Mark Twain (30. 11. 1835 – 2.4. 1910). Tajemný cizinec je jeho posmrtně (1916) vydaný román, který plně odráží jeho způsob myšlení a hodnocení chování lidské společnosti. Přesto, že se jedná o nedokončené dílo, patří text k jeho nejlepším “filozofujícím” textům, které napsal. Román je bezesporu nadčasový a hlavně je poučný.

Mark Twain popisuje svět, který není laskavý, je syrový a realistický se všemi zrůdnostmi, které je lidská společnost schopna.

“Pokud vezmete hladového psa a zajistíte mu prosperitu, nekousne vás.
To je hlavní rozdíl mezi psem a člověkem.”
Přesto tvrdí, že lidská rasa v celé své chudobě má jen jednu skutečně účinnou zbraň: Smích. Proti útoku smíchu nic neobstojí.

Existují tři nedokončené verze příběhu.

První podstatná verze nese název The Chronicle of Young Satan („Eseldorfská“ verze) a vypráví o dobrodružstvích Satana, bezhříšného synovce biblického Satana, v Eseldorfu, vesnici v Rakousku.

Druhý text je známý jako Schoolhouse Hill nebo verze „Hannibal“. Odehrává se v USA a týká se dobrodružství známých postav Huckleberryho Finna a Toma Sawyera se Satanem.

Třetí text je nazvaná č. 44, Tajemný cizinec. Vypráví o záhadném zjevení č. 44 ve dveřích tiskárny a jeho použití nebeských sil k odhalení marnosti lidské existence.

V roce 1969 vydalo University of California Press jako součást série The Mark Twain Papers Series odborné vydání všech tří nezměněných rukopisů.

Děj posmrtně zpracované verze.

Příběh se odehrává ve středověké Evropě roku 1702, v rakouském městečku Eseldorf (Oslí vesnice). Jedná se o dobu rozšířených honů na čarodějnice, které vedly k pronásledování a popravám nevinných jedinců obviněných z účasti v okultismu.

Místo navštíví podivný mladý muž a představí se třem chlapcům (Theodor, Seppi a Nikolau), kteří se s ním setkají, jako Filip Traum, cestovatel a kouzelník.
Později se přizná, že je Satanův synovec. Chlapci se na něj obracejí s žádostmi a bez obav ho žádají, aby předpověděl jejich osud. Předpovědi však nejsou růžové, důsledky nejsou takové, jaké chtěli. Satan jim ukazuje podstatu lidského chování v celé své krutosti.
Ve vesnici a na dalších místech po celém světě, kam je Satan magicky transportuje, jsou chlapci svědky náboženského fanatismu, čarodějnických procesů, upalování, oběšení, smrti, masové hysterie a dalších zrůdností, kterých je člověk schopen.

Nejděsivější část z knihy Tajemný cizinec od Marka Twaina.
Závěrečný solipsistický monolog, kde tajemné postavy (č. 44 / Satan) odhalí Theodorovi pravdu o realitě.
Nejsilnější moment celé knihy – Twainova temná, nihilistická pointa. Geniální závěr, který si každý zapamatuje:

„Nic neexistuje; všechno je sen. Bůh – člověk – svět – slunce, měsíc, hvězdná poušť – sen, všechno sen; neexistují.
Neexistuje nic než prázdný prostor – a ty!“
A hned pokračuje nejslavnější část, kterou lidé nejčastěji citují samostatně:„Neexistuje žádný Bůh, žádný vesmír, žádný lidský rod, žádný pozemský život, žádné nebe, žádné peklo. Je to všechno sen – groteskní a pošetilý sen. Nic neexistuje kromě tebe. A ty jsi jen myšlenka – bludná myšlenka, zbytečná myšlenka, myšlenka bez domova, bloudící osaměle prázdnými věčnostmi!“

Mark Twain Tajemný cizinec / audio >>

Podobnost příběhů v jiných knihách:

Kaplický / Kladivo na čarodějnice
Kladivo na čarodějnice. Kaplického obžaloba katolické církve a její touhy po moci

Le Sage / Kulhavý ďábel
Kulhavý ďáběl je neuvěřitelně čtivý román z roku 1707 od Le Sageho

Bulgakov / Mistr a Markétka
Michail Bulgakov a Mistr a Markétka.

Film podle knihy:

The Mysterious Stranger / 1982
https://www.youtube.com/watch?v=suBwgkhNIKA
https://www.dailymotion.com/video/xzobdf

Filipp Traum /1989
Filmová adaptace ze Sovětského svazu s Igorem Maslennikovem.
Traum je německé slovo pro „sen“.
https://www.youtube.com/watch?v=Gheit9gOXXY

Day of the Stranger / 2020
Volná adaptace příběhu ve westernovém prostředí.

Výpisky: Mark Twain / Tajemný cizinec

„Neexistuje žádný Bůh, žádný vesmír, žádný lidský rod, žádný pozemský život, žádné nebe, žádné peklo. Je to všechno sen – groteskní a pošetilý sen.“
…

„…který svým andělům dal věčné štěstí, třebaže si je ničím nezasloužili, a přece požaduje, aby si ostatní jeho děti štěstí zasloužily; který svým andělům dal bezbolestný život, ale na ostatní děti uvrhl klatbu palčivé bídy a nemoci duše i těla; který ústy mluví o spravedlnosti, a vynalezl peklo – mluví o milosrdenství, a vynalezl peklo – vyhlašuje desatero, hlásá sedmdesátkrát sedmeré odpuštění, a vynalezl peklo; který lidem mluví o mravnosti a sám nemá žádnou; který kárá zločiny a sám se všech dopouští…“

…

Všechny monarchie, aristokracie i náboženství se opírají o ten veliký kaz, co lpí na tom tvém rodu – a ten kaz vězí v tom, že člověk nedůvěřuje člověku a že touží, snad kvůli své bezpečnosti, snad kvůli pohodlí, aby si ho ostatní moc a moc vážili. Ty instituce potrvají navěky, budou navěky vzkvétat, navěky vás budou utlačovat, urážet a ponižovat, protože vždycky budete a navěky zůstanete otroky menšin. Nikdy v žádné zemi nebyla většina národa v hloubi duše těmhle institucím věrná, ani jediné z těch institucí.“
…

„Radši bude žít s čerty z profese ve věčném zatracení než s těmi ďábelskými dilettanty tady v městečku.“

…

„I život je jenom vidění, je jenom sen.“
Zrovna to elektrizovalo. Bože! Když jsem tak hloubával, tisíckrát mě napadla právě tato myšlenka!
„Nic neexistuje; všechno je sen. Bůh – člověk – svět – slunce,¨měsíc, hvězdná poušť – sen, všechno sen; neexistují. Neexistuje nic než prázdný prostor – a ty!“
„Já!“
„A ty nejsi ty – nemáš žádné tělo, žádnou krev, žádné kosti, jsi pouhá myšlenka. Ani já neexistuji; jsem jenom sen, stvořila mě tvá představivost. Za okamžik si to uvědomíš, pak mě vyloučíš ze svých vidění a já se rozplynu do nicoty, co sis mě z ní stvořil…
…

Lidská rasa v celé své chudobě má jen jednu skutečně účinnou zbraň: Smích. Proti útoku smíchu nic neobstojí.
…

“Pokud vezmete hladového psa a zajistíte mu prosperitu, nekousne vás.
To je hlavní rozdíl mezi psem a člověkem.”
…

„…viděl kdysi i zatracence, jak se svíjejí v rudých vlnách pekla; a když nám to líčil, přímo jsme to všechno viděli, jako bychom byli při tom…

Vidění pekel, ubohá nemluvňátka, ženy, dívky, chlapci i muži řvoucí a úpěnlivě prosící v strašných mukách – ani jsme to nemohli snést, ale on o tom mluvil tak roztomile, jako by šlo o namalované krysy v ohni z papíru.“

Chlapci brečí hrůzou, Satan je uklidňuje:

„Ale všichni jsou v pekle!“
„Na tom přece nezáleží; můžeme jich udělat mnohem víc.“
…

“Ach, to je pravda. Znám vaši rasu. Tvoří ji ovce. Řídí ji menšiny, zřídka nebo nikdy většina. Potlačuje své pocity a svá přesvědčení a následuje hrstku, která dělá největší hluk.
Někdy hlučná hrstka je správná, někdy špatná; ale bez ohledu na to, dav je následuje. Naprostá většina rasy, ať už divoká nebo civilizovaná, je tajně dobrosrdečná a krčí se od způsobování bolesti..

The post Tajemný cizinec. Mark Twain o zrůdnostech, kterých je lidská společnost schopna first appeared on Čítárny.

Vyhořelá společnost. Pět pronikavých diagnóz naší chaotické doby od německy píšícího filozofa korejského původu Byung-Chul Han, jehož knihy byly přeloženy do téměř dvaceti jazyků, přináší pronikavou diagnózu doby.
Každé historické období má své typické choroby. Jestliže charakteristickými onemocněními dneška jsou deprese, porucha pozornosti s hyperaktivitou, hraniční porucha osobnosti nebo syndrom vyhoření, nejedná se o nahodilý, pomíjivý či dočasný fenomén, nýbrž o jev vypovídající o zásadní a zřejmě nevratné proměně, kterou západní společnosti od konce studené války prošly a kterou ještě neumíme správně pojmenovat.
Proč tomu tak je?

Uplynulé století bylo věkem, který Han nazývá imunologickým.
Byla to epocha, pro niž byly ještě příznačné hranice, ploty, prahy, přechody a zdi, v níž se striktně rozlišovalo mezi vnitřkem a vnějškem, mezi přítelem a nepřítelem, mezi vlastním a cizím. Lidé se mobilizovali proti vnějšímu vetřelci, ať už jím byl cizinec, virus nebo nepřátelská ideologie. Člověk se obával jinakosti a cizosti, na něž reagoval aktivizací imunitního systému. V dnešním čím dál více transparentním, zasíťovaném a globalizovaném světě, založeném na univerzálním procesu směny a výměny, „bezbariérovém“ sdílení a permanentní informační přesycenosti, v němž je vše obnažováno a vystavováno, veškerá jinakost postupně vymizela.

