František Hrubín a Jiří Trnka se prostě našli. Nejen profesně, ale i lidsky. Dva dospělí, kteří dokázali vidět svět očima dítěte, aniž by z něj dělali obyčejnou hračku. To, co nám vytvořili pro radost dětí i rodičů je prostě geniální. Jednoduše proto, že to nadčasové.

František Hrubín (1910 – 1971) psal slova, která měl potřebu říkat nahlas.
Jiří Trnka (1912–1969) kreslil tvary, které z  jeho slov vyrůstaly.
Jeden dával rytmus, druhý barvu a gesto.
Ani jeden druhému nediktoval. Jen se potkávali v tom, co oba znali: v říkadle, v pohádce, v zimním lese, v řepě, která je tak velká, že ji nikdo sám neutáhne.

Spolupráce začala po druhé nesmyslné válce, v době, kdy lidé se konečně nadechli mírem, po letech německé nacistické zvůle.
Trnka točil kreslené filmy Zvířátka a Petrovští a Zasadil dědek řepu, Hrubín k nim psal verše.
Z filmu pak vznikly knížky. Slovo a obraz se tu nelepily k sobě dodatečně. Rodily se spolu.

Pak přišly knížky, které zná ze svého dětství skoro každý:

Říkejte si se mnou.
Říkejte si pohádky.
Dvakrát sedm pohádek.
Špalíček pohádek.
Pohádky z Tisíce a jedné noci.
Pohádka o Květušce.
Zimní pohádka o Smolíčkovi.
Dvě veselé pohádky.

Pomyslným vrcholem je Špalíček veršů a pohádek z konce padesátých let.
Říkadla, hádanky, veršované i prozaické pohádky, všechno v jedné knize, kterou Trnka oblékl do své nezaměnitelné kresby.
Hrubín v ní přebásnil lidové pohádky, které zjemnil, zkrátil a ponechal v nich prostor pro dětskou fantazii.
Jeníček a Mařenka zamknou ježibabu v chaloupce. Smolíček zachrání jelena. Květuška přivolá jaro.
 Je to milá a laskavá hra, ze které se děti poznávají velký a tajemný svět.

Trnka prokreslil prostor, v němž slovo může bydlet i létat. Jeho děti mají velké oči z údivu, jeho lesy jsou tiché, jeho zvířata mají důstojnost a moudrost. Není to sladké, je to laskavé a hladí po duši.

Spolupráce trvala až do Trnkovy smrti v prosinci 1969.
Poslední společnou knihou měl být Hrubínův poém Lešanské jesličky. Trnka už ilustrace nestihl. Hrubín ho přežil jen o málo víc než rok.
V jejich korespondenci a ve vzpomínkách přátel je cítit, že to nebylo jen „autor a ilustrátor“. Byli si blízcí. Vážili si práce druhého. Věděli, že jedno bez druhého by bylo chudší.

Když dnes otevřete Špalíček, vidíte, jak se dva lidé dohodli, že žádnému dítěti nebudou lhát. Že jim darují krásu i fantazii, která vydrží.
Verš, který si zapamatují. Obrázek, který se jim vrátí do snů.

František Hrubín a Jiří Trnka je neobyčejné setkání dvou krásných lidských duší, aby inspirovali další generace.

The post Hrubín a Trnka. Jak géniové v dětech probouzejí hravou fantazii? first appeared on Čítárny.

Našel jsem ji ve sklepě, na haldě knížek. Zlatý věk. Odrbaná, trochu špinavá a zaprášená. Ale uvnitř zářila, přestože ji vydali v roce 1957. Za hlubokého socialismu, o kterém dnes pisálkové v iDnes tvrdí, že v něm bylo úplně všechno špatně. Nebylo, novodobí mediální cenzoři.

Československé knihy pro děti byly tenkrát skutečně světové. A Nezval i Trnka patřili k těm nejlšpím.

Vítězslav Nezval (1900-1958)
uměl psát pro děti proto, že jeho poetika byla od začátku blízká dětskému vnímání světa: hravá, asociativní, plná obraznosti a smyslových dojmů.
Navíc byl Nezval muzikální, psal rytmicky a rád kombinoval všední zážitky s pohádkovým světem. To je přesně to, co dětská literatura potřebuje.
Verše pro děti Vítězslava Nezvala jsou jednoduché, nekýčovité a kloužou po jazyku jak kuličky.

Jiří Trnka (1912-1969)
Nekreslil jen „pěkné obrázky k textu“, ale vytvářel vlastní poetický svět s náladou, která text často přesahuje.
Proto jeho ilustrace (včetně těch k Nezvalovým) nepůsobí jako doplněk, ale jako rovnocenný partner textu.
Děti v nich nevidí jen „co se stalo“, ale jaký má svět tón, vůni a ticho.

Zlatý věk je jedna z mála knih, kde není možné tvrdit kdo je autorem. Zda ilustrátor nebo spisovatel.
Jiří Trnka nemohl jinak, než do knihy namalovat knihu další.
Kdo dnes ještě vydá takovou krásu?

