Jeden z velkých českých malířů a ilustrátorů Jan Zrzavý píše: Mnohé Čapkovy obrazy zarážejí na první pohled svou zdánlivou hrubostí a nesličností. Jejich tvary jsou tvrdě řezané, přísné a strohé až do topornosti, jeho barvy střízlivé a chudé až do syrovosti.
To není z neumění nebo z nemohoucnosti, v Čapkově díle není nic neúmyslného, nic náhodného.
Dá svému obrazu jen co nutně musí mít, ví, že víc by bylo méně.
Mnohost není bohatství a plnost, temperament není ještě cit.
Prostota a chudoba jsou krásnější a mravnější než změkčilost přepychu, střídmost zdravější než přesycenost, střízlivost a jasná hlava cennější než sentimentální opojení.
Jsou to ctnosti pravého muže a největ­ší umělecká díla nesou tyto znaky.

Umění Čapkovo (23. 3. 1887 – duben 1945) není líbivé, jest těžko přístupné i lidem vnímajícím i rozumějícím umění.
Má zahořklou krásu, jest plaché a ostýchavé, o samotě stojí stranou v koutě v bázni, aby se nevtíralo. Nekřičí, nechlubí se, ničeho nepředstírá. Jest na výsost cudné, plné něhy a nejkřehčích a nejsvatěj­ších citů, jež z krásné mužné zdrženlivosti a taktu zakrývá pláštěm strohosti, nepřístupnosti a zdánlivého chladu, aby jich nevydal na pospas a odiv ohledavačům nitra.

V hlubinách Čapkovy bytosti i díla lze tušiti i temné, divné a ošklivé vášně a osudné svahy.
Lze je jen tušiti, neboť zústávají skryty v nejvzdálenějších a nejtajnějších záhybech jeho duše snad sám o nich neví, snad si jich nepřizná, bojí se přiznati. Jistě jim nedovolí vystoupiti k povrchu, drží je pevně na uzdě, bez smilování, navždy. Tomuto skrytému zápasu a napětí nasvědčuje jistá křečovitost ranějších jeho obrazů, je v nich utajena bázeň, úzkost a děs hlubin osamění. Jistě měl zde také podíl mráz neúspěchu, jímž byl stíhán, hořkost této křivdy.
V obrazech posledních let toto napětí povoluje, jsou přednášeny volněji, s radostnou lehkostí. Je v nich víc důvěry a odvahy, září z nich smíření, vykoupení ze svého osudu a nalezení se v díle. Kéž se mu toto veliké vítězství naplní dokonale a plně v jeho umění!

Dílo Josefa Čapka projevuje se svým duchem i formou jako velmi české. Přísná, cudná krása skrytá v jeho toporných a chudých tvarech a barvách je společná obrazům českého středověku, obrazům Kubištovým, a jejich prostota a barevnost pramení ze stejného zdroje jako české lidové malby na skle.
Měl svoje miláčky a učitele i v současném umění, ale přes to, že poznáte, kdo byli jeho mistři v mládí, vidíte, že neukradl nikomu nic, nikoho nenapodobil. Jeho umění je velice samostatné a púvodní, nenajdete mu než velmi vzdálené podobnosti a v současné evropské malbě zaujímá velmi vyhraněné a vlastní postavení.

Není možno popsati krásu jeho nejhezčích obrazů, těch obrázkú hrajících si dětí v zahrádce, na dvorku, za humny a v lesíku, předměstských domkú a zahrádek, venkovských krajin, sadú a polních cest, ani smutek a soucit v jeho starších obrazech žebráků a všelijakých vyděděncú života.
Černá reprodukce nemúže podat podivnou a kouzelnou krásu takové jeho jarní kvetoucí krajiny nebo veselý zvuk nového domku se sluníčkem, křik, smích a skotačení hrajících si dětí naopak pokazí vaše dojmy a svede představu na falešnou cestu. Milujete-li obrazy, musíte je viděti  jděte se na ně podívat! A budeteli .se dívati dobře a dosti dlouho, budete štědře odměněni. Neboť Josef Čapek jest malíř kouzelnílc Josef Čapek jest malíř. Jeho malba jest přísná, cudná a chudájak by ji mohli uznávati bařtipánové, kteří nechápou, že Královstvi Boží jest jen chudých! Co jest bařtipánovi po Království Božím? Čapkova sláva jest skrytá a nebude dáno každému viděti její záření.

Jan Zrzavý, část z eseje o Josefu Čapkovi, Život, 1954

The post Jan Zrzavý. Vyznání a uznání mistra malíři Josefu Čapkovi first appeared on Čítárny.

Josef Čapek vydal svou knížku Povídání o pejskovi a kočičce roku 1929. Od té doby patří k tomu nejlepšímu, co pro děti u nás vzniklo. Josef Čapek s nebývalým porozuměním pro dětskou duši, napsal pohádky o pejskovi a kočičce, kteří spolu hospodaří v malém domečku a zažívají jednoduché a humorné příběhy.

A protože pejsek a kočička lidmi nejsou, nedopadne všechno vždy tak, jak by si přáli. V některých příbězích vystupuje postava spisovatele pana Čapka, kterého pejsek a kočička navštěvují, hovoří s ním o vážných věcech a pomáhají mu s psaním příběhů pro děti.

Ukázka z knihy:

Jak to bylo na vánoce s pejskem a kočičkou

“Heč,” povídala kočička pejskovi, “já něco vím.” – “A copak?” divil se pejsek. “Heč,” povídá kočička, “já vím, že pan Čapek má napsat na vánoce nějaké povídání pro ty malé děti, zase něco o nás, o kočičce a pejskovi.” – “Hehe,” těšil se pejsek, “ale jen aby to tam o mně pěkně napsal!” – “Ba ne,” řekla kočička, “on nemůže na nic připadnout, sedí u toho stolu, pořád přemýšlí, a pořád neví, co by napsal. Sedí a sedí, a pořád nic.” – “To je chyba,” prohlásil pejsek, “pak ho třeba nic správného nenapadne a napíše o nás nějaké hlouposti.” – “No právě,” povídala kočička, “taky mám z toho trochu strach. Měli bychom mu něco poradit. Mně ani není tak o toho pana Čapka, ale o ty děti, co jim to budou číst.”

“To je pravda,” řekl pejsek, “jakpak by ty dětičky k tomu přišly, aby měly o vánocích o nás nějaké špatné povídání? Pojď a poradíme tomu panu Čapkovi něco!” – “Tak půjdeme,” rozhodla kočička, “ale zadarmo to neuděláme, jsou vánoce a my tady nemáme ani kousek vánočky; musí nám za tu radu něco dát.”

Tak se pejsek s kočičkou sebrali a šli dát radu panu Čapkovi, který nevěděl, co o nich na ty vánoce dětem napsat. “Já už vím,” povídá pejsek cestou, “já už vím, co mu poradím! Řeknu mu, aby napsal povídám o tom, že ty jsi zakletá princezna a já že jsem zakletý princ.” – “Jakýpak zakletý princ,” smála se mu kočička, “když máš blechy! To princové nemají, kdopak ti tohle bude věřit, princové nemají blechy, ty mají jen psi.” – “Však ty taky nejsi žádná zakletá princezna,” řekl pejsek, “však jsem zrovna tuhle viděl, že jsi se drbala.” – “Proč bych se nedrbala,” řekla kočka, “když mě to štípalo! Ale kdybych chtěla, mohla bych třeba panu Čapkovi říci, že já jsem zakletá princezna a ty blechy že jsou zakleté komorné.” – “A já bych mohl říci,” chlubil se pejsek, “že ty moje blechy, to že jsou zakletí rytíři, a že jich mám celé vojsko.” – “Nu, víš, pejsku, tohle nebudeme povídat,” usoudila kočka, “ten pan Čapek by nám to ještě možná uvěřil, ale ty děti by to jistě nevěřily a řekly by, že to špatně napsal. Poradíme mu raději něco šikovnějšího, co by nám bylo dobré, když si s námi dětičky chtějí hrát. To víš, někdy to bývá trápení, jak nás ty dětičky tahají. Tak ať něco o tom pan Čapek dětem napíše a my z toho budeme mít užitek.” – “Ba, to je pravda,” řekl pejsek, “od některých dětí jsem zkusil moc, až jsem raději utek.”

Tak si pejsek s kočičkou povídali, až došli k panu Čapkovi.

Pan Čapek seděl za stolem, pero držel v ruce, nemohl na nic připadnout a nevěděl, co psát. “Propánajána,” povídá si, “copak já mám na vánoce napsat těm dětem o pejskovi a kočičce, když mě nic nenapadá? Kdyby mně tak někdo přišel poradit!”

Vtom něco zaťukalo na dveře, vstoupili pejsek s kočičkou a řekli: “Pane Čapek, my vám jdeme poradit.” – “Děkuji vám,” zvolal pan Čapek radostně, “vy jste mne vysvobodili! V zemi, která se jmenuje Redakce, panuje zlý obr jménem Klíma, jenž sídlí za devaterými dveřmi v jeskyni, která se zove Šéfárna. Ten mně uložil přetěžkou práci, abych rychle napsal Vánoční povídání pro děti, ale já pořád nevím co, a nic mě nemůže napadnout. Tak si tu lámu hlavu a přemýšlím již sedm dní a sedm nocí, a pořád mně nemůže nic napadnout a pořád nevím, co bych těm dětem o pejskovi a kočičce napsal. ‚Nenapíšeš-li,’ rozkázal mně strašným hlasem obr Klíma, ‚proměním tě v tvarohový sloup a budeš tak u psacího stolu přemýšlet až do konce světa a budeme tě těm dětem ukazovat pro hanbu za vstupné padesáti haléřů.’ Tak tu tedy, milý pejsku a kočičko, sedím a nevím co, až vy jste přišli mně poradit. Vysvobodili jste mne od toho strašlivého osudu, že bych se měl stát sochou z tvarohu, i dám vám za to, čeho si jen budete přát.”