Vymizení jinakosti, jejíž místo zaujala pouhá odlišnost, znamená, že žijeme v éře, která odbourává veškerou plodnou negativitu.
Tak jsme se paradoxně ocitli v situaci, kdy příčinou patologických jevů, s nimiž se dnes potýkáme, není negativita, nýbrž naopak teror pozitivity, která plodí nové podoby násilí a proti níž se nedokážeme bránit.

Deprese, syndrom vyhoření, hyperaktivita, chorobná těkavost a neschopnost udržet pozornost se tak endemicky nešíří proto, že jedinci čelí překážkám, zákazům nebo omezujícím příkazům či represi, nýbrž proto, že žijí ve společnosti, která jim vštěpuje, že člověk náleží pouze sobě, má se sám utvářet a seberealizovat, sám sebe navrhnout jako nějaký projekt. Kdo této výzvě k seberealizaci nedostojí, propadne depresi. Povzdech depresivního jedince, že nic není možné, je možný jen ve společnosti, která věří, že nic není nemožné.
Deprese je symptomem vyčerpání z přemíry možností a také z přemíry tolik velebené činorodosti.
Psychická onemocnění dnešní společnosti nejsou ničím jiným nežli patologickými projevy této paradoxní svobody.

Disciplinární společnost, tak jak ji popsal Michel Foucault, je minulostí. Svět špitálů, ústavů pro choromyslné, žalářů, kasáren a fabrik již není světem dneška.
Jeho místo už dávno zaujala společnost fitness center, kancelářských věží, bank, letišť, nákupních galerií a genetických laboratoří.
Dnes žijeme ve společnosti výkonnosti. Subjekt výkonnosti není podroben žádné instanci vnější nadvlády, je sám sobě pánem a suverénem. Není tedy podřízen nikomu, respektive je podřízen jen sám sobě. Tím se odlišuje od subjektu poslušnosti.
Zhroucení instance vnější nadvlády nevede ke svobodě, jejím důsledkem je spíše splynutí svobody a nátlaku. Subjekt výkonnosti se tak odevzdává do náručí nutkavé svobody nebo svobodného nutkání maximalizovat výkon. To je efektivnější než vykořisťování cizí mocí, protože je provázeno pocitem svobody. Vykořisťovatel je zároveň vykořisťovaným. Jakožto podnikatel svého vlastního já je člověk pánem i rabem zároveň.

Kniha obsahuje pět esejů, které autor původně publikoval jakožto samostatné knihy:
Společnost únavy, Vyhořelá společnost, Společnost transparence, V digitálním roji, Agonie Erótu.
Han analyzuje celou řadu jevů a procesů, které nelze uspokojivě objasnit nástroji tradiční psychologie a psychoanalýzy. Jestliže se v textech Společnost únavy a Vyhořelá společnost zabývá vyčerpaností z přemíry pozitivity, v eseji Společnost transparence se zaměřuje na neblahé, devastující důsledky všudypřítomného tlaku na transparentnost, kterou mylně považujeme za žádoucí společenský jev.
V textu V digitálním roji analyzuje civilizační regres spjatý s příchodem homo digitalis a nástupem digitální kultury.
V Agonii Eróta se soustřeďuje na téma vymizení erotického prožitku ve světě ovládaném narcismem, jemuž za oběť nepadá pouze láska, nýbrž samotné myšlení.

Byung-Chul Han (nar. 1959 v Soulu)
se v osmdesátých letech 20. století přestěhoval do Německa, kde absolvoval studia německé literatury a katolické teologie. Na Freiburské univerzitě obhájil dizertační práci o Martinu Heideggerovi. Od roku 2000 působil na filozofické fakultě při Basilejské univerzitě, kde získal habilitaci.
V letech 2010 až 2012 přednášel na Staatliche Hochschule für Gestaltung v Karlsruhe, kde působil jako profesor filozofie a mediálních studií. Od roku 2012 vyučuje filozofii a kulturální studia na Univerzitě umění v Berlíně. Je autorem šestnácti knih a desítek článků a statí.
K jeho nejznámějším dílům patří: Todesarten. Philosophische Untersuchungen zum Tod, 1999; Duft der Zeit: Ein philosophischer Essay zur Kunst des Verweilens, 2009; Müdigkeitsgesellschaft, 2010 (Společnost únavy); Transparenzgesellschaft, 2012 (Společnost transparence); Agonie des Eros, 2012 (Agonie Eróta); Im Schwarm. Ansichten des Digitalen, 2013 (V digitálním roji) a Psychopolitik: Neoliberalismus und die neuen Machttechniken, 2014.

Ukázka z knihy…

ZA HORIZONTEM DISCIPLINÁRNÍ SPOLEČNOSTI
Foucaultova disciplinární společnost špitálů, ústavů pro choromyslné, žalářů, kasáren a fabrik již není společností dneška. Její místo už dávno zaujala docela jiná společnost, totiž společnost fitness center, kancelářských věží, bank, letišť, nákupních galerií a genetických laboratoří. Společnost jednadvacátého století již není disciplinární společností, ale společností výkonu. A jejími obyvateli už ne jsou „subjekty poslušnosti“, nýbrž subjekty výkonnosti. Jsou podnikateli sebe samých. Zdi oněch discipli nár ních ústavů, které oddělovaly prostory určené nor málním jedincům od prostorů, jež jsou vyhrazeny těm, co se nějak odchylují, dnes již působí jako anachronismus. Foucaultova analytika moci není s to popsat psychické a to pologické proměny, které s sebou přinesla transformace disciplinární společnosti na společnost orien tovanou na výkon. Ani tak často skloňovaný termín „společnost kontroly“ tuto změnu odpovídajícím způsobem nepostihuje.
Stále ještě totiž zahrnuje příliš mnoho negativity. Disciplinární společnost je společností negativity. Je charakterizována negativitou zákazů. Negativní modální sloveso, které je pro ni určující, je sloveso nesmět. Také slovesu muset přináleží ještě určitý typ negativity, negativity záhodnosti. Společnost výkonu se stále více oprošťuje.

Přemíra práce a výkonu vede k sebevykořisťování. To je efektivnější než vykořisťování cízí mocí, protože je provázeno pocitem svobody. Vykořisťovatel je zároveň vykořisťovaným. Pachatele a oběť již od sebe nelze odlišit. Psychická onemocnění společnosti výkonu nejsou ničím jiným nežli patologickými projevy této paradoxní svobody.

Společnost práce a výkonu není svobodnou společností. Generuje nová omezení. V této společnosti nátlaku si každý nosí svůj pracovní tábor s sebou.Člověk tak vykořisťuje sám sebe. Vykořisťování je tudíž možné i bez nadvlády. Excesivní stupňování výkonnosti vede k infarktu duše.

Vyhoření je patologickým důsledkem dobrovolného sebevykořisťování…..

Dochází k totalizaci pracovní doby. Přestávka je jenom etapou pracovní doby. Dnes neznáme jiný čas, nežli čas věnovaný práci.

Totalizace přítomnosti ničí časově podmíněné druhy jednání, jako jsou zodpovědnost nebo slib.

Cílem estetické chirurgie je maximalizace výstavní hodnoty. Dnešní vzory neodkazují k žádným vnitřním hodnotám, nýbrž k vnějším mírám, jimž se člověk pokouší dostát dokonce i za použití násilných prostředků.

Společnost transparence je společností nedůvěry a podezřívavosti, která kvůli mizející důvěře sází na kontrolu. Všeobecný úpadek hodnot vede k erozi kultury respektu. Dnešní vzory jsou prosty vnitřních hodnot.

Byung-Chul Han / VYHOŘELÁ SPOLEČNOST / Z německých originálů Müdigkeitsgesellschaft (2010), Burnout gesellschaft (2014), Transparenzgesellschaft (2012), Im Schwarm (2013), Agonie des Eros (2012), vydaných v letech 2010 až 2014 nakladatelstvím Matthes & Seitz Berlin, přeložil Radovan Baroš.
Rybka Publishers, 2016.
www.rybkapub.cz

The post Vyhořelá společnost. Pět pronikavých diagnóz naší chaotické doby first appeared on Čítárny.

Darja Dugina (15.12. 1992 – 20.08. 2022), mladá ruská filosofka, novinářka, politoložka, která byla za své názory podle zavražděna ukrajinskými teroristy před zraky svého otce.
Darja Dugina bude létat jako orel na nadpozemském nebi…napsal po její smrti významný novinář a publicista Pepe Escobar.

Ve “starořeckém” mýtu o jeskyni vyprávěném v Platónově Republice vězeň z jeskyně iluzí uteče a poznává skutečnou realitu vnějšího světa a nebes nahoře, jen aby si uvědomil, že se musí vrátit, aby osvítil svého bližní, třeba i s rizikem smutku a dokonce smrti.

Sokrates trvá na tom, že pravý filozof a spravedlivý státník se nespokojí s blažeností nastoupeného poznání a harmonie, ale odvažuje se žít, myslet, učit a bojovat ve světě iluzí, tady a teď.
Eschatologický optimismus, posmrtné filozofické svědectví Darie Platonové Duginy, zkoumá a rozvíjí tuto starověkou myšlenku uprostřed ohromujícího kaleidoskopu jeskyně moderního světa.

Zapojením širokého spektra filozofických, teologických, sociologických a literárních perspektiv Dugina ukazuje, že rozhodnutí rozluštit iluze naší „reality“ a postavit se jim je pouze začátkem intelektuální, existenciální, duchovní a politické cesty, kterou různí myslitelé, starověké a moderní, se odvážili podniknout.

Filosofická tzv. hermeneutická čočka a způsob života, „Eschatologický optimismus“
je orientace, které inspiruje člověka k tomu, aby se odvážil poznat, žít a zemřít pro vyšší principy, které navždy prosvítají skrz a za hranicemi světa, za hranice jeskyně.

Citát z části „Eschatologického optimismu“ Darie Platonové Duginy převzaté z otázek a odpovědí po jedné z jejích přednášek:

Otázka: Je tedy nutné, aby eschatologický optimista čekal na vnější hovor?

Daria Dugina:
Ne, ne. Eschatologický optimista nikdy nečeká na vnější volání. Začínají svou cestu z volání zevnitř. Heidegger to nazýval „voláním bytí“ nebo „voláním svědomí“ (der Ruf des Gewissens).
Nebo to může být existenciální volání, když člověk čelí smrti a čelí konečnosti. Může to být vnitřní volání, když člověk čelí tragédii nebo pandemii.

