Čínské písmo a jeho vznik čínští vědci spojují se symboly, jaké lze spatřit na keramice z nejstarších vykopávek, například z neolitické vesnice Banpo z let 4800–4200 př. n. l. nebo pozdějších vykopávek v Lingyanghe, Qianzhai aj.

Tyto symboly bezesporu znaky písma připomínají, některé jsou s nimi přímo totožné. Jejich původní význam a funkce však nejsou známy. Pravděpodobně šlo pouze o symboly identifikační, informující o výrobci nebo vlastníkovi předmětu. Byly používány ještě dlouho po vynálezu písma, z čehož lze usuzovat, že tvořily zvláštní, na písmu nezávislý systém.

Podle čínských učenců (například Qiu Xigui) byl proces vzniku písma pozvolný a trval delší dobu.
V tomto procesu vidí řadu etap. Jako první vznikaly piktogramy jejichž vzhled tvořil ikonu určitého předmětu.
Obtížnější měl být vývoj znaků vyjadřujících abstraktní významy.
Čistě konvenční jsou znaky, jejichž vzhled nenaznačuje ani výslovnost, ani význam.
Cestu ke vzniku písma měly otevřít tzv. vypůjčené znaky,které se použily pro zápis homofoního výrazu, přičemž nový význam byl naznačen dodatečně přidaným znakem (klasifikátorem).

Čínské písmo a jeho vznik poněkud jinak popisuje americký sinolog William Boltz.
Piktogramy Boltz nepovažuje za znaky písma, nýbrž jen za mnemotechnické pomůcky.
Rozhodující pro vznik písma se podle něho stala tzv. zodiografická vývojová etapa, kdy došlo ke změně funkce piktogramu, který místo předmětu začal ukazovat jeho název, tedy slovo.
William Boltz se domnívá, že vznik písma byl vynálezem, tedy krátkodobým procesem.
Doba vzniku písma bývá stanovena různě, od r. 4000 př. n. l. přes polovinu 3. tisíciletí. W. Boltz však soudí, že písmo bylo vynalezeno až v polovině 2. tisíciletí př. n. l., v raném období dynastie Shang.
Nejstarší zachované zápisy pocházejí z 13. století př. n. l.
Čínské písmo na těchto památkách je poměrně vyvinuté, což svědčí o delším vývojovém období.

Čínské písmo, nejstarší knihy

Věštebné nápisy na kostech a želvích krunýřích (甲骨文, jiǎgǔwén)
→ dynastie Šang (přibližně 1250–1050 př. n. l.)
→ nejstarší dochované souvislé texty v čínštině vůbec
→ krátké věštební formule, otázky králů na předky a bohy (např. o počasí, válkách, úrodě, nemocech)
→ nejsou to ještě „literární“ díla v moderním pojetí, ale jde o nejstarší písemný čínský jazyk

První skutečná literární díla (poezie a klasické texty)

Kniha písní (詩經, Shījīng)

tradičně datována 11.–7. století př. n. l. (nejstarší části z rané dynastie Čou)
nejstarší dochovaná sbírka čínské poezie (~305 básní)
obsahuje lidové písně, dvorní ódy, hymny, milostnou lyriku i obřadní texty
považována za nejstarší literární památku v užším slova smyslu
Konfucius ji údajně uspořádal a velmi si jí cenil
(viz titulní fotografie)

Kniha proměn (易經, Yìjīng / I Ching)

nejstarší vrstva (hexagramy + krátké věty) pravděpodobně 10.–9. století př. n. l.
původně věštební manuál, později hluboký filozofický text
nejstarší části jsou starší než většina Shījīng, ale forma je velmi stručná

Kniha dokumentů / Kniha dějin (書經, Shūjīng / Shangshu)

nejstarší autentické části z 11.–10. století př. n. l. (dynastie Čou)
politické proklamace, řeči králů, dekrety
velmi archaický jazyk

V knize dokumentů se nachází Jin Teng (金滕, česky často Okovaná truhlice nebo Zlatá truhlice)
Je považována za nejstarší ucelenou čínskou povídku v klasické čínské literatuře.

