Kdybych měl říci, čím je František Nepil, řekl bych, že vypravěčem, napsal kdysi Miroslav Horníček a pokračuje: A to je vzácné, protože vypravěčů ubývá. Kdyby v nějaké zemi ubývalo hlíny, mizeli by hrnčíři.
A vypravěčů ubývá po celém světě proto, že mizí posluchači. Ono totiž vyprávět je těžké. Skoro tak těžké, jako naslouchat. František je rozený vypravěč, ne snad povoláním, ale posláním.
Když se ozve jeho hlas, zabrání to člověku spěchat. A teprve potom pochopíme, že jsme vlastně nikam nespěchali a čas, kdy jsme se zastavili s Františkem Nepilem, byl časem dobrým a požehnaným.

Dobré a ještě lepší jitro Františka Nepila je výběr z jeho velmi populárních ranních rozhlasových fejetonů, která se vysílala v pondělí po dlouhé dva roky.
Ve svých fejetonech vzpomíná Nepil na svoje dětství, na různé zážitky z cest nebo svých setkání se zajímavými lidmi a většina příběhů jsou nejen vtipná a milá, ale jsou zakončena nějakým pozitivním sdělením.
Dodnes jeho vyprávění patří k tomu nejlepšímu, co v Českém rozhlase vzniklo.

Ukázka: Senkruvna / František Nepil

Pokusím se vám vylíčit co nejdecentněji příhodu se senkruvnou. Senkruvna je skrytá součást venkovských záchůdků. Když je plná, vezme se šoufek a pár starých kbelíků a rozlévá se -obyčejně v zimě nebo v předjaří -na záhony, aby byla úroda. Žádný kolemjdoucí nebere tuto akci na vědomí pouze mlčky.
Každý považuje za svou povinnost vám sdělit, že to je rajská vůně; jako by ten, kdo to s tím šoufkem vybírá, neměl o ní ani ponětí. Do téhle práce se dal můj kamarád, protože mu od senkruvny začala vlhnout stěna ve sklepě. Několik hodin tedy zaléval záhony, než objevil, že betonová nádrž je prostě prasklá. Protože prasklina končila v horní třetině, poskočilo mu srdce radostí: nemusel, jak doufal, vybírat dál. Odložil tedy šoufek, umyl se a šel za svým kamarádem zedníkem Matějkou, ať to jde posoudit.

Matějka nedělal žádné štráchy, vzal si holínky, lžíci, kladivo, fanku a rajblík a šel. Kamarád mu cestou horlivě vysvětloval, že to vybral jen pod tu prasklinu a ten spodek že tam nechal. Do toho že by se prostě postavila koza a žebřík s fošnou. Nevšímal si, že Matějka kráčí vedle něho, pokyvuje hlavou, ale myslí si na své věci. Pouze mu bylo divné, jak zedník reagoval na tu kozu. -“My jsme chodili pást na draha,” řekl, a můj kamarád nevěděl, co na to. Lešenářská koza a koza, co se pase, jsou přece nebe a dudy.

Když přišli na místo, obhlédl Matějka shůry prasklinu, pak si vzal zednické kladívko na její otlučení, zkoumavě se zahleděl na hustou sedlinu v septiku a než mohl můj kamarád cokoli ze sebe vyhrknout, Matějka hup dolů! -a panenko svatokopecká -v ten ráz mu koukala pouze hlava! A v ten ráz bylo mému kamarádovi zřejmé, že ho cestou prostě neposlouchal! A v této krizové chvíli nastal v celé věci nečekaně velebný zvrat: ten prostý zedník totiž jen omluvně řekl:

“Ono to vypadalo jako dno. -Přines nějaký žebřík.”

Když vystoupil, postavil se trpělivě k pumpě, kamarád ho omýval hadicí jako embéčko a poděšeně kvokal o tom, jak chtěl postavit dolů tu kozu. Matějka na sebe vymačkával Jar, krásně pěnil, myslel si dál na své věci, a když se převlékl do suchého, postavil do senkruvny kozu a začal spravovat tu puklinu.

Jestli máte pár minutek času, zkuste si spočítat, kdo ve vašem okolí by nezasypal mého kamaráda takovým výrazivem, jež by bylo adekvátní prostředí i postavení, ve kterém se zedník octnul. Kdo by mu nenahrnul na hlavu všechnu vinu, kdo by vztekle nesbalil fidlátka a u senkruvny by ho už nikdo neviděl, ať to třeba zatopí celý barák. A když to všechno spočítáte, mělo by vám vyjít, že nezačernit kamarádovi den a zbavit ho starostí dokáže ten, kdo na to má, třeba i v senkruvně.

The post František Nepil. Legendární vypravěč a jeho dobré a ještě lepší jitro first appeared on Čítárny.

Já, Baryk. Příběh malého pejska přibližuje dětem život na vesnici, v lese a na Barykově dvorku po dobu celého kalendářního roku. A aby Baryk, coby pes také myslivecký, dětem přiblížil jednotlivé měsíce v roce, připravil František Nepil na každý měsíc nové vyprávění. Co kapitola, to nový Barykův příběh

Každé roční období sebou přináší jiné počasí a tím pádem změnu Barykova pobývání v boudě na dvorku. Baryk nám vypráví o svých zajímavých setkáních s ostatními zvířátky a srovnává jejich život se svým životem psím. Baryk se má jako pes dobře, proto přemýšlí, jak by ostatní zvířátka přeučil také na psa.
Takže učí například srnce štěkat a vyčítá mu nošení parohů a kousání trávy, tahle by z něho pořádný pes přeci nebyl!.:-)
Postupně si takhle vezme do parády vlaštovku, bažanta, vránu, sýkorky, zajíce, ježka, čápa, šneka, slepýše, krtka a žábu.
Každá kapitola tak podává dětem téměř pohádkovou formou zajímavé informace o ostatních zvířátkách s nádechem bajky, kdy zvířátka mluví lidskou řečí.

