribunál nebude mít totiž žádný prospěch z popravy K., stejně jako zámek nebude mít žádný prospěch, bude-li sekýrovat zeměměřiče. Proč Německo včera, Rusko dnes se chtějí zmocnit vlády nad světem? Aby byly bohatší? Šťastnější? Ne. Agresivita síly je dokonale nezištná; nemotivovaná; nechce než své chtění; není než čistým iracionálnem. Kafka a Hašek nás konfrontují s tímto nesmírným paradoxem: během epochy Novověku karteziánský rozum hlodal jednu po druhé všechny hodnoty zděděné ze Středověku.
Ale ve chvíli totálního vítězství rozumu je to čiré iracionálno…, které se zmocní scény světa, protože už tu není žádný systém obecně přijatých hodnot, který by se mu mohl postavit jako překážka.“

 Myšlenka, že středověk představoval „systém obecně přijatých hodnot“, který byl díky novověké karteziánské racionalitě rozhlodán a zničen, je zcela absurdní. Středověk byl poznamenán nesmírným množstvím válek, které byly vedeny právě kvůli různým hodnotám nebo kvůli úplnému výsměchu všem hodnotám ze strany mocných, kteří je formálně a pro foro externo vyznávali.
„Obecně přijaté hodnoty“ byly brutálním násilím vynucovány, a to zejména ze strany římskokatolické církve (křížové výpravy, inkvizice a též dohled církve nad vzdělávacími institucemi a nad koloběhem informací) – a kdekoli se objevila svoboda, tam se všeobecnost přijatých hodnot pluralizovala. Descartes byl ve svém úpěnlivém hledání jistoty i v prostředcích, jež k tomu použil (svévolný předpoklad existence Boha jako garanta existence vnějšího světa), člověkem středověkým. Jeho antipodem byl Montaigne, který se rozhodl pro skepsi a pro chápání světa z hlediska lidské praxe. Snad by se jeho postoj dal stručně vyjádřit těmito několika větami (Eseje, ERM Praha 1995):
„Nemáme ani toho nejmenšího styku s podstatou bytí, neboť veškerá lidská přirozenost je vždy mezi zrozením a umíráním a vydává ze sebe pouze žalostné zdání a stín a rodí jen nespolehlivé a chatrné domněnky…
Lidské výmysly, a také ty své, nabízím prostě jako výmysly lidské, které dlužno posuzovati jako takové, a nikoliv jako výroky konečně platné a stanovené z nařízení nebes, vyloučené z pochyb a proměny: jsou věcí názoru, nikoli předmětem víry; představují nikoli obsah mé víry z vůle boží, nýbrž rozprávku, kterou vedu po svém rozumu, způsobem laickým, nikoliv duchovním, třebaže vždy velmi zbožným…“

Kundera je oběť kontinentálního intelektualismu, který v univerzální uniformitě, jakou může myslet výlučně jen konstruktivistický rozum, vidí požehnaný stav, který nás opustil a bez něhož jsme vydáni napospas hypostazovaným silám vyspekulované mašinérie. Ale to nemůže před Montaignem obstát, neboť on myslí konkrétně a prakticky, je naplněn tolerancí, individualismem a není frustrován tím, že by ztratil niterně prožívaného Boha a smysl existence, není také v nejmenším zatížen syndromem etatismu. Kritika konstruktivistického rozumu, pilíře všech moderních totalit, je z Kunderovy strany správná, ale jeho metafyzické uvažování o podstatě moci je výplodem toho, co napadá – neboť je sám jeho zajatcem. Alternativou není středověk, nýbrž novověk Montaignův, který se rozvinul především v anglosaském světě.

 Dalším paradoxem novověku, který Kundera uvádí, je opět pouhým důsledkem konstruktivistického racionalismu a s konkrétním, praktickým chápáním světa nemá snad nic společného: „Novověk pěstoval sen o tom, že lidstvo rozdělené na různé civilizace se jednou sjednotí a v jednotě najde světový mír. Dnes se… dějiny planety staly jedním nedělitelným celkem, ale jen nepřetržitá a z místa na místo přeskakující válka uskutečňuje a zaštiťuje tuto tak dlouho vysněnou jednotu lidstva. Jednota lidstva znamená: nikdo se už nikam nemůže ukrýt.“
Myslím, že míru je na světě nepoměrně více než v minulosti a že je to v lecčems jasný důsledek nikoli sjednocování lidstva, nýbrž toho, čemu se dnes často říká globalizace. To, co ji zajišťuje, nejsou přece války, nýbrž obchod a co možná nejsvobodnější výměna informací. Je známou zásadou, že obchod (není-li řeč o obchodu se zbraněmi) potřebuje k rozkvětu mír – a stejně tak platí, že informace slouží k lepšímu vzájemnému poznávání i k tomu, aby utrpení lidí na druhém konci světa pro nás nebylo pouhou abstrakcí. To, že se nikam nelze ukrýt, není pro mne problém, za podstatnější považuji, že není důvod ukrývat se.

