Na osvobození Československo má bezesporu hlavní zásluhu Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.

Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945. Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.
Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo 450 tisíc československých občanů.

Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění
smrt pro 26 milionů dov. občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků a 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků.
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.
Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

Vděčnost československých občanů svým osvoboditelům byla po válce zcela spontánní a projevila se i v poezii. Zvláště, když občané byli infromování, že měli být časem jako národ zcela zlikvidováni.

Vladimír Holan
Mám děkovat…
A hlas se chvěje…
Chvěje se ale úžasem, který,
ač nebyl bez naděje,
přec jenom žasne: přišli sem!

 

Přišli včas
Vítězslav Nezval

Přišli včas jak legendární vojska z dávných kronik.
Zvítězili! Nyní sedí v hloučcích u harmonik.
Mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik.

Jejich světlé oči září nad osmahlou pletí.
Jsou tak lidští, chovajíce malé pražské děti.
Vybojovali nám mír a teď jej s námi světí.
Ruce zdrsněly jim bojem, duši mají hebkou.
Pěticípá hvězda, jež jim vyšla nad kolébkou,
zvítězila za svět v boji za umrlčí lebkou.

Milují svůj domov s vřelou oddaností syna,
který zachránil svou matku v bitvě u Berlína,
pyšni na svou rodnou zemi, pyšni na Stalina.

Dnes se valí ulicemi Prahy jako Něva,
za jásotu, za jásotu, který neumdlévá,
pyšni na svou rodnou zemi, pyšni na Koněva.

Nikdy nebyla jsi, Praho, krásnější, tak pestrá,
jako v dnešní den, kdy zdravíš je jak rodná sestra,
připíjíš si s novým věkem jako na Silvestra.

Ač jsi plná trosek, ač tě Němci zbídačili,
ač ti snažili se přeťat zabijákem žíly,
jsi dnes slavná. Tvoje duše samým štěstím šílí!

sb. Historický obraz (1945)

 

Panychida
Vladimír Holan
Sloužena za všechny bratry mrtvé, umučené a padlé v druhé kruté válce proti Slovanům 1938 – 1945 (úryvky)

Je konec května… Zvolna svítá …
Chvíle, jež hrne v místa skrytá
střelný prach snů a sekané
olovo noční reality,
ta chvíle opouští teď byty
a vzbouzí spáče zlekané
Už u okna, jeden z nich váhá
uvěřit, že to vše je Praha,
co zázrakem zde dále ční…
I vdechne, do hlubin až třeště,
svobodu příliš náhlou ještě
a ještě halucinační.
Barikáda za barikádou
píchala neholenou bradou
do tvrdých ulic v tvrdý kout…
A majíc v ústech broky pouze,
mohla jen broky, broky nouze
na jízdu valkýr vyplivnout…
A z blízké kaple kdosi znalý
varhanovými manuály
slavil a slavil bez příkras
své padlé muže, starce, vdovy…
Struna ze šlachy Achillovy
smrt mladou velebila zas…
A… slyšíš? Hoch si zpívá, zpívá!
Po šesti letech píseň živá
padá v tvou tříšť a bědnou tluč…
Sivoučká je ta jeho píseň…
Ta jeho píseň a tvá tíseň
otevřely se pro náruč…

 

Květnové noci
Jaroslav Seifert

Snad přece jenom jednou za život
je dopřáno nám spatřit budoucnost
a jenom jedna věrná smrt
nás hlídá.

Noc první, růžová,
vám polštář čechrala
z kamení dlažeb.

Kosi zpívali
a kaštan nesl svícny obřadně,
když už se stmívalo.

Noc druhá, zelená,
kdy padal teplý déšť
na vaše helmice, ta byla plná hvězd,
jak bývají noci májové.

Noc třetí sršela však jiskrami,
čtvrtá noc měla příchuť popela
a páchla po kouři jak rozbořený krb.

Co bylo potom, to již nevíme,
to se již tančilo a to se plakalo
a bílým sestřičkám se strašně chtělo spát,
však přece ještě šly a ještě tančily
a na nosítkách usychala krev.

Noc první byla plná nadějí,
noc druhá byla plná nadějí,
noc třetí byla plná nadějí ,
a čtvrtá noc ..

To muži svírali
své granáty tak jako ňadra žen,
noc třetí byla plná nadějí,
noc čtvrtá byla ze všech nejhorší.

A kdo dal tankům křídla?
Kdo?
Noc čtvrtá byla ze všech nejdelší,
to volali, že hoří Pražský hrad.

Však časně zrána ruka obhroublá
mně padla do mých.
Jak se jmenoval
ten rudý voják, už jsem zapomněl,
však jeho ruku držím dodneška.

Noc pátá poté byla bílým dnem.

sb. Přilba hlíny (1945)

 

Báseň k 9. květnu 1955
Vítězslav Nezval

V tom starém městě portálů, barokních soch a bank
potkávám cestou z Petřína už deset roků tank.
Jak socha, jako náhrobek, jak pomník slavné době,
jak trůn, anebo koruna ční v Praze na Smíchově.
/ první sloka /

 

Dík Sovětskému svazu
Vladimír Holan

Mám děkovat…A hlas se chvěje…
Chvěje se ale úžasem,
který, ač nebyl bez naděje,
přec jenom žasne: přišli sem!

Přišli sem všichni, všichni, v které
věřil náš jazyk v hloubi šeré,
přišel Alešův maladěc!

A touha věků, touha chtící
bratrství všesjednocující,
uskutečnila se přec.

/ závěr básně „Dík Sovětskému svazu 16.-17.7.1945 /

 

Osvobození
Jiří Knopp

Vyťukáváme holí
svůj dlouhý život do dláždění města.
Co bylo, to už dávno není,
byla to dlouhá cesta…
Radost i pláč do zapomnění.

Ale jsou dny, které vrostly do naší kůže
jak vytetovaná kotva do paže námořníka.
Ten den, kdy zbavili jste nás mříží,
kdy sovětský voják s rudou hvězdičkou
Zašlapal vlajky s hákovými kříži,
Ten nádherný den, tak krásně čistý
To vydechnutí úzkosti a strachu
Ten kámen odvalený z našich nahrbených zad
Ten plamen míru zažehnutý vámi
Ach díky vám vy mladí muži,
kteří dřív než lásku poznali jste smrt.

My tu u vašich hrobů stojíme v němé pokoře,
nenecháme, pokud živi budeme
poskvrnit vaše činy
úšklebky hlupců.

 

Májová krajina
Jaroslav Seifert

Dělnický průvod zůstal stát,
by jiný mohl se k nim přidat,
a všichni dali na kabát,
když průvod náhle zůstal stát –
do dírky rudý karafiát.

Den májový, den májový,
vroubí nám cestu čerstvé květy,
co můžem ztratit? Okovy!
Den májový, den májový,
a získat můžem celé světy!

Ach Čechy krásné, Čechy mé
– v hospodě skrytě vyhrávají,
v hospodě , kterou nezříme,
ach, Čechy krásné, Čechy mé,
a ještě krásnější jste v máji.

 

Rudoarmějcí
Vladimír Holan

V létě 1945 jsme navštívili zase Padrť. V srpnu do této
vesničky přijeli rudarmejci. Moje žena umí trochu rusky,
nebylo však nesnadné domluvit se. Pro mne to byl velký
zážitek: setkání s prostými lidmi hrdiny. Po létech, v nichž
jsme potkávali tolik nelidí. Snad jsem to řekl srozumitelně
především v Rudoarrnejcích. Rusy jsem miloval už jako
chlapec, poněvadž jsem doma slýchával, že jméno Vla­dimír
mi dala matka Ze sympatie k nim – narodil jsem se
totiž v době rusko-japonské války. V roce 1945 mi šlo,
jako mi jde dodnes, především o děti, stařeny a starce.
Poděkoval jsem, že byli zachráněni. (1962)
…

Šli jsme spolu po hrázi rybníka. Měl v dlani
drobný granát a chystal se jej vhodit do vody
a odnést si nějaké ryby … Protipunkt slunce
zdůrazňoval jeho těšící se, skoro chuťový úsměv,
když náhle pravil: “Netřeba! I ony chtějí žít!”
A jaksi znechuceně vmetl odjištěný granát
do bahna na druhé straně břehu …
Po duté, mastné explozi
vyplulo odtamtud k našemu údivu
několik omráčených úhořů …
Podíval se na mne, a klouzaje k nim dolů
kameníčkem, přesličkou a hadím mlíčím,
zavolal s milými rozpaky:
,,Nu což, i politujeme, i sníme!

