Johann Sebastian Bach (21. 3. 1685-28. 7. 1750) byl na konci života obklopen rodinou, nicméně tu byly jiné nesnáze. Roku 1749 oslepl a jako hudební skladatel nebyl doceněn.

Jeho současníci v něm sice uznávali talent virtuosa, Bachovy geniální skladby nicméně měli za konzervativní, ne-li jen dobové. Taky to možná hloubilo tmu v Bachově žaláři nejtemnějším a jistě tedy nejen ve fantazii Kameníčkově. Mohlo to tak být a bylo to tak.

Bach přitom uměl stát za svým přesvědčením, ba jistotou umělce, byť samo sebou umělce poněkud iracionálního. Ne, nevzdával se, anebo nesnadno. Jistě, váhal. Ale nechtěl se dát. A Jan Kameníček (co znalec života mnoha skladatelů) uchopil jeho život jako beletrista a vzal jej za svůj. A popasoval se přitom i s obrazem věčného boje s lidskou malostí, závistí a omezeností; neboť také s lidmi plnými podobných jedů byl velikán obklopován. I jejich ataku čelil.

Rekviem za kantora Bacha je tak hutný, intuitivní výběr nejpodstatnějších z těch podstatných momentů skladatelova života i vhledem do kobky jednoho slepce.
Až filmově podaný příběh z prostředí Lipska se stal ryzí poesií v próze a uvádí jej citace z díla básníka Jaroslava Seiferta. Až téměř tu andělského J. S. BACHA doplňuje jako antipod nečitelný Giovanni SteinBACH, ďáblem snad seslaný pseudoskladatel podřadných kvalit, který jen a jen vyzvídá, podstrkává vlastní chabé práce a moc rád by prý zpracoval velikánův život. Literárně. Ale lže – a lže.

J. S. Bach, pravda, nevystudoval žádnou vysokou školu a taky bystře pochopil, proč lze pohrdat přemírou teorie.
Byl to intuitivní génius, a právě tací bývají nenáviděni či okouzlováni ďábly. Jako by ale na Bacha sám Steinbach nestačil. Dohodí mu proto dalšího podvodníka. Očaře Johna Taylora, a tento Angličan skladatele svou rádoby léčbu šedého zákalu legálně zavraždí. Umučí muzikální duši uvězněnou v temnotě!

Je to drama, ale dostane se nám také poučení.
Autor nezachycuje jen tuto předehru pro děsivé finále a prostřednictvím Bachových zpovědí prokletému Giovanni Steinbachovi umí i pedagogicky mapovat začátek a průběh života velkého umělce.
A v umné zkratce to zvládá, ba hraje si. Tóny tu zní – mezi řádky – a role také připadnou páru hrdých mladých skladatelů jménem Grossmann a Steinmann. Jde o alter ega samotného Jana Kameníčka i jeho někdejšího spoluautora Svatoslava Gosmana, přičemž Steinmann je zároveň figurou, která se tak či onak míhá a „ometá“ ve veškerých Kameníčkových knihách.

A satan Steinbach? Chtěl získat tajemství komponování, což se mu podařit nemohlo, a vnímejme jistou paralelu se Schafferovou hrou o Sallierim.
Taky tady se pracuje s interpretací géniových osudů, a to obdobným způsobem, jako to dokázal Schaffer v síti okolo Mozarta. Ale sledujeme i děsivé zneužívání jednoho slepce a tomuto zneužívání, kdož ví proč, nezabrání ani vlastní nešťastníkova rodina.

Příběh však není přehnaně typizován, to spíše naopak. Stává se metaforou. Jeho přesahy osloví i a právě mladé. Ale nejen je.
A to, že Bachovou smrtí skončila také notná část éry církevní hudby, přece ještě neznamená, že právě tento skladatel není ryzím objevitelem postupů a nepředešel dobu. Předešel – a předběhl ji.
Avšak podlý šarlatán Taylor se – jako všichni lidé jeho typu – umí po Bachově smrti přesto oprášit i ospravedlnit, a to dokonce před géniovým synem, kterému neopomene „znale“ připomenout, nakolik se skladatelova kompozičně „příliš složitá“ hudba právě navždy přežila.

Nic se však nepřežilo. Nic. – A ten život jednoho snílka v dáli ať je nám dál příkladem nejenom všude na hudebních školách.

Může mistrovská novela Jana Kameníčka Rekviem za kantora Bacha (třetí vydání) i dnes uchvátit čtenáře?
Třeba i ty mladé, co se ještě úspěšně neubránili tónům citu?
Jakou má novela o Johanu Sebastianu Bachovi u nich šanci?

Rekviem za kantora Bacha / Jan Kameníček / vydal Český spisovatel, 1988

The post J.S. Bach. Rekviem za kantora Bacha. Mistrovská novela o soumraku hudebního génia first appeared on Čítárny.