“Uděláme vám to, pane Čapek, lacino,” povídá na to kočka, “třebaže teď na vánoce všechno přidražilo. Tak já vám radím, abyste napsal, že kočka má ocas.” – “To vím,” podivil se pan Čapek, “ale co s tím?” – “Ó panečku, s tím je mnoho,” řekla kočka, “kočičí ocas je pro kočku ta největší ozdoba. Jak by to na světě vypadalo, kdyby kočka měla ocas kravský nebo koňský a kůň nebo kráva měli ocas kočičí? Ale ono je to na světě kupodivu všechno tak správně zařízeno, že kočka má ocas kočičí a žádný jiný, a proto si ho váží a je na něj hrdá. Když si kočka sedne nebo lehne, založí si jej pěkně kolem sebe, když kočka kráčí, nese jej tak vznešeně za sebou, že se každý ohlíží, jak jí to krásně sluší. A když se kočka zlobí, tak tím svým ocasem tak přísně mává, že se každý lekne. Na to všechno, pane, má kočka svůj ocas.”

“To taky vím,” povídá pan Čapek, “však vám, kočkám, také nikdo ten váš ocas nebere. Aspoň jsem nic takového v novinách nečetl, a čtu je přece denně.”

“Jakpak nebere?” řekla kočka, “malé děti nás za něj berou! Tuhle si chtěla jedna holčička se mnou hrát a chytla mne za ocas, jako kdyby to bylo držadlo od lívanečníku. Neptejte se, jak jsem se o ten ocas bála a jak to bolelo! Tak vám mě za něj táhla, že jsem namouduši myslila, že mně jej utrhne. Já vám nejdřív plakala, pak jsem vrčela, nato skuhrala a nakonec syčela, a když už jsem si nevěděla rady, tak jsem ji ťapičkou sekla. Jenom trochu, ale to svět neviděl, co ta holka nadělala křiku! Tak byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly nás kočky za ocas, nebo si nikdy s nimi nebudeme hrát.” “Máme to my zvířátka vůbec někdy s dětmi trápení,” připojil se pejsek. “Nás, pejsky, zas tahají za uši, a to vám bolí, že se to ani vypovědět nedá. Pes má uši na hlídání, pořád jen poslouchá, kde se co šustne, aby to tak nebyl zloděj nebo loupežník; pes má, panečku, ouška nějak citlivá! A teď si představte, že přijde takový kluk, sám má uši třebas nemyté, a teď vás tahá za ouška a cásá za ně, jako kdyby to byl nějaký hadr. A ještě vám přitom třeba šlápne na nohu, až to kvikne. To pak, pane, jak jsem dobrák od kosti (já nejraději takhle ty měkčí, z drůbeže nebo telecí), to pak přestávají všechny špásy a usápnu se na kluka a zařvu na něj: ‚Jedeš, ztrať se, ztrať, nebo bych tě raf!’ – nu a pak kluk utíká a brečí, že byl pes na něho zlý.

Tak to taky byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly psy za ouška a nešlapaly jim na tlapičky.”

“A to tam zároveň napište, aby taky kočkám nešlapaly na tlapičky a netahaly je za ouška,” připojila se kočka, “nás to taky bolí, zrovna tak jako psy.” – “A pejsky ať taky netahají za ocas, to my také nemáme rádi,” řekl pes. “Tak teď to všechno napište a dejte nám něco za dobrou radu.”

Tak tedy pan Čapek dal kočičce za dobrou radu kus vánočky a – protože jsou vánoce – k tomu měchýř z ryby. Psovi – ten fíky, datle ani pomeranče nejí – dal pořádný konec salámu, tři syrečky a několik kostek cukru. “Tak vidějí, vašnosti, dali jsme jim tu radu lacino,” řekli pes s kočičkou, “zrovna jsme si něco takového na zub přáli. Tak jim děkujeme, má úcta a veselé vánoce! A ať je to v těch novinách napsáno všechno tak, jak jsme to řekli!”

Odešli spokojeně domů a pan Čapek sedl ke stolu a všechno to teď začal psát, jak to bylo, až to všechno napsal, jak mu to kočička a pejsek řekli.

Napsal on to tak dobře, jak mu to kočička a pejsek řekli? Jestli on to nenapsal jinak, než to bylo? My to dobře víme, jak mu to ten pejsek s kočičkou všechno řekli! povídají děti. Jestli to akorát tak nenapsal, ať je z něho sloup z tvarohu a my se na něj budeme chodit dívat za padesát haléřů. – Nu tak, děti, když víte, jak to bylo, a pan Čapek to teď zrovna dopsal, tak si to musíte přečíst znovu, abyste se přesvědčily, napsal-li to zrovna tak, jak to víte, jak to bylo s panem Čapkem, pejskem a kočičkou.

Z knihy Josefa Čapka:  Povídání o pejskovi a kočičce

The post Josef Čapek. Povídání o pejskovi a kočičce je stále nejoblíbenější kniha dětí i rodičů first appeared on Čítárny.

Dášeňka čili Život štěněte

Jedna z nejoblíbenějších českých dětských knížek vznikla v roce 1933. Karel Čapek si pořídil do domu na Vinohradech nejprve airdala, pak drsnosrstého teriéra Iris, mámu Dášeňky, o které ja tato legendární knížka. Popisuje v ní první dny, týdny a měsíce života štěňátka, foxteriéra Dášenky, s tak neopakovatelným humorem, zaujetím, do té míry vřele a s láskou, že se jeho vyprávění stalo jakousi biblí chovatelů psů.

Přesné postřehy, porozumění, se kterým Čapek sleduje svého milovaného pejska, chytré a vtipné pohádky, které mu vypráví, aby už konečně usnul a přestal se svou neposedností, jsou nejen literárním skvostem, ale i láskyplným vyjádřením onoho podivuhodného vztahu mezi člověkem a jeho psem. Ilustrace a fotografie si vytvořil pro tuto knížku Karel Čapek sám.

Je třeba také připomenout Karla Hogera, který knihu nezapomenutelným způsobem namluvil pro Český rozhlas. Dášeňku také později zpracoval Břetislav Pojar v roce 1979 do seriálu Večerníčku, původní lehkost však překreslené obrázky nemají.

Dášeňka vyšla poprvé v roce 1933, a od té doby již v 28 vydáních v českém jazyce a také pak ve všech možných zemích a jazycích na světě. Slavná kniha Karla Čapka Dášeňka která bezesporu patří do zlatého fondu české literatury.

Tahle knížka kromě Života štěněte obsahuje i kapitoly Jak se fotografuje štěně a Pohádky pro Dášeňku, O psích zvycích nebo třeba O lidech. Půvabné vyprávění i obrázky budou provázet vaše děti po celý život; jednou s nimi seznámí zase svoje děti.

Dášeňka / Karel Čapek / Knižní Klub, 2004, celk. 28. vyd.

Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku

Pokročilejší čtenáři se mohou více dovědět o vztahu spisovatele nejen ke psům ve výboru Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku, kterou doprovázejí nejen obrázky a fotografie Karla Čapka, ale také ilustrace jeho bratra Josefa. Kočka drží vždycky s domem, ale pes s pánem. Platnost tohoto starého přísloví si Karel Čapek mnohokrát ověřil v praxi. Psi a kočky byli nedílnou součástí domova velkého českého spisovatele.

Humorná vyprávění o životě se čtyřnohými přáteli, zařazená do této knihy, vznikala nejdříve ve formě fejetonů, sloupků a črt. Některým je už více než 80 let, přesto jim neublížil zub času a jistě znovu potěší čtenáře a milovníky zvířat bez rozdílu věku. Vtipné vyprávění doplňují fotografie a řada kreseb, jejichž autorem je kromě Karla Čapka i jeho bratr Josef.

Pudlenka / Karel Čapek, fotografie Karel Čapek, ilustrace Josef Čapek a Karel Čapek
Knižní Klub, 2004, (Měl jsem psa a kočku 11. vyd., Člověk a pes – 5. vyd., Olga Scheinpflugová: O Karlu Čapkovi a jeho zvířátkách 3. vyd.)

O pejskovi a kočičce

Čapkovým nejsilnějším zdrojem podnětů a nejstálejší inspirací mu v této době byla jeho dcera Alenka, která právě dorůstala do školních let. Pro svou šestiletou posluchačku napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce s podtitulem jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech (1929).
Tato knížka se do dnešní doby dočkala sedmnácti vydání, k čemuž jistě přispělo i to, že se děti s řadou těchto příběhů setkávaly nejen při školní četbě, ale i v televizních, divadelních a rozhlasových úpravách. Původně se jednalo o soubor devíti Čapkových příspěvků, které psal v letech 1927 – 1929 pro Lidové noviny.

V pozdější době k nim přibyl ještě příběh, který je spojen s 10. výročím vzniku ČSR – O pejskovi a kočičce, jak slavili 28. říjen.25)

V této knize Čapek vytvořil nový typ umělé pohádky se zvířecím hrdinou, jejímiž hlavními postavami jsou polidštěná domácí zvířátka, ale bez kouzelných rekvizit. Pejsek s kočičkou a ostatní hrdinové knížky zpodobňují chování, jednání a vztahy současných lidí, zvláště pak dětí. Autor v knize postihl svůj velice hezký vztah k dětem jemným a citlivým přístupem. Dokonale vykreslil dětskou “dušičku” – co ji trápí, ale i dělá radost. Stejně jako děti, jsou i pejsek s kočičkou hraví, naivní a nezbední, mají bohatou představivost a fantazii, smysl pro humor.

