Raymond Chandler. Opravdová literární lahůdka pro všechny milovníky detektivek. Proč? Pro jeho neopakovatelný humor a jedinečné slovní hříčky, které někdo srovnal se satiristickými šlehy Shakespearovými nebo Wilda. Jednou větou složenou z nečekaných slov vám vysvětlí vše podstatné a navíc vás dokáže rozchechtat tak, že příště půjdete po jeho knížkách, jak pes po uzeném.

Jeho nejznámější hrdina a kdoví, možná jeho podvědomé druhé já, je detektiv Philip Marlowe.
Marlow se narodil v roce 1939 v románu Hluboký spánek. Je to klasický detektiv, vlk samotář v ušmudlaném baloňáku a plstěném klobouku, toulající se zkaženým a ponurým světem, aby nacházel pravdu mezi lidmi, pro které morálka je jen cizí slovo, nemající význam.

Marlowova taxa je ubožácká. Bere 25 dolarů za den, a za den, a když se zákazník zdráhá, je ochoten jít až na dvacet, včetně výloh a diet. Často si proto postěžuje. Marlowe umí všechno, jenom nese slušně uživit. Nevychází mu to ani na hrachovou kaši…
Vysoké okno

Dvakrát jsem si s ní vyšel do společnosti a dvakrát jsem seděl u ní doma a popíjel whisky. Bylo to hezké, ale já neměl peníze, ani šaty, ani čas, ani vybrané způsoby. Potom přestala chodit do baru El Milano a já se doslechl, že odjela do New Yorku.
Obchoduji s maléry

Svého nejslavnějšího detektiva Marlowa charakterizuje Chandler ve své eseji takto:

Těmi ošumělými ulicemi musí kráčet muž, sám morálně neošumělý, muž nepošpiněný a bez bázně. Takovým mužem musí být detektiv v tomto druhu příběhu. Je hrdinou, je vším. Musí být celý muž, normální a přitom neobyčejný muž. Je osamělý a je hrdý tím, že s ním budete jednat jako s hrdým člověkem, nebo budete velmi litovat že jste ho kdy spatřili… Myslím, že kdyby takových jako on existovalo víc, dalo by se ve světě žít mnohem bezpečněji, a přitom ne tak nudně, aby nestálo za to v něm žít.
Esej Prosté umění vraždy, 1935

Přesto, že Chandler původně psal rodokapsy, s Marlowem se vypracoval na jednoho z nejskvělejších spisovatelů Ameriky.
A to nejen svou čtenářskou oblíbeností. Přestává být totiž jen spisovatelem popisným, ale nenápadně podsouvá čtenářům mravni kodex, samozřejmě v přijatelném množství bílých tabletek.

On na něm teď vydělá milión ročně čistě jen z toho, že ho rozparceluje na vilovou čtvrť. To je ten rozdíl mezi zločinem a obchodem. K obchodu musí mít člověk kapitál. Někdy si myslím, že to je jediný rozdíl…
policista Ohls v detektivce Loučení s Lennoxem

Neexistuje vydělat poctivě milión. Člověk, který je nahoře, si možná myslí, že má čisté ruce, ale někde v té velké pyramidě přimáčkli nějakého chlápka ke zdi, jeho malému hezkému obchůdku vzali půdu pod nohama a musel ho prodat za pár šestáků, slušní lidé přišli o místa, akcie na burze se podvodně vyhnaly nahoru, zástupce akcionářů někdo podplatil a pětiprocentní střihači kupónů a velké právnické firmy dostali sto tisíc palmáre za to, že porazili nějaký návrh zákona, který vyžadoval lid, ale který se nehodil pracháčům, protože by jim zmenšoval zisky. Velké peníze znamenají velkou moc, a velká moc vede vždycky k zneužívání. Takový už je náš systém. Možná nejlepší, jaký je k mání, ale mně z něho přesto není do smíchu.”
policista Ohls v detektivce Loučení s Lennoxem

Ať se do toho dají advokáti. Ti píšou zákony, aby je jiní advokáti mohli rozcupovat před jinými právníky, kterým se říká soudci, aby jiní soudci mohli říct, že ti první soudci se spletli a aby Nejvyšší soud mohl říct, že se spletli ti druzí. Jistě, jistě. Vězíme v tom až po uši. Je to dobré nanejvýš k tomu, že z toho mají advokáti živobytí. Co myslíte, jak dlouho vy vydrželi gangsterští bossové, kdyby jim advokáti neradili, co mají dělat?
Loučení s Lennoxem

Žijeme v systému, kterému se říká demokracie, vláda lidu prostřednictvím většiny. Ušlechtilá myšlenka, kdyby byla proveditelná. Lid volí, ale partajní mašinérie nominuje, a aby byla partajní mašinérie výkonná, potřebuje hromadu peněz. Někdo jim je musí dát, a ten někdo, ať už je to jednotlivec, finanční skupina, odborová organizace nebo co jiného, očekává, že za to na revanš něco dostane. Já, a lidé jako já, očekáváme, že nám bude umožněno žít v slušném soukromí. Já vlastním noviny, ale nemám je rád. Pokládám je za neustálou hrozbu tomu zbytku soukromí, který máme. To, jak neustále štěkají o svobodě tisku, neznamená nic jiného – až na několik čestných výjimek – než svobodu roztrubovat senzační skandály, vraždy, sexuální aféry, nenávist, osočování a propagandu politických a finančních skupin…
…
Peníze se chovají prapodivně,” pokračoval. “Jakmile se vyskytnou ve větších kvantech, jako by najednou měly vlastní život, dokonce i vlastní morálku. Zvládnout sílu peněz je pak neobyčejně těžké. Člověk je odedávna úplatný živočich. Růst obyvatelstva, obrovské válečné výdaje, nepřetržitý tlak lupičského zdaňování − to všechno jeho úplatnost zvyšuje. Průměrný člověk je unavený a ustrašený, a unavený a ustrašený člověk si nemůže dovolit ideály. Musí pro rodinu kupovat potraviny. Jsme v současné době svědky otřesného úpadku jak veřejné, tak soukromé morálky. Nemůžete požadovat nějaké hodnoty od lidí, jejichž životy jsou závislé právě na neexistenci těchto hodnot. Masová výroba hodnoty nevytváří. Nikdo je nechce − jsou totiž příliš trvalé. A tak je nahrazuje móda, výnosný podvod, vypočítaný na to, aby zboží co nejrychleji zastaralo. Masová výroba by nemohla prodávat své produkty příští rok, kdyby z toho, co letos prodala, neudělala něco, co za rok bude nemoderní. Máme nejbělostnější kuchyně a nejblýskavější koupelny na světě. Jenže v té krásné bílé kuchyni neumí průměrná Američanka připravit jídlo, které by se dalo jíst, a krásná nablýskaná koupelna je většinou jen schránkou pro deodoranty, projímadla, prášky na spaní a výrobky onoho obchodu s důvěrou, kterému se říká kosmetický průmysl. Děláme nejhezčí balíčky na svět, pane Marlowe. To, co je v nich, je šmejd…
Milionář Potter definuje americkou demokracii v detektivce Loučení s Lennoxem

Zřejmě si potrpíte na hrdinské výstupy,” řekl chladně. “Musíte se bít o svá práva, vést řeči o zákonech. Jaké naivitě může člověk propadnout, Marlowe! Člověk jako vy, který by měl vědět, jak to tu chodí. Zákon není spravedlnost. Je to velmi nedokonalý mechanismus. Když se vám podaří stisknout ty pravé knoflíky a máte přitom štěstí, třeba se spravedlnosti dočkáte. Zákon nikdy nebyl ani nechtěl být ničím jiným než takovým mechanismem…
Advokát Endicott v detektivce Loučení s Lennoxem

Navíc jasně odlišuje mezi slušnými hochy a padouchy (ženy nevýjimaje), ostře filtruje v městských ulicích, barech a domech zlo, které je přítomno v těch nejpodivnějších formách.

“Vy myslíte, že se mu něco stalo?” zadusila hlas do truchlivého šepotu, asi jako funebrák, když si říká o zálohu.” (Sestřička)

Nejvíc si však Chandlera zapamatujete jako výtečného žongléra se slovy.
Jeho narážky, poznámky, slovní hříčky jsou dodnes pro některé situace přímo vyžadovány. Například pokud vejde muž do místnosti, kde na divanu leží nahá dívka. Pak okamžitě vzpomene svého Chandlera a řekne:

Vážím si všeho, co mi nabízíte. Je to však mnohem víc než bych snesl.

Nevadí mi, že mi předvádíte nohy. Jsou to parádní nohy a těší mě, že jsem se s nimi seznámil. Nevadí mi, že se vám nelíbí mé chování. Je mizerné a za dlouhých zimních večerů se tím rmoutím. Ale nemařte čas tím, že se ze mě pokoušíte tahat rozumy.

Bylo mi z toho nanic. Kdyby vyjekla nebo zbledla nebo dokonce padla do mdlob, byla by to celkem přirozená reakce. Jenže ona se pouze uchichtla. Začala mi jít na nervy. Pouhý pohled na ni mě přiváděl do transu, Chichotala se dál, jako když krysy běhají po pokoji.

A ženě můžete polichotit slovy: “Vaše vlasy mají nadherně temně rudý nádech a když se usmějete, tak i rolls-royce vedle vás vypadá jako obyčejný automobil.”

Ale i ženy si najdou své: “Vypadal jako polda, co si každý den místo večerní motlitby plivne na pendrek.”

Chandler psal jenom detektivky, ale sám si mnoho nevěřil. A Škvorecký ve své báječné knize Nápady čtenáře detektivek píše:

Myslím, že se podceňoval neprávem. Daly by se citovat desítky a desítky stránek, které svědčí o neobyčejně barvitém vidění tohoto chmurného autora, desítky pasáží, v nichž jsou jakoby světlem reflektoru ozářena zákoutí kalifornských měst, z nichž dýchá atmosféra letních večerů nad dalekými autostrádami, desítky scén neobyčejného psychologického napětí a jemné a výrazné kresby postav.

Své spisovatelské povolání bral ale Chandler odpovědně a úspěch, který měl u čtenářů, ho těšil. Sám píše: 

Může se člověku, jako jsem já, napsal, který není příliš nadaný, ale má porozumění, dostat většího zadostiučinění, než že vzal omšelý, laciný a úplně ztracený literární žánr a udělal z něho něco, o co se přou vzdělaní lidé?

Mezi jeho nejznámější romány patří Vysoké okno,
ve kterém soukromý detektiv Phil Marlowe řeší další zapeklitý případ. Opět v něm není nouze o bohaté slečny s pochybnou pověstí, pány nevalného charakteru, rodinná tajemství a sarkastický humor trochu protivného Marlowa. Tentokrát si jej najme bohatá pasadenská vdova Elizabeth Bright-Murdocková, aby našel vzácnou rodinnou minci a snachu s podezřelou minulostí, která zmizela a minci si odnesla s sebou. Zprvu neřešitelný případ, kde nic nesouvisí s ničím. Pak se ale Marlowe připlete k několika vraždám, objeví důkazy o únosu a znásilnění a události najednou dostávají rychlý spád.