Pražské povstání
Jaroslav Seifert
Ještě jednou jaro! V čas ten milostný
rozkvetly větve ohněm střel
a kašny, dosud němé v tlamách ryb,
počaly zpívat. Ještě jednou jaro,
ještě jednou květen v květu střel!

Čas, který hryže krajky na zvonech
a přitom drápkem větru cuchá vteřiny,
zamával prudce mraky nad střechou.
Ten prapor sto let takto nezavlál,
když kamení se dalo na pochod.

Vzpomínám dní, kdy zvon snad počal sám
a střílny samy na hradbách
otevřely se náhle jako pěst
a kouř z nich tekl dolů po schodech
tak jako bahno. Ještě jednou jaro!

Ještě jednou, ještě jednou v struny
města! Kdo je rozehrál,
kdo odnášel to město pod paží
jak loutnu, nebe zpřevracel
a zpíval květen? Živí básníci,

ti, jež jsem znal, ti bili do dlažeb
a v střepy oken, která řinčela,
a v kalužiny, které tmavěly,
a v překousané dráty na oknech
a v pneumatiky převrácených aut.

Ať je si tma už křídlem havraním
a tmou! Jitra jsou závojem,
jejž obléka si Praha vášnivě –
a v jejích věžích jako ve vlasech
plamen je vpleten, struha, dým a krev.
Ach, ještě jednou jaro v rukou mých!

The post Poezie osvobození. Přišli včas. Devátý květen 1945. Nezval, Seifert, Holan… first appeared on Čítárny.

Básník Vladimír Holan byl v české poezii mimořádný zjev. Byl autorem, který nešel po povrchu reality, ale snažil se dostat k jádru lidské existence a života vůbec. Tím nevytvářel jednoduchou poezii, ale velmi hlubinnou lyriku, která svou naléhavostí bude oslovovat další stovky let.

Jeho rozsáhlé a mnohotvárné dílo zahrnující hermetickou lyriku, stejně jako dokumentární epiku vybízí nejen české, ale i zahraniční badatele uchopit je v jeho celistvosti.

Přinášíme monografii francouzského bohemisty Xaviera Galmiche Vladimír Holan, bibliotékář Boha (Praha 1905-1980), jejímž cílem je postihnout jednotnou vývojovou dynamiku Holanova díla, a to spíše v proměnách žánrů než podle chronologie.

Autor Holanovo dílo zasazuje do společensko-historického kontextu a v řadě studií a drobnohledných interpretací ukazuje, jak se dílo konfrontované s dramatickými dějinnými událostmi 20. století proměňovalo od avantgardních, posléze neosymbolistních a orfických počátků v letech třicátých přes poezii-dokument a narativní formy až k “metafyzickému existencialismu” Noci s Hamletem let šedesátých. Xavier Galmiche je profesorem české literatury na pařížské Sorbonně Paris IV při katedře Slovanských studií a věnuje se také překladatelské činnosti.
Francouzské publikum díky němu mohlo poznat nejen Vladimíra Holana, ale také Bohumila Hrabala, Bohuslava Reynka, Antonína Sovu, Jiřího Weila, Karla Hynka Máchu či Jana Amose Komenského.

Xavier Galmiche / Vladimír Holan, Bibliotékář boha / Praha 1905 – 1980, nakladatelství CDK

Vladimír Holan (1905-1980) vystudoval gymnázium, po maturitě pracoval jako úředník a redaktor, od čtyřicátých let 20. století již výhradně píše. Od poetických básní jako např. Blouznivý vějíř (1926) se později mnohem více zabývá lidským bytím a duchovními přesahy týkající se samotné existence. Jako autor, který si vydobyl uznání, se projevil až v roce 1937, sbírkou Kameni, přicházíš….
Další sbírky jsou toho jedinečným dokladem. riumf smrti (1930), Vanutí (1932), Oblouk (1934), Kameni, přicházíš… (1937), Září 1938 (1938), Lemuria (1934-38), Terezka Planetová (1943), Cesta mraku (1945), Dík Sovětskému svazu (1945), Rudoarmejci (1947), Panychida (1945), Prostě (1949), Mozartiana (1963), Příběhy (1963), Bez názvu (1939-48), Na postupu (1943-48), Noc s Hamletem (1964), Asklépiovi kohouta (1970), Bolest (1949-56), Na sotnách (1967). pro děti napsal milého Bajaju (1954).
Překládal poezii z francouzštiny, španělštiny, ruštiny, polštiny a němčiny (např. Rilkeho, Baudelaira, Ronsarda, Słowackého a Lermontova.

Listopadová vichřice

Plískavé kaňky vran… Ne pastelové hrudky.
Kde kýchlo jezírko v brčál a v léto,
tam dělí nás teď hrubší zrak a prudký.
Čečulka prstu kodrcá po takovéto
stěně, již potočitý odlesk větru stíní.
Kde obsah, sloh též pad… Strom švestkový pad nyní,
jako by sklouz po vlastní pecce v jíní.
(Kameni, přicházíš)

Ó kniho…

Ó kniho, napětí a tlaku! Ano,
neslyším, neslyšíš.
Vnitřní vedení zpřetrháno,
je zpřetrháno již.

Ach, byli velcí, tišší nežli hromy,
u kterých potom směl a smí
dech mízy dolů, takže stromy
začly kvést pod zemí.

Co my však, kniho!… Havran klová
sráz vykřičníků, jež tě vzněcují
nejdelší nocí v roce slova,
kde kopec kopcuje a věci věcují!
(Kameni, přicházíš…)

Milostná píseň

Na obzoru své vůle chci teď zprohýbat
tvůj pohled na krajinu
a v horách nastalých o malbu dechu dbát,
bys lehce šla v jich stínu.

Záření chůze tvé chci do skal zhasnouti,
by krok se v propast zasnil,
a jako ztrátu tebe přijmouti,
jako bych všechno vlastnil.

Chci ruce rozsvítit, když únavou by snad
závěs tvých víček temněl,
a jako nález tebe odevzdat,
jako by Bůh nic neměl.
(Vanutí)

Smrt umírajícího v sadě

Mlčím vás, jabloně! A vítr očí vzdouvá
plachty mých víček v starost o dva sněhy,
před jejichž bělostí pohled mé krve couvá,
zapřen do rány něhy.

Ležím kříž odříkání. umřít! A přec tu je
zachvění údivu, jež vlní dech můj sem.
Podobně dar se ještě pohybuje
na citu přijatém.

V radostném smíření, že země všemu předcházela,
bys křídla obhájil, můj dech se zvedá teď, můj rod.
Mlčící jabloně! slovo jablka ústa má bys chtěla –
k vám z lože sestupuji, přicházím – – A přece od.
(Vanutí)

Chlapec

Po celou noc padala na sadě jablka,
zatímco sousedův chlapec umíral…
Byl to on, který ti druhdy řekl:
“Pane, jste cizinec?” Řekl jsi:
“Proč se ptáš?” Řekl: “Máte
moc času ve svých očích …”
Řekl jsi: “Ty jsi já, když jsem
byl mlád!” Řekl: “Já budu vy,
teprve až zestárnu … Ale víte co,
pojďme na poštu a odtamtud
si zatelefonujeme, kdy vlastně jsme …”
(Vanutí)

Chorá láska

Na kovadlině vody, tkvěním znaven již,
kuje si oblak v krok sandály přesvětlé.
Ó jaro v kladivu! Ale až v červnu zříš
lekníny, jiskry odlétlé.

A ještě odněkud ten rozmach kladiva
dopadá v srdce tvé a mé.
Snad vzejde květ, jejž jiskra rodívá,
kdy ale, nevíme.
(Vanutí)

Báseň

Je pohádka (proč není?)… o tobě…
Že potají, chtíc kdysi na ples jít,
jsi půlnoc připouštěla k plaché podobě
těla, z níž úsvit jen smí pít,

že plody copů střáslas pod květy
rozvité tušením, jež ví,
jak mají ňadra sládnout do věty,
již někdo vysloví,

že kroky váhání zažehly v tobě jas,
jenž zvábil do koberce tmu.
Z nočního stínu v srdci svém nesoudilas
na lůnu rozumu.