Povídání o pejskovi a kočičce / Josef Čapek / Albatros, 2006, celk. 27. vyd.

The post Karel Čapek, Josef Čapek a jejich nejmilejší společníci, Dášeňka, Iris, Pudlenka first appeared on Čítárny.

Jako všechny verše jeho, jsou i jeho knížky pro děti skvostné, plné hříček, humoru a laskavého slova. Jan Skácel jich napsal celkem sedm a všechny jsou, bez výjimky, pokladem české slovesnosti. Přežívají generace a jejich oblíbenost neklesá.

Uspávanky
1983, ilustrace Ota Janeček
Básničky koncipované jako vyprávěnky dětem před spaním. Myslím, že spolu s Halasovým Před usnutím patří Uspávanky k tomu nejlepšímu z poezie pro děti.

Uspávanka s chlapcem, který dělá stojku na hlavě
Chlapec dělá stojku,
podívej se, hle,
nohama je vzhůru,
stojí na hlavě.
Všechno je hned jiné,
všechno dole hlavou,
na zemi je nebe,
lodě v mracích plavou,
a jak obrátil se
náhle chlapci svět,
palouk, les i domy,
jak mám přivonět k fialkám a bezu,
chrpu utrhnout,
když na hlavě stojí,
když se nesmí hnout,
aby neupadl,
pro jediný květ,
pro jedinou chrpu
nepřevrátil svět.

Pohádka o velkém samovaru
1961, Ilustroval Karel Svolinský
Dlouhá veršovaná pohádka, která má hodně zajímavých chytlavých narážek, kterých si tenkrát cenzoři ani nevšimli, ale o to víc pak kolovala pohádka mezi lidmi.

Za sedmi horami a lesy
žil kdysi dávno
jeden car.
Měl černý vous,
měl divné oči,
a velikánský samovar.
V té zemi bylo strašně zima,
i písnička tam
mrzla v led.
Car roztopit dal samovárek
a v zámku bylo teplo hned.

Kam odešly laně
1985, ilustroval Josef Čapek
Básně na motivy pastelů Josefa Čapka s obrázky hrajících si dětí.
Cyklus Čapkových obrazů byl veřejnosti prakticky neznámý, dokud jej v roce 1981 neuviděl Jan Skácel. Čapkovy pastely ho inspirovaly k veršům, které jsou svou hravostí a hladivostí osloví jhak děti, tak jejich rodiče.

Hádanka
Jak rozeznáme otakárka
od modré chrpy v obilí?
Motýl je kvítí, které lítá,
když nelítají motýli.

Proč ten ptáček z větve nespadne
1988, ilustroval Josef Čapek
Básně na motivy pastelů Josefa Čapka, tentokrát s obrázky zvířat

O čem se ptáčkům zdává
Zpívají ptáci celý den
a mají hlásky jako len.
Zpívají dnes tak jako včera,
po celý den až do večera.
Až dozpívají, půjdou spát,
sny krásně se jim budou zdát.
O loukách, o voňavém kvítí
a o měsíčku, který svítí
celou noc ptáčkům do hnízda,
když ticho na prst zahvízdá.

O pejsku Ťapovi, výru Výrovi, slavíčku Slavíkovi a kočičce, která se moc styděla
1998, Ilustrovala Vlasta Baránková
Verše jsou z autorovy pozůstalosti a k jejich vydání připravil J. Opelík
Málo známá knížka Skácelových veršů pro nejmenší děti, o zvířátkách, plná humoru a autorovy osobité poetiky.

Každé zvířátko má práci,
zbytečně čas neutrácí.
Zeptejte se třeba výra,
pročpak oči nepřivírá.
Význam výra velmi tkví
v tom, že výrá na větvi.
Neboť ze všech možných zvířat
Dovede výr nejvíc výrat.
Výrá výr a výrá moc,
nevadí mu, že je noc.
Oči ve tmě přivírat
nehodí se pro výra.

Pohádky z Valašského království
2006 (2. vyd.), ilustrovala Galina Miklínová
Pohádky z Valašska, které před stopadesáti lety sesbíral B. M. Kulda (Moravské pohádky) a před dvaceti lety převyprávěl Jan Skácel.
Druhé vydání knihy, která v době, kdy měl Jan Skácel zakázáno publikovat, vyšla pod jménem jeho přítelkyně Blanky Stárkové.

Jak šel brousek na vandr
1961, ilustroval Jan Kubíček
Veršované vyprávění s pestrými obrázky o brousku, který se vydá do světa hledat práci. Téma je sice dost poplatné socialistickému realismu, ale talent i tady Skácel nezapře a koneckonců i malé ponaučení, že bez práce nejsou koláče.

The post Jan Skácel a sedm krásných knížek pro děti plné básniček first appeared on Čítárny.

V roce 1938 byl Karel Čapek uštván Čechy k smrti ve vlastní zemi. Zemřel předčasně ve svých nedožitých 49 letech, když se k jeho chronicky podlomenému zdraví přidal zápal plic. Zemřel nenáviděn ze strany mnoha pronacistických smýšlejících žurnalistů, kteří ho kritizovali za jeho antifašistické a antinacistické postoje. Zemřel nejen na český mediální hyenismus, na maloměšťácké chování lidí, kteří nebyli schopni prohlédnout přicházející německý nacismus, umřel především na své citlivé srdce.

Karel Čapek byl vlastně „uštván poměry, útoky v tisku, dopisy anonymů, výhružkami…“
Olga Scheinpflugová, žena Karla Čapka

V osudových měsících Československa roku 1938 vydal nejvíce ze svých duševních i tělesných sil, začal nápadně hubnout, mluvil, vysvětloval a naléhal, aby Francie a Anglie nedaly zahynout naší zemi…
A potom přišel Mnichov.
Čapkovy věřící i věštící oči vzplanuly zoufalstvím, odmítal jídlo, vysílený, poražený a uštvaný si se zlověstným klidem uvědomoval, že je zbytečný.

“Zdá se mi, že už tu nemám co dělat. Byl bych směšnou figurou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest, ve smlouvy a v podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal.”

Několik dní před Štědrým večerem se již vysílením neudržel na nohou. Přivolaný doktor Steinbach našel Čapka již v posteli a nařídil mu strávit vánoce v posteli. Karel Čapek se nebránil, jen natáhl ke Steibachovi ruku a zaprosil:

“Buď u mně. Nějak se to ve mně sečetlo, celý ten strašný rok a všechna ta ošklivost, všechna ta práce, námaha i nechuť. Ale já si teď nemůžu dovolit stonat, já musím dopsat…”

Štědrý den přešel bez radosti, v koutě sklepa čekal holý vánoční stromek. K nemocnému nepouštěli nikoho, kromě bratra Josefa. Hleděli na sebe, Karlovy oči prosily: povídej.
Josef přemohl pálení v očích, aby se nerozplakal, Karlův propadlý obličej ho děsil, ale povídal, o společném dětství. Pak vyšel na chodbu a plakal.
“Máte oboustranný zápal plic,” řekl Čapkovi profesor. “Tak chytrému člověku, jako vy, nemohu přece namlouvat hlouposti.” Nevyhověl Olze, aby zamlčel chorobu a řekl naplno, co mu je. Pacient to ostatně věděl a zašeptal: “Myslel jsem si to… Ale já to nevydržím.”

Byly vánoce a okno do pokoje nemocného bylo dokořán, aby mohl dýchat. Plíce však odmítaly pracovat, lapal po dechu a dusil se. Z posledních sil hladil Olze ruku, pak vztačil prostředník a ukazovák.
Vědala, co chce říci – už kdysi, když si řekli, že se vezmou, vztyčil před jejíma očima dva psrty pravé ruky jako k přísaze: Jsme dva, Olgo, na všechno dva. Na lásku, na štěstí i na bolest. Snad chtěl nyní povědět: I na smrt jsme dva… a pomalu se ji vzdaloval. Smrt mu již položila ruku na čelo.
Byl večer, šest hodin čtyřicet tři minuty, 25. prosince 1938. Karel Čapek zemřel.

M. Šulcová: Brána věčnosti (1997) biografie Karla Čapka

Napsal Karel Čapek:

Poslední dopis Karla Čapka:
Milá slečno,
prosím Vás, nepřeceňujte tak divadelní kulturu. Národ se může cítit nesmrtelným jenom tehdy, když se bude cítit mravným, když bude mít své vědomé mravní poslání; na to ovšem nestačí divadlo, i když má být součinitelem toho mravního povědomí.
To musí být v politice, v hospodářství, v knize a škole, denním životě, všude. A obráceně, vemte národu jeho mravnost, a berete mu i jeho nesmrtelnost.
Asi Vás ta odpověď neuspokojí, ale jiná není.
Váš Karel Čapek / Lidové noviny 27. 12.

“Ostatně ať je to socialism, nebo ne: věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen.”

Jednou z největších civilizačních pohrom je učený hlupák.

To nejkrásnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, nezachytitelné vteřiny.

Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.

Být mladý umí každé tele. Ale umět stárnout, to je kumšt.

Ze dvou mínění vítězí vždy to hlučnější.

Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu.

Kritizovat – to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.

Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky. Kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl dříve a vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.

The post Karel Čapek zemřel o Vánocích 1938, uštván nacisty německými i českými. Měl 48 let first appeared on Čítárny.

První roboti v literatuře, známí a asi spíš víc neznámí autoři sci-fi příběhů z minulých století a jejich zapomenutí roboti, či naopak slavné umělé bytosti z mýtů.