Když koncem července 1750 uložili tělo J.S. Bacha do hrobu u kostela sv. Jana v Lipsku, bylo to deset dní po tom, co osleplý Bach se zázračně uzdravil a vrátil se mu zrak. Jakoby jeho poslední dny symbolizovaly celou existenci jeho díla, které upadalo v zapomnění už za jeho života. Pro tehdejší novou skladatelskou generaci byl totiž už tenkrát velmi konzervativní.
Teprve v roce 1802 vyšel obšírný životopis z pera Forkela a zajímavé je uvedení  skladby Temperovaného klavíru Ludwigem van Beethovenem na jeho prvním slavném koncertním vystoupení ve Vídni, který mimochodem nastartoval jeho posmrtnou kariéru.

Ale skutečně zásadní obrat v objevení Bachovy geniální hudby znamenal rok až 1829.
V tom roce v Berlíne zazněly po dlouhých desetiletích Pašije podle sv. Matouše, které uvedl další génius klasické hudby F. Mendelssohn-Bartholdy.  A myslím, že uvedení právě tohoto díla nebyla jen náhoda. Pašije dle sv. Matouše patří totiž k tomu nejgeniálnějšímu, co Bach stvořil.
Možná i proto tuto hudbu použil ve svém posledním filmu “Oběť” další génius, ruský režisér Tarkovskij.

V knize Buňka, medůza a já americký biolog a spisovatel Lewis Thomas píše:

Hudba je naše úsilí vysvětlit si, jak pracuje náš mozek. Nasloucháme s ohromením Bachovi, neboť to je naslouchání lidské mysli. Umění fugy není zvláštní vzor myšlení, není to myšlení o nějaké určité věci. Bachovo jméno hláskované na konci velkých nedokončených vrstev fugy není nic víc než přechodná představa, něco, co jen tak blesklo hlavou. Celé dílo není o myšlení o něčem, je o myšlení samotném. Chcete-li si udělat pokus a slyšet, jak pracuje celá mysl, celá najednou, pusťte si jeho Pašije podle sv. Matouše a pusťte si je na na nejvyšší hlasitost v nejvyšší kvalitě. Je to zvuk veškerého centrálního nervového systému lidských bytostí celý, najednou.

A v knize Myšlenky pozdě v noci Thomas pokračuje:

Je to jeden z našich problémů: jak jsme se tak natlačili dohromady, vydáváme jeden na druhého, ve svém stále komplikovanějším systému komunikací, zvuky, které se stávají stále příležitostnějšími, náhodnějšími a nehodnějšími, a tak máme stále větší obtíže, jak ze všeho toho šumu vybírat smysluplné signály. Jedním z důvodů ovšem je, že asi neumíme omezovat své komunikace na signály obsahující zásadní informace, signály důležité a závažné. Zdá se, že jakoukoli novou techniku přenosu informací brzy a zákonitě začneme obracet v ono nadměrné množství starého klábosení. Jedině hudba nás chrání před zahlcením nesmyslností.

A čím je hudba propracovanější, tím je blíž samé podstatě myšlení a tím víc srovnává do rovnováhy celý náš křehký systém těla, jež je propojeno do našeho vědomí, jenž ho ovládá.
Zatímco zvířata jsou schopna zvuky vydávat, kopírovat, tvořit popěvky a složitější melodie, člověk je schopen vytvářet hudbou proces, který má k myšlení velmi blízko ne-li není myšlením samotným.
Zkuste například v cizím prostředí naslouchat řeči, které nerozumíte. Přivřete oči a poslouchejte. Náhle se řeč změní ve zvuky, tóny a zpěv. Je to neuvěřitelné, ale i řeč může být hudbou. Když odloučíte významy slov, jste schopni cítit melodii řeči, kterou normálně nevnímáte, protože váš mozek je příliš zaneprázdněn zpracováváním významem slov.

Zdá se, že naše schopnost vyjadřovat se slovy je vystavěna v našem mozku stejně jako je tvořena geniální hudba.
A proto při poslechu Bachovy hudby neprojevujeme jen emoce, ale jsme schopni jakési podivné komunikace, jakoby hudba, ve svých vypjatých momentech, se vyjadřovala jako samotná inteligence. Jakoby s námi někdo skutečně komunikoval.
K tomu abychom pochopili význam těchto slov, je však nutné hudbu pustit v největší kvalitě. Pak pocítíte možná poprvé zvuk veškerého vašeho centrálního nervového systému a dotknete se samotných energetických sfér, jež vás obklopují a spojují s vesmírem. Je to neuvěřitelně jednoduché díky genialitě několika málo jedinců, u nichž se projevila schopnost napsat hudbu stejně dokonale jako produkovat ty nejsložitější úvahy.

Johann Sebestian Bach. Jedinečná biografie a geniální hudba na nebeském hradě

Bach Johann Sebastian
(21. března 1685, Eisenach – 28. července 1750, Lipsko)
Ve své době významný varhaník, který se díky svému géniu dopracoval až na královské dvory. V roce 1708 byl jmenován dvorním varhaníkem vévody výmarského a roku 1714 dvorním koncertním mistrem. V roce 1717 se stal dvorním kapelníkem knížete Leopolda z Anhalt-Köthen. Roku 1736 se stal dvorním skladatelem krále saského.