Je pohádka… A právě proto snad,
že její skříň jsi otevřela, věř!…
uzřelas pak před sebou, nahou odtud, odevšad,
kterak bráněním samoty prorost se ve tvůj připravený šat
šípkový keř, šípkový keř.
(Oblouk)

Předjarní svítání

V oblaku oble ozáblém
ruměná trpkost letíc,
neví si rady, bloudí v něm
jak víno v břiše světic.

Kde dvousamičný hořák plál,
tam vlastní plod jej tráví.
Sníh ve spánku se odkopal:
je vidět nohu trávy.

Co jedí sochy?… Rampouch slét
a na vrabce se rozstřík ve sny.
Už brzy čmelák vnoří v květ
sacharometr přesný.
(Záhřmotí)

The post Vladimír Holan, meditativní básník české poezie first appeared on Čítárny.

Věra Provazníková (1947 – 2023) nebyla jen chápající autorka knih pro děti. Byla také mimořádně talentovaná básnířka. Ochutnejte proto s námi hloubku její poezie.

Věra Provazníková a Bohuslav Reynek

Sirael    
              
Milujeme Tajemství
Chceme jím být uhranuti-pohlceni,
ba neváháme být ani jeho obětí.

Toužíme je pochopit,
ale současně se téhož obáváme –
ano, obáváme se vlastně jen jediného:
abychom o ně nikdy nebyli připraveni.
Tak vstupujeme do tajemství vlastně
jen proto,
aby nás nikdy neopustilo.

Jsou Znamení, Znaky, Slova,
Jména,
která jsou již
toho příslibem.

Jsou Duchové, Těla –
ale jsou i Bytosti.
A jsou jména bytostí,
kdy se nám zatají dech:
SIRAEL.
 
Magická paměť Prahy
nese už dlouho Její Obraz.
Málo záleží, zda proslulý magistr
Kelley
pro svoji Sirael skutečně stvořil
Magickou Noc.
Málo záleží,
zda Ji opravdu svedl
po paprsku Luny
až do nejzazších komnat
šílenství Rudolfova.

Ovšem. Stále totéž.
Uchopit neuchopitelné.
Jak oslovit neuchopitelné,
jež tvoří Krásu.
Lze vůbec tuto Kněžku polapit do
tvaru?
Jak subtilní musí být Síť Času,
aby v ní uvázl takový motýl
alespoň na vteřinu?

Ó Sirael!
Komu chceš tančit? Císaři – Bohu?
Či zrcadlům. Sama Sobě?
Jsi zjevení? Přelud? Přízrak?
Je Sen Skutečnosti
a Skutečnost Snu…
Chceme je vůbec oddělovat
v oné neuvěřitelné Alchymii Dění…?
Ó Sirael!
Jsi Zdání?
A není snad právě Sen
tou nejvýsosnější vizí skutečnosti?
Ó Sirael!
Pro Tebe je tu teď připraven Obřad
Hra Světel
a Stínů
Barvy Tmy
a Ohně.
Černá a bílá labuť hudby
Královská lilie Tance
Ó, Sirael!
Tvůj tanec je střežen Lunou.
Tanči –
ó Křehkosti…
Vždyť – co je tanec?
Ne-li odvěká touha Andělů
zanechat na zemi
alespoň svoji stopu?
To proto Tvé tělo – Sirael – je zároveň i duší!
Ó Sirael!
Zvolil Tě sen.
To sám Sen touží
abys byla.
A ty –
zázrakem sama sebe –
skutečně Jsi.
Posvátný pokrm
pro jazyk oka.

Karel Hynek Mácha
ANI LABUŤ ANI LÚNA

Ani labuť ani lúna
oblaky neoře.
Léč to bílá kaple stojí
na vysoké hoře.
Na tu horu za svítání
dívka putovala.
Na práh klekla,
ruce vzpjala,
smutně zaplakala.
Pro mne ach dívčina krásná;
pro mne se nesouží.
Dej jí Panno, Hvězdo čistá,
po kom ona touží.
…………..
“Ani labuť ani lúna
oblaky neoře”
Ani Anděl prosby tvojí
nevysuší moře.
Ani Anděl smutku písní
slzy nerozptýlí,
které za mne, utrápenou,
vyplakal jsi, milý.
Jak by osud do samoty
mou podobu odlil.
Ani Anděl lásky tvojí
tu mou nevymodlil.
Jen ta labuť, vykouzlená
tvojí čistou básní,
pluje duší – vprostřed noci.
Ó Hvězdo – nezhasni!
Jen temné ticho před bouří,
blesk bez nebe a bez zahřmění,
Jen marné vlny na moři  
a slunce prahne po zatmění.
I stříbrošedý úplněk
jak peníz daný na modlení.
Jen hořká Hvězda Pelyněk
svítí jako střep zrcadlení.
Ač srdce plane – nehoří,
jak svíce bdělá po setmění.
Až v duši žízeň dohoří,
bude pít vodu zapomnění.
Už vítr z domu vyklízí
všechno, co sen měl nejraději.
Co nezasel, to nesklizí,
jen odvál popel po naději.
Ač srdce plane – nehoří
a tvář se jako luna mění,
když do stínu se zanoří
v odluce němé – bez loučení.

(Z cyklu Písně lítostné)

V hospodě
Sedíme v hospodě, můj sluha a já. A já – čí sluha?
Nade mnou okno s třema krávama. A vechny – hlavy ke mně.
Hospodský pán tu ještě není a sluha už kouka do džbánu jak výr.
Pohledem hliněným. A nad ním – oslí hlava. Nad oslem réva zakroucena jak žízeň prasečí.
Co jiného. Vždyť , hospoda. Vždyť já jí nepohrdám.
Mně ale víno nikdo nedá. Jsem králem v očích všech tří krav – a víno žádné.
Napíšu dopis Dulcinee. Na papír suchý. Šustí, pije hltavě
každou krůpěj slova. Mně ale nikdo napít nedá.
A muchlám papír, na kterém jen blábol jména: Dulcinea.
Pod stolem kohout starou mísku klopí. A můj sluha? Hřeje si nohy.
Paty si pálí o kohouta. Jak zloděj – cikán…
Hospodský pán tu ještě není. Ještě nám zelí neohřál
a kohout už oklobává kosti.
– “Zabijem kohouta a upečem na svíci” – povídá sluha a do džbánu houká jako výr.
Tvář – jako mísa naďobaná, vlasy jak ovce černé.
Napíšu dopis znova.
Trhám lístky kopretinám. Kopretina – moudrá hvězda.
Je to hvězda bělovlasá, co nad námi tehdy stála… Dulcinea kotě nesla…
Zas tu trčím. Bez domova. Říkadlo si odpykávám.
Trhám papír, krůpěj hltám. Krůpěj jména: Dulcinea.
U stolu jen osel, sluha, réva zakroucená v hrdle jako rukáv pláče suchém. Ze světa, Dulcineo, zmizelo víno.
Píšu: Právě… hospoda mne jmenovala králem zdejších telat.
           A zatím já… Navěky tvůj sluha.

(Z knihy Don Quijote Bohuslav Reynek)

Pohřeb Dona Quijota
Smrt sedí v jabloni:
klepe dutými ořechy a tence hvízdá.
Na své bílé psy.
Psi po kmeni se sápou ke své paní…
Jabloň se svíjí bolestí – bok vykousaný na kost
dřeva krvácí hnědě v slinách větrných.
V keřích podrápaných syká hasnoucí šípek
nadějí.
Jen tenké hvízdání tu zní – a chvílemi hryznou
němá kola do plesniviny u cesty.
Sanchovy boty kulhají.
Vítr jim shání stopy do páru a mráz je sšívá
kostí rybí…
Jen tenké hvízdání tu zní…
a bílí psi se do zaťata rvou na chvějícím se
břiše trní…
Dulcinea – se spícím Kristem na rakvi – je do
Piety zachumlána.
Rozinante zmrzlým kopytem do slibující země
sahá – a zklamána ani nevědouc zdvihá vůz
z cesty naposledy vzhůru..