Talós, umělý měděný muž ze starověku
Báje a legendy o automatech – robotech a jejich tvůrcích jsou celkem raritou – asi jediným mýtickým tvůrcem robota je řecký bůh ohně a kovářství Hefaistos, syn Héry a Dia. Zvláštní to bůh. Nemáme totiž v mýtech a náboženstvích moc případů, aby bozi vlastnoručně vytvářeli, krom světa a lidí, věci denní potřeby. Bozi válčí, to ano, dozírají na svět, trestají, zasahují do osudů lidí, zjevují se, dělají zázraky, ale nepracují jako Hefaistos! Co on všechno dokázal! Tepal šperky a zbraně, stavěl kovové paláce ostatním bohům, pro Dia koval blesky, pro Achilla dokonce zhotovil celou zbroj, Héliovi sestrojil sluneční vůz, z hlíny a vody vytvořil dívku Pandóru, pro bohy vymyslel jezdící trojnožky. Tyto sedačky samy jezdily do shromáždění bohů a vracely se zpět ke tvůrci. A v neposlední řadě zkonstruoval umělého měděného muže – strážce jménem Talós a to přímo na objednávku svého otce Dia.

Zeus si přál dokonalého oddaného a neúplatného strážce a ochránce pro svoji milenku Európu, kterou měl ukrytou na Krétě. Kdepak takového vzít? A tak vládce bohů požádal svého syna, aby mu strážce stvořil. Pro Héfaista to zřejmě nebylo nic těžkého, vzal měď a koval a koval. Vykoval obrovské monstrum v podobě člověka. Tento obr mohl žít díky kouzelné tekutině, která proudila v jeho jediné žíle. Tato žíla se uzavírala měděným hřebem v místě obrova kotníku.

Talós se prostřednictvím zvláštní tekutiny mohl pohybovat a vykonávat rozkazy, bez ní byl hromadou šrotu. Což dokázala kouzelnice Médeia, která z obra životadárnou tekutinu vypustila. Nepředbíhejme děj, ještě než Talós takto bídně skončil, byl nejdříve předán Diovi. Až ten mu přikázal chránit bezpečí Európy. Obr totiž poslouchal jen toho, kdo mu dal jako první příkaz a Talós měl dokonce určené, že nikdo jiný než vládce bohů, mu úkoly zadávat nesmí a ani nemůže. Neposlechl by.

Od, dalo by se říci, aktivace programu, až do svého zničení Talós hlídal pobřeží Kréty. Nevítaným cizincům zabraňoval v přistání na ostrově sprškou neuvěřitelně velkých kamenů. Jasný robot strážce. A nepřipomíná tento mýtus trochu i legendu o pražském Golemovi? Ano, trochu ano.

Hliněný robot.
Podle známé pověsti, umělého muže-Golema vyrobil učený rabbi Löw. Vytvořil ho samozřejmě z hlíny, vždy nejdostupnějšího materiálu. Z umělé bytosti si rabbi udělal svého sluhu a do života ho uváděl šémem a hliněnec – zrovna tak jako Talós, poslouchal jen toho, kdo ho oživil.

Je to opět krásná pověst a jen pověst, i když někteří snílci, by za tím chtěli vidět skutečný stroj – ono důkazů proti robotu je dost. Rabbi Löw nikde takové své dílo nezmiňuje. Navíc Golem se začíná objevovat v židovské literatuře až v 19. století. To je opravdu divné. Je jasné, že robot Golem je pouhý výmysl technického 19. století. Ovšem jedná se o krásný a inspirativní literární výmysl. Řada umělců stvořila své Golemy – jako například Gustav Meyrink, ve stejnojmenné knize. Jenže se nejedná o muže – stroj, spíš jen o přelud, metamorfovaný strach člověka a i jeho touhy po poznání i zlu.

Ukázka z románu Gustava Meyrinka, Golem,1916.

Pověst vypráví, že jednou vstoupili do říše temnoty tři muži, jeden zešílel, druhý oslepl, jenom ten třetí, rabín ben Akiba, se vrátil živ a zdráv domů a vyprávěl, že potkal sám sebe. Už tolik lidí, řeknete, potkalo sama sebe, například Goethe, obvykle na místě nebo na nějaké lávce, která vedla z jednoho břehu na druhý – a díval se sobě do očí a nezešílel. Ale potom to byl právě jen odraz vlastního vědomí a ne pravý dvojník: ne to, čemu se říká, dech kostí` čili ,habal garmin`, o kterém stojí psáno: Tak jak byl pohřben, a aniž jeho kosti zpráchnivěly, tak vstane z mrtvých v den posledního soudu.” – Hillelův pohled se zavrtával stále hlouběji do mých očí. – “Naše babičky o něm říkají: ,Bydlí vysoko nad zemí v místnosti bez dveří, jen s jedním oknem, odkud není možno se dorozumět s lidmi. Kdo jej dokáže ovládnout a umírnit, ten se stane dobrým přítelem sám sobě.

Robotů je všude plno.
Jak jsme si již řekli, v legendách se to roboty moc nehemží, ale zase na druhou stranu, když budeme pečlivě hledat, tak jich není málo. Ovšem pokud si robota budeme definovat jako někým a za nějakým účelem stvořenou bytost či věc, která se autonomně pohybuje a samostatně vykonává různé úkony. V tomto případě bychom měli na seznamu nejdříve stvoření člověka z hlíny, potom Pandóru a Talóa od Hefaista, Galathéu oživlou bohyní Afrodítou. V Egyptě stvořila bohyně Estet z hlíny a slin boha Ra zmiji. Podle pověsti amazonských Indiánů byli ptáci stvořeni z nití. Našlo by se toho…

Další příklad androida můžeme najít v sumerských mýtech. V Eposu o Gilgamešovi se píše (je to sice ten zaznamenaný Chetity, ale to snad nebude vadit):

“Toho, jenž hlubiny zřel až k hranici země,
Jenž poznal všechna moře, opěvovat chci.
Vše viděl a prozkoumal rovnou měrou, byl nadán moudrostí a znalostí věcí.
On tajemství zřel, odhalil skryté
A zvěst přinesl o tom, co před potopou bylo.
Dalekou cestou šel, až únavou padl a zesmutněl
a všechny útrapy vryl v kamennou stélu…
Gilgameše postavy dokonalé
stvořili hrdinští bohové…
Nebeský Šamaš ho obdařil krásou,
bouřlivý Tešub mu statečnost dal…
Jedenáct loktů vysokou postavu měl,
devět pídí širokou měl hruď…
Ze dvou třetin bůh, z jedné třetiny člověk…”

Chetitská verze Gilgameš – Wikipedie, přeložil L. Matouš

Jen malá vysvětlivka: zde uváděný bůh Šamaš je bůh Slunce, Sumery zvaný Utua. Tešub je chetitský bůh nebes a bouře.

Tento Gilgameš se vydal s přítelem Enkiduem do světa činiti hrdinské kousky. V cedrovém lese zabil příšeru Chumbabu, zabil nebeského býka a po smrti přítele šel hledat prostředek k nesmrtelnosti. K tomu však neměl dost sil, a tak se vrátil domů do Uruku.

Hleďme, hleďme, máme umělé stvořeníčko jako vystřižené. Bozi vytvořili hrdinu, který byl pořádným kolosem. Sumerský loket je 0,495 m, Gilgameš měl tedy něco přes pět metrů. Jinak vypadal jako zcela normální člověk. Podle báje jím z jedné třetiny byl. Co to může znamenat? Že by tělo byla konstrukce, ale řídící článek byl lidský mozek? Z tolika sci-fi filmů známý kyborg? Pro úkoly: získávat informace ze dna moří, z hlubinných geologických a archeologických průzkumů a přitom z těchto výzkumů uzavírat závěry a ještě učit Sumeřany a hledat prostředek k nesmrtelnosti, to by takový robot-člověk byl jediné řešení.

Jenže vše je jinak, Gilgameš byl normální urucký král, který vládl na počátku 3. raně dynastického období (asi 21. stol. př. n. l.). Svědčí o tom archeologické nálezy. Ovšem epos je napsán tak, jakoby se skutečně jednalo o biorobota či kyborga. Prostě normální servilní zveličení mocného krále.

Fantazie s automatony

Ernst Theodor Amadeus Hoffmann, Pískař, 1816
“Coppola si přehodil figurínu přes rameno a seběhl rychle se strašlivě se rozléhajícím chechtotem po schodišti, takže ošklivé visící nohy figuríny bily o stupně a dřevěně klapaly. Natanael tu stál, jako by ho přimrazil – viděl jen příliš zřetelně, že Olympiin smrtelně bledý obličej nemá očí, místo nich měla v hlavě jen černé jámy; byla to neživá loutka.”Autor v této novele vypráví o šíleném vynálezci Spalanzanim a o jeho snu – stvoření dokonalé loutky představující dívku od živé k nerozeznání.

Takových konstruktérů figurín – automatonů, jako je Spalanzani, si spisovatelé vymysleli a nejen vymysleli, někteří psali své hrdiny podle skutečně žijících reálných konstruktérů.
Například Josef a Karel Čapkovi ve společné sbírce povídek Zářivé hlubiny (1916) mají jednu povídku inspirovanou přímo mechanickými figurínami švýcarského hodináře jménem Pierre Jaquet-Droz (1721-1790).
Jedná se o povídku L´ÉVENTAIL kde vystupuje umělá dívka – loutka. Děj je situován do roku 1789 na maškarní zahradní slavnost pořádanou Principem Bondinim a jeho milenkou zvanou Terrine. Přijíždí sem konstruktér Droz a představuje své loutky, androidy v lidské velikosti a mluvící – umí dvě postačující slova “si” a “no”.

