Když koncem července 1750 uložili tělo J.S. Bacha do hrobu u kostela sv. Jana v Lipsku, bylo to deset dní po tom, co osleplý Bach se zázračně uzdravil a vrátil se mu zrak. Jakoby jeho poslední dny symbolizovaly celou existenci jeho díla, které upadalo v zapomnění už za jeho života. Pro tehdejší novou skladatelskou generaci byl totiž už tenkrát velmi konzervativní.
Teprve v roce 1802 vyšel obšírný životopis z pera Forkela a zajímavé je uvedení  skladby Temperovaného klavíru Ludwigem van Beethovenem na jeho prvním slavném koncertním vystoupení ve Vídni, který mimochodem nastartoval jeho posmrtnou kariéru.

Ale skutečně zásadní obrat v objevení Bachovy geniální hudby znamenal rok až 1829.
V tom roce v Berlíne zazněly po dlouhých desetiletích Pašije podle sv. Matouše, které uvedl další génius klasické hudby F. Mendelssohn-Bartholdy.  A myslím, že uvedení právě tohoto díla nebyla jen náhoda. Pašije dle sv. Matouše patří totiž k tomu nejgeniálnějšímu, co Bach stvořil.
Možná i proto tuto hudbu použil ve svém posledním filmu “Oběť” další génius, ruský režisér Tarkovskij.

V knize Buňka, medůza a já americký biolog a spisovatel Lewis Thomas píše:

Hudba je naše úsilí vysvětlit si, jak pracuje náš mozek. Nasloucháme s ohromením Bachovi, neboť to je naslouchání lidské mysli. Umění fugy není zvláštní vzor myšlení, není to myšlení o nějaké určité věci. Bachovo jméno hláskované na konci velkých nedokončených vrstev fugy není nic víc než přechodná představa, něco, co jen tak blesklo hlavou. Celé dílo není o myšlení o něčem, je o myšlení samotném. Chcete-li si udělat pokus a slyšet, jak pracuje celá mysl, celá najednou, pusťte si jeho Pašije podle sv. Matouše a pusťte si je na na nejvyšší hlasitost v nejvyšší kvalitě. Je to zvuk veškerého centrálního nervového systému lidských bytostí celý, najednou.

A v knize Myšlenky pozdě v noci Thomas pokračuje:

Je to jeden z našich problémů: jak jsme se tak natlačili dohromady, vydáváme jeden na druhého, ve svém stále komplikovanějším systému komunikací, zvuky, které se stávají stále příležitostnějšími, náhodnějšími a nehodnějšími, a tak máme stále větší obtíže, jak ze všeho toho šumu vybírat smysluplné signály. Jedním z důvodů ovšem je, že asi neumíme omezovat své komunikace na signály obsahující zásadní informace, signály důležité a závažné. Zdá se, že jakoukoli novou techniku přenosu informací brzy a zákonitě začneme obracet v ono nadměrné množství starého klábosení. Jedině hudba nás chrání před zahlcením nesmyslností.

A čím je hudba propracovanější, tím je blíž samé podstatě myšlení a tím víc srovnává do rovnováhy celý náš křehký systém těla, jež je propojeno do našeho vědomí, jenž ho ovládá.
Zatímco zvířata jsou schopna zvuky vydávat, kopírovat, tvořit popěvky a složitější melodie, člověk je schopen vytvářet hudbou proces, který má k myšlení velmi blízko ne-li není myšlením samotným.
Zkuste například v cizím prostředí naslouchat řeči, které nerozumíte. Přivřete oči a poslouchejte. Náhle se řeč změní ve zvuky, tóny a zpěv. Je to neuvěřitelné, ale i řeč může být hudbou. Když odloučíte významy slov, jste schopni cítit melodii řeči, kterou normálně nevnímáte, protože váš mozek je příliš zaneprázdněn zpracováváním významem slov.

Zdá se, že naše schopnost vyjadřovat se slovy je vystavěna v našem mozku stejně jako je tvořena geniální hudba.
A proto při poslechu Bachovy hudby neprojevujeme jen emoce, ale jsme schopni jakési podivné komunikace, jakoby hudba, ve svých vypjatých momentech, se vyjadřovala jako samotná inteligence. Jakoby s námi někdo skutečně komunikoval.
K tomu abychom pochopili význam těchto slov, je však nutné hudbu pustit v největší kvalitě. Pak pocítíte možná poprvé zvuk veškerého vašeho centrálního nervového systému a dotknete se samotných energetických sfér, jež vás obklopují a spojují s vesmírem. Je to neuvěřitelně jednoduché díky genialitě několika málo jedinců, u nichž se projevila schopnost napsat hudbu stejně dokonale jako produkovat ty nejsložitější úvahy.