Počet děl Bachových je opravu ohromný.
Složil nevěřitelných 1126 hudebních děl (označují se zkratkou BWV a pořadovým číslem). Do celkového počtu přitom nejsou započítány autorem revidované verze skladeb a nejrůznější hudební kusy sloužící k výuce (etudy, apod.). Z hlavních uveďme například 500 církevních kantát, Pašije dle sv. Matouše a Jana, H-moll mše, Vánoční a velkonoční oratorium. Světské kantáty (Kávová, Selská, Lovecká), klavírní  (Dobře temperovaný klavír, Anglické suity, Francouzské suity a Partity, Goldbergovy variace) a varhanní (praeludia a fugy, dosud nikým nepřekonané, fantasie, sonáty, toccaty etc.), koncerty, ouvertury. komorní sonáty pro sólové housle a violoncello, instrumentální koncerty (pro housle, cembalo, flétnu), orchestrální Braniborské koncerty, jež představují vrcholný typ concerta grossa.
Vrchol jeho kontrapunktického umu je uložen v nedokončených souborech Hudební obětina a Umění fugy.

Lewis Thomas (1913-1993)
vystudoval medicínu na Princetonské a Harvardské univerzitě. Později pracoval jako profesor na Minnesotské univerzitě, Newyorské a Yaleské univerzitě. Věnoval se výzkumu imunologie a biotechnologie i na jiných institucích. Byl prezidentem Sloanova-Ketteringova střediska pro výzkum rakoviny a dokonce působil v poradním vědeckém sboru amerického prezidenta. Světový věhlas však získal díky svým populárně naučným knihám, článků a esejím. Uměl totiž geniálně propojit své vynikající odborné znalosti se schopností srozumitelně o nich psát. Ve svých literárních úvahách často nacházel neobvyklé a inspirující souvislosti.

Doporučujeme knihy:
Dowley, T. Ilustrované životopisy slavných skladatelů:
Bach; Champagne Avantgarde, 1994

Lewis Thomas: esejistické knihy přeložené do češtiny:
Buňka, medúza a já
Myšlenky pozdě v noci
Životy buněk – Poznámky pozorovatele biologie
Nejmladší věda

The post Johann Sebestian Bach a Lewis Thomas. Jedinečné souvislosti myšlení a hudby first appeared on Čítárny.

Deset dní po tom, co se osleplému Bachovi zázračně vrátil zrak, tento jedinečný umělec umírá a upadá v zapomnění. Píše se rok 1750. Teprve v roce 1802 vyšel první obšírný životopis z pera Forkela a uvedení skladby Temperovaného klavíru Ludwigem van Beethovenem na jeho prvním slavném koncertním vystoupení ve Vídni, víceméně nastartoval Bachovu novou světovou kariéru.

Životopis Gardinera prozrazuje mnohá tajemství jeho života.
Autorovo zaujetí Bachem začíná už v dětství. Tehdy každý den míjel jeden ze dvou autentických portrétů J. S. Bacha na schodech v domu svých rodičů. Od té doby jej studuje a provádí jeho dílo a dnes je považován za jednoho z největších žijících skladatelových interpretů.
Plody tohoto celoživotního ponoření jsou vydestilovány v této pozoruhodné knize, vysvětlující podrobně myšlenky, z nichž Bach čerpal, jak pracoval, jak je jeho hudba konstruována, jak dosahuje svých účinků – a co nám může říct o Bachovi jako člověku.

John Eliot Gardiner o knize napsal:

Smyslem této knihy je rencontrer l’homme en sa création. Její cíl se od tradiční biografie liší: chce čtenáři nabídnout skutečnou představu, jaký asi Bach vnímal provozování hudby při vědomí stejných zkušeností a stejných vjemů…
Nevidím žádný důvod, proč bychom měli Bacha stavět do lichotivého světla či přehlížet nějaké jeho počínání. Někteří moderní životopisci se pokoušejí jeho osobnosti přiřknout udatnou tvář a interpretovat vše růžově, čemuž ovšem dochované prameny odporují. Činíme-li tak, podceňujeme psychologickou daň, kterou si na stavu jeho mysli a duševní rovnováhy vybral život nikoli jen neúnavných žádostí, jako spíše poklonkování lidem, kteří byli intelektuálně pod ním. Jakákoli představa božství, již do Bacha projektujeme, nás činí slepými vůči jeho uměleckým zápasům, a od toho okamžiku už na něj nehledíme jako na hudebního mistra par excellence…

Jedinečné a čtivé dílo, nabité informacemi, poukazující na nezvyklé souvislosti jak v době génia, tak v souvislosti s dnešní dobou. Opravdu mimořádný zážitek pro všechny sebevzdělávající se.

