Jules Verne seděl u okna a třídil papíry. Ráno 9. března 1886 bylo ve francouzské Amiens klidné. Taková rána se dějí jen v malých městech: někde zaskřípaly dveře, v zahradě lenivě zakrákala vrána a na stole vychladla káva, na kterou se zapomnělo.

Na stole před ním ležely mapy oceánů, náčrty nějakých podivných strojů a dopis vydavateli. Verne rád si vymýšlel cesty. Do nebe, pod vodu, do středu Země.
Sám ale žil poměrně klidně.

Najednou se v předsíni ozvaly rychlé kroky.
“Strýčku”, řekl mladík, který vešel bez klepání. Byl to jeho oblíbený synovec Gaston.

Začátek rozhovoru byl obyčejný. Pak se stal neohrabaným. A nakonec těžkým.
Takové rozhovory vždy začínají tiše a končí náhle.
Mladík vytáhl revolver.
Výstřely zazněly krátce, téměř všedně. Jako když prudce zavřete dveře.

Verne se zhroutil do křesla. Druhá kulka ho zasáhla do nohy.
Po pár minutách už v domě byli lidé, lékař, hluk, vyděšené hlasy. Zranění nebylo smrtelné.
Ale od toho dne chodil Verne pomalu a kulhal, trpěl depresemi a melancholií.
Gaston strávil zbytek života v ústavech.

Tento tragický incident byl jedním z nejvýznamnějších zlomových bodů jeho života.
Ukončil jeho éru cestování a optimismu a přispěl k tomu, že Verne strávil posledních 19 let života jako chromý, melancholický a introspektivnější člověk.

Existuje velká shoda mezi literárními historiky a biografy, že incident v roce 1886 (spolu s úmrtím matky a vydavatele Hetzela ve stejném roce) přispěl k výrazné změně tónu a témat Verneovy tvorby.
Před rokem 1886 byly jeho romány převážně optimistické, plné dobrodružství, vědeckého pokroku a víry v lidskou genialitu.
Po roce 1886 se objevují temnější, pesimističtější a kritičtější prvky, zejména vůči zneužití techniky, tyranii, izolaci a selhání civilizace.

Tragédie se začíná projevovat v jeho dílech: 

Robur Dobyvatel (1886)
Zde je Robur vyloženě tyranský génius, který zneužívá svou techniku k ovládání světa. Na rozdíl od dřívějších hrdinů jako Nemo, kteří měli aspoň morální motivaci.

Pán světa (Master of the World, 1904)
Román je ještě extrémnější verze Robura; vynálezce se stává šíleným teroristou, který ohrožuje celý svět. Čistý pesimismus ohledně neovladatelné technologie.

Plovoucí ostrov (L’Île à hélice, 1895)
Satira na bohatou společnost, kde technika slouží jen luxusu a vede k destrukci a chaosu.

Zvláštní tragédie (Le Superbe Orénoque, 1898)
Vzdušná vesnice (Le Village aérien, 1902)
Oba romány jsou evidentně temnějším pohledem na kolonialismus, rasismus a selhání humanity.

A pokud jste četli jeho Nedokončené rukopisy, po smrti vydané synem Michelem, tak víte, že v nich ohledně pokroku lidstva nic optimistického už není.

Život je zvláštně uspořádaný.
Můžete obejít zeměkouli, ale pak, náhle během sekundy, po náhodném výstřelu se už nikdy neprojdete bez bolesti vlastní zahradou.

The post Proč Jules Verne vydává po roce 1886 knihy temné a pesimistické first appeared on Čítárny.

Jak jsem poprvé potkal  knihy, na kterých se skvěl nápis Jules Verne? Matka mě a mladší sestru zásobovala v dětství knížkami z Městské knihovny v Plzni a jednou, asi když jsem byl nemocný, dolehla na sněhobílou pokrývku i sněžná Země kožešin. Zakletá. Otevřel jsem knížku, už zakletá nebyla, a poprvé spatřil šrafovaný svět, začetl se do něj, tento Vernův román mě strhl a možná i krapet léčil. “Skvělý.”
Zrovna Země kožešin byl můj vůbec první a náhodou v některých směrech svého autora (1828–1905) charakterizuje víc než dobře.

Jako druhou jsem přelouskal verneovku Patnáctiletý kapitán.
Opět “jen” půjčku, tentokrát už jsem ale text hltal i s povědomím o autorovi a nad portrétem potrhlého bratrance Benedikta jsem si vzpomněl i na astronoma Blacka ze Země kožešin. Budou snad v každé výstřední vědci?
Uplynul čas a na rokycanském náměstí jsem začal míjet Tajuplný ostrov – ve výloze knihy. Až on se stal první verneovkou, kterou jsem dostal. Tu předchozí překonal. Možná i tím, že mi jej zaujatě předčítal otec. Což jsem po pár rocích “okopčil” a přečetl tenhle svazek o dva roky mladší sestře. Později synovci. Ještě později synovi. I je bavil. Ale zpátky do dětství. Ve kterém jsme se spolužákem (a kamarádem) Vencou Chýlkem tak moc pilně soutěžili, kdo spolyká těch verneovek víc. To už je dnes u většiny dětí skoro nemyslitelné, něco takového. Bavilo mě číst a už názvy knížek nás “tajnosnubně” lákaly.

Jak všichni víme a známe, česká tvořivost nemá mezí. A nezná jich. Doložila to roku 2005 i kniha Vadima Horáka Jules Verne v nakladatelství Jos. R. Vilímek (Thyrsus). Také v ní se dočteme o chrabrých Vilímkových inovacích v oblasti názvů verneovek.
Co vlastně nakladatel ukuchtil?

Jednak původní tituly krátil (Do středu Země, Do Měsíce, Los č. 9672), jednak upravoval (Dva robinsoni místo Školy robinsonů, Tvrdohlavý Turek místo Paličatý Kéraban, Trampoty páně Thompsonovy místo Agentura Thmopson and Co.) a konečně si vymýšlel i tituly zbrusu nové: Ocelové město místo Pět set miliónů Bégumy (i když zde váhám, zda už ocelová varianta nevznikla ve Francii), Zemí šelem místo Slona na páru, Hra o dědictví místo Výstředníkova závěť, Zatopená Sahara místo Zaplavení mořem, O život místo Číňanovy trampoty v Číně (a novodobá filmová adaptace se – mimochodem vzato – jmenuje Muž z Honkongu).