Vysoké okno | Raymond Chandler | vydala Mladá Fronta 2011

Ukázka z knihy Vysoké okno:

Z rádia v pokoji za jejími zády se ozval srdcervoucí dialog z nějakého zamilovaného seriálu a praštil mě přes nos jako mokrý ručník.
Bystrooká žena se zeptala: “Vy jste jejich přítel?” Z jejího hlasu vyhřezlo podezření tak mocně jako ten doják z rádia.
“Na tom nesejde,” řekl jsem co možná neurvale. “Nechcem nic než svý peníze. Zjistit si, jaký máj auto, je úplná hračka.”
Žena naklonila hlavu na stranu a zaposlouchala se: “To je Beula May,” vysvětlila mi s teskným úsměvem “Slyšíte,
vona že ne a nepude s doktorem Myersem na bál. A já to tušila!”
“Umučená hodino!” řekl jsem, odklusal ke svému vozu a rozjel se domů do Hollywoodu.
Čekárna byla prázdná. Odemkl jsem dveře do kanceláře, otevřel okna a posadil se.
Zas jeden den se ke konci chýlí, vzduch je těžký a vyčerpaný, vozy na bulváru s rachotem uhánějí k domovům a Marlowe sedí v kanceláři, usrkuje ze sklenice a nimrá se v denní poště. Čtyři reklamy, dva účty, hezká barevná pohlednice z hotelu v Santa Rose, kde jsem loni strávil čtyři dny řešením jednoho případu; dlouhý, chatrně naklepaný dopis ze Sausalita od chlápka jménem Peabody, který mě poněkud mlhavými výrazy přesvědčoval zhruba o tom, že rozbor rukopisu podezřelé oso-by provedený Peabodyho vynikající metodou, odhalí vnitřní emocionální vlastnosti dotyčného jedince, klasifikované podle Freudova i Jungova systému.
Uvnitř byla frankovaná obálka se zpáteční adresou. Když jsem známku strhával a odhazoval dopis i obálku do koše, vytanul mi před očima dojemný obrázek starého děduly v černém plstěném klobouku na dlouhých vlasech a s černým motýlkem pod bradou, jak sedí v houpací židli na vetché verandě pod oknem pomalovaným reklamními hesly a ze dveří po jeho boku se line pach uzených kolínek a zelí.
Vzdychl jsem si, vyštrachal zase tu obálku z koše, opsal jméno a adresu na novou, složil dolarovou bankovku do kousku papíru a napsal na něj: “Toto je neodvolatelně můj poslední příspěvek.” Podepsal jsem se, zalepil obálku, nalepil na ni známku a nalil si dalšího panáka.
Nacpal jsem si lulku a seděl a pokuřoval. Nikdo nepřicházel, nikdo mě nevolal, nic se nedělo, nikoho nezajímalo, jestli jsem náhodou neumřel nebo neodjel do El Pasa.

Doporučujeme:

Hluboký spánek | Raymond Chandler
Mladá fronta připravila nové vydání klasických detektivních příběhů amerického spisovatele Raymonda Chandlera. Jako první vychází titul Hluboký spánek, v němž se poprvé objevila postava Phillipa Marlowa. Phil Marlowe je sarkastický soukromý detektiv se slabostí pro whiskey, cigarety a krásné ženy. Milionář General Sternwood jej pověří, aby se vypořádal s vyděrači v záležitosti, do které se zapletla jedna z jeho mladých, hezkých a neukázněných dcer. Vyšetřování zavede Marlowa do nočního podsvětí mezi vrahy, zkažené zbohatlíky a jiné pochybné existence. Několikrát se zmýlí, pak ale vše vyřeší… Podle románu byl v roce 1946 natočen stejnojmenný film s Humphrey Bogartem v hlavní roli.
Chandler / Hluboký spánek

Sbohem buď lásko má | Raymond Chandler
Jednoho dne se Phil Marlowe potká se Zubrem Malloyem. Toho právě pustili z vězení a on se teď snaží najít svou dávnou lásku Velmu. Marlowe se případu ujme, ale zdá se mu natolik složitý, že už se smiřuje s tím, že jej nedořeší. Ale pak se ocitne ve správnou dobu na špatném místě… Co zpočátku vypadalo jako rutinní a nezajímavý případ se během jedné noci změní v případ, v němž se objeví několik mrtvol, korupce, jeden povedený věštec a jedná krásná dáma.

Loučení s Lennoxem | Raymond Chandler
Marlowe najde opilého muže, ležícího v bezvědomí před nočním klubem. Z něj se vyklube válečný veterán Terry Lennox, který má problém. Marlowe ho odveze za hranice a po návratu se dozví, že Lennoxova bohatá manželka byla minulou noc zavražděna a hlavním podezřelým se stal její uprchlý manžel. O Lenoxxův osud se zajímá i Eileen Wadeová, žena populárního spisovatele, a když je zavražděn i on, Marlowe usoudí, že je to příliš mnoho náhod najednou, a začne pátrat po tom, co oba případy spojuje.

Sestřička | Raymond Chandler
V románu návazal Chandler na předchozí detektivky po pětileté pauze, kterou strávil jako scenárista v Hollywoodu. Zkušenosti z filmového průmyslu jsou znát v příběhu, v němž nechybí mocní producenti i vycházející hvězdy bez morálních zábran.
Za Philem Marlowem přichází nesmělá ormafay Questová, aby našel jejího bratra orrina. Nabízí mu sice směšný honorář, nicméně případu se ujme. Netrvá dlouho a objeví orrinovy stopy vedoucí do Hollywoodu. Marlowe postupně odhaluje osud mladého muže z Kansasu, který byl oslněn září stříbrného plátna.

Dáma v jezeře | Raymond Chandler
Tentokrát si ho najal obchodník Derace Kingsley, aby pro něj vypátral jeho zmizelou ženu. Popsal ji jako mladou blondýnku, která je tak trochu živel – je totiž kleptomanka a nymfomanka. Ta měla odjet do Mexika s mladým gigolem Chrisem Laverym, s nímž chtěla začít nový život. Na Chrise narazí Marlowe bez potíží, ovšem bez paní Kingleyové. Během dvou dnů se objeví dvě mrtvá těla, případ se zamotává. Poradí si Marlowe i tentokrát?

The post Raymond Chandler. Jedinečné detektivky, vtipné bonmoty, napínavé čtení first appeared on Čítárny.

Je až z podivem, jak je dnes talentovaný Adolf Branald (1910 – 2008) přehlížen a opomíjen. Napsal řadu skvělých děl a kdyby nebyl Čech, byl by velmi slavný. Jeho umění spsoavtelské se jen tak nevidí.
Dokázal to nejen ve svém humoristickém románu Můj dědeček automobil, ale i třeba v této knize, která je ve zdroji literaturou faktu, ovšem sepsána misterm pera, který nechce jen konstatovat co se stalo, ale hledá a objevuje psychologické příčiny všech těch strašných činů z archivu české kriminalistiky.

Celkem 12 příběhů čeká stále na své čtenáře a otevírá nám oči.
O světě lidí, o tajných zákoutích naší duše, o komplikovaných vztazích a bezohlednosti, o nenávisti společnosti, která degraduje jednotlivce až k vražedným odvetám.

A jako červená nit prolíná všemi příběhy jedna myšlenka:
Udělat z člověka kriminálníka je lehké. Udělat ale z kriminálníka člověka je zázrak.

Vynikající čtivá kniha vynikajícího vypravěče a spisovatele.

Výpisky z knihy…

Čin nelze vyčíslit v korunách — někdo má přístup k miliónům, jiný k dvaceti pěti korunám. Příležitost dělá zloděje. Morální profil je týž u zloděje velkého jako malého.

Co je pro zkušeného kriminalistu nejdůležitější?
Znát skutečný motiv. Všichni mají motiv. Bez potvrzeného motivu není nic jisté.

Mladí lidé nejsou morbidní, ale všechno kolem nich ano. Le Nouveau Candide/ Paris

Vyšetřovatelé mlčky přikyvovali, když někdo z těch, kteří ho znali, zakrýval rozpaky konvenčním údivem. — Kdo by to býval do něho řekl! Nedal se ale zakrýt pouhým údivem rozpačitý pocit, který z mnohých těch lidí sami měli. Kdo by to byl do nich řekl!

U takových a podobných případů bývá zkoumání motivů obtížné. Pachatelem je zdánlivě spořádaný pracovitý člověk, u něhož na první pohled a podle způsobu jeho občanského života lze předpokládat, že by sotva byl schopen tak těžkého kriminálního činu, jako je vražda.
Rozborem motivů, které vedou pachatele k vraždě, lze však odhalit, že příčiny nevznikaly nahodile, rázem a náhodně. Vznikaly pozvolna, jako se kuje řetěz – z představ a přání. Myšlenku nosil obžalovaný v sobě patrně dlouho. Jak jinak by mohl jednat tak cílevědomě?
Z kusých přiznání obžalovaného, jakož i z některých výpovědí svědků, mohl by někdo nabýt dojmu, že jde o kvalitativní poruchu vůle, o jednání takzvané zkratkové. Proč by ale tomu nemohlo být také jinak?

„Trvám na tom, že jsem tak učinil v sebeobraně a v okamžitém pominutí smyslů. Protože jsem se vzpamatoval, až když se nehýbala.“

Teď tady tvrdnu a čekám, co se mnou udělají, a je mi to celkem jedno. Čím víc poznávám lidi, tím raději mám zvířřata. S lidskou společností se nikdy nesžiju a vždycky budu kráčet proti ní svou vlastní cestou, kterou jsem si vytyčil. Myslím, že jsem ubit duševně i tělesně jhem vojny, nesmyslné a zbytečné, blbým chomoutem, vymyšleným lidskou společností. Jsem proto nucen hrát blázna, aby tento chomout nemohl plně dolehnout na mou hrdě vztyčenou šíji. Uchyluji se do svého samotářského přemítání a varuji Pozor před lidskými bestiemi! Ani nevím, jestli dopíšu tuhle kapitolu svého života. Nechť je dokladným dokumentem v případě mého špatného konce!“

Motivy jsou teprve tehdy pochopitelné a jistota o hodnotě pravdy výroku je získána teprve tehdy, jestliže můžeme odůvodnit, že odpovídá charakteru osobnosti pachatele.
Kpt. krim. pol. Siegfried Gudd

„Neděláš rozdíl mezi krádeží a krádeží.“ „Ale dělám. Buď se necháte chytnout, nebo ne.“

Večer předtím, než došlo k činu, byli oba v biografu. Šla domů sama, on šel hrát karty, ačkoliv neměl peníze. Věděla, že nemá, proto ho pustila. Znala hráče alespoň natolik, že věděla: o sirky s ním hrát nebudou.
V jednu hodinu třicet minut po půlnoci si pro něho přišla. Když spatřila hromádku drobných, které před ním ležely, zeptala se, kde vzal peníze. Dřív než jí mohl odpovědět, vytáhl jeden z hráčů z kapsy u vesty zlatý prsten s černým kamenem, ano, ten známý prsten, a zeptal se jí: — Co za to dáte?
Neřekla nic, jenom se na prsten dívala. Naklonila se blíž, jako kdyby se chtěla přesvědčit, že ta věc je správná, že jí patřívala, že je to ten prsten s černým kamenem. Když zjistila, že omyl je vyloučen, rozplakala se. Chvilku ještě stála u stolku, nic neříkala, oni už taky nic neříkali, pak se obrátila a šla domů. Když odešla, vyčítali někteří hráči svému partnerovi, že si počínal hloupě, že neměl ten prsten ukazovat. Z toho budou jen zbytečné řeči. Mladík se ale muže zastal a řekl, že udělal docela správně. Když nemá srdce ona, proč má mít srdce někdo jiný.
V hostinci zůstal ještě asi hodinu, ačkoliv ho posílali domů a radili mu, aby si matku usmířil, že ji bude potřebovat. Když odcházel, byl docela střízlivý.