Hudba na nebeském hradě / John Eliot Gardiner / Přeložil Tomáš Jajtner / vydal Dauphin / 704 stran
http://www.dauphin.cz

Mědirytina slunce, které je považováno za ztělesnění dobra a dokonalosti.
Ve středu je Bach, jehož obklopují další němečtí skladatelé jako jeho „paprsky“. Autorem konceptu je anglický varhaník Augustus Frederick Christopher Kollmann, mědirytina byla otištěna v Allgemeine musicalische Zeitung, vol. I (1799). Ani Haydn se údajně „nezlobil, že dostal místo vedle Händela a Grauna, natož pak kvůli tomu, že by považoval ze nesprávné, že Bach je ve středu slunce, čili je zobrazen jako ten, z něhož vychází veškerá opravdová hudební moudrost“.

Byl v zásadě samouk a učil se studiem „děl slavných a zdatných skladatelů své doby a z plodů své reflexe o nich“.
Skrze vlastní studium a přemýšlení se už v mládí stal čistým a zdatným skladatelem fug.

„Když poslouchal bohatou a mnohohlasou fugu, dokázal záhy říct – po prvních vstupech témat –, jaké kontrapunktické prostředky bude možné použít a které z nich skladatel má použít. Stál jsem vedle něj a on mi tlumočil své domněnky, a když se jeho očekávání naplnila, radostně mě dloubnul.“

Jako šachový velmistr dokázal Bach předvídat všechny další myslitelné kroky. Bylo by zajímavé se dozvědět, zda někdo takto přesný a tak bezpečně si jistý figurami a strukturami byl zvyklý tyto schopnosti uplatnit i v jiných oblastech (existovala například nějaká „harmonie“ ve způsobu, jakým vedl své účty a účetnictví?). Bach byl zřejmě jedinečný v tom, jak odhaloval prchavost božské jiskry, která pro něj, jak říká Dreyfus, byla základem hudební a lidské zkušenosti a jíž se pilně ve své náročné práci věnoval.

Další zdroj, který uváděl do pohybu jeho imaginativní schopnosti podobné bodu 3, známe ze zápisu, jejž v roce 1741 zaznamenal někdo z Gottschedova okruhu. Theodor Leberecht Pitschel mohl mít na mysli výhradně Bacha seniora („onen slavný muž, který se v našem městě těší nejvyššímu uznání“), když ukazuje, že „nespěchá […] zalíbit se ostatním […] své tóny mísí až poté, co zahraje něco z tištěné či napsané stránky, co je podřadnější než jeho myšlenky, a uvede [tak] do pohybu sílu své představivosti [Einbildungskraft]. Jeho nadřazené myšlenky však jsou důsledkem těch podřadných.“ To je podobné praxi Händelově. Oba si půjčovali hudební nápady jako pobídku k větší invenci, ovšem s drobným rozdílem.
Bach adaptoval Vivaldiho ritornelové návrhy a permutovaná fugová témata předchozí generace, jednoznačně největší díl jeho výpůjček ovšem pochází z jeho vlastních děl. Dochází tak k rozšíření a transformaci, což vše představuje jeho hledání dokonalosti. Naproti tomu Händel si z vlastního díla vypůjčoval hlavně zřejmě z toho důvodu, aby ušetřil čas a trápení. „Vykrádal“ ovšem jiné skladatele mnohem extenzivněji než Bach, zejména poté, co dosáhl středního věku. Dokázal však tyto „výpůjčky“ transformovat tak radikálně, že v zásadě vypadaly jako nové. Odtud pochází popis, který se připisuje Williamu Boyceovi, a sice že Händel „si bere od druhých pouhé kamínky, ale vyleští je tak, že jsou z nich diamanty“.
xxx

Když na stole ležel nový text, musel Bach uvážit, jaká je jeho forma a v jaké míře ji bude nucen replikovat v hudebních strukturách, nebo zda ji může svobodně změnit. Na rozdíl od Johanna Kuhnaua nebyl Bach talentovaným lingvistou, tudíž mu rada předchůdce – máš-li za úkol zhudebnit text v próze, měl bys uvážit daná slova i v dalších jazycích a odtud si vzít inspiraci – nebyla moc platná. Existovalo-li blízké porozumění mezi ním a libretistou, takové problémy přirozeně většinou nevznikaly.
Například jeho spolupráce s mladou, dvakrát ovdovělou salonní lipskou básnířkou Christiane Mariane von Zieglerovou, byla intenzivní, ale netrvala dlouho, možná proto, že změnil text devíti jejích kantát, aby vyhovovaly jeho vlastnímu záměru (viz kapitola 9). Jejich původní tvar se objevil, až když je v roce 1728 vydala. Jednoznačně nejčastějším Bachovým literárním partnerem byl Christian Friedrich Henrici, který se obvykle uvádí pod pseudonymem Picander. Buď proto, že se podvolil, nebo na základě vyjednávání Bach obvykle připustil, aby počet Picanderových veršů rozhodl o počtu vět, do nichž pak svou hudbu „nalil“. To také umožňovalo, aby přízvukové vzorce textu diktovaly výběr metru, ovlivňovaly rytmus jeho tematických motivů a poněkud nepřímo i výšku, tonalitu, a dokonce instrumentaci.
To vše vyplývalo z Bachova čtení textu a bylo s ním v základní shodě a víceméně odpovídá poněkud růžovému Emanuelovu líčení otcových metod, když komponoval „kostelní věci“ (Kirchensachen): „Pracoval oddaně, řídě se obsahem textu, aniž by přitom podivně překrucoval slova či některá z nich zdůrazňoval na úkor celkového smyslu, jejichž důsledkem se často objevují směšné myšlenky, jež někdy vyvolávají obdiv lidí, kteří se považují za znalce, přitom však jimi nejsou.“
xxx

