Autorka oblíbených dětských knížek a scenáristka seriálů Markéta Zinnerová, mezi nimiž je asi nejslavnější My všichni školou povinní, oslavila nedávno sedmdesáté narozeniny. Přesto několikanásobná maminka a babička, která se usadila v Jindřichově Hradci, stále intenzivně tvoří.

Rozhovor s Markétou Zinnerovou.

Už několik generací čtenářů zná vaše knihy Tajemství proutěného košíku, Indiáni z Větrova a další. Diváci zase mají v oblibě televizní seriály, k nimž jste psala scénáře. Málokdo ale ví něco více o vás… V jaké jste vyrostla rodině?
Pocházím z Brna, z rodiny, v níž se prolínaly osudy příznačné pro zemi ve středu Evropy.
Srbochorvatská babička sloužila ve Vídni, kde se potkala s krejčím z rakouských Alp. Spolu odešli na jižní Moravu, kde děda našel práci na dráze. Po vzniku Československé republiky setrvali u německé národnosti, nezvládli zkoušky z češtiny. Moje maminka v dospělosti zvolila národnost českou. Tatínek byl židovského původu. Dědeček učil na reálce, babička pocházela ze známé rodiny Tugendhatů. Kartami zamíchala válka. Moje hrdá maminka se odmítla s tatínkem rozvést. Do Terezína šel až ve čtyřiačtyřicátém – a přežil. Z rodiny zahynulo třináct příbuzných…

Právě v těchto pohnutých dobách jste se narodila…
Ano. Maminčin mladičký bratr tenkrát rukoval na ruskou frontu. Za řidiče si ho vybral generál. Jednou se zajímal, co dělá se žoldem, když neutrácí. Helmut mu popravdě řekl, že sestra si vzala Žida a na děcko, tedy mě, nedostává potravinové lístky. Generál si ho nechal do konce války… Po ní se Helmut převlékl za zahradníka a s konvicí v ruce přešel z Hamburku Německo a Rakousko domů do Valtic… V šestačtyřicátém šla ovšem rodina do odsunu. Ještě jsme je navštívili v seřazovacím táboře. Stejně jako moje maminka jihoslovansky černovlasý okatý kluk mě vyhazoval do vzduchu a smál se na mě. Už nikdy jsme se neviděli.

Co jste potom vystudovala?
To všechno, co jsem vám teď vyprávěla, a mnoho jiného znám z vyprávění své úžasné maminky – to jsou moje univerzity, když se ptáte na vzdělání, a spousta dalšího, protože namíchané geny mi nadělily zjitřenou vnímavost, paličatost, naivitu, víru v dobro a soucit. A fantazii. Proto jsem musela začít se psaním hodně brzy. Mám gymnázium a osvětovou školu. Studentkou FAMU jsem se stala až v osmatřiceti letech!

Patříte tedy k autorům, kteří si něco psali už odmalička a nejvíc je ve škole bavily slohové práce?
Ano, a taky četba. V čítankách se mi líbily například verše Pavla Kohouta o budování republiky. I my děti jsme chodily na akce „Z“, oklepávaly cihly z bouraček, sbíraly snopy za samovazem a stavěly panáky. V devíti jsem sepsala: „Naše mládež, pionýři, k šťastné budoucnosti míří. Uč se stále, den co den, k práci buď vždy připraven!“ V dětském deníčku se však brzo objevovaly neobratné pokusy o povídečky a záznam nesmělých citů.

Jeden čas jste pracovala jako průvodčí u českých drah. Jak na tuto dobu vzpomínáte dnes?
Prožila jsem si Hrabalovy Perličky na dně okouzlená nevšedností každého dne. Soudržností nádražáků, žargonem, stavovskou hrdostí jízdních čet… Železničáři mají modrou krev, říkali, a jízda je šlechtou dráhy. Vlaky také vozí příběhy, spoustu příběhů každý den. Důvěrně jsme znali hlavně svoje vlastní, probírané na nocležnách a o pauzách. Můj byl o tom, že mi kluka (pozdějšího manžela) odvedli na vojnu, sloužil daleko, a já potřebovala režijní jízdenku a jednou za čas dlouhé turnusové volno. První jízdu jsem v zácviku absolvovala v soupravě s dřevěnými vagóny. Topení zamrzlo. Já skoro taky. Na nocležně průvodčí rozstřihla svoji pětimetrovou šálu a do půlky mě zamotala. Když vlakvedoucí viděl, jak se v ústraní živím suchým chlebem s cibulí, příště přinesl dvě lžíce a v ešusu měl dva řízky a spoustu šťouchaných brambor. „Dlabej, holka, seš hubená!“ Nikdy to nezapomenu…

Čerpala jste z toho někdy ve své tvorbě?
Moc jsem si přála o dráze psát, ale přílišná únava z turnusové služby mi to nedovolila.
Teprve později se drážní motivy objevily v knížce pro děti Jízdenka na prázdniny, a ještě mnohem později ve scénáři televizního filmu Ustláno na čekankách. A v seriálu My všichni školou povinní je otec učitele Michala Karfíka mašinfírou. Což zamíchá představou o rodinném klidu a míru v čase vánočním.

Řada vašich děl byla psána tak, že zaujala stejnou měrou děti i dospělé. Jaký jste na to měla klíč?
Empatii. Píšu-li o dítěti, vnímám skutečnost jeho očima. Za dospěláky myslím dospěle. Způsob, jak reagují na to, co se stane, vychází z vlastností, věku, přání každého z nich. Ze schopnosti vnímat – anebo taky ne – ty, s nimiž jsou. Sdílím pravdu každého ze svých hrdinů, ať se s ní ztotožňuji, nebo ne. Taky mám ráda humor. Kde to jde, vyvažuji jím těžší chvíle.