V době, kdy byl originál Kunderovy eseje otištěn, nebylo vůbec jasné, zda budoucností světa není jaderný konflikt či sovětské gulagy… tomu, že za sedm let SSSR padne, nevěřil v roce 1983 asi nikdo. A přece se to, i díky oněm válkám, o nichž se Kundera zmínil, podařilo. Mírný optimismus, stojí-li na konkrétní analýze situace a konkrétních skutcích, má jistě své oprávnění – naopak postoj dost velké části kontinentálních intelektuálů mi připomíná snahu zamaskovat konkrétní pokroky za abstraktní a apokalyptické fráze o zkaženosti světa. V jejich argumentaci je citelná snaha, jak ji lze najít nyní v Kunderově eseji, a priori odmítnout konkrétní problém i konkrétní diskusi o jeho řešení a nahradit je konstrukcemi relativizujícími cokoli, co bylo konkrétně učiněno (a za velkých obětí!) dobrého a co konkrétní lidé prožívají jako pomoc, štěstí a mír.

 Kundera pokračuje v obviňování abstraktního monstra: „V románech Kafky, Haška, Musila, Brocha monstrum přichází zvnějšku a nazývá se Dějiny; ty se již dávno nepodobají vlaku dobrodruhů; jsou neosobní, nezvládnutelné, nevypočitatelné, nesrozumitelné – a nikdo jim neunikne… Naproti tomu tito romanopisci objevují, „co jen román sám může objevit“: ukazují, jak v podmínkách „terminálních paradoxů“ všechny existenciální kategorie mění náhle smysl:
Co je to dobrodružství, jestliže svoboda jednání, kterou má K., je zcela iluzorní?
Co je to budoucnost, když intelektuálové Člověka bez vlastností nemají nejmenší podezření, že dojde zítra k válce, která smete jejich životy?
Co je to zločin, když Brochův Hugenau nejenom nelituje vraždy, které se dopustil, ale dokonce si ji ani nepamatuje?“
Považuji tyto otázka za banální… vždyť situace, v nichž se svoboda ukázala zcela iluzorní (metafyzicky či politicky), v nichž člověk netušil, že ho i celý jeho národ zítra stihne katastrofa, nebo v nichž vrah zapomněl na to, že vraždil, jsou staré jako lidstvo samo. Dokonce by se v klasické světové literatuře a v různých letopisech dalo najít mnoho senzačnějších rysů života, které by ještě více rozbily jakoukoli přehlednou, abstraktní a sebejistou teorii o lidském životě.
Proč by mělo být důležité, co je dobrodružství nebo co je svoboda? Známe něco na tomto světě tak dobře, abychom dokázali říci, co to je? Spíše bychom se měli naučit s tím zacházet a hledat důsledky různých zacházení s pojmy i s věcmi pro konkrétní život člověka.

 Zajímavější je však Kunderova úvaha o konci románu (ač těsně před ní píše, že se mu perioda terminálních paradoxů, zahájená řadou středoevropských spisovatelů, zdá „ještě dlouho neuzavřena“): „Mnoho a dlouho se mluví o konci románu: mluvili o něm futuristé, surrealisté, všechny avantgardy. Viděli román, jak zaniká na silnici pokroku ve prospěch radikálně nové budoucnosti…
Jenomže je-li Cervantes zakladatelem Novověku, konec jeho dědictví by musel znamenat něco víc než pouhou výměnu forem v literární historii; byl by ohlášením konce Novověku. To je důvod, proč hloupě spokojený úsměv, s nímž se pronášejí pohřební řeči nad románem, mi připadá frivolní. Frivolní, neboť já jsem již viděl i žil smrt románu, jeho násilnou smrt (v podobě zákazů, cenzury, ideologického tlaku) ve světě, kde jsem strávil velkou část svého života a který bývá běžně nazýván totalitním. Tehdy se prokázalo se vší jasností, že román je smrtelný; stejně smrtelný, jako je novověký Západ. Jakožto model světa založeného na relativitě a mnohoznačnosti lidských věcí je… neslučitelný s totalitním univerzem. Tato neslučitelnost je hlubší než ta, která odděluje disidenta od aparátníka, bojovníka za lidská práva od mučitele…

