“Of Ants and Dinosaurs” je jedinečná kniha od světového čínského autora. Liou Cch’-sin (Liu Cixin) je znám především svými science fiction romány. Tato kniha, která dosud nevyšla v češtině (2025) je specifická tím, že se zaměřuje na zkoumání komplexních témat, jako je spolupráce, hluboké časové rozměry a interakce mezi různými živočišnými druhy.

Kniha je napsána formou eseje a úvah, a nabízí jak vědecké poznatky, tak i filozofické úvahy o vztahu mezi lidmi, přírodou a vývojem. Liou zde často používá metafory, jako jsou mravenci a dinosauři, k ilustraci svých myšlenek o tom, jak malé a velké organismy interagují v ekosystému a jak mohou malé změny mít dalekosáhlé důsledky.

Obsah knihy tak kombinuje prvky vědeckého diskurzu s imaginací a zkoumá otázky ohledně evoluce, přežití, technologie a budoucnosti lidstva. Autor využívá své schopnosti vyprávět příběhy, aby čtenářům přiblížil složité koncepty a myšlenky.

Hlavní myšlenky a témata esejistické knihy:

Kniha se zabývá konceptem evoluce a přizpůsobivosti různých druhů, přičemž využívá mravence i dinosaury jako metafory pro různé přístupy k přežití. Dinosauři reprezentují velké, dominující síly, které mohou být náchylné k vyhynutí, zatímco mravenci symbolizují menší, ale nezbytné prvky ekosystému, které jsou obvykle odolnější.

Autor zkoumá, jak spolupráce mezi jedinci (mravenci) může vést k úspěchu, zatímco konkurence (dinosauři) může být konečná. Diskutuje o tom, jak se malé a velké organismy navzájem ovlivňují a jak mohou malé skupiny v přírodě fungovat efektivněji než jednotlivci velkých skupin.

Liou Cch’-sin se zamýšlí nad náhodnými událostmi v evoluci a jak mohou mít dalekosáhlé důsledky. Odráží se v tom i otázka osudu a toho, jak mohou být události v přírodě nevyzpytatelné.

Autor se dotýká také tématu technologie a jejího vlivu na přirozený svět. Diskutuje o tom, jak technologie může změnit dynamiku mezi lidmi a přírodou, a klade otázky o tom, zda může lidstvo najít rovnováhu mezi pokrokem a ochranou životního prostředí.

Kniha je psaná v v čtivém esejistickém stylu, přičemž autor často používá analogie a metafory, aby podpořil své myšlenky.
Dobře propletené vědecké poznatky s filozofickými úvahami činí text přístupným i pro širší publikum.

The post Liou Cch’-sin. O mravencích a dinosaurech aneb jaký má člověk vztah k universu first appeared on Čítárny.

O současnosti coby „zlaté éře dinosauří paleontologie“ se mluví již nějaký ten rok. Je to ale pravda? Skutečně prožíváme období největšího rozkvětu poznání této skupiny druhohorních plazů? Osobně se domnívám, že tomu tak skutečně je.

Nejen, že máme nyní k dispozici nejmodernější technologie pro detailní výzkum dinosauřích fosilií, ale je také objevováno množství nových lokalit a na výzkumu samotném se podílí dosud nejvíc lidí v historii paleontologie. Úplně nejlepším a nejpřesvědčivějším indikátorem této skutečnosti je ale prostý počet nových druhů dinosaurů, popisovaný v posledních letech.

Již v roce 1990 publikoval americký paleontolog Peter Dodson studii nazvanou Counting dinosaurs: How many kinds were there? (Sčítání dinosaurů: Kolik jejich druhů existovalo?), v níž ukázal, jak výrazně se zvýšil počet nově popsaných dinosaurů za posledních 20 let (mezi lety 1970 až 1990).[1] Oproti předchozím 146 rokům od formálního popisu prvního dinosaura (1824 až 1969), kdy to bylo celkem 170 platných rodů, popsali paleontologové za pouhých dvacet let následujícího období celých 115. To znamená, že přes 40 % všech do té doby popsaných dinosauřích rodů bylo uvedeno do vědeckého povědomí v pouhých posledních 12 % celkové doby od popisu prvního dinosaura.[2]

Téměř polovina všech známých dinosaurů tedy byla v době vydání studie popsána zhruba v poslední osmině celkové doby trvání výzkumu dinosaurů. Dodson s kolegou publikoval aktualizovaný výčet ještě v roce 2006, ten už však nyní můžeme pominout.[3]Snadno přitom dokážeme zjistit, zda je v současnosti situace v tomto směru ještě lepší, a zda tedy skutečně žijeme ve „zlatém věku dinosauří paleontologie“.

Pojďme se nyní podívat na posledních zhruba dvacet let (2000 – 2019) a vytvořit podobnou, ale aktualizovanou statistiku. Jaký bude její výsledek? Mějme přitom na paměti, že číselné údaje mohou být zatíženy menší statistickou chybou i faktem, že na vědecké platnosti některých započítaných taxonů se paleontologové nemohou dodnes s naprostou jistotou shodnout.

Jedním z dinosaurů, které popsal sám autor statistiky z roku 1990 Peter Dodson, je i vývojově primitivní ceratopsinní ceratopsid Avaceratops lammersi, formálně popsaný v roce 1986. I tento menší rohatý dinosaurus z Montany, žijící v době před 77 miliony let, byl tedy zahrnut do původní statistiky. Na snímku odlitek kostry ve filadelfské Akademii přírodních věd. Kredit: Daderot, Wikipedie (volné dílo)

Čísla mluví jasně. Z celkového počtu 1067 vědecky platných druhů, popsaných dle mé osobní statistiky celkově od roku 1824, tvoří druhy popsané v posledních dvou desetiletích, tedy přibližně od počátku nového století a tisíciletí, skutečně velký podíl.
Konkrétně bylo v roce 2000 popsáno 19 platných druhů. V roce 2001 to bylo 26 druhů, v roce 2002 pouhých 10 platných druhů, v roce 2003 již 32 druhů, v roce 2004 21 druhů a v roce 2005, kdy jsem zakládal tento blog, to bylo již 33 druhů a o rok později dokonce 36.

V roce 2007 to bylo rovných 30 druhů, o rok později 21 druhů a v roce 2009 to už bylo 42 nových druhů. V rekordním roce 2010 to bylo 64 nových druhů, o rok později pak 50 druhů a v roce 2012 38 nových druhů. Rok 2013 přivítal 40 nových druhů a rok 2014 36. V roce 2015 bylo popsáno 33 nových druhů, o rok později o jeden méně (32) a v roce 2017 pak 41. V loňském roce to bylo 38 nových druhů a letos (pouze ke konci července 2019) pak prozatím 32 druhů.

Součtem dostaneme číslo 674 druhů, což znamená, že za posledních 20 let, tedy v posledních 10,2 % času od prvního popisu bylo představeno světu neuvěřitelných 63,2 % známých dinosauřích druhů!
Téměř dvě třetiny všech dinosaurů tedy byly popsány pouze v posledních dvou dekádách. Z toho v posledních deseti letech (2010 až zatím 2019, zhruba 5,1 % celkové doby) to bylo 404 druhů. I to činí ohromný podíl z celkového počtu, konkrétně 37,9 %. Více než třetina dinosaurů byla tedy objevena za posledních deset let, ačkoliv první z nich byl popsán již před téměř dvěma stoletími! Průměrně bylo také za poslední dekádu v každém dílčím roce popsáno v průměru více než 40 nových druhů, a to ještě letos nejsme s počty zdaleka u konce.
Za jediný rok je tedy v poslední době popsáno víc dinosauřích druhů, než kolik vědci představili světu za několik desetiletí během prvních objevů v 19. století.

Otázkou je, kolik nových druhů ještě můžeme objevit?
Podle jedné studie z roku 2016 existovalo v průběhu druhohor maximálně necelých 2500 druhů dinosaurů, což by znamenalo, že se již skutečně blížíme k maximu možného z hlediska objevů a popisů nových druhů.[4] Ještě snad někdo pochybuje, že právě nyní žijeme ve zlatém věku dinosauří paleontologie?

Short Summary in English: Of about 1067 valid dinosaur species (as of July 2019) about 674 (or 63.2 %) were described in the last 20 years. In the last 10 years (2010-2019) 404 valid species were described so far, which makes 37.9 % of their total number. We are truly living in the golden age of dinosaur paleontology.