Například když zemřou blízcí. Nebo když jsou konfrontováni s ostrým vědomím konečnosti okolního světa. Tohle je ostré volání. Hovor musí růst zevnitř. Nikdy to nebude exteriér, někde venku, a pokud ano, pak to uslyšíte, až když už uslyšíte volání zevnitř.

Je to jako proroctví. Budete schopni to rozluštit, až když budete vnitřně připraveni to rozluštit. Jinak zůstane nesrozumitelnou abstrakcí.

Mimochodem, stále je mi záhadou, jak jsou zákony v Platónově republice vůbec možné, protože ve čtvrté knize Platón píše, že tyto zákony budou zákony Apollónovy a Apollónovy zákony jsou zákony Pýthie, což znamená, že jsou to výpovědi podobné koanu, proroctví, která teprve mají být rozluštěna. To pro mě bylo vždy záhadou.

Pokud máte volání uvnitř, pokud je kultivujete v sobě, pak uslyšíte volání zvenčí. Ale v tomto ohledu nelze být pasivní. Měli byste se pokusit vyvolat toto volání různými praktikami, ať už náboženskými, existenciálními, nebo prostřednictvím zkušenosti pozorného vůči světu.

Pokud nic takového nemáte, pak si jednoduše přečtěte knihy, přečtěte si všechny, které jsem dnes vyjmenoval – platonisty, novoplatonisty, Hegela, Nietzscheho, Ciorana, Heideggera, Evolu. Toto volání k vám přijde prostřednictvím těchto knih. I když je to zcela pomíjivé, může ve vás přetrvávat. Bylo by úžasné, kdyby to vydrželo. Pak vše začíná. “

Eschatologický optimismus je první svazek Duginových posmrtně sebraných děl, který vyšel v angličtině.
Kniha zatim v češtině nevyšla.
Kniha Dugina:  Eschatologický optimismus >>

Darja Dugina bude létat jako orel na nadpozemském nebi…
Napsal významný novinář a publicista Pepe Escobar

Daria Platonova Dugina (1992 – 20.8. 2022)
Byla ruská filozofka, novinářka, politická analytička a umělkyně. Studovala filozofii na Moskevské státní univerzitě a na Univerzitě Bordeaux Montaigne se specializací na novoplatonismus. Byla aktivním členem Mezinárodního eurasijského hnutí.

Darja Duginová, dcera Alexandra Dugina, chytrá, silná, energická a podnikavá mladá žena, byla brutálně zavražděna v noci 20. srpna 2022 ve věku 30 let.
Ten večer odjela se svým otcem z rodinné slavnosti, kde měl Dugin přednášku. Darja na poslední chvíli nasedla do terénního vozu a Dugin za ní jel v jiném autě. Podle očitých svědků došlo k výbuchu pod autem, které okamžitě zachvátily plameny a narazilo do budovy u silnice. Darjino tělo bylo spáleno k nepoznání.

Ruský vyšetřovací výbor brzy zjistil, že nálož přibližně 400 g TNT, byla nastražena pod spodní částí auta.
Co už je známo, je, že její otec Alexandr Dugin byl cílem na seznamu Myrotvorec. Myrotvorec je zkratka pro Centrum pro výzkum příznaků zločinů proti národní bezpečnosti Ukrajiny.

Nepřehlédnutelná Maria Zacharovová, mluvčí MZV Ruska diplomaticky sdělila: “pokud se potvrdí ukrajinská stopa, bude to konfigurovat politiku státního terorismu nasazenou Kyjevem.

Jak lze na eschatologický optimismus nahlížet…
Z přednášky Dariny Dugin z roku 2020 https://www.youtube.com/watch?v=7fRX3JfDL_o

Za prvé
to lze brát jako hypotézu pro seznámení se s historickým a filozofickým procesem a považovat některé myslitele za eschatologické optimisty. To pomůže zvýraznit dva následující prvky v jejich dílech. Jsou to uznání konečnosti světa, který je nám dán, relativně řečeno „konečnost iluze“, a navzdory této iluzorní povaze a uznání světa daného jako absolutně iluzorního, určitý pozitivní a dobrovolný postoj k tomuto iluze.
Jinými slovy, toto není jen vědomí konce, vědomí případné smrti, vědomí přijetí této smrti do svého života. To je také moment rozhodnutí se mu vzepřít. Toto je okamžik takové radikální transcendence, radikálního „ne“ tomuto světu a radikálního „ano“ světu, který je na druhé straně iluze.
To je hypotéza pro čtení textů, tj. tímto způsobem můžeme vidět, jak různí myslitelé vyzdvihují konečnost iluze, simulakrum toho, co nás obklopuje, a pozitivní, volní postoj ke konci iluze. Můžeme takto přistupovat k textům téměř všech historiků filozofie, všech filozofů.

Za druhé,
eschatologický optimismus lze chápat nejen jako hypotézu, nejen jako interpretační mřížku, nejen jako kód pro rozlousknutí toho či onoho textu, ale také jako životně důležitou filozofickou strategii.
Ve skutečnosti všichni myslitelé, které jsem dnes již zmínil a které jsem právě uvedl do středu naší pozornosti, byli podle mého názoru eschatologičtí optimisté. Navíc to byli oni, kdo přijal konečnost světa spolu s touto vůlí žít.
Pokud si vzpomínáte, že jedna z knih René Guénona končí tímto vzorcem (…… la fin du monde est comme la fin des iluzí) „nezapomeňte, že konec světa není nic jiného než konec iluzí“.

The post Darja Dugina. Platónova jeskyně iluzí, ze které utekla za poznáním first appeared on Čítárny.

Čechov napsal šest světových dramat a na 500 povídek, ve kterých prokázal svůj mimořádný pozorovací talent a schopnost popsat nadčasově chování lidské společnosti. Jedna povídka se ale poněkud vymyká jeho stylu. Černý mnich“ (Čornyj monach, 1894).

Traduje se, že A.P. Čechov  spolu s bratrem Michalem pozorovali na statku Melichovo západ slunce a přemýšleli. Jejich představivost zaujala fata morgána a možnost jejího zhmotnění. To byl zřejmě základ děje povídky, kterou Čechov umístil do příjemného prostředí venkovské usedlosti Pesockých s rozlehlým ovocným sadem a záhony květin.
Sem přijíždí přepracovaný vědec Kovrin aby si odpočinul. Ten svým způsobem zosobňuje samotného Čechova, jenž dlouho trpěl tuberkulózou a narůstající chmurnou beznadějí z této téměř nevyléčitelné nemoci.
Svému hrdinovi vtiskl stejný osud. Chrlení krve v závěru povídky je vlastně předobrazem jeho vlastního skonu v německých lázních Badenweiler roku 1904.

Melichovo. Čechovův statek, který byl svým způsobem předobrazem prostředí, ve kterém se povídka odehrává.

„Nevysvětlitelná věc je duše. Nikdo skutečně neví, kde se nachází, ale každý ví, jak často bolí…“
A.P. Čechov

Ústřední myšlenkou povídky je Černý tajemný mnich, zjevující se jednou za tisíc let, aby předal poznání, že všichni géniové jsou vlastně vyvolení blázni, kteří musí žít jinak než lidé, žijící obyčejné a všední životy.
Černý mnich se Kovrinovi zjeví a zcela ho okouzlí. Ten se začne se chovat jako blázen, který ostře kritizuje své okolí, jejich malost a omezenost. Poučná povídka o nebezpečí průměrnosti, stádnosti, kolektivní stupidity i rádoby užitečnosti lékařské vědy.
Skrze Kovrina Čechov nastiňuje mnohé souvislosti a klade spoustu otázek, ale nedává jednoznačné odpovědi. Ostatně jak je jeho zvykem, nechává závěry na inteligenci svých čtenářů.

Povídka byla namluvena jako audio a to opravdu vynikajícím způsobem Viktorem Preisse v roce 2017!!!

Výpisky:

„Úvahy o nervózním věku vyčerpanosti, degeneraci apod. mohou vážně zneklidňovat jen ty, kteří vidí cíl života v přítomnosti, tedy stádních lidi. Chceš-li být zdráv a normální, jdi od stáda.“

„Bez vás, služebníků vyšších principů, kteří žijete uvědoměle a svobodně, by lidstvo bylo nicotné, kdyby se vyvíjelo přirozeným pořádkem, dlouho by ještě čekalo na konec své pozemské historie. Kdežto vy je o několik tisíciletí dříve uvedete do říše věčné pravdy – a v tom je vaše vznešená zásluha. Vy vtělujete požehnání boží, které spočinulo na lidech.“

„To málo, co mu řekl černý mnich, lichotilo ne samolibosti, ale nýbrž celé duši, celé jeho bytosti. Být vyvolencem, sloužit věčné pravdě, stát v řadě těch, kteří o několik tisíciletí dříve učiní lidstvo hodným království božího, a tedy zbaví lidi několika zbytečných tisíciletí boje, hříchu a utrpení, dát ideji vše – mládí, síly, zdraví, být hotov položit život za obecné blaho – jaký vznešený, jaký šťastný úděl.“

„Šílel jsem, měl jsem megalomanii, zato ale jsem byl veselý, čilý, a dokonce i šťastný, byl jsem zajímavý a originální. Teď jsem rozvážnější a solidnější, ale zato takový, jako všichni: jsem průměr – mrzí mě žít… Jak krutě jste se mnou naložili! Míval jsem halucinace, ale komu to překáželo? Ptám se: Komu to překáželo?“

„Kovrin si teď jasně uvědomoval, že je – prostřednost sama, a ochotně se s tím smiřoval, neboť byl toho názoru, že každý člověk má být spokojen s tím, čím jest.“

The post A. P. Čechov v Černém mnichu o geniálnosti, stádnosti a průměrnosti lidské společnosti first appeared on Čítárny.

Od doby, kdy lidé zaznamenávali své myšlenky pomocí písma, se názory na chování společnosti, jedince i davu nezměnily. Jsou až podezřele stejné. A tak stejně jako Ezop své bajky, Orwell svoji Farmu zvířat, napsal i Svatopluk Čech svůj zvířecí epos Hanuman, aby v podobenství poukázal na věčné problémy, s kterými zápasí lidská civilizace.
Dílo je skoro zapomenuté, ale svou výpovědí je aktuální i dnes. Kniha vyšla v roce 1884.