Pan Vilímek ale taky vcelku bez milosti “odstřelil” i každičké jméno Vernova hrdiny umístěné do názvu knihy, a tak dosadil Na kometě za Hectora Servadaca, Nový hrabě Monte Christo za Matyáše Sandorfa, Vzducholodí kolem světa za Robura Dobyvatele, Oceánem na kře ledové za Césara Cascabela, V pustinách australských za Paní Branicanovou a Milionář na cestách za Clovise Dardentora.
A ještě? Kromě toho zkoušel i ztajemňovat, a proto dnes čteme Tajemství pralesa místo Jangady, Tajemný hrad v Karpatech místo „obyčejného“ Karpatského hradu a Vynález zkázy místo Tváří k praporu. Jak vidíte, Vilímkovy inovace se docela ujaly.

Počátkem sedmdesátých let pro mne lepší četba neexistovala – asi jako pro Ondřeje Neffa nebyly lepší knížky počátkem let padesátých.
Nořili jsme se s Vaškem stále do dalších knih a na klasickou edici Podivuhodné cesty nakladatelství Albatros (1952–1996) dodnes nedám dopustit, i když je to smůla, že za 44 let nezvládla obsáhnout víc než 31 verneovek umístěných v pouhých 29 svazcích.

I vizuálně mě řada verneovek okouzlovala. Navzájem se podobající přebaly, jen jejichž barvy se měnily… S jakou chutí jsem bádal, z kterých to verneovek bylo vybráno těch osm stále se vracejících ilustrací v rozích dotyčných svazků… Šlo o Dvacet tisíc mil pod mořem, Tajuplný ostrov a Robura Dobyvatele…
Nu, a co teprve pravidelné anotace na zadní záložce naznačující děj už vydaných i teprve chystaných románů! Naivně jsme si ony slogany (z pera anonymních pracovníků nakladatelství – anebo snad jenom jediného?) opisoval a krom toho i jako blázen z rozličných článků kompiloval stále podrobnější Verneův životopis a ani jediný detail nesměl být vypuštěn. Ono hektické období skončilo až mým seznámením se stejně nadšenou Neffovou knížkou (1979). Bylo mi čtrnáct, když vyšla, a dostala mne do úplného vytržení.
Přebal je zlatý. Celý to vonělo, předsádky pokrývaly trasy všech Podivuhodných cest! Z nedávného, druhého, i když taky skvěle vypraveného a rozšířeného vydání (2005) již nic takového nekouká, ale pravda, ten seznam vynálezů a fantaskních prvků to vynahrazuje.

Býval jsem nejen synem-posluchačem (času bylo tehdy totiž jaksi dost, věřte tomu), ale i poslušným vnukem, a když tudíž má babička shledala, že je úvod Zemí šelem (1880) poněkud brutální (zřejmě tady šlo hlavně o historická fakta ohledně jistého sloupce mrtvol ve studni), poslušně jsem ono poutavé dílo i nedočtené směnil za rohem v knihkupectví za Týneckého Kmotra ježka (1931) a toho pak v novém vydání (ještě s Vrabcem tulákem) opravdu i přečetl kochaje se – pro změnu – ilustracemi poněkud jiného ražení – z pera Heleny Zmatlíkové.
Kmotr ježek jest ovšem taky bezva knížkou… a z těch od Haise Týneckého už vždycky zůstane mou neoblíbenější. Nicméně… Zpátky k Verneovi.

Nemohu ovšem na té cestě nositi palivo do hvozdů. Skoro všechno už bylo napsáno, vznikl internet, informace v jistém smyslu ztrácejí hodnotu a jenom česky a slovensky ostatně vyšly už mnohé Mistrovy biografie.
Neznámý Jules Verne (Janatka 1959), Podivuhodný svět Julese Verna (Neff 1979 s datem 1978), Snílek Jules Verne (Brandis 1981), Náš přítel Jules (Švihran 1983), Jules Verne (Lottman 1998), Jules Verne a jeho svět (opět Neff, 2005)… A spíše okrajově se báječného snílka dotkla i publikace Dvacet tisíc mil od Verna (Hlinka, Všetečka 1981). Pouhou mystifikací beletristy pak zůstává dětský román Petera Glocka Růže pro Jula Verna aneb Pět týdnů bez balónu (1986).
Přičtěme doslovy. Připojme i mnohé do češtiny přeložené anebo i původní studie a články (uveřejněné po časopisech). I včetně právě uveřejňovaného seriálu Lukáše Doubravy v Ikarii… A nezbývá mi, než abych se na Psu zmínil čistě a pouze o některém tom dílčím aspektu záležitosti.
Maximálně pak o několika.

Pro pořádek si nejdřív všimnu provázanosti (některých) verneovek.
Vyskytují se mezi nimi například hned dvě trilogie. Tu prvou tvoří “cyklus” Ze Země na Měsíc (1865), Kolem měsíce (1870) a Zmatek nad zmatek (1889), druhou pak romány Děti kapitána Granta (1868), Dvacet tisíc mil pod mořem (1871) a Tajuplný ostrov (1875). V tom druhé případě však dala první dva tituly do souvislosti až kniha třetí, v níž je trosečníky nalezen na titulním ostrově jak napravený lotras Ayrton (alias Ben Joyce) zanechaný Grantem na nedalekém ostrově Taboru, tak i kapitán Nemo z Dvaceti tisíc mil… Věru, vrcholná to chvilka Vernova tvůrčího vzepětí…

Další, třetí už trilogií se pak mohlo docela dobře stát i duo „vzdušných“ románů Robur Dobyvatel (1886) a Pán světa (1904). Robur však bohužel na konci druhého dílu zahynul, protože ho měl autor… již asi až po krk.

A dále? Pozor, pozor, už jen podotknu, že v případě těchto pomyslných trilogií ovšem nehovořím o jednotlivých částech románů, ačkoli… si je sám Jules započítával jako regulérní svazky a jen a pouze díky tomu taky mohl posléze překročit magickou hranici sta sepsaných a vydaných knih.
Kdybychom o těchto částech hovořili, i sám Tajuplný ostrov by se okamžitě vyjevil jako dosti hezká trilogie (Vzdušní trosečníci, Opuštěný, Tajemství ostrova) a Děti kapitána Granta jakbysmet.
A rekord? Rekordu dosáhl Verne tak či tak románem Matyáš Sandorf (1885), touto napodobeninou Dumasova Hraběte Monte Crista (1845–46), protože statečný Sandorf má hned pět svazků… Zatímco jeho vzor se troufale – i poněkud neúměrně – nafukuje do šesti.