Váš určitě nejslavnější seriál My všichni školou povinní se bezmála třicet let vrací na obrazovky. Čím si vysvětlujete jeho popularitu?
Zčásti tím, čeho jsme se právě dotkly. Je o hledání porozumění – v tomto příběhu mezi učiteli, rodiči a dětmi. Téma každému známé a blízké. Taky proto se jmenuje My všichni školou povinní – v určitých životních etapách se týká nás všech. Jinak touha po porozumění je jedním z ústředních motivů mé tvorby. Je věčná jako lidská touha po svobodě nebo agresivita. Na obojí má významný vliv. Seriál ovšem zdobí citlivá režie výtečného Ludvíka Ráži a nezapomenutelné herecké výkony.

Na koho z herců ráda vzpomínáte?
Věra Galatíková, Jiří Sovák, Vladimír Menšík nebo Karel Augusta už mezi námi bohužel nejsou. Úžasní byli i Gábina Vránová, Mirek Vladyka, Jiřina Bohdalová, Blanka Bohdanová, tehdy mladičká Veronika Žilková či Markéta Fišerová. Než ji stihla nešťastná mozková příhoda, zářila i v dvojroli mé pohádky O štěstí a kráse. Skvělé byly i děti, divákům asi zůstal v paměti malý Šimáček, představitel Jirky Olivy. Nádherná byla i hudba Petra Hapky…

Inspirovali vás při vytváření postav seriálu skuteční učitelé, kteří ve vás zanechali stopu?
Nepochybně. Psaní jsou emoce vyjádřené příběhem. Pro mě určitě. Co vás nezasáhne, tiše proplyne kolem. Týká se to dětí i dospělých. Z nezapomenutelných učitelů je to především Jindřich Šádek, náš třídní na jedenáctiletce. Učil matematiku. Lidský, velmi vzdělaný a výborný pedagog. Měl nás rád, a my jeho. Byli jsme jeho první třída. Chodil na všechny naše pomaturitní srazy. Při padesátém výročí od nás slavnostně obdržel titul a korunu Zlatý Šádek.
Jindra, jak jsme mu po škole říkali, mě u maturitních zkoušek nevyrazil na binomickou větu, o které jsem nevěděla ani zbla. On zase věděl, že ani při reparátu by to nebylo lepší! Exaktní múzy mě nepolíbily, zato se ve sborovně četly moje slohové práce. Přijal mě jako celistvou osobnost. Což mi ale u letošních maturit, při nichž o fous prolezl můj nejstarší vnuk, strašně chybí… Jindrovi jsem se odvděčila postavou Michala Karfíka. Má jeho povahové rysy, pár autentických vět a v koutku úst Mirka Vladyky je jeho úsměv.

Byli konkrétní učitelé vzory i pro ty nesympatické postavy?
Velmi inspirativní byla učitelka mého prvňáčka Pavla. Utrpěl na ni čelní náraz. Takže vzniklo duo Hajská a Jirka Oliva.

Opustila jste s manželem Prahu, žijete v Jindřichově Hradci. Nepřipadáte si teď trochu odříznutá? A jaké nevýhody život mimo hlavní město přináší?
V našem věku už jenom výhody. Jindřichův Hradec je lahodné město, lidé ohleduplní, laskaví a kulturní, aspoň takové je znám. Není těžké stát se jihočeským patriotem, zvlášť když tu jsme už pátý rok. Odříznutá jsem naštěstí jen od negativních jevů rušného velkoměsta. Přátelé zůstávají a nabídky k práci také. To, co k ní potřebuju, tady mám. Klid a vnitřní prostor k rozjímání.

Co vám teď leží na stole rozepsaného? Na co se od vás můžeme těšit?
Žiju příběhem na skutečné motivy. Jsem v něm šťastná. Ale vždy mi trvá, než vyzraje do podoby, jakou chci. Zároveň připravuji další knihu hádanek a básniček pro děti. Mé čtenáře snad potěší nově vydaná Kočka Linda, poklad rodiny, kterou veselými obrázky provází moje dcera Petra Jelenová. Některé jsou inspirovány jejím dětstvím, třeba vzpomínkou na můj psací stůl a mechanický psací stroj, na němž jsem Lindu psala. Píšu na něm dodnes. Na podzim vyjde pohádka Za humny je drak, a kdo chce bádat, možná mu v knihkupectví na internetu vyčarují některý z posledních výtisků Tajemství proutěného košíku, Kde padají hvězdy nebo Čarovné prstýnky. A snad Hádanky a básničky pro kluky a holčičky. Protože potěšení z četby skýtají nejen první vydání knížek, stálice také.

MARKÉTA ZINNEROVÁ
Narodila se 21. června 1942 v Brně. Po maturitě na JSŠ v Liberci a nástavbovém studiu osvětové školy v Praze krátce pracovala v osvětových zařízeních. V letech 1962–64 dělala vlakovou průvodčí. Koncem 60. let působila v Květech a Mladém světě. V letech 1971–76 byla dramaturgyní literárně dramatického vysílání pro děti a mládež v Československé televizi, od roku 1976 je spisovatelkou z povolání. V letech 1981–85 vystudovala dálkově dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU. V letech 2002–2004 působila v České televizi.

Je známá především jako scenáristka televizních seriálů pro děti a mládež: Tajemství proutěného košíku, My všichni školou povinní, Kde padají hvězdy, filmů Den pro mou lásku, Za humny je drak, Indiáni z Větrova a Bolero. Pro televizi napsala například pohádky O štěstí a kráse, Elixír a Halíbela, pro dospělé Nevěstu, Tchyni a Chvíli pro píseň trubky. Vydala na třicet knih, například Kočka Linda, poklad rodiny. Tvoří také pro rozhlas a divadlo.