Epos Hanuman Svatopluka Čecha byl prý psán, aby zesměšnil tehdejší český život, tvrdili literární kritici.
Ti také dílo zaškatulkovali jako satiru mělkou a dílo nepříliš podařené. Dá se o tom zcela jistě polemizovat. Dnes je jisté, že myšlenky byly na svou dobu příliš odvážné a velké části veřejnosti nepochopitelné, jako každý názor, které svou výpovědí předbíhá dobu. O podobném nepochopení už před sto lety psal G.B. Shaw nebo Chesterton.
Osobně si myslím, že toto příběh bude oslovovat ještě mnoho generací, protože téma, které Svatopluk Čech zvolil, nezná hranic času.

Hanumán je historicky jedním z nejuctívanějších hinduistických bohů, syn boha větru, který pomohl hrdinovi básně Ramovi zvítězit nad zlými duchy..
Je mu připisováno mnoho vlastností, jako je moudrost, odvaha a bojovnost.
• Je zobrazován jako opice a je považován za jednu z hlavních postav eposu Rámajána (cca 8 stol.n.l.).
• Bůh je známý svou loajalitou a oddaností Rámovi, hlavnímu hrdinovi eposu, kterému pomáhal ve všech jeho bitvách. Je také považován za patrona astrologie a zdraví a mnoho lidí se na něj obrací s žádostí o pomoc a ochranu.
• Mezi jemu zasvěcenými rituály jsou zvláště známé praktiky čtení modliteb a meditací zasvěcených tomuto bohu. Oblíbeným zvykem je také uctívání jeho obrazu a rituály spojené s modlitbou za zdraví, pohodu a ochranu.

Hanuman symbolizuje mnoho hodnot, které jsou v kultuře ceněny, jako je oddanost, spiritualita, moudrost a síla vůle.

V příběu S. Čecha mladý opičí král Hanuman se po zajetí a životě v evropském prostředí vrací zpět do své země, aby zde zavedl jinou kulturu, o které si myslí, že je lepší a civilizovanější.
Čech v něm poukazuje na podobné jevy, které dnes a denně můžeme pozorovat ve všech “chudších” zemích světa. Podobenství příběhu s chaotickým vývojem lidské civilizace nám ukazuje, že vzhlížení ke kulturám, které jsou údajně civilizovanější ještě neznamená, že jsou vyspělejší. Materiální bohatství rozvinuté civilizace sebou přináší řadu výhod pro život lidí, ale bohužel rozvíjí paradoxně i chudobu myšlení u většiny populace a tím její postupnou degradaci.

Opičí král Hanuman se snaží poevropštit svou říši, ale bezúspěšně.
Nelze bez velkých kulturních a morálních následků měnit násilím kulturu, která má tisícileté kořeny.

Taková hloupá rozhodnutí vedou jen k velkým rozporům, jejíž následky často řeší celá generace v nesnášenlivosti a válkách.
Invaze amerických a evropských okupantů do Afganistanu, Iráku, Libye má podobné následky, které se mohou řešit celá staletí. I když v pozadí války jde o nadvládu nad ropnými zdroji a potažmo nad kontrolou velké části světa, je tato okupace ve velké míře chápána jako násilné vměšování do cizí kultury. Výsledkem jsou milióny mrtvých lidí a zasetá nenávist uvnitř země, kterou budou trpět další generace.

Příběh Svatopluka Čecha proto nemůže končit jinak než tragicky, stejně jako každý podobný válečný příběh na této planetě.

Ukázka: Svatopluk Čech / Hanuman

Divně upírá se na mne
pohled opa zádumčivý,
do hlubin mé duše vniká
výraz jeho bolně tklivý – –
Poznávám tě, Hanumane,
ponížení tvoje zřím
a té slze, která kane
z oka tvého, rozumím.

Ty, jenžs osvícenou myslí
dbával salonního vkusu
a své opy pilně brousil
na francouzském jemném brusu,
musíš vhodně doplňovat
fantastických barev žár,
jímžto po vzdělaném světě
straší divošský ten pár.

Chápu bol tvůj, Hanumane!
Ale poslyš, co ti pravím:
Přijdou časy, o nichž sníme
se zápalem nedočkavým,
které v širém světě shlédnou
jeden kroj a jeden zvyk
a lid jeden s řečí jednou,
s krásnou řečí volapük.

Všichni budou jedno myslit,
jedno cítit, jedno robit,
uniformou vzdělanosti
jedinou své duchy zdobit;
pak i rod tvůj, Hanumane,
uzrá pro všelidství ráj
a snad pravdou též se stane
moje pošetilá báj.

volapük
první mezinárodní pomocný jazyk (1879); obdoba známějšího esperanta

The post Hanuman. Nadčasové podobenství geniálního Svatopluka Čecha o lidském světě first appeared on Čítárny.

G. K. Chesterton „Ohýbá vítr stromy, nebo stromy vytvářejí vítr?“ (Do Trees Make the Wind?) Tato esej je filozoficko-literární úvaha, která se zabývá otázkami příčinnosti, vnímání reality a lidské tendence zaměňovat příčinu s následkem.
Chesterton, známý svým paradoxním stylem, v této eseji zkoumá, jak lidé často špatně interpretují vztahy mezi jevy. A to na základě nedovzdělanosti, nedostatku inteligence a kritického myšlení nebo důsledku manipulace vědomí na různé úrovni společenského života.

Chesterton také zdůrazňuje důležitost pokory před poznáváním složitostí světa a varuje před arogancí, která vede k přílišnému zjednodušování a závěrům.
Jeho styl je klasicky vtipný, inteligentní, ale také provokativní, což zvídavé čtenáře nutí přemýšlet o základních předpokladech, na nichž stavíme své chápání reality.

Sedím pod vysokými stromy, mohutný vítr se nad jejich vrcholy vaří jako příboj, až se živé břemeno listí kymácí a řve ve zvucích, které jsou zároveň výkřikem radosti i zoufalé bolesti. Ve skutečnosti si připadám, jako bych opravdu seděl na mořském dně mezi kotvami a lany, zatímco mi nad hlavou a nad zeleným příšeřím vod burácí věčný příval vln a námaha, nárazy a ztroskotání obrovských lodí. Vichr cloumá stromy, jako by je mohl vyrvat i s kořeny ze země jako nějaké drny. Anebo – abych zkusil použít další zoufalý obrat řeči pro tuto nevýslovnou energii – stromy sebou kroutí, zmítají a škubou, jako by byly rodinkou draků přivázaných k sobě za ocas.

Při pohledu na tyto obry s těžkými korunami, mučené neviditelnými a prudkými kouzelnickými čarami, se mi v mysli vynořuje jistý slovní obrat. Vzpomínám si na známého malého hocha, který jednou v parku v Battersea také musel projít pod přesně stejně potrhanými mračny a kymácejícími se stromy. Vítr se mu vůbec nezamlouval, příliš foukal do obličeje, až musel zavírat oči, a také mu odfoukl klobouček, na který byl velice pyšný. Byly mu, jestli mě paměť neklame, asi čtyři roky. Nejdřív si několikrát po sobě zkoušel stěžovat na atmosférické poruchy, a nakonec řekl matce: „Proč prosím tě nedáš pryč ty stromy, pak by přece přestal foukat vítr!“

Nic nemohlo být inteligentnějšího ani přirozenějšího než tento omyl. Každý člověk, který by se na ty stromy díval poprvé, by si věru dokázal představit, že jsou to velikánské obří vějíře, které svým pouhým máváním dokážou rozvlnit vzduch na míle daleko. Nic, znovu opakuji, by nemohlo být lidštější a omluvitelnější než přesvědčení, že právě stromy dělají vítr. Ta víra je vskutku tak lidská a omluvitelná, že ji vlastně vyznává devadesát devět ze sta filozofů, reformátorů, sociologů a politiků velké doby, v níž žijeme. Můj malý kamarád se vlastně velice podobal významným moderním myslitelům, ale na rozdíl od nich byl mnohem milejší.

V této drobné obraně či v tomto podobenství, za jejichž objevení mu připadá všechna čest, stromy zastupují všechny viditelné a vítr všechny neviditelné věci.
Vítr je duch, který vane, kam se mu zachce, stromy jsou hmotné věci světa, které jsou odvanuty, kam se zachce duchu. Vítr je filozofie, náboženství, revoluce, stromy jsou města a civilizace. My víme, že vítr vane jenom proto, že se stromy na nějakém vzdáleném kopci najednou zblázní. Víme, že revoluce skutečně probíhá jenom proto, že se všechny komíny celého městského panorámatu najednou zblázní. Stejně jako rozeklaný obrys stromu zničehonic začne být ještě rozeklanější a vzdouvá se do fantastických chocholů a orvaných chvostů, i lidské město se pod náporem duchovního vichru vzdouvá do kácejících se chrámů nebo nečekaných štíhlých věží. Žádný člověk ještě nespatřil revoluci. Davy valící se paláci, krev tekoucí proudem veřejnými stokami, gilotina vztyčená nad trůn, vězení v troskách, národ ve zbrani – tohle není revoluce, ale pouze její následky.

Člověk nemůže vidět vítr, může vidět jen, že vítr vane. Tak také nikdo nemůže vidět revoluci, může vidět jen, že revoluce probíhá. A v celých dějinách světa ještě nedošlo ke skutečné, brutálně aktivní a rozhodující revoluci, kterou by nepředcházely neklid a nové dogma ve sféře neviditelných věcí. Všechny revoluce začaly tím, že byly abstraktní. Revoluce většinou začaly tím, že byly naprosto pedanticky abstraktní.

Vítr nad světem se zvedne dřív, než se na stromě pohne ta nejmenší větvička. Proto také musí dojít k boji na nebi dřív, než se strhne bitva na zemi. Jelikož je zákonné modlit se za příchod království, je také zákonné modlit se za příchod revoluce, která království obnoví. Je zákonné modlit se: „Tvůj hněv přijď jako na zemi, tak v nebi.“

Velké dogma tedy tvrdí, že vítr hýbá stromy. Velké lidské kacířství tedy tvrdí, že stromy hýbou větrem. Když lidé začínají tvrdit, že hmotné okolnosti samy o sobě vytvářejí morální okolnosti, vylučují jakoukoli možnost vážné změny. Neboť když ze mě okolnosti, v nichž žiji, udělají úplného blba, jak si mám být jist, že je správné chtít tyto okolnosti změnit?