Totalitní Pravda vylučuje relativitu, pochybu, tázání a nemůže se nikdy smířit s tím, co bych nazval duchem románu.“ Román ale není přece výjimkou… totalitní myšlení hubí veškeré umění a v bývalém sovětském bloku bychom mezi lidmi, kteří vyrostli v totalitě, jen těžko hledali opravdové umělecké osobnosti. Na druhé straně právě komunistický režim byl mistrem ve zneužívání umění starých géniů pro své politické cíle. Vydával mnoho skvělých románů a snažil se je zasadit do kontextu svého děsivého výkladu dějin. Bylo možné číst, ale nebylo možné prožívat, svobodně a opravdově prožívat – bylo povinné lhát, nenávidět a deformovat.
Ale román nezahynul nejspíše ani v té strašné době komunismu. Výborným důkazem toho je sám Kundera nebo Hrabal. Netvrdím ani v nejmenším, že umění je nesmrtelné, že ve své autenticitě přežije vše, ale zdá se, že žijí-li lidé, kteří ještě zažili svobodnou společnost, mnozí z nich se nenechají duchovně vykastrovat.

 Kunderovy další úvahy nad smrtí románu mají velice nevyzpytatelnou stránku, je to jeho rozlišování mezi romány, které „prodlužují průzkum bytí“, a mezi romány, které jen „potvrzují to, co se říká a musí říkat“. Je pravda, že tu druhou nálepku používá pro původní tvorbu stalinistických autorů, je však otázka, kam by zařadil Kerouaka nebo Robbe-Grilleta, jehož loni vydaný román Repríza se stal ve Francii bestsellerem. Kdo za každou cenu chce mluvit o smrti románu, snadno smete pomocí zmíněného rozlišování mezi romány i tyto dva autory ze stolu. Můžeme se bavit o tom, jestli ten pravý druh románu již umřel (ale který je ten pravý a kdo to stanoví?), avšak ohlašovat smrt nějakého umění je vždy poněkud předčasné a naivní. Sám Kundera naznačuje, že román má ještě co rozvíjet, a člení tyto inspirativní momenty do čtyř výzev.

  „Výzva hry – Tristan Shandy Laurence Sterna a Jakub fatalista Denise Diderota mi dnes připadají jako dvě největší románová díla osmnáctého století, dva romány pojaté jako velkolepá hra…
Pozdější román se dal spoutat imperativem pravděpodobnosti, realistickými kulisami, kázní chronologie. Zanedbal možnosti obsažené v těchto dvou veledílech, které byly s to dát základ jinému vývoji románu, než je ten, který známe…“ Když jsem četl Diderotův román o Jakubovi fatalistovi, cítil jsem se opravdu jako v budoucnosti, jako v čemsi, co je ve vývoji umění přede mnou a nikoli za mnou. Souhlasím s Kunderovým hodnocením, jen bych dodal, že samotný „realismus“ nepovažuji za zhoubný a mnohé třeba Balzakovy romány mám za vrcholná díla světové literatury (určitě Evženii Grandetovou, Bratrance Ponse a Ztracené iluze)… v pravém smyslu zhoubné je podle mne však pitvání sociologie a psychologie, tvorba typů, konstruování bez autentického prožitku. Romány, které lze nahradit studiemi, jsou k ničemu. Pokud vím, Balzac se snažil svou Lidskou komedií vytvořit analogii k Buffonovým biologickým bádáním, ale díky Bohu se mu to nezdařilo.

 Čtu dál: „Výzva snu – Uspaná imaginace devatenáctého století byla náhle probuzena Franzem Kafkou, kterému se podařilo, co surrealisté postulovali, aniž toho skutečně dosáhli: spojení snu a skutečnosti.“
To je podle Kundery „obrovský objev“, jedná se prý o nečekané otevření, „z něhož vyplývá, že na území románu se může imaginace rozvinout jako ve snu a že román nemusí otročit zdánlivě nevyhnutelnému imperativu pravděpodobnosti.“ Domnívám se, že tento „objev“ je vlastní umění od dob, kdy se stalo uměním, ale i v konkrétní oblasti románu má svou předkafkovskou historii. Což přesně to, co Kundera říká o Kafkovi, by se nedalo říci o prózách Poea, o Kulhavém ďáblu od Le Sage nebo o některých vyprávěních ze hluboké studnice Dekameronu? Kafka pouze zvláště sugestivně a pro moderní kontinentální mentalitu srozumitelně vystihl bezmoc člověka, který byl oloupen o duši, tváří v tvář etatismu převedenému do metafyzické nebo přímo mystické roviny „monstra“.