Záměrně jsem také ale pominul vlastně vůbec nejrozsáhlejší “verneovku” Historie velkých cest a velkých cestovatelů (1878–1879, 6 svazků), kterou ve skutečnosti napsal Verne asi tak jen z první třetiny, načež… Zbytek “po dumasovsku” jen podepsal, což ovšem nikomu až dodnes nezabraňuje, aby tuto rozsáhlou non-fiction i dál nevydával a neprodával čistě pod Vernovým jménem.

Za další kategorii verneovek by mohla být označena i pokračování jím oblíbených děl, přičemž Druhá vlast (1900) navazuje na Wyssova Švýcarského robinsona (1812-1827) a Ledová sfinga (1897) zas na Příběhy Arthura Gordona Pyma (1836). A tady Verne navíc původní Poeovu knihu čtivě převypráví v páté kapitole, aby jeho hrdinové pak i postupně odhalili, že to vlastně není román, alebrž Poeův a Pymův záznam reality… A aby se doplavili po Pymových stopách až k jižnímu pólu, který je dle Verna na širém moři a v podstatě tedy na styčném bodě všech tří největších světových oceánů, Pacifiku, Atlantiku a oceánu Indického.

Při psaní toho všeho, podotýkám, se ovšem autor nijak nezpronevěřil tehdy dosažené úrovni poznatků…

Edgar Allan Poe měl na Verna větší vliv, než si většinou uvědomuje.
Francouz byl tímto výjimečným Američanem i díky Baudelairovi úplně uhranut. Už Pět neděl v balóně (1863) nese uvnitř v sobě některé doteky Poeových vzduchoplaveckých povídek a úžasné pasáže z podzemního oceánu v Cestě do středu Země (1864)? To je již hotová tresť Edgara Allana Poea – a finále Příběhů Arthura Gordona Pyma.
A střetnutí s podzemním pračlověkem v téže knize?
Není snad odleskem bílé postavy z konce Poeova románu? Přečtěte si obě knížky příležitostně ještě jednou, anebo prolistujte, a dáte mi za pravdu.

Verne navíc vydal o Poeovi známou studii… Věnoval se snad takhle moc jakémukoli jinému spisovateli?
Taky jeho kapitán Hatteras (1866) je trochu Gordon Pym a když na severním pólu najde sopku, tak to Vernovi možná vnukl také Poe… Pravda, Poe líčí sopky a zemětřesení pří pólu jižním…
Ani to není vše. Je tu i nezvykle drsný román Chancellor (1875), opět jako vzpomínka na hrůzy líčené v Pymovi, i když, pravda, před kanibalismem Verne s Hetzelem na úplně poslední chvíli ucukli. “Jsi přece dětský, dětský autor,” slýchal zkrátka Verne od nakladatele a zvolna i sám přestal cílit výš. Musel se nějak živit. A tak se krotil. Šel Hetzelovi takříkajíc na ruku, nicméně na svého Edgara Poea nezapomínal. I začátek Tajemství pralesa (1881) je děsuplným ozvukem luštění šifry ve Zlatém broukovi (1843), která inspirovala rovněž úvod již zmíněné Cesty do středu Země, a působivá scéna s „oživlou“ mrtvolou stoupající ode dna řeky Amazonky (v Tajemství pralesa) je vskutku jak vystřižená z Poea.
Vzpomeňme v této souvislosti hlavně na líčení smrtícího postrašení vzbouřenců v Pymovi, ale také na pointu povídky Vrah jsi ty!

Úplně jinou škatulku s verneovkami zaplňují ty o cestě okolo světa.
Nevím, jak vám, ale mně přijde až trochu zvláštní, že je takových… pouze pět: Děti kapitána Granta, Dvacet tisíc mil pod mořem, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Robur Dobyvatel (zde se ovšem jedná “jen” o vzdušný oblet) a Trosečník z Cynthie, kterého ale v podstatě napsal André Laurie.
A co se týče vůbec nejslavnější okolosvětové verneovky, tak roku 1987 někdo vypočítal, že Foggova památná cesta podniknutá týmiž prostředky a po téže trase, ale nově, by trvala už 102 dní. Proč a jak je to možné?
V roce 1987 již nejezdili poštovní parníky.
Změnily se také – k horšímu – jízdní řády.
Indové už navíc asi měli jiné starosti, a tak nevozili turisty na slonech.
Nu…, a britská imigrační služba by Foggův sňatek s parskou princeznou nepochybně prohlásila za neplatný a neposkytla by páru při návratu vůbec vstupní vízum. Fogg by svou sázku prohrál.

Další podmnožiny verneovek vytváří i právě Ondřej Neff v druhé části své už zmíněné monografie, kterou zde nebudeme suplovati, ale osobně mě zaujalo něco dalšího.
To, nakolik chovali Poe i Verne zálibu v uzavřených prostorách. Myslíte si, že to tak není?
Verne doslova pokryl globus trasami svých Podivuhodných cest.
Všude, všude měl zabodané praporky, pomyslně a dokonce i doslova… Ale ačkoli skutečně vykonal pro geografii, co Alexandre Dumas a Victor Hugo a Walter Scott pro historii, do vysoké míry možná zůstal klaustrofilem. Možná. A to nejsladší cestování pro něj tudíž představovalo jen vykukování z okýnek všelikých útulných pokojíků.

Jako to milují děti.
Ne, Verne sotva trpěl přímo nějakou formou agorafobie, tedy hrůzy z otevřených prostranství, nicméně kuklil se, o tom podle mého názoru není vůbec sporu… A dá se to dokonce jako na mapě vysledovávat od jedné verneovky k druhé a ode druhé ke třetí.

Už v Pět neděl v balóně je středobodem světa i Afriky pouhý koš balónu.
K Cestě do středu Země netřeba dalšího komentáře a tento kouzelný román poslouživší sto let poté jako kadlub i doktoru Ludvíku Součkovi… vůbec skýtá co zdroj i hotový ráj psychoanalytikům.
Ve verneovce Černé Indie (1877) zase vůbec necestujeme do Indie, nýbrž se jaksi pomyslně spolku s hrdiny obalíme útulnou dutinou hlubinné důlní kolonie.
Také Nautilus je tak trochu kukla. A plujeme jím okolo světa pod povrchem moře a dobrodužně, ale vlastně jako na procházku.
Roburův Albatros pak je vzdušnou obdobou Nautila.