Josef a Karel Čapkovi, Zářivé hlubiny, 1916
“Ukažte nám,” doložil pan princ, “své androidy, své hračky.”
“Hračky?” zvolal Droz bolestně a postavil před pana prince Písaře; když byl natažen, psal Písař okrouhlou ženskou kurentkou: “Henry Louis Jacquet Droz, Lachaux de-Fonds, m’a fait 85.” Na miniaturním spinetu hrála loutka křehkými prsty tiché arie Pelleriniho. Figurky v hedvábných krinolinách tančily tříkrokový menuet kolem Fauna, pískajícího na muldánky. Milenci se líbali a otáčeli se, držíce se za ruce. “L’éventail,” řekl Droz, a přisunul před pana prince loutku, velikostí rovnou člověku, jež se ukláněla a zakrývala si obličej vějířem, odříkávajíc divně, jakoby kovově šeplavým hláskem: “Si – – No – – Ano – – Ne – ”
“Zázrak!” zvolal pan princ, obraceje se k ostatním.
“Si,” doložil pan Esop, “čarovný mistře, jak prostá to žena!”
“No,” řekla androida a klaněla se.
“Milý mistře,” řekl veselý pan abbé Cimola, “zeptám se konsistoře, je-li dovoleno přiváděti na svět existence bez dědičného hříchu, a není-li snad záhodno pokřtíti vaše loutky. No? Forse che si, forse che no.”
“Si,” dokládala loutka v pravidelném intervalu.
“Dobře, mluv,” vykřikl Droz, “hračko nebo ženo! Pokloň se panstvu a zaván vějířem. Řekni Si a řekni No, ať se panstvo zasměje tvé jednoduchosti; neboť panstvo neví, jak podivný a složitý je mechanismus tvého Si, a nikdy nebude věděti, kolik skrytých koleček a převodů, kolik rovnovah a excentrů obsahuje tvé slovo No.”
“No,” doložila loutka s úklonou.

Sága o Parním muži
V roce 1865 v Spojených státech amerických vyšel sci-fi román Edwarda S. Ellise (1840 – 1916) Velký lovec aneb parní člověk v prériích (The Huge Hunter, or the Steam Man of the Prairies).V sešitovém vydání román vycházel v letech 1868 – 1904.

Oč v knize běží? Z názvu je jasné, že hlavní „věcí“ kolem které se vše točí je parní stroj v podobě androida – mohutného muže. Autorem takového parního robota je malý a tělesně postižený genius Johnny Brainerd.
Muž trpasličího vzrůstu kráčí ve stopách svého otce mechanika, který získal mnoho patentů. Aby byl děj ještě tragičtější Johny otce ztratil ještě v dětství a chuť do vynalézání mu dodává jeho matka. Johny vynalézá a vynalézá – bezdrátový telegraf, miniaturní parní stroje, různé hry… Čeho je moc, zprotiví se. Tak se stalo i Johnovi a začal své miniatury nenávidět. Spisovatelův záměr s hlavním hrdinou je jasný, musí pracovat dál. Vyřeší zápletku tak, že matka opět syna podpořila, poradila mu sestrojit velkého umělého člověka, který by se pohyboval pomocí páry. A stalo se. Sice to nějakou dobu trvalo, ovšem výsledek stál za to. Parní muž byl neuvěřitelně silný, utáhl vůz, se kterým by nepohnulo ani koňské čtyřspřeží a navíc se nikdy neunavil.

Byl celokovový a na hlavě místo klobouku měl komínek, kterým se jako z lokomotivy valil hustý černý dým.
Tělo měl natřené černou barvou a svoji stěžení součástku, čili parní kotel, měl zabudovaný v hrudi a samozřejmě pod parní kotel musí být přikládáno. V hrudi měl i dvířka, kudy se do něj ládovala dřevěná polena. Tlakový ventil tvořil jeho nos.

Ellis, jako správný autor sci-fi, myslel na vše, protože popsal i takový detail jako trny v chodidlech automatu – muže, které měly zabraňovat jeho sklouznutí se a pádu.
Na zádech v batohu měl odvětrávací klapky a na šíji opratě, pomocí kterých byl ovládaný. Maximální rychlost Parního muže byla 50km/h.
Jedinou jeho nevýhodou bylo, že společně s cestujícími se muselo vézt i hodně dřeva a voda.

Příběh Johnna Brainerda se uzavírá v roce 1875, kdy prodává patent na Parního muže Franku Readovi staršímu.
Osud vynálezce autor ukončil, ale ne parního androida. Reade ho vylepšil a na svět přišel Steam man Mark II. A to už bylo opravdové monstrum, měřil 3,65 metru. Místo očí dostal dálkový světlomet a Reade vyřešil i automatické odstraňování popelu – přes rošty a různá udělátka z Parního muže odpadával za běhu z jeho nohou. Rychlost tohoto monstra byla až 80km/h.

Ellis zřejmě miloval tento svůj literární výtvor a nechtěl se s ním rozloučit. V roce 1876 nechává své literární postavy vytvořit další model Steam man Mark III. Tento stroj vyrobil Read už se svým synem. Tato dvojice neúnavně vynalézala a konstruovala další udivující parní automaty, kromě muže sestrojili i parního koně.

Časy se mění a vynálezy s nimi, s tím počítal i spisovatel a ve své sáze o Parním muži v roce 1879 nechá otce a syna Readovi přejít s páry na elektřinu. V roce 1885 vyrobili prvního Elektrického muže a následně i elektrického koně a v těchto případech již můžeme dokonce i mluvit o primitivních robotech.

Umělý člověk s vědomím – dar pro spisovatele
O vylepšeném člověku asi jako první psal Lukianos ze Samosaty (okolo 125 -180). Svými díly Icaromenippus a Vera Historia, ve kterých představuje zvláštní fantastický svět a nechává člověka s křídly letět na Měsíc, se zařadil mezi první autory sci-fi. Jelikož jmenovitě neznáme žádného staršího autora, je pokládán za prvního spisovatele sci-fi na světě, a také za prvního fantastu, který ve svém díle použil myšlenku vylepšení normálního člověka v „nadčlověka“- zde se jedná o ona křídla dávající možnost doletět až na Měsíc.

Zřejmě prvním spisovatelem zabývajícím se stroji obdařenými vědomím je Samuel Butler (1835-1902).
Ve své satiře Erewhon (znamená to Nowhere -nikde) vydané v roce 1872, poprvé v literatuře zmiňuje možnost, že by se lidmi vytvořené a vyráběné stroje mohly vyvinout a dosáhnout vědomí – proto jsou v jím vytvořené utopické zemi zakázané a vyvezené na smetiště.

V předmluvě k druhému vydání knihy uvádí na pravou míru drby o tom, že myšlenkou vývoje strojů se vysmívá Darwinovi – není to pravda, Butler napsal, že si Darwina a jeho teorie váží, až že si prostě opravdu myslí, že by se stroje mohly stát inteligentními myslícími bytostmi vývojem podobným tomu lidskému, který popsal Darwin.

Dalším příkladem umělého vědomí jsou člověkem stvořené bytosti, které jsou od lidí k nerozeznání.

Heinz Heinrich Ewers, román Alraune, 1925
“Chcete snad popírat, že existují bytosti – nikoliv lidé nebo dokonce zvířata – ale podivné bytosti, které vznikly ze zvrácených chtíčů a tajemných myšlenek? Ať se však člověk, který takové bytosti vytvořil, má na pozoru, neboť takové dílo je lží a mámivým klamem. Sahá často až do nebes, avšak nakonec se zhroutí a pohřbí pádem svým i zpupného blázna, jenž je kdysi vymyslil… Jeho Excelence Jakub ten Brinken stvořil takové děvče a stvořil je proti všem zákonům přírody. A tato bytost, kterou nazvali Alrúnou, rostla a žila jako lidské stvoření…”

Zapomenutý představitel pražské dekadence Jiří Karásek ze Lvovic – jinak Josef Karásek, se v románu Ganymedes rovněž inspiroval pražským Golemem a zároveň i mýtickým sochařem Pygmalionem, který ze slonoviny vyřezal krásnou dívku a zamiloval se do ní a bohyně Afrodita mu ji oživila. Ovšem Karásek boří literární tabu čili poklidná heterosexuální láska Pygmaliona je v románu nahrazena sebezničující homosexuální vášní k umělé bytosti.

Jiří Karásek ze Lvovic, román Ganymedes, 1925
“Radovan cítil, jak jej nějaké pevné, železné paže objímají, jak jej svírají a dusí. Zesinal smrtelnou hrůzou a pochopil náhle, co se děje. Viděl teď, že je v moci Nadpřirozena, a že se dovršuje jeho osud. Hyne vlastním přeludem. Hyne tím, co bylo vytvořeno z něho sama. Hyne sám sebou.”

Na závěr si ještě jednou připomeňme klasiky.