Nouze, stejně jako pro všechny podobné nuzáky této doby, neznamenala představu hladu, avšak daleko zoufalejší představu života bez toho, co má ten druhý.

A nakonec mám jedno směšné přání. Páni novináři, prosím, oznamte to veřejnosti, nebo alespoň spisovateli Branaldovi, až bude psát příští knihu o dnešních zločincích.
Děkuji. V Praze . 7. 1973. Olga Hepnarová

„Proč jste to udělal?“
Od té chvíle se ho ptali alespoň tisíckrát.
„Proč jste to, člověče, udělal?“
Slyšel otázku v nejrůznějších obměnách, věděl, že žádají vysvětlení, jenomže sám takové vysvětlení hledal, proto mlčel.
„Můžete nám říct, pane obviněný, proč jste to vlastně udělal?“
Odpověděl jen tomu, který se ptal první: „Přišla na mě taková zlá myšlenka.“
„Už nic?“
„Asi mi projela hlavou taková zlá myšlenka.“

Zvolna, ale důsledně se distancuje od lidí. Ne vlastní vinou. Rodiče k němu byli sice hodní, ale nikdy se s ním nemazlili. Ani matka. Plachost má někdy směšné příčiny — do devíti let se pomočoval. Míval i pavor nocturnus, noční děs. Byl od samého počátku sám — dokud nepřišel na to tenkrát, když ležel v dětské postýlce vedle kluka stejně starého, že lze s někým být, někoho hladit, něčím se těšit, s někým se radovat, něčím se vzrušovat — ale už tenkrát nevěděl, proč právě tak a nejinak, a nikdo nic nevysvětlil (neboť nikdo nic nevěděl, nebo vědět nechtěl).
Začal život s tajemstvím, které muselo zůstat utajeno; jinak přišel nejen o požitek, ale o poslední zbytky sebevědomí.
Život s tajemstvím má nevýhodu v ustavičné přetvářce; výhodou je nezávislost na konvenci, kdo se jednou odvázal, může být ve stupňování požitků a v síle prožitků brzděn jen takovou mírou opatrnosti, která je nutná k uskutečnění cílů sexuální fantazie.

„Proč jste to udělal?“
„Já jsem se rozhod.“
„Dobře, ale proč?“
„Já když se rozhodnu, tak už nikdy nemám pochybnost.“
„To o tom nepřemýšlíte? A co následky?“
„Když se rozhodnu, tak o ničem nepochybuju a udělám to.“
Psychiatr doplní starý nález o nové zjištění: Neprojevuje lítost nad tím, co provede, byť byly následky jakékoliv. Nemá zábrany před realizací okamžitého nápadu. Lze očekávat další zkratkové jednání. Chlapec je jinak zdráv.

„Moje vina spočívá v tom, že jsem měl falešné ideály a že jsem pořád ustupoval. Já bych vás prosil, abyste se na můj případ nedíval jako na obyčejný případ, ale psychologicky. Vžijte se do mé situace. Jinak se tomu nedá rozumět. Já jsem jako intelektuál přemýšlivý typ. Na společnost si ani tak nepotrpím – jenom několik lepších lidí, myslím lepších ve smyslu inteligence. To říkám, abyste si dovedli udělat názor na můj duševní obzor. Tedy citlivost a rozum.
Moje žena byla naprostý primitiv. Knížky ji nezajímaly, a když potřebovala napsat domů, musel jsem to udělat za ni – ne že by neuměla, otravovalo ji to. Do divadla jsem ji nedostal, jak je rok dlouhý, kdepak na koncerty, ještě tak do kina na nějakou limonádu.
Najednou jsem začal žít s někým, kdo vás už jenom svou přítomností mučí – vždycky když jsem chtěl nahoru, srážela mě dolů. Jak by otevřela hubu, shodil bych sám sebe – to jsem věděl hned a vždycky, i když jsem si ji bral.
Ale tenkrát jsem byl blázen a měl jsem víc kuráže než rozumu. Bohužel to nevyšlo. Z ráje se stalo peklo. Pro mě určitě.
Já nevím, co si myslela. Já nevím. Nedalo se s ní vážně mluvit. To vznikalo postupně. Až z toho byl nepřekonatelný odpor.

Teď tady tvrdnu a čekám, co se mnou udělají, a je mi to celkem jedno. Čím víc poznávám lidi, tím raději mám zvířřata. S lidskou společností se nikdy nesžiju a vždycky budu kráčet proti ní svou vlastní cestou, kterou jsem si vytyčil. Myslím, že jsem ubit duševně i tělesně jhem vojny, nesmyslné a zbytečné, blbým chomoutem, vymyšleným lidskou společností. Jsem proto nucen hrát blázna, aby tento chomout nemohl plně dolehnout na mou hrdě vztyčenou šíji. Uchyluji se do svého samotářského přemítání a varuji Pozor před lidskými bestiemi! Ani nevím, jestli dopíšu tuhle kapitolu svého života. Nechť je dokladným dokumentem v případě mého špatného konce!“
Každé úřední sdělení, to už je atavismus, vzbuzuje podezření a provokuje k námitkám nesouhlasu, přinejmenším k deliberacím.3
Udělat z člověka kriminálníka je lehké. Udělat ale z kriminálníka člověka je zázrak.

„Výčitky svědomí nemáte?“
„Proč?“
„Nezdá se vám, že někdy jednáte ukvapeně?“
„Já se rychle rozhodnu. Když se rozhodnu, tak už nikdy nemám pochybnost. Tak o tom už nepřemýšlím. Když se rozhodnu, tak to udělám.“

Nouze, stejně jako pro všechny podobné nuzáky této doby, neznamenala představu hladu, avšak daleko zoufalejší představu života bez toho, co má ten druhý.

The post Skvělý vypravěč Adolf Branald brilantně o zločinech. Důvod k zabití o motivech zločinců first appeared on Čítárny.

Napsat dějiny české detektivky vždy hraničilo s nemožností. I proto trvalo tak příšerně dlouho, než se našli a pochlapili obětní beránci, kteří za všechny ostatní literární badatele vstrčili ruce do horko těžko definovatelné krimi-výhně.
Je to zkrátka zapeklité. I dějiny science fiction se psaly v mnohém těžko a definovat fantastiku sice nějakými způsoby lze, ale vykrajovat nato knihy právě podle definice postrádá mnohdy smysl.

Například Kafkova klasická Proměna by, kdo ví, budila možná i menší pozornost, kdyby ji podepsal některý zavedený autor ryzí fantastiky. Třeba H. G. Wells. A ukazuje se i na tomhle případě, jak je podobné třídění ošemetné.

S definicí detektivky je to ještě horší.
Například některé Neffovy ryzí science fiction jsou přece stavěny právě a také jako detektivky; ale napadlo by snad kohokoli je mezi detektivky řadit a takto zkoumat?
A zrovna tak nebude mít smysl zanášet knihu o detektivkách všemi těmi určitě nebahnitými případy „krásné“ beletrie, které jsou taktéž podobně stavěny. Příklad? Příběh kriminálního rady (Fuks). Žhář (Hostovský). Lvíče (Škvorecký). Stín kapradiny (Josef Čapek). Hordubal(Karel Čapek).

Ony příklady poskytli úvodem prvních Dějin české detektivky sami autoři Michal Jareš a Pavel Mandys a nato se (tak či onak) přidrželi kategorizace anglosaských teoretiků, která je na světě nejpodrobnější, nejdůkladnější a nejautoritativnější.
Rozhodli také, že kniha nebude ani tak historií ryzí detektivky, ale více komplexními dějinami celého kriminálního žánru. Pracovali pak s pojmem kriminální próza.

Právě on nejlépe i nejvšeobecněji postihuje všechny typy děl, které je záhodno analyzovat v dějinách „detektivky“, a tudíž i takové, v nichž se vůbec nevyskytuje detektiv, ba dokonce ani pátrání, ani detekce. Jen některé a nikoli všechny subžánry kriminální prózy úlevně završují líčení zločinu i jeho zdárným „vyšetřením“ – a například u tzv. noirových příběhů není druhá složka tak důležitá. Otázkou ovšem je, jak vlastně přesně definovat „noirový příběh“. Patrně se to dosud nepodařilo.

Současně věda zná i tzv. heist nolvels, které lapí a uhranou čtenáře pouze líčením přípravy ke zločinu a následné vyvrcholení nepředstavuje usazení pachatele „za katr“, aby se tak řeklo, ale naopak předvádí páchání zloduštví. Obvykle nějaké rafinované loupeže.

Vlastní detektivka naštěstí nezemřela a nelze ji dál nedělit na „whodunity“ a „howdunity“.
První z těch dvou typů se víc soustřeďuje na odhalení identity toho, kdo spáchal nekalý čin, druhý typ na to, jakým způsobem mohla být vražda (například vražda v uzamčené cele) dokonána. A takzvané „whydunity“?
Whydunit detektivkou může být – a nemusí, protože nás tu – spolu s autorem – prvořadě zajímá motivace a psychologické pozadí Raskolnikova zločinu, anebo zločinu jakéhokoli jiného hrdiny.

Už od let dvacátých funguje ovšem vedle „klasické anglické školy“ (často odtržené od reality, čehož příkladem jsou šarády Johna Dicksona Carra) také škola „drsná“ a žijící mimo vyumělkovaný svět.
Tato si víc všímá společenského rozměru zločinu, organizovaných gangů, korupce ve společnosti i včetně policejních složek, sociálních problémů či rasismu. A typickým se pro ni stalo hojné využívání argotu, slangu a různých „podařených hlášek“, které hrdinové trousí. Například „drsný“ Raymond Chandler byl zkrátka génius a Agatha Christie také, ale srovnával by ty dva leda blázen. Jsou protipóly. Ukazují naprostou nezměřitelnost pole, na kterém hrají detektivky vybíjenou. Je to život proti matematice, realita proti šarádě, pravda proti dětské hře. Ale všichni se naštěstí nakonec shodneme, že výsledkem umu Agathy Christie i Raymonda Chandlera (či Patricie Highsmithové) jsou v obou případech vysoce kvalitní, poutavé a často fascinující detektivky.

Pavel Mandys a Michal Jareš neopomněli ani subžánr „police procedural“ a situují jeho začátky až na konec druhé světové války, i když podobné příběhy samozřejmě vznikaly i předtím. Každopádně je vymýšlel už před válkou Simenon a později je chrlil – kvalitativně slabší – Evan Hunter. Souhra policejního týmu tu vítězí nad podlostí a postupně se navíc odštěpila žánrová odnož věnující se až intimně vztahům uvnitř policejního sboru, ne vždy ideálním.