A cestovatel Fogg?
Ten se pořád kuklí aspoň sám do sebe. Je tak lépe obrněn proti všem nesnázím. Jako Verne.
Jako mnozí z nás. Čímž se znovu i dostávám k té své první verneovce. K Zemi kožešin. Četl jsem ji jako kluk zachumlán pod peřinou, ale v knize probíhá kuklení rovněž. Až skoro totální. Jde o přezimování na severu Kanady – a o pozornou výstavba kukly-domu, který bude brzy muset odolávat strašlivým mrazům. Taky že odolává.
Chcete-li však zaběhnout jen přes dvorek pro trochu paliva…
„Padl zasažen mrazem jako bleskem,“ píše doslova Verne.
I tenhle krásný, pevný dům je však posléze pohřben pod ledovou skálou, abych ve finále téhož románu skončil i s hloučkem obyvatel uprostřed neustále ubývající kry. Je navíc asi symptomatické, že Verne tuto knihu psal roku 1870 uprostřed totálně obležené Paříže!

Kuklení do nitra iglú ovšem proběhlo už dřív.
Už v jedné z vůbec prvních Vernových povídek Černá vlajka (1855) a taky v Hatterasovi máme… hned celý ledový dům.
V Chancelloru zas aspoň umíráme spolu s trosečníky uvnitř od světa odkrojeného člunu…
A není snad i tajuplný Lincolnův ostrov takto od ostatní zeměkoule odkrojen? Ani to však Vernovi nestačilo a musel na tomhle báječném ostrově vykutat a opevnit dutý Žulový dům, tedy vodou vymletou jeskyni pod čarou jezerní hladiny, odkud si kolonisté prorazí za pomoci nitroglycerinu vlastní výroby pouze úzká okna… a jediné dveře. Od nich dolů po svislé skále plápolá provazový žebřík, a tam nahoře a uvnitř se kolonisté ostrova ukrývají nejen před piráty, ale jaksi po vernovsku.i před světem vůbec.

Snad pouze v románu Na kometě (1877) osvědčený kuklící recept poněkud selhal, ač i tady je, pravda, jeskyně. Ale selhal a možná taky z toho důvodu náleží tenhle román k těm méně poutavým. Řekl bych. Pravda, i sama kometa je enklávou. A i loď po jejím oceánu plující. To však zřejmě tentokrát nestačilo.

Naopak román Zemí šelem, tedy dílo kdysi mou babičkou zatracené, se v originále jmenuje Slon na páru a vychází z kresby, kterou si načrtl Jules již v dětství a která se dodnes zachovala. A sice, taky pravda, tu (konečně!) procestujeme i tu Indii, a opravdu s doširoka otevřenýma očima, nicméně obvykle bezpečně uzavřeni ve voze. A za tím mohutným sloniskem.

A co dál? A co když se měly mapovat džungle?
Verne to prováděl. Ale z bezpečných řek! Na vlnách Orinoka (1898).
A poeovské Tajemství pralesa nás sice vede celých Osm set mil po Amazonce (jak aspoň zní podtitul), v originále se však tenhle román jmenuje Jangada, a to podle krytého člunu, v kterém jsou hrdinové po většinu času pohodlně neseni. Taktéž na vlnách, ale Amazonky. A zatímco po Orinoku jsme pluli skoro od pramene, tady postupujeme od ústí do nitra Jižní Ameriky.
V dalším románu Oceánem na kře ledové (1890) je pro změnu putujícím domkem útulná maringotka na cestě SKORO okolo celého světa (ale ne úplně celého).
A nevím, zda do této důkazní kategorie zařadit i verneovku Plující ostrov (1895), v Honbě za meteorem (1908) však každopádně nahlédneme přímo do věže, v níž se Verne ve městě Amiens kuklil po většinu té druhé části života. Tuším, že tyto pasáže už ale vlastně nepsal on…

Tak to vidíte. A jsme v koncích. Právě vyjmenovaná doupata všeho druhu nás sice ukryla, ale naštěstí nám i poskytla ty nejrozmanitější úhly pohledů směřujících vždy ven.
Pohledů na pevninu. Na oceány. Na vesmír – ze střely. A věřím, že čím méně kuklení ta která verneovka ukrývá, tím hůř pro ni. Tak. Tou zlatou výjimkou je snad jen Carův kurýr (1876), kterého tak nenáviděl Jan Neruda, a Nový hrabě Monte Cristo a taky asi Patnáctiletý kapitán (1878), i když…
Taky tady se ocitáme aspoň uvězněni v dutém termitišti, z něhož se během strašlivé povodně dokonce posléze stává tzv. potápěčský zvon, zatímco… Co se to mele venku? Tam vře krutá a nepřátelská, otrokářská Angola!

Šlo by pokračovat.
Jistě. I děti kapitána Granta měly koneckonců pevnou a bytelnou jachtu Duncan, která vším proplula a vše překonala a na které se do jedné kabiny (i zároveň sám do sebe) kuklil i další Verneův výstřední vědec Paganel – tutlaje nakonec navíc pod šatstvem i své “potupné” tetování… A nešlo by snad sklonem ke klaustrofilii vysvětlit i celou tu desítku robinsonád zakuklených mezi zhruba šedesáti verneovkami?
Možná. “S Vernem celým světem povede vás edice Podivuhodné cesty,” čítal jsem šťasten celé mládí a dětství, ale kdyby si mě Verne při tom putování nechoval skoro jako v bavlně, nečítali bychom ho dneska třeba už vůbec. Kdo ví…

P. S.
Pokud ale nechcete, a to chci už dodat jenom na závěr, neberte tuhle mou poněkud bláznivou teorii zase tak vážně a nechte si toho svého, extrovertního Verna na palubě jeho jachet…
Pan William Butcher ostatně ve své knize Jules Verne: The Definitive Biography (vyšla teprve před několika málo lety) tvrdí, že poskytuje až dosud nevídaný psychologický vhled do Verna.
Jistě nekecá, o jakémkoli sklonu ke klaustrofilii se však Butcher naprosto nezmiňuje…
Zato ale podotýká, vážení, že si Verne celý život pletl levou a pravou stranu… a východ a západ. A to taky nekecám

The post Podivuhodný Jules Verne aneb co všechno nevíte o jeho románech first appeared on Čítárny.

Byl to devětadvacetiletý Jan Neruda, který přivezl román Pět neděl v balóně z Paříže jako “literární kuriozitu”.
Janu Nerudovi vděčíme také za to, že už v roce 1869 vyšel první překlad Julese Verna do češtiny, román Cesta kolem Měsíce, i když v levné knižnici Matice lidu.
Velkou zásluhu o popularizaci Vernova díla u nás měl nakladatel Jos. R. Vilímek. Rozhodl se vydat sebrané spisy J. Verna a jednal o tom i s nakladatelem Hetzelem. Záměr uskutečnil a od r. 1893 do r. 1935 vydal v prvním vydání 52 románů.