 Na řadu se dostává třetí výzva, totiž: „Výzva myšlení – Musil a Broch dali vstoupit na scénu románu suverénní a zářivé inteligenci… aby z románu učinili… intelektuální syntézu. Je jejich výkon uzavřením dějin románu, anebo spíš vyzváním na dlouhou cestu?“ Řekl bych, že ani jedno neplatí. Pojmout román jako intelektuální syntézu znamená vydat se na slepé rameno řeky… je to jedna z mnoha tváří tendence, která z románu vytvářela pouze opravdu nesnesitelně dlouhou a často skandálně plytkou studii. Když se člověk zamyslí nad tím, jaké obrovské kvantum románů tohoto typu bylo již vyprodukováno a stále se produkuje a jak je naproti tomu omezená skupina románů, které jsou prokazatelně a radikálně jiné (za všechny bych rád jmenoval Hledání ztraceného času, podle mne román, který nemá nikde v žádném jiném románu konkurenci – a dál Odysseus, Na cestě, Stařec a moře, Řek Zorbas či Mor atd.), musí ho napadnout, že „tvořit“ romány-studie není žádné opravdové umění, ale slepé, marné, rákosem a havětí přebujelé rameno prózy.

 Konečně výzva času… „Perioda terminálních paradoxů podněcuje romanopisce, aby neomezoval otázku času na proustovský problém osobní paměti, ale rozšířil ji na záhadu času kolektivního, času Evropy, Evropy, která se otáčí dozadu, aby pohlédla na svou minulost, aby bilancovala, podobna starému muži, který objeme jedním pohledem celý svůj uplynulý život.“ Nevím, jestli užití paralely mezi Evropou a starým mužem má nějaký reálný obsah, ale zdá se, že to, co romanopiscům výzva času nabízí, je jen jinou variantou románu-studie, a proto neživotné a mrtvé (již mrtvé).

 Závěrečné úvahy Kunderovy eseje se obracejí proti redukcionistickým a zřetelně zestejňovacím tendencím (post)moderní civilizace. „Sjednocení planetárních dějin, tento humanitní sen, jehož uskutečnění Bůh zlomyslně připustil, je provázen procesem závratné redukce.
Je pravda, že termiti redukce hlodají lidský život odevždy: i největší láska končí zredukována na kostru chatrných vzpomínek. Ale charakter moderní společnosti toto prokletí monstrózně zesiluje… Ale jestliže raison d´être románu spočívá v tom udržovat „svět života“ pod ustavičným osvětlením a chránit nás před „zapomněním bytí“, není existence románu dnes ještě důležitější než jindy? Ano, myslím si to. Ale naneštěstí i román je zpracováván termity redukce, která neredukuje jen smysl světa, ale též smysl děl…“ Kundera pokračuje lamentací nad médii, nad jejich vlivem na kulturu a nad jejich uniformitou. Souhlasím s tím, co říká o roli a důležitosti románu pro dnešek… souhlasím i s jeho pozdějšími slovy, která tvrdí, že román (a pro mne potažmo umění) říká, že „věci jsou složitější, než myslíš“ (není-li to zrovna ovšem román-typová studie), a že duch románu je duch souvislostí, duch mnohem hlubší než zpravodajské „aktuality“.
Nemyslím však, že by román byl včleněn do nějakého systému aktualit, kde by se stal „gestem bez zítřku“. Je často zatím mimo veřejný zájem, je tu jakési stále ještě trvající přesycení balastem románu-studie, ale návrat románu a umění vůbec na výsluní je určitě možný. Osobně jsem přesvědčen, že stejně jako si náboženskou lhostejnost Evropanů (na rozdíl od Američanů) způsobily státní církve samy, tak zbytečně moc politické a společensky uctívané evropské umění se odcizilo lidem, stalo se abstrakcí a postavilo tak i bariéru mezi lidmi a uměním starším. Odeznění tohoto efektu bude záležitost dlouhodobá.