Specifickou podobu detektivní prózy ovšem dávno předtím představovaly již pitavaly, zatímco aktuálně a v naší kotlině jsou populární „retrodetektivky“.
Poutavou vrstvou jsou „kolovrátkové“ kolority starších dob, které si umíme tak snadno idealizovat, a Hříšní lidé města pražského jsou esencí onoho typu. Tzv. historická detektivka je oproti tomu pojem pro příběhy z času ještě daleko vzdálenějšího, klidně i středověkého, a ryzím příkladem toho je Zločin na Zlenicích hradě l. p. 1318 (1940) od Radovana Šimáčka (1908-1982).
Ve větě psal ovšem takové příběhy už zmiňovaný John Dickson Carr a například ve svazku Třikrát záhady starého Londýna najdeme jeho příběh vsazený do času, kdy se formovaly policejní sbory a kde je detektiv na chvíli mimo mísu pouze z toho důvodu, že neví, že už byla vynalezena bezhlučná vzduchovka. Právě tenhle příběh (Ohni, hoř!) je také příklad tzv. transhistorické detektivky, ve kterých řeší současný pátrač problém z „pradávna“. Dobrým příkladem z našeho prostředí je Čapkův Pád rodu Votických a ve světě pak prvořadě mistrný román Vrah či oběť (1951) JosephineTeyové, roku 1990 dokonce zvolený za nejlepší detektivku všech dob.

Přispívá-li vůbec česká detektivní tvorba něčím světové, podle našich dvou autorů je to především rovina ironizování, parodování a dokonce přímého podvracení „velkých detektivů“.
Ostatně se podobně chová výrazná sekvence „české mentality“ a stejně jako veškerá naše literatura jsou také „zdejší“ detektivky antiheroické. Nic s tím asi již nenaděláme. Patos a gesta jednoduše nemají v naší kotlině šanci a někdy je to chyba.
A kdy? Souviselo to i s odmítáním detektivek jako takových, které bylo v Československu výraznější než třeba v Anglii. Až magicky ovšem působí, nakolik se žánr nenechal zašlapat ani socialistickou botou. Přetavil se, pravda, často na propagandistické pohádky o rozvědčících, jak to líčí i Pavel Janáček ve své knize Literární brak: operace vyloučení, operace nahrazení, 1938–1951 (2004).

Sociolog Franco Moretti – a teoretici Peter Messent a Dennis Porter – právem upozorňují, že zejména klasické detektivky potvrzují společenský status quo, zatímco „umělecká“ próza ne. Ta jej naopak zpochybňuje, ba narušuje i podvrací. A „řádná“ detektivka lidu každopádně sugeruje, že narušení řádu má takřka vždy kriminální podstatu. Otázkou jen zůstává, není-li ta podstata souběžně i politická.

Dějiny detektivek autoři rozdělili na pět ér.
Do vzniku Československa (Od kramářských písní k Léonu Cliftonovi),
Mezi Čapkem a rodokapsem (1918-1948), na éru od komunistického převratu po rok 1969, na následující „Husákovo“ dvacetiletí zvané tu Chléb a hry, konečně na dosud poslední třicetiletí. Pavel Mandys a Michal Jireš se v popřevratové, „moderní“ éře obírají taky pokusy o žánrové časopisy a díly Jaroslava Velinského, Evy Kačírkové, Miloše Urbana, Petra Stančíka, Michala Viewegha, Josefa Škvoreckého, Zdeny Salivarové i Vlastimila Vondrušky. Úplně posledním jmenovaným se stal Ivo Hudeček.

A předchozí časy?
Ty se ozývají potřebou výraznější kritičnosti k objektu zájmu autorů a nebylo – při tomto pomyšlení – jistě lehké odhadnout, co vynechat. Co naopak vyzdvihnout. Čemu dát s jistotou jen statut braku, ale přesto o tom psát. Co „pozlatit“, ale vlastně tím i odsunout „nahoru“, mezi krásnou literaturu. A i sám Ladislav Fuks se, jak vzpomínáme, jednou „spustil a dopustil“ jako spoluautor „normální“ detektivky Mrtvý v podchodu (1976).

Svá místa i celé kapitoly mají dále v knize nejen pověstný Václav František Bambas (1822-1904) s Tajným zlosynem (1877), ale třeba i Emil Vachek, Karel Čapek, Zdeněk Vojtěch Peukert, Jaroslav Pokorný, Václav Havránek, František Frolík, Josef Kuchynka, Josef Peterka, Miloš Kosina, zapomínaný František Šubert (1895-1946), Eduard Kirchberger a Eduard Fiker. Za socialismu pak také Rudolf Kalčík (autor Krále Šumavy), Karel Michal, „první dáma české detektivky“ Anna Sedlmayerová, Edvard Valenta, Fan Vavřincová, zmiňovaný už Josef Škvorecký, Jan Zábrana a jistěže Václav Erben, Hana Prošková či Jiří Marek. Dále pak Jan Šmíd, Jan Cimický, Martin Petiška, Martin Stručovský, Michal Sýkora, Josef Klíma, Vojtěch Steklač, Roman Cílek, Milena Brůhová, Helena Dvořáková, Michaela Klevisová, Jiří Štefl, Pavel Hejcman, Pavel Frýbort, vlastně i Miroslav Ivanov a ve zdaleka neposlední řadě pozoruhodný Vilém Hejl se svými Sebranými zločiny Václava Hudce, zfilmovanými pod názvem Přísně tajné premiéry.

A která že éra české detektivky je zlatá?
Kvantitativně jsou to léta třicátá a osmdesátá, ale postrádáme kvalitu, již objevujeme spíš v rocích čtyřicátých a šedesátých, kdy kriminálek vycházelo méně.

Dějiny české detektivky.
Napsali Michal Jareš a Pavel Mandys, odborná revize textu Pavel Janáček. Vydalo Nakladatelství Paseka. Praha 2019. 488 stran + 8 stran příloh

The post První Dějiny české detektivky aneb jaké detektivky číst first appeared on Čítárny.

Knihy o Sherlocku Holmesovi, této ikoně starých mládenců a snad i intelektuálů, plní pouze v českých překladech dvě menší skříně. James Lovegrove (*1965) do kánonu přispěl opakovaně a také titulem Sherlock Holmes and the Shadvell Shadows (česky koncem února 2024 s vročením 2023).

„Věřím, že jste kouzelník, pane Holmesi. Opravdu, někdy si myslím, že máte nadlidské schopnosti.“
Inspektor Stanley Hopkins v povídce Opatské sídlo.

Premisa příběhu je pro „tradicionalisty“ za čarou.
Profesoru Moriartymu, tomuto zločinnému matematikovi, vlastně od začátku pomáhaly nadpřirozené potvory lovecraftovského mýtu Cthulhu.

Než řekneme další, zastavme se, prosím, u silné zásady, kterou sir Arthur Conan Doyle nikdy neporušil, když psal o Sherlockovi, ale na kterou Lovegrove trošku plivl.
Ač spousty případů Sherlocka Holmese na začátku vypadají jako útok nadpřirozena, pokaždé se causa vystříbří a zvíme, že měla pouze ukrutnicky abnormální nádech a veskrze lidské pozadí. Konkrétně? Vyberu případy Strakatý pás, Žlutá tvář, Nezvěstná šlechtična, Pes baskervilský, Ďáblovo kopyto, Voják bílý jako stěna, Upír v Sussexu, Šplhající muž, Lví hříva.

Vše jsou, to nepopřete, fakticky horory a pokaždé začínají informací o groteskním efektu, u kterého rozum zůstává stát. Následuje drama, nakonec si ale pokaždé poklepeme na čelo, jak nás mohlo nenapadnout přirozené vysvětlení.
Příkladem je Nezvěstná šlechtična, představující (v příjemných paprscích podzimního sluníčka) přirozenou a nikterak fantaskní reflexi na Draculu Brama Stokera. Manipuluje se zde s rakví a Sherlock vypadá skoro jako Abraham Van Helsing. Nebo chvílemi.

Spoustu reálně vysvětlených případů největšího detektiva vymyslelo za dalších sto let (a do dneška) ještě asi milion mistrů a konkrétně u nás pánové Martin Petiška, Ilja Hurník, Rudolf Čechura anebo Petr Macek. A to jsou korektní tvůrci. Všechna čest.

Ale našli se – v menší míře – i tací, kteří zásady pravé detektivky porušili, čemuž se SIR vzpíral.
Příklad? Sbírka povídek více autorů a autorek Duchové na Baker Street (česky 2007), v jejímž úvodu Watson říká:

„Co se týká vědeckého přístupu, já neznám nikoho, kdo by tak trval na důkazech, a to nikoliv nabídnutých lidskými smysly (neboť Holmes věděl, že smysly mohou člověka oklamat a zradit), ale těch z materiálního světa… Moje žena se tím dobře bavila, neboť Sherlock dosáhl největších úspěchů a slávy zrovna v době, kdy v Anglii vrcholila obliba duchařských příběhů.“

A následují jednotlivé případy, které Watson zaznamenal potají, „když Holmes nebyl doma“, a kde většinou nezbývá než uznat, nakolik člověka svět „přesahuje“.
Ale to praktický pátrač slýchal nerad a v příběhu o upíru ze Sussexu nám až polopaticky sděluje:

„Naše firma, Watsone, stojí pevně nohama na zemi a tam taky musí zůstat. Svět je pro nás velký dost. Nadpřirozené jevy se nemusí hlásit.“

To jsou tedy hranice, které sám sobě stanovil Conan Doyle, a sotva kdy sám slyšel o Howardu Philipsi Lovecraftovi; takže by byl překvapen dnešní existencí sbírky lovecraftovských holmesovek Stíny nad Baker Street (česky 2007), do které mj. přispěli Brian Stableford, Neil Gaiman anebo Barbara Hamblyová.

A my díky té knize víme, že roku 1894 luštil Sherlock Záhady červa a roku 1898 případ Arabova rukopisu.
Snad i tahle publikace plná bizarních nápadů se stala vzorem pro nynější Shadwellské stíny, jejichž autor se jinak dostal do užšího výběru Ceny Arthura C. Clarka i Pamětní ceny Johna W. Campbella.
Tady pak umně vykresluje alternativní svět, kde se racionální doylovské příběhy prolínají s „běsy H. P. Lovecrafta“ a „navzájem se doplňují jako jin a jang“.

Na sklonku života, roku 1928, přiznává doktor Watson, že bylo všechno krapet jinak a že tajil ve svých vzpomínkách na Holmese notnou část pravdy.

„Ve skutečnosti jsem vyprávěl pouze jeden druh příběhu, abych odvedl pozornost od jiného, a vytvořil jsem umělou slupku okolo temného, shnilého jádra. To proto, abych ochránil civilizaci před fakty, které by uvrhly do zmatku její útulnou sebejistotu.“

Máme tím alternativní historii Sherlockovy kariéry, kterou doktor Watson (a skrze něj lstivý Lovegrove) předestírají celou trilogií Sherlock Holmes a shadwellské stíny, Sherlock Holmes a miskatonická monstra a Sherlock Holmes a ďáblové v Sussexu.