(Z knihy Don Quijote Bohuslav Reynek)

Stalo se, že jednoho dne
se v něm už přeplnila
nádoba slz
a roztrhla se mrazem…
Tehdy jednou provždy
přirazil světu dveře
před nosem,
jakože konečně i svět
laskavě uznal,
že je velký básník —
a jeho plechové medaile
nechal viset na klice
zvenku —
Pak zavřel na dva západy
i v sobě
Od těch dob nevycházel
a nepřijímal hosty –
ba ani tehdy,
když mu nesli víno, prý…
aby jeho krev
nepřestávala proudit –
Rozhod se pro bezčasí —
vyjma noci, černé jak Lilith,
která s ním neměla
žádné slitování
a proto té jediné
se chtěl se vším svěřit…
Třeba jak ho děsí
po léta ztichlý mlýn
na ustrnulé vodě,
jak se celé ježí –
jak zastavené kolo
hluché Štěstěny
Nebo to zšeřelé ticho
než se dočká
prvního tónu ptáčka
za úsvitu –
Nebo jak musí
nikdy duší nepropást,
když puká hoři srdce…
Trn bez koruny Božího Krále!
Bývá to jen pár
prchavých okamžiků,
kterými pak Osud zkamení
a trčí v pustině
jak černá mohyla…
Ale přece jen jednou
udělal vyjímku –
jakože bývají noce,
kdy se Měsíc setká s Lunou
a plují pak spolu…
když za ním noční poštou
poslali jisté básně
a on zatoužil poznat
tu dívenku co je psala…
Jak naboso asi
chodí její mládí
po ostrém kamení –
pomyslel si.
Jistě nebude mít
tvář tak psí,
aby nemohla výt se světem
alespoň ještě jeden
vlčí den!
A možná ji opravdu
vede za ruku
její Anděl strážný
a proto už teď
zná Dotek křídla
a je tedy svobodná…
Na každý pád to bude
dítě,
vyvolené právě k tomu,
aby jím už navždy zůstalo –
A ona šla po vodě,
ale neutopila se,
neboť o tom nevěděla…
napadlo ho ještě.
Bůhví proč,
ale sevřel ho strach,
který se celý vtěsnal
do úzkosti,
útlejší nežli rybí kůstka
v hrdle —
Jako by ještě nikdy
nepodal panně
svoji ruku
a neztratil přitom řeč
a nezačal už zase
věřit v Boha —
Jako by předvídané
mělo už dávno svůj tvar
v úžasu –
Jako by v předtuše krásy
se tajil mnohem křehčí
půvab,
který o sobě neměl tušení –
Jako by měl za malou chvíli
přejít po sněhu,
právě napadlém
a nevyplašit přitom
anděly ticha —
Usedl ke stolu
a dal si zákaz čekat…
Ale rozsvítil svíci –
Vtom přišla…

(z básně Vladimíru Holanovi)

Kamenný oblouk
Karlova mostu –
Viděný odspoda,
jevil se jako zbytek
dlouhé, posvátné klenby
nikdy nedostavěné kaple,
v které se dneska modlí
už jen ti bez domova
a v které snad proto tak táhlo…
Karlův most!
Stále týž,
kterého Vltava s hrdostí zdvihá
na rukou k nebi
jako syna –
vždy k větší Slávě Boží!
Už jen jít po něm
znamená zvolit si Cestu Spásy…
Vzhlédl k němu –
Jeho Krása nahoře
kráčela právě zvolna
pod rozžatými lucernami
v náznacích zrůžovělého sněhu –
Neznámá v závoji, ještě zamlženém
dojatým okem něhy,
v chůzi jak ve snu schoulená
do zamilovaného Schikanedra…

I sochy se k sobě tiskly
jak tajní milenci,
kteří by prolíbali snad i kámen
při takové lásce – a ztlumily
i vlastní svatozář
pro kousek pozemského nebe…
Pak se most zlomil do tmy –
(z básně Vladimíru Holanovi)

Báj o stromu
I
Hle – Strom
                   ten zprvu sám
                               ten vykročívší, trpě
                               ve svět zdání…
neboť tkvěl před tím pouze
                              v nevýslovně slastném
a nevěděl zprvu ani
                              kam
                                      nemaje dosud kraje.
Tak docela sám zprvu
neboť se teprve tvořila
                             tkáň bytí
                                     kolem něho
Tak docela sám
                            V dlaních s jádrem ráje,
                                     že podobal se nářku.
                            a ještě více
                                     slze
                                           podobal se.
A jakoby celý
                           z povzdechu vzešel vlastně…

II

Tak zprvu sám
                          a útlý
                                    pněl v mukách zdání,
                          nevtělen dosud.
Neboť teprve dorůstala
                        dřeň ticha v něm…
Tak mezi snem a snem
                       nevěděl se snad ani.
Spal
       přimknut k mdlobě
                                    a nebyl vlastně.
A zdál se jen
                      sám sobě…

III

A tehdy zvolna
                    a jako mlhou ještě
                                    a přece už jistě
plula k němu Luna
                    a do sebe jej zvala.
A zdálo se mu,
                    že je plná
                                     stejně jak pustá,
že v ní je to co nezná
                    co k zjevení je třeba.
A rozevřev se jako němá ústa
                    zachtělo se mu jí
jako chleba.

 

IV

A tehdy jak Velká Matka
                    se nad ním rozklenula,
že se až zachvěl…
                    neboť tak božská
nezazdála se nikdy.
                    Tak mateřská,
                                     tak opojná,
                                                tak děsná…
                    Ó Hvězda Mořská…!

Tak do sebe ho svála.
                    A on padal
                                     v hlubiny veškeré
                                                    i pěny
a o dna její se tříštil
                    a zas se zvedal
                                                a ve tmě zanikal
a v propastech se hledal…
                  Tak střemhlav vstupoval
                                                ve všechna její lůna.

V

A takto nosila jej Luna
                   ve svých lůnech:
                                              Zprvu jak sten
                    a první šelest plodu
teprv pak jako oheň.
                     Teprv pak jako vodu.
Zprvu jak van
                     a první obraz bouře
teprv pak jako vlnu.
                    Teprv pak jako moře.
Zprvu jako nebe
                    pak jako ptáka,
                                             pak jako rybu,
teprv pak jako sebe.
                   A ležel v ní
                                          i plul
                                                    i spal…
A zavalit se nechal
                  kulatým plodem mléka
                                        a chutnal ho i sál
a proudila jím radost
                 jako řeka.

VI

Jasným, bílým světlem
                 se mu otvírala
a hned v něm zase bledla
                 a jak by umírala…
A on jen trnul sladce
                ve snu stvořeného.
A byla krásná tak.
                 A byla matka jeho…

VII

Hle jak bílá ryba
                tančila s ním
                                        a otáčela nebem
a hledíc do něho,
                 snila…
A tak jej celého
                 prostříbřila
                                        jak šupinou sebe.

VIII

A tehdy
                  zvolna
                                     a jako mlhou ještě
                                                        počal už tušit,
že vše kolem
                 je nádherné jen snění.
A že i On a Ona…
                že vše zde je i není…
A tak tančil
                a ona tančila s ním
                                                       a byla Lunou zas
a byla náhle nahá.
                 Ó klíne, tmo            Ó noci
                                                            za úplňku blaha…!
Tak strnul.
                 A byl i on
                                    náhle
                                                    jakoby oním tělem chvění…
A tehdy poznal
                 zázrak zrcadlení.

IX

Jako chladná pěna
                 kolem něho vřela
a vždycky nenadále
                 břicho otevřela.
                                                 A uviděl v ní
                                                                  způsob
                                                 jakým se vše tvoří.
A byl v ní
                jako v lodi
                                      a byl v ní
                                                        jako v moři.
Jako bílá ryba
                všude před ním plula
a nocí vála jen
                a do sebe ho zvala.
A on jen žasl stále.
                                    A ona
                                                zjevovala
                                               
                                                          .
                                                      .

©Věra Provazníková

 fotografie Stanislava Zábrodská

The post Věra Provazníková. Básně Reynkovi, Holanovi, Báj o stromu etc. first appeared on Čítárny.

Básnířka, dramatička, prozaička, autorka knih pro děti Věra Provazníková (17.1. 1947 – 5.1. 2023) vystavuje obrazy, vydává knihy, píše pro rozhlas, televizi, a přesto si nemyslí, že je úspěšná. Má za sebou neuvěřitelné množství vynikající práce, kterou zdobí svou skromností, fantazií a vytrvalou píli.  Co chystá, o čem přemýšlí, kam směřuje tato nadaná autorka, si můžete přečíst v rozhovoru Stáni Zábrodské.