 Kundera se domnívá, že román musí jít proti duchu doby, že „román už nemůže žít v míru s duchem naší doby:
chce-li ještě objevovat, co není objeveno, chce-li ještě „pokročit“ dál jakožto román, nemůže to dělat než navzdory a proti pokroku světa. Avantgarda viděla věci jinak; byla posedlá ctižádostí být v harmonii s budoucností… Já také jsem kdysi považoval budoucnost za jediného kompetentního soudce našich děl a činů. Teprve později jsem pochopil, že flirt s budoucností je ten nejhorší konformismus, zbabělé lichocení silnějšímu. Neboť budoucnost je vždycky silnější než přítomnost. Je to ona, kdo nás bude soudit. A zcela jistě bez té nejmenší kompetence. Ale jestliže budoucnost pro mne nepředstavuje žádnou hodnotu, na čem vlastně lpím…?
Moje odpověď je stejně směšná jako upřímná: nelpím na ničem jiném než na zneuznávaném dědictví Cervantesově.“ Dodal bych, že v tom je bezesporu opravdová velikost letošního jubilanta Kundery (1. dubna oslavil 75 let). Odmítnout budoucnost jako soudce, neboť ona je stejně relativní a příliš lidská jako minulost a přítomnost, to ještě nemusí znamenat, že odmítneme zodpovědnost vůči ní… zodpovědnost, kterou pravdivě posoudí jen někdo absolutně nezávislý, znalý, spravedlivý i milosrdný… Bůh.
Kunderův text je svědectvím o člověku, jenž si prošel velmi složitým obdobím dějin a který leckde je v nich ještě zamotán a leckde vidí zase nesmírně daleko. Naše šance je svobodně se z jeho příběhů poučit a hledat cestu, jak zabránit i do budoucna novým hrůzám. Duch doby v sobě vždy obsahoval a bude obsahovat nízkost smíchanou s velikostí, tmářství s hledáním pravdy, smrt se životem, obavu s nadějí. Co bude, to z velké míry záleží na nás a na našem rozhodnutí nikoli bojovat s duchem doby, ale bojovat se sebou, a tak teprve jít za tím, co je v duchu doby to správné, životné a nadějné.

 Co však představuje velkou škodu a ztrátu pro českou kulturu, je radikální izolace, kterou Kundera ve Francii vůči nám zvolil. Je-li znechucen normalizačním národem, není se mu co divit… možná by si však mohl povšimnout, že dorůstá národ nový, pro nějž Kunderova osobnost může být důležitým stimulem pro duchovní růst a generační vymezování. Možná také jako se návrat ohrožených druhů na svá původní stanoviště považuje za jasný signál o čistotě životního prostředí, bude teprve návrat Kunderův svědectvím o duševním a duchovním zdraví české společnosti. Kéž se Milan Kundera dožije aspoň sta let, neboť dříve by se podle tohoto úhlu pohledu mohl vrátit jen sotva.

The post Milan Kundera a Zneuznávané dědictví Cervantesovo zveřejněna již v roce 1983 v Nouvel Observateur first appeared on Čítárny.

Nesnesitelná lehkost bytí (The Unbearable Lightness of Being)  je světově proslulý román, který naplní vaši touhu po hledání nových souvislostí, román, který vám v mnoha směrech nastaví zrcadlo a možná některé z vás  zradí z vaší životní cesty, román, který už teď patří k tomu nejlepšímu, co bylo na světě napsáno a o kterém je dobře vědět a jednou si ho přečíst.

A tak se můžeme začíst do mistrovsky sepsaného příběhu několika mladých lidí, kteří nacházejí své poznání těžce a hořce, protože jednou ze životních pravd je, že každý si svůj život musí prožít. Nelze nikoho naučit jak žít, nelze tyto pravdy předat, ty se musí znovu a znovu prožít. Život se tak stává pro každého jedinečným očistcem na zemi a víra v obecné štěstí, je tím jediným pravým náboženstvím, které nevadí žádné ideologii na světě.

V románu Kundera rozehrává tragické příběhy mladých lidí, kteří se ocitají v prokletí doby zvané socialistická totalita.
Ta svými přednastavenými společenskými pravidly nutí každého jednotlivce, aby se pohyboval jen v povolených ideových kolejích. Každý  větší vykolejení je trestáno drtivou změnou lidských osudů. Nicméně tato doba nehraje v knize hlavní roli, příběh je možné zasadit do kterékoliv společnosti a doby na tomto světě, protože není spravedlivé společnosti, jsou jen ideologické útvary, které méně nebo více lžou, které více nebo méně potlačují domnělou svobodu jednotlivce, které více nebo méně moralizují lidské chování, až už pudové nebo rozumové, které více nebo méně si hrají na demokracii.