Její prvorozená dcera Pavla zemřela jako tříletá – později se tento příběh objevil ve filmu Den pro mou lásku. Z prvního manželství s publicistou Rudolfem Zemanem pochází také dcera Petra Jelenová (1966), dnes ilustrátorka matčiných knih, a syn Pavel (1969), z druhého s dramaturgem Miloslavem Vydrou má syna Miloslava (1976). Jejím současným manželem je bývalý sportovec Milan Jílek. Má čtyři vnoučata.

The post Markéta Zinnerová. Píšu-li pro děti, pak vnímám skutečnost jejich očima first appeared on Čítárny.

Princezna z třešňového království patří jednoznačně ke zlatému fondu knih pro děti a mládež. Autorka v knize vypravuje příběh o holčičce a její cestě s bílým chundelatým pejskem Šmudlou přirozeně a laskavě, a objasňuje tak menším dětem koloběh lidského života. Do něho patří samozřejmě i stárnutí a smrt, po níž však život pokračuje dál.

Podobenství o životě a smrti se autorce podařilo ztvárnit výjimečným způsobem, a proto by Princezna z třešňového království neměla uniknout pozornosti přemýšlivých čtenářů.
O mimořádnosti textu svědčí i překlady do korejštiny, ruštiny, polštiny…

Markéta Zinnerová | Ilustrovala  Marina Richter | Vydal Albatros – 1975, 1981, 2001

Ukázka z knihy

“Každá princezna má korunku,” šeptal strom.
Pavlínka otevřela doširoka oči a sáhla si do vlasů.
Žádná korunka v nich neležela. K puse se jí skulila třpytivá kulička.
“Princezno,” konejšil ji strom, “snad se nerozpláčeš? Trápí mě pohled na malé uplakané princezny. Jak bych tě potěšil?”
Pavla sepjala ruce.
“Strome, hodný velký strome, máš velkou korunu. Dej mi aspoň korunku.”
Koruna třešně se rozvlnila a na zem padlo několik sladkých červených korálků. Mezi větvemi se snesla třešňová korunka.
Skulila se Pavle rovnou do čekajících dlaní.
Posadila si ji na vlasy a zasmála se.
Pudlík vyskočil z trávy a radostně štěkal a běhal kolem své malé paní.
“Malá princezno s copánky,” poprosil stromový hlas, “staň se princeznou třešňového království.”

————-
Tulipáne, krásný pane,
vypravuj mi, co se stane,
když zlý vítr stromek zláme?
To už stromek nepovstane?
Proč se sází semínko?
A proč roste miminko?
Proč babička roste k zemi,
už je jí jen malinko?
Bude zase miminko,
nebo malé semínko?
Tulipáne, krásný pane,
vypravuj mi, co se stane.

The post Princezna z třešňového království. Markéta Zinnerová a její nejmilejší pohádka pro děti first appeared on Čítárny.

O stále populární spisovatelce Markétě Zinnerové a jejích knížkách v knihovně vypráví Ludmila Talířová, knihovnice dětského oddělení Jihočeské vědecké knihovny. Připomeňme jen její nejúspěšnější tituly: Tajemství proutěného košíku, Indiáni z Větrova, Kočka Linda, Čarovné prstýnky nebo velmi příjemná pohádka Princezna z třešňového království.

Reportáž připravila velmi příjemná redaktorka Jihočeské televize, Lenka Rybáčková. Děkujeme!
archiv vysílání Jihočeské televize ze dne 17.9.2012

{youtube}gbwcKe40Gc0{/youtube}

The post Oblíbené knížky Markéty Zinnerové v knihovnách first appeared on Čítárny.

Pouhých dvacet kapitol o soužití rodiny s „hudebně nadanou“ kočkou nepostrčila zkušená spisovatelka Markéta Zinnerová (nar. 1942) nikam do literárního vzduchoprázdna, naopak. Už na straně 23 nechá totiž titulní hebké zvíře obložit knihami, k jejichž ohlasu se tím pokusila připojit a které kočce Lindě předčítá malý hoch Míša.

Která díla jsou zde jmenována?
Inu, Kolářův Modroočko, Kocour Damián, neznámá mi kniha S kočkou Mourou tam a zpátky (patrně fiktivní) a televizní Puf a Muf. Kdepak, scenáristka Zinnerová (Za humny je drak, Tajemství proutěného košíku, My všichni školou povinní) se nezapře. Vždyť i jí načrtnutá maminka tu má své „televizní křeslo“!

V odkazech přímo v textu nechybí ani nejklasičtější Povídání o pejskovi a kočičce Josefa Čapka, i když je opomenuta Velká kočičí pohádka jeho bratra a zcela také chybí Mikeš, a to i navzdory tomu, že taky Linda vede s rodinou dialogy lidskou řečí. Ve skutečnosti je Mikešova absence ve výčtu dosti logická, a proč by ne? Ladovo pojetí se od Zinnerové podstatně liší. Čím?

Mnozí vzpomínáme! Když Mikeš prvně promluvil, bral leckdo nohy na ramena, ba šlo takřka o sci-fi. Zato Lindiny řeči?
Ty jsou jiného druhu. Jde o metaforu. Ta je ale nenápadná a blíží se jakémusi nepřiznanému překládání kočičí řeči i neutuchající pohádkové interpretaci veškerého běžného kočičího chování.
Řadit proto Kočku Lindu mezi „fantaskní příběhy“ a po bok Maxipsa Fíka Rudolfa Čechury, by bylo omylem. Zinnerová je realistka. A nad příhodami „její“ rodiny vzpomeneme spíš vážných souborů kočičích příhod, jak je dal dohromady James Herriot (Zvěrolékař a kočičí historky, Svoboda 1995), anebo jak je kdysi (a pozor, vůbec ne v horší kvalitě) vysílalo na náš trh nakladatelství Ivo Železný (Nejlepší kočičí příběhy, 1997, Nejlepší kočičí příběhy 2, 1999). Přiblížilo tím nezávislé kočky nejen prostřednictvím Kiplinga, Sakiho, Setona, Gautiera, Zoly, Twaina, Wodehouse či Patricie Highsmithové, ale například i z hlediska básníka Charlese Baudelaira… Pojď, krásná kočko, na mé srdce nýt…, překládal Svatopluka Kadlece… To Zinnerové veršíky, do její knihy také vřazené, jsou prostší, přinejmenším… Jsem micinka ničí/ brzy mě to zničí/ Radši chci být něčí,/ více mi to svědčí…

