Je všeobecně známo, že Alexandr Puškin (6.6. 1799 – 29.1. 1837) byl velmi svérázný člověk, zvláště ve společnosti, které si nevážil. K nejskandálnějšímu incidentu Puškina došlo během jeho exilu na jihu, v Jekatěrinoslavi (nyní ukrajinské město Dněpr, v sovětských dobách – Dněpropetrovsk).

Místní vysoká společnost se k Puškinovi chovala s obdivem, ale tento pocit nebyl opětován – Alexandra Sergejeviče jeho exil vážně podráždil.
Puškin nicméně přijal pozvání na večeři s guvernérem.

Na recepci se „naše všechno“ obléklo podle nejnovější módy – až na jeden kus oblečení. Puškin se objevil v kalhotách z nejprůsvitnější látky – mušelínu – ale neobtěžoval se pod kalhoty obléknout si spodní prádlo. Vzhledem k tomu, že většinu shromážděných tvořily prominentní dámy a jejich dcery, básníkův vzhled je zmátl.

Z pamětí Andreje Fadejeva, vedoucího kanceláře Správcovského výboru kolonistů:

„Puškin měl na sobě průhledné mušelínové kalhoty bez spodního prádla! Jen guvernérova žena, paní Šemiotova, rozená kněžna Gedroitsová, stará přítelkyně matky mé ženy, extrémně krátkozraká, si této zvláštnosti nevšimla.

Byly tam také její tři dcery, mladé dívky. Moje žena jí tiše poradila, aby mladé dámy z obývacího pokoje odvedla, a vysvětlila jí nutnost takového odchodu.

Paní Šemiotová jí nedůvěřovala a nepřipouštěla ​​možnost takové neslušnosti, a tak ji ujistila, že Puškin má na sobě jen letní kalhoty bílé, tělové barvy; Nakonec, vyzbrojena lornětem, potvrdila hořkou pravdu a okamžitě poslala své dcery z místnosti.

To byl rozsah demonstrace, ačkoli všichni byli pobouřeni a v rozpacích, ale snažili se předstírat, že si ničeho nevšimli. Majitelé mlčeli a jeho žert se vydařil bez problémů.“

 Alexandr Puškin, z dopisu Petru Vjazemskému.
„Abych mohl vydat Oněgina, tak musím sednout na prdel, to znamená, buď sníst rybu, nebo sednout na prdel a psát. Dámy chápou toto přísloví v opačném smyslu.“

Z deníku Alexandra Puškina / 8. ledna 1835
Diamanty a drahé kameny byly nedávno za nízkou cenu. Nikdo je nepotřeboval. Poté, co jsem koupil diamanty Natálie Nikolajevny, které byly zastaveny v moskevské zastavárně, jsem byl nucen je znovu zastavit v soukromých rukou a odmítl jsem je prodat za almužnu. Dnes se dozvídám, že cena diamantů opět vzrostla. Jsou povoláni do kanceláře, a to z tohoto důvodu.
Nedávno car nařídil knížeti Volkonskému, aby mu z jeho kanceláře přinesl nejdražší tabatěrku. Nenašel jsem nic dražšího než 9000 rublů. Kníže Volkonský přinesl tabatěrku. Císař ji shledal poměrně chudou. „Nic dražšího není,“ odpověděl Volkonskij. „Jestli ano, nedá se nic dělat,“ odpověděl panovník. „Chtěl jsem ti dát dárek, vezmi si ji pro sebe.“ Představte si tvář starého bručouna. Od té doby začali požadovat diamanty. Teď je kancelář plná tabatěrek v hodnotě 60 000 rublů.“

Puškin a car Mikuláš I.:
Koluje taková historka. Jednou se ho car Nikolaj Pavlovič v důvěrném rozhovoru zeptal:
“Puškine, kdybys byl v Petrohradu, zúčastnil bys se 14. prosince?” (14. prosince 1825 vypuklo v Rusku povstání děkabristů v Petrohradě)
“Nevyhnutelné, pane!”, odpověděl Puškin: “Všichni moji přátelé byli ve spiknutí a bylo by pro mě nemožné je nechat na pokoji. Jedna absence mě zachránila a děkuji za ni nebi.”

Tato přímá a upřímná odpověď cara velmi potěšila. Car Mikuláš I. totiž v Puškinovi rozpoznal sílu básnického génia, který vyžaduje růst a svobodu.
„Už jsi dost blbnul,“ poznamenal car, „doufám, že teď budeš rozumný a už se nebudeme hádat. Posílejte mi všechno, co napíšete: odteď budu vaším cenzorem.”

Téhož večera, na plese pořádaném francouzským vyslancem maršálem Marmontem, řekl car Mikuláš I. hraběti D. N. Bludovovi:
“Víš, že jsem dnes mluvil s nejchytřejším mužem v Rusku? S Puškinem.”

Puškin a karty
Už na Carskoselském lyceu se Puškin začal zajímat o karty , kde na večerních salonech hrál karty a sledoval společenské hry.
Během svého prvního exilu na jihu (1820–1824) si vypěstoval vážnou vášeň pro hazardní hry. Bankovní, stos a ecarte hry vedly k rvačkám, soubojům a velkým ztrátám.

V roce 1826 v Moskvě málem ztratil pátou kapitolu Evžena Oněgina. Během hry s Alexandrem Zagryazhským, tchánem svého bratra Lva, Puškin vsadil nové sloky a soubojové pistole , ale peníze se mu podařilo získat zpět až na poslední chvíli. Taková rizika pro něj nebyla neobvyklá.

V roce 1829 se Puškinovo jméno již objevovalo na policejních seznamech moskevských hazardní hráčů. Mezi 93 lidmi byl uveden pod číslem 36 s poznámkou „známý provozovatel bankomatu v Moskvě“.

Puškin a jeho předci
“Mezi předky velkého básníka A.S. Puškina je 12 svatých v přímé linii a 30 v bočních větvích! Mezi přímými předky Alexandra Sergejeviče jsou svatí rovnoapoštolští velkoknížata Vladimír a Olga, svatý blahoslavený kníže Alexandr Něvský, svatý kníže Rostislav, svatý kníže Mstislav Veliký, svatý kníže Michail Černigovský a svatá kněžna Anna Kašinská, svatí knížata Petr a Fevronie (v schema David a Eufrosinie), a také čtyři carské rody: Rurikovci, Byzantská císařská dynastie, polští a dánští králové; jeho potomci se pak spojí s carským rodem Romanovců a anglickou královskou rodinou.

Celkově je známo více než 3000 předků velkého básníka, mezi nimiž jsou kníže Dmitrij Požarskij, proslulý vojevůdce Kutuzov, známý historik Tatiščev, básníci Kantemir a Venevitinov, rod Puškinů se prolíná s rody Gogola a Tolstého, skladatele Musorgského a Rachmaninova.”

Z knihy “Ruské slunce. Nová tajemství ruského slova”.

Puškin je chodící vysvětlující slovník
Filologové odhadují Puškinovu slovní zásobu na 21,2 tisíce slov. Toto je v menším měřítku a založeno pouze na jeho dílech. V životě zřejmě používal ještě více slov.
Je to hodně?
Slovní zásoba moderního Rusa se v průměru pohybuje od 6 do 15 tisíc slov. Navíc 15 tisíc je už člověk na úrovni profesora.
Ale v běžném životě si vystačíme s pouhými 500 slovy!

Kde Puškin vzal tak bohatou slovní zásobu?
Zdrojem poznání jsou knihy v různých jazycích. Puškin znal sedm cizích jazyků a neustále studoval všechny slovanské jazyky. Snadno přizpůsoboval cizí slova ruskému stylu a ochotně vzkřísil staré slovanské pojmy.

Víte, že Puškin zbožňoval ženy a ony mu to oplácely?
Jak se to stalo? Historie o tom mlčí. Víme jen, že od raného dětství se kamarádil nejen s chlapci z nevolnictví, ale také s dívkami své babičky Marie Alexejevny ve vesnici Zacharovo. A pak – bum! Gymnázium! A všude jen chlapci a muži. Z toho vznikl pocit rozporu a rebelství. Proto jsou Puškinova erotická a alkoholická lyrika sestra jeho revoluční lyriky! A pak vše smířil patriotismus a krajinná lyrika…

Titulní foto:
Pjotr Končalovský namaloval Puškinův portrét k Puškinovu jubileu v roce 1937.
Dílo bylo vystaveno na samostatné výstavě a okamžitě se stalo středem pozornosti a nebývalé kritiky.
Jde o to, že Končalovský zobrazil velkého básníka přímo v posteli v tvůrčí inspiraci a bez kalhot, v noční košili. Bylo známo, že takto Puškin tvořil v Michajlovském. A často nevstal z postele až do večeře.

The post Alexandr Puškin. Geniální básník a ve společnosti showman v mušelínu first appeared on Čítárny.

Dnes je Alexandr Puškin (1799—1837) chápán jako spisovatel geniálního intelektu, který měl pro ruskou literaturu v mnoho směrech základní význam. Vymanil ji poprvé z úzkého domácího okruhu a otevřel ji světu. Přesto, že jeho dílo není příliš rozsáhlé, ovlivnil myšlení celých generací. Jak autorů, tak čtenářů.

Alexandr Sergejevič Puškin se narodil se 26. května 1799 v Moskvě v šlechtické rodině. Když Puškin dosáhl věku osmi, devíti let, stal se knihomolem: četl vše, co našel v otcově knihovně, včetně Plutarcha, Homéra, francouzských encyklopedistů nebo frivolních románů. V desíti letech se směl účastnit setkání nejvýznamnějších ruských literátů, která pořádal jeho otec – a o pouhý rok později znal prý zpaměti většinu děl francouzské klasické literatury.

Ve 12 letech odjíždí na studia do Petrohradu, která r. 1815 úspěšně končí. Při závěrečné zkoušce recituje svou báseň Vzpomínky v Carském Sele, která naprosto ohromí a dojme tehdejšího patriarchu ruské poezie Děržavina. O dva roky později vstupuje do služeb ministerstva zahraničí. Byl členem literárního spolku Zelená lampa a Arzamas, ale roku 1820 je vypovězen na jih Ruska, později do Oděsy, díky své politické angažovanosti.

Zde koncipuje své první poémy Ruslan a Ludmila (1820), Kavkazský zajatec (1821), Bachčisarajska fontána (1823), Cikáni (1824).

Na otcově statku v Michajlovském píše nejzávažnější kapitoly románu ve verších Evžen Oněgin.
Dokončí jej až roku 1830 v Boldinu, kde musel zůstat ze svou ženou kvůli epidemie cholery. Román se řadí k nejčastěji překládaným dílům světové literatury.

Puškin a slovní zásoba.
Filologové odhadují Puškinovu slovní zásobu na 21,2 tisíce slov. Toto je v menším měřítku a založeno pouze na jeho dílech. V životě používal určitě ještě více slov.
Je to hodně?
Slovní zásoba moderního Rusa se v průměru pohybuje od 6 do 15 tisíc slov. Navíc 15 tisíc je už člověk na úrovni profesora. Ale v běžném životě si vystačíme s pouhými 500 slovy!
Kde Puškin vzal tak bohatou slovní zásobu?
Zdrojem poznání jsou knihy v různých jazycích. Puškin znal sedm cizích jazyků a neustále studoval všechny slovanské jazyky. Snadno přizpůsoboval cizí slova ruskému stylu a ochotně vzkřísil staré slovanské pojmy.

V roce 1825 dokončuje Puškin další významnou tragédii Boris Godunov.

Roku 1833 vydává Puškin další velkou poému Měděný jezdec a o dva roky později prózu Kapitánská dcerka.

Smrt v souboji…
Začátkem roku 1837 se Puškin na základě anonymu, rozhodne nesmyslně bránit čest své ženy a vyzve jejího údajného milence D’Anthese na naprosto zbytečný souboj. Ten se snaží souboj odvrátit, ale nakonec k němu dojde. Osmého února 1837 je smrtelně raněn do břicha. Má roztříštěnou pánev a za dva dny v hrozných bolestech umírá, když se předtím pokusil o sebevraždu. Traduje se, že když Puškin umíral, prohlásil: „Sbohem, mí přátelé.“ Mělo to být adresováno knížkám v knihovně.

Slunce ruské poezie
Vladimir Odojevskij byl první, kdo nazval spisovatele „sluncem ruské poezie“ . Tento výraz použil při oznámení Puškinovy ​​smrti. Za autora výroku byl dlouho považován novinář Andrej Krajevskij, ale znalecký posudek v roce 1954 to vyvrátil.

České překlady Oněgina.
Od roku 1833, kdy byl Oněgin poprvé uceleně vydán v Rusku, vzniklo již osm překladů do češtiny. Poprvé v roce 1860, díky jihočeskému knězi a básníku Václavu Čeňku Bendlovi, pomineme-li pokusy o překlad J.E. Purkyněho a Čelakovského.
Překladem lyriky se zabývala také Eliška Krásnohorská. Nicméně mnohem větší ohlas měly překlady Václava Aloise Junga, které vycházely téměř půl století.
Ve 30. letech 20. století zpopularizovaly Puškinovu lyriku překlady Petra Křičky, drama překlady Otokara Fischera a prózu překlady Bohumila Mathesia.
S rovněž mimořádným ohlasem se setkaly překlady z roku 1937. Ke stému výročí úmrtí Puškina (9.1. 1937) vyšel překlad Josefa Hory a divadelní zpracování se scénářem E. F. Buriana, který vznikl právě na základě Horova překladu. Horův překlad je dnes považovaný za nejkvalitnější překlad Oněgina!!!
V pozdějších letech jsou známé překlady Emanuela Frynty a hlavně Milana Dvořáka, který vydal své překlady v dvojjazyčném vydání v roce 1999, za které obdržel Jungmanovou cenu.

Václav Čeněk Bendl, Václav Alois Jung, Josef Hora, Olga Mašková a Milan Dvořák. To jsou autoři pěti významných překladů Puškinova Evžena Oněgina do češtiny.

