Nenapodobitelný vypravěč, námořník a dřevorubec Rudolf Krautschneider popsal ve své knize plavbu kolem světa v pásmu Antarktis, přistání na pustých ostrovech, ale i barvitost Austrálie, Afriky, Jižní Ameriky a polárních stanic. Tuto tři a půl roku dlouhou plavbu absolvovali tři Češi, dřevorubec, svářeč a traktorista.

droj: http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-dospeli/cestopisy/4828-krautschneider-plachetnici-kolem-sveta-pro-pirko-tucn„Právě bláznovství nás vrací k normálu.“
Tak zní jedna z originálních myšlenek, kterou si autor poznamenal během několikadenní bouře v Indickém oceánu. Z jeho vyprávění čiší zkušenost a moudrost starého barda, který zbrázdil moře celého světa. Není pro něj podstatné, kam dopluje a čeho dosáhne, jde za hlubším prožitkem, zachytává okamžiky, po kterých každý člověk prahne. Píše o moři, které se mu stalo skutečným domovem, o moři, které člověka očišťuje a zbavuje pýchy.

Nejúspěšnější kniha mořeplavecké legendy Plachetnicí kolem světa pro pírko tučňáka vychází v povedené grafické podobě s plátěnou vazbou. Její součástí je peříčko tučňáka, které autor přivezl z Antarktidy.

Rudolf Krautschneider
je spisovatel, mořeplavec, dobrodruh, vynikající vypravěč. Narodil se ve Vídni a po válce se s matkou přestěhoval do Znojma. V 16 letech poprvé uviděl moře, které se mu stalo osudným. Lodě začal stavět sám a svérázně se zapsal do historie námořního jachtingu. S první lodí Vela doplul v roce 1976 na Shetlandy. Zatím poslední a jeho největší lodí je replika Magalhaesovy Victorie, se kterou již jednou obeplul svět.
V životě vystřídal mnoho zaměstnání a profesí. Živil se jako dřevorubec, pracoval v dolech. Vzdělání ukončil v sedmé třídě, přesto napsal desítku knih a natočil několik filmů. Některá jeho díla byla přeložena do polštiny, němčiny a angličtiny. Od roku 1994 začal vozit na „suché“ plavby lidi, kteří chtěli odvyknout závislosti na drogách. Zapojil se také do budování dětských domovů rodinného typu.

Plachetnicí pro pírko tučňáka / Rudolf Krautschneider / Ilustrace: Rudolf Krautschneider, Ladislav Vlna / vydalo nakladatelství 65.pole
http://www.moreplavecruda.cz/

Ukázka z knihy: Bouře

Sedmý den po vyplutí z Cape Townu. Stále bouřlivé počasí. Teplota okolo +3°C. Vítr šest až osm stupňů Beauforta. Pro jachtu jako je Polárka ideální vítr, ale to vysoké vlnění je zneklidňující. Moře se na pár hodin trochu zklidní a opět přichází další tlaková níže.
Vítr se stáčí od jihozápadu k severozápadu. Ve chvíli, kdy jde barometr nahoru, se opět vítr vrací na jihozápadní.
Nízké nimbostraty podobné divokým jezdcům se přes nás ženou k východu a vzbuzují v člověku neklid.
Hřívy vln nás svírají a občas nějaká dopadne s hukotem na palubu, která temně zaduní jako africký buben „tan“. Je to jenom škádlení, kormidelník zakleje a Polárka pluje dál. Máme pevnou ocelovou loď. Je stavěná do nejtěžších mořských podmínek.
A přece, když ležím v kóji, celé hodiny naslouchám zvukům, které loď vydává. Vnímám její chvění, když ji velká vlna celou přikryje. Hvízdání poryvů větru lanoví. Kvílivé skřípání stěžně, když se prudce staví z přechylu. Šumění a cinkání vody podél boků.

Co to vůbec jsou ty mořské bouře? Jsou to obyčejné tlakové níže stejné jako u nás doma. Chlad, vítr a déšť.