Johann Sebestian Bach. Jedinečná biografie a geniální hudba na nebeském hradě

Bach Johann Sebastian
(21. března 1685, Eisenach – 28. července 1750, Lipsko)
Ve své době významný varhaník, který se díky svému géniu dopracoval až na královské dvory. V roce 1708 byl jmenován dvorním varhaníkem vévody výmarského a roku 1714 dvorním koncertním mistrem. V roce 1717 se stal dvorním kapelníkem knížete Leopolda z Anhalt-Köthen. Roku 1736 se stal dvorním skladatelem krále saského.

Počet děl Bachových je opravu ohromný.
Složil nevěřitelných 1126 hudebních děl (označují se zkratkou BWV a pořadovým číslem). Do celkového počtu přitom nejsou započítány autorem revidované verze skladeb a nejrůznější hudební kusy sloužící k výuce (etudy, apod.). Z hlavních uveďme například 500 církevních kantát, Pašije dle sv. Matouše a Jana, H-moll mše, Vánoční a velkonoční oratorium. Světské kantáty (Kávová, Selská, Lovecká), klavírní  (Dobře temperovaný klavír, Anglické suity, Francouzské suity a Partity, Goldbergovy variace) a varhanní (praeludia a fugy, dosud nikým nepřekonané, fantasie, sonáty, toccaty etc.), koncerty, ouvertury. komorní sonáty pro sólové housle a violoncello, instrumentální koncerty (pro housle, cembalo, flétnu), orchestrální Braniborské koncerty, jež představují vrcholný typ concerta grossa.
Vrchol jeho kontrapunktického umu je uložen v nedokončených souborech Hudební obětina a Umění fugy.

Lewis Thomas (1913-1993)
vystudoval medicínu na Princetonské a Harvardské univerzitě. Později pracoval jako profesor na Minnesotské univerzitě, Newyorské a Yaleské univerzitě. Věnoval se výzkumu imunologie a biotechnologie i na jiných institucích. Byl prezidentem Sloanova-Ketteringova střediska pro výzkum rakoviny a dokonce působil v poradním vědeckém sboru amerického prezidenta. Světový věhlas však získal díky svým populárně naučným knihám, článků a esejím. Uměl totiž geniálně propojit své vynikající odborné znalosti se schopností srozumitelně o nich psát. Ve svých literárních úvahách často nacházel neobvyklé a inspirující souvislosti.

Doporučujeme knihy:
Dowley, T. Ilustrované životopisy slavných skladatelů:
Bach; Champagne Avantgarde, 1994

Lewis Thomas: esejistické knihy přeložené do češtiny:
Buňka, medúza a já
Myšlenky pozdě v noci
Životy buněk – Poznámky pozorovatele biologie
Nejmladší věda

The post Johann Sebestian Bach a Lewis Thomas. Jedinečné souvislosti myšlení a hudby first appeared on Čítárny.

Lewis Thomas (25. listopadu 1913 – 3. prosince 1993) byl lékař, básník, etymolog, esejista, administrátor, pedagog, politický poradce a výzkumník. Světový věhlas však získal díky svým populárně naučným knihám, článků a esejím. Uměl totiž geniálně propojit své vynikající odborné znalosti se schopností srozumitelně o nich psát. Ve svých literárních úvahách často nacházel neobvyklé a inspirující souvislosti. Thomas je často citován, vzhledem k jeho pozoruhodně eklektickým zájmům a vynikajícímu prozaickému stylu.

Lewis Thomas se narodil ve Flushing, New York a navštěvoval Princeton University a Harvard Medical School. Stal se děkanem Yale Medical School a New York University School of Medicine a prezidentem Memorial Sloan-Kettering Institute.
Byl pozván, aby psal pravidelné eseje do New England Journal of Medicine, a získal National Book Award za sbírku těchto esejů z roku 1974, The Lives of a Cell: Notes of a Biology Watcher. Za tuto knihu získal také Christopher Award.
Dvěma dalšími sbírkami esejů jsou Medúza a hlemýžď ​​a Myšlenky pozdě v noci, Pozdě noční myšlenky při poslechu Mahlerovy 9. symfonie.
Jeho autobiografie The Youngest Science: Notes of a Medicine Watcher je záznamem století medicíny a změn, které v ní nastaly.
Vydal také knihu o etymologii s názvem Et Cetera, Et Cetera, básně a četné vědecké práce.

Po jeho smrti vznikla Cena Lewise Thomase.