Příběh dvou párů mladých lidí, na pozadi doby konce 20. století je absurdní ve svém nenalezení východiska.
Možná i proto působí děj románu chaoticky a vyžaduje plné soustředění. Není však důležité jak končí jednotlivé příběhy hrdinů, daleko důležitější je směr kudy příběhy vedou a pro mladší a hledající čtenáře jsou podstatné jednotlivé dílčí kapitoly, než vlastní celek knihy.
Kundera jakoby naznačil, že knihu ve své plné kráse nelze zfilmovat, pokud se za scénař nevezme jen plytká a nic neříkající dějová linie, jak se to často stává u vynikajícíh románů. To skutečně důležité je sděleno mistrovským slovem autora, slovem, které nutí přemýšlet a zastavovat se, srovnávat přečtené se svým vlastním životem a vlastním směřováním.

Kniha je rovněž nepřímým kritikem konzumní společnosti, krátkodobých pocitů štěstí z pudových požitků, ať už se jedná o sex, jídlo nebo nahromaděných zbytečných věcí.
Chaos, které později vyvolává prázdnota nenaplněných očekávání je stejný, jako po použití lehké drogy. A konzum drogou bezesporu je.
Proto je kniha o neustálém střetu dobra a zla, kýče i umění, lásce i nenávisti, chaosu i rovnováhy, přemýšlení a myšlenkové chudoby neboli jak sám autor píše, o nesnesitelné lehkosti bytí na jehož konci není nic. Podobně jak to říká v dialogu Terezy a Tomáše.:

„Tvoje poslání bylo operovat,“ řekla.
„Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání.“

Román vyšel poprvé ve francouzském překladu v roce 1984, česky nejprve dvakrát ve vydáních Sixty-Eight Publishers v Torontu v roce 1985 a 1988 a pak v Brně v roce 2006.
Nesnesitelná lehkost bytí / The Unbearable Lightness of Being / Milan Kundera / vydal Atlantis

Proč je pro Terezu tak důležité slovo idyla?
My, kteří jsme byli vychováni v mytologii Starého Zákona, bychom mohli říci, že idyla je obraz, který v nás zůstal jako vzpomínka na Ráj: Život v Ráji se nepodobal běhu v přímce, která nás vede do neznáma, nebyl dobrodružstvím. Pohyboval se v kruhu mezi známými věcmi. Jeho jednotvárnost nebyla nudou nýbrž štěstím.

„Nejtěžší břemeno je obrazem nejintenzivnějšího naplnění života. Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější. Naproti tomu absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné.“

„Těm, kteří myslí, že komunistické režimy ve střední Evropě byly výhradně výtvorem zločinců, uniká základní pravda: zločinné režimy nevytvořili zločinci, ale nadšenci, přesvědčení, že objevili jedinou cestu vedoucí do ráje. Hájili ji udatně a popravili proto mnoho lidí. Později vyšlo najevo, že žádný ráj neexistuje, a nadšenci byli tedy vrahové.“

„Bratrství všech lidí světa bude možno založit jen na kýči. Ve společnosti, kde existují vedle sebe různé politické směry, jejíchž vliv se vzájemně ruší či omezuje, můžeme ještě jakž takž uniknout inkvizici kýče: Když však jedno jediné politické hnutí má všechnu moc, octneme se rázem v říši totalitního kýče.“ V ní jsou odpovědi předem dány a vylučují jakoukoli otázku. Skutečným protivníkem je člověk, který se ptá. Otázka je jako nůž, který rozřezává plátno namalované dekorace, abychom mohli nahlédnout, co se skrývá za ní.“

„To, co dělá levici levicí, je kýč Velikého Pochodu – ta nádherná cesta vpřed, cesta k bratrství, k rovnosti, ke spravedlnosti, ke štěstí a ještě dál. To, co spojuje levicové lidí všech dob a směrů, není ta či ona teorie, ale schopnost učinit jakoukoli teorii součástí kýče zvaného Veliký Pochod vpřed.“

Ale stačí, že je člověk zamilovaný jak blázen a musí přitom slyšet kručení svých střev. Jednota těla a duše, ta lyrická iluze vědeckého věku, se rázem rozplyne.
Snažila se vidět skrze své tělo sebe. Proto stála tak často před zrcadlem. Jelikož se bála, aby ji při tom nepřistihla matka, měly její pohledy do zrcadla ráz tajné neřesti.
K zrcadlu ji nepřitahovala ješitnost nýbrž údiv nad tím, že vidí své já. Zapomínala, že se dívá na palubní desku tělesných mechanismů. Zdálo se jí, že vidí svou duši, která se jí dává poznat v rysech její tváře. Zapomínala, že nos je jen zakončení hadice na přívod vzduchu do plic. Viděla v něm věrné vyjádření své povahy.
Dívala se na sebe dlouze a chvílemi jí překáželo, že vidí ve své tváři matčiny rysy. Dívala se na sebe o to úporněji a snažila se silou vůle fyziognomii matky odmyslit, odčítat, aby v její tváři zůstalo jen to, co je ona sama. Když se jí to podařilo, byla to chvíle opojení: duše vystupovala na povrch těla, jako když se armáda vyřítí z podpalubí, zaplní celou palubu, mává rukama k nebi a zpívá.