Krátký děj povídky Jin Teng
Král Čcheng (syn vévody z Čou) vážně onemocní.
Jeho strýc, vévoda z Čou (Čou-kung Tan), se modlí k předkům a nabízí vlastní život místo krále – připraví obětní text na kovové tabulce (nebo hedvábí) a uloží ho do okované truhlice (金滕 = kovová/zlatá truhlice).
Král se uzdraví.
Později, když vévoda z Čou čelí pomluvám a nedůvěře, objeví se truhlice s tímto textem → ukáže se jeho oběť a loajalita → pomluvy ustanou.

Text je velmi stručný (jen několik set znaků), ale má jasnou dějovou linii, postavy, konflikt (nemoc + pomluvy), vyvrcholení (objev truhlice) a morální pointu (loajalita a oběť).
Proto ho čínští literární historici (a i české sinologické přehledy) označují za první ucelenou povídku v čínské literatuře.
Má narativní strukturu (začátek – střed – konec), což předchází pozdější fikci o tisíce let.

LIteratura:
Úvod do dějin čínského písemnictví a dějin / Zbigniew Slupski, Olga Lomová / UK Praha 2006

The post Čínské písmo. Jeho počátky a první literární čínské texty first appeared on Čítárny.

Historie knihy. Za první a nejstarší zcela tištěnou knihu je považována Buddhistická diamantová sútra, dokončená 11. května  v roce 868 n. l.  Nyní je uložena ve velice dobrém stavu v Britském muzeu.
Svitek 5,3 m dlouhý a 26,5 cm široký obsahuje texty sanskrtské práce, přeložené do čínštiny. Velmi rozšířené byly i tisky obyčejných knih. Kalendáře a horoskopy byly tehdy tak populární, jako jsou dnes.
Ve skutečnosti bylo soukromně vytištěno tolik astrologických kalendářů, že se je v roce 858 guvernér Sečuanu pokusil zakázat. Byly prodávány pod pultem na tržištích předtím, než dala Rada astronomů povolení k jejich vydání. Zákaz podnítil prodej těchto kalendářů, které obsahovaly předpovědi, věštby pro šťastné a nešťastné dny, naučná rčení a další typické věci zemědělských kalendářů.

Písmo je sjednocující technikou, která se ve stejné době rozvíjela v Egyptě a Mezopotámii.
Čínské písmo je zachováno od 2. tisíciletí př. n. l., ale pravděpodobně existovalo už dříve. Dynastie Sia mezi léty 2205–1766 př. n. l., zahalená legendou, by mohla být počátkem gramotnosti. Zápisy z období dynastie Čou od roku 1100 do roku 221 př. n. l. dokládají dobytí a pohlcení jinak mluvících populací čínským státem. (Antropolog Claude Lévi-Strauss píše, že hlavní úlohou starověkého písma bylo „usnadnit zotročení ostatních lidských bytostí“.)

Ačkoliv se písmo ve stejné době vyvíjelo i v Egyptě a Mezopotámii, mělo čínské písmo unikátní znaky a zásady, které vedly mnoho vědců k domněnce, že se vyvíjelo samostatně.
Zachované záznamy té doby sestávají z náboženských proroctví a rituálních zápisů o záležitostech dynastie, vyřezaných do „věšteckých kostí“.
Až do vynálezu papíru byl text psán na různých materiálech – na travních stéblech Egypťany, hliněných tabulkách Mezopotámci, stromových listech indiány, ovčích kůžích Evropany, a dokonce na želvích krunýřích a lopatkách volů ranými Číňany. Potom Číňané vynalezli papír.

Nejstarší dochovaný papír na světě pochází z hrobky poblíž Sianu v provincii Šen-si.
Byl vyroben někdy mezi léty 140 až 87 př. n. l. z roztlučených a oddělených vláken konopí.115 Díky němu a dalším úlomkovitým důkazům je jasné, že Číňané znali základní postup výroby papíru tisíc let před Evropany. (Papír není tak složitý. Je to vrstva roztlučených vláken ve vodním roztoku, vylisovaná v ploché formě. Voda je odvedena pryč, vrstva se vysuší a máte papír.)