Baryk a jeho projevy kamarádství, soucitu a spojenectví k ostatním zvířátkům ukazují dětem, jak se k sobě pěkně chovat a jak pomoci kamarádovi, který je v úzkých.
Autor si hraje se slovy a vkládá Barykovi do tlamičky slova jako: „blešata” a myslí tím mláďata blech. Také předpokládá, že knihu čtou děti dle věty začínající: „Řekněte, prosím vás, tátovi,..” Kapitoly na sebe navazují jen měsíci, návaznost vyprávění jako taková tu není. Kapitoly lze číst i „napřeskáčku”, což rodiče jistě uvítají:-)

Trefné a veselé ilustrace Heleny Zmatlíkové i Adolfa Borna, příběhy výborně dokreslují.
Knížka byla vydána již v roce 1977 je vhodná jak pro pro předškoláky, tak pro školáky, kteří již číst umí.

František Nepil | JÁ, BARYK
vyd, 1977, 1988 Albatros s ilustracemi Heleny Zmatlikové
vyd. 1994 Sedistra s ilustracemi Ireny Vyčítalové
vyd. 2001 Albatros s ilustracemi Adolfa Borna
vyd. 2009, Euromedia s ilustracemi Heleny Zmatlíkové

Jenže naši lidé nestojí o to, aby se jim psí plemena posrnčila. Nestojí o to, aby se psem stal kdekdo. Když vidí, že těch srnců běhá po lese přece jen moc, vezmou bouchačku a jdou na ně.

Můj člověk mě vždycky brává s sebou. Mám na to školy: vím, že se v lese nesmí ani ceknout. A ještě nikdy v životě jsem v lese necekl. Tentokrát jsme však přišli do dubiny, a kdo myslíte, že se zjevil na paloučku? – Nu ovšem, můj srnec! Čichl semhle, čichl tamhle a začal se pást, jako by se nechumelilo. Můj člověk tedy přiložil pušku k líci a já se díval, kdy to bouchne. Kdy se ten srnec, ťuňťa jeden, složí do trávy. Bylo mi ho líto. Tak rád bych ho ještě slyšel špatně štěkat.

A tak jsem poprvé v životě udělal to, co vzdělaný pes v lese nikdy provést nesmí. Udělal jsem haf! Můj srnec vyskočil, jako by byl na péro, a v ten ráz byl pryč. A můj člověk na mě udiveně koukal a nevěřil svým uším. Já ty svoje sklopil, protože jsem věděl, co bude. A taky že bylo! Neumíte si představit, jak to štípalo.

Pak jsem ležel před boudou a čekal, až mi to zchladne. A představte si, že k půlnoci přišel ten srnec na kraj smrčiny a odštěkal mi poděkování!

Já Baryk a můj ježek

Ježek má ovšem i jiné nectnosti. Dupe, funí a mlaská. Mlaská, třebaže jeho jídelníček není vůbec tak noblesní jako jídelníček můj. Vy nevíte, co je to noblesní, že ne? Tak např. noblesní pes si nestoupá packami do kastrůlku s jídlem, nedrbe si blechy na koberci, když se jeho člověk dívá, neštěká svým lidem do řeči, a když vyleze z řeky, nevytřepává si vodu z kožichu u deky, na které hraje jeho člověk se svými mláďaty pexeso. Nu, a noblesní jídelníček je zrovna tak vznešený jako noblesní pes, ale ježčí jídelníček takový rozhodně není.

Ježek stláská dohromady larvy, kukly, žížaly, slimáka, myš, ptačí vejce, ještěrku i hada. Žaludy, bukvice či spadané švestky jí jenom z nouze. Když vidím, jak za plotem večeří pavouka nebo stonožku, tak mu říkám: ty čunče píchavý. Ale když jsem viděl, jak dovede vyřídit zmiji, šel bych mu olíznout čumák. My psi, jak už jsem to jednou vysvětloval, před nikým nesmekáme. Hlavně proto, že nenosíme klobouk, i v zimě chodíme prostochlupí. Místo smekání však olizujeme čumák.

On totiž takový ježek vypadá trošku jako „mouchy, vemte si mě“. V trávě se spíš kutálí, než chodí. Ale jak zaútočí na hada, promění se v blesk. A zmije, když jí jde o krk, není také žádná spící panna. Dali se do sebe a já fandil ježkovi, až se třásl plot. Vždyť byl můj, byl z naší hromady dřeva a reprezentoval náš dvorek. To se ví, že nakonec vyhrál. Ale na mě vyletěl uprostřed fandění můj člověk ve štráfovaném pyžamu a znectil mě, že má před sebou noční a že se kvůli mně ani nevyspí.

Utekl jsem k boudě, ježek si to za chvíli přimlaskal ke mně, stočil se do klubíčka, nastrčil proti mně všechny své bodliny a povídal:
„Počítej!“
Mockrát jsem už na něho vyletěl a nikdy neutekl. Vždycky se stočil do klubíčka, abych mu spočítal bodliny. Tentokrát jsem si tu práci dal.
„Šestnáct tisíc,“ povídám, když jsem dopočítal. „Máš šestnáct tisíc jehliček a sem tam nějakou navíc.“
„Správně, Baryk,“ pochválil mě ježek, „píšu ti jedničku.“

The post Já, Baryk. Humorné příběhy pejska pro děti vypráví František Nepil first appeared on Čítárny.

Nejoblíbenější kniha herečky Gabriely Vránové, Polní žínka Evelínka, poprvé spatřila světlo světa už v roce 1979. Můžete si proto znovu se svými dětmi přečíst nové vydání příběhů, ze kterých na vás dýchne laskavý svět českých pohádek, které napsal laskavý vypravěč František Nepil a nezapomenutelně ilustroval Miloslav Jágr.

Polní žínka Evelínka má vlasy jako len, zelenkavé oči v barvě přesličky, pas útlý jako vážka a celá je jako z pavučinky. Stará se o všechno, co roste a žije v polích, o rostliny i zvířátka, a lhostejní jí nejsou ani lidé. Všichni mají Evelínku rádi: skřivánci, sysel, zvídavý chlapec Ondroušek, a chasník Francínek se do ní dokonce zamiluje. Ale milovat polní žínku dá obyčejnému smrtelníkovi pořádně zabrat!

Kniha byla velmi úspěšná jako seriál Českého Rozhlasu v legendárním pořadu Hajaja.