A zrovna tak jsou prostými i dikce a syžet. Anička a Míša najdou modroočku, ta vzápětí, i když mají obavy, okouzlí i jejich hodné rodiče, začíná s nimi žít, stává se rodině „hvězdou“, bytu dekorativním prvkem a světu… Světu dokonce na chvíli spisovatelkou, což ale vnímám právě coby slabší, snad právě Kolářem inspirovanou pasáž.

Lindinou motivací je totiž bohužel nepokrytě jen touha po slávě a nechce tvořit z nižádné niterné potřeby.
Tu slávu měla promyšlenou, a teď hurá do díla! líčí její přístup se samozřejmostí optimistka Zinnerová a Linda ještě k tomu touží psát o sobě.
Selže, většinu času se totiž její hlavička zabývá jen vymýšlením názvů onoho „slavného románu“ a mezi těmi názvy zvítězí právě Linda, poklad rodiny. Když však má dojít na vlastní psaní, výsledkem se stává jen jakési břrfrhhýpěvkkmát, jinými slovy, aniž si to dětský čtenář vůbec uvědomí, většinou zase hltá „jenom“ metaforu nasazenou na běžná utkání reálného zvířete s věcmi každodenního všedního prostoru a tedy i s klapkami psacího stroje. Kdepak tedy Mikeš.

Knížka Markéty Zinnerové má sice také charakter idyly, ale idyly postavené na nohy.
Nevznikala však také najednou, podobně jako Ladovy historky.
Na začátku stála kdysi jediná budoucí kapitola (sedmnáctá), která vyšla roku 1982 jako samostatná publikace Linda, kočka zahradní.
Krátkou pohádku ale autorka s odstupem času přepracovala a doplnila na souvislý text s názvem Každý večer s kočkou Lindou. Ani to však ještě nebyl, jak právě dnes vidíme, definitivní titul. Vraťme se k podstatě:

„Co VŠE udělat pro prostý soulad v rodině?“
Tak bych vystihl základní námět Petrou Jelenovou ilustrované knížky, jejímž antistatickým ozvláštněním se stal i tatínek s fotbalovou minulostí. A všimněme si, že toho titulní hrdinka sice dělá pro soulad dost, to skutečně podstatné však autorka pokaždé ilustruje na aktech lidí, a to jak dětí, tak i dospělých, přičemž nás (kupříkladu) nemine ani tradiční žensko-mužské dilema, totiž jestli jsou opravdu tak nutné občasné „přemísťovací nápady“ (maminka versus nábytek), anebo jde jen o bezuzdné obracení bytu vzhůru nohama (sportovní to otcův náhled na věc).

Nejen těmito prvky koresponduje Zinnerová i s knížkou britského humoristy George Mikese „Tsi-Tsa“ (1978) vydanou česky roku 1996 s titulem Číča.
Životopis kočky – v překladu Evy Marxová.

Markéta Zinnerová se ovšem celoživotně věnuje tvorbě pro děti (a připomeňme i její divadelní hru Čičihrátky, 1988), a tak v tom duchu odvyprávěla i tuhle svoji „kočkovitou“ zkušenost…

Sotva se tatínek neprozřetelně vzdálil do práce – měl dojem, že pobyt ve vysavači a mydlinkách Lindu trochu skřípl a milá číča bude alespoň chvilku sekat dobrotu – tedy jakmile se za ním zavřely dveře, Linda hup! Na psací stůl. Hup! Zpátky pro nový klobouk. Kočka spisovatelka není kočka ledajaká. Spisování na ní musí být vidět, rozhodla se.
Hlavní hrdinka románu jí byla jasná hned. Půjde o skromnou, slušně vychovanou, společenskou číču s všestranným nadáním. Čirou náhodou se jmenuje úplně stejně – upejpavě se usmála – jako autorka románu, totiž Linda.
LINDA, KOČKA DOBRODRUŽKA! nadepsala velkými písmeny. Název se jí velmi zalíbil – například pobyt s maminkou v kuchyni vyjadřoval přesně.
ZE ŽIVOTA KOČKY LINDY, napadlo ji dále. LINDA POKLAD RODINY. To bude vůbec nejlepší.
Nebo KOČKA LINDA DETEKTIVEM? – Tenhle atraktivní název opouštěla nerada, stejně jako další: LINDA HOLMESOVÁ, ale chyběla jí k nim detektivní zápletka.
Třeba ji později nějaká napadne, neviděla to beznadějně. Pro jistotu ani jeden neškrtla.

The post Jak vznikla knížka Mluvící kočka Linda spisovatelky Markéty Zinnerové? first appeared on Čítárny.

Markéta Zinnerová před čtyřmi lety natrvalo opustila Prahu. S manželem Milanem Jílkem přesídlili do jižních Čech. „Život je pohyb a změna,“ pravila maminka a pro začátek popotáhla tatínkovi psací stůl. – Cituji vás z knížky Kočka Linda, poklad rodiny. Je to i vaše osobní vyznání?

Ano. A stejně tak tatínkovo z téže pohádky „miluju ticho, pořádek a klid“. Důvodem ke změně byla nová realita. Historická krása a trvalé hodnoty Praze zůstávají. Proměnlivé jsou věc jiná. Už nám, tedy spíš mně, přerůstaly přes hlavu hluk, ovzduší, dramatický růst nákladů na bydlení. Taky zločinnost a všudypřítomný stres. Okolnosti, které trvale vedou k horšímu, měním za jiné. Tedy pokud můžu. Velkoměsto důchodcům nesvědčí.