Ačkoliv byl raný čínský papír vyráběn z konopí, ve 2. století n. l. dvorní úředník, který se jmenoval Cai Lun, vyrobil nový druh papíru ze směsi kůry, papírových útržků, pšeničných stébel a dalších přísad. Možná první recyklovaný papír.
Byl to také první moderní papír – docela levný, lehký, pevný a vhodný pro tahy štětce. Číňané používali papír rovněž pro oblékání, do bot a jako toaletní ubrousky, které Evropany ohromily, když je viděli poprvé. Vynalezli tapety, papírové draky, deštníky, papírové peníze, papírové umění origami a další. Papír se dostal v 7. století do Indie a o sto let později do islámských zemí. Po pět staletí Arabové žárlivě střežili tajemství výroby papíru před Evropany, ale prodávali jim ho se značným ziskem. Výroba papíru přišla do Evropy až ve 13. století, kdy ji převzali Italové.

Počátky tisku a historie knihy jsou ztraceny v dějinách.
Zhruba před dvěma tisíci lety, za dynastie Chan, byl nejoblíbenějším způsobem rozšiřování konfuciánských textů nebo buddhistických súter otisk z kamenných tabulek. Praxe deskotisku začala za dynastie Suej (581–618 n. l.): text nebo obraz se vyryl do dřevěné desky, deska se potřela inkoustem a pak se obraz otiskl na kus hedvábí (nebo později na papír) stránku za stránkou. Během dynastie Tang (618–907) se technologie dostala do Koreje, Japonska, Vietnamu a na Filipíny.

‘Deskotisk se svými deskami, které byly po jednom otisknutí někdy nepoužitelné, byl nešikovný. Jediná chyba při rytí mohla zničit celou desku. Mezi roky 1041 a 1048 Pi Šeng (někdy nazývaný Bi Šeng) vynalezl knihtisk. Vyryl jednotlivé znaky do kousků jemné hlíny, tenkých jako mince, které pomalu zapékal tak dlouho, až výrazně ztvrdly. Pak vložil znaky do kovového rámu a přilepil je směsí pryskyřice, vosku a papíru, která byla smíchána nad ohněm. Takto připravená deska mohla vytisknout stovky nebo tisíce listů papíru. Každý znak byl vyměnitelný a mohl se znovu použít.

První zápis o vynálezu Bi Šenga byl objeven v knize Statě od jezera snů z roku 1086 od vědce a encyklopedisty Šen Kua.
Nebylo to nic neobvyklého, když kronikář vlastnil padesát tisíc knih, píše. Na to, aby mohla být vydána kniha s čínskými znaky, musel mít tiskař až 360 000 kusů typů. Po následující staletí používali Číňané běžněji smaltované nebo kovové typy než hliněné. Americký přírodovědec a esejista Philip Morrison v roce 1974 poznamenal, že když dal Gutenberg prvně do tisku Mohučskou bibli, „měly čínské knihovny již celé edice tištěných knih starších, než je Gutenbergův výtisk dnes.“ Na každou Knihu písní nebo Analektů ze Západu existují desítky tisíc tištěných textů z každého období Číny.117 Mongolské armády, tlačící se do Ruska, Polska a Maďarska ve 13. století, dosáhly německých hranic nedlouho předtím, než se tam objevil knihtisk. Johannes Gutenberg vytiskl svou nyní tak slavnou bibli za použití knihtisku v roce 1456.

Podle knihy: Dick Teresi | Ztracené objevy – Starověké kořeny moderní vědy – od Babyloňanů k Mayům

The post Historie knihy. Nejstarší ručně tištěná kniha, nejstarší papír a jiné záhady počátků tisku first appeared on Čítárny.

Na fotografii zobrazené klínové písmo, administrativní text, pochází z raně dynastického období Babylónu z let asi 2000 př.n.l. Vzdělanost byla v té době záležitostí zámožnější vrstvy, ale nikoliv jen mužů. I ženy zde pravděpodobně dosahovaly na významné posty. Jsme na počátku docela bouřlivého rozvoje této kultury, která vrcholila za Chammurabiho (1792 př.n.l. – 1750 př.n.l.).