Pět neděl v balóně (Cinq semaines en ballon) je první dílo Julese Verna, které mělo obrovský úspěch po celém světě.
Ve Vernově románovém cyklu Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires), který měl podle francouzského nakladatele Pierra-Julese Hetzela „shrnout všechny znalosti zeměpisné, geologické, fyzikální, astronomické, tak jak je shromáždila moderní věda, a zpracovat tak barvitým a poutavým způsobem…dějiny světa“, má pořadové číslo jedna.
Toto pořadí však kniha získala zpětně až roku 1866, kdy vyšla definitvní verze autorova románu Dobrodružství kapitána Hatterase, který byl prvním Vernovým dílem označeným jako součást Podivuhodných cest.

Jules Verne: Cinq Semaines en ballon, (Pět neděl v balónu), Hetzel & Cie, Paris, 1863.
Úprava Hetzelových knih “Les Voyages extraordinaires – Podivuhodné cesty”, zůstává až do roku 1888 stejná,  to jest okouzlující knižní desky doprovázely v textu černobílé rytiny. Někdy kolem roku 1890 se nakladatel Hetzel rozhodl pro tisk barevných rytin do nových vydání. Tento ilustrační doprovod dostal při výrobě pojmenování “chromotypographie”.

V současné době vydává Vernovo dílo nakladatel Josef Vybíral.
Knihy Julese Verna vydává za kompletního ilustračního doprovodu, původních černobílých a barevných rytin, v kartonovém pouzdru, s jednotně černobílým přebalem, raženou plátěnou vazbou a se zlatou ořízkou.
Jeho stránky a knihy rozhodně stojí za shlédnutí.
http://www.verneovky.cz/

The post Proč Jan Neruda poprvé přivezl do Čech scifi román Julese Verna? first appeared on Čítárny.

Jules Verne byl spíše podsaditý, modrooký blondýn. Typický Bretoněc. Taky se narodil 8.února 1928 v bretaňském Nantes a ještě dnes je jedním z nejslavnějších Francouzů. Celým jménem se jmenoval Jules Gabriel Verne (1828 – 1905). Když slyšíme jeho jméno, hned se nám vybaví kapitán Nemo a jeho fantastický svět. Ve své době předpověděl snad všechno, co o sto let později lidé vymysleli.

Přesto se ale za svého života se nedostal ani do slavné Francouzské akademie.
V roce 1872 akademici sice udělili jeho dílu výroční cenu, ale “obyčejného autora knih pro děti” mezi sebe, “nesmrtelné”, nepustili. A přesto se nesmrtelným stal. O jeho spisovatelském díle a životě se ví mnoho, ale málokdo ví, že Verne byl také milovník atlasů a map, zarputilý námořník a cestovatel, i když ve skutečnosti toho moc nepojezdil.

Ve své knihovně měl velký globus, který se postupně zbarvoval červenými čárami, znamenající cesty jeho hrdinů.
Podíváme-li se na jeho romány blíž zjistíme, že čtyři romány popisují cestu kolem světa, v patnácti knihách popisuje cesty po Evropě, v osmi v Severní Americe, v osmi v Africe, v pěti v Asii, ve čtyřech knihách cestuje Verne v Jižní Americe tak i V Arktidě, ve třech v Austrálii a Oceánii a jeden román věnoval autor Antarktidě. Kromě toho se děj sedmi románů odehrává výhradně na mořích a oceánech. Ale i sám Verne byl cestovatel. A to velmi neúnavným. Během svého života navštívil mnoho zemí.

V roce 1865 si Verne kupuje domek na severním břehu zátoky nedaleko ústí řeky Sommy. Splnil si tak svůj velký sen. Zajímavou shodou okolností si po čase v rybářské vesnici kupuje téměř novou barkasu, kterou pokřtil na Saint-Michel III.

Pohlednice na které je potvrzena Vernova jachta pravděpodobně z roku 1877, kdy ji Verne koupil. Saint-Michel III měla před koupí dva majitele a stála 55.000 franků. Parní jachta byla 31m dlouhá, v nejširším místě 4,60m široká s ponorem 2,90m.

Podle jeho nákresů ji natřeli na bílo a přestavěli na jachtu s jednou velkou kajutou, která se stala jeho pracovnou. Od té chvíle se Verne často, dlouho a rád zdržoval na své lodi, kde neúnavně pracoval, bezpečně vzdálen od své marnivé manželky a rušného společenského života, který nesnášel. Miloval především svou práci, ta byla pro něho posedlostí i jediným smyslem života. V lodní pracovně bylo všechno přizpůsobeno jeho práci. Stůl, židle i kalamáře byly upevněny a zajištěny pro případ kolébání lodě. Mohl zde v poklidu chodit spát v devět večer, jak bylo jeho skalním zvykem a stávat před pátou ranní, od kdy pracoval celé odpoledne.

Aby mohl na lodi kdykoliv vyplout, najmul si dva námořníky, veterány válečného loďstva.
Verne nebyl jenom “pisálek”, jak by se mohlo zdát, ale často pracoval i fyzicky. Byl opálený, šlachovitý a byl velmi potěšený, když v námořních hospodách ho brali námořníci mezi sebe jako sobě rovného.
Když se z něho časem stal zkušený jachtař, trávil na své lodi i šest měsíců v roce. Výpravy na moři se však často neobešly bez jistého rizika. V létě 1868 je například zastihla prudká bouře přímo na moři. Po mnoha hodinách obtížné plavby se nakonec dostal ještě za bouře do přístavu Dieppe, kde čekal několik dní, až se bouře uklidní.
Na jeho počest je dnes nazván prestižní non-stop závod jachet kolem světa “Jules Verne Trophy”. Možná i osud mu přál, když jeho poslední román byl o moři. Kniha se jmenuje Vpád z moře (The Invasion of the Sea).

Ilustrace na obálce časopisu L’Algerie Magazine, 15.6. 1884.

Jak už bylo napsáno, moře bylo pro Verneho velkou inspirátorkou.
V jednom ze svých nejznámějších románů o kapitánu Nemovi se Verne zmiňuje slovy svého hrdiny o možnosti získání elektrického proudu pomocí vodičů, ponořených do různých mořských hloubek. O mnoho desítek let později, jeho krajan Georges Claude, inspirován jeho knihou, uskutečnil projekt na jehož konci opravdu dokázal využít termickou energii, tak jak to Verne naznačil.