Člověk, který vykládá veškeré myšlení jako nahodilý produkt prostředí, prostě ničí a znevažuje všechny své vlastní myšlenky – včetně této základní. Vycházet z toho, že lidská mysl disponuje konečnou autoritou, je nezbytné pro každé myšlení, dokonce i pro svobodné. Ale nic v naší zemi a v naší době nebude napraveno, dokud si neuvědomíme, že tato morální skutečnost má přednost.

Například většina z nás, jak předpokládám, četla v tisku nebo slyšela v debatních klubech diskusi, která se do nekonečna vleče mezi socialisty a naprostými abstinenty. Ti druzí tvrdí, že pití vede k chudobě, kdežto podle prvních naopak chudoba vede k pití. Mně nezbývá než se divit, jak se obě strany mohou spokojit s tak prostoduchým mechanickým vysvětlením. Samozřejmě že věc, která anglické proletáře přivádí k chudobě, je totožná s tím, co je přivádí k pití – nedostatek pevné občanské důstojnosti, nedostatek vrozeného pudu, který vzdoruje vlastní degradaci.

Když jste zjistili, proč obrovský anglický pozemkový majetek nebyl před časem rozparcelován na drobná hospodářství, jako se to stalo s půdou ve Francii, určitě jste přišli i na to, proč je běžný Angličan větší opilec než Francouz. Angličan má kromě milionu jiných příjemných vlastností i tu přednost, že dokáže žít, přesně řečeno, „z ruky do úst“, protože jejím vlivem ruka každého člověka automaticky hledá vlastní ústa, místo aby hledala nos svého utlačovatele. A člověk, který tvrdí, že anglická nerovnost v držbě půdy je způsobena výhradně ekonomickými faktory nebo že opilost rozšířená po celé Anglii je rovněž způsobena výhradně ekonomickými faktory, tvrdí něco tak absurdního, že vlastně ani nemohl přemýšlet o svých slovech, než je vyřkl nahlas.

A přesto se takto nepřirozené věci říkají a píší pod vlivem onoho nádherného tyjátru dětinské nemohoucnosti zvaného ekonomická teorie dějin. Máme mezi sebou lidi, kteří prohlašují, že všechny zásadní historické impulsy byly ekonomické povahy, a pak tedy musí vší silou vřískat, aby přiměli i moderní demokracii jednat na základě ekonomických pohnutek. Extrémně marxističtí politikové se v Anglii předvádějí jako nepatrná hrdinská menšina pokoušející se marně přimět svět dělat to, co – podle jejich teorií – svět přece dělá odjakživa. Je ovšem pravda, že v okamžiku, kdy věci přestanou být ryze ekonomické povahy, dojde k sociální revoluci. Nikdo nemůže dělat revoluci za tím účelem, aby zavedl demokracii. Kdo chce dělat revoluci, musí nejdřív mít demokracii.

Vstávám zpod stromů, neboť vítr i slabý déšť už utichly. Stromy stojí na jasném slunci zpříma jako zlaté sloupy. Kymácení stromů i foukání větru přestalo zároveň. Proto předpokládám, že se pořád ještě najdou moderní filozofové, kteří budou zarytě tvrdit, že stromy dělají vítr.

Chesterton: Esej Stromy a vítr.

The post Chesterton řeší lidské dilema: Ohýbá vítr stromy nebo stromy vytvářejí vítr? first appeared on Čítárny.

Citadela Exupéryho. Jsou knihy, které s vámi proputují celý život. A pokaždé, když do nich nahlédnete, jste autorem vyprovokováni k přemýšlení.
Takové knihy jsou hodny, aby byly ve vašich knihovnách a vašich myslích.

Saint-Exupery v jednom ze svých dopisů matce přiznal:
„Nenávidím lidi, kteří píší pro zábavu a hledají efekty. Musíš mít co říct.”

V této knize můžete začít číst kdekoliv, nemá počátek a nemá konec, ale každá strana je výzvou pro ty, kteří chtějí hledat odpovědi na otázky, jenž si kladou všichni přemýšlející na tomto světě.

Antoine de Saint-Exupéry: Citadela, Vyšehrad spol. s r. o., Praha 1994, překl. Věra Dvořáková, výběr
Antoine de Saint-Exupéry: Citadelle, Gallimard, France 1997, kompletní vydání
Antoine de Saint-Exupéry: Citadela, Vyšehrad spol. s r. o., Praha 2002, překl. Věra Dvořáková, kompletní vydání

Výpisky z knihy Citadela:

Vedu-li válku proto, abych dosáhl míru, vytvářím válku.
Mír není stav, jehož by se dalo dosáhnout válkou.
Jestliže uvěřím v mír dosažený zbraní, pak zemřu, sotva odzbrojím.
Mír mohu nastolit jen tehdy, pokud ho sám vytvářím.

Není důležité, co zanecháš, ale co zaseješ. Katedrála není kameny, ale duší těch, kdo ji stavěli.

Člověk je jako citadela. Zboří zdi, aby získal svobodu, ale stane se jen zříceninou otevřenou hvězdám. Pravá svoboda není v rozbití zdí, ale v tom, co si v sobě vybuduješ.

Litovat ran, které jste utrpěli, je stejné jako litovat toho, že jste se narodili na tento svět nebo že jste se narodili ve špatnou dobu. Minulost je to, co utká vaši přítomnost. Nedá se s ním nic dělat. Přijměte to a nepřenášejte v tom hory. Stále s nimi nelze pohnout.

Bůh není něco, co bys mohl spatřit nebo pojmenovat. Je v tichu mezi slovy, v prázdnotě mezi věcmi, v touze, která tě vede dál.

Přikázal jsem proto povolat vychovatele a řekl jim: “Vaším úkolem není zabíjet v lidských mláďatech člověka, ani dělat z nich mravence, kteří mají žít v mraveništi. Nepovažují za důležité, bude-li člověk více nebo méně uspokojen. Důležité je, bude-li více nebo méně člověkem. První pro mne není otázka, bude-li člověk nebo nebude šťasten. A nejsou pro mne důležitá tučná břicha lenivců, kteří jsou jako dobytek v chlévě.
Nebudete je přecpávat prázdnými formulkami, nýbrž obrazy, které jsou nositeli struktur.
Nebudete je sytit především mrtvými znalostmi. Ale ukujete jim styl, aby mohli věci uchopit.
Nebudete jejich způsobilost posuzovat podle schopností, které snad projeví v tom či onom směru. Neboť nejdále dojde a nejúspěšnější bude ten, kdo nejvíc zápasil sám se sebou. Budete proto přihlížet především k lásce. Nebudete zdůrazňovat užitek. Ale lidskou tvorbu, aby určitý člověk hobloval své prkno poctivě a věrně, a on je pak ohobluje lépe.
Budete učit úctě, neboť ironie je věcí darmochleba a znamená, že byly zapomenuty tváře.
Budete bojovat proti poutům, která člověka svazují s hmotnými statky. Budete vytvářet z lidského mláděte člověka, a to tak, že je budete učit především směně, neboť kde není směny, zbývá jen zkornatění. Budete učit rozjímání a modlitbě, neboť jimi se duše stává širší. A lásce. Neboť co může nahradit lásku? A sebeláska je opak lásky. Trestat budete především lež a také udavačství, i když to obojí může být zajisté člověku prospěšné a obci zdánlivě také. Ale silní se rodí pouze z věrnosti. A není možné být věrný na jedné straně a na druhé ne. Věrný člověk je věrný vždycky. A není věrný ten, kdo dokáže zradit druha, s nímž pracuje. Já potřebuji silné město a nehodlám opřít jeho sílu o lidskou hnilobu.

Byl jsem až příliš často svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. Ale my, kdo vládneme lidem, jsme se naučili zpytovat jejich srdce a věnovat pozornost jen tomu, co si jí opravdu zaslouží. Odmítám cítit lítost nad okázalými bolestmi, jež trápí srdce žen, a stejně tak nad umírajícími, a stejné tak nad mrtvými. A vím proč.
V jedné době mého mládí ve mně probouzeli soucit žebráci a jejich vředy. Najímal jsem pro ně ranhojiče a nakupoval balzámy. Karavany mi přivážely z jednoho ostrova zlaté masti, po nichž kůže znovu přirůstá k masu. To všechno až do dne, kdy jsem pochopil, že si na svém zápachu zakládají jako na vzácném přepychu, kdy jsem je přistihl, jak se škrabou a pomazávají lejnem, jako by hnojili zemi, aby z ní vydobyli purpurový květ. Chlubili se jeden druhému svou hnilobou, byli pyšní na almužny, které dostali, neboť ten, kdo vydělal nejvíc, připadal sám sobě jako velekněz, vystavující tu nejkrásnější modlu. Pokud svolili poradit se s mým lékařem, pak jen v naději, že ho ohromí morovým zápachem a velikostí svého vředu. Mávali svými pahýly, aby si vydobyli místo na světě. A přijímali léčbu jako poctu, polichoceně si nechávali čistit a omývat údy, ale sotvaže nemoc zmizela, připadali si náhle bezvýznamní a jaksi zbyteční, neboť už svým tělem nic neživili. A první jejich starostí bylo, vzkřísit znovu vřed, který z nich žil. A vyšňořeni opět nemocí, vítězoslavní a marniví se vraceli s miskou v ruce zpátky na cestu karavan, aby tu ve jménu svého nečistého boha vydírali pocestné.

Byla i doba, kdy jsem měl soucit s mrtvými. Domníval jsem se, že člověk, kterého obětuji v poušti, upadá v beznadějnou samotu. Neměl jsem ještě potuchy, že není samoty pro toho, kdo umírá. V té době jsem ještě neznal jejich odevzdanost. Potom jsem však zažil, jak sobec nebo lakomec, kdykoli ochotný křičet, že ho okrádají, v poslední hodince žádal, aby se kolem něho shromáždili jeho blízcí, a s pohrdavou rovností jim rozděloval majetek jako bezcenné hračky dětem. Nebo jak raněný ve chvíli, kdy byl skutečně zlomen, odmítl jakoukoli pomocnou ruku, protože by to mohlo být pro jeho druhy nebezpečné, ačkoli jindy by ve zcela nepatrném ohrožení malomyslně křičel o pomoc. Podobné sebezapření obdivujeme. Já však i tady nalezl jen skrytou známku pohrdání. Vím, že se člověk dokáže podělit o polní láhev, třebaže sám už usychá v slunci, anebo o kůrku chleba v nejhorším hladu. Hlavně však proto, že už je nepotřebuje, a tak s královskou lhostejností nechává kost ohryzat druhému.