Hudební obětina (BWV 1079) je asi nejznámějším příkladem, jak se Bach se zvláštním zadáním vyrovnal a využil všechny zdroje své invence i interpretační zkušenosti – elaboratio vedoucí k executio. V květnu roku 1747 mu Fridrich Veliký předložil těžko použitelné chromatické téma (Bach je zdvořile nazval „vynikajícím tématem“), které měl rozvinout, nejprve na tři a později na šest částí… Měl tak příležitost přemýšlet a zachytit jakákoli
notační vylepšení a jiné hlavolamy původní vtipné hříčky při vystoupení, které mu bylo přikázáno. Na konci přišel s rébusovitou směsicí sonáty, deseti kánonů a dvou velmi odlišných fug (které Bach nazývá „ricercary“): tříhlasé volné a šestihlasé přísné.
V opisu, který poslal králi Fridrichovi, nechal na vnitřní stranu napsat slova: Regis Iussu Cantio Et Reliqua Canonica Arte Resoluta („Na králův příkaz, píseň a zbytek vyvedený kanonickým způsobem“). Bach vytváří slovní hříčku se slovem canonica, což je způsob, jak jeho „kánony“ byly zpracovány „nejlepším možným způsobem“ pro královo obveselení.
xxx

Res severa est verum gaudium. „Pravé potěšení jest vážná věc“ – alespoň pro Němce určitě. Třicet let po Bachově smrti si Senekovo motto přivlastnil slavný lipský orchestr a ozdobil jím zdi koncertního sálu Gewandhaus při jeho otevření roku 1781. I přes několik pozdějších přestaveb tam tento kapitálkami vyvedený nápis stále zůstává a připomíná posluchačům, že poslech hudby vyžaduje, aby se mu věnovala patřičná pozornost. Bylo tomu tak i v Bachově době?
xxx

Hlavní nedělní bohoslužba byla strukturována tak, aby se veřejnost mohla zapojit při všech tradičních momentech – při přesunu k oltáři při Večeři Páně, při společném zpěvu hymnů ve stoje, a když koloval sbírkový pytlík s cinkajícími zvonky, což byl sugestivní a zřejmě i účinný způsob, jak z kapes a peněženek vymámit nějaké drobné. Kvalita společného zpěvu se podle všeho lišila na škále od nádhery… Od doby, kdy se kormidla v Lipsku chopil nejprve Kuhnau a poté Bach, se standardy zřejmě posunuly vysoko nad průměr…
xxx

Bachovo zachycení pekla je mnohem bohatší a mnohem polychromatičtější než u jakéhokoli jiného skladatele před Mozartem a Berliozem. Velká část tohoto bohatství vychází z disonancí, které procházejí od nejmenší po největší úroveň.
568) Úleva, kterou nabízí, je ovšem pouze dočasná (koneckonců opravdu bychom chtěli dosáhnout poklidné věčnosti s kachnami?). Pokračování, které naplánoval, je zvláštní árie pro alt a smyčce „Ó, lidstvo, zachraň svou duši, uteč z ďáblova otroctví“, které je vyjádřeno s výstředním rytmickým vykloubením – pravidelné tříčtvrťové takty se střídají s jednoduchou či dvojitou hemiolou v třípůlovém rytmu jako metafory satanova otroctví…
xxx

Tento problém není vůbec nový. Friedrich Nietzsche v dopise Erwinu Rhodemu (1870) píše: „Tento týden jsem třikrát slyšel Matoušovy pašije a pokaždé jsem měl tentýž pocit – nezměrný obdiv. Ten, který dokonale zapomněl křesťanství, ho tady opravdu slyší jako evangelium.“
xxx

Velký dirigent Bruno Walter, který měl Matoušovy pašije v ohromné úctě a prováděl je během svého desetiletého období v Mnichově každoročně, psal o tomto díle s pozoruhodným vhledem. Tuto árii chápal jako náznak vzkříšení, který nám dovoluje „podílet se na vizi duše, která orientuje pohledy věřících tam, kam směřuje jeho vlastní, tedy ke Vzkříšenému“….
xxx

Obrovské dílo náboženského hudebního dramatu, jakým jsou Matoušovy pašije, možná bylo v té době hodnoceno tak, že je „zatemňuje přemíra umění“, dnes ovšem může působit jako prisma umožňující nám spatřit celou duhu života, jež nám Bach nabízí. Nahlížíme-li na něho takto, pak hlavní sdělení zní: „Takto by bylo možné svět prožívat: běžte a prožijte ho právě tak.“

The post Johann Sebestian Bach. Jedinečná biografie a geniální hudba na nebeském hradě first appeared on Čítárny.