Podle dosavadních historických znalostí se v Babylónu výuka klínových znaků prováděla v tzv. “Domě tabulek” (sumersky é dub-ba-a). 
Hlavním úkolem tohoto elitního vzdělávání bylo naučit mladé muže (výjimečně i mladé ženy) psát a používat klínové písmo. Nejdříve si žáci vyrobili tablety, malé hliněné placky, do kterých se speciálně seříznutým rákosem vtlačovaly klínové znaky. Po zvládnutí základní série znaků se přistoupilo k opisování. Učitel napsal na jednu stranu pár řádků. Student si to přečetl a na druhou stranu přepsal text nebo jinak reprodukoval. Postupně se tak seznamoval nejen s jednotlivými výrazy, ale dosti zajímavou sumerskou literaturou. Dále samozřejmě ovládali matematiku a geometrii, účetnictví, právo apod.

Po ukončení studia byli studenti označování jako dub-sar, akkadsky tupšarrú neboli písař. Hliněné tablety byly a jsou nacházeny v několika soukromých domech Mezopotámie. Během celého svého života se písaři museli vzdělávat, mimo jiné i proto, že míra jejich vzdělání jim přinášela přirozenou úctu ve společnosti. To svědčí mimo jiné o důležitosti, která se vzdělávání kladla. Bohužel to platilo jen pro zámožnější rodiny.

Babylón byl založen již v akkadském období.
Akkadská říše je název starověkého státního útvaru, který existoval zhruba v letech 2334 – 2154 př.n.l. Babylón zanikl v podstatě dvakrát. Během povstání proti Asyřanům v letech 689 př.n.l. – 680 př.n.l. byl vypálený vojsky krále Sinacheriba. Pak byla vybudována Novobabylonská říše v roce 626 př.n.l. s centrem v Babylónu. V roce 130 př. n. l. byl Babylón vypálen a obyvatelstvo odvlečeno do Médie.

Klínové písmo:
Původně se znaky psaly ve sloupcích shora dolů a zprava doleva, pak ale došlo k otočení o 90° doleva a psalo se zleva doprava. Klínovým písmem se zapisovalo několik jazyků, např. perština, babylonština a asyrština (dnes souhrnně akkadština).

Jelikož klínové slabičné písmo, jak je používali Asyřané a Babyloňané, bylo značně komplikované, docházelo k jeho zjednodušením. Tím je například úprava babylonského klínopisu pro starou (indoevropskou) perštinu, která počet znaků notně omezila. Tak toto písmo však nepřevzaly jen mezopotámské semitské jazyky, ale i např. vzdálenější indoevropská Chetitština.
Vzhledem k slabičné formě znaků mohl pak Bedřich Hrozný chetitské texty dešifrovat a přečíst.
Jedním z prvních úspěšných badatelů snažících se rozluštit klínové písmo se na počátku 19. století stal Georg Friedrich Grotefend.

Více o klínovém písmu
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%ADnov%C3%A9_p%C3%ADsmo
Texty klínového písma
https://sites.google.com/site/ancientneareasternstudies/mesopotamia/cuneiform-literature

Vývoj klínového písma
{youtube}PZbNkUe0d4c{/youtube}

The post Vývoj klínového písma a vyučování v Tabletovém domě v Mezopotámii first appeared on Čítárny.

Největší historická encyklopedie všech dob je kupodivu  z 15 století a vznikla na popud čínského císaře Jung-le (1402-1424). Ten nařídil svému učenci na dvoře Sie Ťinovi, aby připravil encyklopedii. Brzo se ukázalo, že práci na takové knize se musí věnovat víc lidí, a tak se stalo, že po dobu 4 let na ní pracovalo tisíce učenců.

Roku 1408 byla encyklopedie Jung-le Ta-tien (Yongle Encyclopedia) dokončená.
Obsahuje 22397 kapitol, které byly zahrnuté do 11095 svazků. Celkem je popsána 370 milióny čínských znaků. Zahrnovala osm tisíc děl všech oborů lidského vědění – zemědělství, umění, astronomie, drama, geologie, historie, literatury, lékařství, přírodních věd, náboženství, filozofie a technologie, stejně jako popis přírodních i nadpřirozených událostí.