Zajímavý je jeho vztah k přírodě,
který je naprosto poplatný době. Rozděloval například zvířata na užitečné a škodlivé, které je třeba bez milosti pozabíjet. Na mnoha místech ve svých románech to taky popisuje, například vyvraždění vorvaňů kapitánem Nemem.

Během svého života napsal 63 románů, dva sborníky povídek, 40 divadelních her a deset knih s vědecko-populární tématikou.
K tomu ještě můžeme přidat stovky fejetonů a mnoho veršů, které jsou určitě pro mnoho lidí překvapením. V současné době patří jeho knihy stále k oblíbeným a hlavně čteným. Ve svých románech dokázal předpovědět vynálezy, které se skutečně realizovaly a započaly tak neuvěřitelně podivný (a snad i pochybný) nástup technické éry lidstva.

Dnes je Jules Verne nejpřekládanějším autorem krásné literatury na světě. Podle statistiky UNESCO byl v roce 1972 přeložen 128krát.
Po něm následovala Agatha Christie (93), Lev Nikolajevič Tolstoj (82), Maxim Gorkij (80) a Honoré de Balzac (71). Tento fakt je jedním ze svědectví světové obliby Vernova díla. A platí to i v době marketingového šílenství kolem takových knih, jakým je například Harry Potter.
V Česku nově převyprávěl několik dílů Julesa Verna Ondřej Neff.

The post Námořník a cestovatel Jules Verne a jeho jachta Saint-Michel III. first appeared on Čítárny.

Jak všichni víme a známe, česká tvořivost nemá mezí. Doložila to roku 2005 i kniha Vadima Horáka Jules Verne v nakladatelství Jos. R. Vilímek (Thyrsus). Také v ní se dočteme o chrabrých Vilímkových inovacích v oblasti názvů verneovek.

Co vlastně nakladatel ukuchtil?
Jednak původní tituly krátil (Do středu Země, Do Měsíce, Los č. 9672), jednak upravoval (Dva robinsoni místo Školy robinsonů, Tvrdohlavý Turek místo Paličatý Kéraban, Trampoty páně Thompsonovy místo Agentura Thmopson and Co.) a konečně si vymýšlel i tituly zbrusu nové:

Ocelové město místo Pět set miliónů Bégumy (i když zde váhám, zda už ocelová varianta nevznikla ve Francii),
Zemí šelem místo Slona na páru,
Hra o dědictví místo Výstředníkova závěť,
Zatopená Sahara místo Zaplavení mořem,
O život místo Číňanovy trampoty v Číně (a novodobá filmová adaptace se – mimochodem vzato – jmenuje Muž z Honkongu).

Pan Vilímek ale taky vcelku bez milosti “odstřelil” i každičké jméno Vernova hrdiny umístěné do názvu knihy, a tak dosadil:
Na kometě za Hectora Servadaca,
Nový hrabě Monte Christo za Matyáše Sandorfa,
Vzducholodí kolem světa za Robura Dobyvatele,
Oceánem na kře ledové za Césara Cascabela,
V pustinách australských za Paní Branicanovou ,
Milionář na cestách za Clovise Dardentora.

A ještě?
Kromě toho zkoušel i ztajemňovat, a proto dnes čteme Tajemství pralesa místo Jangady, Tajemný hrad v Karpatech místo „obyčejného“ Karpatského hradu a Vynález zkázy místo Tváří k praporu. Jak vidíte, Vilímkovy inovace se docela ujaly.

The post Jak nakladatel Vilímek vyměnil názvy knih Julese Verna first appeared on Čítárny.

Kouzlo původních vydání slavných knih Julese Verna se rozhodl obnovit Josef Vybíral z Moravy, jehož firma vydala první knihy v roce 2011.

Je zajímavé, že do té doby žádný český nakladatel nezařadil do svých edic kompletní původní Hetzelův ilustrační doprovod. O barevných rytinách, které byly použity jen v několika málo případech, ani nemluvě. Původní černobílé a barevné rytiny byly z ilustračního doprovodu různě vypouštěny, zmenšovány, z barevných rytin vznikaly černobílé, nebo román ilustroval český malíř.

Původní rytiny tvořily nedílnou součást u všech románů
Později doplňovanými »chromotypografiemi – barevnými rytinami«. Nakladatel Hetzel k románům Julese Vernea použil více než dvě desítky různých variant knižních vazeb, zvláště varianta vazby »parník Aponte« používaná v letech 1892 – 1905 zůstává nepřekonaná. Úprava a rozměr knih byl impozantní: 28 x 20 cm.
Naprostou většinu vydal v cyklu »Les Voyages Extraordinaires – Podivuhodné cesty«, nakladatel Hetzel.

Projekt: Edice Jules Verne
Vychází z originálních vydání P.-J. Hetzela. V románech je plný počet původních, nezmenšených rytin, velikosti 1:1, a to jak barevných, tak černobílých. Původní překlad bude řádně přehlédnut, chybějící části budou doplněny, archaické výrazy upraveny, s kontrolou ke kritickému Hetzelovu vydání.

Vzhled knih
Desky mají vázanou červenou, celoplátěnou vazbu, s decentní zlacenou ražbou.
Jednotně vydávaná edice bude má impozantní De Luxe rozměr 28 x 20 cm, s trojstrannou zlatou ořízkou, kde text románu doplňuje již zmiňovaný kompletní původní ilustrační doprovod, tedy také chromotypografie – barevné rytiny a mapy.
Používá se vysokogramážní 120 g papír Munken Lynx – je to přírodně bílý papír, dobře držící barvu. Má unikátní volumen v oblasti kreativních papírů.

Více informací: http://www.verneovky.cz/

The post Bibliofilní vydání knih Julese Verna s původními rytinami first appeared on Čítárny.

V kapitole o kuklení Uvnitř zahrad Kalendáře plzeňského 2004 vzpomínám, jak mě matka v dětství zásobovala knihami z Městské knihovny v Plzni. Jednou, když jsem byl nemocný, dopadla na sněhobílou peřinu i sněžná Země kožešin. Otevřel jsem, poprvé spatřil šrafovaný svět, začetl se, román mě strhl a léčil. Skvělé. A skvělé i to, že byl první. V určitém směru totiž Verna (1828–1905) charakterizuje nejlépe. Ale k tomu se dostanu.