Lewis Thomas: esejistické knihy přeložené do češtiny:
Buňka, medúza a já
Myšlenky pozdě v noci
Životy buněk – Poznámky pozorovatele biologie
Nejmladší věda

„Největším ze všech úspěchů vědy 20. století byl objev lidské nevědomosti“
– Lewis Thomas

Dále bych upozornil na vynikající a obsáhlý komentář ke knize Lewis Thomas: Buňka, medúza a já od Karla Makoňe (1984), která se zabývá rozborem Thomasovy knihy. Zamyšlení plné zajímavých úvah, nacházení souvislosti,  velmi inspirující pro každého, kdo přemýšlí. Přesně v duchu jedné z Thomasových myšlenek:

Musí tu být nějaká skrytá základní síla, která žene dohromady jednotlivá stvoření tvořící myxotrichu a která pak pohání tuto skládanku do biologického sjednocení s termitem.

Ukázka z knihy Buňka, medůza a já

Největší membrána na světě

Při pohledu z měsíční vzdálenosti je na Zemi, která lapá po dechu, úžasné to, že je živá. Na fotografie ukazují v popředí suchý, otlučený povrch Měsíce, mrtvý jako stará kost. Vzhůru, volně se vznášející pod
vlhkou, lesklou blánou jasně modré oblohy, se zvedá Země, jediná bujná věc v této části vesmíru. Pokud byste se dívali dostatečně dlouho, viděli byste víření velkých bílých mraků, které přikrývají a odkrývají polovinu vesmíru.
Kdybyste se dívali velmi dlouho, geologicky dlouho, mohli byste vidět samotné kontinenty v pohybu, jak se od sebe vzdalují na svých zemských deskách, udržovaných na hladině ohněm pod nimi. Má to organizovaný, samostatný vzhled živého tvora, plného informací, obdivuhodně zkušeného v zacházení se sluncem.

V biologii je potřeba membrána, která dává životu smysl.
Musíte být schopni zachytit energii a udržet ji, ukládat ji přesně potřebné množství a uvolňovat ji v odměřených dávkách. Buňka to umí, stejně jako organely uvnitř. Každá je připravena na tok sluneční energie a odebírá energii z metabolických náhražek slunce.
Abyste zůstali naživu, musíte být schopni udržet rovnováhu, udržovat nerovnováhu, bránit se entropii, a to můžete dělat pouze s membránami v našem světě.

Když země ožila, začala si budovat vlastní membránu, protože za účelem úpravy Slunce.
Původně, v době prebiotického vytváření peptidů a nukleotidů z neorganických složek ve vodě na Zemi neexistovalo nic, co by chránilo před ultrafialovým zářením, kromě vody samotné. První řídká atmosféra vznikla výhradně odplyněním Země při jejím ochlazování a existovala jen mizivá stopa po vodě, kyslíku. Teoreticky mohl kyslík vznikat fotodisociací vodní páry v atmosféře v ultrafialovém světle, ale ne příliš mnoho.
Jak ukázal Urey, tento proces by byl samovolně omezený, protože vlnové délky potřebné k jeho uskutečnění jsou právě ty, které kyslík selektivně stíní; produkce kyslíku by byla přerušena téměř stejně jako jakmile k němu došlo.
Tvorba kyslíku musela počkat na vznik fotosyntetických buněk, a ty musely žít v prostředí, kde se fotosyntéza projevovala prostředí s dostatkem viditelného světla pro fotosyntézu, ale zároveň chráněné před smrtícím ultrafialovým zářením.
Berkner a Marshall spočítali, že zelené buňky se proto musely nacházet asi deset metrů pod vodní hladinou, pravděpodobně v oblasti bazénech a rybnících dostatečně mělkých, aby v nich neexistovaly silné konvekční proudy (oceán nemohl být výchozím místem).

Můžete říct, že vdechování kyslíku do atmosféry bylo výsledkem evoluce, nebo to můžete otočit a říct, že evoluce byla výsledkem kyslíku. Můžete to mít tak i tak. Jakmile se objevily fotosyntetické buňky, velmi pravděpodobně obdoby dnešních sinic, byl nastolen budoucí dýchací mechanismus Země. Na počátku, kdy hladina kyslíku dosáhla přibližně 1 procenta dnešní koncentrace v atmosféře, se anaerobní život na Zemi začal rozvíjet. Nevyhnutelnou další fází byl vznik mutantů s oxidačními systémy a ATP.
S tím jsme se dostali do explozivní vývojové fáze, v níž se objevily velké skupiny dýchajícího života, včetně mnohobuněčných forem.