STARÉ PRAVDY SKUTEČNÁ RODINA JE ZÁKLAD VŠEHO
Děti nás o svém narození neprosí. My sami se rozhodujeme, přivést je do tohoto světa.
A proto nemáme právo na oplátku nic vyžadovat. Naopak, jsme povinni jim pomoci najít v tomto světě oporu, porozumění a cestu.

Dítě potřebuje dvě věci: kořeny a křídla.
Kořeny – aby vědělo, odkud pochází, cítilo, že je milováno bezpodmínečně a aby vždycky mělo domov, kam se může vrátit.
A křídla – aby se mohlo nebojácně vznést, snít, hledat své místo a aby se nebálo výšek. 

The post Vítězlav Nezval a Jiří Trnka. Zlatý věk jsou dvě mimořádné knihy v jedné first appeared on Čítárny.

Jiří Trnka (1912–1969) by se 24. února 2022 dožil 110 let, a tak rád bych se u této výjimečné osobnosti české kultury zastavil, abych třeba za pět let nezapomněl.

Shrnu nejprve některé významné události jeho umělecké kariéry:
v roce 1937 se poprvé setkal s loutkovým filmem a pro reklamní účely vytváří slavnou postavu Hurvínka; po dvou letech působí už jako scénograf v Osvobozeném divadle a posléze i v Národním divadle, kde vyhrál soutěž na výpravu Smetanovy Libuše; na konci války (1945) založil proslulé studio kresleného filmu Bratři v triku; o tři roky později natočil svůj první celovečerní loutkový film Císařův slavík, mezi jeho nejvýznamnější filmy se počítají Staré pověsti české (1952), Osudy dobrého vojáka Švejka (1954) nebo Sen noci svatojánské (1958). Trnka byl také výrazným malířem a knižním ilustrátorem (ilustroval např. Pohádky tisíce a jedné noci, Andersenovy Pohádky, Werichovo Fimfárum).

Ilustrace: Jiří Trnka. Broučci.

Jako dítě jsem dával přednost hraným pohádkám a filmům před loutkovými, ty mne a priori znechucovaly, čili z dětství si Trnku pamatuji především jako podmanivého ilustrátora vzbuzujícího zvědavost, úžas, zmatek, otázky.
Dnes je mi jeho svět stále bližší, obdivuji jeho svéráz, účin jeho barev a tvarů, magickou sílu čehosi zemitého, pradávného – ne nadarmo se Trnka také nejlépe realizuje ve fantastickém světě, ba proměňuje samu banální realitu příběhů vojáka Švejka v něco nadreálného, v něco plného magie a uměleckého prožitku.

Do jisté míry je Trnka podobný O. Wildeovi, který je oproti Trnkovi ovšem poživačný, estétský a povrchní.
Často se mi nechce ani věřit, že v Česku, tak střízlivém a přízemním a zároveň tak nacionálně romantickém (nemluvě už o nacistickém a komunistickém příkoří), mohl přežít a do plnosti plodů vyrůst génius výtvarného příběhu s univerzalistickým, k lidské bytosti jako takové vždy obráceným zřetelem, génius barvitosti a magie, svébytný jednotlivec s nekonečnou vizí. Vše, co kdy bylo vyprávěno, by se dalo převést do světa Trnkova, nikoli však podle nějakého stále opakovaného algoritmu, nýbrž vždy překvapivě, vždy jinak podle svobodné podstaty génia.

Ilustrace: Jiří Trnka. Zlatý věk

Hlavní charakteristikou Trnkova umění, které jde za člověkem, je pochopitelně tvář (a to nikoli jen lidská, nýbrž i zvířecí!),
tvář nikoli jednoznačná, nikoli tvář letory, nýbrž tvář, která mluví, oživuje, vtiskává jedinečnou osobnost celé postavě v průběhu děje. Život těchto tváří, plný mnohoznačnosti a individualizujícího údělu, zapadá do celkové kompozice barev a tvarů, do světa, který podtrhává rozmanitou možnost a výraznost tajemství individuality, totiž do světa překypující fantazie, kde se snivost nutná ke vcítění do života postav, cítí jako doma. Trnkovo umění je zkazka, čarokrásná, nádherná zkazka plná barev, plná tepla a přítulná ke každému, kdo do ní vstoupí.

Ilustrace: Jiří Trnka. Andersenovy pohádky

Zde vidíš umělce, říkám si. To je ten, který se i přes těžký život, přes alkoholismus a přes nepřízeň historických okolností dokázal prosadit ve světovém měřítku, i když pocházel z malého nárůdku kdesi  ve východní zóně. Žádný ufňukaný ňouma, žádný tuctový nýmand, žádný pozér, který neví, odkud brát, a proto je dotčený, nafoukaný, prázdný – ne, Trnka byl obrovskou řekou, valícím se tvůrčím elánem, člověkem přebohatým, plýtvajícím, mohutným svědectvím o možnostech, prostotě a pravdivosti génia. Takoví lidé jsou darem z nebes.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Jiří Trnka. Nezapomenutelný a geniální český ilustrátor a animátor first appeared on Čítárny.