Jako druhou verneovku jsem přelouskal Patnáctiletého kapitána. Opět půjčeného, ale už s povědomím o autorovi, a nad portrétem potrhlého bratrance Benedikta jsem si vzpomněl na astronoma Blacka ze Země kožešin. Copak bude v každém Vernovi výstřední vědec?

Pak zase uplynul nějaký čas a já začal v jednom rokycanském výkladu míjet Tajuplný ostrov. Až ten se stal první verneovkou, kterou jsem dostal. Obě předchozí překonala, už tím, že mi ji přečetl táta. A já pak mladší sestře Evě. I tu bavil. No, a pak už jsme se spolužákem a kamarádem Vaškem Chýlkem pilně soupeřili, kdo zhltá verneovek víc. Už názvy mě lákaly. Lepší četba pro mne tenkrát neexistovala, i nořil jsem se do stále dalších.

Na klasickou edici nakladatelství Albatros (1952– 1996) dodnes nedám dopustit.
Škoda, že za čtyřiačtyřicet let neobsáhla víc než 31 verneovek v pouhých 29 svazcích. Jak jen mě okouzlovaly. I jen stejné přebaly (jen jejich barvy se měnily). S jakou chutí jsem bádal, z kterých verneovek bylo vybráno osm stále se vracejících ilustrací v rozích svazků (šlo o Dvacet tisíc mil pod mořem, Tajuplný ostrov a Robura Dobyvatele). A pravidelné anotace na záložce hlásající děje dalších románů! Rovněž mě fascinovaly. Stručně líčily děje románů a já si ty slogany opisoval. A z článků jsem kompiloval stále podrobnější Verneův životopis, ani jediný detail nesměl být vypuštěn. To skončilo až podobně nadšenou Neffovou knížkou. Bylo mi čtrnáct, když vyšla. Dostala mne! Do vytržení! Vždyť předsádky pokrývaly trasy všech Podivuhodných cest…

Nicméně jsem býval i poslušným vnukem, a když babička shledala, jak je úvod Zemí šelem (1880) brutální, poslušně jsem dílo směnil za Týneckého Kmotra ježka (1931). Toho pak taky opravdu přečetl kochaje se (pro změnu) ilustracemi poněkud jiného typu – od paní Heleny Zmatlíkové. Ale „Kmotr“ je rovněž „bezva knížka“, dodejme, a z Týneckého už zůstane vždycky mou nejhezčí. Ale k Verneovi.

Nerad bych nosil dříví do lesa. Jen česky a slovensky vyšly v posledních desetiletích četné jeho biografie:
Neznámý Jules Verne (Janatka 1959),
Podivuhodný svět Julese Verna (Neff 1979 s datem 1978),
Snílek Jules Verne (Brandis 1981), Náš přítel Jules (Švihran 1983),
Jules Verne (Lottman 1998). Spíš okrajově se velkého snílka dotkla publikace Dvacet tisíc mil od Verna (Hlinka, Všetečka 1981)
a pouhou mystifikací zůstal dětský román Petera Glocka Růže pro Jula Verna aneb Pět týdnů bez balónu (1986).
Přičtěme neknižní studie, články, doslovy a nezbývá, než abych se tu zmínil jen o několika aspektech. Udělám to moc rád. Jules Verne náleží nejen k celoživotním zájmům… třeba dr. Viktora Viktory, nýbrž i k mým.

Tak především… si všimněme vzájemné provázanosti několika verneovek. Jsou totiž mezi nimi dvě trilogie. První tvoří cyklus Ze Země na Měsíc (1865), Kolem měsíce (1870) a Zmatek nad zmatek (1889), druhou romány Děti kapitána Granta (1868), Dvacet tisíc mil pod mořem (1871) a Tajuplný ostrov (1875). V té druhé přitom dala prvé dva tituly do souvislosti až kniha třetí. V Tajuplném ostrově je totiž nalezen jak napravený lotr Ayrton zanechaný Grantem na opuštěném ostrově, tak kapitán Nemo.

Třetí trilogií docela dobře mohlo být duo „vzdušných“ románů Robur Dobyvatel (1886) a Pán světa (1904)… Ale to nehovořím přímo o jednotlivých částech románů, ačkoli Verne si je za regulérní svazky započítával, a překročil tak magickou hranici 100. Pak totiž i sám Tajuplný ostrov je hezkou trilogií (Vzdušní trosečníci, Opuštěný, Tajemství ostrova) a Děti kapitána Granta jakbysmet. Rekordu Verne dosáhl v Matyáši Sandorfovi (1885), této napodobenině Dumasova Hraběte Monte Crista (1845–1846): má svazků hned pět (zatímco jeho vzor se troufale nafukuje do šesti)…

Záměrně zde pomíjím vůbec nejrozsáhlejší “verneovku” Historie velkých cest a velkých cestovatelů (1878–1879, 6 svazků). Tu totiž Jules napsal jen z první třetiny – a zbytek jen po dumasovsku podepsal. Navíc jde o non-fiction. A mimochodem: až roku 2003 vyšel v nakladatelství Návrat závěrečný z těch šesti svazků poprvé česky, a to aniž by bylo Vernovo autorství jakkoli zpochybněno.

Další kategorií by mohla být pokračování Vernem oblíbených děl: Druhá vlast (1900) navazuje na Wyssova Švýcarského robinsona (1812-1827), Ledová sfinga (1897) na Příběhy Arthura Gordona Pyma (1836), přičemž Poeovu knihu čtivě převypráví v páté kapitole, aby hrdinové odhalili, že šlo „jen“ o záznam reality a dopluli po Pymových stopách až k jižnímu pólu. Verne zde má širý a nezamrzlý oceán, aniž by se tím zpronevěřil úrovni tehdejších poznatků.
Poe na něj měl obrovský vliv. To si dnes už skoro neuvědomuje. Je to chyba. Verne díky Baudelairovi samozřejmě Poea znal. Byl jím zasažen a uhranut. Už Pět neděl v balóně (1863) nese doteky Poeových vzduchoplaveckých povídek a pasáže z podzemního moře v Cestě do středu Země (1864) jsou trestí Poea, především pak finále Příběhů Arthura Gordona Pyma. A setkání s pračlověkem je odleskem bílé postavy z konce Poeova románu. Téhož roku Verne vydal o Poeovi studii. Věnoval se snad tak moc jakémukoli jinému spisovateli?