Další dvě knihy česky teprve vyjdou a ústřední události těch románů se odehrávají přesně v patnáctiletých intervalech let 1880, 1895 a 1910.
V první z knih, kterou držím v rukách, mimo jiné poznáme ztracené město Ta´aa, abychom posléze zjistili, že mohli být sourozenci Mycroft a Sherlock Holmesovi hned na úsvitu kariér zadušeni Moriartym. A zavražděni by taky byli, kdyby, inu, toho profesor (a stejně jako všichni padouši dobrodružných románů) tváří v tvář už spoutaným zajatcům tak hrozně moc nenakecal.
Hle, jak vzpomínku reflektuje dobrý Watson:

„Ve folklóru je řada bytostí, které v sobě spojují vlastnosti člověka a hada,“ řekl Holmes. „Zdá se, že byly méně mytické, než se domníváme,“
„To rozhodně,“ odpověděl Moriarty. „Kekrops, první král Athén, byl údajně napůl had.“
„Stejně tak Lamia a Gorgony.“
„I aztécký bůh Tlaloc, hinduistická Naga, řecký bůh Glykón a nezapomínejme na čínského Adama a Evu, F-siho a Nü¨wu… Kdo může říct, že se tyto mýty nezakládají na faktech? Kdo může říct, že nejsem taky já vzdáleným potomkem jedné takové bytosti?“
„I Satan byl had, ne?“ řekl jsem.

James Lovegrove je tudíž taky eklektik a vedle plíživého Chaosu neopomíná vytáhnout i eso:
knihu Nekronomicon, jejíž kopie byla ukradena z Britského muzea.
A zrovna tak využívá magické zaříkávání, vyslovované ve finále osobně oním bídným a přemoudřelým matematikem:
„Fhtagn! Ebumna fhtagn! Hafh´drn wgah´n n´gha n´ghft!“
A protože autor počítal taky s tebou, ty nerudo-čtenáři, kterému se zajídá přitaženost za vlasy, omluvil se úvodem své knihy takto:
Eastbourne, Velká Británie. Listopad 2016.

Nechávám na tobě, čtenáři, aby sis udělal obrázek.
Sám se rozhodni, zda podstatně přepisuji holmesovský kánon a zda jej křivím skrze zkreslující hranol kánonu lovecraftovského, anebo jde o výplody pisálka využívajícího popularity ne jedné, ale hned dvou ikonických figur naší doby.
Můžeš tomu říkat, ano, crossover, a můžeš tomu říkat „splácanina“ a můžeš tomu říkat i „tahání peněz z lidí“.
Nebo tomu říkej zjevení. Je to na tobě.

James Lovegrove: Sherlock Holmes a shadwellské stíny. Přeložil Marek Čtrnáct. V edici Vendeta vydal Dobrovský. 320 stran.
Sherlock Holmes a Shadwellské stíny – James Lovegrove | KOSMAS.cz – vaše internetové knihkupectví

The post Sherlock Holmes a shadwellské stíny. Věřím, že jste kouzelník, pane Holmesi. Inspektor Hopkins first appeared on Čítárny.

Po Velké knize příběhů Sherlocka Holmese (česky 2017) nebo Velké knize vánočních detektivek a záhad (česky 2018) přišel editor Otto Penzler s antologií dvaceti povídek o zdánlivě nemožných mordech a jiných zločinech.
Povídky autorů: Arthur Conan Doyle, Erle Stanley Gardner, Gilbert Keith Chesterton, Agatha Christie, Stephen King, Maurice Leblanc, Edgar Allan Poe etc.

Ústřední oddíl obří bichle zove se Záhadná zmizení a sestává ze čtveřice skutečných chuťovek pro fajnšmekry.
První je povídka Kam se poděla Alice? od Williama Irishe (1903-1968), což je pseudonym klasika Cornella Woolriche, mj. autora předloh slavných filmů Okno do dvora, Nevěsta byla v černém a Siréna od Mississippi.

Jak pan Penzler nekorektně uvádí, holdoval Irish alkoholu a byl nespolečenský gay. Samotář. Dokonce jednou ke své škodě odmítl opustit hotelový pokoj poté, co se mu zanítila ošklivá rána, a tak mu následkem trucovitosti amputovali nohu. Ale co tenhle americký nešťastník zvládal na výbornou, bylo mistrné vytváření napětí, a dnes bychom asi řekli, že byl ještě lepší než John Sandford (*1944), který je sice obří jednička, ale s filmem si jeho texty neporozuměly.

Ale k Woolrichovi. Nakonec se dočkal i štěstí na území Hollywoodu, ale i u kinematografie obecně, a podle jeho děl vzniklo již nejméně třicet filmů; například Hitchcockovo Okno do dvora je dle povídky It Had to Be Murder – a několik snímků vytvořil podle jeho předloh Hitchcockův obdivovatel Francois Truffaut. Text I All at Once, No Alice se taky dočkal filmové adaptace (1948, The Return of the Whistler) a je součástí série spojené tímtéž vypravěčem. Whistlerem.

Další propad oběti do naprosté nicoty, který se přesto vysvětlí, zachytil Henry Keating (1926-2011) v Záhadě zamčené koupelny (1980).
U nás celkem neznámý pan Keating byl původně dobrý žurnalista, ale nakonec – patnáct let – předseda Detektion Clubu (1985-2000). Vnímali ho jako svého guru a jedno z nesporných es detektivní fikce. Převzal dokonce (1996) od Britské asociace autorů detektivek ocenění zvané Cartier Diamond Dagger, co se uděluje za celoživotní přínos, a zvláštností jeho románů bývá vsazení dějů do Indie, kde „vládne“ inspektor bombajské policie Ganesh Ghote a jejíž prostředí líčil autor velmi přesně a citlivě, ačkoli tam prvně přijel teprve po dopsání devátého románu s Ganeshem.

Záhadná zmizení si vysnil taky „otec moderní detektivky“ Edmud Clerihew Bentley (1875-1956) a zde pod prostým titulem Obyčejné vlásenky (1916).
Bentley nevynalezl auta tak zvané značky, ale zato dokázal současně pracovat jako právník i soudní obhájce i žurnalista. Roku 1905 ještě k tomu začínal jako autor nonsensových básní, jimž dokonce vypracoval specifickou formu, které se podle něj dodnes říká CLERIHEW! Byly tyto verše kdysi stejně populární jako známé LIMERICKY. Bentley je ale především duchovním otcem řešitele záhad Philipa Trenta, přičemž Chestertonovi připsal neskutečně překvapivý román Trentův poslední případ, který „dostane“ každého. I vás, přečtete-li jej. Byl třikrát zfilmován.

Velká kniha detektivek nicméně nezačíná zmizeními, nýbrž brutálnějším oddílem Nejrafinovanější vraždy, na kterém se – díky Penzlerovi – podílí pět klasiků: Agatha Christie, Edgar Allan Poe, Sir Arthur Conan Doyle, zmíněný už Chesterton – a Wilkie William Collins.
Vedle – už bohužel moc profláklých Vražd v ulici Morgue (1841) a Strakatého pásu se Sherlockem – zde najdeme Agátin Sen (uvádí celou knihu), Chestertonova Neviditelného (1911) a Collinsovo Cestovatelovo vyprávění o děsivě podivné posteli (1852), což je – navzdory nezpochybnitelnému Collinsovu vypravěčskému umu – asi nejslabší číslo celého svazku a jen parafráze na historku, která putuje v bizarních obměnách většinou lidských dějin.

Otto Penzler těmito (notoricky známými) úvodními povídkami ale knihu nepoškodil, protože v ní prahl mít záměrně i „nejznámější a nejvydávanější příběhy neproveditelných zločinů“. Tomu tyto dřevní texty odpovídají.

A sotva je ostatně dočteme, stojíme před triem oddílu Vražedná ostří, obsahujícím holmesovský Doktorův případ (od Stephena Kinga), Čajový listek (Edgara Jepsona a Roberta Eustace) a Vraždu na lanovce (1954, přepracováno 1979) od Petera Godfreyho (1917-1992), jehož sotva znáte.
Ale seznamte se! Svého času si vysloužil přízvisko „jihoafrický Georges Simenon“ a byl dramatik i novinář, otevřené vystupující proti apartheidu. Třikrát mu dali mezinárodní cenu Ellery Queen Award a zavádí nás na oddělení vražd v Kapském Městě. Nu, a mimo jiné vám díky němu dojde, jak se mohl dostat i do vajíčka s naprosto neporušenou skořápkou KYANID.

Předposlední oddíl knihy uvádí povídka Lawrence Blocka (*1938)
Ten je jeden z nejvšestrannějších a nejoblíbenějších autorů žánru, přičemž se má za to, že jeho nejkvalitnějšími prózami prochází bývalý policista a nynější alkoholik Matthew Scudder. Ale ještě vytříbenějším stylem vynikají případy pochybného právníka Ehrengrafa, který neváhá v zájmu klienta občas obejít zákon. Za celoživotní přínos žánru byl Block jmenován jeho velmistrem (1994) a tady zveřejněnou povídku Lupič, který cítil kouř (1997) napsal s manželkou Lynne, někdejší topmodelkou.

Jednou z Blockových zábavných figur je ale i – paradoxně líný – špión Evan Tanner, který trpí poruchou spánku a musí být takřka pořád vzhůru.

Není to vše a nesmí, uznejte, v naší knize chybět ani povídka Erle Stanley Gardnera (1889-1970) Ptáček v hrsti (1932), která jen volně asociuje drsnější židovskou anekdotu. Hoch má ve dlaních slavíka a říká rabínovi:

„Prý umíš předvídat budoucí. Hele, je ptáče v těchhle mých dlaních mrtvé, anebo ne?“
Ten mizera kluk je přitom prý skutečně rozhodnut slavíka brutálně rozdrtit, řekne-li mudrc „žije“; ale mazaný židovský rabín – až po chvíli – odpoví: „Záleží na tobě.“

E. S. Gardner napsal víc než sto románů plus četné knihy s právní tematikou.
Ve chvíli smrti byl nejprodávanějším autorem v historii. Stvořil, jak známo, nejslavnějšího právníka literatury Perry Masona – a prodalo se přes tři sta miliónů výtisků románů s tímto filutou. Obhájce se tu suverénně ujímá role detektiva, aby zachránil klienty.

Ale Penzlerova kniha opakovaně vrtá až do největších hlubin času, takže takřka na závěr tasí eso v podobě povídky s lupičem-gentlemanem Lupinem – a jeho tvůrcem Maurice Leblancem.
Lupin (jako literární hrdina zrozený roku 1905) je dodnes nejslavnější figura francouzské detektivky a taky jeho duchovní tatínek původně dřel jako reportér, i když reportér policejní. Psát nicméně uměl skvěle také beletrii a vypsal si jí Řád čestné legie. A Lupin? Po letech úspěšné kriminální dráhy (je ale přehnané, že se vydržel čtyři roky vydávat za šéfa francouzské policie a vést vyšetřování vlastních loupeží) se přidal na stranu zákona a začal policii, většinou bez jejího vědomí, pomáhat. Ale prvotřídní bojovník se zločinem stejně není, protože nedokáže odolat ženám a kanadským žertům, které občas svádí a provádí.

Jediným nedostatkem Penzlerovy antologie jsou opakovaná zklamání ve chvílích, kdy dorazíme k pointám.
Ale to je osud a jinak to nejde. Taková už jsem já, detektivka, matinko, a zrovna tak kouzlo magického triku se rozpouští, když vám nějaký ten kouzelník-zrádce vysvětlí, jak na to šel od lesa. Také zde se zvedne opona a odpadá iluze a vracíme se k fyzice a mechanice a gravitaci a psychologii. K tomu, z čeho je bohužel anebo bohudík upleten každodenní život.