Proti chladu můžete být otužilí.
Vítr vane buďto silně nebo zase příliš slabě. Ještě horší jsou bouře nebo bezvětří. Když vane akorát, tak ne ze správného směru a když i směr je správný, pak už vplouváme do přístavu. Někdy po celou dobu plavby vane ideálně. To je nejhorší. Jsem vyčerpaný, protože se snažím maximálně soustředit, abych vytěžil co nejvíce z této situace. S větrem jsem stále nespokojený. I když jen on mě nese k cíli.
Dešti můžete čelit oblečením do nepromokavých šatů.
To nebezpečné na moři je jenom vlnění. Když se vítr prožene po klidné hladině, vyzvedne z ní drobné kapičky. Ty dopadnou zpět elipsovitým pohybem. Vítr roztáčí ty elipsovité obruče kapilár stejně jako kluci, když krátkým klackem prohánějí ráfek po cestě.
Lidská mysl, na rozdíl od moře, není nikdy v klidu. Nevím, o čem přemýšlejí moji spoluplavci. Sorel často křičí ze sna. A Vojta? Reaguje i na tiché zavolání. Znamená to, že asi nespí.
Polárka má teď skasané plachty. Pluje ve skluzu již druhý den. Mohutné vlny s hukotem dopadají na palubu. Ohromná síla nás zvedá. A se šustěním, jako bychom sjížděli na lyžích, se propadáme do údolí vln a opět zvedáme na jejich vrcholky.
Dvanáct stupňů Beauforta. Úzkost a napětí. Ten z nás tří, který svírá v rukou kormidelní kolo, drží v rukou i naše životy.
Polárka uplula za posledních čtyřiadvacet hodin přes dvě stě mil s bouří v zádech.
Směr bouře se změnil o devadesát stupňů. To mohutné vlnění se teď kříží a staví vysoké hory zpěněných vln.
Při sjezdu z vlny odhaduji naši rychlost na třicet kilometrů v hodině. Těžkým úkolem kormidelníka je, aby se Polárka nestočila bokem k zalamující se vlně. Určitě by se převrátila kýlem vzhůru. To by znamenalo vážné poškození stěžně a možná i jeho ztrátu. Je těžké za této situace řídit loď čtyři hodiny do výměny u kormidla.
Kdybych chtěl někdy Vojtu nebo Sorela pomluvit, určitě bych nemohl říci, že špatně kormidlovali. Byli oba výborní.
Z kormidelní „kapličky“ vlají už dávno cáry. Silné nerezové trubky její konstrukce jsou zohýbány. A barometr stále klesá.

Ležím v kóji. Vím, že teď je každý z nás sám se svými myšlenkami.

„Všechno v životě je prosté. Můžeme to vnímat jako ozvěnu naší duše.“

„Každodenní shon, se kterým sami souhlasíme, nám působí stres. Tím umlčíme naše skutečné touhy, o kterých nesmíme nahlas mluvit. Pro naše okolí by to znělo jako urážka.“

„Touha po prostotě našeho života je něčím jako vzpomínkou v záznamu duší lidského rodu. Ve chvílích beznaděje nám tyto vzpomínky vemlouvavě našeptávají, po čem skutečně toužíme. Všechno, co nás obklopuje, vyvíjí maximální tlak, abychom ten hlas přestali vnímat. Ti, kteří se nedají zakřiknout a překonají strach, žijí jako podivíni mimo lidskou společnost a slouží jako odstrašující příklad.“

„Vše je prosté, a jestli není, měli bychom se snažit, aby prosté bylo.“

„Jediné, co na člověka čeká, jsou choroby, stáří a smrt. Pro to ostatní si musí dojít sám.“

„Svět nás zraňuje a moře nás léčí. Škoda, že si za to žádá někdy i naši smrt.“

Takhle by to nešlo! Pokusím se myslet na ten živel, který nás oklopuje, trochu veseleji.

„Přitažlivost zemská přitáhne předmět k zemi a my jej můžeme zase zvednout. Přitažlivost vodní přitahuje předměty k hladině, odkud se zvednout nedají.“

„V duši vedu jakýsi vnitřní dialog. Nikdy ale nevím, jestli rozmlouvám sám se sebou, nebo jestli nemám v nitru nějakého tichého společníka.“

„Desítky let se snažím pochopit moře. Je ale vůbec něco k pochopení na takovém množství šplouchající slané vody?“

„I když mám život zoufale rád, přesto bych nechtěl být ani o minutu mladší!“

„Úspěšnost plavby je v jejím návratu.“
Zdroj

The post Plachetnicí pro pírko tučňáka aneb o první české plavbě kolem světa first appeared on Čítárny.

Mořeplavec Rudolf Krautschneider pluje po mořích desítky let. Píše knihy o jednoduchých věcech, které už nevnímáme, o výjimečných lidech, které nikdo nezná. Především však pábí lidi na moře. Kdyby se ho někdo zeptal, proč to dělá, asi by odpověděl: Někdo na moři musí plout, protože bez jeho přítomnosti se nežije, ale jen přežívá.