Se zločinem jste se setkali osobně?

V poslední pražské dekádě jsme přišli o auto, v dalším o autorádio. Dvakrát mě okradli v metru, jednou se pouličnímu gangu velmi zadařilo, když jsem šla ze spořitelny. Při návratu z chalupy muž vynášel z auta zavazadla, do bytu přinesl o dvě míň.
Při návratu z hospody ho v noci přepadl zdrogovaný mladík. Typoval jej na bezmocného staříka, netuše, že ovládá bojové umění a sportovně střílí. Milan ho předpisově zpacifikoval a zatímco mu na zemi škemral, ať ho pustí, přivolal policii. Té ho pak grázlík čile označil za útočníka. Jílka nevykolejilo ani tak přepadení, jako následný soud. Musela se prokazovat jeho nevina včetně znaleckého posudku, že je normální a nehraje si po nocích na pistolníka.
Tyhle lapálie jsou, doufám, svou četností nad pražským průměrem na jednu rodinu, ale i méně by bylo dost.
Takže suma sumárum, podtrženo, sečteno.

A poslední pomyslnou tečkou se stalo co?

Byly nejmíň tři, znáte to…
Zasáhla mě nezdařená realizace filmové pohádky, ke které jsem málem tři roky psala a přepisovala scénář. Měla výborné obsazení, hotové kostýmy, kompletní přípravu. Po prvním natáčecím týdnu se ukázalo, že producentovi „vybouchly“ peníze. Setkání s těmi, kteří do Zlaté nitky vložili naději, talent, práci a čas, navozovala trpkost.
Pro ticho a klid jsem si chodívala na Olšanské hřbitovy. Naplňovaly mě pokorou a dojímaly konečností i přesahem osudů. I když vnějšího ticha tu až tak moc není, hluk z ulic hřbitovní zeď jenom tlumí. Najednou nade mnou zaburácelo letadlo. Pár decibelů navíc, a sklenka se rozbila. Nebo pohár přetekl. Čas dozrál nebo se naplnil. A bylo vymalováno. Nebo šmytec. Jak se vám líbí. Tečka.

Co na to váš manžel? A proč jste volili jižní Čechy?

Dlouho jsem ho přemlouvat nemusela. Možná řekl s humorem sobě vlastním, „muž následuje ženu svou“. Magnetem byla chalupa poblíž Jindřichova Hradce. Cesta po dálnici se s věkem jeví čím dál delší. Na Praze už nelpěl. A město nad Vajgarem a Nežárkou, jedno z nejpůvabnějších v naší zemi, nám přirostlo k srdci už dávno. Krajina je tu prostorem pro klid v duši a snění.

Mluvící kočka Linda, poklad rodiny

Přece jenom, nechybí vám stýkání se s umělci a společenský ruch velkoměsta? Není toho klidu pro spisovatelku až moc?

Naopak. Léta jsem k němu toužebně – a často marně – směřovala. Bez nerušeného soustředění příběh nedám dohromady. Problém ovšem přinesl samotný přesun. Co mu přecházelo a potom následovalo, v pozdějším věku neodsejpá. Kompletní rekonstrukce bytu si mě dlouho žádala celou. Psací stroj /píšu na stroji/ mlčel. Ručně psaných papírků s útržky nápadů bylo všude plno. Tím to víceméně haslo. Snažila jsem se utěšit, že pták taky nejprve postaví hnízdo, než snese vejce. – Ale neoblítává úřady, třeba.
Pravda je, že energii, abych všecko, co si umanu, zvládla souběžně, nemám. Leč stalo se, a bývám ve své bublině.

Bublina je…?

Pro mne ticho uzavřeného světa. Prosím, vstup zakázán. Rozprskla by se. Mimovolně se v ní propojují myšlenky s pocity, vzpomínky a představy. Klíčí fantazie, vynořují se obrysy postav a příběhů. Bez ní nemůžu být celá. Vnímaví vlídní lidé to chápou a neruší.
Ostatně svoji bublinu potřebuje kdekdo, ať jí říká jakkoliv. K meditaci, usebrání se, nabrání sil, každý podle svého.

Nepřipadá si váš muž někdy opuštěný?

Ani náhodou! Má kamarády ve zbrani /doslova/, objíždějí všemožné střelecké soutěže. Na chalupě se pere s přírodou. Desítky let učil na lékařské fakultě. Doposud v letních kurzech vyučuje mediky masérským technikám. Svoje špičkové znalosti zúročil v Hradci; často se domů vracívá s radostí, že někdo, kdo se k němu dobelhal, odešel v pořádku. Je člověk pro lidi, jako po svém já.

Vy se většinou věnujete dětem a soužití dětí a dospělých. Vaše postavy působí, jako byste je důvěrně znala, proto jsou lidem tak blízké. Kdo a co je zdrojem Vaší inspirace?

Určitě nekonečná škála přání a činů plynoucí z různorodosti lidských povah. Jak na koho nebo na co reagujeme a konáme, spoluurčuje náš vlastní příběh.
Některé postavy mají svůj předobraz. Do jiných tajmo otisknu kousek sebe. Celek si vymýšlím. Z reality, včetně autentických útržků dialogů zakomponuju jenom to, co podporuje daný příběh. – Ten většinou vychází z přání, aby co je, bylo, jak si vysním já.
Psaní je citová záležitost. Promítá se do něj, co povznese srdce nebo odře duši. Někteří z těch, co dobře znám,  se nemohli nestát inspirací. Především všechny moje děti v dětství. K zulíbání, kvítka z čertovy zahrádky, jak chcete. Synkovi, který mi dal nejvíc zabrat, jsem říkala moje těžce vydobytá inspirace.