Hofstadterova je kniha je vystavěna na trojúhelníkovém půdorysu, jehož strany tvoří Bachovy fugy, Escherovy obrazy a dílo matematika Kurta Gödela.
Tato zdánlivě nesouvisející témata mají totiž jednu společnou skrytou, o to však podstatnější vlastnost: jejich struktura je postavena na odkazu na sebe sama – takzvané autoreferenci.

Kniha je opravdu velmi rozsáhlá a hluboko se nořící do dosti obtížných partií matematiky a metamatematiky, s přesahy do informatiky, fyziky, genetiky, hudby, výtvarného umění a řady dalších oborů. Navíc je plná slovních i grafických hříček a vzájemných vazeb mezi zcela nečekanými místy textu.
To nakonec odpovídá i jejímu hlavnímu sdělení, totiž že vědomí a inteligence vznikají mnohočetnými interakcemi v mimořádně složité síti – mnohonásobně provázanými zpětnovazebními cykly jednoduchých složek a jejich spletitých a mnohovrstevných hierarchií.
Dosaďte za jednoduché složky jednotlivá slova, za jejich hierarchie věty, odstavce a podkapitoly, přičtěte vzájemné mnohočetné vazby napříč všemi těmito složkami – a máte před sebou fraktálovou kopii autorovy hlavní teze, vytesanou ve druhém plánu do materiálu, na kterém ji předvádí…

Douglas R. Hofstadter / Gödel, Escher, Bach / Argo
Existenciální gordická balada. Metaforická fuga o mysli a strojích v duchu Lewise Carrolla

Ukázka z knihy:

DESET OTÁZEK A SPEKULACÍ

Kapitolu o Umělé Inteligenci (UI) bych rád zakončil deseti „otázkami a spekulacemi”. Nejsem tak troufalý, abych to nazval „otázky a odpovědi” – jsou to jen mé osobní názory, a až se toho dozvín1e více a Ul projde dalším vývojem, klidně se mohou změnit. (V následujících pasážích termínem „program Ul” míním program, který je před dnešními programy daleko vpředu; znamená to program „určitě inteligentní”. Také slova „program” a „počítač” mají pravděpodobně příliš mechanistické konotace, nicméně se jich přidržíme.)

Otázka: Napíše někdy počítačový program krásnou hudbu?
Spekulace: Ano, ale nijak brzy to nebude. Hudba je jazykem emocí a dokud nebudou mít programy stejně složité emoce jako my, není možné, aby napsaly cokoli krásného. Mohou zvládnout „padělky” – povrchní imitace syntaxe předchozí hudby – avšak navzdory povrchním domněnkám se v hudebním vyjádření skrývá mnohem více, než je možné zachytit syntaktickými pravidly. Počítačové programy pro skládání hudby ještě dlouho žádný nový druh krásy nevyprodu-kují. Rád bych tuto myšlenku rozvedl trochu dále. Myslet si – a něco takového jsem už slyšel- že bychom již brzy mohli mít předprogramovaný, masově pro-dukovaný a zásilkově prodávaný „music box” za pár babek, který by ze svých sterilních obvodů chrlil hudbu, jakou by psali Chopin či Bach, kdyby žili déle, to je hodně groteskní a ostudně špatný odhad hloubky lidského ducha. ,,Program”, který by dovedl tvořit hudbu jako oni, by musel sám putovat světem, vybojovávat si vlastními silami cestu bludištěm života a procítit každou jeho chvilku. Musel by porozumět radosti a osamělosti mrazivého nočního větru, touze po milované ruce, nepřístupnosti vzdáleného města, hoři ze smrti blízkého a schopnosti se z ní vzpamatovat. Musel by poznat na vlastní kůži rezignaci a únavu ze světa, žal a zoufalství, odhodlání a vítězství, zbožnost a posvátnou hrůzu. Do toho by musel namíchat takové protiklady jako naději a strach, sklíčenost a rozjaření, klid a napětí. Nedílnou součástí směsi by musel být smysl pro eleganci, humor a rytmus i smysl pro neočekávané – a samozřejmě vytříbené povědomí o magii tvůrčího procesu. V tom a pouze v tom spočívají zdroje významu v hudbě.

Otázka: Budou se do stroje explicitně programovat emoce?
Spekulace: Ne, to je absurdní představa. Žádná přímá simulace emocí – například program PARRY – se nemůže přiblížit složitosti lidských emocí, které vznikají nepřímo, v důsledku organizace našich myslí. Programy nebo stroje si budou osvojovat emoce stejným způsobem: jako vedlejší produkty své struktury, způ-sobu, jímž jsou organizovány – nikoli přímým programováním. Nikdo tedy například nebude psát subrutinu „zamilovat se”, stejně jako nenapíše subrutinu „chybovat”. ,,Zamilovat se” je jeden z popisů, které přikládáme komplexnímu procesu komplexního systému; uvnitř tohoto systému však nemusí být žádný specifický modul, který by to měl výlučně na starosti!

