Čtrnáctý prosinec je román Dmitrije Sergejeviče Merežkovského (1865-1941) o lásce nejen k vlasti, ale i k manželce. Román o děkabristech i historické situaci po událostech spojených s Říjnovou revolucí v Rusku v roce 1917, napsal krátce před jeho odchodem do emigrace.
Historické se v knize zde neodbytně prolíná s intimním. Obě témata autor podává poutavě, zdánlivě jednoduše, přesvědčivě, bez falše přílišného patosu, jazykem pravého básníka prózy.
Mikuláš I. byl od roku 1825 ruským carem a posledním polským králem.
Součástí prózy je například fiktivní deník jedné z postav doslova “poskládaný” z citátů a dobových narážek (vtipů). I dnešního moderního čtenáře zaujme spisovatelovo drobnohledné (subtilní) zacházení s historickými fakty.
Většina znalců právem považuje toto dílo za Merežkovského nejdynamičtější a kompozičně nejdokonalejší román.
Merežkovskij byl básník doctus a filozof, člověk s encyklopedickými znalostmi. V knize vzdává neheroicky až dojemný hold dnes již téměř zapomenutému tragikomickému hrdinovi a “donu Quijotovi ruských dějin”, děkabristovi.
Dílo lze považovat i za důstojné rozloučení D. S. Merežkovského s jeho rodným, milovaným Ruskem.
Poslední z Merežkovského velkých čistě beletristických próz odráží i jeho skepsi vůči revolučním hnutím a revolucím vůbec, která logicky vyplývá z Merežkovského filozofie dějin.
To byl hlavní důvod absence knihy na socialistických pultech knihkupectví.
Merežkovskij je právem považován za jednoho z autorů podnětných a esteticky stimulujících historických románů.
Čtenáři měli možnost seznámit se s jeho trilogií Kristus a Antikrist, v níž oživil dobu a osobnosti Juliána Apostaty, Leonarda da Vinciho a Petra Velikého. S chutí a citem napsal také román o děkabristech, a to v nelehké osobní i historické situaci po událostech Říjnové revoluce v Rusku v roce 1917, krátce před svým odchodem do exilu.