Alexandr Sergejevič Puškin na Wiki >>

Rukopis dopisu Taťány Oněginovi s podpisem Puškina byla představena v ruském Kaliningradu.
V Kaliningradském oblastním historicko-uměleckém muzeu byla poprvé vystavena rukou Alexandra Puškina psaná Taťánina dopis Oněginovi z románu „Evžen Oněgin“.
Jak uvedli v muzeu, pravost dokumentu potvrdilo Ministerstvo spravedlnosti. Na dokumentu je také podpis zástupce Petrohradského cenzurního výboru Pavla Gajevského, datum — „9. prosince 1826“, a také autogram básníka „A. Puškin“.
Ředitelka muzea Jekatěrina Manjuková uvedla, že rukopis se do muzea dostal díky mecenášce Marii Terechové, která je potomkem správce záležitostí hraběte Uvarova.

Ukázky z básnické tvorby…

JÁ MILOVAL VÁS
Já miloval vás: lásky té v mé duši
se tetelí snad ještě slabý svit;
však nechť vás více z klidu nevyruší;
já nechtěl bych vás ničím zarmoutit.
Já miloval vás beznadějně, němě,
hned žárlil jsem, hned ostychem se chvěl;
já měl vás rád tak upřímně, tak jemně,
jak dej vám Bůh, by jiný rád vás měl.

Přeložil V.A. Jung

EVŽEN ONĚGIN (část)
„A nyní jděte“ S chladnou krví,
s pistolí k zemi, k soku sok
zamíří pevně, tiše: prvý,
druhý a třetí, čtvrtý krok,
což byly čtyři kroky smrti.
Tu Eugen, který v prstech drtil
svou pistoli, jda stále vpřed,
pomalu, první, ruku zved.
Pět kroků kupředu šli znova.
Vladimír Lenskij, mhouře zrak,
zacílil také… Eugen však
už střelil… chvíle osudová
odbila
–
drama vrcholí:
Upustil básník pistoli.

Taťánin dopis Oněginovi.
Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla,
a věřte nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář i hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci.
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my …. Z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme…

Překlad Josef Hora

EVŽEN ONĚGIN (závěrečná část)
A co třpyt krásy od toalet?
Co pátravá skla lorňonu?
Co schůzky v zákulisí? Balet?
Co vzkazy pro primadonu?
Co lóže, v které obemyká
manželku velkoobchodníka,
jež mládne nám rok od roku,
kruh okouzlených otroků?
Na jedno ouško cavatinu,
na druhé slyší povzdech rtů,
poklonu skrytou do žertu…
Muž tluče špačky v jejím stínu
a tu a tam jak paňáca
křikne bis! nebo zaplácá.
Hřmí finále. Ruch na schodišti.
Netrpělivé odjezdy.
Dav chodců do hloučků se tříští
jak pod lampy, tak pod hvězdy.
Vnímavým synům Ausonie
motiv se do paměti vryje
s lehkostí, jež nás udiví…
my řveme recitativy.
Pak připozdí se. Nad Oděsu
v nehybném tichu vyplouvá
člun luny. Do perleťová
prosvítá nebe zpod závěsu
teplé tmy. Spí duch života.
Jen Černé moře šepotá…
*
Tak v Oděse jsem žil tou dobou

Přeložila: Olga Mašková

ČERNÝ ŠÁL
Já hledím jak šílený na černý šál,
a v duši mou chladnou žal dýku svou vklál.
Když věřil jsem kdekomu a byl jsem mlád,
měl mladou jsem Řekyni vášnivě rád.
Ta spanilá děvice laskala mne;
než, záhy jsem dožil se černého dne.
V dům hosty jsem sezval si – veselý lid:
tu ke mně se dotloukal proklatý žid.
Ty s přáteli (šeptal mi) slavíš zde kvas,
co Řekyně zrazuje v tentýž tě čas.
Já dal jsem mu zlata a proklel jsem ho
a raba hned zavolal oddaného.
My vyšli: já na bystrém oři se hnal,
hlás lítosti ve mně se neozýval.
A sotva jsem uviděl milenčin práh,
mně tmělo se v očích, žal hrdlo mi stáh´…
Sám v odlehlou vešel jsem ve světnici…
Kýs Armén tam celoval nevěrnici.
Mně v očích se zatmělo: břinkla ocel…
Ten zločinec neuspěl přervat pocel.
Trup bezhlavý dlouho jsem deptal a bled
a bez slova na děvu upíral hled.
Vzlyk, prolitá krev posud v mysli mně tkví…
Má Řekyně zhynula, láska má s ní.
Šál s neživé hlavy vzav, beze řeči
jím otřel jsem její krev na svém meči.
Můj rab, když den setměl se, nemeškaje,
jich mrtvoly zahodil do Dunaje.
A od těch čas nelíbám krásných očí,
noc veselá hlavou mi nezatočí.
Já hledím jak šílený na černý šál,
a v duši mou chladnou žal dýku svou vklál.

Přeložil V.A. Jung

SLZA
Já s husarem jsem včera seděl
u číše punšové,
v dál na cestu jsem mlčky hleděl.
mrak těžký v duši své.
“Proč pohled tvůj tu cestu honí?”
můj junák vědět chtěl:
“dik Bohu, ještě’s přátel po ní
ty nevyprovázel.”
Já, těžkou hlavu schýliv k hrudi,
dím jemu, duse hlas:
“Svět, husare, mě bez ní nudí!…
jsem vzdych’ a umlk’ zas.
Slz hrášek chvěl se na okolku
mých řas a skanul v číš.
“Ty, chlapče, oplakáváš holku?”
vzkřik’, “že se nestydíš!”
“Mlč, husare! Ach, mně to nedá!…
co žal, ty sotva víš!
vždyť jedna slza stačí – běda! –
by otrávila číš!”

Přeložil V.A. Jung

NOC
Můj vlídný k tobě hlas pln stesků tebe vzývá
a pozdní mlčení tmy noční rozechvívá;
mně svíce u lože malým hoří plamínkem,
mé verše linou se a zurčí pramínkem;
mé lásky ručeje se tebou plny řinou,
tvé oči přede mnou se blýskají a kynou
mně úsměvem, a v sluch mně tiše zaznívá:
já, něžný druhu můj, tě miluji… jsem tvá.

Přeložil V.A. Jung

ŽIVOT
Jestli život zklamal tebe,
nehněvej se, ani rmuť!
ve dnech útrap kliden buď:
slunnější dny dá ti nebe.
Přítomno je zasmušilé;
srdce k budoucnu se pne;
vše je mžik, vše pomine;
vše, co mine, bude milé.

Přeložil V.A. Jung

The post Geniální Alexandr Puškin. Taťánin dopis Oněginovi… Vydařené překlady first appeared on Čítárny.

Puškin přednáší svoji báseň v Carsko-seljském lyceu. Bylo to 20. ledna 1815 se konala zkouška, na níž jedním z examinátorů byl slavný básník Gavril Romanovič Deržavin. Ten je dodnes považovaný za most medzi klasicizmem 18. století a zlatým věkom ruské literatury 19. století. Právě zde došlo k jedinému setkání dvou velkých básníků. Deržavinovi bylo v té době 72 let, Puškinovi 16 let.

Na zkoušce byli přítomni také šlechtici, úředníci, vysocí důstojníci, církevní hodnostáři a metropolitní šlechta.
A mladý lycejník Saša Puškin přednesl před „zkoušecí komisí“ svou báseň – „Vzpomínky na Carsko-selo“:
Básně nadchly Deržavina: „Neumřel jsem. Hle, kdo mě nahradí“.

Puškin na toto legendární setkání vzpomínal:
„…volal mě a chtěl mě obejmout… Hledali mě, ale nenašli“.
Puškin na tuto důležitou epizodu svého života nezapomněl a o několik let později píše:

Moje studentská cela
Náhle se rozzářila: múza v ní 
Otevřela hostinu mladých vynálezů…
A svět ji přivítal úsměvem;
Úspěch nás poprvé povzbudil;
Starý Deržavin si nás povšiml
A na smrtelné posteli nás požehnal.

Později Ilja Repin namaloval obraz o této události.
Puškin recitující svoji báseň před starým Děržavinem, 1911

Vzpomínky v Carském Selu

Tmavý plášť halí kraje i dřímající nebe,
v tichu spícím leží údolí i háje,
šedá mlha vnikla do lesa,
sotva šumí potok v dubinách,
dech sotva vanul na listí usnulém,
a měsíc tiše jako labuť pluje
řidkým stříbřitým oblakem.

Pluje — v bledém svitu kruh se tvoří
kolem věcí, alej starých lip se leskne,
vidět vrch i luh.
Vidím, jak s topolem se splétá mladá vrba,
jak se odrážejí v skle kolísavých vod,
cáricou na poli se skvěje lilie hrdá,
rozkošná kvete o závod.

S kamenných vrchů vodopády stékají
řekou šumivou,
a tiché jezero tam pleská o najády
se svou vlnou lenivou.
Tam zas v té tichosti ohromný balvan hrozí,
opřen o svahy,
nese se ku chmárám.
Či ne tu pokojné dni trávívali bozi?
Či ruské Minervy to chrám?
Není to severa raj noční — překrásný
carskoselský sad,
kde někdy, porazivše lva Ruska,
orel mocný šel s potěšením spočinout?

Bože! Jak utekly ty časy drahocenné,
kdy za panování Velké Ženy
to Rusko šťastlivé a slávou ovenčené
kvetlo pod krovem tichosti.
Tu každý krok mi v duši rodí
vzpomínky zaniklých let,
tu vzdychne každý Rus, když okem vůkol hodí:
„Je všechno pryč, už Velké není.“

V myšlenky pohroužen nad břehy travnaté
sedí a mlčky ve větru zbystrí sluch,
a roky předešlé se zamihnou
a s nimi v uchvácení tichém duch.

On vidí: Vodou obklíčený,
nad skalou tvrdou, mechovatou,
se vznáší pomník, rozkřídlený
naň mladý orel přisedl,
a těžké řetězy a blesků křivé střely
sloup hrozný na třikrát dokola objaly,
na jeho podnoží valy,
co zašuměly, se v lesklou pěnu ulily.

V ponurých sosnách husté stíny
vyzdvihly prostý památník,
ó, břehy kagulské, co mrzkých pohanění,
co slávy málo v tobě vznik!

Navěky žijící vy Rusky-Veličiny,
učené na bojích uprostřed nepohod!
Ó, pomocníci vy a druzi Kateřiny,
řeč půjde o vás s rodu v rod.

Ó, doba hlučná zbranných sporů
nám ruskou slávu stlumočila,
zrela, jak Suvorov, Rumjancev,
jak Orlov, Slovanů hrozní potomci,
blesky Perunovy se do vítězství hnali!

O smělých nájezdech jich světem šel chýr,
Petrov i Deržavin jim hymny zpívali
na strunách hromozvučných lýr.

Čas pryč je na památky hojný.
Dni století jsou nového.
Zas nové urážky a nový úžas vojny, —
trpět je úděl živého.

Zas lstivý, drzý je cár korunovaný,
zas krvavý meč stíská dlaň,
bič světa zasvištěl a v lítém boji
zas vzplanul hrozné žáře plamen.

Bystrými potoky sem běží nepřítel
a zas — povodeň.
Step chmurná před nimi jak v hlubokém snu leží,
zadymila se krví zem,
pokojné vesnice a města zas v mlze vzplály,
v žhavém rouše zažářil nebes kruh,
a opět po lesích se lidé poskrývali,
hrdzně marně v poli pluh.

Bez překážek se vrah k nám řítí,
ruší a ničí vše v prach,
čmoudění Bellony a stíny zahynulých
se spojily, v hromadách do temné mohyly
se za plukem pluk valí
a lesy hltá je už nocí stíněné…

No, slyšet volání. Už jdou v mlžné dáli!…
Čut zvuk meče a brnění.
Bojte se, nepřátelské řady:
Rusi se dali do práce
a mladý se starým na pole vojny spěchá,
jejich srdce pomstou hoří.

Ty tyrane, ty se třes! Ty přestaneš tu vládnout,
vidíš, jak bojovník se v řeku mění
chtěje buď vítězit, nebo v bitvě padnout
za víru, za cara.

Sápu se rozbujnělé koně,
údolí vojskem poseté,
za pomstou, za slávou se vlní řady zvonné,
nadšením prsa zohřátá.

Letí na hostinu, chce kořist mít meč smělý,
a boj se rozhořel, vrch začal hromem bít,
v povětří zhoustlém už sviští meč i střely,
a stříkla krev na štít.

Už srazili se. Rusi zvítězili,
Gal pyšný běží, by se skryl,
a nebes držitel v té předvečerní chvíli
herosa lúčem ovenčil.

No vraha nesrazil tu vojvoda náš šedý,
i když krev v borodinská pole lil,
ach, nejsou pláně jejich už koncem pýchy, biedy:
na baštách Kremlu stojí Gal!

Vy, místa Moskvy přeradostná,
kde za chlapeckých mých let
jsem trávil zlatý čas tak lehce, bezstarostně,
kde nepoznal jsem smutku, bídu,
vy hleděly jste též na nepřítele kraje,
vás oheň požíral a krev vás zalila,
ó, že jsem nemohl se pomstít, umřít též já,
jen duše hněvem sálala.

Kde stohlava je Moskvy krása,
ty překrás rodné země,
kde předtím veleba bašt hrdých se vzpínala,
tam teď jen sutiny.

Moskvo! Ve výzoru ti strašný smutek leží!
Není panských, carských paláců,
ty lehly popelem, jsou temné věnce věží,
a padly domy boháčů.

I tam, kde radost místo měla,
v stinných lesích, zahradách,
kde květy voněly a lípa šuškala,
tam uhlí teď, popel, prach.

V hodiny tiché a letní noci krásné
búřlivá veselost už nezalétí tam,
břeh ohněm blýská se a lesík při něm jasní,
mlčení — bez života…

No potěšením nechť ti je,
má drahá všech ruských měst:
Záhuba cizinců! Už na jejich spupné šíje
udeřila, mstíc se, boží pěst.

Hleď: Krev teče jich jak potok v stepích sněhu,
když bez ohlédnutí v bázni běží pryč,
když hlad, smrt vítají je v zoufalém tom běhu
a nahání je ruský meč.

Vy jste se báli vždy jejich zloby,
Evropy silná plemena,
ó, Gali lupičští, i vy jste padli v hroby,
je konec hrůzy, strašení!