Na moři je ale jen ten, kdo na něm chce být.

Rudolf Krautschneider se narodil ve Vídni v roce 1943 a po válce se s matkou přestěhoval do Znojma. V 16 letech poprvé uviděl moře, které se mu stalo osudným. Plavit se na cizích lodích jej však nebavilo. Lodě začal stavět sám a svérázně se zapsal do historie námořního jachtingu. S první lodí Vela doplul v roce 1976 na Shetlandy. O tři roky později s novou jachtou Polka na Špicberky a v létech 1981 – 1983 na Falklandy. Další lodí byla Polárka, na které absolvoval spolu se dvěma kamarády plavbu kolem Antarktidy. Zatím poslední a jeho největší lodí je replika Magalhaesovy  Victorie,  pevná dřevěná plachetnice typu „karaka“ z počátku 16.  století. Jednou již obeplula svět a jak Ruda říká, její plavba kolem světa nikdy neskončí!

“Lidé se mě často ptají, kde na to beru. Nepiju, nekouřím a to již samo o sobě umožní jednou za deset let cestu kolem světa. A řekněte sami, jíte, když máte hlad? V křesílku u televize, kdy se cpete tím, co lednička dala…?”

V životě vystřídal mnoho zaměstnání a profesí.
Živil se jako dřevorubec, pracoval v dolech. Vzdělaní ukončil v sedmé třídě, přesto napsal desítku knih a natočil několik filmů. Některá jeho díla byla přeložena do polštiny, němčiny a angličtiny. Od roku 1994 začal vozit na „suché“ plavby lidi, kteří chtěli odvyknout závislosti na drogách.
Zapojil se také do budování dětských domovů rodinného typu. Děti o prázdninách bere na plavby a jejich šťastný úsměv považuje za svůj největší životní úspěch.

Pochází ze země bez moře a přesto se stal mořeplaveckou legendou.

Knihy možno objednat: http://www.moreplavecruda.cz

{youtube}-SDkwjeR_TM{/youtube}

Dárek k vánocům

Zdálo by se, že to nejdůležitější pod stromečkem jsou dárky. Kola, lyže, šaty, boty, počítače a podobně. Také jídlo má být dobré a hlavně ho má být hodně. O naši duši se pak postará televize. Věřím, že každý člověk je filosof. Právě na Vánoce je čas pokusit se v sobě objevit trochu moudrosti a nechat ji propuknout. Pro vaše blízké to bude zajímavý dárek. Nebojte se a zkuste to! Kdyby vás náhodou nic nenapadlo, pak alespoň mlčte. To prý je ta největší moudrost. Našim filosofickým Vánocům by také pomohlo, kdyby energetické závody vypnuly elektrický proud od večera do rána. To abychom mohli pod stromečkem zůstat při svíčkách a měli na to povídání správnou atmosféru.

„Kolikrát jsem již se svou lodí dosáhl horizontu, a přece se přede mnou objevil vždy další, abych byl zachráněn.“

„Pokaždé jsem cítil vděčnost za přátelskou pomoc, kterou mi lidé prokazovali při mých plavbách. K tomu se přidávala i radost, že moji nepřátelé nedokázali moje plány zhatit.“

„Uklidňuje mě, když si příboj moje slova napsaná do písku odnáší s sebou do moře. Slyším je potom v šumění vln.“

„Na rozdíl od zvířete, člověk stále na něco mimořádného a zvláštního čeká. Jako by si říkal. A to je vše? Možná, že tohle čekání znehodnocuje kvalitu okamžiku, který by se mohl stát absolutní hodnotou bytí, aniž by tak musel být chápán.“

„Rozhodování je vlastně život. A já bych chtěl konat impulzivně a s přirozeným instinktem, ze kterého tuším vytouženou nevinnost.“

„Abych věděl, kam jdu, nestačí mi jen dívat se před sebe. Musím se otočit zpět, abych viděl, jaké zanechávám stopy.“

„Nejcennější je na nás právě to, čím se lišíme od jiných.“

„Když člověk vlastní dům, je to pro jeho pohodlí, a nebo je to místo, kde se může svobodně rozvíjet jeho duch?“

Rudolf Krautschneider (z knihy Moře solí země)

The post Rudolf Krautschneider, mořeplavec, dřevorubec, spisovatel a vynikající vypravěč first appeared on Čítárny.