Odkazy:

VLADIMIR SOCHA / DINOSAURUSbLOG >>

https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_dinosaur_genera

http://www.polychora.com/dinolist.html

https://paleobiodb.org/

[1] Viz odkaz https://www.vet.upenn.edu/people/faculty-clinician-search/PETERDODSON

[2] Dodson, P. (1990). Counting dinosaurs: how many kinds were there? PNAS, 87: 7608-7612. doi: https://doi.org/10.1073/pnas.87.19.7608

[3] Wang, S. C. & Dodson, P. (2006). Estimating the diversity of dinosaurs. PNAS, 103(37): 13601–13605. doi: 10.1073/pnas.0606028103

[4] Starrfelt, J.; Liow, L. H. (2016). „How many dinosaur species were there? Fossil bias and true richness estimated using a Poisson sampling model“. Phil. Trans. R. Soc. B., 371 (1691): 20150219. doi: 10.1098/rstb.2015.0219

The post Proč většina dinosaurů byla objevena až v posledních dvaceti letech first appeared on Čítárny.

Přece jen se ještě jednou vracíme k osobnosti Zdeňka Buriana, i když jen velkou oklikou – také druh Tyrannosaurus rex, stejně jako mnohem méně známá Stegopelta landerensis, byl vědecky popsán v roce umělcova narození, tedy 1905.

Když byl koncem října 1905 druh T. rex oficiálně představen světu, malému Zdeňkovi bylo teprve 8 měsíců. Z gigantického teropodního dinosaura, kterého později mnohokrát výtvarně ztvárnil, by měl určitě velkou radost už tenkrát – a to ještě neznal Scottyho!

K objevu tohoto možná největšího známého suchozemského dravce všech dob totiž došlo až přesně deset let po umělcově smrti.
Psal se rok 1991 a v pustinách kanadské provincie Saskatchewan pracoval tým paleontologů z Royal Saskatchewan Museum v hlavním městě provincie Regina. Doprovázel je také profesor střední školy ve městě Eastend, jistý Robert Gebhardt. Právě on měl to štěstí spatřit po téměř 68 milionech let pozůstatky obřího exempláře tyranosaura, který bude později znám jako Scotty (nebo také pod katalogovým označením RSM P2523.8).

Fosilie objevil v sedimentech pozdně křídového souvrství Frenchman dne 16. srpna 1991, ale teprve v červnu roku 1994 mohly začít vykopávky, vedené opět zmíněným muzeem z města Regina.[1] Gebhardt se dokonce zprvu domníval, že se jedná pouze o jakési železité konkrece a nikoliv o fosilní kosti, což se později ukázalo jako mylné. Vedoucím vykopávek byl Rob Borden a jeho kolegové Tim Tokaryk a John Storer, kteří byli přítomní i při Gebhardtově objevu fosilií.

Nápadně velké rozměry zkamenělých kostí byly lákavé a nový jedinec tyranosaura byl ihned označen za jednoho z největších známých exemplářů druhu T. rex, později často porovnávaného s proslulou Sue z Chicaga.
Bohužel se ale ukázalo, že vyprostit celou fosilii nebude vůbec jednoduché, protože byla uvězněna v železitém pískovci a nebylo snadné jednotlivé kosti kvalitně a bezpečně očistit a vypreparovat. Paleontologové pracovali na tomto exempláři celých dvacet let a několikrát se na lokalitu objevu vraceli, aby získali další, dosud chybějící fragmenty fosilních kostí a zubů.[2]
Celý proces také značně zpomalila výrazná velikost jednotlivých částí kostry.

Pro jednoho z pouhých 12 v té době známých poměrně kompletních jedinců tyranosaura se brzy vžila přezdívka Scotty, a to podle lahve skotské whisky, kterou členové týmu objevivšího kostru na oslavu svého nálezu popíjeli.[3] Scotty je nyní jednou z nejkompletnějších tyranosauřích koster na světě, a to zhruba z 65 až 70 % (podle objemu kosterního materiálu).[4]

V roce 2010 začal mladý paleontolog Scott Persons z Univerzity v Albertě zkoumat a měřit jednotlivé kosterní části různých exemplářů druhu T. rex se záměrem zjistit, který z nich byl skutečně největší.

Tento výzkumný projekt byl ukončen až na jaře 2019, kdy na základě obvodu stehenní kosti Scottyho Persons doložil, že se pravděpodobně jednalo o nejmohutnějšího známého jedince druhu T. rex vůbec. Měl být ještě zhruba o 5 % hmotnější než dosud rekordní Sue, a to konkrétně svými 8870 kg vůči 8460 kg u exempláře z Jižní Dakoty. Odhadovaná délka rovných 13 metrů rovněž Scottyho zhruba o 70 cm staví do popředí před slavnější Sue, objevenou o pouhý rok dříve.
Problém je pouze v tom, že jednotlivé kosterní fragmenty u různých jedinců tyranosaurů se velikostně liší a rozdíl 5 % je příliš malý na to, aby šlo snadno vyloučit statistickou chybu. Jinými slovy, nevíme s jistotou, zda skutečně byl Scotty větší než Sue, jejich velikost je přibližně stejná. Máme tedy před sebou nejméně dva jedince druhu T. rex, u nichž tělesná hmotnost pravděpodobně výrazně přesáhla 8000 kilogramů, což z nich činí jedny z největších známých suchozemských predátorů (a teropodních dinosaurů) vůbec.[5]

Pokud bychom brali výpočet hmotnosti od Personse a jeho kolegů za bernou minci, pak můžeme konstatovat, že Scotty byl téměř 4,5 milionkrát těžší než nejdrobnější současný teropod kalypta nejmenší[6], více než 20 tisíckrát těžší než nejmenší známý druhohorní teropod Microraptor zhaoianus[7] a více než stokrát těžší než průměrný dospělý muž.

Scotty by také vyvážil asi osm osobních automobilů, dva středně velké slony africké a nákladní automobil. Histologický výzkum kostí dále odhalil, že Scotty byl nejspíš velmi starý exemplář, který zahynul ve věku kolem 30 let (Sue se dožila „jen“ asi 28 až 29 let). Není jisté, zda se jednalo o samce či samici, zajímavý je ale objev patologií na kostře (zlomené a znovu srostlé pravé žebro, ocasní obratel a otvor za očnicí), které dokládají, že i tento jedinec byl pokousán jiným tyranosaurem.
Nechybí také možné doklady o parazitické infekci prvokem, vzdáleně příbuzným bičence drůbeží, v podobě otvorů na čelistech.[8] Tato pravěká obdoba trichomoniózy byla zřejmě specifická pro druh T. rex a jeho nejbližší vývojové příbuzné, protože se s ní setkáváme zejména u tohoto druhu.[9]

Scotty je dnes k vidění nejméně ve dvou trvalých expozicích (v Eastendu a Regině) a replika jeho kostry už byla vystavována v Japonsku i jinde. Do budoucna se zřejmě bude jednat o jednu z nejslavnějších fosilií dravého dinosaura na světě, konkurující i proslavené Sue.

Pohled na repliku kostry „Scottyho“ v instituci T.rex Discovery Center z jiného úhlu. Ať se ale podíváte jakkoliv, nepochybně vás ohromí svou mohutností a celkovými rozměry. Samotná stehenní kost tohoto tyranosaura je dlouhá 133 cm a váží kolem 90 kilogramů. Scotty žil v období nejsvrchnější křídy (geologický stupeň maastricht), asi před 68 až 66 miliony let a dožil se věku kolem 30 let. Dosud není jisté, zda šlo o samce nebo samici.

Kredit: Muhsatteb; Wikipedie (CC BY-SA 4.0)

Titulní foto: Tyrannosaurus rex, Muzeum ROM, Toronto, credit Mik Herman

Odkazy:

https://blogs.scientificamerican.com/laelaps/is-scotty-the-biggest-t-rex-maybe-not/

https://en.wikipedia.org/wiki/Specimens_of_Tyrannosaurus#%22Scotty%22:_RSM_P2523.8

https://www.smithsonianmag.com/smart-news/meet-scotty-largest-and-longest-lived-t-rex-ever-found-180971808/

https://www.royalsaskmuseum.ca/trex

https://www.newscientist.com/article/2197485-huge-t-rex-fossil-suggests-many-dinosaurs-were-bigger-than-we-thought/

———

[1] Viz odkaz https://royalsaskmuseum.ca/trex/visit/exhibits/the-cretaceous

[2] Viz odkaz https://www.nytimes.com/2019/03/28/science/scotty-t-rex-fossil.html

[3] Viz odkaz https://www.folio.ca/paleontologists-identify-biggest-tyrannosaurus-rex-ever-discovered/

[4] W. Scott Persons, Philip J. Currie & Gregory M. Erickson (2019). An Older and Exceptionally Large Adult Specimen of Tyrannosaurus rex. The Anatomical Record. doi: https://doi.org/10.1002/ar.24118

[5] Viz odkaz https://www.nationalgeographic.com/science/2019/03/worlds-biggest-t-rex-found-in-canada-scotty-dinosaur/

[6] Viz odkaz http://animaldiversity.org/accounts/Mellisuga_helenae/

[7] Benson, R. B., Hunt, G., Carrano, M. T., Campione, N. and Mannion, P. (2018). Cope’s rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology, 61: 13-48. doi:10.1111/pala.12329

[8] Viz odkaz https://www.cbc.ca/news/canada/saskatchewan/sask-scotty-trex-biggest-ever-1.5068830

[9] Wolff, E. D. S.; Salisbury, S. W.; Horner, J. R.; Varricchi, D. J. (2009). Hansen, D. M. (ed.). „Common Avian Infection Plagued the Tyrant Dinosaurs“. PLoS ONE. 4 (9): e7288. doi: 10.1371/journal.pone.0007288

The post Jak byl objeven tyranosaurus Scotty a je skutečně nejmohutnější ze všech? first appeared on Čítárny.