V roce 1557, za císaře Jiajinga, byla encyklopedie zachráněna před zničením požárem, při kterém vyhořely tři paláce v Zakázaném městě. Potom císař Jiajing nařídil přepis další kopie encyklopedie. Druhá kopie se postupně poztrácela do konce 18. století. Asi 800 svazků bylo spáleno při Boxerském povstání proti britské nadvládě a drancování v roce 1900.

Kniha se do dnešní doby nezachovala celá. Existuje jen asi 400 svazků, které jsou uloženy v Národní knihovně Číny v Pekingu.
O původní encyklopedii se vedou dohady zda byla zničena v roce 1449 při požáru Nanjingu nebo spálena v paláci Nebeské čistoty v Zakázaném městě za dynastie císaře Čching Jiaqing, či zničena za dynastie Ming. Předpokládá se také, že velká část encyklopedie zmizela v době úmrtí císaře Ťia-Čchinga (1521-1566) a je zřejmě v jeho hrobce.
{youtube}ycCoTXYeIPw{/youtube}

The post Jung-le (Yongle) je největší historická encyklopedie všech dob first appeared on Čítárny.

Nejstarší písmo vzniklo ve 4. tisíciletí před.n.l. v povodí řek Eufratu a Tigridu. Je to písmo klínové. Vyrývalo se do hliněných tabulek, které se potom vypalovaly jako cihly.
Ve starověkém Egyptě bylo známo také písmo (hieroglifické, hieratické a jednoduché démotické), jímž se psalo na papyrus.

Papyrus je velmi tenká, dlouhá, rohožovitě slepená hmota z pásků sloupnutých z rákosu vodní rostliny zvané papyros. Tato hmota byla velmi lehká a křehká. Nebylo možno ji skládat, nýbrž pouze navinovat do svitků. Aby oba konce papyrusu netrpěly, byly upevněny na dřevěné hůlky. Tak vznikly svitkové knihy. Řekové a Římané kupovali papyrus od Egypťanů a popisovali jej svými písmy. Ve starověku byl papyrus velmi hledaným materiálem, což znamenalo, že tato rákosovitá rostlina téměř vymizela.

Voskové destičky. V Evropě se papyrus používal až asi do 9. století. Řekové a Římané zapisovali méně významné, neliterární záznamy, např. záznamy obchodní, na dřevěné voskované destičky. Do vosku psali rýtkem. Několik voskovaných destiček se spojovalo řemínkem, motouzem nebo kroužkem; byl to tzv. špalíček (kodex). Názvu se užívalo později i u pergamenových knih.

Pergamen. V českých zemích měly nejstarší latinské a náboženské rukopisné knihy také tvar svitků, většinou však měly kodexový tvar. Pergamen získal svůj název pravděpodobně podle maloasijského města Pergamon. Je to tenká kůže mladých domácích zvířat (ovcí, telat, koz a oslů) vypnutá, zpracovaná vápenným blátem, oškrabaná a vyhlazená. Je téměř nezničitelná (lze ji dobře ohýbat) a dobře se na ni píše, kreslí a maluje. Napsaný text je možno seškrabat a psát na pergamen znova.

Papír má sice jméno odvozené od starověkého papyrusu, avšak je to hmota vzniklá zplstěním rostlinných vláken vodou na sítu. Tato výrobní technika se dostala přes celý Střední východ do Evropy přibližně v 10. století. Je to vynález staré Číny (C´chaj Lun -105 n.l.), kde byl postup výroby přísně utajován. U nás pocházejí nezaručené zmínky o jeho výrobě z doby vlády Karla IV. Tento papír připomínal papyrus, a proto převzal i jeho jméno.

Doporučujeme knihy:

Velká kniha kaligrafie — Vzorová písma Západu i Východu, 45 projektů krok za krokem
Autor: Clemison, Ralph
Základní ilustrovaná příručka k poznání jedinečného umění krásného písma. Zahrnuje všeobecnou historii kaligrafie i historii vývoje jednotlivých systémů písma. Obsahuje i oddíl vysvětlivek, který vám poskytne ucelený přehled o terminologii. Byla napsána týmem světově proslulých odborníků a je vhodná jak pro uvedení do tajů nového koníčku, tak i jako průvodce při zdokonalení dovedností.