Zažil jsem, jak ženy oplakávaly padlé bojovníky. Ale to jsme je oklamali my sami! Víš přece, s jakou slávou a hlukem se navracejí ti, kdo přežili, jak vykřikují o svých úspěších a jako důkaz nebezpečí, které podstoupili, přinášejí smrt těch druhých, smrt, které říkají strašlivá, protože mohla potkat je. I mně se v mládí líbilo nést kolem čela tuhle aureolu sečných ran, jež utržili druzí. Vracel jsem se a oháněl mrtvými kamarády a jejich strašnou beznadějí. Avšak koho si vybrala smrt, kdo už jen zvrací krev nebo si přidržuje vnitřnosti, ten jediný odhaluje pravdu — že totiž hrůza ze smrti neexistuje. Vlastní tělo mu náhle připadá jako zbytečný nástroj, který dosloužil a on ho odhazuje. Zničené tělo, které se ukazuje ve svém opotřebení. A když to tělo žízní, pro umírajícího už je to jen žízeň, jíž bude dobré se zbavit. A zbytečné je všechno, co mu kdy patřilo, co zdobilo, živilo, oslavovalo to zpola cizí tělo, z něhož je už jen jakési domovní příslušenství, něco jako osel přivázaný ke kůlu.

V tu chvíli nastává agónie, a to už se vědomí jen kolébá, jak je střídavě vyprazdňují a zase naplňují vlny paměti. Odcházejí a přicházejí jako odliv a příliv a odnášejí a zase přinášejí veškerou zásobu obrazů, ulity vzpomínek, mušle znějící veškerými kdy zaslechnutými hlasy. Zvednou se, zalijí poznovu srdeční řasy a všechny city zase ožijí. Ale obratník už chystá rozhodující odliv, srdce se vyprázdní a vlny i se všemi svými zásobami se navrátí v Boha. Ano, viděl jsem, jak lidé před smrtí utíkali, už předem zděšeni tím setkáním. Avšak neklamte se, nikdy jsem neviděl, že by propadl hrůze ten, kdo umírá.

Chátrou však nazývám ty, kteří jsou živi z činů druhých lidí a podle nich se mění jako chameleóni a hledí s láskou jen tam, odkud jim plynou dary, a mají rádi potlesk a soudí sami sebe z pohledu davů: nikde je nelze najít, nejsou podobni citadele, uzavřené nad vlastním pokladem, a nepředávají své heslo z pokolení na pokolení, ale nechávají své děti naopak vyrůstat, aniž je hnětou. A vyrážejí po světě jako houby.

Vy domýšlivci, kteří sledujete tanec stínů na zdi a myslíte si, že znáte, kteří čtete krok za krokem geometrické poučky a nenapadne vás, že tu byl někdo, kdo kráčel, aby je nastolil, kteří čtete ze stop v písku a nepřijdete na to, že tady zas byl někdo, kdo odmítl lásku, kteří sledujete vzestup života od výchozího materiálu a nevíte, že tu byl někdo, kdo zamítl a volil, vy otroci, vyzbrojení kladivem na hřebíky, nechoďte za mnou a nechtějte mi namluvit, že jste vymysleli a spustili na vodu loď.

Všechno jsme pochopili,” začali vykřikovat logikové a navzájem si blahopřáli.

Jen si nedělej iluze,” řekl mi otec. “Nemysli si, že je ten člověk zoufalý, že v noci nespí a lomí rukama a bouří hněvem proti Bohu nebo proti sobě či lidem. Není v něm totiž nic, jen čím dál větší nepřítomnost. Co by mohl mít společného s lidmi? Teče mu z očí a paže z něho visí jako větve. Z celého města už k němu doléhá pouze vzdálený šum. Život už ho vyživuje jen matnou podívanou. Podívaná nic není. Žít můžeš jen z toho, co přetváříš. Ne však z toho, co je do tebe ukládáno jako do skladiště. Kdyby ten člověk mohl vzít bič a šlehat koně a nosit kameny a pomáhat při stavbě chrámu, žil by. Ale jemu je všechno dáváno.

Podobal jsem se také člověku, který na své cestě zvedl dívku, probodenou dýkou. Nese ji v sukovitých pažích zhroucenou, odevzdanou jako náruč růží, tichounce uspanou zábleskem ocele a skoro s úsměvem opírající bledé čelo o okřídlené rameno smrti, ale nese ji k planině, k lidem, kteří ji uzdraví.
“Ty spící krasavice, kterou naplním svým životem, neboť mi už nezáleží na lidských marnostech, hněvech a pachtění, ani na majetku, který bych mohl získat, ani na bolestech, jež by mne mohly potkat, ale jen na tom, za co se směňuji. A nesu teď své břemeno k ranhojičům v pláni a stanu se světlem očí, kadeří vlasů na čistém čele, a jestli ji, až se uzdraví, naučím modlitbě, celá se vzpřímí vnitřní dokonalostí jako stvol květu, pevně podpíraný kořeny …”
Mé tělo praská jako stará skořápka a už mi není vězením. Pozvolna sestupuji z horského svahu a připadá mi, že vleču za sebou jako široký plášť všechny kopce a pláně a tu a tam, jako zlaté hvězdy, světelné body příbytků. Ohýbám se jako strom obtěžkaný dary.
Žehnám ti, můj spící lide, ještě spi.

The post Citadela Saint-Exupéryho. Neobyčejně inspirující hledání svorníků našeho chování a myšlení first appeared on Čítárny.

Byl to šťastný nápad vzít disertační práci entomologa Petra Hampla (jmenovce sociologa Petra Hampla) a přetavit ji… ve tři sta padesátistránkovou knihu O mravencích a lidech. Výsledek? Stala se jím čtenářsky schůdná mapa pohledů lidstva na tento hmyz – od starověku až dodnes, přičemž autor opakovaně dokládá, nakolik nám mravenci svou společenskostí i dalšími prvky chování odnepaměti připomínali nás samé.

Úvodem navíc připomíná, že dosud neexistovala ucelená studie mapující lidské snahy o pochopení téhle society ve srovnání s lidmi. Napravil to, habilitoval se touto studií a ještě ji doplnil, než ji nabídl k vydání Pavlu Mervartovi. Za to jej lze pochválit, ale před závorku raději vytkněme určitou nedostatečnost rejstříku.

Ano, podchytil mnohé tu citované osobnosti (Hanns Heinz Ewers, Julian Huxley, Maurice Maeterlinck, Jean-Henri Fabre, Josef Hais Týnecký), ale pomíjí osobnosti jiné, které knihu přesto „osídlily“. Asi teprve v čase doplňování původní disertační práce (vedené Prof. Stanislavem Komárkem)? A v rejstříku tak kupříkladu není Ondřej Sekora či Huxleyho přítel H. G. Wells se svou povídkou Vláda mravenců (The Empire of the Ants, 1905).

Upozorněme také, že Petr Hampl rozhodně nesepsal žádné kompletní dějiny myrmekologie (ty ostatně existují) a že například historii klasifikace mravenců zmiňuje pouze okrajově, aby se spíš soustředil na dějiny výzkumu mravenčího chování a na pohledy na mravence ve více údobích evropské vědy.
Zajímá ho, co kdy které badatele fascinovalo na mravencích, ale i to, co vynechávali. Proč? Zrovna ignorované bývá charakteristické pro ten či další čas vývoje. A rozličné podoby mravence zrcadlí pak obrazy člověka té které éry.

Nechce se tomu ani moc věřit, ale vývoj myrmekologie věrně odráží sociální, ba filosofické proměny lidstva!!!
Obraz mravence – a obraz člověka jsou spojité nádoby. A co víc, autor přichází s další tezí. Studium tohohle hmyzu se dle jeho názoru podepisuje i na lidském „sebepojetí“, které zpětně ovlivňuje i náš způsoby náhledu na přírodu. Studium každého mravence tak v sobě latentně obsahuje antropologii!
Tento náhled však není radno přeceňovat. Dějiny to dokázaly. A Petr Hampl to předvádí kupříkladu na práci Williama Mortona Wheelera (1865-1937), této ikony americké myrmekologie.

Wheeler nebyl včerejší, ale přímo uhranut „otrokářstvím“ u mravenců.
Současně zůstal zastáncem eugeniky a společenský hmyz se mu stal vhodnou laboratoří, ve které – bez jakýchkoli skrupulí – studoval sociologické teorie, aby je zpětně aplikoval na lidstvo. Pátral také po společných bodech vlastní vědy se sociologií a nadchla ho teorie elity Vilfreda Pareta (1848-1923). Bál se nekontrolovanosti mas a za součást úkolu elit považoval právě eugeniku.

Mravenci a fašismus?
Mělo však být hůř. A ve dvacátém století bylo. Lze mluvit i o mravenčím „fašismu“ a sám Petr Hampl tak činí v kapitole Karl Escherich a jeho žáci.
Mezi ty žáky patřil také nacistický spisovatel H. H. Ewers (1871-1943), který mravence vnímal jako zástupce ryze totalitních společenství. Dle jeho názoru si jsou vědomi ceny vlastní rasy a náleží jim krutost. Neberou zajatce. A současně velice, velice dbají na hygienu.

Mravenčí „řád“ ale býval zrovna tak vykládán socialisticky, o což se přičinili především Kropotkin, „chicagská škola“ a letošní jubilant Vladimír Jan Amos Novák (1919-1997).
Podle jeho výzkumů mravenci představují typickou beztřídní společnost, kde všichni pracují pro blaho celku, a potvrzoval tím tedy šanci na vznik lidské společnosti v duchu Marxe a Lenina. Fascinován byl zvláště neexistencí rodin u mravenců, jejich společnou péčí o potomky a absencí soukromého majetku. Konečně i ochotou jedince zemřít pro dobro kolonie. Takzvaná „eusocialita“ byla podle Novákova názoru i cílem celé evoluce a na člověka hleděl optikou mravenčího světa, aniž si asi zcela uvědomil, že ten samý svět předtím a osobně spatřil a zpracoval optikou vlastní a lidskou.