Karel Zeman, český režisér, animátor a výtvarník, je považován za jednoho z nejvlivnějších tvůrců světového filmu, zejména díky své schopnosti kombinovat živé herectví s animací a speciálními efekty.

Jeho filmy, jako například *Cesta do pravěku* (1955), *Vynález zkázy* (1958) nebo *Baron Prášil* (1962), oslovily publikum po celém světě a získaly mezinárodní uznání, například na filmových festivalech v Benátkách či Bruselu.
Zemanův unikátní styl, inspirovaný viktoriánskými ilustracemi a technikami raného kina (např. Georgese Mélièse), mu vynesl přezdívku “český Méliès”.
Jeho dílo ovlivnilo světové filmaře jako Terry Gilliam nebo Tim Burton a dodnes inspirouje nové generace tvůrců. Díky tomu se stal symbolem světovosti české kinematografie.

V roce 2023 vyšla kniha od kolektivu dvanácti autorek a autorů, kteří analyzují známý film Karla Zemana Cesta do pravěku, jehož natáčení začalo před sedmdesáti a který vznikal mezi roky 1953 a 1954 (premiéru měl 5. srpna 1955).

Publikace sestává ze čtyř oddílů s tituly Zeman a Verne; Produkce, distribuce, recepce; Film pro děti a výchova; Fantastika jako žánr.
Část Zeman a Verne zahrnula i studii Ley Mohylové Poetika vědecko-fantastických děl Julesa Verna v trikových filmech Karla Zemana, přičemž studie zdaleka nezůstává jen u toho, co Zeman ve finále dotvořil, nýbrž také u toho, o čem snil a mluvil, co plánoval, i čteme (mimo jiné): „Například podle Ondřeje Neffa patří Cesta do středu Země k Vernovým nejfantastičtějším románům a z dnešního pohledu působí fantasticky zvláště setkání s pravěkým člověkem v podobě lidského obra.“

Právě Cestu do středu Země sice Karel Zeman nikdy nezfilmoval, avšak byl Vernem prodchnut od dětství a celý život se vracel k jeho románům. Výslovně pak hovoří o jejich „romanticko-fantastické dobrodružnosti“ a pro film postupně adaptoval knihy Dva roky prázdnin, Na kometě a Vynález zkázy; nicméně s francouzským snílkem byla již během natáčení spojována rovněž Cesta do pravěku. Zrovna tak v řadě recenzí zveřejněných po premiéře.

Dodejme také, že Zeman podle více zdrojů zvažoval v šedesátých letech realizaci celého seriálu, a to nikoli televizního, Tajuplný svět Julia Verna.
Ten měl hrdě sestávat z adaptací Cesty na Měsíc, Dvaceti tisíc mil pod mořem, Robura dobyvatele, Doktora Oxe, Ocelového města a už zmíněné Cesty do středu Země.
Bohužel se muselo u vzdušných zámků slevit, ale znáte-li Zemanovy filmy, uvědomíte si, že jsou uvnitř nich zaklety sekvence snad každého z právě vyjmenovaných románů. A není-li to pasáž, jde o variaci: například chlapcovo setkání s kapitánem Nemo, který ho zachrání.

Lea Mohylová navíc statí dokazuje, že se styčné body s verneovkami projevily ve veškerých složkách Zemanových filmů, takže rovněž v rovině tematické, motivické, narativní a fikčně-fantastické. Ke všemu i v charakterech postav. Odkazy na Julese Verna vidíme i úvodem Cesty do pravěku, kde mají formu původních rytin z Cesty do středu Země, z nichž jedna zachycuje souboj druhohorních oblud na hladině podsvětního moře. Sporu asi nebude, že to byla právě verneovka Cesta do středu Země jednou ze Zemanových inspirací.

Celým inspiračním komplexem se pak zabývá Ivan Adamovič ve finále svazku. Už ve Slovníku českých autorů sci-fi přitom označil za přední předlohu k Cestě zapadlý román Arnošta Cahy V pravěkém světě (1927).
Je sice pravda, že sama režisérova dcera Ludmila vliv románu v korespondenci s Adamovičem ze srpna 2015 popřela a že pamatovala na jeho absenci v otcově knihovně, ale mohl být koneckonců v knihovně či paměti druhého z obou scénáristů, Josefa Aloise Novotného.

Ivan Adamovič dále připomíná, že ve filmu původně měli vystupovat jen dva kluci, jeden z nichž si říkal Jiří, a to je i synopse Cahovy knihy.
Navíc… Původně se ti hrdinové měli do pravěku přenést pouze ve snu, jak to dělají i v knížce V pravěkém světě. O té Zeman „nikdy nemluvil“, tvrdí jeho dcera, ale to nic nemění na tom, že ji znát mohl.
V původním románu se ovšem hrdinové ocitají na břehu šumícího moře a u trilobitů hned úvodem, načež opakovaně procitají ve stále mladších a mladších érách. Tento princip film úplně otočil, takže sled geologických údobí začíná ve čtvrtohorách. Jinak je podobnost značná.

Nemělo by ale smyslu příliš bádat nad tím, co všecko Mistr Zeman a Mistr Novotný měli zakleto kdesi v hlavách, když nahazovali scénář, a tak taky Adamovič prvořadě srovná Cestu do pravěku s celou spoustou knih, které jí „podezřele“ předcházely a které se jí podobají. V tom či onom, každá v něčem.

Například roku 1925 vyšel český překlad románu polského autora Erasma Majewského V hlubinách země (1896) a hned roku 1926 následovala i Caprona, země divů od Edgara Rice Burroughse (zfilmovaná teprve roku 1974).

Roku 1941 a znovu roku 1951 se objevuje v Čechách i Obručevova Plutonie (1924), jejíž hrdinové se – stejně jako chlapci v Cestě do pravěku – pohybují cestou po řece k moři, přičemž začínají ve čtvrtohorách a „sestupují“ do druhohor. Zřejmě další z podnětů?
Najisto nevíme a následoval ještě Běhounkův a Junkův (kresby) komiks Výprava Toma Bartona (časopis Vpřed 1946/1947) a z roku 1948 je kniha Filmařova dobrodružství v pravěku Dominika Filipa, kde se po cestě tunelem (ve filmu jde o jaskyni) octneme na místě, odkud lze den za dnem pronikat… pokaždé do jiné geologické éry.

Sborník Cesta do pravěku do sebe taky zahrnul studii Doubravky Olšákové Cesta do tajů vědeckého ateismu. Stať film sleduje jako „náboj“ nenásilné indoktrinace dětského diváka.
„Svět nestvořil Bůh,“ sugeruje umělecké dílo. „Ale bylo to takhle.“ Téhož proticírkevního aspektu se ve své kapitole dotýká i Adamovič a poukazuje na paradox, že v letech 1954-1957, a tedy souběžně, vzniklo v režii Eduarda Hofmana animované Stvoření světa na motivy kreseb Jeana Effela. Ano, jen krajně humorný pohled na pána Boha, bezpochyby ale v duchu Starého zákona.

Z hlediska pedagogického a coby vhled do srdce dětského kolektivu (který ve filmu překvapivě nemá velitele) zkoumá pak Zemanův film studie Martina France – a herectvím i neherectvím představitelů obírá se Kateřina Šrámková ve studii Zemanovi malí dobrodruzi. Velice svébytnému a zvláštnímu odstupu účinkujících chlapců od dějů, které v pravěku sledují z loďky, se pak věnuje Martin Forejt, a připomeňme známý postřeh, že se Zemanovy montáže (až na výjimky skutečně nemají přímou interakci s pozorovateli) linou jen po levém břehu řečiště (a pravou stranou „toku času“ jsme především my, diváci).