Čínské písmo
Autor: Zádrapa, Lukáš; Pejčochová, Michaela
Populárně naučná příručka uvádějící čtenáře do problematiky čínského znakového písma. Spíše než na praktické návody je zaměřena na povahu této písemné soustavy a především na širší společenský kontext, v němž se vyvinula a byla a je užívána. Obsahuje tři díly. První se zabývá čínskými znaky samotnými, jejich stavbou a funkcí, nicméně také stručně připomíná
dějiny jejich poznávání v evropském vzdělaneckém prostředí.

Encyklopedie písem světa I. — Písma Evropy, Kavkazu a helénské oblasti
Autor: Mojdl, Lubor
Svým pojetím, rozsahem i úvodem je to vlastně první encyklopedická příručka věnovaná jednotlivým písemným systémům (a jejich varietám), která vychází v češtině. Zahrnuje všechny písemné systémy užívané v prostoru Evropy, Kavkazu a oblasti helénského vlivu (mj. Malá Asie) včetně importovaných: židovské písmo, kalmycké písmo, maďarské a staroturecké runy atd.

Vývoj písma v kostce
Autor: Čapka, František & Santlerová, Květoslava:  Mgr. Jitka Spiesová
Stručná a přehledná učebnice dějin písma.

Písmo – paměť lidstva
Autor: Georges, Jean
Historie písma doplněná velkým množstvím barevných obrázků. Celkem pěkné až na nezdařilý překlad „zo slovenčiny“.

Dějiny písma, knihy a knihtisku
Autor: Horák, František

Krásné písmo ve vývoji latinky I, II.
Autor: Muzika František
Podrobné dějiny písma od prvopočátků do 60. let. Mimořádná publikace s nesčetnými ukázkami písem. Koho zajímá písmo a typografie, musí mít tyto svazky ve své knihovně.

Panoptikum symbolů, značek a znamení.
Autor: Mysliveček, Milan
Ojedinělá encyklopedie symbolů a jejich významů v kontextu středoevropské kultury. Doplněno množstvím ne příliš kvalitních reprodukcí.

Doporučujeme návštěvu:
Dějiny knihy a knihtisku od počátků do současnosti
Muzeum knihy – Žďár nad Sázavou

{youtube}PZbNkUe0d4c{/youtube}

The post Od hlíny k digitálnímu zápisu. Stručný vývoj písma a knihy o historii písma first appeared on Čítárny.

Za objevitele knihtisku  se obecně považuje Johannes Gutenberg, který roku 1455 vytiskl v Mohuči tzv. 42-řádkovou Bibli.
Učí se to už staletí, ale není to pravda. Gutenberg upravil knihtisk jen pro Evropu.

Počátky knihtisku do jisté míry připomínají vývoj písma. U něho vedla cesta od celistvého sdělení ke znaku pro slovo, slabiku a hlásku. Také deskotisky otiskovaly větší celky, ale vývoj spěl jednoznačně k jednotným literám.

Za jejich vynálezce je považován čínský kovář a alchymista Bi Sheng (972–1051)
Vycházel z používaného umění tisku z celých tiskových desek. Zřejmá potřeba vyměnit někdy pár znaků tak, aby se nemusela znovu vyřezávat celá deska, přiměla Pi-Šenga k experimentování, které vedlo k používaní samostaných znaků. Ten oddělené znaky modeloval z hlíny, po vypálení je dával do železného rámu a upevňoval je horkým voskem. Později místo hlíny použil i dřevo, ale příliš neuspěl stejně jako jeho následovníci, kteří ve 13. století dělali pokusy s odléváním písmen do kovu.

Pečetítka, mincovní a puncovní razidla ale znaly už starověké kultury a civilizace v údolí řeky Indu, Egyptě či Mezopotámii stejně jako Číňané, Řekové a Římané a v zemi oddělené od ostatního světa pověstnou velkou zdí se se vší pravděpodobností tisklo již někdy v 7. století, přestože skutečný doklad o tom máme až z roku 868: papír, jehož nápis nevznikl pečlivým vypsáním jednotlivých čínských znaků, ale jediným otiskem, přitlačovaným na rytý, inkoustem potřený kámen.
Tehdy, v 9. století, tím ale nebylo písařům odzvoněno. Naopak – vždyť starověký čínský písař musel nejprve text vytvořit na papír nebo hedvábí, nápis otiskl na dřevo (na kámen jen výjimečně), zrcadlově převrácený obraz znaků vyřezal tak, aby z dřevěné plošky vystupovaly, a pak se dalo tisknout.