Velká kniha detektivek – zdánlivě nemožné zločiny.
Ilustrace, grafický design a sazba Pavlína Veselá. Povídky 22 autorů sestavil Otto Penzler. Do češtiny převedl kolektiv třinácti překladatelů: Zora Freiová, Eva Klimentová, Eva Kotulová, Tomáš Míka. Eva Němcová, Eva Outratová, Hana Pernicová, Zuzana Pernicová, David Petrů, Jarmila Rosíková, Josef Schwarz, Lucie Šavlíková a Zora Wolfová.
Vydalo nakladatelství Familium. Černošice 2023. 472 stran. Knihu si lze nadále rezervovat na prodejnách.

The post Velká kniha detektivek aneb zdánlivě nemožné zločiny podle světových autorů first appeared on Čítárny.

Kdo by neznal populární a neobyčejně napínavou detektivku, ve které v neúprosném rytmu známého popěvku ubývá černoušků stejně jako hostů v luxusním sídle na ostrově, bouří odříznutém od světa.Jakási ďábelská síla žene podle předem připraveného plánu jednoho po druhém do záhuby, až nezbude žádný. Kam však zmizel vrah?

Jenže my se dnes ptáme: Kam zmizel název knihy?
Deset malých černoušků, populární detektivka má prý rasistický podtext, tvrdí anonymní levicoví bojovníci a bude se proto jmenovat: Bylo jich deset, aby podle slov pravnuka Agathy Christie, James Prichard, tento titul nikoho nešokoval ani neubližoval. Další z řady ustrašených, který couvl pod levičáckým tlakem.

Názvy knihy byly v historii vydání různé.
V Česku kniha vychází pod svým skutečným názvem Deset malých černoušků a nikomu to zatím nevadilo.
V USA vyšel pod názvem Ten Little Indians, avšak z marketingových důvodů byl přejmenován už rok poté na And Then There Were None. Ve Franci vyšel román v roce 1940 jako 10 petits nègres.
Podle majitelů práv na knihu budou v knize i další změny.

Ano svět se zbláznil. Je plný levicových (pseudo)intelektuálů, kteří propagují svou iluzi spravedlivé společnosti za silné podpory mnoha médií.
V rámci svého boje, ale vytvářejí ve světě chaos, rozdělují společnost a ničí hodnoty, které vytvořily generace před námi. Likvidují svobodu názoru, protože každý, kdo s nimi nesouhlasí, není součásti demokratické diskuse, ale je okamžitě osočován a dehonestován jako člověk, který trpí vadou intelektu, zatímco oni jsou ta vyvolená letadla.

Přejmenovávání knih, ničení soch, rabování obchodů a firem, likvidace rodiny a klasických vztahů mezi lidmi, které dodnes fungovaly a fungují.
To jsou výsledky rádoby nové revoluce, která má za cíl údajně lepší svět. Uřvaná minorita dostává obrovský prostor v médiích a vytváří se tak iluze, že jde o většinový názor.
Holt, žijeme v mediální době, kde není stud, kde mnozí, údajně ohroženi demokracií, by rádi zvrátili chod dějin zpět do středověku v němž jediný správný názor hlásala inkvizice.

The post Kniha Deset malých černoušků, populární detektivka Agathy Christie má prý rasistický název first appeared on Čítárny.

Píše už dlouho, překládá do své pravidelné rubriky básně, které ho zaujmou, potěší. Jak jeho, tak jeho milou ženu.

Není divu, že mezi jeho oblíbené autory patří český Zdeněk Jirotka nebo populární humorista od řeky Temže Jeroma Klapka Jeroma. Nostalgii starých časů četl také ve vynikajících detektivkách Gilberta Chestertona, Dashiella Hammetta, Raymonda Chandlera etc. A to je známka vytříbeného vkusu.

Ke stolu a psaní zasedl dávno. Stejně jako k vystřihování zajímavých zpráv z novin. Tím byl pověstný i ve vlaku, i na svém populárním webu Macek v botách. Ale jednoho dne zcela vážně zasedl ke stolu, naplněn literárními ambicemi, obklopen svými oblíbenými literárními postavami a začal psát pokračování několika knih. A jsou to knihy rozhodně zajímavé a čtivé. Posuďte sami.

SATURNIN SE VRACÍ
“Slavná humoristická kniha, která baví již několik generací čtenářů, pokračuje! “
Nevypočitatelný sluha Saturnin je zpět! A s ním i další oblíbení hrdinové – laskavý dědeček s novým psím kamarádem Neronem, nesnesitelná teta Kateřina a její poučná přísloví, rozmazlený Milouš i filozofující doktor Vlach. Jaká překvapení si pro všechny připravil Saturnin tentokrát? A co na to podnikavý strýc František, nový manžel tety Kateřiny? Zažijte další nepředvídatelné léto u dědečka!

SATURNIN ZASAHUJE
“Nevypočitatelný sluha, před kterým není žádná mísa koblih v bezpečí, je zpět! “
Legendární sluha Saturnin je zpátky – a pojede lyžovat! Do malebného prostředí zasněžených Orlických hor se vydá opět v doprovodu starých známých: věčně nesnesitelné tety Kateřiny, jejího neotesaného synka Milouše, sarkastického doktora Vlacha i laskavého dědečka, který nosí po kapsách nevyčerpatelnou zásobu povedených historek. Kdo tímto dobrodružstvím prosviští s elegantními obloučky? Komu se podaří salto nazad? A pro koho se tentokrát rozezní svatební zvony?

TŘI MUŽI V AUTOMOBILU
“Pokračování legendárního britského románu od Jerome Klapky Jerome.
Nerozluční přátelé Jiří, Harris, Jerome a jejich psí společník Montmorency vyrážejí na další společnou dovolenou. Po zážitcích na lodi a bicyklu se vydávají do Hamburku, Berlína, Prahy, Chocně a Kopřivnice. Svou cestou plnou dobrodružství i přátelského špičkování vzdávají hold anglickému humoru, nádherné době přelomu 19. a 20. století, kdy se zdálo být všechno možné, i průkopníkům automobilismu. A to obzvláště těm kopřivnickým.

SAMOMLUVY MIROSLAVA MACKA
Miroslav Macek o sobě rád říká, že je snob. Mnoho takových vzdělaných a zábavných snobů není. A už vůbec ne takových, kteří umějí vyprávět. Miroslav Macek vypráví s gustem, moudře a vtipně, kouzelnou poetickou češtinou o svém dětství, rodičích, prarodičích, studiích, svých láskách, manželkách i dětech a pochopitelně i o dobrém jídle a pití, jak to jen gourmet umí. Miroslav Macek svou knihu představuje takto: „Vážení a milí, na světě je konečně knížka, ve které vyprávím o všelikých zajímavostech, které mne potkaly cestou od narození (téměř) do smrti, a které by Vám, jak doufám, mohly poskytnout jak zábavu, tak i trochu poučení. V knize jsou též ukázky z mé letité novinové a časopisecké tvorby, výběr z překladů poezie i prózy a také něco z vlastního literárního šuplíku.“
Samomluvy Miroslava Macka. Neobyčejná kniha lékaře, politika, milovníka dobrých vín a staromilce

3X NA HORKÉ STOPĚ
“Tři detektivní příběhy, tři různé styly vyprávění. Literární senzace pro milovníky detektivek.”
Miroslav Macek přichází s další čtenářskou lahůdkou. Ve třech povídkách si láskyplně pohrává se třemi klasickými detektivními přístupy – policejním a la inspektor French, intuitivně hloubavým a la páter Brown a ironicky cynickým a la Sam Spade. Autor čtenáře navíc pobaví odlehčenou parodií, přičemž nezesměšňuje, ale naopak vychází z hluboké a důkladné znalosti parodovaného vzoru, a opět tak dokazuje, že je mistr slova!

ZÁHADA ZAMČENÉHO POKOJE
Přijdete na to, kdo spáchal tento zločin, mon ami? Miroslav Macek ve sbírce dvanácti rafinovaných variací vzdává hold klasickým detektivkám. S lehkostí, nadhledem a detailní znalostí předlohy se pohybuje mezi různými autory a jejich detektivními přístupy – od Agathy Christie přes Emila Vachka až po Iana Fleminga. Vydejte se do atmosférického světa prohnaných zločinců a proslulých vyšetřovatelů, v němž může každá stopa vést k překvapivému rozuzlení!

LABUŽNÍKEM NA PLNÝ ÚVAZEK
Miroslav Macek, Petra Macková Hrochová
“Humorný průvodce kulinářskou etiketou. “
Požitkářství sice nemusí hrát ve Vašem životě takovou roli jako ve starém Římě, přesto nezapomínejte, že v pravé lásce (i v té k dobrému jídlu a pití) je vždy skryta smyslnost. Neváhejte tedy a přistupte, abyste se dozvěděli, jak se stát labužníkem, jaké vybrat prostředí, jak důležitá je hudba, jak zvolit správné suroviny… Knížka obsahuje i 112 receptů pro opravdové gurmány a zvláštní kapitolu pro milovníky vína…

ONI A JÁ ANEB VYCHOVATELEM SNADNO A RYCHLE
“Suchý anglický humor na českém venkově. Vítejte ve světě, ve kterém není místo pro špatnou náladu a kde se nakonec vše v dobré obrátí! Mladík z dobře situované rodiny, s břitkým humorem a zálibou v krásných ženách, se za účelem bližšího seznámení s (další) půvabnou dívkou nechává najmout na místo vychovatele dvou devítiletých chlapců. Poradí si v láskyplném a humorném příběhu nejen s nimi, ale i s dalšími obyvateli zámku a členy rodiny zámožného velkoobchodníka s vepřovým dobytkem?

ONA A JÁ ANEB MANŽELEM SNADNO A RYCHLE
Úsměvné příhody mladého páru na startu společné cesty životem
“Druhý díl série Ona, oni a já od autora bestselleru Saturnin se vrací”
Ačkoliv si náš oblíbený hrdina libuje v suchém anglickém humoru, tentokrát nevtipkuje – hodlá se oženit. Půvabná Sandra přijme jeho nabídku, a tak se rozjíždí bláznivý kolotoč příprav, který má završit svatba na hradě v Dolních Rakousech. A to je teprve začátek veselých příhod… Svatební cesta zaměřená na degustaci vín a vybraného jídla na sebe nenechá dlouho čekat. Co všechno dvojici (kromě hord rodinných příslušníků a neméně zábavných známých) potká?

MIROSLAV MACEK (*7. prosince 1944 v Litomyšli)
Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor stomatologie. Je zakládající místopředseda ODS, místopředseda vlády ČSFR, ministr práce a sociálních věcí, předseda federálního Výboru pro životní prostředí.
Je překladatel a publicista.

——————-

Upozorňuji na několik dalších knih.

Je to Návrat psa baskervilského (2022) a zatím dvě „normální“ detektivky Případ přelétavého starožitníka a Případ zamilovaného zahradníka.

U první (nejméně první) knihy série Ona, oni a já… Macek vyšel ze známého bestselleru starých časů od Johna Habbertona Hýta a Batul.
Téma adaptovala Zdena Frýbová pod názvem Otcem i matkou proti své vůli.

