Režisér John Carpenter zobrazuje ve svých filmech vládu pracující proti vlastním občanům, populaci mimo realitu, šílenou technologii a budoucnost děsivější než jakýkoli horor.

Faktem bohužel je, že dnešní svět se dostává do bodu, o kterém irský básník Yeats řekl, že věci se rozpadají a na světě začíná vládnout anarchie.

Tuto konvergenci jsme viděli v nedávné historii v hitlerovském Německu, částečně v Chruščovovském a Brežněvovském SSSR, v Mussoliniho Itálii, v Maově Číně…
Začíná to vzestupem silných demagogů, nadvládou politiky zaměřené primárně na zisk, propagací a ospravedlňováním válek, bezcitným pohrdání základními lidskými právy a důstojností lidských bytostí…

Přesto, že tyto postupy a fakta jsou velmi dobře známá a popsána, opakujeme stále stejné chyby.
A to jak v národním, tak mezinárodním měřítku.

Ve společnosti se díky prodejným médiím a vytváří trhliny, vznikají polarity v rodinách a přátelích, čtvrtích a komunitách, které udržují obyvatelstvo v emočním napětí, bez schopnosti racionálně vyhodnocovat situaci.

Jasným faktem je, že žijeme pod tíhou bezpočtu tyranií, velkých i malých, maskovaných za „lepší dobro“, uváděných na trh jako benevolence, vynucovaných ozbrojenou policií a prováděných elitní třídou vládních úředníků, kteří jsou do značné míry chráněni před vlastními činy.

Příliš dlouho lidé zavírali oči před všemi druhy vládních prohřešků
– plány na zabavování majetku, korupce, sledování, nekonečné války, militarizovaná policie, soukromá vězení řízená ziskem a tak dále –
protože dávali přednost vždy tomu menšímu zlu.

Nevyhnutelnou pravdou však je, že vláda – prostřednictvím svých aktů uchvácení moci, brutality, podlosti, nelidskosti, nemorálnosti, chamtivosti, korupce, zhýralosti a tyranie – se stala téměř k nerozeznání od zla, o kterém tvrdí, že s ním bojuje.
Ať už to forma terorismu, mučení, obchodování s drogami, obchodování se sexem a dětmi, nájemné vraždy, násilí, krádeže, pornografie, vědecké experimenty nebo jiné ďábelské prostředky způsobující lidstvu bolest, utrpení a otroctví.

To, co jsme popsali, je podstata filmu Oni žijí (They Live, 1988), Carpenter na nás přenáší znepokojivý mrazivý pocit i dnes.

John Carpenter je nejvíc známý svým hororovým filmem Halloween (1978),
který předpokládá, že existuje forma zla tak temná, že ji nelze zabít. Carpenterovo dílo je naplněno silnou obavou z rozpadu naší společnosti, zejména vlády.
Carpenter zde zobrazuje vládu pracující proti vlastním občanům, populaci mimo realitu, šílenou technologii a budoucnost děsivější než jakýkoli horor.

Ve filmu Útěk z New Yorku (Escape from New York,1981)
Carpenter představuje fašismus jako budoucnost Ameriky.

Ve filmu Věc (The Thing 1982),
remaku stejnojmenné sci-fi klasiky z roku 1951, Carpenter předpokládá, že se všichni stále více odlidšťujeme.

V Christine (1982),
filmové adaptaci románu Stephena Kinga o autě posedlém démony, technologie projevuje svou vlastní vůli a vědomí a jde do vražedného řádění.

Ve filmu V zajetí šílenství (In the Mouth of Madness, 1994)
Carpenter poznamenává, že zlo roste vždy, když lidé ztrácejí „schopnost rozpoznat rozdíl mezi realitou a fantazií“.

Ale vraťme se k filmu Oni žijí (They Live, 1988).

Dva migrující pracovníci zjišťují, že svět není takový, jak se zdá. Ve skutečnosti je populace ve skutečnosti kontrolována a vykořisťována mimozemšťany pracujícími v partnerství s oligarchickou elitou. Po celou dobu bylo obyvatelstvo – blaženě nevědomé skutečné agendy v jejich životě – ukolébáno do samolibosti, indoktrinováno do souladu, bombardováno rušivými vlivy médií a hypnotizováno podprahovými zprávami vysílanými z televize a různých elektronických zařízení, billboardů a podobně.

Teprve když bezdomovec John Nada (který hraje do puntíku zesnulý Roddy Piper ) objeví pár upravených slunečních brýlí – Hoffmanovy čočky –, Nada uvidí, co se skrývá pod vymyšlenou realitou elity: kontrola a otroctví.

Když se na to podíváme optikou pravdy, elita, která se jeví jako lidská, dokud se nesundá ze svých převleků, je ukázána jako monstra, která zotročila občany, aby je kořistili.