Kde jsi ty, štěstí syn, kde vítěz od Bellony,
co víru, pravdy hlas a zákon brával v plen,
co hrdě myslel si, že mečem zruší trůny?
Zmizel jak ráno strašný sen.

Rus v Paříži! Kde pochodeň msty?
Galie! Hlavu skloň!…
Leč hrdina s úsměvem si žádá smíření,
olivu zlatou nese on.

V dálce hřmící vřesk vojny ještě hučí,
a Moskva smutná je jak step v mlhách pod večer,
on nepříteli ne skázu — spásu nabízí
a zemi dobročinný mír.

On — důstojný vnuk Kateřiny!
Ó, proč nemohu svůj cit, jak básník,
patřící k slovanské družině,
mocí Aonid vyjádřit!

Kdyby mi Apollón dar básnický vnukl
a nalil do hrudi,
já tebou nadšený bych do lýry
nebeskou harmonií bil
a zasvítil do časů tmy.

Skald ruský, co jsi s vytržením ospíval
kdysi vojny, boj!
Nech v kruhu přátel se srdcem vzplanutým
zahřmí zas tvůj nápev!

Nech znova hrdinův hlas ladný
k poctě znejí,
na strunách třesoucích ty v duše oheň vtrhni,
nech mladý bojovník zas vzkypí a se chvěje,
když slyší bojovný tvůj hlas!

Čteno na zkoušce 8. ledna 1815.

The post Alexandr Puškin čte před Deržavinem svou báseň Vzpomínky v Carském Selu first appeared on Čítárny.

Alexandr Sergejevič Puškin (1799-1837) patří k mým nejoblíbenějším básníkům, to však není ani jediný, ani hlavní důvod, proč považuji za důležité vracet se k úvahám o něm.

Bohužel v době komunistického režimu byly jeho památka a jeho dílo nestoudně zneužity ke lživé propagaci SSSR. Těch mýtů kolem Puškina je však obecně velmi mnoho; zvykli jsme si v něm vidět všechny možné modly, schémata a učebnicové tlachy, jen jej samotného často míjíme.

Cílem tohoto článku je cesta za skutečným člověkem, který se jmenoval A. S. Puškin a který nemálo ze svých niterných prožitků vtělil do překrásných lyrických básní. Podobné putování je pro mne vždycky novým zdrojem inspirace, duchovní síly a svěžesti.

Velmi zajímavá a plodná je už Puškinova doba, narodil se totiž v roce 1799, deset let po Francouzské revoluci.
Evropa vřela politicky i kulturně. Tehdy žili a působili Goethe, Schiller, Hölderlin, Kant, Chateaubriand, Coleridge, Blake, Beethoven a jiní. Stendhal právě dospíval a Byron, Schopenhauer i Keats byli děti. Mezi vrstevníky A. S. Puškina lze počítat Huga, Berlioze, Dumase st., paní Sand, Mickiewicze nebo Leopardiho. Devatenácté století, doslova plné velkých osobností, se právě začínalo. I v zaostalém carském Rusku docházelo k velkému intelektuálnímu a uměleckému pohybu, ale toho si blíže všimneme až při stručném vylíčení Puškinova života.
Puškin byl po otci rodem ze staré statkářské šlechty, po matce měl v sobě africkou krev. Její dědeček totiž pocházel z Habeše a byl jako chlapec zavlečen do Cařihradu, kde ho ruský vyslanec vykoupil a daroval Petrovi Velikému. Z mouřenína se pak carovou péčí stal vojenský inženýr s mnoha vysokými hodnostmi. Když Puškin dosáhl věku osmi, devíti let, stal se knihomolem: četl vše, co našel v otcově knihovně, včetně Plutarcha, Homéra, francouzských encyklopedistů nebo frivolních románů. V desíti letech se směl účastnit setkání nejvýznamnějších ruských literátů, která pořádal jeho otec – a o pouhý rok později znal prý zpaměti většinu děl francouzské klasické literatury.

Tento nesmírný talent se stále více proměňoval v tvůrčí sílu, která neměla v okolí konkurenci.
Jako lyceista se Puškin seznámil s různými výraznými osobnostmi a s některými navázal i celoživotní přátelství, tak např. s Čaadajevem, Puščinem a Dělvigem. V roce 1815, kdy úspěšně završuje studium na lyceu, jej hlava ruské poezie Děržavin pasoval na svého nástupce. Jako tzv. koležský asesor působící po maturitě na ministerstvu zahraničí prožíval mladý básník divoké radovánky s elitou petrohradské mládeže. Stává se objektem pozornosti celého Petrohradu jak díky svému spontánnímu chování, tak díky své poezii.

Ajvazovskij: Loučení Puškina s mořem (výřez z obrazu)

Vyhnanství.
Car Alexandr I., jeden z předních potentátů Svaté aliance, ve svém stihomamu a pod dojmem obecného napětí ve své říši i v Evropě velkou osobnost nakonec nesnese.
Byl rozhodnut vyhostit Puškina na Sibiř, a to za proticarské verše a nevhodné myšlenky, jež šířil po hlavním městě. Na přímluvu literátů Žukovského a Karamzina ovšem Alexandr trest zmírnil a poslal jej do Jekatěrinoslavi.
Jenom tři měsíce po odjezdu v Petrohradě vyšla Puškinova poéma Ruslan a Ludmila, která se přes noc stala senzací a zahájila novou, vrcholnou etapu ruské poezie. Samo vyhnanství se šťastně proměnilo v cestování po Kavkazu a Krymu; nakonec zakotvil Puškin v Kišiněvě, kde se stal téměř okamžitě středem pozornosti.
V roce 1823 cestoval do Oděsy, a tady dokončil jednu ze svých nejslavnějších poém Bachčisarajskou fontánu. Ale začíná pracovat také na Oněginovi a na Cikánech.

Po ostrých střetech s místním gubernátorem Voroncovem, jemuž podle všeho svedl ženu, je carem internován za jakýsi „ateistický dopis“ (na Voroncovovo udání) do otcovy vesnice Michajlovské.
V Michajlovském je velmi negativně přijat rodinou, jež ho po vleklých hádkách opouští. Postupně si ale začal zvykat na zdejší atmosféru, našel přátele, zejména se sblížil se svou někdejší chůvou. V dobrém rozmaru dokončil tragédii Boris Godunov.

Pouhou náhodou po smrti Alexandra I. nedojel do Pertrohradu na setkání děkabristů a neúčastnil se pokusu o revoluci, který by ho stál nejspíše život.
Když se dozvěděl o popravě pěti vůdců děkabristů, vesměs jeho přátel, a o potrestání dalších sto padesáti lidí těžkým žalářem, začal Puškin pálit v panice své rukopisy. Ale vyšetřování se mu dokonale vyhnulo. Nový car Mikuláš za ním poslal své lidi, aby ho přivezli do Moskvy. Choval se k básníkovi velmi vstřícně, snažil se ho totiž získat na svou stranu a pro své účely. Puškin naivně uvěřil; přesvědčoval své přátele, že na cara, jenž zahnal děkabristy do kobek, má dobrý vliv.

Ilja Repin: Puškin recitující svoji báseň před starým Děržavinem, 1911

Jenže carova přímá cenzura všechny Puškinovy ideály rozmetala, ten začíná stále víc pít, nerozumí si s přáteli, vyhledává nejnižší vrstvy společnosti.
Ani přesídlení do Petrohradu (r. 1827) Puškina zásadně neobrodilo. Věnoval se především historii a postupně ho pohltila práce na Poltavě. Její neúspěch (r. 1829) žene Puškina zase na jih, do Tbilisi, kde ožil, ale kde také vyhledával kontakty s vyhnanci z řad děkabristů. Bohužel dohled tajné policie ho přinutil k návratu do Petrohradu, v němž upadl opět do duševní krize.

Svůj stav řešil svérázným způsobem:
oženil se totiž s jednou z největších krasavic Petrohradu, N. N. Gončarovovou, která ovšem neměla nejmenší schopnost porozumět jeho tvorbě nebo jakémukoli hlubšímu umění.
Před svatbou, na podzim 1830, však uvázl kvůli epidemii cholery ve své vesnici Boldino. Tlak nervozity, zoufalství, opuštěnosti, pochyb a také volný čas vytvořily optimální podmínky pro tvůrčí rozmach, vrcholné období Puškinova života.
Právě tady dokončil Oněgina, tady napsal na třicet lyrických básní i Povídky nebožtíka I. P. Bělkina. V únoru 1831 se Puškin bez nadšení a očekávání oženil. Usídlil se v Carském Sele a dostal od panovníka placený úkol studovat archivní materiály o Petru Velikém, o němž měl nakonec vytvořit historickou práci. Jeho zprvu spokojený život se stával víc a více vyčerpávající, neboť rostly hmotné potřeby rozrůstající se Puškinovy rodiny. Bohužel si také stále méně rozuměl se čtenáři a kritiky svých děl, jež byla vítána spíše negativně.

Puškinova manželka byla naopak středem zájmu celého Petrohradu, naprosto svého muže zastínila.
Ten se stával stále nudnější, křečovitější a nesnesitelnější. Vyostřily se jeho konflikty s carem, jenž jakoby přetahoval Puškinovu ženu do své blízkosti. Jedinou rozumnou reakcí byl zřejmě odjezd na cesty: v srpnu 1833 zamířil k Uralu, aby sbíral materiály pro svou historickou studii Dějiny Pugačovova povstání. Při zpáteční cestě do Petrohradu se Puškin zastavil v Boldinu, kde se věnoval tvůrčí práci: domů si vezl Pikovou dámu a Měděného jezdce. V letech 1834-1835 se prohloubil jeho rozptýlený, zoufalý stav, začínal mnoho různých projektů, ale dokončil spíše jen drobnosti. Jeho poslední větší dílo byla Kapitánská dcerka.
Smrt přítele Dělviga i smrt matky v roce 1836 prohlubují básníkovu vleklou duševní krizi, jež se začíná projevovat i panikou, strachem ze smrti a fatalismem.

Puškin se stále více stával posedlý myšlenkou na souboj. A když se k tomu nakonec naskytla vhodná příležitost, nemohlo jej zastavit už nic.
Kolem paní Puškinové se stále více objevoval mladý Francouz, baron d´Anthès, jenž podle pověstí homosexuálně žil se svým adoptivním otcem, holandským vyslancem Hekkerenem. Žárlivost manžela přecházela až do nepříčetných záchvatů.
Dne 4. listopadu 1836 dostal anonymní dopis, v němž byl nazván velmistrem řádu paroháčů a jeho historiografem (teprve později se zjistilo, že autorství listu je třeba připsat známému petrohradskému udavači, knížeti Dolgorukovovi). Žena Puškinovi doznala, že se vůči d´Anthèsovi chovala lehkomyslně a chybně, a Puškin vyzval barona na souboj. Vyslanec Hekkeren sice oficiálně nabídku přijal, ale ihned zaměřil všechen svůj um a vliv k tomu, aby souboj překazil.
Vyvrcholením těchto aktivit byla 10. ledna svatba d´Anthèse se sestrou Puškinovy ženy. Ale ani to básníka nepřimělo podat ruku k smíru. Petrohradská společnost jej navíc k jeho nepříčetnému postoji otevřeně provokovala.

Ilustrace Josef Liesler. Puškinova smrt

Souboj, který si Puškin nakonec vynutil strašlivě urážlivým dopisem, jejž poslal Hekkerenovi,
se odehrál v pět hodin odpoledne 27. ledna 1837.
D´Anthèse zachránil knoflík uniformy, naopak básník byl zraněn smrtelně. Měl roztříštěnou pánevní kost, jejíž střepiny pronikaly do střev a způsobovaly nesnesitelné bolesti. V noci na lůžku se neúspěšně pokusil o sebevraždu; zemřel odpoledne 29. ledna.

Autor: Boris Cvek / Téma

ŽIVOT / PUŠKIN

Jestli život zklamal tebe,
nehněvej se, ani rmuť!
ve dnech útrap kliden buď:
slunnější dny dá ti nebe.
Přítomno je zasmušilé;
srdce k budoucnu se pne;
vše je mžik, vše pomine;
vše, co mine, bude milé.

Přeložil V.A. Jung

The post Alexandr Sergejevič Puškin a naprosto zbytečná smrt mladého génia first appeared on Čítárny.

Existuje konspirační teorie, že Alexander Puškin (6. 6. 1799  – 10. 2. 1837) svou smrt v souboji fingoval a tajně se odstěhoval do Francie, kde pak psal jako Alexandre Dumas (1802-1870).

Z jakého příběhu se vychází?
Alexandr Puškin byl smrtelně zraněn při duelu 27. ledna 1837 a hned po jeho smrti se ve Francii objevil nějaký Dumas, také Alexandr a také básník. Kromě vnější podobnosti se podobali i stylem a chováním.

Pohřeb Puškina byl zvláštní. Místo smuteční bohoslužby se čtyřikrát změnilo, rakev byla zavřená, kolem stáli vojáci.
Novopečená vdova prý ani nepřišla na pohřeb. K hrobu manžela přišla až o rok později.
Během druhé světové války byl pomník vyhozen do vzduchu a při jeho obnově byly v kryptě nalezeny dvě lebky a množství kostí, což popsaly překvapené služby KGB.

Na toto téma existuje řada textů a diskusí, které oba autory srovnávají v oblasti životního stylu, duely, žen, rychlosti psaní, afrického původu apod.

Nejznámější a nejrozšířenější je srovnání v oblasti jejich afrického původu.
Oba autoři měli africké předky.
Puškinův pradědeček byl černoch Abram Gannibal na carském dvoře.
Dumasův otec byl syn černošské otrokyně z Haiti.
Téma se objevuje v Dumasově cestopise Voyage en Russie (pdf) (1858–1859), kde sám Dumas píše o Puškinovi a jeho genealogii velmi podrobně.

Nejrelevantnější akademická studie na toto téma je článek:
„The Past Recaptured: Dumas Takes on Pushkin’s Genealogy“ (European Romantic Review, 2018)
Autorka zkoumá, jak Dumas využívá Puškinovu rodovou historii k vlastní sebelegitimizaci.