Nedávno ti vyšly dvě nové knihy pro děti, vystavuješ své obrazy v Praze. Dalo by se říci, že jsi velmi úspěšná žena. Jak to vnímáš ty sama?
Úspěšná žena? Tento pocit u sebe neznám. Dobře vím, že všechno je dar. Dokážu až euforicky prožívat blaho z tvoření, cítím čistou radost, když se dílo vydaří.
Často mě trápí vědomí, že bych mohla pracovat soustředěněji, intenzivněji, bez zbytečných proluk.

Usínat na vavřínech mi rozhodně nehrozí. Nejsem závislá na vnějším úspěchu. Ale těší mě, když cítím, že některým lidem má tvorba opravdu něco přináší.
Pocit naplnění se ještě nedostavil. Snad až, bude-li mi dáno, zdárně dokončím své rozsáhlé knižní drama o Faustovi s čistým svědomím vůči magii slova a podaří se mi uskutečnit ještě ty nejpodstatnější obrazové vize, které naopak slovy vyjádřit nelze.
Úspěšná žena by pro mne byla žena, která umí vykouzlit domov pro druhé, která umí milovat celou svou bytostí, a tak je i sama milována. Ale pak by snad stačilo říci jen ŽENA. V onom pravém slova smyslu.

Obraz Věry Provazníkové

Již dlouho jsem neviděla v žádné televizi novou pohádku s tvým scénářem a textem. Přitom např. v pohádkách „O labuti“ nebo „Bratři“ se tvá poetika velmi zdařile setkala s viděním pánů režisérů Jireše a Ráži. I výkony herců byly pak jakoby o třídu vyšší. Není snad už zájem o takové pohádky?
Tato otázka mě opravdu bolí. Jak ráda bych dál psala takové pohádkové příběhy, jakým byla moje „Labuť“ nebo jakou se stala hra „Bratři“. Ale režiséři Jaromil Jireš i pan Ludvík Ráža už bohužel nejsou mezi námi. Práce s nimi byla opravdovým dialogem Vzácným srozuměním. A s panem režisérem Rážou jsme měli ještě tolik společných snů, snila jsem s ním o jakémsi divadle pro televizi, příbězích využívajících specifické magie tohoto média.
Dnes mé návrhy na podobná témata, jimiž jsme se s panem Rážou zabývali, dramaturgie české televize zavrhuje s tím, že buď je to „příliš vysoká laťka“ nebo že „na to nejsou lidi“. Nejsem si jistá, zda to za současných okolností už nadobro vzdát… Ale slevit nemohu. Vím, že „rozměr“ takových příběhů diváci i herci potřebují. Srdci se stýská po kráse češtiny a duše touží po tajemství hloubek poodkrývajících sám smysl našich životních zkoušek.

V Říši loutek jsem viděla představení tvé hry pro děti. Bavili se všichni i dospělý doprovod drobotiny. Máš nějak odzkoušeno nebo odpozorováno, jak budou děti reagovat?
Když píšu pro malé děti, píšu pro dítě v sobě. Hraju si s ním a naslouchám mu. Jestliže se směje a má radost, vím, že i ostatní děti se budou smát.

V květnu 2010 k poctě Vladimíra Holana uvedl Český rozhlas tvé literárně-hudební pásmo, mimochodem vynikající. Zdá se mi to nebo je to skutečnost, že se také začínáš uzavírat okolnímu světu jako kdysi tento básník?
Nejde o „holanovské pokušení“. Nikdy jsem se světu příliš neotvírala a svět se neotvíral mně. Nerozumíme si téměř a bojíme se sebe navzájem. Bez „důvěrného průvodce“ jsem v něm dočista ztracena, a tak mi mnohdy nezbývá než setrvávat pouze v onom „svém světě“, kde jsem bezpečně doma za cenu omezení.
Musím zdůraznit, že okolní, vnější svět a život, dokonalost přírody jsou pro mé vnímání dvě zcela jiné roviny.
Život miluji stejně jako ostatní lidi a mám-li příležitost, sdílím ho s nimi. Nabírám plnými doušky, raduji se z něho jako dítě a jako ono často žasnu. Vnější svět s jeho kejklemi mě v úžas ještě nikdy neuvedl.

Další tvé osudové setkání bylo s Bohuslavem Reynkem. Ovlivnilo tě natolik, že jsi napsala verše k jeho grafikám a kniha se povedla natolik, že byla v roce vydání Nejkrásnější knihou v republice. Prozradíš nějaké podrobnosti tohoto setkání?
Setkání s básníkem Bohuslavem Reynkem bylo pro mne skutečným zjevením. Setkáním s čistotou, kterou nelze poskvrnit tímto světem pro čistotu srdce. Setkáním s pokorou, která neskrývá královskou hrdost. Setkáním s vroucí velikostí, poklekající s vírou před nesmírnosti Boží.
V jeho přítomnosti byla každodennost zázračná. Kuchyňka, ve které u kamen na stoličce psal nebo „vyrýval svoje obrázky do destiček“ za úsvitu, se stávala živou bytostí, teplou a dýchající.
Zvířátka kolem něho doma i na zahradě se stávala v jeho přítomnosti součástí Betlémského Tajemství. Miloval Františka z Assisi a byl jeho skrovným bratrem. Tak jako on, pln svatého ticha a něhy vůči všemu stvořenému. Kouzlem lásky ty nejprostší předměty zjevovaly svou vnitřní krásu, svoji „pravou duši“, zářily a hřály.
Neboť i věci touží být milovány. Vyzařovalo z něho cosi z tiché, chvějící se, milující záře Hvězdy nad Betlémskou krajinou.
Básník a malíř ticha. Nikdy nezapomenu.

Věra Provazníková s Bohuslavem Reynkem.

Vím, že jsi věřící člověk. Pomáhá ti víra ve tvém lidském snažení?
Bez VĚDOMÍ Boha by byl můj život nemyslitelný. Víra je křehčí, jejím stínem je pochybnost. Pochybnosti o sobě. Vyznávám větu jistého rabína, který kdysi moudře napsal:
KDO NEVĚŘÍ NA ZÁZRAKY – NENÍ REALISTA.
Tuto pravdu mám hluboce zažitou. Zázraky se mi děly už v dětství a dějí se mi i nadále. Ostatně – není snad sám život zázrak, na který jsme si zvykli?

Věra Provazníková
PŘED CHRÁMEM MOŘE

Ebenová kost by postačila, zaostřená
do orlí krve.
Kost ze dřeva živého,
černější než pohřbívaná hříva koně,
který klečí.

Kost ebenová – větev ohořelé ruky –
kořen ebenový, který voní
po vnoření Země.

Jediné spatření Linie by postačilo
a Země byla by opravdu rovná.

Vidím povstávat horu – na lávě pouště –
z předjitřních modliteb.

Písek,
který teď hora vysílá ze zrnek růžencových –
z rozteklých krůpějek orlí krve –

Hned zjitra je kdosi nádherně mrtev.

Sbírka Březové trhy z roku 1971.

Ve svých obrazech se často vracíš k symbolice a vůbec všemu kolem Rabi Löwa. Jak k tomu došlo?
Rabi Löw sídlí kdesi hluboko v mé duši. Nevím, kdy jsem si lásku k němu poprvé uvědomila, ale je to už dávno. Tato láska je stejně živá, jako bývá láska dcery k otci. Stejně horoucí a důvěrně blízká. Jako by nade mnou bděl, chránil mne a vedl. V mých obrazových vizích rozhodně. Moje obrazy nejsou než mým vyznáním lásky k němu.
Jako by znal mé skutečné kořeny hlouběji než já.
Jako by předobře věděl o mé potřebě domova.
Jako by on sám byl domovem mé duše.
Ne náhodou už tak dlouho žiji na magickém místě u Zlaté Studně, mysteriu, kde rabi Löw procházel se svými Zasvěcenci. Jak nevěřit, že právě on mě zavedl na toto místo? Vše kolem mne v souvislosti s rabi Löwem je obestřeno Tajemstvím, které má zůstat tajemstvím.