František Nepil: Polní žínka Evelínka / Ilustrace Miloslav Jágr / vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 4. vydání

Ukázka z knihy

Jak Evelínka naučila zajíce  polku

Konečně ustaly deště! Voda se vrátila do řečiště a v lukách a polích zanechala po sobě záplavy bahna, písku a větví. Potok se  umoudřil, přestal se valit zahradami a uvelebil se ve svém korytu. Přeplněná studánka se rychle odkalovala, polní cesty vysychaly a vyčouhlá tráva na mezích se zvědavě rozhlížela, kdo přišel k jaké škodě. Mateřídouška začala zase  vonět a každý přicházel na jiné myšlenky.
Za Evelínkou hned po ránu přihopkal zajíc.
„Oč mám sušší kožich, o to mám víc starostí. Jde to s námi od desíti k pěti.“
„To snad ne,“ uklidňovala ho polní žínka, „copak tě, zajíčku, tak trápí?“
„Vůně,“ vysvětloval ušák. „My zajíci máme nevýslovně voňavé tlapky.Asi od toho, jak se brouzdáme od rána do večera v mateřídoušce.Kam šlápneme, tam to zůstane. Razítkujeme za sebou tou vůní cestičky. My jsme moc snadno k vyčuchání. Vymysli pro nás něco, Evelínko! Jinak to s námi skončí spatně, anebo ještě hůř.“
„A co bych měla vymyslet, zajíčku?“
„Něco, abychom nebyli tak snad k vyčuchání. Já ti v tom třeba pomůžu, ale já na vymýšlení nejsem. Vymyslel jsem toho teda už hodně, ale zatím nic nebylo k ničemu. Mám moc malou hlavu, a i tu mám zařízenou spíš na poslouchání. Ty ji máš  spíš na vymýšlení. Máš ji větší a uši máš takové nenápadné.“
„Tak přijď zítra, zajíčku. Něco dáme dohromady.“
Až  do oběda  chodila Evelínka po polích a přemýšlela, jak to  zařídit, aby zajíci nebyli tak snadno k vyčuchání.

The post Polní žínka Evelínka. Oblíbená kniha Františka Nepila a ilustrátora Miloslava Jágra first appeared on Čítárny.

Slovo není jen zvukem a nástrojem dorozumění, slovo je i lékem a je potravou, ne každé, právě také ne všechno co je potravou je někdy k jídlu, řekl kdysi v rádiu František Nepil (10. 2. 1929 – 8. 9. 1995).
Asi každý trošku vzdělaný člověk pozná hlas Františka Nepila (10. 2. 1929 – 8. 9. 1995), kterým nás léta oslovoval a ladil do dobrého dne. Byl rozeným vypravěčem a jeho člověčí vidění světa jsme nacházeli i v jeho knížkách pro děti, povídkách, rozhlasových hrách a večerníčcích.

A když odešel do nebe, začal nám chybět. A věřím, že bude chybět i našim dětem. Nejen těm, které už znají jeho knížky, ale i těm, které teprve objeví jeho pohádky, třeba o Makovém mužíčkovi nebo o Štuclince a Zachumlánkovi nebo ty větší se budou řehnit s pěti báječnými strýčky.

I dnes každé další vydání jeho knih čtenáři vykoupí. Jak by ne, vždyť kupují nejen vzpomínky na báječného člověka, ale znovu si připomínají něco, co pomalu mizí z našeho života.
Jan Werich by určitě napsal, že je to člověčina. Ten přirozený vztah člověka k člověku bez ješitnosti, nadřazenosti, kde zdravý rozum se snoubí s chápavým úsměvem a pohlazením. Svět podivuhodných lidí a obyčejných věcí, které tak báječně uměl František Nepil vepsat do svých řádků.

A jak krásně popsal Františka Nepila Miroslav Horníček.

“Kdybych měl říci, čím je František Nepil, řekl bych, že vypravěčem. A to je vzácné, protože vypravěčů ubývá. Kdyby v nějaké zemi ubývalo hlíny, mizeli by hrnčíři. A vypravěčů ubývá po celém světě proto, že mizí posluchači. Ono totiž vyprávět je těžké. Skoro tak těžké, jako naslouchat.
František je rozený vypravěč, ne snad povoláním, ale posláním. Když se ozve jeho hlas, zabrání to člověku spěchat. A teprve potom pochopíme, že jsme vlastně nikam nespěchali a čas, kdy jsme se zastavili s Františkem Nepilem, byl časem dobrým a požehnaným.”

{youtube}910yy11ykFI{/youtube}
Není třeba psát ódy na Františka Nepila. Je třeba ho číst a poslouchat. Jeho člověčí zamyšlení, příběhy a pohádky nestárnou a budou se číst i za sto let.

Nezaměnitelný František Nepil ve vzpomínkách.

František Nepil. Muž nenápadného zjevu, téměř něžného jména, nezaměnitelného psaného projevu a osobitého hlasu, který by poznal snad každý. Seznam jeho knížek, z nichž mnohé vyšly také v autorově interpretaci na gramofonových deskách, kazetách či discích, by byl předlouhý.

Srpen s bejbinkou, Jak se dělá chalupa, Střevíce z lýčí, Dobré a ještě lepší jitro. To je jen několik z nich, těch nejznámějších, které se staly národem milovanou a s oblibou citovanou klasikou. Byl to spisovatel, který byl obdařen uměním vidět krásu ve všedním životě kolem nás, v obyčejných věcech a v obyčejných lidech s běžnými starostmi, a navíc se o ni dokázal podělit.

Profesor Josef Koutecký o něm řekl:
„Svým způsobem to byl fenomén. Dokázal objevit kolem nás a předávat »člověčinu« lidem v době, kdy společenské vztahy byly nesmírně neupřímné a formální. Lidé ho zbožňovali, protože se v jeho vyprávění viděli a nabývali pocit, že sami o tom dokážou vyprávět, čili získávali jeho prostřednictvím sebevědomí.“

František Nepil kolem sebe dokázal šířit atmosféru pohody, klidu a porozumění i v osobním životě. Setkání s ním bylo jako živá voda a mezi jeho přátele proto patřila také dlouhá řada výjimečných lidí. Měl v sobě dar vstřícnosti a laskavosti, onu nepojmenovatelnou schopnost něčeho, co dělá člověka příbuzným s jiným člověkem. Mezi ty, kteří se s ním rádi setkávali, patří například Miroslav Horníček, Vladimír Preclík, Ondřej Suchý, Jan Cimický, Marie Kubátová a mnoho dalších.