Trochu divné je také to, že se kluci vůbec či takřka nebojí.
Filmu to vytýkali od začátku a není v tom smyslu realistický, samozřejmě. Ale Zeman a Novotný nechtěli být ve všem realisty, a kdyby se podvolili, krásným snímkem by se asi nesl od počátku do konce dětský jekot. Anebo by hrdinové plavidlo otočili hned po setkání s mamutem.

Lukáš Skupa je v téže knize autorem stati s podtitulem K historii produkce a mediální reflexe Cesty do pravěku – a rezignovaně, ale informovaně připomínání, že si Američani udělali vlastní verzi díla, distribuovanou i po Spojeném království:
Takovémuto přizpůsobování se trhu se anglicky říká repackaging a zde se stal přizpůsobitelem režisér Fred Ladd. Roku 1960 představil Zemanův film americkému publiku jako Cestu na počátek věku a při premiéře se distributoři dokonce pokoušeli vzbudit dojem, že kluci hrající hrdiny pocházejí z New Yorku.

I to je bezvadné na knize Cesta do pravěku, že se stal jejím spoluautorem sám režisér: prostřednictvím svého původního scénáře. Jmenuje se ještě Výlet do vesmíru. Scénosled dlouhého kombinovaného filmu, Novák tu podepsán není a text existuje ve strojopise s datem 1953. Je uložen v Národním filmovém archivu a pro účel knihy byl přepsán (str. 228-291). Při srovnání s filmem je to ryzí, kosmická science fiction, v níž chlapci putují vesmírem na planetu, která má jejich vytouženou prehistorii demonstrovat. Ale už nedostala šanci. Někdo přišel s postřehem, že je pro potřeby filmu pouť zbytečná, když… Když už jednu pouť dílo má: tu do hlubin času. Ony jsou dvě pouti v jedné knize vždy moc a nic na tom nemění, že uspěla díla, kde jsou poutí celé přehršle.

Cesta do pravěku je dodnes ikonickou.
Navzdory výhradám, že se tu – vedle trilobita – otiskuje doba vzniku až moc. A rozhodně víc než v adaptacích Barona prášila a verneovek. Ale film má atmosféru a funguje skvěle i díky trikům, na kterých měli vedle režiséra zásluhu Antonín Horák a Jindřich Liška.
Zemanovým asistentem byl tehdy Vladimír Svitáček a odborným poradcem sám paleontolog Josef Augusta. I dík němu se promítlo do vzezření oblud maximum ze slavných maleb Zdeňka Buriana.
Byl prvním režisérem, který ztvarnil svět prehistorických zvířat. Američaně ho už jenom kopirovali, když tvořili Jursky park.

Cesta do pravěku, dobrodružná věda.
Napsali Ivan Adamovič, Nobujuki Cugata, Matěj Forejt, Martin Franc, Jakub Jiřiště, Martin Mišúr, Lea Mohylová, Doubravka Olšánková, Lukáš Skupa, Kateřina Svatoňová, Kateřina Šrámková a Karel Zeman. Jako 2. svazek edice České kino vydala Nakladatelství Academia a Casablanca. Praha 2023. 312 stran.

Cesta do pravěku (1955, 2019) CZ HD trailer rest. filmu – YouTube

The post Cesta do pravěku. Karel Zeman. Zajímavosti kolem legendárního filmu first appeared on Čítárny.

Překvapivé čtivá kniha o posledních dinosaurech, jejich náhlého zániku a neuvěřitelného zmrtvýchvstání v posledních sto třiceti letech. Je až neuvěřitelné, kolik podrobností o životě dinosaurů i jejich současníků dokázali vědci zjistit. Dnes již nemusí používat jen krumpáče a kladívka – při zkoumání dinosauřích fosílií se uplatňují také počítače a laboratorní chemikálie. Paleontologové již odhalili takové anatomické detaily dinosaurů, se až tají dech.

Dobrodružná cesta do prehistorie
Kdo by se alespoň jednou v životě nechtěl podívat do prehistorie jako hrdinové filmu Cesta do pravěku? Kdo by nezatoužil, podobně jako hrdinové Jurského parku, setkat se majestátními dinosaury? Sáhnout si na jejich hrubou kůži, cítit jejich horký dech, poslouchat dusot jejich masivních nohou…
Nic takového bohužel zatím není možné, a na tom se zřejmě nic nezmění ani v budoucnu. Přesto se podobně smělé vizi můžeme alespoň částečně přiblížit.

Na naší planetě jsou totiž stále místa, na která jako by čas zapomněl. Jedním z nich jsou vyprahlé liduprázdné pustiny východní Montany na severu Spojených států amerických.
Právě odtud byla v uplynulých třinácti desetiletích popsána celá plejáda posledních dinosaurů z konce období křídy. Populární a fantastičtí tvorové jako Tyrannosaurus, Triceratops nebo Ankylosaurus obývali před více než 65 miliony let zdejší ekosystémy a zanechali po sobě miliony roztroušených fosilizovaných kostí nebo koster v různém stadiu kompletnosti. Tato kniha přináší poutavý a detailní pohled na poslední dinosaury z geologického souvrství Hell Creek, tedy od Pekelného potoka.

Autor knihy, který se v létě roku 2009 sám aktivně podílel na vykopávkách v Montaně, vám představí historii místních výzkumů i samotné dinosaury, jejichž zkameněliny patří dodnes k nejúžasnějším odkazům druhohorní éry.

Dinosauři od Pekelného potoka / Vladimír Socha / ilustrace Vladimíra Rimbaly + obrazová příloha, 200 stran / Motto, 2009

Vladimír Socha je absolventem Pedagogické Fakulty Univerzity Hradec Králové. Od září roku 2007 pracuje jako pedagog, od roku 2013 pak také jako odborný pracovník na královéhradecké Hvězdárně a planetáriu. Zároveň se věnuje četným aktivitám zaměřeným na popularizační, přednáškovou a literární činnost. V současnosti je autorem osmi vlastních knih o dinosaurech (viz níže), tří brožurek s tematikou pravěku a přispěvatelem několika populárně-naučných periodik.

„Dotýkat se pozůstatků živočicha, proti jehož stáří například ani celá doba existence egyptských pyramid nepředstavuje víc než mrknutí oka (z pohledu dinosaurů nehraje doba několika tisíciletí vůbec žádnou roli) je prostě fantazie. Samozřejmě však asi jen pro toho, kdo umí takovou nevšední situaci ocenit. Účast v roli dobrovolníka na vykopávkách v americké Montaně byla pro všechny z nás nepochybně poctou a trochu i splněním dětského snu.“
Vladimír Socha

Ukázky z knihy: Jak rychle tyranosauři běhali?

Velmi zajímavou problematikou je také rychlost pohybu těchto velkých teropodů.
Problematika lokomoce velkých dravých dinosaurů patří k nejoblíbenějším tématům celé dinosauří biomechaniky. Kdo by si ostatně při vzpomínce na film Jurský park nevybavil scénu, kdy obří dravec pronásleduje ujíždějící džíp až do rychlosti kolem 50 km/h? Na druhou stranu však známe také rekonstrukce kolosálního dvounohého dinosaura coby pomalého, rozvážně kráčejícího tvora neschopného rychlých reakcí a pohybů.
Kde se tedy skrývá pravda?
Byl Tyrannosaurus rozeným sprinterem nebo spíše zásadovým chodcem? Můžeme tyto informace z pouhých fosilních kostí nějakým způsobem vydedukovat? Stroj času zatím nemáme, proto nemůžeme nikdy vyslovit definitivní verdikt. Jedno je však při současném stavu znalostí téměř jisté. Skutečnost leží nejspíš někde uprostřed mezi oběma zmíněnými extrémy.

Americký paleontolog Henry Fairfield Osborn, který druh Tyrannosaurus rex v roce 1905 popsal, byl ohromen tím, jak dlouhé a relativně štíhlé končetiny tento teropod měl.
Sám dokonce napsal, že v případě tohoto dravce šlo o „kombinaci ničivé síly a rychlosti“. Rozhodně tedy neplatí, že čím blíže současnosti, tím výše se pohybovaly odhady rychlosti a pohybových dovedností tyranosaura. Vůbec nejodvážnější byl v tomto ohledu známý paleontologický rebel Robert T. Bakker (nar. 1945), který již v 80. letech navrhl pro populárního dinosaura maximální rychlost přes 65 nebo dokonce 80 km/h! Takový silně nadsazený údaj můžeme pochopitelně smést ihned ze stolu.
Suverénně nejrychlejšími dinosaury byli ornitomimosauři, tedy “pštrosí dinosauři”, velmi lehce stavění běžci s nápadně štíhlýma a dlouhýma nohama. Rychlost byla jedinou jejich ochranou před velkými tyranosauridy, žijícími ve stejných ekosystémech. Je pravděpodobné, že při běhu dosahovali rychlosti v rozmezí 50-80 km/h. Ornitomimosauři byli ovšem (až na výjimky) elegantní a štíhlí tvorové s hmotností maximálně několika set kilogramů, nikoliv šestitunoví obři! Vezmeme-li tedy v úvahu základní fyzikální a biomechanické zákonitosti, musíme odhady pro takto těžkého tvora výrazně snížit.