V roce 2010 7. září, kdy celý židovský svět oslavoval 400leté výročí tohoto vysokého rabína, bylo i mně dáno zahájit svoji výstavu zasvěcenou právě jemu v galerii Podkroví v Husově ulici na Starém městě v Praze.
Věru že ne mou zásluhou se z tohoto podvečera stala skutečná slavnost pro rabi Löwa. Atmosféra byla průzračná a pokojná, lidé přirození, hudba i zpěv okouzlující. Byly přítomny dokonce i malé děti, které si uprostřed magického prostoru bezstarostně hrály na zemi a dováděly po svém, aniž by to působilo rušivě.
A když se rozhořel drobný sedmiramenný svícen, cítila jsem jasně, že nám všem přítomným bylo rabínem požehnáno.

Rozhovor se uskutečnil v roce 2010 / Stanislava Zábrodská
Foto: Stanislava Zábrodská

The post Věra Provazníková. Skromná, nadaná a jedinečná básnířka, spisovatelka a malířka first appeared on Čítárny.

Poetický rok. Zima a zimní poezie ve verších českých básníků. Skácel, Březina, Toman, Mikulášek, Hora, Vrchlický, Neruda, Zahradníček, Hrabě, Hrubín, …

Jan Skácel / Vteřina v lednu

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

Oldřich Mikulášek / A potom k večeru

A potom k večeru, když stále, stále sněží,
je slyšet hudbu; komu nezněla,
nemohl, Petrove, na špičkách dvou tvých věží
viděti tancovat bílého anděla.

Trochu se zachvíval a se závanem křídla
zdvihl se vítr, vločky na mě vál.
Jednu z nich polkl jsem, aby se nenastydla
a jako zázrakem sníh kolem roztával.

František Hrubín / Zima

Zmrzl rybník, struha,
už je zima tuhá.
Led už drží na kaluži,
kdo tam bruslí, ať se tuží.
Už je sněhu převelice,
nebojím se metelice.
Ať si hvízdá meluzína,
jenom když je prima zima.

Jan Skácel / Sníh, když se brzy stmívá

Napadl čerstvý sníh,
je noc
a chlapci na kytaře hrají jedním prstem

můj bože, nevím komu,
hrají si v chůzi a není toho moc,

není to nad ticho,
nad tmavá žebra stromů,
není to vůbec nic –

a přece.

Únor / Karel Toman

Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí
nasloucháš rytmu života,
zda někdy neslyšíš
hlas hlubin ?

Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.
Mlčení země bolí.
Však dole
tep srdce chvěje se a skrytý pramen temnot
dere se k světlu.

A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.

První sníh / Otokar Březina

Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý
jak zimy nevěsta – však smutná, bledá…
sta stromů k nebi suché ruce zvedá
a prosí o pomoc, leč marně kvílí…

A jízda větrů po krajině pílí
a k sňatku tomu svědky – mrazy hledá,
a s nebes výšin mlha tmavošedá
jak závoj v lože svatební se chýlí…

Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem –
Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása,
jež vábila nás lesem, luhem, polem?

Aj, první sníh! Jak duší to as víří,
když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá
svým dechem první sněhobílé chmýří?

Vánoční / Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmoule beranici,
včarován v ticho mýtiny
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu blízko budu již.
Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…

Zima / Jan Zahradníček

Velurové záclony mrazu střásají přítmí vzpomínek
Vlněné šátky mlh nehybně visí do ticha
Slunce ponurý ledoborec proplouvá krami obzoru
Rtuťový sloupek mícha atmosféry prudce vysýchá
Vyzáblá země tekutým vzduchem balzamovaná
Paralytická obloha kráter vesmírného malstromu
Tetelíme se očekáváním milosrdných katastrof
Do krve nás rozleptává příboj fičících atomů
Nic se nezmění Ach nic se nezmění
Všemi životy bude prosakovat láska k této zemi
Její posupný praporec rozvinuje se do mých snů
Přikrývaje mne soumrakem z kterého teskno je mi.

Báseň skoro jako vánoční pohlednice / Václav Hrabě

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje

Jan Skácel / Zimní krajina srdce

Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno dálka

A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka

Zimní / Jan Neruda

Své čelo mi do okna vtlačila
a bílým svým okem se dívá –
já vidím ji, zimu, tu paní zlou,
jak mlhavým prstem svým kývá.

Je ticho, je mráz a mdlá noha má
si na prahu vykročit váhá,
však zima po horoucí dlani mé
již mlhavou rukou svou sáhá.

A pozvolna ruku tu pozvedá
a klade ji kolem mé šíje –
ta vražedná žena! Vždyť cítím již,
jak ze prsou dechy mi pije!

A cítím, jak v ledovém objetí
tvář bledne, ret rychle jak chladne,
jak tepna se ve skoku zaráží
a srdce jak klesá a vadne.

Zima / Jan Neruda

Přede dvorem stará vrba,

pně už vydoutnalé,

samá jizva, samá troucheň-

kdy ji podtít ale?

Z jara, když jí zbylá větev

květem pookřeje?

V létě, když své staré tělo

na sluníčku hřeje?

Či snad v zimě? Spí pak jistě?

Necítí to ani?

Starý strom a starý člověk

má tak málo spaní!

Zimní pohádka / Josef Vrchlický

K nám z jihu přišel divný host
na sever chladný, mrazivý,
ret jeho sterou písní zněl,
zrak něhou háral blouznivý.

A dokud leto trvalo,
žil u nás tich a spokojen,
však v podjeseni zaplakal
a po prvé byl nešťasten.

A když napadnul první sníh,
pad’ v srdce hosta divný žel,
zamyšlen stával u okna,
až všecky písně zapomněl.

Vlas jemu zbělel pomalu
jak sněhy, které spadnuly,
a oči, druhdy jeden lesk,
hluboko v důlkách zhasnuly.

A denně stával u okna,
uvadlé růže na skráni,
a zíral, plání sněhovou
jak poletují havrani.

Oh, což se jeho kalný zrak
tím sněžným polem natěká!
jak líto mi ho u srdce,
oh, zda se jara dočeká?

I usnul kdys – a divný sen
se sklonil jeho do duše,
to zdálo se mu o jaru,
a on se usmál v předtuše.

A myslí jeho táhlo to
jak ptačí zpěv, jak dívčí smích,
že kalné oči zaleskly
se opět v slzných krůpějích.

I snil, že k němu kloní se
postava plna božských krás
a fialkami propletá
ten zšedivělý jeho vlas.

A venku náhle, jaký div!
tam roztál sníh a zmizel led,
a země stála v kráse své,
nevěsta jara na pohled.

Na stromech květy, v houští zpěv
a sedmikrásky po pláni –
cizinec mrtev – v duši klid
a na rtu blahé usmání…

Jan Skácel / Andělé

Jestli vám vydám všechny svoje čerty
odejdou s nimi moji andělé

Zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje

A marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět

Zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět

Zima / Josef Hora

Někde v noci mezi topoly
zvoní zvonky, křupe koní klus.
Ale ne. To jen tak pobolí
vzpomínka na široširou Rus.
Štíhlé břízy do nedohledna,
na závějích měkký, modrý stín.
A těch oblak hloubka bezedná,
v nichž si koupal oči Jesenin.
Někde v noci mezi topoly
zvoní z cerkve na kost zmrzlá zem.
Mrtvý Jesenin tam blábolí
modrý verš nad černým traktorem.

Zimní den / Jan Skácel

Za stromy které bez nás samy
pohubly tolik od mrazu
vychází slunce z čerstvé rány
při zemi trav se drží tma
je velké ticho mezi námi
neznámá zvěř už ustala
brodit se lesy Zotvírány
zůstaly sny a do rána
počalo hojně sypce sněžit
Kam oko dohlédne sníh leží
a přes pole kdo cestu má
pevně se halí do kožichu
A dospělý v tom přísném tichu
prosí a žebrá o něhu
a chtěl by všechno teplé zlato
čurané dětmi do sněhu

Sníh / Vladimír Holan

Sníh začal padat o půlnoci. A je věru pravda,
že se nejlíp sedí v kuchyni,
i kdyby to byla kuchyně nespavosti.
Je tam teplo, vaříš si něco, piješ víno
a hledíš oknem do důvěrné věčnosti.
Co by ses trápil, zda narození a smrt jsou jenom body,
když přece život není přímka.
Co by ses mučil pohledem do kalendáře
a staral se, kolik je ve hře.
A co bys doznával, že nemáš
na střevíčky pro Saskii?
A pročpak by ses holedbal,
že trpíš víc než jiní.
I kdyby na zemi nebylo ticha,
to sněžení je už vysnilo.
Jsi sám. Co nejmíň gest. Nic na odiv.