„Měl jsem tatínka, který bojoval na Piavě v první světové válce. Já byl tak hloupej, že jsem se ho za celý život nezeptal, co na té frontě vůbec prožil. Že jsem ho nepřiměl k vyprávění o něčem tak velkém a dramatickém, jako je válka.

Dneska se mě tedy taky nikdo neptá na to, co jsem prožil. Anebo málokdo. Jenže já nejsem jen tatínek, já jsem i spisovatel, takže to vypravuji sám a bez ptaní, v důvěře, že je to pro čtenáře či posluchače užitečné a že jsou rádi, když si to nenechávám pro sebe. Tak to ostatně dělají po věky všichni, kdo píší,“ řekl jednou o svém psaní František Nepil.
Bohužel čas, který mu byl na tomto světě vyměřený, mu nedovolil napsat všechno, co by si ještě býval přál lidem sdělit.

V jednom z dílů cyklu pořadu Předčasná úmrtí nazvaném Dopis Ježíškovi na Františka Nepila vzpomínají ti, kteří patřili mezi jeho nejbližší. Ti, kteří o něm věděli nejvíc.

Například že si z dětství odnesl ponětí, že v lese se nesmí člověk vrhnout na porosty konvalinek či petrklíčů a trhat jich celé náruče – natož jakoukoliv kytku zničit či přeseknout prutem pro nic za nic.
Že si odnesl vědomí, že starému člověku se pomáhá s taškou či jinou tíží a že se pouští sednout.
Že papír je věc napůl posvátná a nesmí se muchlat ani jediný arch či čtvrtka, natož jako kniha.
Že krást je neodpustitelná hanba.
Že se nikdy neubližuje slabším a holkám

The post František Nepil, dobrý a ještě lepší člověk. Vzpomínky na laskavého vypravěče first appeared on Čítárny.

„Už jste si toho všimli? Že každé okno se podobá trochu knížce? Okno i knížka se otvírá i zavírá skoro stejně. A když je otevřete, objeví se vám vždy kousek světa. Ne jeden. Dva! Jeden, který znáte: ulice, dvorek, protější dům. Druhý, který neznáte. Neznámý člověk nebo kytička či brouk, které nedovedete ani pojmenovat.“ Tak to píše v úvodu knížky, kterou si vymyslel a namaloval Miloslav Jágr, autor textu František Nepil.

A tak neváhejte, otevřete si knížku jako okno a podívejte se, kolik zajímavých věcí se skrývá v napohled docela obyčejném světě docela obyčejné rodiny!
Nevěřili byste, co zajímavých lidí, věcí i tvorů kolem nás chodí, roste a je. Jak zajímavý je svět. Nebo třeba jen kousíček světa. Tak zajímavý, že nestačí jen otevřít okno nebo knížku, ale i oči.

Jak tedy vypadá svět pod vašimi okny?
Kde je kdo doma?
Jak se jmenuje dcera syna tatínka mojí maminky?
Proč je na světě hezky?
Který je nejhezčí den v týdnu?
Co se učí stromy v lesní školce?
Musí být všude moře?
Na tyhle a na spoustu dalších otázek dostanete odpověď v bohatě ilustrovaném vyprávění o drobných životních radostech nejen pro nejmenší čtenáře, ale i pro jejich rodiče a prarodiče.

Knížka je to ale nejen odpovídací, ale hlavně hrací. Když se nad ní sejdou děti a rodiče či prarodiče, mohou si společně hrát.
Kdo na postavičkami, věcmi, zvířaty a rostlinami nabitých obrázcích nejde víc bříz, kdo víc psů, muchomůrek nebo sáněk? Kdo první uvidí letedlo, kosa, vlčí mák nebo Haryka? Najdete obchod, ve kterém se prodávají noviny, dům, který je nejvyšší, pole, na kterém rostou brambory, pána, který drží štiku? Takové a podobné „hry“ si můžete zahrát nad touhle knížkou. Ale hlavně! Hlavně si nad ní můžete báječně povídat o tom, jestli je to u nás stejné nebo podobné nebo jestli je to úplně jinak.

Podívánky | Miloslav Jágr – František Nepil / Euromedia Group – Knižní klub, 2008, 3. vyd., 1. vyd. 1981 v Albatrosu
námět a ilustrace Miloslav Jágr, textem doprovodil František Nepil

Ukázka z knihy

Mám pokojíček až nahoře v podkroví. Protože mám mladé nohy a snadno to vyběhnu. A protože prý je lepší, když ten můj nepořádek není tak na očích. To říká maminka. Přichází do mého pokojíčku vždycky, když ho teprve chci uklidit. A když pak odejde, už to vlastně nestojí za to uklízet.
Maminka je z nás nejdůležitější. Všechno umí, se vším si ví rady, každý ji potřebuje, každý se jí ptá a každému řekne, jestli na to máme, anebo jestli na to musíme teprve našetřit.
Tatínek taky umí všechno. Všechno to, co neumí maminka.
Maminka se ale často plete. „Tatínku,“ říká dědečkovi, co ve sklepě něco pilníkuje. A babičce, která v prádelně žehlí, neříká „babičko,“ ale „maminko“.
Takže je dáš dům plný maminek a tatínků. A taky dětí. U nás nejsem dítě jenom já a Eva. „Dítě,“ říká babička i mamince. A děda jí říká „naše holka“. Není to k smíchu?
Naše rodina se skládá ze mne, z táty, mámy, Evy a Haryka.
Já jsem ten s tím červeným šaškem. Eva je moje sestra. Je starší než já, a tak to prý má být, říká babička. Prý si má každý tatínek s maminkou pořídit nejdříve chůvu, a pak teprve kluka.
Eva je zatím menší než maminka, ale už jen o hlavu. Děda říká, „kam ta holka poroste!“ Holka říká jak mamince, tak Evě. Ale s tím růstem myslí Evu.
Haryk není můj bráška. Je to pes, ale je náš. Je z nás nejmenší, ale je jediný, kdo mě musí poslechnout. Nedal bych ho nikomu ani za nic.