Teprve v roce 1980 jsme se mohli dočíst v Sunday Times, jak zemřel Stalinův syn Iakov. Jako zajatec v německém táboře za druhé světové války byl ubytován dohromady s anglickými důstojníky. Měli společný záchod. Stalinův syn ho nechával znečištěn. Angličanům se nelíbilo dívat na záchod pomazaný hovnem, i když to bylo hovno syna tehdy nejmocnějšího muže světa. Vytkli mu to. Urazil se. Vytýkali mu to znovu a znovu, nutili ho, aby záchod očistil. Rozčílil
se, hádal se s nimi, pral se. Nakonec žádal o slyšení u velitele tábora. Chtěl, aby je rozsoudil. Ale nafoukaný Němec odmítl mluvit o hovnu. Stalinův syn nemohl snést ponížení. Volaje k nebi strašlivé ruské nadávky, rozběhl se k elektřinou nabitým drátům, které obepínaly tábor. Dopadl na ně. Jeho tělo, které už nikdy neznečistí Angličanům záchod, na nich zůstalo viset.

The post Nesnesitelná lehkost bytí podle Milana Kundery o totalitní společnosti v kterékoliv době first appeared on Čítárny.

Když jsem během několika hodin prolistoval a pročítal skoro 900 stránkovou knihu Nováka o nejproslulejším českém autorvi Milanu Kunderovi, říkal jsem si: Proč taková nestoudně bulvární a ubohá kniha byla vůbec napsána?

Když jsem během několika hodin prolistoval a pročítal skoro 900 stránkovou knihu Nováka o nejproslulejším českém autorvi Milanu Kunderovi, říkal jsem si: Proč taková nestoudně bulvární a ubohá kniha byla vůbec napsána? Má někoho dehonestovat? Je to jen bulvár, který má vydělat? Spousta dohadů, málo faktů.
Pak jsem četl článek Petra Šabaty, který si klade v nesmírném údivu podobné otázky:

“Co vedlo zkušeného spisovatele k evidentnímu omylu, že tam „dal všechno“, co zjistil, nashromáždil, vyfabuloval? Byla zášť vůči Kunderovi taková, že ztratil míru? A co dělali skvělí redaktoři Špirit a Onufer ze skvělých vydavatelství Argo a Paseka, když jim Novák ten obří nesourodý text přinesl?

Řekli si všichni, že čím větší špalek, tím větší literární událost? Že důkladné PR v chatrných recenzentských vodách zastře skutečnost, jak jsou ty stovky stran slabé?

Proč Novák nazval knihu zavádějícími slovy – když už rovnou nepoužijeme slovo lživými – „Kundera – Český život a doba“, když to o žádném českém životě a době nic souvislého neříká? Proč nezvolil pravdivý název Zajímavé i nudné střípky z literárního provozu v letech 1945 až 1975 a něco málo o Kunderovi?

A nejde Novákovi úplně o totéž, co vyčítá na mnoha stranách svému objektu slovy „Nestojí finanční ohledy již od mládí u kolébky Kunderovy tvorby?“ Nejde tedy všem hlavně o to na Kunderovi vydělat balík?

Proč se spisovatel Novák pouští na desítkách stran do amatérských recenzí Kunderových děl, s nimiž by ho vyhodil každý slušný středoškolský učitel češtiny?”

Více ZDE >>

The post Novák napsal o světovém Milanu Kunderovi asi nejubožejší knihu, kterou jsem měl kdy v ruce first appeared on Čítárny.