The post Knihy Miroslava Macka. Od zajímavých pokračování světových bestsellerů přes samomluvy k mimořádným knihám lahůdkovým first appeared on Čítárny.

Velmi zdařilý detektivní román Skála, na který čtenáři dlouho čekali, se odehrává na magickém ostrově Lewis. Tímto první dílem plánované trilogie se vrací Peter May do rodného Skotska. Děsivě temný příběh, jenž přerostl hranice svého žánru a není pouhopouhou detektivkou, ale velmi členitým románem dneška, spoutává čtenáře, nedopustí, aby odešel, a láká ho stále novými motivy.
Skála vyšla v roce 2009 nejdříve ve Francii, o dva roky později už byla hitem ve Velké Británii. Na českých pultech se román objevil letos díky nakladatelství Host a stejně jako v dalších evropských státech zaznamenal oprávněný vysoký zájem ze strany čtenářů.

Fin Macleod, detektiv z pevniny, na ostrově Lewis vyrostl. Tady prožil prvních osmnáct let života. Nyní vrátil, aniž by o to moc stál, vlastně nechtěl už nikdy vidět to zpropadené místo, od kterého se snažil navždy odpoutat.
Dosud si nějak neuvědomoval, jak hluboko je v něm zakořeněno. Jeho návrat na Lewis znamená obnažení pečlivě pohřbených vzpomínek, pochopení podivných nočních můr, které ho léta trápí, ujasnění si vlastní životní cesty, která na něho čeká v budoucnu. Po osmnácti letech na pevnině, kdy začal studovat, zběhl ze studií, stal se poldou, oženil se bez lásky, narodil se mu syn, se znovu setkal se spolužáky, přáteli, první láskou, znovu spatřil ostrov, kde se hovoří v rodinách gaelsky, kde pastor zmůže víc než policajt, kde není lehké se uživit, kde v alkoholu a marihuaně hledají spásu mnozí od puberty, kde vztahy mezi lidmi jsou víc než svérázné. Tady jen těžko hledají lidé obživu, prudký déšť a neustálý vítr jsou tu častými návštěvníky, a snad jenom strach z Boha je větší, než starost všech o živobytí.  Atmosféru nelehkého života obyvatel v lůně přírody bez lesů autor líčí plasticky, barvitě. Jeho popisy jsou svěží, nejsou rozvláčné a unavující. Přiblížil se jimi k umění anglických romanopisců devatenáctého století. Však zasadil svůj napínavý děj do velmi obdobných kulis. Vědom si však dobře současných trendů, vždy popis ukončí včas a rozjíždí další strhující děj.

Strhující a pulzující text čte, v režii Jitky Škápíkové, Jiří Dvořák.
Svým melodickým, lehce ironizujícím hlasem umocnil napětí, dokonale odhalil charakteristické rysy jednotlivých postav, vygradoval tajemné návraty hlavního hrdiny do vlastní minulosti. Ony návraty, které musel detektiv Fin absolvovat, aby dospěl ke kýženému cíli: k odhalení vraha brutální vraždy jeho spolužáka ze základní školy.

Román Skála patří ke skvostům současné prózy.
Jiří Dvořák ji posunul mezi skvosty mezi audioknihami. Svým hlasem pečlivě odhaluje onu krásu a magickou přitažlivost ostrova Lewis, vykresluje svérázné obyvatele a jejich životní styl, odkrývá morální principy, které se mohou dodržovat jedině zde. Jedině zde mají právo na existenci, jedině tady podle těchto zásad lidé jsou ochotni žít.

Příběh plný napětí, podivných událostí, tajemných narážek se krásně poslouchá, i když trvá třináct a půl hodiny – což je pěkná porce. Nicméně jakmile si pustíte první kapitolu, budete hledat chvilky, jen abyste si doposlechli další části. Na vině jsou autor výtečného textu, jeho překladatelka, která se překladu zhostila velmi dobře a zkušeně, a skvělý herec, jenž nám text zprostředkovává.
Skála je detektivka, která přesáhla hranice svého žánru, román, který přerostl své meze. Víc superlativ netřeba, další si doplní každý posluchač sám.

Ukázka audioknihy:
{youtube}W8MgfMghxjE{/youtube}

Peter May (1951)
se narodil v Glasgow. Žije ve Francii. Původně se živil jako novinář. Když ve dvaceti sedmi letech vydal první román The Reporter (1978), byl požádán, aby jej přepsal do podoby scénáře pro seriál BBC. Od té doby se věnuje televizní tvorbě. Je jedním z nejúspěšnějších a nejplodnějších televizních scenáristů. Má na kontě více než tisíc položek, včetně seriálů The Standard a Machair. Vedle toho také píše romány. Šestidílná série „čínských“ thrillerů s dvojicí mladého čínského komisaře Li Yan a americké soudní lékařky Margaret Campbellové, těžící z rozdílů dvou odlišných kultur, mu vynesla celosvětové renomé.
Román Skála (The Blackhouse), první z trilogie odehrávající se v Mayově rodném Skotsku, vyšel v roce 2009 ve Francii, o necelé dva roky později ve Velké Británii, kde po vydání v září 2011 osm týdnů figuroval na britském žebříčku bestsellerů, byl prezentován v prestižním Richard and Judy Book Club, zvítězil v anketě o nejoblíbenější knihu podzimu 2011 a BBC plánuje natočit jeho filmovou verzi.
V září 2012 vyšel druhý díl trilogie s názvem The Lewis Man a v lednu 2013 její závěrečný díl – The Chessmen. Obě knihy se drží v top žebříčcích a jsou nadšeně přijímány světovým tiskem, recenzní ohlasy plné superlativů vycházejí v nejprestižnějších denících a jejich literárních přílohách.

Skála | Peter May | Překladatel: Linda Kaprová
Interpret: Jiří Dvořák | Režie: Jitka Škápíková
Vydavatelství: Martin Pilař, OneHotBook, 2013

The post Skála. Po bestselleru skvělě namluvená audiokniha Petera Maye first appeared on Čítárny.

Že byla rasistka? Že prokazatelně nenáviděla stát Izrael? Že byla antisemita (i když měla mezi Židy přátele)? A že psala… přinejmenším zvláštně o holocaustu? To vše je pravda, nepochybně ano; nicméně v případě natolik trpící umělkyně, jakou byla Patricia Highsmithová (1921-1995), jednoduše nelze rozlišit mezi případným zrůdným cítěním a cíleně, záměrně provokujícím postojem, kterým se vyhraňovala vůči ji samou „spalujícímu“ lidstvu.

Narodila se v Texasu. Bylo to 19. ledna 1921 a jen devět dnů po rozvodu rodičů.
Před rozvodem byli tito manželé svoji pouhých pár měsíců a co víc, Patriciin německý otec plánoval interrupci. Sešlo z ní. Ale holčička tátu s mámou spolu prvně viděla teprve ve dvanácti letech.
Když byly Patricii tři roky, vzala si její matka jiného muže, výtvarníka. Ten děvče zneužíval. To se dělo mezi jejím čtvrtým a pátým rokem. Vytěsnila to z mysli, ale úplně vytěsnit to nebylo možné.
Roku 1927 se manželé Higsmithovi ocitají v New Yorku. Patricie musí do školy a souběžně si uvědomí, že se cítí jako kluk. Nikomu to zatím neprozradí a život jde dál. Zlatá dvacátá léta.
Někdy v osmi ji ohromila kniha o pyromanech a schizofrenicích. Rodiče se často hádali a vraceli do Texasu. Jednou tam maminka prchla pouze s dcerkou, ale výtvarník putoval za nimi a jednu odvezl. Choť. Holčička zůstala sama u babičky, zrovna jí bylo dvanáct. Pár těch osamělých měsíců se na ní podepsalo. Zklamáním. Ale ve třinácti je opět u rodičů a ve čtrnácti se jí matka prvně ptá na cítění. Na sexuální orientaci. Patricie nic nekamufluje, nezalže.

Po maturitě se zapsala na Kolumbijskou univerzitu do kursu literatury a studovala latinu, řečtinu a zoologii. Stala se redaktorkou školního časopisu. Dochází jí, že hádky doma zapříčiňuje matka, ale navzdory tomu je s ní, na její straně.

Po promoci začala psát pro skutečné časopisy. Objevila a postupně si vypracovala specificky „filmový“ styl psaní a její Hrdinku vybrali do antologie dvaadvaceti nejlepších amerických povídek (1945).
Roku 1946 převzala Cenu O. Henryho. Sice začala vymýšlet i komiksové scénáře typu Kapitána Midnighta, ale prózu naštěstí nezradila. Ostatně psala i proto, aby se zbavila tíživých snů.
Její prvotina Cizinci ve vlaku (1950) je příběhem dvou mužů, kteří si kvůli alibi vzájemně „prohodí“ vraždy. Ty, které prahnou spáchat na vlastních bližních! Patricia tento román dokončila roku 1948 pod vlivem Trumana Capota – v elitní kolonii umělců Yaddo v Saratoga Springs, stát New York. Podle scénáře Raymonda Chandlera knihu zfilmoval Hitchcock. Došlo i na divadelní adaptace:
{youtube}YwPH2B9C7uQ{/youtube}
Švandovo divadlo – Cizinci ve vlaku (2008) – YouTube

Patricia si ujasnila erotické zaměření, věřila však zprvu naivně, že ho lze zvrátit.
Zapsala se proto na psychoanalýzu. Díky ní si uvědomila, že ji nepřitahují normální ženy, ale ty, které uvnitř nesou kus muže. O homosexualitě je hned druhý Patriciin román Cena soli (1952, česky 2015 jako Carol, téhož roku poprvé zfilmováno) a dnes již klasický Talentovaný pan Ripley (1955) se stal její čtvrtou knihou.
Je i zde titulní hrdina latentní gay? Lze jej tak interpretovat, ale jisté to zdaleka není.

„Píše podobně jako Simenon,“ prohlašovali o Patricii. Skutečně dělala z kriminálního žánru „něco víc“.
Ale Amerika let padesátých byla homofobní a prudérní, tak se Patriciiny knihy lépe prodávaly v Evropě. Odstěhovala se nejprve do Anglie, do Suffolku, a pak do Fontainbleau u Paříže (1955). Tam se však odmítla učit francouzsky a opovrhla i zdejší kuchyní. Izolovala se. I prostřednictvím alkoholu a posléze nejradši komunikovala se svými siamskými kočkami. K tomu účelu dokonce vyvinula speciální jazyk a v pusté zahradě se obklopila stovkami hadů a hlemýžďů, které krmila salátem.