Jaké jsou skutečné paralely?
Oba géniové jsou „zakladatelé“ národního románu ve svých zemích.
Puškin vynikal v próze a ve veršovaném románu.
Alexandr Dumas vynikal v historickém a dobrodružném žánru.
Oba byli velmi plodní, psali rychle a mají dodnes obrovský vliv na popularizaci čtení.

Puškin a Dumas. Dva geniální autoři, kteří se nikdy nepotkali.

Puškin i Dumas měli mimo jiné i komplikované vztahy k tehdejší moci.

Puškin a carové.
Puškin neměl k carovi Alexandru I. pozitivní vztah. Napsal o něm nelichotivé epigramy “Óda na svobodu”.
Další car Mikuláš I. nechal Puškina přivézt z exilu do Moskvy. Proběhla dlouhá soukromá rozmluva.

Car se zeptal: „Co byste dělal, kdybyste byl v Petrohradě 14. prosince?“
Puškin odpověděl upřímně: „Stál bych na Senátním náměstí s přáteli.“
Car Mikuláš mu za upřímnost odpustil exil, vrátil ho do společnosti a prohlásil:
„Od nynějška budu já sám vaším cenzorem.“

Mikuláš I. považoval Puškina za nejchytřejšího v říši.
Přesto i Mikuláše Puškin velmi skrytě kritizoval ve své mimořádně geniální poémě Měděný jezdec.

Dumas a Napoleon III. 
V 60. letech 19. století Dumas napsal trilogii o Napoleonovi (např. Napoléon Bonaparte ou Trente ans de l’histoire de France), kde velmi kriticky zpracovával postavu Napoleona I. – a nepřímo tím útočil i na „napoleonskou legendu“, kterou Napoleon III. aktivně podporoval a využíval k legitimizaci své vlády.

The post Stal se Puškin po smrti Dumasem? Bezesporu zajímavá konspirační teorie first appeared on Čítárny.

Alexandr Puškin stvořil jednu z mimořádně jinotajných básní, kde nám předstírá mnoho obrazů ze života a vývoje společnosti. A nedejte se mýlit jednoduchým obsahem, u kterého začíná a končí jakýkoliv školní výklad.

Obsah je velmi jednoduchý. Posuďte sami:
Bezvýznamný petrohradský úředník Jevgenij přichází za sychravého večera domů plný obrazů, které se mu pak vkrádají do snu.
V něm vidí rozvodněnou Něvu, zatímco on sedí na mramorovém zvířeti. Sen byl velmi živý a Jevgenije pronásleduju i po probuzení. Pátra ve své minulosti, ale domek Parašin „zchátralý domek“ nenalézá. Při tom přichází o rozum a zdá se mu, že ho pronásleduje jezdecká socha Petra I. Nakonec umírá na bezejmenném malém ostrově.

Puškin zvolil opravdu neobvyklý rytmus poémy. Je to možná první věc, která podchytí vaši pozornost.
A pokud jste hloubaví a vzdělaní začnete velmi brzy brzy vidět celou škálu jinotajů, symbolů, narážek. Ty vytvářejí naprosto jedinečnou mysterióznost poémy a poukazuje na geniálního ducha Puškina, kterého sám Car označil za nejchytřejšího člověka říše.

Samotný příběh básně je jen první rovina.
Pokud ale začneme chápat souvislosti, pak v poémě brzy pocítíme ducha mimořádného vzdělání Puškina, jeho historické znalosti i vědomosti o Bibli, povědomí o židovské, staroegyptské kultuře, sociální cítění, psychotické vnímání jak individuální tak společenské.
Vzhledem k mladému věku autora je naprosto zřejmé, že Puškin génius rozhodně byl.

V roce 1994 vyšla v Petrohradu nevelká kniha s názvem „Nepublikovaný Puškin“.
V ní se pojednává o prvním vydání úplného a nejvěrnějšího textu poémy „Měděný jezdec“. Jak uvádějí členové redakční skupiny, na základě dříve neznámých dokumentů se jim podařilo najít jedinečný smysl záhadné básně. Kniha >>

Měděný jezdec, to vám není měděný had
Velmi podrobný rozbor Puškinovy poémy Měděného jezdce pro náročného čtenáře. Kniha>>

Poému Puškina Měděný jezdec čtěte pomalu a rozvážně…

Příběh, v této povídce vylíčený, se zakládá na pravdě. Podrobnosti povodně jsou vzaty z tehdejších časopisů.
Zvědaví čtenáři mohou si přečísti zprávu napsanou V. N. Berchem.
Alexandr Puškin

PROLOG

Na břehu pustých vod On stál –
dum velkých pln – a hleděl v dál,
kde širé řeky vlny spěly
v náručí moře; vesloval
na ní jen rybák osamělý.
Na březích čnělo z rákosin,
pár chatek, kde žil chudý Fin
uprostřed blat zdivočelý;
a les, který kryl věčný stín,
kam nepronikly slunce střely,
kol šuměl.

On snul dumu svou:
To město, jehož základ kladu,
svůj tady věčnou vyhrůžkou
sousedům švédským ze západu.
Zde příroda nám velí stát,
v Evropu okno prorubat; pozn. 1
zde konečně nám dáno moře.
Sem po nové jim pláni vod
vlajky všech zemí o závod
se sjedou po prostoře.

Sto přešlo let, sto přešlo zim:
v severských zemí pyšnou slávu
z tmy pralesů a ze slatin
pozvedlo město mladou hlavu;
tam, kde dřív finský rybák stál,
přírody odstrčené dítě,
a s nízkých břehů házíval
v černavé vody vetché sítě,
nevody řídké, – nyní tam,
urvány mořským mělčinám,
tísní se masy domů zděných,
paláců, věží; korábů
dav sjel se z moří neviděných
sem do bohatých přístavů.
Do žuly Něva oděla se,
v oblouku mostních krajkoví,
zelených parků listoví
ostrovy skrylo v plaché kráse;
před mladší sestrou zářící
i staré Moskvy bledne sláva –
jak vdova carevna když vzdává
svůj hold mladistvé cařici.

Mám rád tě, Petra dílo hrdé,
mám rád tvůj strohý, strojný řád,
nábřeží tvojich žuly tvrdé,
vladařské Něvy majestát,
mám rád tvých parků mříže sličné
i zádumčivých nocí tvých
tmu jasnou, světlo bezměsíčné,
kdy v pokoji svém sám a tich
bez lampy čítávám a píši,
co masy domů venku dýší,
spí – polosvětlem zality –
pod jehlou Admirality,
kdy s večerem svítání splývá
a nepotřísní noční tma
nazlátlé nebe – noci zbývá
jen půlhodinka malinká.
Mám rád tvé zimy kruté hněvy,
vzduch nehybný, třeskutý mráz,
let saní podél širé Něvy
i dívčích tvářé zrudlý jas
i lesk a šum a bzukot bálů
i mládenecký bujný sněm,
hovory družné u pohárů,
plamínek modrý nad punčem.
Mám vojáků rád skutou řadu,
pěšáků, koní plavný švih,
když pochodují na parádu
po pláni polí Martových:
nad rozvlněným mořem šiků
praporů cáry zedraných,
blýskavé čáky granátníků
s průstřely z bitev vítězných.
Mám rád, ó pyšná citadelo,
tvých bastionů dým a ryk,
když říší slavně hřímá dělo,
že narodil se následník,
či nepřítel že v zemi vnik
a Rus ho porazila stará,
nebo že puklý modrý led
unáší Něva v širý svět
a bouří – cítíc přídech jara. pozn. 2

Stůj v slávě, Petra dílo, stůj
tak jako samo Rusko pevně,
usmiř se s tebou základ tvůj,
zkrocené živly vod i země;
na pokoření, na hněv svůj
nechť finské vody zapomenou
a neruší svou marnou pěnou
zbůhdarma Petrův věčný sen!

Jak strašlivý byl příběh ten,
jak vzpomínka naň posud svěží…
Chtěl bych vám o něm zprávu dát:
povídku, na níž smutek leží,
začínám, braši, vykládat.

ČÁST PRVNÍ

Po zachmuřeném Petrohradu
zavály větry listopadu.
V nábřeží bily, hučely,
syčely, řvaly vodstva hory;
v své nepokojné posteli
Něva se zmítala jak chorý.
Déšť zoufale bil do oken
a plašil noc a trhal sen;
skřípěly okenice domů…
V půlnoční syrou hodinu
Jevgenij mladý přišel domů…
Tím jménem svého hrdinu
nazývat budem. Dobře zní,
mé pero dávné přátelství
má k němu. Příjmí třeba není
nám dnes k tomuto vyprávění,
ač kdysi třeba slávy stín
i je kryl, možná kdysi znával
je i sám starý Karamzin
a vroucně o něm vykládával.
Však na ně zapomněl náš věk
už dávno. Tak tedy náš rek
v Kolomně bydlí, slouží kdesi,
známých se straní, nepřeje si
znát slavné předky, ani let
zapomenutých, dávných let.

Tak domů přišel náš Jevgenij,
plášť svlékl, šaty; unaven
ulehl – nespal pohroužen
v myšlenky různých chmurné chvění.
Nač myslil? Na to, že je chud,
že jak všem chudým brání stud
jinak než prací dobývat si
svobody, chleba, že bůh přec
chytrosti, peněz moh by jaksi
mu přidat. To je jistá věc,
že prázdní lidé žijí šťastně,
nechytří, líní – a v tom vlastně
života vtip je nevtipný!
Že slouží jen dva roky; škoda
je taky, – myslil, – nepohoda,
že přestat nechce; tyto dny
povodeň stálé stoupá: mosty
přes Něvu brzy stáhnou: k zlosti –
tak neuzří dva, tři dny teď
Parašu – zatracený svět!

Tak snil. A smutno Jevgeniji
bylo tu noc a jen si přál
neslyšet kapky, které bijí
mu do oken, by netřískal
vítr tak venku… pozn. 3

Oči klíží
konečně spánek. A již hle!
z tmy noční deštěm prochladlé
den bledý bojácně se plíží…
Den hrůzy!

Něva celou noc
drala se k moři proti bouři,
rvala se, řvala v pěny kouři…
Však nezdolaná moře moc…
Po ránu stojí na nábřeží
diváků zástup ztrnulý,
zří, jak se Něva vzpírá, věží
a tříská čelem do žuly.
Však od zálivu větry sílí,
cestu ji hradí, zastaví,
zpět teče Něva, vzteky šílí
a ostrovy už zaplaví,
město se v lázni vichru koupá
a Něva roste, bubří, stoupá,
jak v kotli víří, vře a řve –
a náhle město napadne
kly jako šelma rozzuřená.
Vše prchá před ní. Pojednou
je prázdno všudy – vody jdou,
v náběhu sklepy zatápějí,
kanály mříže vyrážejí –
jak Triton vyplul Petrohrad
až po pás vodstvem Něvy spjat…

Vod útok! Zteč! Teď, s sta hromů!,
vlny už lezou v okna domů.
Snesených člunů kormidlo
se o zeď tře a drtí sklo.
Baráků trosky, komín, trámy,
boudy s mokrými plachetkami,
stržené mosty, okříny,
zbožíčko bledé chudiny,
i rakve vyplavené z hrobů
ulicí krouží s povodní.
Lid trne – soud hle! poslední!
Stůl, střechu vzala v jednu dobu
veliká voda!

V čas ten zlý
nebožtík car náš ještě Rusí
ve slávě vládl. Na balkon
si vyšel, slyšel řev a ston –
„Kde kárá Bůh, car mlčet musí,“ –
si tiše řekl. Smutně sed
a zamyšleně, hlavu v pěstích,
na potopu se porozhlédl.
Jezera stála na náměstích,
široké řeky v ulic kleštích
v ně tekly. Jako ostrůvek
ponurý – trčel palác z vody.
Car zvedl hlavu, slovo řek:
a do větru a nepohody
na těžkou cestu v pontonech
vyjeli jeho důstojníci pozn. 4
lid spasit strachem šílející,
tonoucí houfně po domech.

Tou dobou na náměstí Petra,
kde nová stavba k nebi vzlétla
a nad vysokým schodištěm
s tlapami vzhůru jako živý
lvů kamenných pár u vrat civí,
na jednom jízdmo, hrůzou v něm,
bez klobouku, jak ochromen
nehybně seděl, křížem ruce,
Jevgenij. Chvěl se v hrůzné muce,
ne o sebe však. Necítíš
můj Jevgeniji, výš a výš
jak voda stoupá, jak se pění,
déšť tluče chladný jako led,
jak vítr v divém burácení
ti klobouk s hlavy náhle smet?!
Na jedno místo jeho oči
se upírají nehnuté
na místo v dálce, kde se točí
vlny jakohory vzedmuté,
kde bouřka vyje, vříská v kouři,
na jedno místo – tam, kde krouží
nějaké trosky… Bože, tam
blizounko k mořským hlubinám
zří v duchu chatu u zálivu,
prostičký plůtek, starou jívu, –
tam bydlí vdova s cerkou svou,
s Parašou jeho milenou…
Než možná vše to vůbec není
a nyní jenom zdá se mi?
A život je jen prázdné snění
výsměšek nebe zemí?!

Jak začarován náš Jevgenij
sedí a hledí a s to není
seskočit srostlý s kamenem.
Kol něho voda, voda jen.
A zády k němu deště stěnou
se tyčí v majestátu svém
nad rozbouřené Něvy pěnou
s rukou do dálky napřaženou
modla na koni bronzovém.

ČÁST DRUHÁ

Už však, hle, voda opadává,
Něva svůj vybouřila vztek,
jak dřív zas teče nazpátek,
na vzpouru pyšna sic – se vzdává,
za sebou kořist zanechává
štítivě, Iíně. Banditů
tak tlupa vpadne z úkrytu
do vsi a láme, loupí, krade,
rozbíjí, pálí; pokřik všade,
nadávky, rány v dál i šíř…
Kořistí ale obtěžkáni,
bojí se pronásledování
a utíkají ve svou skrýš,
po cestě lup svůj ztrácejíce.