V roce 1924 Josef Čapek vydal u Aventina spisek Umělý člověk. A v 25.1. 1921 měla v Národním divadle v Praze premiéru hra Karla Čapka R.U.R.
Připomínat, že zde bylo poprvé použito slovo “ROBOT” vymyšlené jeho bratrem Josefem snad netřeba. Čapek ve svém díle světu představil uměle vyrobené bioroboty a nejednalo se jen o nějaký nástin, či o efekt deus ex machina – kdyby se „živí“ roboti najednou objevili ve hře. Geniální spisovatel měl vše dokonale promyšlené – viz ukázka rozhovoru ředitele společnosti vyrábějící roboty a dcery prezidenta společnosti:

DOMIN (slavnostně): A tehdy, slečno, starý Rossum napsal mezi své chemické vzorce tohleto: “Příroda našla jen jeden způsob, jak organizovat živou hmotu. Je však jiný způsob, jednodušší, tvárnější a rychlejší, na nějž příroda vůbec nenarazila. Tuto druhou cestu, po které se mohl brát vývoj života, jsem dnešního dne objevil.” Představte si, slečno, že tahle veliká slova psal nad chrchlem jakéhosi koloidálního rosolu, který by ani pes nesežral. Představte si ho, že sedí nad zkumavkou a myslí na to, jak z ní vyroste celý strom života, jak z ní budou vycházet všechna zvířata, počínajíc nějakým vířníkem a končíc – končíc samotným člověkem. Člověkem z jiné látky, než jsme my. Slečno Gloryová, to byl ohromný okamžik.
HELENA: Tak dál.
DOMIN: Dál? Teď šlo o to, dostat život ze zkumavky ven a zrychlit vývoj a utvořit nějaké ty orgány, kosti a nervy a kdesi cosi a nalézt jakési takové látky, katalyzátory, enzymy, hormóny a tak dále, zkrátka, rozumíte tomu?
HELENA: N-n-nevím. Myslím, že jen málo.
DOMIN: Já docela nic. Víte, pomocí těch vodiček mohl dělat, co chtěl. Mohl třeba dostat medúzu se sokratovským mozkem nebo žížalu padesát metrů dlouhou. Ale protože neměl kouska humoru, vzal si do hlavy, že udělá normálního obratlovce nebo snad člověka. A tak se do toho pustil.
HELENA: Do čeho?
DOMIN: Do napodobení přírody. Nejdřív zkusil udělat umělého psa. Stálo ho to řadu let, vyšlo z toho cosi jako zakrnělé tele a pošlo to za pár dní. Ukážu vám to v muzeu. A pak už se dal starý Rossum do vytváření člověka.

The post První roboti v české i světové literatuře aneb od Tálose po Čapka first appeared on Čítárny.

Satirická hra bratří Čapků Ze života hmyzu je svérázným zrcadlem lidské společnosti a vlastně celého bytí na této planetě. Už ve své době naštval příběh Tuláka-myslitele řadu lidí a jak píši bratři Čapkové: “zlomyslný trik se nad očekávání podařil: bezpočet lidí rozpoznal člověka v té pokřivené grotesce a uvědomil si, že je cosi ošklivého, ukrutného a nicotného i tam, kde není zvykem to hledat.”
Hra ve své podstatě kritizuje lidské chování, zdůrazňuje chamtivost, malost, spokojenost a sobectví skrze čočku různých druhů hmyzu. Aktuálně je také zaměřena na konflikt mezi různými druhy hmyzu, který zdůrazňuje destruktivní povahu války a konfliktu, podobně jako lidské konflikty. Veskrze aktuální téma nejen v 30ých letech 20.století, (nástup Hitlera k moci) ale také v dobách pozdějších. (Americké války a válečné konflikty, které USA a Britanie vždy připravovaly a vyprovokovaly.

Karel Čapek / Ze života hmyzu / pdf

Co napsali o své knize Ze života hmyzu bratři Čapkové?

O této komedii se během její nedlouhé existence napsalo tolik přívětivých i nevlídných slov, že autorům přichází zatěžko ještě něco připojit k tomu matoucímu a mnohohlasému koncertu. Prý je to “úžasná satira na lásku, bohatství a válku”, ale také ”ošklivé, cynické a pesimistické drama, jemuž chybí pravda” (Christian Science Monitor), “hra Jana Křtitele” (Freethinker) a “ukrutný, špinavý kus symbolismu” (Sheffield Daily Telegraph), “otvírač očí frivolních diváků” a “předpotopní podobenství”.

“Zabte je,” napsal o autorech berlínský kritik, zatímco Kerr srdečně zdravil “první pár bratří”, a tak dále. Bylo by příliš obšírné vybírat všechny hrozinky z kritických mazanců upečených doma i jinde.

Nuže k tomu všemu mají autoři nakonec máloco připojiti. Jen v jednom se ohražují: jejich komedie je možná ošklivá, ale není pesimistická.
Jeden americký kritik napsal, že divák této hry se táže, nemá-li si podřezat krk, jeli svět tak špatný, jak se mu zde líčí.
Tedy autoři zapřísahají diváky i čtenáře, aby to nečinili; nebyloť jejich úmyslem podřezávat lidi. Kdo u čerta vás nutí, abyste se ztotožňovali s motýly nebo chrobáky, cvrčky nebo mravenci či jepicemi? Což z faktu, že tito tvorové jsou tu líčeni jako povaleči a sobci, taškáři a požívači, militaristé a paraziti, plyne nutně důsledek, že jsou jimi míněni lidé? Což ukázka, že majetkové, rodinné nebo státní sobectví je titěrné, hmyzí, ukrutné a všivé, snad dokazuje, že všechno lidské je všivé? Což není proti hmyzu postaven aspoň jeden člověk, tulák, tvor, jenž vše vidí, soudí a hledá cestu? Každý divák nebo čtenář mohl sebe sama hledati v bloudícím tulákovi; místo toho – znepokojen nebo pohoršen – domníval se viděti svůj obraz nebo obraz své společnosti v havěti, jež tu byla – pravdaže s vědomou nespravedlivostí – učiněna nositelem některých špatností. A právě tento optický klam je svědectvím, že autoři nepsali svou “ošklivou a cynickou” satiru nadarmo.

Nemínili psáti drama, nýbrž mystérium ve smyslu docela starém a naivním. A jako v středověkém mystériu vystupovala ztělesněná Lakota, Sobectví nebo zase Ctnost, jsou zde jisté mravní pojmy personifikovány hmyzem: prostě pro větší názornost.
Ovšem, Ctnost zde schází; kdyby autoři pustili na scénu dejme tomu včelu jako zosobnění Poslušnosti nebo pavouka jako personifikaci Skromnosti, zdál by se jejich kus asi méně pesimistickým. Že to neudělali, k tomu měli své důvody; zrcadlo, jež nastavili životu, bylo úmyslně a tendenčně křivé a pokřivilo by hubu i nejspanilejší lidské Ctnosti. A hle, zlomyslný trik se nad očekávání podařil: bezpočet lidí rozpoznal člověka v té pokřivené grotesce a uvědomil si, že je cosi ošklivého, ukrutného a nicotného i tam, kde není zvykem to hledat.

Nepsali jsme o lidech ani o havěti polní: psali jsme o jistých špatnostech.
A to, bůhví, není špinavý pesimismus, shledá-li se, že špatnost je něco všivého a mizerného; není to ovšem ani povznášející, ani originální, ale o to tu skutečně nešlo.
A tak měli spíš pravdu ti, kdo tuto komedii nazvali “obnošenou alegorií”. Namouduši je strašně obnošená, tak říkajíc koupená v Židech a ještě obrácená; ale věřte, morálku je těžko hlásat ve smokingu; smokingová morálka by také vypadala podstatně jinak než to, co jsme chtěli lidem říci touto hrou.

Kritik Jan Kopecký o hře napsal:

Byť Čapkové později vyvraceli podobné dalekosáhlé úmysly a omezovali svou kritiku jen na ty, kteří se v onom pokřiveném zrcadle poznají (viz Předmluvu), je nesporné, že tu divadlo usiluje analyzovat ne pouze ten či jiný určitý jev společenský, ne pouze ten či jiný určitý modus lidského soužití, nýbrž míní podrobit kritice a posoudit onu pospolitost samu, její úhrn a celek, její podstatu. Ať to jakkoli předmluvami popírají, metoda svědčí o něčem jiném. Tento pokus obchvátit lidstvo a říci mu do očí pravdu bylo ovšem něco do té doby v domácím dramatu nevídaného, neslýchaného. Tulák-poutník Čapků zjišťuje, že svět je miseria miseriæ, že mu vládne sobectví a pudy a že nikde není vidět světélko rozumu, které by ten zmatek prosvítilo.

A co po sobě zanechal naštvaný Jaroslav Hilbert, (1871 – 1936) – český dramatik a spisovatel, kritik agrárního Venkova?
Ten klade komedii hluboko pod R.U.R. a závěrečnou apostrofu života pokládá za pouhý „nálepek na hru po duchu nepovznášející, ba přitisklou hodně do malosti dolů“. (Venkov 11. 4. 1922.) Později svůj soud ještě zostřil: „Jest to hra člověka silně snižující… Říká se, že jest hořká a poučná – ne, jest pesimistická, nihilistická. Angličané, kteří mají úctu k sobě samým a k hodnotám, které hra napadá, ji odmítli, zralí duchové berlínští učinili totéž. U nás jsme byli bez sebe radostí, že člověk není víc než štěnice, neboť to odpovídalo naší chátrové protináboženskosti, materialismu a národnímu mrskačství… Zíral na vás pohled filosofické ostrosti, ale velmi jednostranný, negativní, nespravedlivý a zlý.“ (Venkov 31. 5. 1932.) Co není zcela zřetelné z hry samé, co nebylo zřetelné z úmyslu inscenátorů, ozřejmilo se hněvem kritika.

Krátké ukázky:

TULÁK sedí zamyšlen:
Dost, dost už viděls. Viděls všechny tvory sát jako vši na velkém těle bytí, v strašlivém hladu rozmnožit svůj podíl urvaný druhým. Žít, to značí brát, nu tedy ber i ty. Už dost jsem viděl.

KUKLA křičí:
Místo! místo! já se zrodím, z vězení celý svět osvobodím! Jaká ohromná myšlenka!

TULÁK:
Ta věčná rvačka o své malé já, ta sháňka hltavá, ta hmyzí péče svou vlastní malost zvěčnit ve svém rodu, nechci, už nechci!

1. MRAVENEC: Je mnoho lidí?
TULÁK: Mnoho. Říká se jim páni světa.
2. MRAVENEC: Ha! ha! Páni světa!
1. MRAVENEC: My jsme páni světa.