Tyrannosaurus vážil zhruba tolik, co dospělý slon africký (Loxodonta africana), není tedy od věci vzít v úvahu lokomoční schopnosti tohoto recentního chobotnatce.
Ostatně žádné jiné zvíře daných rozměrů se již po souších naší planety nepohybuje, snad s výjimkou o trochu menšího slona indického (Elephas maximus). Na základě toho, co víme o fyzikálních limitech sloního pohybu, můžeme směle konstatovat, že jakýkoliv údaj nad 50 km/h je pro dospělého jedince tyranosaura prakticky nemyslitelný. Sloni dokážou vyvinout maximální rychlost hbité chůze kolem 25 km/h (opravdu chůze, protože chobotnatci v pravém smyslu běhat nemohou, stále mají alespoň dvě končetiny v kontaktu s podložkou).
Vědecky nepotvrzené pozorování lovců a zoologů v terénu hovoří dokonce o rychlostech kolem 40 km/h, což už se rovná špičkovým lidským sprinterům. Při srovnání slonů s vyhynulým teropodem je však nutná kritičnost a je třeba nedopouštět se vytváření přehnaných paralel. Tyrannosaurus byl bezpochyby bipední (dvounohý) živočich, jehož tělesný tvar, proporce nohou i umístění těžiště těla se od sloních proporcí výrazně liší.

The post Dinosauři od Pekelného potoka. Vynikající popularizující kniha Vladimíra Sochy first appeared on Čítárny.

Ve své skvělé knize Největší show pod Sluncem britský evoluční biolog Richard Dawkins přesvědčivě předkládá důkazy pro evoluční teorii a na konci textu uvádí také tristní výsledky výzkumu obeznámenosti americké veřejnosti s některými základními fakty o přírodě. Dawkins v dodatku knihy píše, že v letech 1982 až 2007 se v anketách téměř polovina (40 až 47 %) dotazovaných respondentů vážně domnívala, že Země a lidstvo jsou mladší než 10 000 let.

Ve Velké Británii, autorově domovské zemi, byla sice situace lepší, ale s více než pětinou (22 %) respondentů rovněž nevěřících v dějiny delší než 10 tisíciletí je výsledek opět alarmující. Tato fakta samozřejmě úzce souvisejí s otázkou kreacionismu (s nímž podle Dawkinse plně souzní asi 40 % všech Američanů), kterou se zde ale zabývat nebudeme.

Spíše si ještě připomeneme jeden Dawkinsem citovaný výzkum, který už bude přímým odrazovým můstkem k aktuální události.
Na dotaz, zda „dávní lidé žili ve stejné době jako dinosauři“, odpovědělo neuvěřitelných 42 % tureckých respondentů kladně. Lepší je situace například v České republice (souhlasí 15 % dotázaných) nebo ve Švédsku (souhlasí 9 %).[1] Uspokojivý výsledek by však měl být hluboko pod pěti procenty.

Každopádně ve světle těchto poznatků zajímavě vyzní i nový výzkum, jehož výsledky byly před několika dny publikovány ve Spojených státech. Ty dokládají, že se Dawkins se svým, mírně řečeno, skeptickým pohledem na úroveň znalostí zejména americké populace příliš nemýlil.

Podle zveřejněných dat se totiž bezmála polovina (46 %) Američanů zcela vážně domnívá, že dinosauři ještě nevyhynuli a dosud se s nimi můžeme setkat v některých odlehlých částech světa!
Od kreacionismu zde tedy přecházíme do tematiky poněkud zdivočelé kryptozoologie. Na tomto místě je samozřejmě vhodné doplnit, že dinosaury jsou zde míněni pouze neptačí dinosauři, tedy klasické druhohorní formy – nikoliv ptáci, které v podstatě můžeme považovat za jedinou přežívající skupinu dinosaurů.[2]

Nový výzkum nechala provést společnost Boat Rocker Studios jako reklamní akci na sérii svých dětských animovaných pořadů o dinosaurech s názvem Dino Ranch.[3]
Ani další výsledky nejsou příliš povzbudivé. Z dvou tisíc dotazovaných dospělých Američanů zhruba 40 % stále věří, že dinosauři žili před pouhými 10 000 až 2000 lety a pětina z nich se dokonce domnívá, že vyhynuli teprve před stoletím!
Více než polovina (54 %) dotazovaných pak uvedla, že dinosauři podle jejich názoru žili pouze v Severní Americe a Africe, což je vzhledem k velmi populárním objevům v Číně, Mongolsku nebo Argentině přinejmenším zarážející.[4]

Je až šokující skutečností, jak velké procento populace v západních zemích nemá správnou představu o době existence, vyhynutí i o celkovém významu druhohorních „neptačích“ dinosaurů. Na ilustraci představa pozdně jurského ekosystému na území současného Portugalska s malými ptakopánvými a obřími sauropodními dinosaury. Kredit: Vladimír Rimbala, titulní ilustrace k autorově knize Pravěcí vládci Evropy (nakl. Kazda, 2020).

V průměru si pak dotazovaní byli schopni vybavit pouze čtyři jména dinosaurů (Tyrannosaurus rex přitom jasně dominoval), to už jsou však vcelku očekávatelné výsledky.
Možná překvapivější je skutečnost, že dvě třetiny respondentů nedokázaly identifikovat obrázek sauropoda rodu Brontosaurus a polovina pak dokonce ani ikonického ceratopsida rodu Triceratops.

Spíše humorným příspěvkem do problematiky je statistických šest dotazovaných z deseti, věřících, že byl skutečně vědecky popsán rod „Doyouthinktheysaurus“ (při přečtení vznikne věta „Do you think they saw us“, neboli „Myslíš, že nás viděli?“; což je vtípek, který se objevil i v sérii Jurských parků).
Tato skutečnost však vypovídá spíše o špatné schopnosti vlastního úsudku a získávání relevantních informací respondenty. Smutnější je pak výsledek dotazu na společnou existenci (neptačích) dinosaurů a pravěkého člověka, v níž věří celých 30 % dotazovaných.

Abychom ale zakončili výčet v pozitivním duchu, výsledky také ukázaly, že nové a korektní informace o dinosaurech mnohem lépe než dospělí zpracovávají děti.
Vášeň pro druhohorní plazy je totiž přetrvávajícím fenoménem a ten má navíc spíše vzestupnou tendenci.[5] Tři čtvrtiny dotazovaných dospěláků přímo uvedlo, že jejich děti jsou na tom z hlediska znalosti tematiky dinosaurů mnohem lépe, než oni sami. Taková je tedy realita zcela aktuálního výzkumu ve Spojených státech amerických, zhruba stejně (byť nejspíš o trochu lépe) by na tom měla být také Evropa. Podobný výzkum s téměř identickými výsledky přitom probíhal například již v roce 2015, což dokládá, že jde patrně o setrvalý stav.

Na tomto místě podotkněme, že cílem článku není nikoho zesměšňovat nebo odsuzovat. Jde pouze o zamyšlení se nad možnými konsekvencemi těchto nelichotivých výsledků.
Jistě by přitom někdo mohl namítat, že se o nic důležitého nejedná a dinosauři jsou s výjimkou ptáků již 66 milionů let mrtví[6], proč bychom se tedy o ně měli zajímat? Je přitom pravdou, že v běžném životě se bez znalostí o dinosaurech drtivá většina populace zcela bez problémů obejde, to samé je ale možné říci také o ekologii, globálním oteplování, humanní medicíně a jiných v delším časovém horizontu již velmi důležitých tématech. Není potřeba, aby všichni z nás byli experty ve většině vědeckých oborů, což samozřejmě ani není možné, jistý pevný vědomostní základ by ale převážná část populace v rozvinutých zemích přece jenom měla mít. A pokud si i v roce 2021 téměř každý druhý Američan zcela vážně myslí, že tyranosauři žili ještě v období starověkého Říma nebo dokonce na počátku 20. století, pak je rozhodně něco špatně.