Berkner vyslovil domněnku, že takové exploze nového života byly dvě, podobně jako rozsáhlé embryologické proměny, obě závislé na prahových hodnotách kyslíku.

První z nich, na úrovni 1 procenta současné hladiny, odstínil dostatek ultrafialového záření, aby se buňky mohly přesunout do povrchových vrstev jezer, řek a oceánů. K tomu došlo přibližně před 600 miliony let, v době, která se popisuje náhlou hojnost mořských zkamenělin všeho druhu v záznamech z tohoto období.

Druhý výbuch nastal, když kyslík stoupl na 10 % současné hodnoty. V té době se v atmosféře nacházelo asi 400 milionů let, bylo dostatečné množství kyslíku, které umožnilo životu dostat se z vody na pevninu. Od této chvíle bylo vše jasné, nic, co by omezovalo rozmanitost života, kromě hranic biologické vynalézavosti.

Je to další ukázka našeho fantastického štěstí, že kyslík filtruje právě ta pásma ultrafialového světla, která jsou nejvýznamnější pro naše zdraví, ničivé pro nukleové kyseliny a bílkoviny, a zároveň umožňuje plný průnik viditelného světla potřebného pro fotosyntézu. Kdyby nebylo této polopropustnosti, nikdy bychom se neobjevili.

Země v jistém smyslu dýchá.
Berkner naznačuje, že v minulosti mohly probíhat cykly produkce kyslíku a uhlíku v závislosti na relativní hojnosti rostlin a živočichů, přičemž doby ledové představovaly období spánku.
Ohromující bohatství vegetace mohlo způsobit, že hladina kyslíku stoupla nad dnešní koncentraci, s odpovídajícím úbytkem oxidu uhličitého. Takový pokles oxidu uhličitého mohl narušit „skleníkový“ efekt, vlastnost atmosféry, která zadržuje sluneční teplo, jež se jinak ztrácí sáláním ze zemského povrchu. Pokles teploty by zase odřízl velkou část živých organismů a při dlouhém povzdechu by hladina kyslíku mohla klesnout o 90 procent.

Berkner spekuluje, že právě to se stalo s velkými plazy; jejich velikost mohla být v pořádku pro bohaté okysličenou atmosféru, ale měli tu smůlu, že jim došel vzduch.
Nyní nás před smrtícím ultrafialovým zářením chrání úzký okraj ozónu, vzdálený třicet kilometrů. Jsme v bezpečí, dobře větráni, a jsme inkubováni, pokud se vyhneme technologiím, které by mohly s ozonem manipulovat nebo měnit hladinu oxidu uhličitého.
Kyslík pro nás nepředstavuje zásadní problém, pokud ovšem nevypustíme do vzduchu tolik jaderných výbušnin, že by zničily zelené buňky v moři; pokud to uděláme, čeká nás samozřejmě udušení.
Je těžké cítit náklonnost k něčemu tak naprosto neosobnímu, jako je atmosféra, a přece tu je, stejně jako je součástí a jako víno nebo chléb. Když to vezmeme kolem a kolem, obloha je zázračný výdobytek. Funguje a plní to, k čemu je určena, je stejně neomylná jako cokoli jiného v přírodě. Pochybuji, že by kdokoli z nás dokázal vymyslet způsob, jak ji vylepšit, kromě možná občasné přesunutí nějakého mraku odtud tam. Slovo „náhoda“ neslouží k dobrému vysvětlení struktur.

Při vzniku chloroplastů se možná objevily prvky štěstí, ale jakmile se tyto věci objevily na světě, evoluce oblohy se stala naprosto předurčenou. Náhoda naznačuje alternativy, jiné možnosti, jiné řešení.

To může platit pro žábry, plovací měchýře a přední mozky, tedy pro detaily, ale ne pro oblohu. Tam prostě nebylo jiné cesty.

Měli bychom oblohu ocenit za to, čím je: pro samotnou velikost a dokonalost funkce je zdaleka nejvelkolepějším produktem spolupráce v celé přírodě.
Dýchá pro nás a další věc dělá pro naše potěšení. Každý den dopadají miliony meteoritů na vnější hranice a třením shoří na prach. Bez tohoto úkrytu by se náš povrch už dávno stal rozemletým měsíčním prachem. I když naše receptory nejsou dostatečně citlivé, abychom to slyšeli, je útěchou, že že ten zvuk je tam nad hlavou, jako náhodný šum deště na střeše v noci.

The post Lewis Thomas. Myšlenky pozdě v noci o inspirujících souvislostech ve vědě first appeared on Čítárny.