Opadla voda, na ulice
vysvitlo plaché světlo již
a Jevgenij náš běží více,
než kráčí v strachu, naději
ke zkrotlé řeky ručeji,
kde vítězství, triumfu plny,
zlobivé kypí ještě vlny,
jak pod nimi by oheň plál;
pěn krajkoví v nich ještě pluje
a Něva těžce oddychuje,
jak kůň, jenž z bitvy přicválal.
Jevgenij nahoru a dolů
po řece patří, shlédne jolu
i zavolá si člunaře –
a přívozník odvahy plný
za groš ho přes bouřlivé vlny
rád převáží na druhý břeh.

Dlouho se záludnými víry
probíjel člunek statečně,
dlouho jej s plavci odvážnými
chapadly Něva vssát chce svými,
než popustí – tu konečně
člun přistal.

Po ulici známé
nešťastník do známých mu míst
běží a hledá. Je si jist?
Je to ten břeh, či zrak ho klame?
Spoušť vůkol. Všechno svaleno,
půl strženo, půl sneseno;
tu domek nachýlený stranou,
tam jiný se zdí nabouranou,
posunut třetí. Dokola
je za mrtvolou mrtvola
jak na bojišti. Náš Jevgenij
ve svém mučivém utrpení
utíká střemhlav hrůzou tou:
sudba se zprávou neznámou
jak s uzavřeným listem čeká.
Náš rek už letí předměstím,
už vidí záliv. Nedaleká
je chata s vetchým plůtkem svým.
Vtšai co je to?

Jevgenij stane,
popojde zpět, hladí si skráně.
Vrátí se… stane… jde zas dál.
Tu místo přec, kde domek stál;
tu jíva, tady vrátka tuší.
Kde dům však? Voda odnesla?

Jevgenij se zoufalstvím v duši
chodí a chodí do kola –
sám k sobě mluví, nahlas, tiše,
na jednou v čelo udeři se
a rozchechtá.

Zas noční mhla
na chvějné město nalehla;
však dlouho nespal starý, mladý
a do noci si vykládali
o dnešním dnu.

Když jitra svit
prorazil bledý mraků kryt
a nad tichou blýsk metropoli,
nenašel ani stopy už
včerejší hrůzy; purpurový
plášť zdobně zahaluje zlo.
Kolejí starou vše zas šlo.

Ulice opět oživily
a bezcitně zas po nich čilý
nárůdek spěchal. Úředník
do služby chvátá. Kramář vnik
do sklepa, odčerpává vodu
a zboží suší, počítá,
co vzala Něva rozlitá
a jak si vynahradí škodu
na bližních. Z dvorů zase už
sváželi Ioďky.

Milec Múz,
pan hrabě Chvostov, svými rýmy
už zpívá nesmrtedlnými
o povodni té, hrůze hrůz.
Než bědný, bědný můj Jevgenij!…
Nesnesl, běda!, jeho duch
obrazů strašných rozvichření
a zmát se. Stále bije v sluch
mu hukot větrů; Něva proudí
bolavou hlavou. Hrůzy pluh
zoral mu duši. Městem bloudí
v snu podivném zajetí.
Jde týden – měsíc přeletí –
můj rek už svého do podkroví
zapomněl cestu. Jeho kout,
když došla lhůta, pronajmout
chudému dali básníkovi.
0 věci své se nehlásil.
A světu záhy cizí byl.
Celý den bloudil, venku spával,
živil se tím, co kdo mu dával.
Šat na něm chátral odřený.
Házeli po něm kameny.
Drožkář ho časem přetáh bičem
a rek náš jako zmámený
se nehne. Nevyzná se v ničem –
kde je, kam jde. Necítí ran,
jak zdá se. Ve své věčné chůzi
nic nevidí. Je utýrán
hlomozným vichrem vnitřní hrůzy.
Nic netěší ho, neleká,
zvířete půl, půl člověka
vleče svůj osud. Z toho světa
dávno již není…

Jednou spal
v přístavu něvském. Dnové léta
šli k jeseni. A zadýchal
dešťový vítr. Vln zas val
na žuly stříkal ze tmy čnící,
bil v hladké schůdky – prosebníci
jako když bijí, v srdci strach,
na neuprosný soudců práh.
Nebožák procit. Deště příval
přístavem letěl, vítr zpíval
a jak by přehlušit jej chtěl,
ponocný čas svůj odbíjel.
Jevgenij vstal – a vzpomněl jasně
na starou hrůzu; nevstal vlastně,
vyskočil, běží, pojednou
se zarazí a oči tmou
blouditi začnou stínů křovím.
Divoký strach mu stáhl dech:
vidí, že stojí pod sloupovím
velkého domu. Na schodech,
s tlapami vzhůru jako živý
lvů kamenných pár u vrat civí,
a před ním v majestátu svém
na skále trčí deště stěnou
s rukou do dálky napřaženou
modla na koni bronzovém. pozn. 5

Zachvěl se rek můj. Rozbřesklo mu
v hlavě se hrůzou. Poznává
místo, kde hrála záplava,
kde voda rvala základ domů,
smrt nesouc, zkázu, neštěstí, –
poznává lvy i náměstí,
Toho, jenž – tělo zahaleno
mhou – vzpírá hlavu měděnou,
Toho, čí vůlí osudnou
pod mořem město založeno…
Jak strašně tyčí se tu, hle!
Jaká to duma na čele!
A jaká síla je v něm skryta!
V tom koni jaký oheň plá!
Kam, pyšný koni, cesta tvá
a kde se spustíš na kopyta?
Nad propast, z níž dech prázdna vál,
osudů vládce, rci, ó rci mi,
zda svými prsty kovovými
Rus právě tak jsi nevzepjal?

Ubohý blázen hledí zdůly,
obejde modlu půlkruhem,
divokým ulpí pohledem
na tváři vládce světa půly.
Ztrnulo srdce. Hlavy tíž
nakloní na prochladlou mříž,
zuřivý oheň srdcem vzplane;
na očích mžitky krouživé,
zakypí hněvem. Hrozivě
před pohrdavou modlou stane
a zatne zuby, prsty v pěst:
“Ty divotvorný staviteli,”
hlas se mu vztekem zatetelí,
“však na tě taky…” Naručest
se zarazí a prchá. – Zočí
hrozného cara hrdou tvář
prošlehla hněvu rudá zář –
a pomalu se za ním točí…
Jevgenij prchá pustou tmou,
pádí a slyší za sebou
tak jako hromu rachocení
dunivé, těžké burácení
kopyt na dlažbu borcenou.
A v mihotavé luny blesku
vidí Jevgenij šílený:
zaťatou pěstí, v kopyt třesku
honí ho Jezdec měděný.
Kamkoli pádí ulic spletí
po Petrohradě mlčícím,
Měděný jezdec za ním letí
na koni břeskně zvonícím.
A od těch dob, když po náměstí
jde rek náš, tu se zmateně
rozhlíží, sevře ruce v pěsti,
k prsům je tiskne zděšeně,
jak by chtěl plachým stiskem ruky
konejšit srdce dravé tluky;
zmačkaným smekne kloboukem,
nevzhlédne vzhůru, obloukem
se soše vyhne.

Ostrov malý
v námoři leží. Občas jen
přistane s pozdním úlovkem
rybák u jeho hladké skály
chudou si ohřát večeři,
neb úředníček zaměři
v neděli na lodičce drobné
k pustému břehu. Nevzrostla
tu ani travka. Za povodně
velká tam voda zanesla
domeček vetchý. Jako trsy
černého keře z vody čněl.
Loňského roku odvezl si
jej bárkář. Vnitřek prázdný měl,
na prahu jenom blázna mého
trup našli zcela zteřilý
a na místě je j pohřbili
tam ze soucitu křesťanského.

Překlad Bohumil Mathesius.

Poznámky Alexandra Puškina:
1.
Algaroti kdesi řekl: „Péterbourg est la fenetre par laquelle la Russie regarde en Europe.”
2.
Viz verše knížete Vjazemského k hraběnce Z…
3.
Mickiewicz popsal v krásných verších předvečer petěrbuské povodně v jedné ze svých nejlepších básní Oleszkiewicz. Bohužel však je jeho popis nepřesný. Sněhu nebylo – Něva nebyla pokryta ledem. Náš popis je přesnější, i když nemá živých barev polského básníka.
4.
Hrabě Miloradovič a generál-pobočník Benkendorf.
5.
Viz popis pomníku u Mickiewicze. Jak Mickiewicz sám připomíná, je vypůjčen z Rubana.

Tento překlad připisuji Zdeňku Štěpánkovi – Bohumil Mathesius

The post Alexandr Puškin. Měděný jezdec. Co všechno je ukryto v mysteriózní poémě first appeared on Čítárny.

Alexandr Puškin (*6.6. 1799 – 1837) byl na svůj věk mimořádně bystrý a vnímavý člověk. Společensky se angažoval a jeho politické postřehy byl často velmi nadčasové. V roce 1933 stal autorem druhé a třetí sloky nové ruské hymny “Bože, chraň cara!”. Hudbu složil na příkaz Mikuláše I. kníže Alexej Lvov. Koneckonců den jeho narození 6. června je v Rusku slaven jako Den ruského jazyka.

Puškin si ale nikdy nedělal iluze, že v Rusku je všechno v pořádku.
Psal jízlivé epigramy proti úředníkům, v mládí byl volnomyšlenkář. Ale po vyhnanství přišel v Michajlovsku do styku s ruskou církví, lidmi, přírodou a tehdy začíná jeho duchovní přerod.

V roce 1936 napsal P.J. Čaadajevovi:

“Měli jsme zvláštní osud. Bylo to Rusko, jeho rozlehlé oblasti, které pohltily mongolskou invazi. Tataři se neodvážili překročit naše západní hranice a nechat nás v týlu. Stáhli se do svých pouští a křesťanská civilizace byla zachráněna…
Ačkoli osobně jsem srdečně spjat s panovníkem, zdaleka nejsem nadšen vším, co vidím kolem sebe: jako literáta mě to rozčiluje, jako člověka s předsudky mě to uráží, ale přísahám na svou čest, že za nic na světě bych nechtěl měnit vlast nebo mít jiné dějiny než ty, které nám dali naši předkové, tak, jak nám je dal Bůh.”

Jeho vztah k Evropě můžeme shrnout do jedné věty?
“Evropa byla ve svém postoji k Rusku vždy stejně nevědomá jako nevděčná”. 1834

A v úryvku z jeho článku “John Tanner”, vybíráme pasáž, kde popisuje jeho nadčasový názor na demokracii ve Spojených státech.
Zajímavé ale je, že Puškin osobně Spojené státy nikdy nenavštívil, nicméně prostudoval spoustu materiálů a memoárů.

“S úžasem jsme viděli demokracii v jejím odporném cynismu, v jejích krutých předsudcích, v její nesnesitelné tyranii.
Všechno ušlechtilé, všechno nesobecké, všechno povznášející lidskou duši potlačené neúprosným sobectvím a vášní pro spokojenost (pohodlí); většina drze utlačující společnost; otroctví černochů uprostřed vzdělanosti a svobody; rodové pronásledování v lidu bez ušlechtilosti; chamtivost a závist voličů; bázlivost a podřízenost vládců; talent nucený k dobrovolné ostrakizaci z úcty k rovnosti; boháč, který nosí otrhaný kaftan, aby na ulici neurážel povýšenou chudinu, kterou tajně pohrdá:
Takový je obraz amerických států, který nám byl nedávno předveden.” (1836)

Puškin si byl vědom, že v Americe, která již tehdy byla považována za zemi příležitostí, existuje velká touha po penězích, ale je tam nedostatek duchovnosti, což platí dodnes:

“To, co mi brání obdivovat tuto zemi, která je nyní všeobecně oslavována, je, že příliš zapomínají, že člověk nežije jen chlebem.”

Alexandr Puškin / Pomlouvačům Ruska

Co děláte hluk, lidi?
Proč vyhrožujete Rusku prokletím?
Co tě naštvalo? Nepokoje v Litvě?
Nechte to být: toto je spor mezi Slovany,
Domácí, starý spor, již ztížený osudem,
Otázka, kterou nemůžete vyřešit.
Už dlouho.
Tyto kmeny jsou v nepřátelství;
Nejednou jsem se sklonil pod bouřkou
Ať už na jejich nebo na naší straně.
Kdo může stát v nerovném sporu:
Puffy Pole, nebo věrný Ross?
Splynou slovanské proudy do ruského moře?
Dojde to? tady je otázka.
Nechte nás: nečetli jste
Tyto krvavé tablety;
Nechápete, je vám to cizí
Tento rodinný spor;
Kreml a Praha pro vás mlčí;
Nesmyslně tě svádí
Boj se zoufalou odvahou –
A ty nás nenávidíš…
Proč? být zodpovědný: za to, zda,
Co je na troskách hořící Moskvy
Nepoznali jsme arogantní vůli
Ten, pod kterým jsi se třásl?
Protože spadli do propasti
Jsme modla, která tíhne nad královstvími
A vykoupení naší krví
Evropa svoboda, čest a mír?…
Jste impozantní ve slovech – zkuste to skutky!
Nebo starý hrdina, zesnulý na své posteli,
Nedaří se vám zašroubovat bajonet Izmail?
Nebo je slovo ruského cara již bezmocné?
Nebo je pro nás nové hádat se s Evropou?
Nebo je Rus nezvyklý na vítězství?
Není nás dost? Nebo z Permu do Tauridy,
Od finských studených skal po ohnivou Colchidu,
Ze šokovaného Kremlu
Ke zdem nehybné Číny,
Třpytivé s ocelovými štětinami,
Ruská země nepovstane?…
Tak nám to pošli, Vitiio,
Jeho zahořklí synové:
Na polích Ruska je pro ně místo,
Mezi rakvemi, které jsou jim cizí.

1831

The post Mladý Alexandr Puškin a jeho nadčasové postřehy k Rusku, Evropě a Americe first appeared on Čítárny.