Fosilie dinosaurů v expozicích muzeí i jiných vzdělávacích institucí můžeme obdivovat už téměř dvě století. Přesto ještě dnes téměř polovina Američanů věří, že dinosauři ve své klasické podobě buď vůbec nevyhynuli nebo zmizeli teprve před několika staletími až tisíciletími. Na snímku o dvanáct let mladší autor článku u lebek dvou jedinců druhu Tyrannosaurus rex v prostorách Museum of the Rockies (Bozeman, Montana), dne 12. 7. 2009.
Kredit: Vlastní snímek autora.

Odkazy k dalšímu studiu:

https://www.studyfinds.org/half-americans-think-dinosaurs-still-on-earth/

https://www.fox29.com/news/dinosaurs-definitely-still-exist-survey-says-46-in-us-think

https://www.unilad.co.uk/news/almost-half-of-americans-think-dinosaurs-definitely-still-exist-poll-finds/

https://www.cnet.com/news/um-survey-finds-41-percent-of-americans-believe-humans-and-dinosaurs-lived-together/

https://today.yougov.com/topics/lifestyle/articles-reports/2015/06/18/jurassic-world

———

[1] Dawkins, R. (2011). Největší show pod Sluncem: Důkazy evoluce. Argo/Dokořán (edice zip, svazek 20), Praha (str. 377-383).

[2] Chiappe, L. M. (2009). Downsized Dinosaurs: The Evolutionary Transition to Modern Birds. Evolution: Education and Outreach. 2 (2): 248–256. doi: 10.1007/s12052-009-0133-4

[3] Viz například odkaz https://www.boatrocker.com/boat-rocker-studios/kids-and-family/kids-and-family-details/2020/Dino-Ranch/default.aspx

[4] O’Donovan, C.; et al. (2018). Dinosaurs reveal the geographical signature of an evolutionary radiation. Nature Ecology & Evolution. 2: 452-458. doi: 10.1038/s41559-017-0454-6

[5] Glut, D. F.; Brett-Surman, M. K. (1997). Dinosaurs and the media. The Complete Dinosaur. Bloomington and Indianapolis: Indiana University Press (str. 675–706). ISBN 978-0-253-33349-0.

[6] Schulte, P.; et al. (2010). The Chicxulub Asteroid Impact and Mass Extinction at the Cretaceous-Paleogene Boundary (PDF). Science. 327 (5970): 1214–1218. doi: 10.1126/science.1177265

The post Nedovzdělanost u Američanů ohledně evoluční teorie je katastrofální. Dawkinsonovy příklady first appeared on Čítárny.

Dinosauři byli v mnoha ohledech výjimeční. Nikdy před nimi ani po nich se neobjevili tak dlouzí, vysocí či těžcí suchozemští tvorové. Ale celková velikost je jen jedním z fascinujících aspektů těchto druhohorních plazů. Dinosauří rekordmani vynikali například také největšími a nejdelšími krky, ocasy, trupy, končetinami, hlavami, rohy, zuby či drápy. A rozhodně nejde jen o rozměry – z dosud objevených druhů můžeme vybrat také dinosaury nejstarší, nejmladší, nejrychlejší, nejvíce obrněné, nejrozšířenější nebo třeba nejbizarnější. Právě o nich se dočtete v knize Vladimíra Sochy dinosauři – rekordy a zajímavosti.

Jak velký byl největší dinosaurus v porovnání s autobusem?
Kolikrát objemnější bylo největší dinosauří vejce v porovnání se slepičím?
Jak rychle běhali dinosauří „sprinteři“?
Kolika let se dinosauři dožívali?
Kteří dinosauři dokázali přibrat na váze až 55 kilogramů za jediný den?
Rekordně velká nebo malá jsou také dosud objevená a popsaná dinosauří fosilní vajíčka nebo otisky stop. To vše a mnoho dalšího o extrémech ve světě dinosaurů vám nyní vůbec poprvé takto souhrnně a přehledně nabídne tato kniha.

Dnes už známe i barvu opeření a texturu kůže některých dinosaurů, základní tvar a velikost jejich vnitřních orgánů, přibližnou délku života a tempo jejich růstu, rychlost metabolismu i pravděpodobnou tělesnou teplotu a spoustu dalších úžasných podrobností, nad kterými by paleontologům minulých generací doslova zůstával rozum stát.
V současnosti je popsáno hodně přes tisíc druhů tzv. neptačích dinosaurů, a není tedy od věci vytvořit jakousi jejich Guinnessovu knihu rekordů, abychom mohli obdivovat ty nejzajímavější ze zajímavých. Právě takovou publikací je kniha dinosauři – rekordy a zajímavosti.
Všechny v ní uvedené informace se zakládají na pevných faktech, publikovaných v odborných studiích v prestižních vědeckých časopisech.

Unikátní publikaci doplňují také originální a anatomicky přesné ilustrace výtvarníka a ilustrátora pravěku Vladimíra Rimbaly, které vám představí dinosauří rekordmany jako žádná jiná kniha, která kdy byla přinejmenším v České republice vydána. Už tedy neváhejte a začtěte se do ní – zjistíte, že svět dinosaurů byl ještě více fascinující, než jste si dosud možná mysleli.

Vladimír Socha (* 1. ledna 1982) publicista, pedagog, autor populárně naučné literatury a popularizátor paleontologie i přírodních věd jako takových. je absolventem Pedagogické Fakulty Univerzity Hradec Králové. Od roku 2007 do roku 2015 pracoval jako pedagog a od roku 2013 působí jako odborný pracovník Hvězdárny a Planetária v Hradci Králové. Dlouhodobě se věnuje popularizaci paleontologie, zejména přednáškové i literární činnosti a vystupuje v pořadech Českého rozhlasu a České televize. Je autorem mnoha knih o dinosaurech, pravěku a astronomii a pravidelně přispívá do několika populárně-naučných magazínů a blogů. Jeho webová stránka Dinosaurusblog.com byla roku 2017 nominována na cenu Magnesia Litera a jedna z jím vydaných knih v roce 2016 na cenu Zlatá stuha. Jeho hlavními zájmy jsou paleontologie obratlovců, dějiny přírodních věd, astronomie a historie obecně. V knize DINOSAUŘI – rekordy a zajímavosti uplatnil svoji zálibu v rekordních statistikách všeho druhu a seznamuje čtenáře s mnoha NEJ ze světa dinosaurů.

Vladimír Rimbala (* 26. listopadu 1978) se po ukončení Střední zemědělské školy ve Spišské Nové Vsi a povinné vojenské služby rozhodl cestovat a po různých životních zkušenostech, také po osmi letech strávených na severu Norska, se rozhodl žít v Čechách. Cestování a všeobecný zájem o přírodu, pravěk, historii a umění ho přivedly k ilustrování knih a coby samouka též k vytvoření unikátního stylu kresby a malby. Spolupracoval na knihách a článcích Jaroslava Mareše a Vladimíra Sochy či na tvorbě rekonstrukcí rozličných pravěkých tvorů pro Martina Kundráta.

The post Dinosauři. Rekordy a zajímavosti ze zmizelého světa aneb víte kolika let se dinosauři dožívali first appeared on Čítárny.

Zdaleka nejznámějším a nejlepším nálezem dinosauřích fosilií z našeho území je „kutnohorský ornitopod“, který byl roku 2017 pojmenován Danielem Madziou (spolu s Clintem Boydem a Martinem Mazuchem) jako Burianosaurus augustai. Je pojmenovaný po malíři Burianovi a paleontologu a spisovateli Augustovi.
Ani v případě tohoto dinosaura, žijícího počátkem pozdní křídy, nemáme k dispozici příliš kompletní fosilní materiál, proto jeho přesnou podobu neznáme.
Mohl však vypadat podobně jako jiný evropský bazální zástupce kladu Iguanodontia, rabdodontid druhu Zalmoxes robustus. Tento menší býložravý dinosaurus obýval území současné východní Evropy v období nejpozdnější křídy, asi před 70 až 66 miliony let. Byl tak zhruba o 25 milionů let mladší než burianosaurus, celkově se mu ale mohl velikostí, anatomickými znaky i způsobem života podobat.

Větší druh Zalmoxes shqiperorum byl s délkou až 4,5 metru a hmotností až kolem 250 kg poněkud mohutnější, oproti burianosaurovi však rozměrově příliš nevynikal.