Podobné omyly ale nemění mnoho na tom, že je stejně absurdní hovořit o mravenčím kapitalismu, jak to pro změnu dělá Edward Wilson. A Hampl?
Je zevrubný. Nestrachuje se uvést svou práci už citacemi z Bible a přes zooteologii (18. století) putuje k sensualismu i racionalismu. U slavného Georgese Leclerca de Buffon pak předvádí i zcela nesmyslné extrémy jeho deismu.
„Co když příroda ani nemá systém?“ odvážil se Buffon ptát v kontroverzi s Linného systematikou, která dle jeho názoru jenom odrazila intence autora.

A jakákoli klasifikace je podle Buffona jen výplod lidského mozku, zatímco příroda volně putuje v sotva znatelných přechodech mezi organismy. Buffon dokonce ani neviděl ostrý přeryv mezi živočišnou a rostlinnou říší a kupř. polypy označil jak za živočichy, tak za rostliny. Asi není divu, že pouze za výtvor naší mysli považoval i matematiku. „Bůh matematikou nemluví,“ napsal a podobně se tvářil nad hemžícím se mraveništěm, když dodával: „Tvůrci tam nahoře podsouváme věci. Inklinujeme k unáhleným soudům a mravencům se dokonce tradičně podsouvá schopnost vidět do budoucnosti.“

Vysmíval se podobným názorům a taktéž tomu, že by mohli být inteligentní. Viděl jediné. Instinkty. A jako jeden z prvních zdůraznil mravenčí agresivitu, žravost a sobectví.
To Charles Darwin NEBYL myrmekolog, nicméně jeho kniha O původu druhů (1859) přesto zcela změnila pohled na mravence. Abychom ale opět nepřeceňovali přínos badatele zvučného jména, upozorněme, že to byly doby, v nichž se kupříkladu ještě věřilo na organisované pohřbívání mravenčích bojovníků, ne však už dělníků.
Darwin zprvu ani neuměl pochopit, jak by mohl taky u mravenců fungovat – jím odhalený – přírodní výběr, ale posléze přijal tvrzení badatele Hubera, podle kterého se mravenčí otroci jako otroci dozajista necítí. Ani on pak necítil podstatnou propast mezi mravenci a námi a přiznal „drobotině“ tu nejvyšší příčku v evoluci chování. Nebo tedy aspoň v rámci hmyzu.

Teprve závěrem se Hampl věnuje odrazu mravenců v literatuře.
Hodnotí díky tomu například díla Jeana-Henri Fabra (1823-1915) a tento popularizátor, jak dokládá, poměrně dost ignoroval anatomické a morfologické popisy, přičemž psal velice intuitivně.
V podstatě bezděky se tak stal jakýmsi protoetologem. Ale víc než mravencům se nakonec věnoval svým oblíbeným kutilkám. A včelám. Psát uměl, pravda, napínavě a s vtipem, takže bývá srovnáván s La Fontainem.

Jeho žáka a napodobitele (a laureáta Nobelovy ceny) Maurice Maeterlincka (1862-1949) označil sám Victor Hugo za „Homéra hmyzu“, byť sám Homér hmyzu přiznal, že kupříkladu „termita v životě neviděl“. Jeho kniha La vie des termites (1926) se přesto stala bestsellerem.
V díle o přírodě akcentuje pak vždy svévolně jen a jen témata, která mu umožní vést přímé analogie s člověkem. Zbytek ignoruje. A rád šokuje nesmírnými počty mravenců i jejich silou, přičemž stále srovnává s lidmi. Mravenci jsou u Maeterlincka lidmi hmyzího světa.

Petr Hampl nezapomněl ani na – ve svém čase – populárního Alfreda Brehma (1829-1884) a na jeho desetisvazkové dílo, které však dosti poklidně zneužívá pojmosloví psychologie a sociologie. Brehm nemístně antropomorfizuje a kupříkladu rojení mravenců nazývá „společenským svátkem“. V kapitole Česká literatura o mravencích se pak Petr Hampl propracovává přes Františka Klapálka, Bohumila Kliku i dokonce bratry Čapky.

A pak je tady Hais Týnecký a knihy Bratři mravenci (1919) a Boj o les (1932).
Všímá si zde dnes už nekorektních protiněmeckých narážek anebo němčiny u rezavých mravenců. A předvádí, jak tito „němečtí“ mravenci české napadnou a zotročí, přičemž dospělí jedinci se hrdě a sami hlásí do otroctví. A „Němci“ uvnitř Týneckého mraveniště?
Lenoší, nepracují a k otrokům jsou krutí. Mají velmi prostopášnou šlechtu, a kdo se vzepře, je popraven. Larvy jsou pak vychovávány v ryze německém duchu a ty poněmčené jsou vedeny k tomu, aby nenáviděly vlastní rodiče i češtinu. Starým či nemocným ukusují otrokáři hlavy, aby je nemuseli živit, a Hampl cituje sekvence, kde Týnecký přejde k líčení brutalit a sadismů první světové války. Ale nakonec čeští mravenci povstanou, pobijí německou šlechtu a královnu donutí zametat ulice. Je to letos právě sto let, co tahle bizarní, Otakarem Štáflem ilustrovaná kniha vyšla.

V Týneckého Boji o les je i scéna, v níž jsou škůdci lesa povinni se odstěhovat a všechno zanechat na místě, jak to leží a běží. Autor tím věru předpověděl mnohé. Politické narážky týkající se mravenců obsahují ovšem i práce entomologa Jana Obenbergera (1892-1964) a Hampl se kratičce dotkne také spisovatelů Karafiáta, Lady, Těsnohlídka a Kožíška. Snad až příliš zběžnou vsuvkou je však pár odstavců o Ondřeji Sekorovi, v nichž naštěstí Hampl aspoň odkazuje na „vynikající“ knihu Blanky Stehlíkové a Věry Vařejkové.

Asi se budeme muset smířit s tím, co říká Stanislav Komárek.
„Antropomorfické uvažování je součást poznání a snaha je vypudit vede jen k jeho zviditelnění – a přenosu na nevědomou rovinu, kde pořád funguje, my si to ale neuvědomujeme.“

A nevnímáme tedy jeho vliv na své názory. Příkladem podobného „tvůrce neviditelna“ byl například badatel Auguste Forel (1848-1931) – a nepomohl ničemu. Aniž to zcela vnímal, založil i na TOM NEVIDITELNÉM vlastní praxi psychiatra.

Dobová mentalita se obyčejně odráží na obrazech přírody. Každá doba si pak z přírodních jevů vybírá jen ty, které konvenují historickému kontextu a společenské struktuře. Britské práce tak často předvádějí mravenčí královnu ve shodě s royalistickou tradicí, ale Francie to bojkotuje. A i přes – zdejší – revoluční pohledy na mravence se nakonec dospělo k takřka absurdním mravencům – mistrům imperialismu. Důvody se vždy našly. A které?

Skvěle promyšlená ekonomika, domestikace mšic, pěstování hub… Asi ne náhodou byli mnozí myrmekologové i zastánci už zmiňované eugeniky (Forel, Wheeler, Escherich, Ziegler i Goetsch), ale od války převážil pohled Edwarda Wilsona (*1929), podle něhož je svět podřízen genetickému kapitálu, přičemž altruismus se nevyplácí.

Badatelka Deborah Gordonová (*1955) spatřila nato v mraveništi dokonce počítačovou síť a nelze popřít, že se nikdo neubráníme sociomorfnímu modelování tohoto hmyzu, modelování popsanému poprvé filosofem Topitschem.

Ale zatímco se příroda antropomorfizuje, člověk se protichůdně biomorfizuje a obé představuje okruh a sebepotvrzování. „Obraz zvířete má tedy zásadní vliv na utváření obrazu člověka,“ píše Hampl, a když vidíme zvířata jako sobecké individualisty, znamená to vždy, že je přirozené být sobecký individualista.
A když přírodu vidíme coby božskou – a v zásadě dobrou, je jenom přirozené být v zásadě taky dobrý, protože příroda (ať už se cítíme být její součástí anebo více jejím pánem) je referenční rámec vztahu člověka ke světu a spoluurčuje, jak pro nás svět vyvstává a kde je v něm naše místo.

„Navzdory tomu, že už od dob Davida Huma víme, jak je přecházení od deskriptivních vyjádření k preskriptivním problematické, a že nelze vyvodit hodnotící soudy z těch faktuálních.“

A měli bychom se mít na pozoru, chceme-li morálku a hodnoty zakládat na svém vědění o světě okolo.
„Dodnes se o tuhle otázku etikové přou a Kolář a Svoboda tvrdí, že je právě tento problém (podle Huma známý jako Is-Ought problem) ústředním problém celé etiky,“ připomíná Hampl a stále a stále se mu vrací následující otázka:
„Je správné, co je přirozené?“
Ve vědě je ten dotaz vždy ukryt. Vždy. A už implicitně. Je přitom pravděpodobné, že se podobnému stylu uvažování nelze vyhnout, a žádný badatel stojící nad mraveništi to neuměl. Jejich zkušenosti se pak Petr Hampl snaží ve finále extrapolovat na poznání jako takové.
Jedno se zdá být jisté. Zbavit se „etického naturalismu“ neumíme. Je nepotlačitelný a neovladatelný a lze jej pouze skrýt: a co zůstává skryto, se zbytečně a nebezpečně ztrácí ze zřetele.

Petr Hampl: O mravencích a lidech.
Sociomorfní projekce v dějinách myrmekologie. Recenzovala RNDr. Klára Bezděčková, Ph. D. a editovali Tomáš Hermann, Vojtěch Hladký a Karel Kleisner. Jako 24. svazek edice Amfibios vydalo nakladatelství Pavel Mervart. Červený Kostelec 2018. 352 stran

The post O mravencích a lidech. Mají mravenci socialismus, kapitalismus nebo otrokářství? first appeared on Čítárny.

Oba tito světci, kteří dodnes spojují ortodoxní a katolickou větev křesťanství, se narodili v první polovině 9. století v obci Thesaloniki (Soluň), které apoštol Pavel kolem roku 52 po Kristu adresoval svůj zřejmě chronologicky první dopis, obsažený v novozákonním kánonu, První list Tesalonickým (První list Soluňským). Kdysi (asi před 10 lety) jsem k úvodním slovům druhé kapitoly tohoto listu (1Te 2,1-16) napsal dosud nezveřejněný komentář, který se mi zdá poměrně aktuální i dnes. Třeba bude čtenáře zajímat.