Alexandr Puškin (1799—1837), i když zemřel v 36 letech, zanechal lidstvu mimořádné nadčasové dílo.
Jak napsal Boris Cvek: “Puškinův verš je často zpěvný, ne však formálně dokonalý, jeho rým, resp. asonance působí lidově, bujaře a ukecaně… přitom ale najdeme ve světové literatuře jen málo básníků, již dokážou tak kvalitně rýmovat a jejichž rým opravdu a ihned padne vnitřnímu sluchu.” Puškinova lyrika, nadčasové umění par excellence

Puškin je slunce ruské poezie:
Vladimir Odojevskij byl první, kdo nazval spisovatele „sluncem ruské poezie“. Tento výraz použil při oznámení Puškinovy ​​smrti.
Za autora výroku byl dlouho považován novinář Andrej Krajevskij, ale znalecký posudek v roce 1954 to vyvrátil.

Má svoboda
Práv ústavních si draze necením,
byť jiným snad se od nich mozek točil.
To vše jsou slova, slova, slova pouhá!
Práv jiných, lepších lačna jest má touha,
mně jiná, lepší nutna svoboda…
Buď vládu poslouchat, buď davy lidu –
toť jedno přec! Jeť lepší výhoda
krom sebe nemít pána, účty v klidu
jen sobě klást. Či pro panskou snad službu
bych krčil plece, svědomí a tužbu?
Ne! Po své vůli těkat kdekoliv,
jen božským krásám přírody se kořit
a v uměn dílo, v nadšenosti div
se v slastném vytržení mlčky nořit,
toť štěstí! To jsou práva!

Rozsévač
Jen paste se, ó národy!
Cti volání vás nevyruší.
Nač stádům dary svobody?
Jen řezat je neb stříhat sluší.
Jim za dědictví z rodu v rod
jho s rolničkou a bič jen vhod.

Volnost
Chci zpívat volnost posvátnou
a zdrtit podlost vladařskou.
Ó žel! kam zrak své světlo metá,
zří zákony jen zdeptané,
zří všude biče, pouta kletá
a robské slzy bezbranné.
Hle, všude křivdy vláda bludná,
tma předsudků, lži chmurný hnus
a robství hrozný génius
a k slávě vášeň přeosudná.
Ó, zlosyne ty samozvolný,
jak mám tě v zášti s rodem tvým!
Tvůj zmar, tvých dětí úmor bolný
já s krutou slastí pozdravím!
Znak prokletí, jež sleduje tě,
skvrnou přírody a potupou jsi v světě.

Pěvec
Stesk v reji rozkoší jej mrazí,
hluk davu zní mu cize již,
kde u noh modly lid se plazí,
on neskloní svou hlavu níž;
on plachý, přísný, prchá stranou
a zvuků, divů, vznětů pln
jde v lůno samot, k břehu vln,
kde šumných doubrav stíny vanou…

Venkovské zátiší
Buď vítán, útulný ty koutku poklidný,
kde křísí v samotách se nadšení a snaha,
kde potůček mých dnů se vine nevidný
v klín zapomenutí a blaha!
Jsem tvůj: teď zaměněn hluk zábav, hodokvasů,
dvůr carův zbujnělý, rej vratkých zblouzení
za doubrav jemný šum, za ticho polních klasů
a snivou svobodu, tu družku myšlení.
Jsem tvůj! Jak miluji těch sadů stinnou skrýši,
kde věje chlad a květy kývají,
ten pokosený luh, kde vonné kupy dýší
a jasné potůčky zpod houštin bublají.
Zde, zproštěn planých pout a svazků nezdravých,
se učím pro štěstí se v hloubku pravdy nořit,
jí duší svobodnou se jako božstvu kořit
a nedbat reptání tlup neprozíravých,
i nezávidět velikosti liché
všech lotrů, hlupců ve Štěstěny vleku.
Zde vás se táži, orákula věků!
Zde v samotě té velebné a tiché
zní blíž mně útěšný váš hlas.

Podzim / Překlad Petr Král
Do ovzduší se podzim vkrad
– Už zřídka zjasní sluncem sad…
Nade dnem zvítězila noc.

Hvozdů a křů šero tajemné
Nahé přijímá chvilky dne.

Pole se přikryla oparem
Od husí pokřiku ztichla zem –
Odtáhly na jih, za teplem…

Stesk listopadu převzal moc.

Ó veta!
Zda hanba sžehne zem? zda vzejde zkáza světa? –
Leč pod portikem tam – kdo s čelem schýleným,
kdo s holí poutnickou a s pláštěm odraným
tím šumným zástupem se béře zasmušile?
Kam, moudrý Daméte, kam kráčíš, pravdomile?
„Kam? nevím sám; jen vím, co dávno mlčky vidím;
Řím navždy opustím, neb robství nenávidím.“

Múze satiry
Přijď, satirická Múzo mstící,
můj hlas tě vzývá, vyslyš jej!
Mně netřeba dnes lyry hřmící,
jen Juvenalův bič mi dej!
Ne napodobitelům chladným,
ne překladatelům jen hodným,
ne veršotepcům něžných dam
svým ostřím hrozí epigram!
Mír s vámi, krotcí básníci!
Mír s vámi, hlupci švitořiví,
vy nešťastní a neškodliví!
Však na vás, podlí lotříci,
na všecku vaši sběř se ženu,
ji ztrestám bez slitování,
a jestli koho zapomenu –
jen prosím, račte říci, páni!
Co lící bez ruměnce studu,
co měděných tu drzých čel,
v něž hanby pečeť tlačit budu,
by nikdo již ji nesetřel!

Pomník
Exegi monumentum
Svůj pomník buduji, ne ruk to dílo prosté.
Ne, neumru, to vím! Duch volný, věčně živý
v mé lyře věštecké s mým prachem nezpráchniví.
Dobrých citů vznět má lyra probudila,
v krutém věku svém jsem volnost uctíval.

Všední dav
Procul este profani
Mlč, bezduché ty robství v tlupě,
jež nádeničí pro zisk tupě!
Tvá nízkost ve mně budí hněv.
Jsouc červem, neznáš nebes dráhy,
znáš zisk jen, – ceníš jen dle váhy.
Pryč! Co mi po vás? Pěvec vřelý
svých dum vám nedá na pospas!
Byť v neřesti jste zkameněli,
vás neoživí lyry hlas!
Jste duši protivny jak hroby.
Vy za svá hlupství, za své zloby
jste dosud měli k výběru
bič, káznici a sekeru;
dost, chátro, vám je toho k spáse!
Z měst vašich smetí vymetá se.

Básníku
Jsi carem – zůstaň sám. Jdi v pyšné ducha zbroji
svou dráhou svobodnou, kam svobodný chce um!

26. května 1828
Dare náhod, dare marný,
živote! nač byls mi dán?
Zač mě trestá Osud chmurný,
zač jsem k tobě ukován?
Kdo směl vůlí zlomyslnou
poklid nicoty mně vzít,
dát mi duši vášní plnou,
rozum pochybnostmi zrýt?…
Nezřím cíle před svým krokem,
pusto srdce, prázden um, –
znavil mě svým teskným tokem
jednozvučný žití šum.

Probuzení
Ó snění, snění,
ó znova počni!
Proč již tě není,
ty blaho noční?
Proč probuzen
jsem ochuzen?
Kdo vzal mi, kdože,
ten veselý
sen zmizelý?
Ó, lásko, slyš
mé prosby hlas:
ó sešli již
své sny mi zas!
A v spáče zrak
až jitro kmitne,
kéž umře pak,
leč neprocitne!

K moři
Buď s Bohem, živle zvůleplný!
Dnes naposledy před sebou
zřím modré tvé se valit viny
a hrdou blýskat velebou.

Jak druha mého repot rmutný,
jak jeho vzlyk v čas loučení,
tvůj zvavý šepot, šům tvůj smutný
teď naposled, v sluch mi zní.

Mé duše cíli, dávno ždaný!
jak častokráte k břehům tvým
jsem chodil tichý, zadumaný
svým záměrem svým skrývaným!

Jak rád jsem ozvěny tvé míval –
tvůj dutý hukot, bezdna hlas,
i ticho v podvečerní čas,
i svévolný tvých vzruchů příval.

Tvůj rozmar bere do ochrany
rybářský skromný člun: ten snáz:
a smělej klouže přes vln sráz:
leč ty se vzdaluješ, nezdolaný,
a hejno lodi tone v ráz!

Břeh nudný, pevný zůstaviti,
já neměl štěstí navždycky,
svým jásotem tě pozdraviti
a na tvých hřbetech oslaviti
svůj smělý rozlet básnický.

Tys ždal, tys zval… duch, v pouta zkován,
se marně vzpínal k rozběhu:
svou mocnou vášní očarován,
já zůstal jsem tam na břehu.

Proč tesknit ? Kde své putování
teď bez obavy skončil bych ?
jest předmět ve tvé pusté pláni.
jenž duši mou by steskem stih’.

Hrob slávy, jeden útes dálný…
Tam v chladný sen se ubíral
řad upomínek triumfálný:
tam Napoleon umíral.

Tam odpočal on umučený.
A za ním jako bouře šum
zas jiný opustil nás genij
a jiný vládce našich dum.

Již zmizel nám. Jej Volnost želí.
Svůj vavřín světu vrátil… Duj
a pěň se divě rozkypělý;
on byl, ó moře, pěvec tvůj.

V něm zpodoben byl vzdor tvůj burný:
on stvořen byl tvým duchem jen:
tak mocný, hluboký a chmurný
a jak ty ničím nezkrocen.

Svět spusť… Kde nyní meta leží,
k níž, oceáne, bys mě nes’?
Los lidský stejný jest, žij kde žij:
kde krůpěj štěstí, tam ji dnes
buď zvůle nebo tyran střeží.

Buď s Bohem, moře, nezabudu
čím hrdý půvab tvůj mi byl,
a dlouho, dlouho slýchat budu
tvůj hukot za večerních chvil.

V tiš lesů, v pouště mlčenlivé
chci nésti v duší, tebou pln,
tvé zálivy, tvé skály divé,
i lesk, i stín, i hovor vln.

Skotská píseň
Havran letí k havranu,
havran křičí havranu:
čím jen dnes se nasytíme?
havrane, jak o tom zvíme?

Havran havranu dí: vím,
čím a kde se nasytím:
pod rokytou v poli širém
ubitým tam bohatýrem.

Kdo však a proč ubil jej,
jenom sokola se ptej,
jenom jeho klisny vrané
a pak žínky milované.

Sokol k lesům dal se v let,
na klisnu si nedruh sed´;
žínka čeká na milého –
živého ne ubitého.

Zimní jitro
Mráz, slunce – jaké jitro dneska!
Ty ještě dřímáš, družko hezká;
má rozmilá, již čas je, vstaň:
s řas něhou semklých zapuď spaní
a severní vstříc zoři ranní
ty severní zas hvězdou vzplaň!

Víš, večer vyla bouře vzteklá,
tíha po smutném se nebi vlekla,
a jako bledé skvrny rys
se žlutal z černých mraků měsíc.
a ty jsi seděla, se děsíc –
a teď… jen k oknu jdi a viz:

Kobercem skvostným pláň i víska
se halí, sníh se v slunci blýská
pod modrým nebes pohledem;
šer průzračné teď lesy stíní,
smrk zelená se zespod jíní
a potok třpytá pod ledem.

Náš pokoj jantarovým leskem
je zalit. Dovádivým třeskem
slyš lupat rozehřátou pec.
Je sladko dumat na divaně.
Než, pověz: nemáme-li v saně
dát hnědku zapřáhnouti přec?

Po ranním sklouzajíce sněhu.
má družko, svěříme se běhu
netrpělivé kobyly.
a navštívíme lány pusté
a lesy, nedávno tak pusté
a břeh ten, mně tak přemilý.

Zimní cesta
Z pod oblaků bílé vlny
luny tvář se probírá,
na kraj zimní, smutkuplný
truchlou záři rozstírá.

Nudná cesta zimní: po ní
trojka letí zběsile,
pod obloukem zvonek zvoní
jednotvárně, unyle.

Jamščikova táhlá píseň
čímsi rodným zaznívá:
tu z ní vane stesk a tíseň,
tu zas radost bláznivá.

Světel ni chat neviděti…
hluš a sníh… A proti mně
řada pruhovaných letí
cestných sloupů jedině.

Nudno, smutno… Zítra k Nině,
zítra k milé vrátím se.
u kamen si zasním líně.
hledě, nenahledím se.

Zvučně střelka hodin měří
cifernfku kruhopás;
dotěravce honíc z dveří.
půlnoc nerozloučí nás.

Nutká cesta; stesk mě rnučí;
jamščik spí – již nezpívá;
jednotvárně zvonek zvučí,
luna v mrak se ukrývá.

Zimní večer
Bouře mlhou nebe kryje.
honí sněhu chumáče:
tu jak lačný šakal vyje,
tu jak dítě zapláče;
tu zas slamným doškem třepe
o krov stářím shrbený,
tu zas na okno nám klepe
jako poutník zpožděný.

Potemněla naše chata,
jest jak smutkem zadychlá.
Proč jsi, stařenko má zlatá,
u okna tak utichla ?
Či snad rozběsněnou bouří,
družko má, jsi znavena,
či snad se ti oči mhouří
pod bzukotem vřetena ?

Družko všech mých radovánek
a mé smutné mladosti,
spláchnem hoře; kde je džbánek?
v srdce smích se zahostí.
Zpívej o té sýkořici,
za moře jež odlétla;
zazpívej mně o děvici,
pro vodu jak ráno šla.

Bouře mlnou nebe kryje.
honí sněhu chumáče:
tu jak lačný šakal vyje,
tu jak dítě zapláče.
Družko všech mých radovánek
a mé smutné mladosti,
spláchnem hoře; kde je džbánek?
v srdce smích se zahostí!

Nataše
Krásné léto vadne, vadne,
jasní dnové prchají;
vlhké mlhy v noci chladné
v hustý stín se sléhají;
osiřely travné nivy,
stydne potok dovádivý,
kučeravý proříd les,
blankyt vybled z podnebes.

Natašo, kde jsi, že venku
nestihne tě sluch ni vid ?
nechceš ani na chvílenku
s druhem srdce rozdělit?
Ani u jezerní tůně,
ani u lip plných vůně,
za šera ni svítání
není s tebou setkání.

Záhy sněhem vání zimné
háj i pole postele,
jasný oheň v chatce dymné
zablýskne se vesele;
nespatřím svou krásku více,
i jak čížek v těsné klícce
budu jen se soužiti,
po Nataše toužiti.