Český ornitopod se totiž s délkou asi 3 až 4 metry nacházel přibližně mezi oběma druhy.
Zalmoxes je znám podle objevů fosilií na území rumunské Transylvánie, kde je poprvé popsal již baron Franz Nopcsa v roce 1899, tehdy ještě pod rodovým jménem Mochlodon.
Až o víc než století později, v roce 2003, však stanovil nové rodové jméno Zalmoxes americký paleontolog David B. Weishampel a jeho kolegové, když prováděli celkovou revizi fosilního materiálu a stanovili nový druh Z. shqiperorum.[6] Rodové jméno dinosaura odkazuje k božstvu starověkých Dáků zvanému Zalmoxis (někdy psanému jako Zalmoxes), postavě, která podle pověsti na tři roky zmizela a poté se znovu objevila, oplakávána jako dávno mrtvá.
A stejně tak baron Nopcsa podle mínění Weishampela a jeho kolegů vyprostil zkameněliny dinosaura z jeho pomyslného hrobu a zajistil jim nesmrtelnost vědeckým popisem a pojmenováním. Jedno z nejkurióznějších dinosauřích vědeckých jmen bylo rázem na světě.

Kostra druhu Zalmoxes shqiperorum, menšího pozdně křídového ornitopoda, žijícího na území současného Rumunska. Burianosaurus augustai, žijící zhruba o 25 milionů let dříve na našem dnešním území, mohl vypadat podobně. Zde rekonstrukce kostry v expozici Přírodovědného muzea v Bruselu. Kredit: Ghedoghedo, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

Celý článek:https://dinosaurusblog.com/2020/06/08/jak-vypadal-burianosaurus/

The post Burianosaurus augustai. Tak se jmenuje nejznámější český dinosaurus first appeared on Čítárny.

Celosvětová obava (a v některých případech až hysterie), vzedmutá v posledních týdnech kolem šíření koronaviru SARS-CoV-2 mne inspirovala k tomu, abych další příspěvek na svém webu věnoval právě otázce epidemií až pandemií, které se podle některých vědců měly výrazně podílet na vyhynutí dinosauří megafauny na konci křídové periody před 66 miliony let.

Ačkoliv dnes je již prakticky prokázaná teorie o mimozemském impaktu coby hlavní příčině této dávné katastrofy[1], někteří paleontologové s touto verzí událostí stále nesouhlasí.
Jedním z nejvíce rozhodných odpůrců je přitom již celých čtyřicet let americký paleontolog Robert T. Bakker, známý pro svou nanejvýš významnou roli v tzv. dinosauří renesanci v průběhu 60. až 80. let. Bakker je pověstný svými mnohými neortodoxními názory (jako je domnělá živorodost sauropodních dinosaurů nebo „pštrosí“ rychlost běhu u dospělých tyranosaurů) a dlouho byl také označován za jednoho z hlavních odpůrců impaktní teorie o vyhynutí dinosaurů od otce a syna Alvarezových.[2]

Mimozemská příčina pozemských událostí mu byla od počátku proti srsti a Alvarezovy s jejich laboratorními (a exaktně fyzikálními) metodami výzkumu příliš neuznával. Bakker měl totiž o příčinách masového vymírání z konce křídy zcela jinou, a to rovněž velmi zajímavou, představu.
Své vysvětlení vědec publikoval například i ve své proslulé knize Dinosauří kacířství (Dinosaur Heresies) z roku 1986. Hlavní příčinou měly být podle jeho názoru zejména ekologické katastrofy, tedy ryze pozemské události, zapříčiněné vnitřními i vnějšími geologickými pochody naší planety. Ty měly dát vzniknout živelným pohromám, změnám výšky hladin oceánů nebo novým pevninským mostům mezi jednotlivými kontinenty a s nimi související výměnou megafauny.
A právě tato poslední příčina měla být tou potenciálně největší katastrofou, která rozpoutala na konci druhohorní éry nepředstavitelné biologické peklo.

Podle Bakkera se totiž právě na konci křídy dinosauří i savčí fauny tehdejší východní Asie a Severní Ameriky promíchaly a přinesly sebou viry, bakterie a další patogeny, schopné zahájit celosvětovou epidemii – tedy pandemii – strašlivých chorob.

Zcela bezbranní dinosauři tedy měli vyhynout na jakousi celosvětovou morovou ránu nebo alespoň být jí natolik početně i zdravotně oslabeni, že už potom nedokázali snášet další rány osudu v podobě běsnících indických vulkánů, dopadu planetky do Mexického zálivu, ústupu hladin moří apod. Ty byly podle Bakkera už spíše jen doplňkovými faktory, jakýmisi posledními ranami z milosti pro nebohé, nemocemi vyčerpané dinosauří populace. Opravdu ale mohla pandemie jakéhosi hypotetického super-viru vyhladit druhohorní pány pevnin naší planety?

Obrazová rekonstrukce jedince druhu Tyrannosaurus rex (založená na fosilním exempláři MOR 980) nakaženého dinosauří obdobou trichomonózy. Podle některých vědců mohli dinosauři trpět nemocemi, způsobovanými parazitickým prvokem, příbuzným současné bičence drůbeží (Trichomonas gallinae). Mohla se ale mezi dinosaury na konci křídy rozšířit i mnohem závažnější pandemická choroba? Žádné důkazy něčeho podobného zatím k dispozici nemáme. Kredit: Chris Glen – Wolff E. D. S., Salisbury S. W., Horner J. R., Varricchio D. J. (2009); Wikipedie (CC BY 2.5)

Bakker sám ve zmíněné knize uvádí, že k oboustranné výměně fauny dochází koncem období křídy přes jakousi „proto-Beringovu úžinu“, kdy se cíp Aljašky a severovýchodní Asie setkaly a umožnily přechod zejména východoasijské fauny na severoamerický kontinent.

Bakker dále cituje případy, kdy tato velká „výměna druhů“ vedla k drastickým vymíráním a lokálním i regionálním katastrofám.
K podobným událostem došlo například před necelými 3 miliony let s propojením Panamské šíje[3] nebo v menším měřítku i v historické době, když člověk zavlekl nové druhy do dosud nedostupných oblastí (autor konkrétně uvádí například mor skotu[4]).

Podle Bakkera s sebou nové druhy nesou také nové patogenní organismy a parazity, kteří mohou v původních „obyvatelích“ najít bezbranné či alespoň snáze dostupné hostitele. Koevoluce s parazity původní druhy na boj s nimi dobře vybavila, zatímco druhy nové se nedokážou zdaleka tak rychle adaptovat a vytvořit účinný systém biologické obrany proti novým a nečekaným patogenním organismům. Ostatně zdecimování populace původních obyvatel Střední Ameriky nemocemi evropských dobyvatelů je pro to dostatečně přesvědčivým dokladem.[5]

Podle Bakkera jsou ale pohromou i velcí živočichové, například dominantní predátoři, kteří v nových ekosystémech dokážou ulovit jakoukoliv kořist a zdecimovat tak původní populace (jedním z takových „poslů zkázy“ měl být i samotný Tyrannosaurus rex, který se do Severní Ameriky pravděpodobně dostal z východní Asie a lavinovitě se pak rozšířil po celé Laramidii).[6]

Výměna parazitů, patogenních mikroorganismů i samotných dinosauřích druhů měla být podle Roberta Bakkera jednou z hlavních příčin oslabení a nakonec i vyhynutí celé dinosauří dynastie v době před 66 miliony let.

A jaká je tedy skutečnost?
Samozřejmě už nikdy nezjistíme, nakolik se případné epidemie podepsaly na kondici dinosauřích populací na konci křídové periody. Je pravděpodobné, že občasné devastační účinky přinejmenším na regionální populace některých dinosaurů nejspíš měly.
Ale pro celosvětovou pandemii, která by v relativně krátkém časovém úseku dokázala vyhladit všechny dinosaury v Eurasii, Severní a Jižní Americe, Africe a v Austrálii s Antarktidou, chybí jakékoliv důkazy (a je také nepředstavitelné, jak by se podobná epidemie mohla ve světě bez dopravních prostředků tak rychle rozšířit). Neptačí dinosauři pravděpodobně vyhynuli vlivem destruktivních účinků na biosféru, vyvolaných dopadem planetky Chicxulub a snad i enormně silnou výlevnou vulkanickou činností sopek v tehdejší Indii.[7]
Je jisté, že v té době množství dinosaurů umíralo také na otravu a různé nemoci, myšlenka globální pandemie (coby hlavní příčiny vymírání na konci křídy) však zůstává vysoce nepravděpodobnou.