Otázka: Bude myslící počítač schopen rychle sčítat?
Spekulace: Zřejmě nikoli. I my sami jsme složeni z hardwaru, který umí skvěle počítat, to ale neznamená, že na úrovni symbolů, tam, kde spočívá „já”, nějaký subsystém ví, jak takové skvělé kalkulace provádět. Řeknu to takto: neexistuje žádný způsob, jak bychom mohli do svých neuronů vložit čísla, abychom si sečetli příjmy pro daňové přiznání. Naštěstí pro nás, naše úroveň symbolů (tedy ,,my”) nemůže získat přístup k neuronům, které mají na starosti myšlení -jinak by se nám samým sčítáním zavařil mozek. Můžeme si znovu parafrázovat Descarta: ,,Myslím, tedy nemám přístup k úrovni sum.”

Proč by to nemělo být u inteligentního programu stejné? K obvodům, v nichž se děje myšlení, nesmí být umožněn přístup – jinak se nadměrným sčítáním zavaří CPU. Ale úplně vážně, stroj, který projde Turingovým testem, bude možná počítat stejně pomalu jako vy nebo já, a to z podobných příčin. Bude reprezentovat číslo 2 nejen dvěma bity „ 1-0″, ale komplexním pojmem, tak jako to děláme my; ten bude naplněn asociacemi jako například ,,(pouhá) dvojka” ,,pár” či ,,dvojník”, spoustou mentálních představ,jako třeba tečkami na dominové kostce, tvarem číslice 2, pojmy střídání, sudosti, lichosti a tak dále …
S celou touto zátěží bude zřejmě inteligentní program počítat asi jako lenochod. Jistě, mohli bychom k němu přidat nebo do něj zabudovat takříkajíc „kapesní kalkulačku”. Pak může odpovídat skutečně velmi rychle, jeho výkon však bude stejný jako výkon člověka s kalkulačkou. Stroj by pak měl dvě navzájem oddělené části: spolehlivou, ale bezduchou, a inteligentní, ale omylnou, a na to, že složený systém bude spolehlivý, nemůžeme spoléhat o nic více než na kombinaci člověka a stroje. Pokud je toto správná odpověď na položenou otázku, pak uděláme lépe, když si ponecháme kalkulačku – inteligenci do ní ale vkládat nebudeme!

Otázka: Budou existovat šachové programy, které dokážou porazit každého?
Spekulace: Nebudou. Mohou sice vzniknout programy, které budou umět porazit v šachu každého, nebudou to však výhradně šachové programy. Budou to programy s obecnou inteligencí a ty budou zrovna tak temperamentní jako lidé. „Nechcete si zahrát šachy?” ,,Ne, šachy už mě nudí. Popovídejme si o poezii.” Tak by mohl vypadat náš rozhovor s programem, který by dokázal porazit každého.
Skutečná inteligence totiž nutně závisí na schopnosti mít celkový přehled -to znamená na programovatelné schopnosti, dá-li se to tak říct, ,,vystoupit ze systému” – aspoň do té míry, do jaké tuto schopnost máme my. Jakmile se tato schopnost objeví, už nebude možné program udržet v mezích; překročí určitý klíčový bod a my se budeme muset postavit čelem k tomu, co jsme vyvolali.

Otázka: Budou v paměti zvláštní místa pro ukládání parametrů ovládajících chování programu, na která kdybychom sáhli a změnili je, mohli bychom si program nastavit tak, aby byl chytřejší, hloupější, kreativnější nebo měl zájem o hokej? Zkrátka, budeme moci náš program „naladit” seřízením na relativně nízké úrovni?
Spekulace: Ne. Program bude zcela netečný vůči změnám jakýchkoli konkrétních prvků ve své paměti, stejně jako i my zůstáváme téměř přesně stejní, i když každý den zaniknou tisíce našich neuronů! Pokud bychom však těchto prvků pozmě-nili mnoho, poškodíme ho, stejně jako se poškodí lidský mozek při nepovedené neurochirurgické operaci. V paměti programu nebude žádné čarovné místo, kde by například sídlilo jeho ,,IQ”. Opět to bude vlastnost, která vznikne až v dů-sledku chování nižší úrovně a na žádném konkrétním místě sídlit nebude. Totéž platí pro takové věci jako „počet položek, které dokáže udržet v krátkodobé paměti”, ,,do jaké míry má v oblibě fyziku” atd. atd.

Otázka: Budeme moci naladit program Ul tak, aby jednal jako já nebo vy – popřípadě jako někdo mezi námi oběma?
Spekulace: Ne. Inteligentní program se nebude chovat jako chameleon o nic více než lidé. Bude se opírat o neměnnost svých vzpomínek a přebíhat mezi různými osobnostmi umět nebude. Představa změny vnitřních parametrů a „naladění nové osobnosti” prozrazuje směšné podcenění toho, jak je osobnost složitá.