The post Poetický rok. Zima a zimní poezie. Skácel, Březina, Toman, Mikulášek, Hora, Vrchlický, Neruda, Zahradníček, Hrabě… first appeared on Čítárny.

 Holan Shakespeara musel nesmírně obdivovat. Sám ho považoval za největšího básníka všech dob. Inspirován jeho dílem napsal dvě velké skladby: Noc s Hamletem a Noc s Ofélií. Nicméně odraz Shakespeara objevujeme v mnoha dalších básních.

Po přečtení jakékoliv Holanovi sbírky vás možná napadne, stejně jako mě, proč tak geniální básník je u nás skoro zapomenut? Proč velikán, bezesporu světový, je na okraji zájmu?
Odpovědi se samozřejmě nabízejí v dlouhodobé slabé medializaci jak ve školství, tak v kultuře. To ovšem není odpověď. Nezbývá než se smířit s tím, že mnozí velikáni bývají opomenuti, protože jejich génius přesahuje běžné myšlení, podobně jako u Březiny, Sovy etc. A bývají vyneseni do nebes, až jednou zarezonuje ten správný čas a bude někým osvíceným znovuobjeven.

Stejně jako Bach, kterého až v roce 1802 objevil Forkel a napsal o něm životopis a teprve roku 1829 zahrál F. Mendelssohn-Bartholdy poprvé jeho slavné Pašije podle sv. Matouše. To bylo 79 let po smrti génia.

Tragika bohužel patří k Holanovu životu a je prostoupeno celým jeho dílem.
Poprvé se setkává se smrtí roku 1916, kdy tragicky umírá starší bratr Jan, Rok po maturitě, 1927, byl Holan zaměstnán v Penzijním ústavu odkud po 8 letech odešel do penze. S Věrou Pilařovou se oženil v roce 1932, ale teprve v roce 1949 se jim narodila dcera Kateřina, postižená Downovým syndromem.
Pak přichází izolace komunistickým režimem, který možná Holan, uvězněn na pražské Kampě, i vítá neboť se už dlouho a těžce smiřuje se skutečností úpadku osobní svobody i celé kultury, který vnímá jak Kainovo znamení režimu.

Nevím, kdo bohům prádlo pere,
však špínu zněho pijem my…
Život!…
Je to vždy něco zvýše
vnuceného, ba náplň spíše
než organicky vyrostlá
plnost…
… Nenarodili jsme se žádný dobrovolně…
…Proč se chceš ještě mučit poezií,
abys byla o trochu dýl, než budeš?…

Noc s Hamletem (1964)
„Doba, kdy jsem psal Noc s Hamletem, byla pro mne nejkrutějšími léty mého života. Ve své šílené samotě měl jsem dobré uzemnění, abych přijal a prožil všechny tehdejší hrůzy.“

Noc s Ofélií
Jedná se o fragment skladby, která vyšla bibliofilsky až roku 1973.
I zde je pro Holana život člověka přirovnáván k podivnému divadelnímu představení, kde člověk hraje svoji roli a předstírá čím není. Téma bytí jako v Noci s Hamletem.

Ukázka…

Není mi lhostejný
ani jeden krůček a pád
dítěte v kopřivách . . . I když mu matka říká:
Jdi pro rum do čaje,
ono jde a stále si opakuje: rum do čaje, rum do čaje,
až nakonec zašeptá: čum do ráje . . .
nene, není mi lhostejný ani jediný pád
dítěte . . . A přece zlo stoupá
míchou lidstva krvavě poplivanou
jako schody k zubařovi . . . Je věkovité to zlo
a unavené a každé jeho šlápnutí se štítí,
ale stoupá znovu a znovu k mozku pýchy,
neboť po tolikerých pokusech
světců a básníků,
po tolikerých pokusech
světců a básníků vypnout proud –
věří už jenom v souhlasnou chvíli,
kdy dojde ke krátkému spojení
mezi nebem a peklem.
Ale ovšem . . . Můžeme také čekat,
až něco bouchne a spadne na nás láska . . .
Anebo že naděje je v trpělivosti
a v dlouhočekání . . . Představ si
konečnou stanici života . . .
Stál tam stařec, který se choulil
jako slovo v dešti.
,Já tady,` povídá, ,čekám na pána,
kterej mi slíbil byt, a že prej je bez nábytku,
což by mně vůbec nevadilo -`
Pršelo. A důvěřivost toho starce
byla tak slepá nebo tak velkomyslná,
že viděla útulnou budoucnost
a že jen okolostojící chápali,
že si z něho někdo vystřelil
při mezzo rilievo lůny . . . Znáte to přece:
pojednou nic, naprosto nic,
naprosto nic už naproti,
nic jako chvíle, kdy se zdá,
že i budoucnost je za námi.
Kdo miluje, měl by se radovat!
Jenomže vesmír, ač prý ukončený,
je i bezmezný. . . Muži je náhle teskno,
ženě zima, nezabili se tedy,
přicházejí k sobě a vděčni jsou,
že zase vidí něco z osudu,
i když je tím nestydatě přesná
cesta do chudobince . . .”

A Hamlet pokračoval:
“Když opuštěný člověk utěšuje sama sebe,
mávne možná nakonec tou svou paběrkující rukou.
Ale sedí-li ve dvou, má na to příliš mnoho
slov i pohybů, protože před svědkem
zdůrazňuje svou bolest . . . A teprve ve smrti
i jeho slova i jeho ruce jsou navždy zkřížené
a on mlčí . . . Ale je šťasten?
Štěstí! Máte vysvědčení od lékaře? Nerozumím!

I kdyby nebylo Boha, i kdyby nebylo lidské duše,
i kdyby duše byla, ale byla smrtelná,
i kdyby nebylo zmrtvýchvstání,
i kdyby nebylo pak už nic, opravdu nic,
moje, stejně jako tvoje účast na takové komedii
byla by zas jen soucitem, soucitem s žitím,
které je jenom dech a žízeň a hlad
a páření a nemoc a bolest . . .

Kdysi, kráčeje kvetoucím vřesovištěm,
zaslechl jsem dětskou otázku proč?
a nemohl jsem odpovědět.
A nemohl bych odpovědět po tolika letech ani dnes
pří středním reliéfu lůny
neboť dětem nestačí odpověď a dospělým otázka.

Když mne důvěřivě přijímá mé dětství,
dávám se do zpěvu.
Když pomyslím na trnovou korunu Pána Krista,
zmlkám úděsem.
Když pohlédnu na trnitý keř a vidím v něm ptačí hnízdo,
začínám naslouchat.
Ale když poznávám člověka,
dávám se znovu do nářku . . .

Nářek a zpěv, a báseň a hudba . . .
Představ si někoho
kdo už dávno hledá svého přítele
a dozví se, že leží v té a té nemocnici . . .
Co udělá? Vezme s sebou hrst nejmilejších dárků
a pospíší si ho navštívit . . .
Ale když zjistí, že jde o omyl
a že jeho přítel je nadále nezvěstný,
zeptá se prvního chorého, kterého potká
na chodbě špitálu, zda neví o někom,
jehož nikdo nenavštěvuje . . .

,Ale to jsem já,` řekne nemocný, ,to jsem já,
mne už nenavštěvuje nikdo celých patnáct let!`
Návštěvník ho podaruje,
ale na špitální chodbě nestojí už sami dva,
neboť v téže chvíli byli i závistivě i lačně
obklopeni skoro všemi chorými,
kteří až s mstivou, ne-li pravdivou urputností tvrdí,
že také je už dávno nikdo nenavštěvuje . . .

Půl království a ruku princezninu!
Psala mi nedávno jedna dívka,
zda má chodit po obživě
nebo (jako neviditelný plod)
čekat na poslední strom světa ve výši jinocha . . .
Odepsal jsem jí do sněhu pod oknem,
aby počkala, až Mozart ještě jednou
vyjádří tlukot zamilovaného srdce
dvojími houslemi v oktávách . . .
Odepsala mi: Já už jsem dál a dobře vím,
že Janáčkovi stačily tympány,
aby vyjádřil smyslný život ženy. . .
Odepsal jsem jí, že ke smrti
stačí nápěv klarinetu . . . Vím, byl jsem zlý,
ale ta dívka na to nic nedala
a žije a bude čekat,
zvědavě čekat, i když ví,
že lýko se dře za mízy . . .
Dítěti řekneš: Zavři dveře!
A ono: Co sem jde?
– Marsyova kůže, miláčku!