Už se v tom vyznám.
Děda je maminčin tatínek.
Babička je maminčina maminka.
Druhý dědeček je tátův tatínek.
Druhá babička je tátova matka.
Pradědeček je dědečkův nebo babiččin otec.
Je to tedy dědeček některého z mých rodičů.
Prababička je babiččina nebo dědečkova maminka.
Je to tedy mámina nebo tátova babička.
Strýčkové a tety jsou bratři a sestry mých rodičů.
Jejich děti jsou moji bratranci a sestřenice.
Já, Eva a naši bratranci a sestřenky jsme vnoučata naší babičky a dědečka.
Mindě je to všechno jedno.

Tatínek pracuje v tiskárně. Umí proto číst slova pozpátku a umí pojmenovat všechny papíry a všechny barvy.
Maminka chodí do zaměstnání a umí rychle psát. Tatínek se vždycky diví, že maminka píše jako kulomet. On píše také, ale pomalu. „Jako když kapou necky,“ říká.
Má sestra Eva chodí do školy a nosí dobré známky.
Děda říká, že z ní něco bude. Dělá na dráze a je zvědavý, jestli to mně půjde ve škole tak jako Evě.
Babička chodí nakupovat, protože pozná, které maso je na řízek a které na polévku. Má na starosti mě, dokud nepřijde máma.
Druhý děda bydlí na venkově. Stěžuje si, že od té doby, co je na odpočinku, tak neví co dřív.
Druhá babička chová slepice a králíky. Když přijede k nám na návštěvu, přiveze vajíčka. Říká mamince, že taková by nikde nesehnala, ani kdyby si uběhala nohy.
Bydlíme na okraji města. Po ulicích chodím nejraději s tátou a dědou. Maminka se totiž zastavuje u takových výkladů, kde mě to nebaví. U šatů, látek a střevíců. A nakupuje tam, kde je moc lidí, a já pak musím dlouho čekat.
S tátou je to lepší. Zajímají ho autíčka v hračkářství a všude jezdí autobusem nebo tramvají. Maminka ne. Babička teprve ne – ta chodí po samých opravnách pěšky z jednoho konce města na druhý. Ale zato se podívá se mnou i do divadla.
S dědou jsem byl už v kině, v muzeu a na kopané. Pokaždé jdeme spolu do cukrárny. I parníkem jsme si už vyjeli. Ale podzemní drahou ne. Metro mají zatím jen v Praze.

The post Podívánky pro zvědavé děti. Mimořádně povedená hrací knížka Františka Nepila a Miloslava Jágra first appeared on Čítárny.

Rodný dům v obci Hýskov na Berounsku byl slavnostně otevřený v červnu 2015. Návštěvníci v objektu najdou recepci, multifunkční sál, stálou expozici díla Františka Nepila, dobovou expozici, velkou klubovnu s galerií, ale také upravenou zahradu.
Zároveň zde jsou organizovány různá životní výročí a jubilea, vítání občánků, posezení se seniory obce, svatby. Prostory budou využívány k pořádání různých kurzů, kroužků, přednášek, besed, k pořádání výstav apod.

Návštěvníci v objektu najdou recepci, multifunkční sál, stálou expozici díla Františka Nepila, dobovou expozici, velkou klubovnu s galerií, ale také upravenou zahradu a samozřejmě i parkovací místa.
František Nepil se narodil ve vesnici Hýskov, v ulici Na Krétě 183 v roce 1929. Dům původně sloužil jako hostinec s bytem hostinského, ale v průběhu let měnil svůj vzhled, byl upravován vždy dle potřeb toho, kdo ho obýval. Po smrti posledního z majitelů, malíře V. Heiseho, připadla nemovitost státu. Obec ho od státu získala v roce 2010.

Rodný dům Františka Nepila >>

František Nepil (10.2. 1929 – 8.9. 1995) pokračoval ve vypravěčské tradici Václava Čtvrtka. Byl velmi oblíbený pro svůj nezdolný optimismus a humor. Také není divu, že největší poularitu si získal pořadem “Dobré a ještě lepší jitro” na Českém rozhlase.

František Nepil: O názvech ulic

Taky se vám lidé zdají být tak podobní stromům? Mně tedy ano, protože lidská hlava je taková koruna, stále košatější starostmi, a srdce, to zase zapouští kořínky. Nejsilnější tam, kde se člověk narodí. Však taky rodná víska dělá člověku celý život hlavu. Když se odtamtud odstěhuje, tak neví, co se jim tam vede a co zkazej, chybí mu zprávy a v ničem nemá jistotu. Když jsem tam jezdíval aspoň na prázdniny, tak jsem třeba věděl, že v brance chytá Honzík a na toho že by si neškrt ani Pelé, kdyby už tenkrát byl. A že když je vpředu Áca Sýkora s Karlem Hoškem, tak rozstřílej branku na mraky, i když v ní budou dva Meierové a před nimi pět Beckenbauerů. Ale dneska čtu akorát skóre a tabulky, a copak podle tabulek poznáte, jestli jim to jde?

Ale v poslední době se jim tam zase něco povedlo tak, že o tom nemohu mlčet. Oni si tam pojmenovali ulice. To je teď leckde, staví se a na první pohled se zdá, že vymyslet pojmenování je to nejlehčí, tím že se nedá nic zkazit. Ale ono dá. Ono se tím dá kterékoli městečko dokonale znepřehlednit. Mně se stává každou chvíli, že někam přijedu a když se ptám na tu a tu ulici, každý jen pokrčí rameny. Ale když řeknu, že tam má být knihovna nebo škola hned spustí: „Tak proč to neřeknete hned – to pojedete takhle, pak takhle a tam odtud takhle, a jste tam!“