Okno
Kde svět, jenž dá mi, o čem snívám?
ten zdejši jest mi pustá sluj!
Já lhostejně se na vše dívám
a steskem nýt jest ůděl můj.
Ach, darmo pro mne v létě může
milovník hájů, luk a niv
si houpat květem plané růže,
ji s břehů stinných navštíviv.

Ach, darmo kmitá na obzoře
mně blýskavice noční tmou,
neb po oblacích hybkých zoře
se lije řekou plamennou,
neb den se šeří zrůžovělý
a zvolna tmí se nebes týn,
a klen se stříbří v lunné běli,
k vod modrých břehu nakloním.

Onehdy v podvečerním čase.
když luna, sirá poutnice,
svou mlžnou stezkou kulila se.
já vidím: sedí děvice
u okna – skráň si podepírá
a bázní se jí ňadra dmou,
a ona s nepokojem zírá
na temnou cestu pod horou.

Zde, zde jsem! rychle šeptem děla;
a děva v chvějném rozpaku
a strachu okno otevřela.
Srp luny skryl se ve mraku…
Ty šťastlivče! – dím teskně k sobě –
ty potěšit se s milou jdeš,
Kdy, lásko, V podvečerní době
i mně své okno otevřeš?

The post Alexandr Sergejevič Puškin. Slunce ruské poezie. Básně, které padnou vnitřnímu sluchu first appeared on Čítárny.

Stalo se zvykem pořádat Puškinovy lyrické básně chronologicky, protože netvoří žádné uzavřené celky ve smyslu básnických sbírek, nýbrž mají charakter příležitostné poezie.
Při psaní tohoto článku vycházím ze dvou relativně rozsáhlých výborů, konkrétně z výboru Lyrika I-II (SNKLHU Praha 1956) a z výboru Arion (Československý spisovatel Praha 1965).
Obecně se už od jeho nejranější tvorby projevuje spontánnost, nehledanost, lehkost výrazu a svrchované umění najít působivé, nekomplikované obrazy.

Puškinův verš je často zpěvný, ne však formálně dokonalý, jeho rým, resp. asonance působí lidově, bujaře a ukecaně… přitom ale najdeme ve světové literatuře jen málo básníků, již dokážou tak kvalitně rýmovat a jejichž rým opravdu a ihned padne vnitřnímu sluchu.
Svěžest Puškinova ducha, jeho nápaditost, jeho schopnost s geniální výstižností, zajímavostí a lehkostí uhodit hřebíček na hlavičku dokazují už nejranější epigramy. Z roku 1814, kdy mu bylo teprve 15 let, pochází např. tento (Lyrika):
„Pospíchal do ráje pln pýchy, / však mnoho na svědomí měl. / Nechť Bůh mu zapomene hříchy, / jak svět už verše zapomněl.“
Kouzlo těchto krátkých básní se u delších ztrácí, ty pak mají spíše rétorické vyznění. Naopak v Oněginovi, jehož verše Puškin jistě cizeloval, najdeme často podobně ohromující invenci jako v citovaném epigramu, je však více soustředěná a nepůsobí tak prostořekým dojmem.

V rané lyrice je obsažen vtip, didaktický cíl, žertovnost a antické motivy.
Snadno lze uhádnout, že ji Puškin psal pro pobavení svých kamarádů. Ostatně za jeho literární debut je považována relativně obsáhlá báseň Příteli básníkovi, již adresoval kolegovi z lycea.
Úvod básně je charakteristický (Lyrika):

„Ariste, také ty toužíš po Parnasu?
I ty chceš srdnatě vyrazit na Pegasu?
Po srázné stezce jdeš za slávou na výboj
a s přísnou kritikou se dáváš směle v boj.“

Puškin v mladých letech básnickými dopisy nijak nešetřil; využíval je ve velké míře také k okázalému předvádění své sečtělosti.
O těch největších představitelích světové literatury mluvil jako o lidech, s nimiž podnikl nejeden flám (tak tomu je často u osobností, jež se při četbě geniálních děl minulosti cítí ve svém živlu, pro něž se duchovní spřízněnost s nimi stane nutně domovem víc než domov jejich všedního okolí, se kterým si nerozumějí a do nějž nezapadnou). Jeho univerzalismus, schopnost asimilovat různé kultury, vcítit se, prožít niterně (přitom nikoli historicky věrně, o to však samozřejmě nešlo) Francii, Anglii, Německo, antické Řecko atd. jej staví na úroveň lidí, jako byli Dante nebo Goethe.
Už v okruhu básní z roku 1815 najdeme následující epitaf (Arion), jímž můžeme uzavřít období nejranější lyriky:

„Zde Puškin pohřben jest. Jak blázen ved si,
když slavil s láskami a s múzou námluvy;
dobrotu nedělal – a v hloubi duše přeci
byl dobrý člověk, pánbůh ví.“

První náznaky usebrání, pramenící zjevně z odloučenosti od milované dívky, lze najít v básních Morfeovi, Pěvec, Jediná láska chladný život hřeje…, Anakreontova číše atd.
Všechny byly napsány v roce 1816. Poslední jmenovaná v krátkých verších bez rýmu vytváří působivou apollinskou vizi, má plastickou sílu výtvarného díla, emoce jsou ztišené a tvarují se do podoby fiktivního, vysněného příběhu, který je uvolňuje, čímž dává duši pocit svobody od všeho trýznivě pozemského, jako by byla v platónské říši dokonalých jsoucen.

Kromě bolestí lásky měla na Puškina jistě hluboký, zvrásňující vliv ztráta náboženské víry, ke které se už v osmnácti letech přiznal patetickou básní Nevíra.
Existuje samozřejmě nesčetné množství různých typů ztráty víry, a často jsou naprosto nesrovnatelné. Pro Puškina to bylo trauma i póza, mluví jako romantik, který propadl sebestylizaci, zároveň však se ztrátou víry asi opravdu propadal beznaději a životní prázdnotě.
Elegie věnovaná přátelům v několika verších koncentruje pocit, převládající v básníkově nitru po všech těch prvních proměnách chlapce v muže (Lyrika):

„Vy stejní jste – však srdce jinak cítí,
už nade vše mu nejste v celém žití,
já změnil se… A neviditelně
se ztratil čas, kdy dny jen radost pijí,
je navždy pryč, a života, jenž míjí,
jas jitřní už mi bledne zřetelně.“

K těmto změnám patří také celkem jednoznačný a jistě i bouřlivě prožívaný příklon na stranu svobody a hodnot měšťanského státu proti monarchii. Puškin tedy získal politický ideál, uvědomil si, jak strašný vliv má špatná politická situace na životy lidí.
Avšak ani v nejmenším nelze hovořit o tom, že by se stal přítelem revolučního radikalismu, spíše – domnívám se – byl blízký např. anglickému, mírně konzervativnímu modelu, jenž obhajoval E. Burke.
V básni Volnost, která je dobrou ilustrací Puškinova probuzeného politického cítění, tvrdě kritizuje jak tyrany, tak vrahy krále Ludvíka XVI. Svobodu vidí zaručenu pouze tam, kde monarchie vládne omezena vládou zákona, kde platí rovnost před zákonem a občanský princip společnosti. Puškin by tedy zajisté byl přesvědčeným antikomunistou. Úvodní vichrná strofa jeho básně je totiž obrácena jak proti carovi, tak proti generalissimovi (Lyrika):

„Pryč s očí, vari, skrýt se běž,
Cythery slabá panovnice!
Ty, králův postrachu, sem spěš,
za Volnost hrdá bojovnice!
Laur strhni s bledých skrání mých
a rozbij lyru zněžnělostí –
chci světu zpívat o Volnosti
a s trůnu srazit zlo a hřích.“

Občas však Puškinova nenávist k tyranii aliance trůnu a oltáře přerostla v poezii hodnou Marata (Burke, který nic podobného ruskému carismu nikdy nezažil, by takové myšlenky zděšeně odmítl), např. toto krátké čtyřverší bez názvu (Arion):

„Občanům pro potěšení
ať na popravním lešení
na střívku posledního popa / poslední panovník se houpá!“

Ačkoli je velmi málo pravděpodobné, že tak radikální básně Puškin zveřejňoval (připomínají spíš ryze soukromý výbuch vzteku), sotva se budeme divit tomu, že car & spol. cítili v Puškinovi nebezpečného nepřítele.

Ajvazovskij: Loučení Puškina s mořem (výřez z obrazu)

Komunistický mýtus praví, že Puškin byl básník národní a politický. Ani jedno však není pravda.
Ruská mentalita, resp. ruské motivy se u něj vyskytují mnohem řidčeji než u jeho velkých současníků a následovníků (v tom je podobný Lermontovovi). Také si myslím, že ho Rusové nikdy nepřijali úplně za vlastního, a to i přes urputnou snahu sovětských kulturních agitátorů Puškina znárodnit, přizpůsobit, vykuchat. Puškinova politická angažovanost sotva někdy překročila výrazně rovinu osobního názoru či básnického étosu. Dokonce ani své apolitické poezii nedával za úkol veřejně působit. Jeho postoj dobře vysvítá z následujících veršů básně s názvem Turgeněvovi (Lyrika):

„Co na tom, že jsou v básni chyby
a že ji špatně zazpívám?
Ninetin úsměv se mi líbí,
kéž tedy její úsměv mám,
ten vznítí mne a upokojí.
Marnost a chlad je práce má.
Za úsměv nejmilejší mojí
nestojí žádná poema.“

Dá se říci, že v následujících letech se Puškin vrací zase ke svým epigramům, ke svým dopisům, hodokvasům, letmým láskám, k té okouzlující, i když celkem povrchní, milé romantice. Občas se mu podařilo vytvořit opravdu krásné obrazy a vždy a všude vládne svým umem svrchovaného génia.
Stesk, vědomí disharmonie a tragičnosti světa, jež se kumuluje především v úvahách nad ničivou mocí času nebo lidské nízkosti, proniká však jako stín i do jeho veselých básní, o těch smutných nemluvě.
V roce 1821 napsal Puškin oslavnou, do hloubky jdoucí báseň Napoleon a bilanční dopis Čaadajevovi, adresovaný z Kišiněva. Tehdy také vznikají jedny z jeho nejpůsobivějších intimních básní. První strofu jedné z nich uvádím (Arion):

„Přežil jsem přání svá a chtění
a zanevřel jsem na své sny;
zůstalo jen utrpení,
jež roste v srdci z pustoty.“

Puškin si také začal více všímat krásy ruské země a její spirituality, tak třeba v roce 1822 napsal tuto báseň (Lyrika):

„Na březích Moskvy poklidných
kupole starých chrámů s kříži
se třpytí mdle a podle nich
kláštery do ticha se hříží.
A vůkol pahorkatou zem
háj dosud nedotčený kryje,
spočívají tam pod mechem
dávného světce relikvie.“

Opět vidíme, jak prostým, zpěvným veršem shrnuje a komponuje živý dojem do bohatě výstižného celku, s jakou bravurou strefil hřebíček do hlavičky.

Vrchol lyrické tvorby A. S. Puškina spočívá podle mého názoru právě tam, kde se této jeho schopnosti dostane hlubokého, závažného, vysoce podnětného materiálu a kde usebranost, klidné soubytí s nitrem své vlastní bytosti převažuje nad pozérskými gejzíry mistrovství předváděnými před přáteli.
Příkladem může být také báseň Ptáček z roku 1823 (Lyrika):

„V cizině věrně zachovávám
prastarou zvyklost dávných dní:
ptáčeti svobodu vždy dávám
v jarní čas velikonoční.

Už útěchu znám místo vzdoru:
proč na Boha si stěžovat,
když aspoň jedinému tvoru
svobodu mohu darovat?“

Epigramy jsou stále zahořklejší, útočnější, ale i básnický dialog mezi básníkem a nakladatelem, jenž Puškin nazval Rozmluva nakladatelova s básníkem (1824), končí vlastně cynicky.
Nakladatel se totiž snaží básníka přesvědčit, aby pro něj psal, básník však pohrdá slávou, pohrdá obecenstvem, nevěří, že by jej mohlo pochopit; též má malou motivaci psát milostné verše, protože se mu zdá, že z iluzí lásky už vystřízlivěl… jediné však, co básník ještě opravdu chce, je svoboda. Pro nakladatele je právě tohle nahrávkou na smeč (Lyrika):

„Hm. Po svobodě… Nuže, pak
vám dobrou radu hodlám dáti:
náš věk je kšeftař; bez peněz
ni svobody už není dnes.“

Po odbočce pokračuje (Lyrika):
„Chci podotknout jen jednoduše:
snad nelze prodat plamen duše,
lze zpeněžit však rukopis.
Nač ještě čekat? Lační trousí
se čtenáři k nám den co den;
kol krámu vyschlí pěvci brousí
i žurnalista nejeden:
ten hledá pastvu pro satiry,
ten duši chléb, ten referát;
a přiznám se, že z vaší lyry
i já svůj zisk bych viděl rád.“
Na tuto nabídku básník kývne.

Sympaticky se v tom samém roce nechal Puškin oplodnit islámem v krátkém cyklu Motivy z Koránu a své politické názory znovu obšírněji vyjádřil v básni André Chénier, která se jmenuje po francouzském básníku, jenž je jejím ústředním námětem a jenž sice zpočátku podporoval Francouzskou revoluci, avšak postavil se proti její jakobínské fázi, za což byl popraven. Protikladem hořkosti a realismu jsou stále častější idyly, někdy až kýčovitě pohledná zasnění, vzorem tu může být báseň Aquilon.

Zřejmě v důsledku zvětšujícího se pocitu osamění, ba obklíčení nechápavým nebo nepřátelským okolím objevuje se v Puškinově lyrice vize básníka jako proroka, který svou satisfakci nachází v Božím poslání, v absolutní autoritě pravdy, jejímž je služebníkem.
Nechci příliš spekulovat o tom, co se asi odehrávalo v nitru člověka, pokud místo horácovské pohody přistoupil na takto vyhrocenou víru, nicméně v obojím bych hledal velkou míru stylizace. On totiž Puškin nebyl ve skutečnosti blízký ani Horácovi, ani Dantovi. Když kdysi dával přednost úsměvu své milé před dobrým přijetím svých veršů u veřejnosti, mohl se těžko vyhnout tomu, že jeho poezie vzešla přímo z chvilkových nálad, jež zažíval a jež zprostředkovával ve skupině svých pijáckých přátel; Puškin se ostatně obracel v oněch svých slovech z básně Turgeněvovi právě k veselým druhům, k obecenstvu, nikoli k Ninetě.