The post Vladimír Holan považoval Shakespeara za génia a věnoval mu dvě velké skladby first appeared on Čítárny.

Německý bohemista se v magazínu Lidovek vyznal ze svého obdivu k Vladimíru Holanovi- začalo to prý básní Vítr ze sbírky Oblouk. A já jsem tu báseň hledal a přitom jsem našel starý dopis, který mi PAN Holan kdysi napsal.

A pak mi uvízlo v hlavě několik veršů a musel jsem všeho nechat a najít si (v tomhle životě už po několikáté)jeho příběhy, Sbohem,První testament, Zuzana v lázni. A Terezku Planetovou, kterou jsem tolikrát vyprávěl. Byla prý napsána podle fejetonu Leoše Janáčka. Pak jsem se díval na internet, co tam o Holanovi mají a dočetl se, že Holan přestal psát, když zemřela jeho dcera (r.1977) na Downův syndrom.

Kačenka, děvčátko z básnické sbírky Bajaja (sbírka vyšla v r. 1955, to byl rok, kdy jsem se narodil.
Ach Pane! Proti Holanovi byl Salieri vlastně šťastný a veselý chlápek.
Znovu jsem se toulal básní – Terezkou… než rozžehnutá lampa začne/kreslit, co potom odlévá…

Holanova světovost byla dlouho neznámá.
Ale musím popořadě- v r.68 byl na Harvardskou univerzitu pozván Jorge Luis Borges a proslovil tu šest přednášek o poezii. Jenže byl v té době už skoro slepý, takže neměl poznámky – k čemu by mu byly? Asi proto se záznam – zvukový- jeho přednášek na čas ztratil. Přednášky byly nalezeny a vydány až v r. 2000.

Mluvím o tom proto, že pan Borges ve svých slavných a do mnoha jazyků přeložených přednáškách nepřestával zdůrazňovat příběh v básních a ve své vizi o poezii budoucí se domníval: myslím, že kdyby se vyprávění příběhu a zpívání veršů dalo znovu dohromady, mohlo by se stát něco velice důležitého…

Mozaika Martin Patřičný

Jenže- ono se stalo! Holanovy příběhy vyšly poprvé tuším v r. 63 Jenomže Borges česky neuměl (cizí češtině byl on) a Holana neznal. Takže americkým studentům vyprávěl o své vizi – o vizi, která už byla skutečností, ale nikdo o ní nevěděl. A neví dodnes, že?
Taky mě napadlo, jestli Borges to zpívání veršů nemyslel doslova- nesmějte se, Indové svou poezii zpívají dodnes- tedy já vím jistě, že ji zpívali ještě v r. 1973.
Holan, jehož psaní je jazykovou velmocí, navíc ještě vypráví, vypráví příběhy, pointuje. Borgese by svými metaforami zasypal jako sopka.
(Dřevěná noha stála v koutě…/všem bylo jasné, skrze dým,/že živé nohy k tanci zvou tě…/
…(hráč) …a čeká, doufá v obrat křepký. Tak také čekávají lebky, až naroste jim zase vlas…Cítíte taky tu marnost čekání na výhru? Až lebce v Kostnici znovu vyroste vlas, tehdy vyhraješ…

Ty chvalozpěvy co se u nás pěly na jazyk Joyceova Odyssea psali zřejmě Holanovi nečtenáři! A někteří docela zabudli chválit skvělý výkon překladatele (A. Skoumal)
Thomas Mann, náš! československý občan, náš nositel Nobelovy ceny za literaturu, kdyby četl jen Cestu mraku, napsal by, že je to báseň, kterou končí všechny básně… kdyby. Kdyby Borges Holana znal, všechny své přednášky by přepsal. Další „kdyby“ si dodejte sami.

(Ano, můžeme si někde stěžovat na „příliš mnoho tónů“. Jiřinka chtěla, abych jí Holana nejdřív přeložil – jenže jak přeložit kráčivce, který by mohl spát uvnitř vlásku? Nebo úplněk, jenž říkal noci: Jen si kousni! A do třetice, paprsek světla, který…plombuje zatím zuby soch. A Jitce jsem Holana překládal a někdy tak netrpělivě, že měla slzy v očích a musel jsem je zažehnávat svou rukou pod její sukní. K čemu to je ten Holan? Ptala se trochu vztekle a já se dneska sám sebe ptám na totéž. Ne, zeptám se jindy. Můžem poukazovat na cestu trním příliš zarostlou a leckdy neschůdnou, Hanka měla ráda Terezku (Planetovou, Holanovu, ne tu moji!)- proč? To nevím a už se jí nemůžu zeptat, ale Zuzana svou jmenovkyni (Zuzana v lázni) nemohla vystát. Můžem mávnout rukou na nit, co někdy ve verších nejde objevit, lze mudrovat, že mnohdy méně by bylo více. I jinak poskakovat na ramenou obra. Co ale vždycky zůstane je příběh a bohatství řeči.)

Mimo Čechy Holan skoro neznámý, Holan, který jako mladý muž píše:
…jak mají ňadra sládnout do věty, již někdo vysloví…
Opravdu vyslovuje tělo ženy, jak píše M. Atwoodová v knížce Dobré kosti. To, o čem ona píše, už Holan dávno udělal.
Je to pořád to samé, my vás čteme, milí světáci, něco málo o vás víme- vy o nás víte prd. A vůbec dneska, co kdo ví?
Borges, Joyce a další? Tiše spí, Holanovou řečí zasypaní jak sněhem a psst! Ani o tom neví…
A spí i on.

Martin Patřičný, přílohy obálka, dopis, ilustr. foto

The post Génius Vladimíra Holana je mimo Čechy skoro neznámý first appeared on Čítárny.

 Stranou, v posledních letech značného, zájmu o dopisy význačných kulturních osobností překvapivě dlouho stála korespondence jednoho z nejvýznamnějších českých básníků 20. století – Vladimíra Holana.

Vyjma ojedinělé edice jeho dopisů se „zapomenutým básníkem“ Stanislavem Zedníčkem z roku 2012 (1) se zájemci o Holanovu osobu a literární činnost museli smířit s tím, že soubornější vydání jeho dopisů doposud chybělo. Předkládaná edice Umlkám do čekání se tento dluh pokouší alespoň částečně splatit, je vůbec prvním ucelenějším výborem z bohaté básníkovy korespondence, jenž knižně vychází.

Mapuje celistvé, obousměrné Holanovy písemné styky s významnými osobnostmi českého umělecko-kulturního prostředí 20. století – jmenovitě jde o Eduarda Basse, Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Ladislava Fikara, Josefa Horu, Egona Hostovského, Františka Hrubína, Jana Mukařovského, Josefa Vašicu a Vlastimila Vokolka.
Při výběru dílčích korespondenčních vláken bylo přihlíženo ke vztahu pisatelů i kulturně-historické hodnotě obsahu jejich psané komunikace.

Edice tak vnáší světlo například do charakteru Holanovy redaktorské časopisecké činnosti z let třicátých a čtyřicátých, poukazuje na existenční problémy, jimiž básníkova rodina procházela zejména v letech padesátých, a přináší důležité poznatky ohledně Holanova postoje k víře a náboženství.

Předkládané dopisy se úzce dotýkají také autorovy básnické a překladatelské činnosti, jeho až pedantského lpění na akurátnosti konečné podoby otiskovaných básní i úpornosti, s jakou si s pomocí přátel obstarával knihy k četbě či obdarování lidí jemu blízkých. Jednou z hlavních postav edice je, vedle samotných pisatelů, Holanova dcera Kateřina, pozdější středobod jeho lásky a radostí, bohužel však též obav a výčitek.

Edice je opatřena úvodní studií, jež si klade za cíl analyzovat a reflektovat výroky v jednotlivých dopisech na pozadí kalendária Holanova života a také jeho díla.

Vladimír Holan / Umlkám do čekání / Korespondence Vladimíra Holana / Akropolis 2019

Pozn.:
(1) Směju se a sténám: korespondence / Vladimír Holan, Stanislav Zedníček / Nakladatel: Pulchra 2012

The post Korespondence Vladimíra Holana. Umlkám do čekání first appeared on Čítárny.