V roce 2009 se konala v Brně mezinárodní konference: Milan Kundera aneb Co zmůže literatura? Bohumil Fořt, Jiří Kudrnáč a Petr Kyloušek čtenářům zprostředkovali výstup z této konference a vybrali a uspořádali příspěvky, které se vyslovovaly nejen k samotnému dílu autora. Kolektivní monografie obsahuje kladná i záporná vyjádření, snaží se o ucelenější pohled viz. také jedno vyjádření z knihy:

„Vynášejí ho do nebes, pohřbívají ho pět sáhů pod zem. Myslím si, že zasluhuje odstíněnější posouzení.“
Pol Vandromme o románu  Kniha smíchu a zapomnění                    

Dovolím si zde svůj osobní pohled na autora, velmi laický ve srovnání s odborníky, kteří se zde všichni v knize prezentují. S autorem jsem se čtenářsky setkala poprvé na prahu dospělosti, kdy jsem s ním slyšela rebelsky trávu růst v jeho básnických pásmech z šedesátých let, pak teprve následovaly romány a v poslední době eseje. Vzhledem k tomu, že jsem měla tu příležitost poznat dalšího našeho francouzského emigranta Jana Vladislava, zaujalo mě, jak se ti dva lidsky nesetkali. Jan Vladislav ho považoval za nedůvěryhodného, a protože vše se podle jeho názoru odráží v tvorbě jednotlivce, byly pro něj i jeho díla nedůvěryhodná. Chytrý spisovatel s výběrovou pamětí.  Nelze se divit bývalému studentovi profesora Václava Černého i pro jeho jiné životní zkušenosti  a pověstnou přímost. Mimochodem je škoda, že tam na té konferenci někdo nepřečetl esej V. Černého z doby, kdy Černému bylo šedesát a Kunderovi čtyřicet.

K politice se v knížce výstižně vyjadřuje Guy Scarpetta – Politický Kundera:

„Kýč? Kapitalistický svět ani v tomto ohledu nijak nezaostává za vševládným kýčem komunistických režimů. Na Západě kýč proniká do chování lidí, zaplavuje obrazovky, reklamu (v L´Identité je kýč hlavním zdrojem přijmů bývalých levičáků přeškolených na reklamní agenty).“

K morálce v díle Milana Kundery např. Bedřich Fučík viz. Otevřený deník Jana Vladislava:

„… obdivovat všehochuť dnešních emigrantů-spisovatelů a la Kundera, míchajících koktejly pikantních dějů, prošpikovaných sentimentalitou, senzačností a pornografií, hovějících dnešnímu měšťákovi.”

Spor disidentů a jiné výhrady vyřeší čas, a zůstane tu dílo. Já bych se moc přimlouvala v duchu Viktora Fischla a jeho Písně o lítosti, aby se skutečně nedělaly předčasné závěry a spíš se politoval každý jedinec, který musel čelit nátlaku jakéhokoliv společenství proti osobní svobodě člověka. Valná většina v této monografii hodnotí Kunderu jako osobitý zjev v literatuře, ať už naší nebo světové.

I do takových úvah vás přenese vydání titulu Bohumil Fořt, Jiří Kudrnáč a Petr Kyloušek:  Milan Kundera aneb Co zmůže literatura? Soubor statí o díle Milana Kundery, vyd. Host, 2013

The post Milan Kundera aneb co zmůže literatura? Kapitalistický svět nezaostává za kýčem komunistických režimů first appeared on Čítárny.

Francouzský spisovatel českého původu Milan Kundera dostal za své celoživotní dílo cenu francouzské Národní knihovny (Prix de la Bibliothèque nationale de France). Ocenění bylo uděleno na slavnostní galavečeři mecenášů pařížské knihovny. Toto ocenění za celoživotní dílo se předalo teprve počtvrté v řadě. Předtím je obdrželi významní literáti Philippe Sollers, Pierre Guyotat a Patrick Modiano.

Ale již v roce 2009 dostal Milan Kundera Světovou cenu Nadace Simone a Cina Del Ducaových za celoživotní dílo a v roce 2011 mu bylo vydáno souborného vydání celoživotního díla v prestižní edici Pléiade nakladatelství Gallimard. Kundera je čtrnáctým autorem, který se takové pocty dožil. Dosud v této edici, započaté v roce 1931, vyšlo asi 560 svazků. Mezi třináctkou těch, kdo se vydání svého díla v ní dožili, byli tři nositelé Nobelovy ceny za literaturu – Roger Martin du Gard, André Gide a Saint-John Perse, Eugène Ionesco, André Malraux a Henry de Montherlant.

Kundera již delší dobu píše své knihy ve francouzštině a odmítá povolit jejich překlad do češtiny. Po štvanici, kterou rozpoutal časopis Respekt, ohledně jeho neprokázaného udávání v 50 letech, má důvody bezesporu pádné.

The post Francouzsko-český spisovatel Milan Kundera obdržel cenu Prix de la Bibliothèque nationale de France first appeared on Čítárny.