Jenže tohle se v mé rodné obci naštěstí nestalo. Ona totiž, jako každá obec, víska nebo jen osada měla své staleté, lidové pojmenování dílů či uliček, z nichž některá jsou takovými krásnými vznikoslovnými záhadami. Teda pro mne! – to se ví, že pro dr. Antonína Tejnora a dr. Alexandra Sticha z Ústavu pro jazyk český by to byl feriální problém – ale představte si, že co má paměť sahá, tak jedna ulice – tedy ulice: nábřeží bych měl říct, ono je to u řeky – se jmenuje „Na Břasích“. A jiná „Na Krétě“. – Tam jsem se narodil, Na Krétě, a pořád je mi hádankou, proč moje ulice nese název řeckého ostrova*. Na Krétě byl legendární Labyrint a v něm žil Minotaurus – obluda, nelidská, vošklivá. – No a vidíte, ona a já jsme přes tu Krétu spřízněný, a nikdy jsme se neviděli! Některá jména bych vysvětlit dovedl – třeba Zábranská, anebo Na vartě – tam odtud je vidět na silnici až k eternitce. Z Varty, tam by vám neproklouzla ani myš. Ale Libina bych nedoved – oni tvrdí, že je to podle lip, že se to jmenovalo dřív Lipina, ale zlatý voči, které tam viděli lípy, starší než jsem já sám – nad vsí okolo Libinského potoka rostly vždycky samé olše!

Při tom označení ulic postupovali trojí cestou. Jednak zachovali ta tradiční, vžitá označení – Na Břasích, Na Krétě, Na vartě, Zábranská ulice, Libinská a tak dále.

Druhou část ulic označili názvy, které charakterizují jejich polohu, směr či podobnou vlastnost, ale tak výstižně, že i já bych vás poslal na správné místo: to jsou třeba ulice Nádražní, Nad tratí, K nádržce, Školní, Srázná, co vede z kopce, Kladenská co vede na Kladno a Berounská, co vede k Berounu. Anebo ulice Sportovců, co vede na to hřiště, odkud to vyneslo vždycky merunu i s gólmanem, když vypálil Áca Sýkora nebo Karel Hošek.

Nu a třetí část patří názvům dneška, a i ty byly zvoleny tak, že se je nikdo nemusí pracně učit. Například Družstevní ta je opravdu tam, kde si postavili družstevníci. Anebo Dělnická – a tou mě vám potěšili! On se totiž název Dělnická ulice dává často třídám, kde je to samá kavárna, banka, parfumerie a grill. Ale tam u nás dostala tenhle název ulice, kudy opravdu ti dělníci chodili na šichtu. Kudy si vodili za tmy kola k silnici – tedy kola: ony to byly takové řachtáče, ani zvonek to nepotřebovalo, a ještě na tom cinkaly a klepaly bandičky s kafem a bramboračkou. A svítili svíčkou zabalenou v kornoutku, aby ji vítr nesfoukl.

A tak jsem si zase uvědomil, jak i k té nejjednodušší věci je potřeba cit i rozum. Já nestrávil jedině to přejmenování návsí na náměstí, ale to je asi tím, že já mám o hodně raději návsi než náměstí. A tak jsem vám to přišel říci, abyste – až u vás budete křtít ulice – si vzpomněli na to, jak to dělali tam u nás. A taky vám to říkám s radostí nad tím, že se tam i já dál vyznám, a že tam tedy i dál patřím.

The post František Nepil. Vzpomínková expozice v rodném domě v Hýskově first appeared on Čítárny.

František Nepil (10. 2. 1929 – 8. 9. 1995), muž nenápadného zjevu, téměř něžného jména, nezaměnitelného psaného projevu a osobitého hlasu, který by poznal snad každý. Seznam jeho knížek, z nichž mnohé vyšly také v autorově interpretaci na gramofonových deskách, kazetách či discích, by byl předlouhý.

Hledání radosti
František Nepil / ilustrace Karel Franta / Knižní klub  2006, 1. vydání
Drobné prózy, které manželka Františka Nepila našla ve spisovatelově pozůstalosti. Jsou určeny nejen pamětníkům velkého vypravěče, ale to neznamená, že by se jim mladší čtenáři měli vyhnout. Právě naopak.

Lišky, dobrou noc
František Nepil / Ilustrace Věra Faltová / Vydal Knižní klub 2006, 3. vydání, 2. vydání Olympia 1999. 1. vydání Profil 1971
Příběh Lišky, dobrou noc je situován do kouzelného Jalovcového údolí, kde malý Ctibůrek objevuje tajemství přírody a prožívá v přátelském kruhu rodiny první klukovská dobrodružství. Nejkrásnější chvíle tráví ve společnosti dědy a jeho veselých pohádek. Kniha je určena dětem od šesti let

Štuclinka a Zachumlánek
František Nepil / ilustrace Helena Zmatliková / Vydal Albatros 2001, 3. vydání, 1. vydání 1994, 2. 1998 – obě v Albatrosu, 4. vydání Knižní klub 2010, 5. vydání 2016 opět Knižní klub
Půvabná Nepilova kniha (určená dětem od 5 let) vypráví příběh Šmuclinky, jejího dědečka, který onemocní a musí být v nemocnici, kamaráda Zamuchlánka a jeho pejska Matlafouska, kteří Šmuclince pomáhají postarat se o chaloupku, než se dědeček vrátí domů…

,

Naschválníčci
František Nepil / ilustrace Miloslav Jágr / Vydal Egmont 2004, 3. vydání; 1. vydání Albatros 1981, 2. vydání Amulet 2000, 4. vydání Knižní klub 2016, ale bohužel s ilustracemi Olgy Franzové
Vyprávění o naschválníčcích, malých nezbednících, kteří jsou vždy připraveni překazit naschvál každou dětskou rošťárnu provází dětské čtenáře již několik generací – radost udělá určitě i vašim dětem…

Pohádková lampička
František Nepil / Ilustrace Jan Kudláček / Vydal Knižní klub 2003, 2. vydání; 1. vydání Nakladatelství Tiskárny Vimperk 1992; 3. vydání Knižní klub 2013
Knížka veselých pohádek pro nejmenší. Příběhy o zvířátkách a pohádkových postavičkách s nezaměnitelnou poetikou a humorem Nepilova vyprávění.