A když nyní čteme např. v básni Prorok, jak se stylizuje do role člověka, jemuž serafín bere oči, uši, jazyk, ba dokonce srdce, aby je nahradil novým zrakem, sluchem, jazykem a srdcem, tedy aby učinil z pouhého básníka proroka pravdy, neměli bychom v tom hledat o mnoho víc než velkou, nespokojenou a hluboce zraněnou hrdost na básnické poslání a vědomí té posvátnosti, jež mu náleží.

A opět je tato stylizace více namířena k těm, pro něž Puškin většinu své lyriky psal, než k Bohu či k nějakému vyššímu duchovnímu principu. Těžko však pochybovat o opravdovosti Puškinova přesvědčení, o myšlenkových i emocionálních hloubkách, ze kterých pramenilo. Málokdy se nechal strhnout k takové intenzitě, k takovému ponoru. Pokusím se to ukázat na úvodních a závěrečných verších této ohromující básně (Lyrika):

„Hnán žízní ducha do pustin,
trmácel jsem se chmurnou zemí
a šestikřídlý serafín
uprostřed cesty zjevil se mi.
Své prsty, lehké jako sen,
k mým očím vztáh, tím dotekem
zaplál mi zrak, tak jako plane
zrak orlí matky polekané. [ … ]
I rozťal mečem hruď mou v půl
a vyňal srdce rozechvělé
a žhoucí uhel zasunul
hluboko do rány v mém těle.
Mrtvolou v poušti jsem se zdál.
I tu Bůh hlasem zavolal: 
„Vstaň, proroku, jenž byl jsi němý,
slyš vůli mou a příkaz můj
a lidská srdce po vší zemi
ohňovým slovem zapaluj!“

Jsem si jist, že to není megalomanie, že to není souhrn frází a póz, že je to naopak upřímná zpověď trpícího, zlomeného génia, který hledá sílu být sám sebou až do trýznivého konce.

Podobný tón mají vrcholné básně Básníkovi (o čtyři roky mladší, tj. napsaná 1830) a hlavně Svůj pomník vztyčil jsem… (1836). Ta druhá z nich může připadat nezaujatému pohledu jako šíleně pyšná, sebejistá a bez zdravého ponětí o pomíjivosti všeho lidského, o chaotičnosti a krutě hloupé ironii osudu. Jenže Puškin v paroxysmu svého utrpení, kdy žil prakticky bez vší reálné budoucnosti, prostě takto šíleně opravdu cítil, jeho báseň je podle mne autentickou výpovědí o něčem fascinujícím: o bezmocném triumfu mravní integrity člověka, který je (nejen) mravně na pokraji konečného rozkladu, nad svým osudem a svou bezmocí. To, co v básni připomíná pózu, to pózou také je, ovšem, a to je velice zvláštní, ba možná skandální, pózou svrchovaně autentickou!

Ilja Repin: Puškin recitující svoji báseň před starým Děržavinem, 1911

Mezitím Puškin více a více zrál, tvořil básně ve všech směrech bohatší, vytrysklé z usebraného (a neúspěšného) vyrovnávání se s absurditou života, s žahavou hořkostí jeho tupého koloběhu.

Za zmínku určitě stojí báseň Slavík a růže.
Dlouhý, melodický verš s asonancemi i s rýmy vykresluje pohádkový příběh slavíka, jenž zpívá pro růži. Puškin v slavíkovi vidí básníka, v růži pak bezcitnou krásu. Mezi pěvcem a krásou tu není harmonie, není tu mezi nimi ani boj či jakýkoli jiný kontakt – růže prostě báseň nevnímá. Je to pravdivé doslova i symbolicky, je to univerzální výpověď o iluzích, v nichž žijeme a jež tvoří velkou většinu našich životů. Opravdu si myslím, že ačkoli Puškin hovoří v symbolu slavíka a růže především o klamnosti milostného citu, je jeho poselství mnohem širší… sama banální „realita“ je němá, nechápe, necítí (Arion):

„Dej pozor, básníku, na sen a touhu svou!
Nechápe, necítí, je pro básníka nemá;
díváš se – rozkvétá; a voláš – slůvka nemá.“

V básni Anděl z téhož roku, tj. z roku 1827, se Puškin vžívá do psychologie prvního z andělů, Lucifera, když byl vyhnán z nebe.
Je to vize romantická, idealizovaná, nicméně klade velký otazník u celého tradičního pojetí dobra a zla. Vcítění, vžití se, tedy to, k čemu byl Puškin nejspíše zrozen, se ukazuje jako důležitý moment pro ujasnění, pro opravdové pochopení dobra a zla. Vážnost a znepokojivá hloubka pronikají i do poslání, do epigramů, do krátkých lyrických výlevů… Vyjmenuji několik příkladů, v nichž se tato tendence projevuje silně a s geniální sugestivností: Náhodný a marný dare…, Běsi, Kyklop, Myslil jsem, už se umoudřilo. U Puškina převažuje stále víc sklon k epickému snění, stejně jako stále větší inspirace kulturou jiných národů: uveďme třeba Kleopatru, Utopence, Delibáše, Z Háfize, Zimní jitro, Ódy LVI a LVII, Poutníka, Podzim nebo Písně západních Slovanů. Ale i žluči je víc, např. v básních Básník a luza, Když tvého mládí projev prostý… Puškin se neodvrátil ani od ryzí romantické milostné lyriky, tak to jsou např. básně Chtíc odplout k břehům dálné vlasti…, Tvůj obraz naposledy v duchu…, Vzývání, Když uchvátím tě v objetí…

Samozřejmě, že rozmanitost Puškinovy lyriky je mnohem větší, než jsem tu zběžně vylíčil…. pominul jsem např. nacionálně orientované básně, které jsou sice výjimkou, avšak patří k jeho dílu zcela legitimně (Hanobitelům Ruska, Borodinské výročí).

Chtěl bych však svou pozornost soustředit na otázku, zda a v čem může být Alexandr Sergejevič Puškin inspirativní a krásný pro člověka dnešní doby.
V každé době existovali lidé, kteří považovali svou dobu za zcela výjimečnou, za dobu, jež překonala všechnu minulost a z jejíž perspektivy se staletí staří básníci nebo myslitelé nutně museli jevit uboze. A naopak: vždy byli také lidé, kteří svou současností pohrdali a opravdovou velikost viděli jen v minulosti. Nicméně doby míjejí, naše životy pomalu končí; brzy se staneme součástí pouhé historie lidstva – naše iluze pominou.
Naše životy nejsou o nic reálnější než život Puškinův, vždyť my jsme stejně jako on vrženi na jeviště světa a podle mého názoru nejsou naše základní existenciální problémy příliš odlišné.
To, co dělá umění uměním, a nikoli jen pro současnost, je schopnost podat autentické svědectví o existenci, což nelze učinit prostě sdělovacím, „fakta“ líčícím stylem. Existence totiž nespočívá ve faktech, spočívá v prožitku. Puškin je v tomto smyslu nadčasový umělec par excellence.

Titulní portrét_oto_ Wikipedia_ Alexandr Puškin / Vasilij Tropinin

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Puškin. Jeho lyrika je ruské, nadčasové umění par excellence first appeared on Čítárny.

Puškin patří k mým nejmilejším básníkům. Patřím totiž k lidem, kteří si život bez knihy nedovedou představit. K mé dřívější četbě však nepatřila klasická literatura. Mou první zkušeností s ní byly až knihy Puškina. Paradoxně jsem od tohoto básníka nejprve přečetla prózu. Na Puškinovi obdivuji, jak v raném věku začal skládat básně. Většina patnáctiletých výrostků by nic podobného dnes nenapsala.

Já píši Vám – nač víc se ptáte? Což mohu více říci snad?
Není lepšího příkladu než samotný autor těchto veršů.
Alexandr Sergejevič Puškin (6. 6. 1799  – 10. 2. 1837)

Život tohoto muže byl stejně pozoruhodný jako on sám. Ačkoli se vyznačoval svou nehezkostí, malou vychrtlou postavou a vůbec jakousi exotičností, přesto všechno byl člověkem oblíbeným, ba dokonce by se dalo říct, že byl ozdobou všech večírků a plesů.…

Tento muž, sice vzhledu ne příliš atraktivního, hýřil vtipem, inteligentními poznámkami a originálními myšlenkami na dobu 19.století až příliš odvážnými. Vysmíval se chladnosti a odměřenosti, která se považovala za slušnost a známku dobrého vychování.
Nebýt však některých událostí, které poznamenaly Puškinův život, lze jen těžko posoudit, zda by se stal tak významnou osobností. Zejména ho ovlivnil rok 1812, kdy Rusko porazilo Napoleona. Mladý Puškin často pobýval mezi důstojníky, kteří se vrátili z Evropy a přinesli s sebou pokrokové myšlenky. Rusko bylo nevolnickým právem a absolutismem ve srovnání s ostatními evropskými státy zaostalé. Puškin se naučil obdivovat prostý lid a do mnohých básní jej obsadil do role hrdinů.

Pozdvižení vyvolala jeho první poema Ruslan a Ludmila, kde použil lidové mluvy…
I jeho další básně skrývaly mnoho jinotajů a takto se Puškin dostal do povědomí lidí. Vznikalo stále více básní s narážkami na politiku a Puškin byl vypovězen do vyhnanství na jih Ruska, kde začal vznikat jeho román Evžen Oněgin. Myslím, že předlohou pro hlavního hrdinu byl Puškin sám. Ať už to byl záměr, či ne, nelze popřít shodu duševních a snad i tělesných rysů. Ne všichni možná budou souhlasit, ale autor si v podstatě předpověděl svůj vlastní osud, když v románu nechal zemřít v souboji ne méně důležitého básníka Vladimíra Lenského. Ačkoliv to nikdy nebylo dokázáno, stýkal se Puškin nejspíš také s děkabristy. Neúspěšné povstání bylo další významnou událostí v jeho životě. Car nechal popravit mnoho Puškinových přátel a on sám byl stále hlídán ostražitou tajnou policí. Začínal trpknout čím dál víc.

Poslední kladný ohlas vyvolalo dokončení Evžena Oněgina. Každé jeho další dílo bylo důkladně prohlédnuto okem cara Mikuláše I., Puškinova cenzora.
Jako naschvál začali kritikové Puškinovu tvorbu pomlouvat, pomluvám se nevyhnul ani Puškin sám… Velký člověk se stával stále menším. Už nebyl vítaným hostem, ale spíš obtížným hmyzem. Nikdo nevěděl, kdy ztropí další skandál nebo další žárlivý výstup své manželce, petrohradské přední krasavici. Její půvaby přitahovaly mnoho mužů a i carovi doslova učarovala. V dlouhém zástupu jejích ctitelů stál i mladý Francouz d’Anthes. Nebýt intrik a pomluv, toto jméno by snad bylo navždy zapomenuto. Osud tomu chtěl jinak. K Puškinovi se donesly zvěsti o románku jeho ženy s francouzským mladíkem. Proto jej, jak pravila tehdejší etiketa, vyzval na souboj. Tento čin se mu stal osudným. Byl raněn a za několik dní vydechl naposledy.
Zemřel básník, otrok cti své (M.J.Lermontov-Na smrt Puškinovu).

Puškinova tvorba mě natolik ohromila, že už zbývá jen málo jeho děl, které jsem doposud nečetla.
Každé z nich mě okouzlilo něčím jiným. Piková dáma je jistě velmi zajímavým kouskem. Nepostrádá ani zajímavý příběh obohacený trochou tajemna, ani vtip. Myslím ale, že lepší je novela Kapitánská dcerka. Přiblížila mi dobu Pugačovu, dnešním čtenářům tak vzdálenou, ve které je zasazeno mnoho historických faktů. Kupodivu zde Puškin staví krutého kozáka Pugačova do role kladné, bez jehož pomoci by hlavní hrdinové těžko přestáli všechny zkoušky. Velmi mne mrzí, že další próza, jako například Dubrovskij nebo historický román Mouřenín Petra Velikého nebyla dokončena. Z básní jsem si oblíbila samozřejmě Evžena Oněgina, ale také například Cikány nebo Kavkazského zajatce, kterého Puškiin napsal na motivy vyprávění svého strýce.

Ilustrace Josef Liesler. Puškinova smrt

I když je v dnešní době výběr autorů široký a je mnoho modernějších témat, přesto všechno je v současné době Alexandr Sergejevič Puškin mým nejoblíbenějším autorem.
Alexandr Sergejevič Puškin. Těžko říct, které ze svých postav se víc podobal. Alekovi z Cikánů toužícímu po svobodě, nebo snad Evženu Oněginovi, člověku nešťastnému a mrzutému ze svého života? Alexandr Sergejevič Puškin byl, je a bude největším ruským básníkem všech dob. Velkou měrou přispěl k duševnímu ruskému rozvoji. Ač romantik, položil základ realismu, nasměroval budoucí ruskou literaturu.
Alexandr Sergejevič Puškin – malý velký muž.

Já končím! Strašno čísti jest…
Já ze strachu a studu zmírám…
však zárukou mi Vaše čest,
k ní s oddanosti smělou zírám…


Titulní obraz:
Ilja Repin: Puškin recitující svoji báseň před starým Děržavinem, 1911

POZNÁMKA REDAKCE
tento článek jsme objevili na webu knihovny Uherského Hradiště. Je jednou z oceněných prací literární soutěže
“Píšu povídky, píšu básně… tentokrát Slon a mravenec aneb Velcí a malí 2006”
a napsala ho Magdaléna Rubešová, 14 let !!!!!, ZŠ U Pálenice Kunovice.
Moc se nám líbil a proto jsme ho otiskli i na Čítárnách !!
Copak asi dnes dělá Magdaléna Rubešová?

The post Malý velký muž Alexandr Puškin a jeho cenzor, car Mikuláš I. first appeared on Čítárny.