12 taktů pro Václava Hraběte. Geniálního básníka jehož věhlas přišel až po jeho smrti

Ve výpovědi Hrabětových kamarádů, spolužáků, jazzových muzikantů a básníků se odvíjí nejen příběh jednoho z nejzajímavějších básníků poválečného období 20. století, ale i doba, v níž Hrabě žil. 60. léta 20. století se stejně jako Hrabě stala legendou, která na dlouhá léta poznamenala vývoj kulturního povědomí celé naší společnosti. Knížka zahrnuje například i úryvky z reportáží, korespondenci, citace z díla, z kritik a článků.

Václav Hrabě (*13. června 1940 Příbram – †5. března 1965 Praha)
byl český básník a částečně prozaik, jediný významný představitel tzv. Beat generation
v Česku, která se jinak rozmohla především v zemi svého vzniku, v Americe.
Tvorba Václava Hraběte, stejně jako ostatních beatniků, úzce souvisela s jazzovou a bluesovou hudbou. Sám autor se učil hrát na několik hudebních nástrojů, mezi nimi klarinet a saxofon, a koncertoval se studentskými kapelami.
Osobně se setkal s americkým básníkem Allenem Ginsbergem a napsal s ním rozhovor (v roce 1965 u příležitosti jeho vystoupení v Praze).
Hrabětovy básně se za jeho života nedočkaly ani jednoho knižního vydání, všechny soubory vycházely až posmrtně, protože autor tragicky zemřel v necelých pětadvaceti letech, když se ve spánku otrávil oxidem uhelnatým. Pohřben je v Lochovicích.

Doporučujeme: Blues pro bláznivou holku
Z autorovy rukopisné pozůstalosti a dalších pramenů připravili a uspořádali Miroslav Kovářík, Jan Miškovský a Jaromír Pelc, vyd.
Československý spisovatel pro členy Klubu přátel poezie, 1990
{youtube}h-LIygJkE2E{/youtube}

Básně Václava Hrabětě:

Zimní sonet

V přeplněném popelníku
ukolébávám ke spaní
pár tvých slov na která
si už nevzpomínáš

Opilost z mrazu a skřípající
tmy Někde pod Petřínem
popraskané hvězdy přecházejí
v zelený smutek bachovských klarin

Pomníky velkohubých lásek
scházejí na souchotě času
V popelníku přede mnou

oddychování
bílých králíčků s očima červenýma
kouřem a mládím

Zavři oči

Dole na ulici kropicí auto napodobuje déšť
Beránci sbíhají do údolí a usínají
ve tvém stínu zatímco ručičky hodin se zastavují
protože tato chvíle se už nebude opakovat

Ticho večera
provokuje
labutě
aby se ještě před smrtí pokusily zazpívat
něco o tvé kráse

Zavři oči
V berlínské hospodě se rouhá jednonohý
Kristus
a jeho krev
padá na hlavy farizejů
Hannibalovi sloni leží na březích Konga s podřezanými žilami
a vypasení básníci předvídají konec
lidské komedie

Zavři oči! Zavři oči…
Za chvíli umlknou
zvony trombóny tramvaje
a já
budu poslouchat jak se z oblohy s ozvěnou vracejí
údery tvého srdce
v rytmu ptačích křídel
v rytmu v kterém se země kolébá vesmírem
v rytmu který se nikdy nikomu nepodaří
upálit nebo ukřižovat

Zavři oči
a bude to jako když měsíc zapadá v aleji mostů

Zavři oči
a bude to všechno jako na počátku světa

Ospalé něžnosti

Neony
zvoní klekání
v tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem
mezi stíny
na břeh jezera kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin

A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky

Variace na renesanční téma

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou

Romance

Noční nebe nad městem
zelené od neónů
se potácí jak opilý lodník
a hvězdy i přes tu dálku
jsou cítit okurkovým lákem
Krasavec bílý měsíc
si strčil dva prsty do krku
a zvrací
úsměvy rady do života vyčichlé
pivo a čistý líh
Až skončí odvleču ho do postele
vždyť celé noci nespí

A potom následuje můj zlatý hřeb
programu:
žongluji s láhvemi v každé trochu vody
písku a slepeného peří
a v jedné ještě srdcová
dáma napůl rozmočená
Musím to dělat rychle
aby nebylo vidět tu zplihlou kartu
na kterou se prohrává
Také to nesmím zkazit

Střepy z těch lahví
by vypadaly nejapně
jak opálená milionářka v nylonových plavkách
škubající na floridské pláži
martinskou husu
Končím bez potlesku
Ráno mě uvidíte
jak krmím racky nad řekou
svým povídáním
a plivaje na oblohu
dělám obláčky
protože božský měsíc
má kocovinu
a někdo to přece musí udělat
než pojedou lidé do práce

Podzim

Tuberkulózní slunce
Lány řípy
oblaka jak velké šedivé lípy
A z jejich větví odlétají ptáci
komedianti
opouštějící poslední letní štaci
Na prahu lesa líže si rány
uštvaný zpocený říjen
v rozmoklých polích
podzimem ukřižovaný
Třaslavý topol
Holý jak věta
Zavřete okna!
Je konec léta.

Báseň skoro jako vánoční pohlednice

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tou šel
štěstí či hrob
našel v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje.

Tma stéká do kaluží
Na šedivém pijáku nebe
otisky cyklámových růží
Uprostřed ulice lynčují
autogenem zbytky
této noci, kterou jsem prochodil
abych se ujistil že žiji
Možná že zrovna dnešní ráno
přinese amnestii
promlčeným láskám.

Pozdě k ránu když kokrhávají kohouti
umřela jedna dívka
Zrzavý číšník pro ni plakal div mu to srdce neutrhlo
Mnoho tu po ní nezbylo
jen slunce
oblaka a pár mých dopisů
Měl jsem se opít
a na náměstí vykřikovat
svůj smutek jako loterii
Mohl jsem poslat věnec s černozlatou pentlí
Ale já jsem jí vlastně ani nešel na pohřeb
Pak jsem ji jednou potkal
nebe bylo mokré od deště
Vůbec se nepodobala
zavěšena do pána který snad i své vlasy
nakupuje v Tuzexu
přešla po chodníku který se úslužně narovnával
pod jejími prsty
Bůhvíkolikátý to byl pohřeb