A přichází Johann Gutenberg, (1397/1400, Mohuč – 3. února 1468, Mohuč), který naplnil sen mnoha generací.
Starý, jemu však neznámý princip, spojil s poměrně jednoduchým a spolehlivým technickým postupem. V Gutenbergově pojetí už mechanické rozmnožování textů znamenalo víc než pouhý doplněk k tradičního rozepisování. Hlavní zásluhou Gutenbergovou je, že vyřezal a vyryl do kovu matrice (odlévací formičky s obrazy jednotlivých ručně psaných písmen). Také vynalezl dobře tavitelnou slitinu několika kovů. První matrice měl z olova, ale později dal přednost tvrdší mědi.

Současná tvář výroby tištěné knihy je také alchymie, ale úplně jiná, i když i ta pomalu končí..

The post Čínský knihtisk Bi-Shenga a Gutenberg. Počátky tištěné knihy ve světě first appeared on Čítárny.

Francouz Louis Braille se narodil 4. ledna 1809. Od svých tří let byl nevidomý. Ve dvanácti letech se setkal s vojákem Charlesem Barbiersem, který mu ukázal tajnou vojenskou abecedou určenou ke čtení za tmy. Abeceda využívala systém dvanácti vystouplých teček, byla však obtížně čitelná a tudíž nepoužitelná.

Ve svých šestnácti letech (v roce 1825) navrhl první vzorky svého speciálního slepeckého písma. O dva roky později o něm referoval v 32stránkovém spise Návod, jak slova, hudbu a církevní zpěvy psát pomocí bodů. Konečnou formu svému písmu dal v roce 1834. V roce 1850, dva roky před smrtí, se toto písmo začalo poprvé používat právě na té pařížské škole, na níž  byl Braill učitelem. Oficiálně bylo ve Francii písmo uznáno až za sto let po jeho smrti v roce 1954. Zemřel v Paříži 1852 na tuberkulózu.

Louis Braille počet teček zredukoval na šest a během následujících třech let ji ještě zdokonalil (tou dobou mu bylo teprve patnáct let!)

Jeho šestibodový systém je schopen zaznamenat abecedu, ale i notový zápis  Dnes je slepecké písmo povinně umístěno například na lécích nebo ve výtazích, objevuje se na jídelních lístcích a dokonce i na vinětách.

Zápis Braillova písma
Braillovo písmo se dá ručně psát pomocí speciální destičky s perem, k rychlejšímu psaní slouží Pichtův psací stroj. Jako nástroj pro práci s počítačem slouží nevidomým hmatový displej, což je zařízení, které převádí část jednoho řádku textu (obvykle z obrazovky počítače) do hmatové podoby.

První kniha
První publikace v Braillově písmu vyšla v roce 1829, velký zájem o ni však nebyl. Přestože Louis Braille své písmo průběžně vylepšoval (např. přidáním číslic a matematických symbolů), do jeho smrti se mezi slepými téměř nerozšířilo.

Knihy pro nevidomé
Knihy pro nevidomé tiskne tískárna K.E. Macana . Posláním KTN je zpřístupňovat nevidomým a těžce zrakově postiženým občanům informace i umělecké hodnoty, a to prostřednictvím Braillova slepeckého písma, zvukových záznamů, reliéfní grafiky a digitálních textů. Půjčování bodových i zvukových knih osobně i poštou je pro nevidomé uživatele zdarma.