I kapitán Hatteras (1866) je „druhý Pym“ a na severním pólu najde sopku, jejíž existenci Vernovi vnukl… zase Poe. I nezvykle drsný román Chancellor (1875) je vzpomínkou na hrůzy líčené v Pymovi – i když před kanibalismem Verne s Hetzelem na poslední chvíli ucuknou. “Jsi dětský autor,” slýchal od svého nakladatele poněkud „výše“ zpočátku vzhlížející Verne. A tak se krotil. Nicméně na Poea nezapomínal. Začátek Tajemství pralesa (1881) je patrným ozvukem luštění šifry ve Zlatém broukovi (1843) a tím byl už úvod zmíněné Cesty do středu Země. Scéna s „oživlou“ mrtvolou stoupající z dna Amazonky z Tajemství pralesa je také jako vystřižená z Poea. Vzpomeňme jen na smrtící postrašení vzbouřenců v Pymovi… a na pointu povídky Vrah jsi ty!
Souvislosti však lze hledat i mezi verneovkami o cestách kolem světa. Těch je (nevím, zda kupodivu) vlastně jen pět: Děti kapitána Granta, Dvacet tisíc mil pod mořem, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Robur Dobyvatel (“jen” vzdušná cesta) a Trosečník z Cynthie. Ten ovšem sepsaný asi víc André Lauriem než Vernem. Roku 1987 se pak ukázalo, že Foggova památná cesta podniknutá týmiž prostředky po stejné trase by už trvala 102 dnů. Nejezdí totiž poštovní parníky, změnily se jízdní řády, Indové nevozí turisty na slonech a britská imigrační služba by Foggův sňatek s parskou princeznou patrně prohlásila za neplatný a neposkytla by jí vstupní vízum.

Další a další podmnožiny verneovek vytváří Ondřej Neff v druhé části své monografie, my si však všimněme čehosi hlubšího. I Verne totiž měl – jako řada spisovatelů a zvlášť Poe – zálibu v uzavřených prostorách. A ačkoli tento literární velikán DOSLOVA pokryl globus trasami cest a praporky, ačkoli vykonal pro geografii, co Dumas pro historii, jak si výslovně předsevzal, zůstal do velké míry klaustrofilem a tím nejhezčím na cestování pro něj zůstalo vykukování z okének všemožných „útulných pokojíčků“ (jak už to mají i děti rády). Ne, netrpěl jistě přímo agorafobií, hrůzou z otevřených prostranství, ale… Kuklil se. Nepochybujme. Lze to vysledovávat od jedné verneovky k druhé BR>Už v Pět neděl v balóně je středobodem Afriky koš – a nic víc. K Cestě do středu Země netřeba komentáře. V románu Černé Indie (1877) se obalíme aspoň dutinou hlubinné důlní kolonie. I Nautilus je kukla. Roburův Albatros jeho vzdušnou obdobou. A Fogg se kuklí aspoň sám do sebe, obrněn tak lépe proti nesnázím. Jako i Verne, jako mnozí z nás. A už stojíme opět před mou první verneovkou a já aspoň ve vzpomínce prožívám jak slastné zachumlání se pod peřinu, tak tamní zakuklené přezimování v Kanadě i pozornou výstavbu nové kukly-domu, který bude muset odolat strašlivým mrazům. „Padl zasažen mrazem jako bleskem,“ píše Verne.

I nový, pevný dům bude však posléze pohřben pod ledovou skalou, abych se ve finále téhož románu skončil i s hloučkem svých obyvatel na stále se zmenšují kře. Je symptomatické, že Verne tuto knihu psal roku 1870 uprostřed obležené Paříže.
Kuklení do iglú ovšem proběhlo už v jedné z prvních Verneových povídek Černá vlajka (1855). I v Hatterasovi máme celý ledový dům. V Chancelloru aspoň umíráme s trosečníky v od světa odkrojeném člunu. A není snad i tajuplný Lincolnův ostrov takto odkrojen? Ani to Vernovi nestačilo a musel na něm objevit Žulový dům –  vodou vymletou jeskyni pod čarou jezerní hladiny, odkud si trosečníci prorazili nitroglycerinem vlastní výroby jen úzká okna a dveře, aby se vevnitř obrnili nejen před piráty, ale po vernovsku před světem vůbec.

Jen v Na kometě (1877) osvědčený recept selhal (ač i zde je jeskyně). A tak lze tento román označit za verneovku… snad nejslabší. Naopak Zemí šelem, dílo mou babičkou kdysi zatracené, se v originále jmenuje Slon na páru a vyšlo z kresby, již Jules načrtl už v dětství (a která se zachovala). Sice tu procestujeme celou Indii, a to s doširoka otevřenýma očima, ale obvykle rovněž bezpečně uzavřeni. Právě dík titulnímu dopravním prostředku. A pokračujme, protože ještě radši Verne mapoval džungle z řek: Na vlnách Orinoka (1898). A ono poeovské Tajemství pralesa nás sic vede Osm set mil po Amazonce, jak zní podtitul, ale v originále se jmenuje Jangada. Podle člunu, v němž hrdinové většinu času pohodlně putují. V Oceánem na kře ledové (1890) je pojízdným domkem útulná maringotka na cestě SKORO kolem světa a nevím, zda sem přiřadit třeba i Plující ostrov (1895), ale v Honbě za meteorem (1908) nahlédneme přímo do věže, v níž se Verne v Amiensu kuklil po většinu druhé části svého života…

Vyjmenovaná doupátka všeho druhu nám naštěstí poskytla ty nejrozmanitější úhly pohledu. Na pevninu, oceány, vesmír – a věřím, že čím méně kuklení ta která verneovka skýtá, tím hůře pro ni. Výjimkou jsou snad jen Carův kurýr (1876), Nový hrabě Monte Cristo a Patnáctiletý kapitán (1878), ale i v něm se octneme aspoň uvězněni v dutém termitiště, z něhož se při povodni dokonce stane potápěčský zvon. Zatímco venku? Krutá, otrokářská Angola. A šlo by snad pokračovat, vždyť i děti kapitána Granta měly, koneckonců, pevnou jachtu Duncan, která vším proplula a na které se do kabiny i sám do sebe kuklil další Verneův výstřední vědec Paganel tutlaje pod šatem potupné tetování. A čím jiným než sklonem ke klaustrofilii vysvětlit celou desítku robinsonád zakuklených mezi šedesáti verneovkami? “S Vernem celým světem povede vás edice Podivuhodné cesty,” čítal jsem šťasten celé mládí, ale kdyby si nás Mistr při tom putování nechoval jako v bavlnce a v klícce, nečítali bychom ho dnes třeba už vůbec.

The post Kuklení Julese Verna aneb jak jsem četl verneovky first appeared on Čítárny.