Rekonstrukce přibližného vzezření parazitického hmyzu druhu Pseudopulex jurassicus, vzdáleně příbuzného dnešním blechám. Tito až 3 centimetry dlouzí parazité opeřených dinosaurů a jiných obratlovců žili na území Číny v období střední jury (asi před 165 miliony let) a mohli představovat významné přenašeče nemocí. Příbuzný druh Pseudopulex magnus žil o 40 milionů let později v období spodní křídy. Mohli by snad podobní ektoparazité přispět ke globální pandemii světa dinosaurů? Ani to není příliš pravděpodobné. Kredit: Wang Cheng, Oregon State University; Wikipedie (CC BY-SA 2.0)

Poznámky:

[1] Schulte, Peter (2010). „The Chicxulub Asteroid Impact and Mass Extinction at the Cretaceous-Paleogene Boundary“ (PDF). Science. 327 (5970): 1214–1218. doi: 10.1126/science.1177265

[2] Alvarez, L. W.; Alvarez, W.; Asaro, F.; Michel, H. V. (1980). „Extraterrestrial cause for the Cretaceous–Tertiary extinction“ (PDF). Science. 208 (4448): 1095–1108. doi: 10.1126/science.208.4448.1095

[3] O’Dea, A.; Lessios, H. A.; Coates, A. G.; et al. (2016). „Formation of the Isthmus of Panama“. Science Advances. 2 (8): e1600883. doi: 10.1126/sciadv.1600883

[4] Dennis Normile (2008). „Driven to Extinction“. Science. 319 (5870): 1606–1609. doi: 10.1126/science.319.5870.1606

[5] Li Y., Carroll D. S., Gardner S. N., Walsh M. C., Vitalis E. A., Damon I. K. (2007). „On the origin of smallpox: correlating variola phylogenics with historical smallpox records“. Proc Natl Acad Sci USA. 104 (40): 15787–92. doi: 10.1073/pnas.0609268104

[6] Brusatte, S. L.; Carr, T. D. (2016). „The phylogeny and evolutionary history of tyrannosauroid dinosaurs“. Scientific Reports. 6: 20252. doi: 10.1038/srep20252

[7] Sprain, Courtney J.; Renne, Paul R.; Vanderkluysen, Loÿc; Pande, Kanchan; Self, Stephen; Mittal, Tushar (2019). „The eruptive tempo of Deccan volcanism in relation to the Cretaceous-Paleogene boundary“. Science. 363 (6429): 866–870. doi: 10.1126/science.aav1446

 

The post Mohla vyhubit dinosaury pandemie, koronavirus v pozdně křídové verzi first appeared on Čítárny.

Existuje málo mladých autorů, kteří své zanícené pro obor dokáži spojit s populárně naučnými knihami takovým způsobem, jako Vladimír Socha. Ten se již od mládí, a není to klišé, zabývá neznámou kapitolou vývoje naší planety – druhohorními obludami, které žily v naprosto jiném světě, než jaký známe dnes.

Úžasný svět dinosaurů (2009, nakladatelství Triton)
Kniha pojednávající obecně o dinosaurech a jejich světě. Obsahuje množství informací o vývoji dinosaurů, jejich systematice, různých zajímavostech a kuriozitách nebo rekordech světa dinosaurů a pojednává například i o zajímavých lokalitách, kde se s pozůstatky či rekonstrukcemi dinosaurů můžete setkat na našem území a v okolních zemích.

Encyklopedie dinosaurů ve světle nejnovějších objevů (2010, nakladatelství Libri)
Kniha, jejímž zaměřením jsou zejména méně známé oblasti výzkumu dinosaurů a druhohorní přírody. Najdete zde například kapitoly o dějinách dinosauří renesance, o zdraví a nemocech dinosaurů, o možnostech vývoje hypotetických inteligentních dinosauroidů, o zajímavých evropských dinosaurech a mnohém dalším.

Dinosauři od Pekelného potoka (2010, nakladatelství Motto)
Kniha zaměřená především na dinosaury známé ze severoamerického souvrství Hell Creek (odtud název knihy; Hell Creek znamená doslova „pekelný potok/říčka“). Jde zároveň i o knižní zpracování dojmů a zážitků z jedinečných vykopávek v Montaně, kterých jsem se spolu se třemi dalšími Čechy účastnil v červenci roku 2009.
Dinosauři od Pekelného potoka. Vynikající popularizující kniha Vladimíra Sochy

Po stopách dinosaurů (2011, nakladatelství Triton)
Kniha tvořená příběhy ze světa dinosaurů, představující jejich osudy a pravděpodobný způsob života v průběhu celé dlouhé druhohorní éry. Jednotlivé příběhy jsou řazeny chronologicky a zahrnují období od středního triasu až po přelom křídy a paleocénu. Nechybí ani povídka zasazená do doby prvních objevů dinosaurů nebo fiktivní příběh civilizace hypotetických inteligentních dinosaurů.

Úžasný svět dinosaurů (2. doplněné a aktualizované vydání); (vyšla 4. 1. 2012, nakladatelství Triton)
Jedná se o text, který byl doplněn kvalitnějšími ilustracemi a množstvím nových fascinujících poznatků, jež se za necelé tři roky od vydání prvního dílu nashromáždily. Aktualizována byla i tradiční dinosauří statistika, přehled rekordů dinosauřího světa a mnohé další tabulky a přehledy.

Objevy pod vrstvami času (2014, nakladatelství Computer Press)
Titul věnovaný zejména historii objevů (nejen) dinosauřích fosilií. Pojednává o málo známých nálezech zkamenělin již v předvědecké éře a postupuje dále skrze zajímavá období výzkumu. Zmíněny jsou například i archeologické objevy starověkých „paleontologů“, výzkumy v průběhu světových válek, nástup dinosauří renesance a mnoho dalšího.

Neznámí dinosauři (2015, nakladatelství Mladá fronta)
Kniha nabízející přehlídku zhruba čtyřiceti relativně málo známých druhů dinosaurů (odtud název knihy) a doplněná nádhernými barevnými ilustracemi Lubomíra Kupčíka. V roce 2016 byla tato kniha nominována na prestižní cenu Zlatá stuha za nejlepší knihu pro mládež, vydanou v daném roce. Jako zatím jediná z mých knih má neobvyklý „obdélníkový“ formát.

Poslední dny dinosaurů (2016, nakladatelství Radioservis)
Moje zatím první beletristické dílo (nepočítáme-li povídkovou knihu Po stopách dinosaurů), pojednávající o čtveřici cestovatelů časem, kteří se shodou náhod přesunou do období končící křídy a musí zde bojovat o život nejen vůči šílenému profesorovi a dinosaurům, ale zejména blížící se zkáze v podobě dopadající planetky Chicxulub. Většina údajů v knize přesně odpovídá zjištěným vědeckým poznatkům o průběhu této události.

Dinosauři v Čechách (2017, nakladatelství Vyšehrad)
Splnění jednoho z mých dlouhodobých cílů (táhnoucích se již k mým gymnaziálním studiím a Středoškolské odborné činnosti), a to podat českému čtenáři zajímavou formou ucelený přehled všech dosavadních fosilních objevů druhohorních plazů (zejména dinosaurů, mosasaurů, plesiosaurů a ptakoještěrů), učiněných na našem území.

Velké vymírání na konci křídy (2017, nakladatelství Pavel Mervart)
Kniha, pojednávající svěží a stravitelnou formou o fantastické události, která navždy změnila přírodní svět a stála u zrodu „moderních“ ekosystémů, jejichž jsme dnes součástí. Obsahuje nejnovější ověřené informace o historii výzkumu katastrofy na konci křídy i o jejím pravděpodobném průběhu, důsledcích nebo třeba o možnosti budoucího ohrožení lidstva ze strany blízkozemních planetek.

Poslední den druhohor (2018, nakladatelství Vyšehrad)
Kniha na téma dopadu planetky Chicxulub a s ním souvisejícího vymírání na konci křídové periody před 66 miliony let. Stejně jako předchozí titul se věnuje problematice velmi zeširoka a popisuje prakticky všechny jeho aspekty, v tomto případě však v ještě větším záběru a šíři. Součástí knihy je i bohatý citační aparát a rozsáhlý přehled literatury i dostupných internetových zdrojů.

Vladimír Socha (*1982)
Pedagog, popularizátor paleontologie a archeologie. Vystudoval Pedagogickou fakultu UHK, v současnosti studuje doktorský studijní program na Přírodovědecké fakultě UK. Učí přírodopis a dějepis. Přednáší pro laickou veřejnost v různých vzdělávacích institucích. Jeho hlavním zájmem je paleontologie (tématika dinosaurů), historie (období pravěku a starověku) a biologie (vertebrátní zoologie).
Vladimír Socha. Opravdu poutavé vyprávění nejen o dinosaurech. Stačí se domluvit >>

The post O dinosaurech. Čtivé knihy populárního Vladimíra Sochy first appeared on Čítárny.