Markéta Zinnerová v Jindřichově Hradci

Takže problémy Jirky Olivy ze seriálu o učitelích, rodičích a dětech jste vlastně prožívali doma?

Denně. Svérázných nápadů, průšvihů a hlášek bylo tolik, že díky jim přišli na svět ještě dva malí kluci s velkým srdcem; Vojtíšek z Tajemství proutěného košíku a Fanda Bystrá liška v Indiánech z Větrova.
Ale Jirka Oliva a jeho čelní náraz na učitelku Hajskou asi zaujal nejvíc. Maléry nesoustředěného žáčka si mnozí ztotožnili s tím, co sami znají. Pár rodičů mi napsalo, že určitě znám jejich prvňáčka, učí ho Hajská, jen se jinak jmenuje, a Jirku jsem psala podle něj. Víc mě potěšit nemohli. Touha autora je, aby diváci a čtenáři spolu s ním zahlédli ve sklence vody moře. Tak jsem to chtěla, a nejenom v motivu Jirky.
Seriál spojuje moje krédo, které se mnou sdíleli mimořádně citlivý režišér Ludvík Ráža a úžasní špičkoví herci: Lepší je vnímat se, a proto si rozumět, než se osočovat a stavět mezi sebou zeď. Lepší je pomáhat si, než ubližovat. Myslet taky na druhé je lepší, než jenom na sebe. Dobré je věřit na lásku a ctít důstojnost malých i velkých.
Ještě k Jirkovi Olivovi. Moc mě tehdy dojal Doc. MUDr. Matějček, proslulý „přítel zlobivých dětí“. Spolu s kolegy mi vyslovil uznání za ztvárnění dyslektického dítěte. A taky za způsob, jakým tata Jirkovi pověděl o adopci.

Princezna z třešňového království. Jedna z nejlepších knih Markéty Zinnerové

Poselství seriálu My všichni školou povinní je dnes možná důležitější než v době vzniku. Výkony hereckých legend, z nichž některé už bohužel v žádné nové roli neuvidíme, jsou nezapomenutelné. Kdy ho vlastně televize vysílala naposledy?

Jestli máte na mysli jeho domovskou Českou televizi, tuším že v roce 1988. Od té doby nikdy. Proč, nevím. Nerozumím tomu. Komerční televize u nás, na Slovensku a v Německu se k němu čas od času vracejí.

Co vaše „dětské inspirace“ dnes? Pomamily se?

Nejmladší syn napsal pár humorných trampských povídek. Neměly chybu. Psaní je ovšem o trvalé motivaci. Zvolil si jinou cestu, je jeho a jistě udělal dobře.
Pavel psával osobitým jazykem pubescenta a v šestnácti získal za drobné povídky cenu v národní soutěži mladých talentů. Jeho dětské a pozdější vylomeniny ukazovaly na různorodost nadání. /Což bývá průšvih samo o sobě./ Naštěstí je šikovný manuálně a svoji tvořivost spojil v celek. Před několika lety založil internetový časopis pro kutily. Píše do něj, realizuje kutilské vychytávky a fotografuje.
Petra odmala kreslila. Z jejích čtyř let mám obrázek malovaný pastely, sytě modré moře s korunou slunce přes obzor. Nebo strakatého kohouta. – Tudíž je jasné, proč malá Klárka skládala obrázky do proutěného košíku.  – Vystudovala UMPRUM, ilustruje a zabývá se designem. Kromě jiného nás geneticky spojuje smysl pro laskavý humor, takže některé moje knížky, například Hádanky a básničky pro kluky a holčičky, ilustrovala dcera Petra Jelenová.

Markéta Zinnerová s manželem Milanem Jílkem

Můžeme se od vás těšit na něco nového?

Shodou okolností na Kočku Lindu, poklad rodiny, o které jste se zmínili na začátku. Stala se hrdinkou třináctidílného večerníčku, první se vysílal na Boží hod vánoční. Točila ji režisérka Nataša Boháčková, slovem provází Bára Hrzánová a výtvarnou podobu jí dal Michal Švec.

Kdežto knihu provázejí ilustrace Petry Jelenové. Které z nich dáváte přednost?

To se nedá říct, jsou nesouměřitelné. V mnohém se výrazně liší i dějově, ale především scénáře jsem psala pro animovaný večerníček. Minimalizuje se dialog. Základem je akce v pohybové nadsázce. Ta je Michalovi Švecovi vlastní. Klobouk dolů před animátory, režií a náročnou prací všech ostatních. Na předváděčce děti tleskaly a skandovaly Lindino jméno. Bude těšit.
Kočka Linda, poklad rodiny je humorná moderní pohádka o tom, jak to mezi námi bytostmi chodí. V knížce mají svůj svérázný dialog a slovního humoru při líčení situací jsem si užívala podle libosti. Petřiny obrázky s ním souznějí. Kotě Lindu si s bráškou kdysi přinesli domů. Obrázek psacího stolu a stroje, do kterého Linda nadšeně mydlí tlapkami, je inspirací z dětství. Obě k ní máme osobní vztah. Velmi nás těší, že získala ocenění SUK 2000. V letošním roce vychází znovu a tak, která je komu bližší, můžou děti posoudit samy.

Chtěla byste něco vzkázat čtenářům Čítáren?

Toho je… Aby si vzájemně darovali radost. Neztrpčovali život druhým, a tím i sobě. Bumerangy se vracejí. Pokud to jen trochu jde, určitě smíření a odpuštění.

Tajemství proutěného košíku

The post Spisovatelka Markéta Zinnerová píše knihy v tichu Jindřichova Hradce a jižních Čech first appeared on Čítárny.