…..

PEDANT vběhne se síťkou na scénu: Ach, ty krásné exempláře!
TULÁK: Hej, načpak ty motýly chytáte? Nechte je, hrajou si.
PEDANT: Co, cože, hra? Hra je jen úvod k páření.
TULÁK: A co s nimi děláte, když je chytíte?
PEDANT: Cože? Motýl musí být určen, datován a vřazen do sbírky; ale nesetři pelu! Síťka budiž z jemného tkaniva! Motýl buď pozorně usmrcen stisknutím hrudi! A napíchnut na špendlík! A napnut papírovými proužky! Do sbírky uložen řádně vyschlý! Budiž chráněn před prachem a moly! Vlož do skřínky hubku s kyanidem!
TULÁK: A proč to všechno?
PEDANT: Z lásky k přírodě. Člověče, vy nemáte lásku k přírodě! – odbíhá.
TULÁK: Račte odpustit, já že jsem opilý? Račte dovolit, opilý jsem, ale hodný.

Obálku tohoto titulu u Borového vytvořil Ondřej Sekora.

The post Ze života hmyzu aneb co napsali o své nadčasové hře bratři Čapkové first appeared on Čítárny.

Když se v roce 1899 Ondřej Sekora (25. 9. 1899 – 4. 7. 1967) narodil, bylo Josefovi Ladovi a Josefovi Čapkovi dvanáct let. Záměrně ho uvádím do souvislosti s těmito dvěma dalšími významnými ilustrátory, protože všichni tři ovlivnili dobré jméno české ilustrace ve světě.
Všichni se tedy narodili ještě za Rakouska-Uherska a se vznikem tzv. První republiky se s veškerým elánem  nového státu vrhli do práce pro noviny. Nejenže byli schopni psát, především své články dovedli ilustrovat, s mnoha dalšími té doby dovedli nakreslit skvělé karikatury, načrtnout rychlé komentáře a přes ilustrační tvorbu pro noviny se postupně dostávali k ilustraci i psaní pro děti.

Snad ještě větší podobnost můžeme sledovat u Lady a Sekory, neboť ani jeden z různých důvodů nedokončil vysokoškolská studia výtvarných umění a akademici se poměrně dlouho zdráhali uznat jejich pravé místo v tvorbě nejen pro děti.
Dalo by se říci, že u některých skalních tento poněkud směšný postoj stále přetrvává. Čas sám však prověřil kvalitu jejich díla, dávno přesáhli svůj región a knížky s jejich obrázky jsou známy v mnoha zemích, a co je nejdůležitější, stále je dnešní děti čtou. V neposlední řadě musím také vzpomenout, že na různých aukcích, pokud se tam jejich díla objeví, rovněž cena jejich děl závratně roste.

Na několika ukázkách se pokusím demonstrovat jejich ilustrační práci a také kresby jejich současníků.
U Sekory je sice uvedena ukázka až z roku 1941, ale první obrázkový seriál pro děti Voříškova dobrodružství mu vyšel již v roce 1926. Ve všech ukázkách je patrné, že se ilustrací v novinách naučili linkovou narativní zkratkou vyjádřit velmi osobitě. Každý svým stylem, lze ale vysledovat i jistou podobnost.

Nejstarší z ilustrátorů těchto ukázek je Stanislav Lolek, kolega Ondřeje Sekory z brněnské redakce Lidových novin, i když téměř o dvacet pět let starší. Méně známý je František Bidlo, přítel Ondřeje Sekory, který pro svou protifašistickou karikaturu zemřel na konci války v německém pracovním táboře.

Ondřej Sekora v době narození.
Byl prvorozený z druhého manželství svého otce, včetně dvou děti z matčina prvního manželství jich bylo nakonec šest. Královo Pole, kde se narodil, je dnes součástí Brna. Otec byl učitelem, ale syn si ho příliš neužil, umřel, když mu bylo sedm let. Matka rozhodně neměla lehký život s tolika dětmi, přesto se jim snažila zajistit co nejlepší vzdělání. Ondřej Sekora začal studovat práva, ale brzy zjistil, že je mu tento obor vzdálený. Naštěstí se dostal do redakce Lidových novin, kde se právě seznámil s tolika významnými osobnostmi své doby. Navíc ho poslali na stáže do Francie, kdy se snažil doplnit techniku kreslení a malby.

Ve francouzské metropoli navázal také mnohá přátelství s českými výtvarníky, kteří tou dobou také v Paříži pobývali.
S redakcí Lidových novin se v roce 1928 přestěhoval do Prahy, kterou tak poznal až po Paříži. Stal se sportovním redaktorem, psal soudničky a později vedl v novinách dětský koutek. Uměleckoprůmyslovou školu navštěvoval v Praze 1929/1931 u Arnošta Hofbauera. Sám sportovně založený napsal a ilustroval vůbec první Pravidla rugby a v podstatě tuto hru v Čechách prosadil. Knížka Vaškův vítězný gól patří také k těm sportovním.

Naši kunsthistorici ho často přiřazují díky obrázkovým seriálům, které začaly vycházet právě v novinách a časopisech, stejně jako Ladu, k počátkům českého komiksu.
Já se osobně domnívám, že to jsou skutečně jen specifické, české obrázkové seriály a že komiks v pravém slova smyslu je jiný. Tyto kreslené seriály byly velmi oblíbené a samozřejmě je malovala i řada jiných autorů v té době, a kdyby v té době již u nás existoval animovaný film, tam by zřejmě našli vynikající uplatnění – v rozkreslování humorných dějových příběhů, vlastně předchůdcem filmového fázování.

Jiní bohužel rádi říkají, že Ondřej Sekora je český Walt Disney.
Neměl samozřejmě ty samé možnosti jako jeho americký o dva roky mladší kolega, ale rovněž vycházel poněkud z jiných tradic. Český obrázkový seriál je méně akční, více dějový a humor vychází spíše z pointy než ze situace.

Ferda Mravenec a Ondřej Sekora.
Sekorovy ilustrace Ferdy Mravence nejdříve doprovázel politické dění v Pestrém týdnu pro dospělé už v roce 1927 a až v roce 1936 vyšel knižně pro děti poprvé u nakladatele Hokra.
Rázem se stal velmi oblíbeným. Má všechny atributy správného kluka, je statečný, šikovný, kamarádský, čestný. Stal se vzorem a je až neuvěřitelné, kolik přírodovědců už řeklo, že se věnují této vědě díky příběhům Ferdy Mravence. Ještě dnes se dá v pozůstalosti nalézt, jak dalece se věnoval studiu přírodních věd a jak tento reálný základ do svých příběhů zpracoval. K Ferdovi přidal Brouka Pytlíka, který už není tak ideální se svými lidskými chybami, ale možná proto někdy i více oblíbený, Berušku a jiné drobné bytosti z hmyzího života. Prvním čtenářem, který prověřoval kvality příběhů, byl tehdy jeho syn Ondřej, který se narodil z druhého manželství v roce 1931.

Po Mnichovské dohodě, kdy se evropské západní velmoci dohodly obětovat Hitlerovi tehdejší Československo, se poměry v novinách a ve společnosti samozřejmě měnily, mnozí byli postupně vyhazováni ze zaměstnáni, někteří byli nakonec uvězněni a někteří fašistické běsnění nepřežili jako např. již zmíněný J. Čapek nebo F. Bidlo.
Již na počátku 20. století byla velká část inteligence a umělců zaměřena poněkud do levého směru politického spektra, druhá světová válka, zážitky z internací způsobily, že se po druhé světové válce někteří ještě více radikalizovali.

Tato skutečnost potkala také Ondřeje Sekoru, který rovněž na vlastní kůži zažil německý lágr, a já se domnívám, že při jeho životních zkušenostech je to více jak pochopitelné, i když dnešní mladí lidé jsou hotovi k rychlým odsudkům z nedostatku informací, a také propagandy.
Ale to je jiná záležitost, že zkušenosti generací jsou jaksi nesdělitelné.

Se vznikem státních nakladatelství se Ondřej Sekora velmi angažoval, byl jedním ze zakládajících zaměstnanců SNDK, předchůdce dnešního Albatrosu,
Byl tam redaktorem Knižnice pro nejmenší, která vycházela od roku 1949 a rovněž stál u zrodu vůbec první knížky, která v SNDK vyšla. Byl to výbor z K. J. Erbena: Říkej si a hraj, ilustrovaný dcerou Josefa Lady Alenou Ladovou.

V SNDK pracoval do roku 1952 a pak tvořil na tzv. na volné noze. Zakládal Dikobraz, do kterého pravidelně přispíval, pomáhal při začátcích vysílání pro děti v Československé televizi, jezdil na besedy s dětmi a mládeží, ilustroval řadu knih, přispíval do celé řady časopisů. Na chvíli dokonce uvěřil, že době idylických příběhů pro děti je již odzvoněno a některé jeho autorské didaktické knížky této doby nesou stopy tohoto ovlivnění. Došel však zadostiučinění, když jeho knížka Uprchlík na ptačím stromě byla součástí oceněné kolekce dětských knih na EXPO 1958 v Bruselu.

Vrátil se k hmyzímu světu a v roce 1959 vytvořil Čmeláka Aninku.
Ferda Mravenec se dětem vrátil, i když dlužno říci mnohé pozdější úpravy spíše Ferdovi škodily. Dle mého názoru jsou nejhezčí vydání právě ta, která vyšla u nakladatelství Hokr. Někdy chtěl také vyhovět zahraničním nakladatelům, a tak se v některých zahraničních vydáních objevují alternativní ilustrace nebo předsádky. Poslední léta ho stihla nemoc, pro kterou nemohl již pracovat a které nakonec v roce 1967 podlehl.