Knihy pro nevidomé děti
Moderní nové knihy si ale získavají i uznání v mezinárodních soutěžích. V mezinárodní soutěži hmatových knih pro nevidomé Tactus and Tyflo 2007 ve francouzském Dijonu zvítězila česká autorka Kristýna Adámková dílem Rozmanitosti.
{youtube}PKZZ1KfboM8{/youtube}
V ČR žije přes 100.000 lidí s těžkým zrakovým postižením, toho nevidomých je 15 až 20.000. SONS sdružuje 12.000 členů, z toho nevidomých je 5000 až 6000.  Od roku 1917 mají i svůj časopis Zora. Jeho zrod způsobil nárost oslepnuvších vojáků za první světové války. Podle statistik má problém s viděním dvě procenta české populace.
Bohužel Braillovo slepecké písmo umí a využívá pouze asi osm až deset procent těžce zrakově postižených,. Je to alarmující, informace, protože i ti, kteří uměli bodové písmo, ho přestávají užívat.
Tuto informaci sdělil CTK šefredaktor slepeckého časopisu Zora  Jiří Reichel.
Více:  http://www.sons.cz

V Braillovu písmu CITARNY.CZ

⠉⠊⠞⠁⠗⠝⠽⠲⠉⠵

The post Louis Braill a stručná historie Braillova slepeckého písma first appeared on Čítárny.

Před výrobou papíru v Evropě v 16. století se pro psaní knih používal zásadně pergamen. Ten se zdlouhavě vyráběl ze speciálně upravené kůže ubitých zvířat a byl i na dnešní dobu velmi trvanlivý a kvalitní.
Knihy se psaly skoro výhradně v klášterech, protože prostě nic jiného neexistovalo a církev si svou jedinečnost nadvlády nad písmem řádně hlídala. Pokud byly knihy navíc iluminovány, kláštery na knihách vydělaly velmi slušné peníze. Vzhledem k náročnosti výroby, konkurence nebyla skoro žádná a knihy byly až do počátku 17. století velmi vzácné. Jejich význam klesá z rozšiřující výrobou papíru a knihtisku.

Historie a počátky
Počátky pergamenu zaznamenává Plinius ve své Historia naturalis (XIII,21), a tvrdí, že pergamen byl vynalezen na podnět Eumena z Pergamonu, buď šlo o Eumena I. (vláda 263 – 241 př. n. l.) nebo Eumena II. (vláda 197 – 160 př. n. l.), jako náhražka papyru, který se dovážel z Alexandrie a často byl nedostatkový. Navíc pergamen byl v praxi líp využitelný, protože se mohl text vyškrábat a nahradit novým.
Už v 5. století před naším letopočtem byl pergamen běžná věc. Záznamy na pergamenu jsou datovány do období 4. egyptské dynastie a byl zřejmě znám všem starověkým kulturám.
Rozkvět používání pergamenu nastal ve středověku a končí z rozvojem kihtisku v 16. století. Pergamen se ale používá dodnes na slavnostní účely a nikomu nevadí, že je třeba nejdřív ubít zvířecí bytost. Lidskou kůži lidé na výrobu knih nepoužívají a nikdy (až na výjimky) nepoužívali. Prý je to barbarské.

Výroba
Po základnim očištění od chlupů se kůže máčí ve vápenném mléce po dobu 7 – 14 dní. Poté se zbavují zbytky srsti a zbytků masa, napínají na rám. Suchá kůže se na rámu zdrsní pemzou, potře olověnou, nebo zinkovou bělobou rozdělanou v oleji a po zaschnutí nátěru se hladí a leští.
Pro výroby jemných pergamenů se užívá kůží mladých zavražděných zvířat. V klášterech byla zvlášť ceněna kůže nenarozených jehňat, tzv. děložní pergamen, který byl zvlášť jemný.
Někdy byl pergamen vyškrábán a použit znovu – tzv. palimpsest. Tyto vškrábané texty obsahují často vzácné zlomky starých či antických autorů.

Několik listů z francouzského breviáře z roku 1507 napsaném a iluminovaném na pergamenu.

Vyráběly se tři druhy pergamenu: jihoevropský, středoevropský a byzantský
Jihoevropský/italský je jemněji zpracován jen po masové straně, na kterou se píše, druhá zůstává hrubší a žlutá.
Středoevropský/severní je zpracován oboustranně stejně (méně jemně) a píše se na obě.
Byzantský navíc se potírá bílkem a více se vyleští. Pergameníci se lat. jmenovali membranarii, rasores perg.

{youtube}O2BWc1N9Cqo{/youtube}

The post Co je pergamen. Stručná historie a jeho výroba pro knihy a listiny first appeared on Čítárny.