Rozhovor s populární spisovatelkou knih pro děti a scenáristkou populárních filmů a seriálů Markétou Zinnerovou (* 21. června 1942)

Už jsi šestým rokem doma tady na jihu Čech, v Jindřichově Hradci, ve městě, které svého času bylo druhým nejdůležitějším v Čechách. Pak se z něj stala spící rožmberská růže, a přetiché město, jak ho nazval Ladislav Stehlík, si ten poklid víceméně uchovává. Někde ses už vyslovila, že na tebe působí blahodárně. Není to přece jen velký zlom oproti poměrně hektickému životu v Praze?
To bych řekla. A nejlepší krok snad v hodině dvanácté, abych následky hektičnosti života před ním ustála. Vybabrat se z polámané kondice dalo fušku a vzalo si čas, a protože stěhování je za úmrtím v rodině a svatbou údajně největší psychická zátěž /údaj z doby, kdy u nás nebývala nezaměstnanost/, dovedeš si představit, že jsem se babrala dlouho. Ale ten krok mě zachránil. Už delší dobu nemám pocit, že pro to co musím, nestíhám, co chci. Jindřichův Hradec už není spící růží, nabízí mnohé z palety kultury, společenské události, zázemí sportovcům i tvůrčí seberealizaci těm, kteří o ni stojí. Ale poklidný je. Je to v lidech, v jihočeské mentalitě, generace tu žijí ve vzájemné pospolitosti, v souladu s přírodou na dosah a výrazně harmoničtěji než obyvatelé mega měst. Stane-li se, že autobus má čtvrthodinu zpoždění, oživeně si sdělují „už jede!“ S řidičem se zájmem proberou, co se mu stalo. Co oživeně občas řeknou Pražáci, radši nechám stranou. Začal se mi vracet už neznámý pocit volnosti – nejen proto, že k Nežárce lemované lesní strání a vzrostlými stromy podél cesty k podhradí máme co by dup. Místní mě přijali úžasně, zprvu sice sem tam někdo s podivem, že se tu vyskytuju, ale nikdy ne jako náplavu. Možná proto, že je jim blízké, co ode mne znají. Nejlepší je, že po nějaké době přišlo i porozumění, proč se až na výjimky nedělím o svůj čas. To pochopí přátelé, tvůrci podobného ražení a ohleduplní lidé. Jindřichův Hradec je voňavá růže bez trnů.

Máš za sebou pořádný kus práce. Vím, že jsi velmi důkladná a nepíšeš snadno a rychle, není ovšem už čas, abys čtenáře oslovila něčím novým?
Načase je. Vždycky. To víš, že mě dlouhá prodleva rmoutí. Není ovšem o tom, že bych neměla co říct. Právě naopak. Čím déle se mi v šuplatech a krabicích vrší poznámky a rozepsané verze mých nedokončeností, tím víc k nim přibývá papírků s dalšími motivy na to které téma. V čem je problém, jsem už naznačila. K tvůrčí práci potřebuješ ničím nerušené soustředění. V sobě samé a bez vnějších ataků. Pak se náhle ocitám v paralelním světě, kde se volně vznášejí obrazy a jejich vyjádření slovy, vazby a souvislosti vztahů, bytosti, s nimiž dýchám. Vynořují se, anebo mizí, když na ně nemám čas. Samozřejmě ho nikdy nebylo, kolik bych si přála. Člověk žije svůj život, ať si jeho podoby zvolil nebo ne. Lásky, děti, zaměstnání, povinnosti, z nichž se nevymaníš, manželé, zájmy, přátelé i ti druzí nepřinášeli jen inspiraci, danili ji prostorem pro psaní. Tak to je. Patříš těm, které na svět přivedeš, rodině, k souputníkům na krátkou i dlouhou trať. Život je propletenec sdílení, vedle toho, které naplňuje a dává mu smysl i takového, co přistřihuje křídla. Škatule se spícími sny mám i pod postelí. Dalším problémem je, když jsem takříkajíc na vlně, že nápady na dané téma se překotně zmnožují.

Dokladem bezbrannosti autorky vůči sobě samé je seriál My všichni školou povinní – právě reprízovaný Českou televizí. Začíná prvním a končí posledním dnem školního roku. K Vánocům jsem se dopracovala až v desátém díle Svátky klidu a míru a předvánoční maléry dořešila v jedenáctém. Přes začarovanou třináctku /rozsah seriálů byl tehdy pevně stanoven dramaturgií a výrobou/ vlak nejel. Mnoho zajímavých peripetií osudu mých hrdinů tak žel bohu padlo pod stůl. Na celé jaro až po poslední Zvonění na časy mi zbyly dva díly. I přes některé handicapy, od nichž jsem konečně oproštěná /a bez záruky, že nepřijdou jiné/ píšu. Klasik pravil: „Umění je nejvyšší radost, kterou člověk dává sám sobě.“ Někdy to platí. Prostě žiju a píšu. Píšu a žiju. Jsem. Mám ovšem velké štěstí, že moje tituly se vracejí. Snad i proto, že jsou psané celým srdcem, to mi věř. Loni vyšel Za humny je drak, letos Indiáni z Větrova a Čtyři uši na mezi. Knihkupci na požádání mohou objednat příběhy Tajemství proutěného košíku a Kde padají hvězdy, pohádku Kočka Linda, poklad rodiny či Hádanky a básničky pro kluky a holčičky. Myslím, že v nakladatelstvích se ještě nějaké výtisky z posledních vydání najdou.
{youtube}fDBRmi9LGPQ{/youtube}
Jako úspěšná autorka televizních pohádek a také filmové určitě sleduješ novou tvorbu v tomto žánru. Zaujala tě některá z nových pohádek a myslíš, že se vkus radikálně změnil?
Jak vkus diváků nevím, ale řekla bych, že až tak radikálně ne. Divák přijímá, co je mu nabídnuto a rád přijímá nové. I při všech inovacích pohádky neopouští její staré kánony vzešlé z marné touhy po spravedlnosti, potrestání zla, splněné lásce a spokojeném životě. Tato přání jsou trvalkami navěky a většina pohádkových příběhů z nich vychází. Mám čtyřverší: ´Věčný příběh plný kouzel plní dětská přání. Spravedliví dobra dojdou, zlí jsou potrestaní. Kdyby nebylo určené dětem, spíš bych v názvu Pohádka volila společný jmenovatel ´lidská přání´. Nejkrásnější z dříve natočených jsou milované dodnes. A nevadí, že filmařům ke kouzlení musel stačit stoptrik, zrychlený záběr, zpětný chod, prolínačka, vkličování nebo zadní projekce. Nové technologie jí pochopitelně přinesly další vizuální rozměr. Počítačová animace vytvořená v souladu s obsahem dobrou pohádku obohacuje. Bezobsažnou nezachrání. Divák už toho viděl a jen tak pokoukání ho neohromí. Chceme se strachovat, stranit, usmívat se, prožít dojetí. Věřit v opravdovost citů aktérů. To ony určují pohnutky, logiku a věrohodnost děje a probudí naše city. Pokud je kořením pohádky i humor a pěkná řeč, tleskám. Ne často. Určitě Andělu Páně skvělé scénáristky Lucie Konášové v invenčním pojetí Jiřího Stracha. Nápad poslat ji do kin přišel bohužel poté, kdy byl natočen jako televizní film. Česká televize sice dodatečně uvolnila prostředky na další triky /v omezené míře, jsou drahé/, ale mít tu možnost od počátku, režisér by je s radostí zakomponoval do natáčených scén. Anděl by vzlétl výš.