Co se dělo dál s dílem Ondřeje Sekory?
Stále vycházel doma i v zahraničí a kolem roku 1980 projevila o Ferdu Mravence zájem německá společnost. Mimo černobílé zpracování Hermíny Týrlové z roku 1943, který představoval vůbec první český loutkový film, a pětidílné poloplastické televizní série z roku 1977 s názvem Příhody Ferdy Mravence a TV seriálu ze stejného roku, také v režii Hermíny Týrlové, nebyl stále úplně filmově zpracován. Nikdo tehdy nevěřil, že se poměry železné opony v Evropě nějak radikálně změní, a proto dědic svolil Dilii k prodeji práv na filmová zpracování a tzv. merchandising německému partnerovi.
Obchodovat se zahraničím tehdy mohly pouze dvě určené organizace v oblasti knižní kultury a to: Artia a Dilia. Pouze jejich prostřednictvím se tyto obchody mohly uskutečnit.

Dlužno říci, že smlouva byla sepsána, ale bohužel velmi volně, a tak Němci změnili Ferdovi boty, místo něžného šátečku mu udělali motýlka a filmové příběhy přizpůsobily rychlé akční době. Tato práva mají až do roku 2016 a já věřím, že se Ferda Mravenec dožije nového a věrnějšího filmového zpracování.
Knížky se čtenářům vrátily v původní neupravované podobě.

První monografie se Ondřej Sekora dočkal až v roce 2003!!!
Vyšla pod názvem Ondřej Sekora / práce všeho druhu: osobnost a dílo. Autoři, historici Blanka Stehlíková, Věra Vařejková a Ondřej Sekora, syn poprvé důstojně připomněli tohoto autora a jen doufejme, že to není poslední práce tohoto druhu, je zde ještě velmi široké pole pro badatele a určitě se taková práce časem objeví.

The post Slavný Ondřej Sekora. Málo známé souvislosti světového ilustrátora first appeared on Čítárny.

Tři autoři podávají svůj fantazijní výklad lidské sposlečnosti. Hmyz, téma, které oslovuje spisovatelé stále a které je fantastickým a zároveň poučným podobenstvím i čtením plném souvislostí a moudrých nápovědí. Nechte se inspirovat a nebudete litovat.

Muž s fasetovýma očima. Wu Ming-yi
Ve Wu Ming-Yiho románovém světě se iluze, představy a sny proplétají s vědeckými poznatky a úvahami a v novém světle přibližují osudy románových postav, jejich osobní ztráty a složitá životní rozhodnutí. Román na pomezí vyprávění Haruki Murakamiho a jihoamerického magického realismu. Knihu ilustruje významný český ilustrátor Tomáš Řízek.
Více o knize:
Muž s fasetovýma očima. Tchaj-wanský magický realismus

Mravenci. Bernard Werber
Tajemný svět mravenčí civilizace, parodující v mnoha směrech civilizaci lidskou, záhadný příběh s hororovými prvky, překvapivý závěr. To je ve stručnosti vynikající kniha Francouze Bernarda Werbera Mravenci. Tato trilogie je zatím jeho nejsvětovějším dílem, ve kterém částečně popisuje ideální lidskou společnost, kde každý jedinec vykonává odbornou práci ve prospěch celku a kde není třeba vytvářet zbytečné kontrolní struktury a hierarchie moci.
Více o knize:
Mravenci a Bernard Werber. Bestselelrová trilogie. Podobenství mravenčího světa s lidskou civilizací

Ze života hmyzu. Karel a Josef Čapek
Hra a potažmo i kniha bratří Čapků Ze života hmyzu je svérázným zrcadlem lidské společnosti a vlastně celého bytí na této planetě. Už ve své době naštval příběh Tuláka-myslitele řadu lidí a jak píši bratři Čapkové: “zlomyslný trik se nad očekávání podařil: bezpočet lidí rozpoznal člověka v té pokřivené grotesce a uvědomil si, že je cosi ošklivého, ukrutného a nicotného i tam, kde není zvykem to hledat.”
Více o knize:
Ze života hmyzu aneb co napsali o své nadčasové hře bratři Čapkové

The post Mravenci, hmyz a lidská společnost. Tři podobenství o lidském světě first appeared on Čítárny.

Vybíráme knihy pro děti, za které se nemusíte ve vaší knihovně stydět. Knihy, jejchž kvalita je ověřena nejen generačním čtenářským zájmem, ale také kvalitními autory, překladateli, a ilustrátory.

Povídání o pejskovi a kocicce / Josef Čapek
Čapkovým nejsilnějším zdrojem podnětů a nejstálejší inspirací mu v této době byla jeho dcera Alenka, která právě dorůstala do školních let. Pro svou šestiletou posluchačku napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce s podtitulem jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech (1929).

K této knížce je dobré přiřadit také na svou dobu mimořádné knížky Karla Čapka Dášenka a Pudlenka, které ilustroval Josef Čapek.

Knihy džungli / Rudyard Kipling / ilustrace Adolf Born / překlad Skoumal
Kipling pro děti a skoro dospělé psal vlastně všechny své novely. Vynecháme-li první dvě, které ale nedosahují Kiplingových kvalit, pak v každé knihovně zjistíme, že nejznámější je Kniha džunglí (The Jungle Book, 1894, The Second Jungle Book, 1895).



Malý princ / Antoine de Saint-Exupéry / ilustrace Antoine de Saint-Exupéry
Jedno z nejslavnějších děl moderní světové literatury je z roku 1943 a je něčím, co by mělo být v knihovničce snad každého. Nadčasově psaná knížka v sobě skrývá obrovský poklad, celou pokladnici lidských vlastností, dobrých i zlých a pokaždé vás přinutí se zamyslet. Nad smyslem příběhu o malém galaktickém cestovateli, nad svoji současnou situací i nad svojí vlastní minulostí

První strom pohádek / Jan Vladislav / ilustroval Stanislav Kolíbal
Sbírka krátkých i delších pohádkových příběhů, napínavých, veselých i poučných zaujímá přední místo v knihovničkách několika generací českých čtenářů, a nepotřebuje proto příliš představovat. Dvanáct mandelů pohádek českých, slovenských, anglických, německých, ale i tatarských, čínských, portugalských, japonských či senegalských, zavede děti do podivuhodného světa, kde na ně čekají chytrá zvířátka, stateční pasáčkové i zlatá jablka. Roste tam i krásný zlatý strom, který má dvanáct větví, na každé větvi po jednom hnízdě a v každém hnízdě po mandeli vajec, po mandeli vajíček z jasného křišťálu: stačí jen rozbít skořápku a v každém najdeš pohádku.

Opici král / Wu Čcheng-en / ilustrace Zdeněk Sklenář
Klasický román čínské fantastické literatury o putování mnicha Tripitaky pro posvátná buddhistická písma. Na nebezpečné cestě jej doprovází opičí král Sun, znalý čar a kouzel, a pomáhá mu překonávat nástrahy, které mu kladou zlá božstva. Nadpozemská dobrodružství a líčení bojů s démony milují celé generace čtenářů.

Alenka v kraji divů aneb jak vystoupit z klece své omezenosti s ilustracemi M.Prachatické
Hlavní postava, neustále ohromená Alenka, v bezděčných reakcích na imaginativní svět plný podivuhodností. Tvrdohlavá dívka s rázným řešením fantasijních zápletek, způsobených obyvateli říše divů.
Zjevně ochotná a přívětivá, ale i neústupná až tvrdošíjná, přitom stále dětsky sympatická. Carroll logicky svazuje absurdum světa v celé šíři, líčená přirozenost i znalost dětského chování, zaručily dílu světové uznání a přerod v klasiku.

České pohádky Jana Drdy s ilustracemi Josefa Lady
Ve své době však lidé považovali Drdu za svého pohádkového krále.
Dětem připomínal silou a moudrou dobrotou bernardýna.” jak napsal Jan Martinec v knize Nejlepší dramatik je život. Jan Drda dělal ve svém životě osobní rozhodnutí podle svého nejlepšího svědomí. Jako všichni v té době velkých společenských proměn, ale v jádru byl člověl dobrý a v jeho knihách to je cítit. V knihách čtenář velmi lehce pozná, kdo lže a kdo je upřímný.

Hans Christian Andersen a jeho slavné pohádky s ilustracemi Jiřího Trnky
Hans Christian Andersen (1805-1875) byl velmi zajímavý člověk s neobyčejným životním osudem. Dnes si ho automaticky spojujeme se slovem pohádky a matně se nám snad vybaví Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty a třeba i O princezně na hrášku. Andersen byl však za svého života spisovatel v nejširším smyslu: psal básně, romány, povídky, dramata. To vše jako syn z chudé rodiny, jejž na výsluní zájmu dánské i světové literatury vyzvedla péče dobrodinců a mecenášů, díky kterým vystudoval střední i vysoké školy své doby. Je zvláštní, že zůstal světu znám právě jako pohádkář, ba jako jeden z nejslavnějších pohádkářů vůbec.

Carl Sandburg – Pohádky z bramborových řádků s Pacovskou a Skálou
První kniha „pohádek“ vyšla Carlu Sandburgovi v roce 1922. Sandburg je prý psal pro své tři dcery. A pak si vědomě stanovil cíl – vytvořit moderní pohádky jako protiklad evropské pohádkové tradici s jejími rytíři, draky a princeznami. Vznikl vskutku jedinečný text. Je to text psaný básníkem, pro něhož není primární vyprávět příběh, ale především vyvolávat obrazy.

The post Pohádky pro děti. Tucet oblíbených a také velmi kvalitních knížek first appeared on Čítárny.