„Disponovala přesnou představou o tom, co nesnáší – a naopak,“ uvádí Ioan Mackenzie James v knize Aspergerův syndrom (česky 2008 v překladu Václava Petra).
„Například měla ráda Bachovy Pašije Sv. Matouše, staré šaty, ticho, tenisky, mexická jídla, plnicí pera, švýcarské armádní nože, víkendy bez společenských povinností, Franze Kafku a samotu.
Naopak nesnášela Sibeliovy skladby, Légerovy obrazy, koncerty, jídla o čtyřech chodech, televizi, hlučné lidi a momenty, kdy ji poznali na ulici.“

Po třinácti letech daňový úřad prohledal Patriciin dům. Tak se odstěhovala do Švýcarska (1982-1983). Koupila si stavení poblíž italské hranice, v Ticinu. Jde o ves, kde jistý čas bydlil i významný český literát a výtvarník Karel Trinkewitz (1931-2014).
Patricia Highsmithová přikoupila k domu pozemek a nechala si na něm postavit moderní „Casu Highsmith“. Sousedky o ní později vypovídaly:

„Jediná věc, která mi na Patricii vadila, byla, že jste k ní přišli na přátelskou návštěvu a nikdy vám nepodala ruku.“
„Byla to nejcitlivější, nejzranitelnější a nejnejistější osoba, s jakou jsem se kdy setkala.“
„Když jste u ní doma jen přesunuli popelník, pokaždé ho okamžitě vrátila na místo.“

Podle terapeutky Vivien de Bernardiové sice Patricia nutkavě ráda psala o brutálním násilí, ale sama se chovala mírně. „Právě kvůli tomu klidu jsem se moc ráda pohybovala v její blízkosti,“ píše Vivien. „Jen postrádala jakýkoli vnitřní kontrolní mechanismus a nebyla s to neříct, co našla právě na jazyku.“

Patricia Highsmithová trpěla celou řadou chorob, fobií a úchylek, ale zdá se, že prvořadě vysoce funkční formou Aspergerova syndromu.
Projevovala se až děsivou přímočarostí a postrádala smysl pro nuance v dialogu. Unikalo jí, že druhé zraňuje. Ani jako spisovatelka nikdy nekomentuje chování postav a jejich trable v knihách prezentuje entomologicky nezúčastněně. Totálně bezohledným líčením reálných stránek lidské povahy připomíná Miloše Formana.

Podle jejích knih dosud vzniklo přes třicet filmů a televizních adaptací, přičemž třikrát adaptovaný Talentovaný pan Ripley (poprvé s Alainem Delonem pod titulem V plném slunci) se dočkal čtyř románových pokračování Ripley v ilegalitě (1970), Ripley si hraje (1974), Chlapec, který přišel za Ripleym (1980) a Ripley pod vodou (1991).

Třetí z těchto románů byl nejprve zfilmován Wimem Wendersem s Dennisem Hopperem v titulní roli (Americký přítel, 1977) a znovu s ještě geniálnějším Johnem Malkovichem.
{youtube}AALABb4dgdQ{/youtube}
Ripley’s game – YouTube

A v čem spočívá Ripleyho talent?
V mnohém. Ale hlavně v tom, čeho si povšiml již Jan Zábrana. U výslechů tento vrah vždy takřka vše přizná a policie právě proto selže. Jak to?
Je zvyklá na notorické zapírače. Zato hrdinové Patricie Highsmithové jsou spíš kulky, co myslí a neodskočí z dráhy. Ale mají zrovinka tak vlastní tratě osudu a jsou často nuceni potkat přesně to, čemu se podobají.

Jen výjimečně se Patricia přehnanou kombinatorikou dotkla samoúčelnosti. Stalo se v románu s příznačným titulem Packal (1954). Ale bravurní Odklad milosrdenství (1965) působí jako kriminální „vzor“ Kunderova Žertu (1967), jen o dva roky mladšího. A právě a pouze jistá překombinovanost možná Odklad zbavila šance Žertu konkurovat.
A co ta kniha řeší, když se odstraní vše okolo?
Řeší, co se přihodí, pokud jsme sice nevraždili, ale žertem předstírali, že vynášíme v koberci mrtvolu.
Až chorobopisná Patriciina díla působí neuvěřitelně realisticky a věrohodně fungují.

Zemřela 4. února 1995 v Locarnu. Zanechala tu osm tisíc stran deníku, několik desítek románů, četné povídky a tři miliony dolarů, které odkázala kolonii Yaddo.
„A kolik uvolníte za mé práce?“ optala se před smrtí Texaské univerzity. Po její reakci prodala práva Švýcarskému literárnímu archivu v Bernu.

„Je něco nudnějšího a vyumělkovanějšího než spravedlnost?“ ptávala se Patricia cynicky. „Ani život, ani příroda se nestarají, zda se na jakémkoli stvoření páchá křivda.“

A kritika? William Trevor napsal:

„Nenávist ji zajímala víc než láska. Pokroucené povahy víc než normální. Lidi poražené preferovala před úspěšnými.“

{youtube}yq-jl3J9CP0{/youtube}
Plein Soleil 1960 Alain Delon – YouTube

The post Světová Patricia Highsmithová. Stoletá královna šokujícího krimi-thrilleru first appeared on Čítárny.

Sir Arthur Conan Doyle(1859-1930) byl vynikající mystifikátor a především vypravěč. Vedle Sherlocka Holmese stvořil i několik dalších prozaických cyklů.

Asi nejzábavnější jsou povídková Dobrodružství brigadýra Gérarda (kompletně česky 2009), jejichž hrdina je jakýsi Clouseau z filmů o Růžovém panterovi vsazený časově již do Napoleonových služeb. „Užitečný idiot,“ řekl by někdo, ale přesnější charakteristika zní „bohyní moudrosti nelíbaný miláček štěstěny“. V jeho příbězích vyprávěných v první osobě se Conan Doyle dokonale vcítil do fešného Bonapartova důstojníka, který ovšem (a na rozdíl od nás, čtenářů) absolutně nevnímá vlastní prostoduchost, s níž se horlivě vrhá do nejpodivuhodnějších dobrodružství. Ačkoli by v reálu patrně tisíckrát zemřel, šťastnou náhodou a božím přičiněním a někdy i za pomoci krásné dámy vše vždy dobře dopadne.

Už méně pokračování i méně kvality má jiná Doylova řada – o nesnesitelném profesoru Georgi Edwardu Challengerovi, který se poprvé vynořil ve výtečném románu Ztracený svět (1912).
Autor bohužel zhřešil a všechny další příběhy s tímto hrdinou už bohužel nedosahují kvalit legendárního Ztraceného světa, natož povídek s Gérardem nebo Sherlockem Holmesem.
V chronologickém pořadí jde o ne stoprocentně povedené texty
Jedovatý pás (1913)
Země mlhy (1926)
Když Země vykřikla (1928)
Muž, který chtěl rozložit svět (1929).
Jen ty poslední dva teď společně česky vycházejí v překladu a s předmluvou Pavla Pecháčka pod poněkud banálním titulem Dobrodružství profesora Challengera.

Nepřítomná tu novela Jedovatý pás česky naposledy vyšla poměrně nedávno, a to roku 2009 a pod titulem Příliv smrti. Velmi vzdáleně koresponduje i se současnou pandemií.
Místo viru se ale jedná o jedovatý éter, do kterého planeta Zem vpluje za normálního oběhu okolo Slunce, přičemž pouze geniální Challenger to předvídá, zatímco akademická obec se mu vysměje podobně, jako když ve Ztraceném světě hlásal, že jsou na náhorní plošině Jižní Ameriky dinosauři.

Výsměch bohužel není oprávněný a Conan Doyle nám už vzápětí předestře ve formě katastrofického příběhu konec světa. Vše možná líčí až moc rychle a už třetí kapitola se nenazývá Promoření, nýbrž Zamoření. Následována je sekvencemi Dlouhé umírání, Mrtvý svět a Velké probuzení. „Co jsme si měli počít na tomto hřbitově světa?“ ptá se posléze autorovými ústy jeho hrdina-novinář, když prochází mrtvým Londýnem. „Mohl od úsvitu časů čelit takové otázce nějaký člověk?

Je pravdou, že naše vlastní fyzické potřeby a dokonce přepychové výdobytky byly pro budoucnost zajištěny. Mohli jsme brát ze zásob potravy, ze sklepů plných vína, ze všech pokladů umění. Byly naše, mohli jsme si je vzít. Ale měli jsme právo to udělat?“
Potkají žijící stařenku, ale ta se stará jen o to, zda neztratily cenu její akcie: věru absurdní scéna!

„Vezměte vinný hrozen,“ říká Challenger druhům. „Je pokryt nekonečným množstvím škodlivých bacilů. Zahradník ho opláchne desinfekčním prostředkem. Namočí hrozen do jedu a bacily zničí. Podle mého názoru chce ten náš Zahradník s velkým Z namočit náš sluneční systém a lidský bacil s malou životností, který se vrtěl a svíjel na vnějším obvodu Země, bude v okamžení sterilizován a vymýcen.“

V dalším románu Země mlhy (1926) předvádí kritik materialismu Doyle i fenomén spiritismu, průběhy seancí a fungování nepodvodných médií.
Dokonce i vědu ctící Challenger stane se ve finále přesvědčeným obhájcem vyvolávání duchů. V to věřil v posledních letech života po světové válce také naivní Conan Doyle, který roku 1926 dokonce zveřejnil Dějiny spiritismu a počínaje rokem 1918 (kdy vyšla Doylova kniha Život po smrti) taktéž čtrnáctero dalších prací s touto pofiderní tematikou. Kdo by to do tvůrce racionálního Sherlocka řekl, že?!

A roku 2020 u nás vydaná Dobrodružství profesora Challengera? Shrnula úplně jiné jeho zážitky, protože předestírají dvě poslední jeho eskapády.
V té nazvané Když Země vykřikla (tento nový překlad vyšel již roku 1992 v knižní antologii Nejmenší vesmír) odhalí profesor, že je naše planeta živá. Rozhodne se to i dokázat, a to obrovským hlubinným artézským vrtem, který zeměkouli donutí ukončit mlčení.
Námět je tedy fascinující. Ale stejně jako byl Jedovatý pás ve svém finále poněkud příliš zkratkovitým a odbytě banálním (všichni domněle zemřelí se nakonec probudí, dodejme), jsou Země mlhy a novela Když Země vykřikla příběhy poněkud zdlouhavými.

To ovšem nelze říct o vtipné povídce Muž, který chtěl rozložit svět.
Naopak. Je až příliš krátká. A jak si navíc každý čtenář všimne, v podstatě se jedná pouze o další z příběhů Sherlocka Holmese, neboť struktura textu zcela odpovídá jeho dobrodružstvím, a to včetně padouchovy poznámky věnované Challengerovi: „Vždy jsem slýchal, že jste ten poslední člověk na světě, který by se dal oklamat.“

Challenger tu jednoznačně figuruje na místě Sherlocka Holmese a místo profesora matematiky Moriartyho se v roli vraha šklebí zlovolný vynálezce z prostoru Sovětského svazu, který nejmenované mocnosti prodává svůj „Nemorův rozptylovač“.
Je to naprosto děsivý a zneužitelný přístroj, respektive spíše „ochočená síla přírody“, poněkud se ve svém prototypu podobající elektrickému křeslu, které ovšem nepálí, ale rozkládá a zase skládá. Lidi, lodě, cokoli. Černě humornou pointu této science fiction však neprozrazujme.

Sir Arthur Conan Doyle: Dobrodružství profesora Challengera. Překlad a předmluva Podivuhodný svět G. E. Challengera Pavel Pecháček. Ilustrace Miloslav Muškát. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství CPress v Brně. 2020. 104 stran.

The post Sir Arthur Conan Doyle. Nová dobrodružství profesora Challengera first appeared on Čítárny.