A jaký je osud tvého scénáře nerealizované filmové pohádky Zlatá nitka? Ještě před půldruhým rokem jsi do něj ještě dělala nějaké úpravy.
Vše při starém. A tobě děkuju při svém elektrotechnickém analfabetismu za přepis. A nejen za to, Stáňo. Zlatá nitka je moje bolest. Scénář byl Českou televizí přijat. Protože filmové tvorby se zúčastní vždy v koprodukci, pohádka šla do výroby po podepsání smlouvy s producentem. Klekla po týdnu natáčení, producent nezískal přislíbenou půjčku. Nebudu líčit, kolik práce mnoha lidí znamenají a jak dlouho trvají přípravy, co obnáší její castingy, natáčecí plán, jak náročné je období, kdy se scénář předělává, aby co funguje, fungovalo podle režisérových představ jinak, a taky v souladu s vybranými lokacemi, omezením triků apod. Nepřijetí díla se děje, člověk se s tím musí vyrovnat, může hledat chyby i v sobě. Ale Zlatá nitka je nenarozené dítě. Měli jsme krásné obsazení: Marika Šopovská, Filip Tomsa, Viktor Preis, Lucka Vondráčková, Pavla Tomicová, Radek Holub, Braňo Holíček, Michal Novotný a další vynikající herci se na ni těšili. Byly hotové kostýmy renomované návrhářky a Martin Maxa překvapil krásnými motivy filmové hudby a srdcařským textem ústřední písně. Cítila jsem osobní vinu. Když věřili pohádce, věřili i mně. Vyhýbala jsem se setkáním, evokovalo by jejich zklamání ze zmarněného času, práce a radosti. – Jeden z významných důvodů, proč jsem se nějak polámala a s mužem, naštěstí se příliš necukal, odešla vrátit se k sobě do jižních Čech. Pohádka se do hry nevrátila. Noví lidé, nová koncepce, jiné projekty. Pro mě se Zlatá nitka třpytí.

Co ti nejvíc pomáhá k doplnění tak nezbytné energie?
Není to každý den totéž. Nezáleží na pořadí jmenovaného. Jen si uvědomuju, že toho je, a stejně člověk zmíní jenom zlomek. Les. Každý strom. Nebe nad hlavou a mír v sobě. Aby se potřebovala hrnout na papír. Smysluplnost konání. Že se mým blízkým nic zlého neděje. Klidný domov. Pár přátel a lidí, které ráda potkávám. Úsměvy. Přívětivost. Že si připadám ukotvená. Že zatím držím pohromadě. Svěží studená sprcha po teplé koupeli. Je mi lehce a slavnostně z architektury přírody, ráda ji vnímám tiše. Vjemy z estetiky velkoleposti i maličkostí stvořených člověkem. Obrazy, hudba, poutavé knihy, chrám, půvab zahrádky za plotem. Labradorit na psacím stole, nádherné obrazy v něm ukryté se proměňují a září barvami světla. Je můj tichý přítel.

Podělíš se s nějakým hezkým zážitkem, který bys chtěla sdělit i ostatním, něco jako „veselou historku z natáčení“?
Radši řeknu vtip, ať pro jednu nešidím druhé.
Potápěčská loď uprostřed oceánu. Nikde ani ostrůvek, natož plavidlo. Najednou potápěč pod hladinou obdrží zprávu: „Franto, polez nahoru, loď se potápí.“
Hustý, viď?

Markéty Zinnerové se ptala Stanislava Zábrodská

Rozhovor je z roku 2014

The post Jak žije populární spisovatelka Markéta Zinnerová v Jindřichově Hradci a na co ráda vzpomíná first appeared on Čítárny.

V roce 2012 u příležitostí svého životního jubilea poskytla spisovatelka Markéta Zinnerová několik rozhovorů do různých médií. Domníváme se, že nejzdařilejší se povedl Lence Rybáčkové z Jihočeské televize.

archiv vysílání Jihočeské televize ze dne 17.9.2012

Doporučení redakce: Jedna z nejmilejších knih Markéty Zinnerové!
Princezna z třešňového království. Jedna z nejlepších pohádkových knih Markéty Zinnerové

The post Nejlepší rozhovor populární spisovatelky Markéty Zinnerové first appeared on Čítárny.