Stejně tak billboardy šíří skrytá, autoritativní sdělení:
žena v bikinách v jedné reklamě ve skutečnosti divákům nařizuje „OŽEŇ SE A ROZMNOŽUJ SE“.
Stojany na časopisy křičí „KONZUMUJ A POSLOUCHEJ“.
Svazek dolarových bankovek v ruce prodejce prohlašuje: “TO JE VÁŠ BŮH.”

Při pohledu přes Nadinu Hoffmanovu čočku některé další skryté zprávy, které se vtloukají do podvědomí lidí, zahrnují:
ŽÁDNÉ NEZÁVISLÉ MYŠLENKY,
ZAŘAĎTE SE DO DAVU,
ODEVZDEJTE SE,
SPĚTE DÁL,
KUPUJTE A DÍVEJTE SE NA TELEVIZI,
NEPOUŽÍVEJTE PŘEDSTAVIVOST
NEZPOCHYBŇUJTE AUTORITY

Tato indoktrinační kampaň vytvořená elitou v Oni žijí (They Live, 1988) je bolestně známá každému, kdo studoval úpadek jakékoliv kultury.

Občané, kteří nemyslí sami za sebe, poslouchají bez otázek, jsou poddajní, nezpochybňují autoritu, nemyslí mimo rámec a spokojí se s tím, že mohou sedět a bavit se, jsou občané, které lze snadno ovládat.
Tímto způsobem poskytuje Carpenter svým filmem Oni žijí (They Live, 1988) vhodnou analogii naší vlastní zkreslené představy o životě v jakémkoliv policejním státě, o tom, co filozof Slavoj Žižek nazývá diktaturou v demokracii, „neviditelným řádem, který se soustředí na udržování vaši zdánlivé svobody“.

Jsme krmeni řadou pečlivě vymyšlených fikcí, které nemají žádnou podobnost s realitou.
Nehledě na to, že máme:
17 600krát vyšší pravděpodobnost, že zemřeme na srdeční choroby než na teroristický útok;
11 000krát vyšší pravděpodobnost úmrtí v důsledku letecké nehody než v důsledku teroristického spiknutí zahrnujícího letadlo;
1 048krát vyšší pravděpodobnost, že zemřeme při dopravní nehodě než teroristický útok,
8krát vyšší pravděpodobnost, že nás zabije policista než terorista,
předali jsme kontrolu nad svými životy vládním úředníkům, kteří s námi zacházejí jako s věcmi

Jak varuje Bearded Man ve filmu Oni žijí (They Live, 1988):
„Rozkládají spící střední třídu. Stále více lidí chudne. Jsme jejich dobytek. Jsme chováni pro otroctví.”

Díky novým technologiím většina vstoupila do iluze a odmítají se zabývat pravdu.

Od chvíle, kdy se narodíme, až do smrti, jsme indoktrinováni do víry, že ti, kteří nám vládnou, to dělají pro naše vlastní dobro.
Pravda je ale naprosto jiná.

Mocnosti chtějí, abychom se cítili ohroženi silami mimo naši kontrolu (teroristé, pandemie, masové střelby, falešné válečné ohrožení…).

Chtějí, abychom se báli a byli závislí na vládě a jejích militarizovaných armádách kvůli naší bezpečnosti a blahobytu.
Chtějí, abychom si byli navzájem nedůvěřiví, rozděleni svými předsudky a jeden druhému po krku.
Jsme jen o málo více než postradatelné zdroje, které je třeba použít, zneužít a zlikvidovat.

STUDIE:
Ve skutečnosti studie provedená Princetonskou a Northwestern University dospěla k závěru, že např. vláda USA zdaleka nezastupuje většinu amerických občanů.
Místo toho studie zjistila, že vládě vládnou bohatí a mocní, neboli takzvaná „ekonomická elita“.
Kromě toho výzkumníci dospěli k závěru, že politiky přijaté touto vládní elitou téměř vždy upřednostňují zvláštní zájmy a lobbistické skupiny.

Opakem demokracie je diktatura!
S takto zjednodušenou představou o světě je možné manipulovat s miliardami lidí, aniž by to tušili.
Andreas Popp

Dnes je každému zřejmé, vládne oligarchie převlečená za demokracii a pravděpodobně jsme na cestě k fašismu – formě vlády, kde vládnou zájmy soukromých korporací, peníze a lidé jsou považováni za pouhé nevolníky, které je třeba kontrolovat. 
Buďte si jisti, že až se fašismus kdekoliv konečně ujme, základní formy vlády zůstanou: fašismus se bude jevit jako přátelský.
Zasednou zákonodárci.
Budou volby a zpravodajská média se budou nadále zabývat zábavou a politickými drobnostmi. Souhlas ovládaných však již nebude platit.
Skutečná kontrola konečně přejde na oligarchickou elitu ovládající vládu v zákulisí.