Polní žínka Evelínka
František Nepil / ilustrace Miloslav Jágr / Vydal Amulet 1997, 3. vydání; 1. vydání Albatros 1979, 2. vydání Sedistra 1995, 4. vydání Knižní klub 2008
Polní žínka Evelínka má vlasy jako len, zelenkavé oči v barvě přesličky, pas útlý jako vážka a celá je jako z pavučinky. Stará se o všechno, co roste a žije v polích, o rostliny i zvířátka, a lhostejní jí nejsou ani lidé. Všichni mají Evelínku rádi: skřivánci, sysel, zvídavý chlapec Ondroušek, a chasník Francínek se do ní dokonce zamiluje.
Polní žínka Evelínka. Oblíbená kniha Františka Nepila a ilustrátora Miloslava Jágra

 

Střevíce z lýčí
František Nepil / ilustrace Miloslav Jágr / Vydal VPK 2002. 5. vydání i 4. vydání 1999 bylo ve VPK; 1. a 2. vydání Práce 1982 a 1988, 3. vydání 1994 Knižní klub, 6. vydání 2007 Knižní klub
Počtení, povídání a poučení, plné typického Nepilova laskavého humoru a životní moudrosti, jehož nosným tématem je soužití člověka a zvířete.

Lipová alej
František Nepil / Ilustroval Jiří Kalousek / Vydal Knižní klub 2003, 3. vydání; také 4. a 5. vydání bylo v Knižním klubu 2008, 2014; 1. vydání Albatros 1985, 2. vydání Sedistra 1997
Během několika let odvyprávěl František Nepil postupně v rozhlasových pořadech Dobrého jitra celé soubory fejetonů. Jedním z takových cyklů byly i úvahy o vztahu k domovu, k rodnému kraji a k vlasti nazvané Moje země. Toto vyprávění uspořádal autor později do knižní podoby s názvem Lipová alej.

Kněžnin prsten, Kde jsi chodil, Satane?
František Nepil / ilustrace Miloslav Jágr / Vydal VPK 2001, v tomto výběru 1. vydání
Povídkové příběhy od dob historických až po povídání o známých lidech a sbírka příběhů o všudypřítomných satanáších v nejrůznějších podobách

Pět báječných strýčků
František Nepil / ilustrace Adolf Born / Vydala Olympia 1987, 1. vydání; 2. vydfdání Amulet 1999; 3. vydání Egmont 2004; 4. vydání Knižní klub 2014
Kdo by nechtěl mít báječného strýčka! Malá Minka jich má dokonce pět. Všechno začalo o Vánocích. Pod stromečkem našla Minka lyže a brzy nato vyjela s tatínkem a jeho pěti kamarády na hory. A tam zažila úplně jiná dobrodružství, než čekala…

Dobrá a ještě lepší jitra
František Nepil / ilustrace (obal) Miloslav Jágr Radioservis 2002, zvukový záznam, jinak vyšlo s ilustracemi Vladimíra Renčína 4 vydání
Ve své době mimořádně oblíbené ranní rozhlasové fejetony Františka Nepila, které dosud nevyšly na CD: Studánky – Klatovy – Velká Bíteš – Ještěd – Trenčín – Gejzíry na východním Slovensku – Podtatranské ovce – Silvestr – Pardubice. Doplněno vzpomínkami Miroslava Horníčka a red. Aleše Vovse.
Dobré a ještě lepší jitro Františka Nepila, kniha i audio

Já Baryk
František Nepil / Ilustroval Adolf Born / Vydal Albatros 2001, 4. vydání; 1. a 2. vydání v Albatrosu s ilustracemi Heleny Zmatlíkové 1977, 1988; 3. vydání Sedistra s ilustracemi Ireny Vyčítalové; 5. a 6. vydání v Knižním klubu opět s ilustracemi Heleny Zmatlíkové 2009 a 2014
Baryk se stal jednou z nejúspěšnějších dětských knih vedle Makového mužíčka a Polní žínky Evelínky, v nichž autor uplatnil naivní básnický cit.
Já, Baryk – humorné příběhy psa Františka Nepila

The post František Nepil. Tucet dobrých knih vynikajícího vypravěče first appeared on Čítárny.

Soubor půvabných příběhů o ptáčcích a o malém Strašpytýlkovi, původně obsažených v titulech Zobáček mi namalujte červeně a Strašpytýlek, vychází v tomto výběru poprvé. Navštivte s námi skřivánka, havrana nebo zvonohlíka a krásně se spolu se Strašpytýlkem vyděste vskutku netradičních strašidel – Šramoťandy, Hromjanka, Splachovačky či Zákřováka.

Jedinečné původní ilustrace doplnil dalšími Karel Franta.

Co vyprávěla Noc | František Nepil | Ilustrace Karel Franta | Vyd. Euromedia – Knižní klub, 2009

UKÁZKA Z KNIHY

Dvanáctý havraní sněm se konává, když je krajina pod sněhem. V prosinci. Prvních jedenáct sněmů bývá od října do listopadu. V říjnu a listopadu se havrani slétávají a usnášejí se, jak s tím sněhem zatočí. Jak zatočí s celou zimou.

Nemohou se však nikdy dohodnout, jestli nechají napadnout sníh, anebo jestli ne. Jedni havrani tvrdí, že kdyby se nepřipustilo, aby sníh vůbec napadl, bylo by to nejsnadnější. Jakmile by začalo svítit sluníčko, ohřálo by zemi a začala by se zelenat tráva. Rostla by rychle, protože by ji sníh nestudil. A jakmile se začne zelenat tráva, je jaro za dveřmi. Zima by přišla úplně ke zrušení.

Druzí havrani jsou však spíš pro to, nechat sníh napadnout. Bývají ho plná oblaka a dokud se nevysněží, nemůže sluníčko kvůli nim ani vysvitnout. Když prý napadá všechen sníh na zem, je po oblacích. Vyjasní se a slunce může hřát. Pak by se sníh už jenom sklidil, a jakmile by bylo po sněhu, mohlo by začít jaro. A sklidit by šel rychle, kdyby na to šli všichni havrani. Havranů je přece k nespočítání – jen kdyby se žádný neulejval!

Takhle se havrani přou na sněmech po celý říjen a listopad. Pak přijde prosinec a napadne sníh. Napadne a leží. A havrani začnou sněmovat nanovo. Usadí se v koruně topolů či dubů a začnou se dohadovat, z které strany s tím sklízením začít. Jestli spíš v polích, nebo v lukách. Anebo u lesa, či u řeky. Zda ho sklízet spíš do kopce, nebo z kopce. Jestli začít všichni na jednom místě, nebo každý na svém. A zda začít hned.