Otázka: Bude existovat něco jako „srdce” programu Ul, nebo se bude program skládat jen z „bezduchých smyček a posloupností triviálních operací” (slovy Marvina Minského)?
Spekulace: Kdybychom programu viděli „až na dno”, tak jako na mělkém rybníku, jistě bychom zahlédli jen „bezduché smyčky a posloupnosti triviálních operací” -a žádné „srdce” bychom určitě nespatřili. V této souvislosti se objevují dva ex-trémní názory na Ul: jeden říká, že lidská mysl je, z fundamentálních i tajemných příčin, nenaprogramovatelná. Podle druhého stačí pouze sestavit vhodné „heu-ristické nástroje – vícenásobné optimalizátory, postupy pro rozpoznávání vzorů, plánovací algebry, rekurzivní administrativní procedury a podobně” 7 – a inteli-gence bude na světě. Můj názor je někde uprostřed, protože se domnívám, že „rybník” jakéhokoli programu Ul je tak hluboký a kalný, že na jeho dno prostě nedohlédneme. Budeme-li se dívat shora, zůstanou pro nás smyčky neviditelné, stejně jako jsou po dnešní programátory neviditelné elektrony, které přenášejí proud. Až vytvoříme program, který projde Turingovým testem, zahlédneme ,,srdce”, i když budeme vědět, že tam žádné není.

Otázka: Budou někdy Ul programy „superinteligentní?”
Spekulace: To nevím. Není jasné, zda budeme schopni superinteligenci porozumět a nějak s ní komunikovat, ani zda takový pojem má vůbec nějaký smysl. Naše vlastní inteligence je například svázána s rychlostí našeho myšlení. Kdyby byly naše reflexy desetkrát rychlejší či naopak pomalejší, mohly se v nás vyvinout naprosto jiné soubory pojmů k popisování světa. Bytost s radikálně odlišným pohledem na svět s námi možná prostě nebude mít mnoho styčných bodů. Často jsem si představoval, co by se dělo, kdyby existovaly například hudební skladby, které by byly proti Bachovi na takové úrovni, na jaké je Bach proti lidovým písničkám- něco jako „Bach na druhou”. Měl bych šanci jim porozumět? Možná už taková hudba kolem mě existuje a já ji jen neumím rozpoznat, stejně jako psi nerozpoznávají lidský jazyk. Idea superinteligence je velmi podivná. Každopádně ji nepokládám za cíl výzkumu Ul, ačkoli kdybychom dosáhli úrovně lidské inteligence, nepochybně se příštím cílem stane superinteligence – nejen pro nás, ale i pro samotné programy Ul, které budou neméně zvědavé, jak to s Ul a superinteligencí dopadne.Je totiž docela pravděpodobné a pochopitelné, že programy Ul se budou o vývoj Ul zajímat zcela mimořádně.

Otázka: Z toho, co říkáte, se zdá, že programy Ul budou nakonec stejně inteligentní jako lidé. Budou mezi nimi a lidmi nějaké rozdíly?
Spekulace: Rozdíly mezi programy Ul a lidmi budou větší než rozdíly mezi jednotlivými lidmi.Je skoro nemožné představit si, že by program Ul hluboce neovlivnilo „tělo”, v němž bude sídlit. Pokud to tedy nebude úžasně věrná replika lidského těla – a proč by jí vlastně měla být? – bude mít nesmírně odlišné pohledy na to, co je důležité, co je zajímavé atd. Wittgenstein kdysi vtipně poznamenal: „Kdyby lev uměl mluvit, nerozuměli bychom mu.”
Tento citát ve mně vyvolává vzpomínka na Rousseauův obraz mírumilovného lva a spící cikánky na poušti zalité měsíčním světlem. Jak to ale mohl Wittgenstein vědět? Podle mého odhadu se nám bude každý program Ul, pokud bude pro nás srozumitelný, jevit jako značně cizí. To nám bude velmi ztěžovat zjišťování, zda máme co do činění s programem Ul, nebo jenom s „divným” programem.

Otázka: Až vytvoříme inteligentní program, porozumíme tomu, co je inteligence, vědomí, svobodná vůle a „já”?
Spekulace: Svým způsobem – záležet bude na tom, co myslíme slovem „porozumět”. Na instinktivní úrovni těmto věcem pravděpodobně každý z nás porozumí celkem dobře. Je to jako poslech hudby. Skutečně porozumíme Bachovi tím, že ho racionálně rozebereme? Nebo mu budeme rozumět tehdy, když z jeho hudby budeme cítit potěšení v každém nervu svého těla? Rozumíme tomu, že rychlost světla je v každé inerciální vztažné soustavě konstantní? Dovedeme si to spočítat, intuici relativity však nemá na světě zřejmě nikdo. A pravděpodobně nikdo také intuitivně nepochopí tajemství inteligence a vědomí. Všichni ale mohou rozumět lidem, což je pravděpodobně asi tak nejdále, kam se můžeme dostat.

The post Gödel, Escher, Bach. Mimořádná kniha Hofstadterova o inteligenci a vědomí first appeared on Čítárny.