Zní vám to povědomě?
Pak je zřejmé, že nám nyní vládne oligarchická elita vládních a korporátních zájmů.
Přešli jsme do „korporativismu“ ( upřednostňovaného Benito Mussolinim ), což je poloviční bod na cestě k plně rozvinutému fašismu.

Korporativismus je místo, kde ti NEVOLENÍ vládnou nad většinou.
V tomto ohledu nejde samozřejmě o demokracii.
Je to forma vlády shora dolů, která má děsivou historii typickou pro vývoj, ke kterému došlo v minulosti v totalitních režimech: policejní státy, kde je každý sledován a špehován, zadržován kvůli menším přestupkům ze strany vládních agentů, umístěn pod policejní kontrolou a umístěn do zadržovacích (koncentračních) táborů.

Aby nakonec vypukl fašismus v plné síle, bude třeba, aby většina lidí souhlasila s tím, že je to nejen účelné, ale také nezbytné.
Ale proč by lidé souhlasili s tak zrůdným represivním režimem?
Odpověď je jediná: strach.
Strach rozvijí mezi lidmi stupidní chování.
Strach je metoda, kterou politici nejčastěji používají ke zvýšení moci vlády.

A jak většina sociálních komentátorů uznává, a většina lidí to velice citlivě vnímá, svět prostupuje atmosféra strachu:
strach z terorismu, strach z policie, strach z našich sousedů a tak dále.

Propaganda strachu byla docela efektivně využívána těmi, kdo chtějí získat kontrolu, a přeměňuje obyvatelstvo v ustrašené, poddajné, zpacifikované zombie spokojené s pochodem v souladu s vládními diktáty.

To nás přivádí zpět k filmu Oni žijí (They Live, 1988), který se od toho našeho tolik neliší.
Jak podotýká jedna z postav:

„Chudých a podtřídy přibývá.
Rasová spravedlnost a lidská práva neexistují.
Vytvořili represivní společnost a my jsme jejich nevědomými spoluviníky.
Jejich záměr vládnout spočívá ve zničení vědomí.
Byli jsme ukolébáni do transu.
Učinili nás lhostejnými k sobě, k ostatním.
Soustředíme se pouze na svůj vlastní zisk.”

I my jsme zaměřeni pouze na vlastní potěšení, předsudky a zisky. Narůstá počet chudých a lidí na hranici chudoby.
Nespravedlnost roste.
Nerovnost roste.
Zájem o lidská práva téměř neexistuje.
Jsme ukolébáváni do transu, lhostejní k ostatním.

Bez ohledu na to, jakými hrozbami se krmí strach, jsme zmanipulováni, abychom věřili, že pokud budeme nadále konzumovat, poslouchat a mít víru, věci se vyřeší.
POZOR! To ale nikdy neplatilo o rozvíjejících se režimech.
Teprve až ucítíme, jak na nás dopadá kladivo korporátního fašismu, bude už pozdě.

Postavy, kterými Carpenter obsazuje filmy, jsou mimořádně vhodným příkladem pro pochopení v čem žijeme my.
Carpenterovy filmové figury stále věří v ideály svobody a rovných příležitostí.
Jejich přesvědčení je staví do neustálé opozice se zákonem a establishmentem, ale přesto jsou bojovníky za svobodu.

Když například John Nada zničí mimozemský hypno-vysílač ve filmu Oni žijí (They Live, 1988), probudí se po svobodě.
Jak Nada nezapomenutelně prohlašuje: „Přišla jsem sem žvýkat žvýkačku a kopat do zadku. A už mi došla žvýkačka.“

CO JE DŮLEŽITÉ!

Je třeba být aktivní a zaujímat stanovisko k tomu, co je opravdu důležité!!!
Přestaňte se nechat snadno rozptylovat nesmyslnými politickými podívanými a věnujte pozornost tomu, co se v zemi skutečně děje.

Jak objasňuje Whitehead ve své knize Battlefield America: The War on the American People a v jejím fiktivním protějšku The Erik Blair Diaries:
Skutečná bitva o kontrolu nad tímto národem se odehrává na okrajích silnic, v policejních autech, na tribunách pro svědky, po telefonu. linky, ve vládních úřadech, v kancelářích firem, na chodbách a učebnách veřejných škol, v parcích a na zasedáních městských rad a ve městech po celé této zemi.

Pokud žijí tyrani, utlačovatelé, vetřelci, vládci, je to jen proto, že „my lidé“ spíme.

Zpracováno podle článku John W. Whiteheada v The Rutherford Institute

The post John Carpenter. Quo vadis. Filmy o principech ovládání společnosti first appeared on Čítárny.