Občas se totiž všichni zvednou a letí se podívat do oblak, jestli je nahoře ještě nějaký sníh. Aby nezačali se sklízením a nenapadl jim nový. To by bylo lepší začít raději až pak.
Tak sněmují a sněmují, a když v tom začnou být jakž takž zajedno, když v tom začínají mít jakž takž jasno, zima přejde. Slunce hřeje, sníh sejde a začne se zelenat tráva.
„Podívejte se, jaro je za dveřmi!“ říkají si pak havrani. „Tu zimu už můžeme klidně pustit z hlavy. Ale napřesrok s ní zatočíme jaksepatří! Vždyť už jsme v tom jakž takž zajedno, a hlavně – máme v tom jakž takž jasno!“

The post Co vyprávěla Noc Františka Nepila na ilustracích Karla Franty first appeared on Čítárny.

Slavnou knížka pro děti Františka Nepila a ilustrátora Josefa Palečka o malém mužičkovi, který se dědečkovi a babičce narodil z makového zrníčka, zná možná každý. Málokdo, ale ví, kdy to bylo. A protože, to je tuze vážná věc, vyšla knížka nová, kde je všechno uvedeno na správnou míru.

Takže se dovíte nejen ten slavný den, ale i to, jak mu dědeček hrál ukolébavky, jak si ho kočka Slunomžourka spletla s myškou, ale pak ho naučila chodit i mluvit. A taky si děti přečtou o jeho skvělých kamarádech – netopýrovi, roháči či sojce z myrbánového lesa.

Pokud knížku ještě nemáte doma, pak jste zaváhali a nemáte jednu z nejhezčích knížek pro děti s ilustracemi Josefa Palečka.

František Nepil / Makový mužíček / Ilustroval Josef Paleček / 1. vydání vydal Albatros, 1976 

František Nepil – Makový mužíček (ukázka z knihy)

Když se ráno stařenka probudila, seděl dědeček u stolu a vyřezával kolébku pro Makové miminko.
“Jen aby mu v ní nebylo zima,” strachovala se stařenka.
“Žádná zima mu nebude,” uklidňoval ji stařeček, “podívej se, jaký jsem udělal teplounký pytel. V takovém fúsaku by mu nebylo zima, ani kdyby spalo na ledě.”
“Vždyť to není fúsak, vždyť to není nánožník,” zlobila se babička, “vždyť je to palec z tvé rukavice. Jak to, že jsi užízl prst z palčáku?”
“Až Makové miminko vyroste, tak se palec zase přišije,” vysvětloval jí dědoušek. “Letos to nějak vydržím, letos budu strkat palec do dlaně a on mi nenamrzne. Podívej se, jak je ten fúsak Makovému miminku akorát,” chlubil se, když strčil nemluvňátko do nánožníku.
“Panenko svatokopecká,” polekala se stařenka, “vždyť jsi ho tam strčil hlavou dolů, vždyť se udusí!”
Stařeček se polekal, honem vysypal Makové miminko z pytle do dlaně a strčil ho do nánožníku správně, nohama napřed. Jenže děťátko spustilo bé bé bé.
“Zazpívám ti ukolébavku a budeš spinkat,” rozhodl se dědeček. Položil chlapečka do kolébky, ukazováčkem jej houpal a zpíval:
“Hajej, dadej, Makové miminko,
hajej a spi,
dědeček zkolíbá děťátko svý.” 
Ale Makové miminko plakalo dál.
“Vždyť se tě bojí,” zlobila se stařenka, “vždyť zpíváš jako trakař. Tichounce musíš zpívat, ne ho budit!”
“Tak já nebudu zpívat, já mu zahraju na rampouchy,” rozhodl se stařeček. Vzal si kožíšek, beranici a dřevěnou lžíci a šel ven. Pod střechou visely krápníky jako z křišťálu. Dědoušek vzal dřevěnou lžíci, přejel jí po střechýlích, ale hned volal:
“To ještě neplatí, já si to zkouším!”
A zase pohladil rampouchy lžící.
“Je to dost slyšet? Nemělo by se pootevřít okno?” volal do sedničky na stařenku.
“To se ví, že je,” odpovídala babička šeptem, “je to slyšet až moc!”
“Cože?” ptal se dědeček.
“Že to stačí! Že je to slyšet dost,” volala zase stařenka šeptem, aby neprobudila Makové miminko, které zatím usnulo.
“Ptám se, jestli je to moje hraní dost slyšet! Jestli by se nemělo pootevřít okno!” křičel stařeček, až mu nabíhaly žíly.
Stařenka raději hodila přes sebe vlňák a vyběhla na mráz.
“To musíš tak křičet? Vždyť jsi Makové miminko probudil!”
“To je dobře, aspoň ho zase uspím. Jdi zase dovnitř, a až to přehraju, tak mi povíš, jestli je to slyšet i vevnitř. Kdyby to nebylo slyšet, tak bych trošku přitlačil.”
Babička šla dovnitř, dědeček povytáhl obočí a spustil. Ale ouha! Sotva začal, hned vycinkl chybičku.
“To neplatí,” volal na stařenku, “já začnu ještě jednou!”
A začal ještě jednou – a zase špatně.
“To ještě neplatí,” volal nešťastně stařeček, “já se překlep, já už nehrál do minulé zimy.” – A zkusil do třetice to místečko, kde se dvakrát za sebou překlepl. A vida – povedlo se!
“Teď by to platilo,” volal do světničky, “jenomže to nebylo celé. Teď to zahraju celé a bude to platit!”
A opravdu: hrál a hrál, a celá ukolébavka se mu povedla bez jediné chybičky.
“To bylo, co?” šeptal pyšně, když vešel do světnice, “já vím, že spí jako dudek!”
Ale co neviděl: Makové miminko koukalo do stropu, broukalo a cumlalo si paleček, a u stolu spala stařenka, jako když ji do vody hodí.
No jak by ne! – Když stařeček zahrál tu ukolébavku tak pěkně a bez chybičky!

The post Makový mužíček. Víte vůbec, kdy a kde se Františkovi Nepilovi narodil? first appeared on Čítárny.