Malá poznámka pro ty, kdo nejsou příliš obeznámeni s dějinami křesťanství.
Apoštolů kolem Krista Pána sice bylo 12, ale žádný z nich nerozšířil křesťanství mezi pohany. Původní kruh apoštolů se v zásadě držel velmi konzervativní verze původního „židokřesťanství“ (např. povinnost obřízky, omezení ve stravě, uctívání svátků). Teprve svatý Pavel z Tarsu, povolaný podle Nového zákona Bohem na cestě do Damašku, kam jel pronásledovat křesťany, se stal tvůrcem a hlasatelem křesťanství, jak ho známe dnes a jako se rozšířilo mimo Palestinu. Jeho autentické listy jsou nejstaršími texty Nového zákona (byly napsány dříve než evangelia) a jeho pojetí křesťanství se dá shrnout do teze, že Kristus nás osvobodil od litery Zákona k životu z Ducha a z Lásky, ke svobodě dospělých lidí.

Zmíněná pasáž z Prvního listu Tesalonickým se věnuje Pavlovým vzpomínkám na práci v Soluni. Apoštol zdůrazňuje, že příchod jeho a jeho společníků do Soluně nebyl marný. Upomíná adresáty na utrpení, které přestál před svým příchodem do města ve Filipech – a také mluví o odvaze, kterou jemu a jeho společníkům dal Bůh, aby přesto hlásali evangelium. Když toto všechno apoštol připomenul, obrací se na Soluňské těmito pohnutými slovy:

„Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést. Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce. Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek!“

Předně si všimněme toho poselství, které Pavel se společníky přináší celému světu: je to evangelium.
Evangelium je určitá zpráva, které se musíme učit (především z Písma a potom z tradice apoštolských otců). Nejde jen o to zprávě rozumět, vyslechnout ji, je třeba mnohem více. Právě proto evangelium není text, nýbrž spíše způsob života, života ve vztahu k Bohu. Na základě této úvahy můžeme lépe porozumět tomu, proč raná církev dovedla schválit jako kanonické čtyři různé texty evangelia. Evangelium v plném slova smyslu je totiž celý Nový zákon, každé ze čtyř evangelií jsou pouze příspěvky k evangeliu, příspěvky podle Marka, podle Matouše atd. Ty texty nemají podávat přesnou zprávu, přesnou informaci o událostech, nýbrž všechny dohromady mají být prostředníkem, skrze nějž se nás dotkne Slovo Boží v Duchu svatém. Že nepochází z nekalých úmyslů, to může apoštol říci celkem s jistotou, protože při jeho poctivosti k sobě samému a inspirovanosti Duchem sv., je se svými úmysly jistě docela dobře seznámen. Na druhé straně vystává otázka, jak může říci, že jeho poselství nevychází z omylu? Copak se cokoli, co je lidské, neukazuje vždy nějak mylným – a copak apoštol není člověk, nejsou jeho slova slovy lidskými? Jistěže jsou. Avšak o ta slova právě tolik nejde, jde o Ducha, o evangelium. Proto apoštol jinde (2K 3,6) říká, že litera zabíjí, avšak Duch dává život. Proto jakékoli zákonické, paragrafové chápání Nového zákona prostě není evangelium.

Základem hlásání evangelia, jak o tom píše Pavel, je líbit se více Bohu než lidem, dbát na Boha, který zkoumá naše srdce. Proč srdce?
Má snad na srdci záležet zvěstování evangelia? V křesťanství se až příliš často myslelo, že srdce je slabá opora. Různým pastýřům tanulo na mysli, jak je člověk křehký, jak potřebuje jasný řád, jak ponechat ho svému srdci mimo závory explicitních pravidel je totéž jako nechat ho úplně zvlčit. A sám apoštol někdy má tyto sklony. Nemohou však být prostě primárním obsahem křesťanství, mohou být nanejvýše určitou praktickou pomůckou, kterou si vynucují okolnosti. První věc, již si v takové diskusi budeme muset asi vždy všimnout, je jakási prazvláštní představa, že položit důraz na srdce tak, jak ho klade sám apoštol Pavel, znamená ponechat člověka jeho svévoli. Jenomže ze čtyř evangelií jasně vidíme, oč Ježíšovi šlo: odmítal dodržování vnějších pravidel tam, kde buď byla v rozporu s láskou, nebo tam, kde sloužila k pouze vnějšímu náboženskému životu bez lásky. Člověk je přirozeně před Bohem odpovědný nikoli jen za to, jaká explicitní pravidla odmítne, nýbrž i za to, jaká poslouchá a proč. Nezbaví se v žádném případě odpovědnosti za svá rozhodnutí, pokud je přenechá na někom jiném. Bůh bude vždy nakonec zkoumat jeho srdce a ptát se ho na to, jaký byl on sám. Že poslouchal to a to, ještě nevypovídá vůbec nic o tom, jaký je sám v sobě.

Když tedy apoštol dbal víc Boha, který zkoumá naše srdce, než lidí (a lidmi jsou jistě míněni i všichni možní kněží a autority), pak tím vůbec nedal přednost vlastní svévoli před poslušností Bohu, nýbrž vlastní odpovědnosti před neodpovědným a mechanickým poslouchání lidí.
Hlásání evangelia, čehosi duchovního, co nelze zamknout do mrtvého a dutého hlasu litery, tedy hlásání životní konverze a živého vztahu s Bohem, je dáno jasně do souvislosti s posloucháním Boha, který zkoumá naše srdce. Křesťan se bude ptát: jakého mne shledá Bůh, který přece vskutku vidí do mého srdce? Nebude se před tíhou této otázky schovávat za autority. Co mu pomohou autority před tváří a soudem Božím? Autorita Nového zákona (včetně Pavlových listů) nevytváří nějaký systém, za který bychom se mohli takto schovat se svou odpovědností a s tíhou problému. Apeluje na nás místo toho, abychom žili autenticky a vskutku odpovědně před tím, který zkoumá naše srdce. Hlásat evangelium bez takového postoje vůbec nejde; apoštol to dává poměrně jasně najevo, když staví do souvislosti s hlásáním evangelia právě rozdíl mezi posloucháním lidí a posloucháním Boha. A s tím chtě nechtě dost úzce souvisí ta řeč o lichocení a chtivosti majetku. Do jakéhokoli velkého, mocného a organizovaného náboženství se podíváme, uvidíme, že kněžská kasta, jejíž moc byla opřena právě o poslušnost věřících, měla sklon k různému politickému handlu, k lichocení a ke zločinu. Pavel ovšem nepřišel hlásat evangelium proto, aby jej někdo poslouchal, nýbrž aby lidé poslouchali Boha. Nikdy se nestal ničím, co by připomínalo církevního hodnostáře nebo vladaře. Nevyžadoval od nikoho pro sebe žádnou finanční nebo jinou materiální podporu, živil se prací svých rukou a opíral se o autoritu nevynucenou mocenskými prostředky (neměl vojáky ani justici), konečně také nestanovoval nějaké konkrétní doktríny a paragrafy, nýbrž vedl ke konverzi a na cestě celoživotní konverze k Bohu byl sám příkladem. Zdá se, že apoštol byl zvláště hrdý na to, že pod žádnou záminkou nebyl on ani jeho společníci chtiví majetku, opakuje to totiž na více místech svých dopisů. Konkurenční učitelé různých jiných směrů si asi naopak na získávání peněz od lidí potrpěli – a Pavel v tomto viděl jeden z nejlepších znaků jejich neopravdovosti a lživosti. Důležitá jsou i další slova apoštolova, která následují hned za těmi, jež jsme citovali, znějí takto:

„Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných; ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými!“

Těmito slovy končí první odstavec naší pasáže. Vidíme, že pro apoštola a jeho druhy se stali důležitější lidé, kterým hlásali evangelium, a láska k nim, než jejich vlastní důležitost jako poslů Kristových. Dokonce i svůj život by za ně položili! V žádném případě to však pro nás není rámci Nového zákona nějaká novinka, neboť Pán sám říká, že dobrý pastýř položí život za své ovce (J 10,13-15). Z apoštolových úst potom museli adresáti jeho listu mnohem lépe rozumět řeči o matce, která chová svoje děti, než křesťané z pozdějších dob slovům mnohých hierarchů o svaté matce církvi.

Apoštol Pavel, který evangelizoval pohany, stál sám uprostřed obrovského pohanského světa, uprostřed Římského impéria s ideou, která byla naprosto nová, která byla pro pohany vlastně naprosto cizí a nepřijatelná, s ideou, kterou vyznávala hrstka jakýchsi podivínů kdesi v Palestině – jak se mu vlastně podařilo evangelizovat pohany?
Kde je tajemství toho obrovského úspěchu, jehož dosáhl a který mohl sotva někdo očekávat? Podobné otázky jsou palčivé zvláště dnes, kdy během emancipace člověka, během růstu kultury, vzdělanosti a svobody ztrácí křesťanství na všech frontách své pozice a jeho pověst spojená se středověkou církví mocipánů a tmářů není příliš dobrá. Naopak se křesťanství přesouvá do zemí třetího světa, kde mocipáni a různé mafie ovládají lidi v mnohem větší míře než v Evropě. Jak to že se apoštolovi Pavlovi podařilo ve velmi podobné společnosti jako ta dnešní evropská šířit myšlenku, která neměla z hlediska zdravého rozumu žádnou šanci na rozšíření – a jak to, že nám se to nedaří, že naopak lidé křesťanství opouštějí a vysmívají se mu i ti, kteří ještě nedávno věřili? Zdá se, že v Prvním listu Tesalonickým nacházíme docela tvrdou, ovšem naprosto jasnou odpověď.

Rozdíl mezi způsobem evangelizace apoštola Pavla a praxí církví v posledních staletích je otřesný.
Nicméně stejně tak i rozdíl mezi Pavlovým evangeliem a škatulkovacím systémem nauk různých církví, mezi Pavlovou přirozenou autoritou a represivním systémem církví, mezi Pavlovou láskou k těm, které evangelizoval, mezi jeho obětavostí a finanční skromností na jedné straně – a mezi tím, co známe z církevních praxí na straně druhé, i tento rozdíl je alarmující a zdrcující. Církve sice mohou nejrůznějšími úsměvy maskovat skutečný stav věcí, nicméně jejich ovoce i jejich pověst ve společnosti zůstane vždy neoddiskutovatelným svědectvím. Rehabilitovat křesťanství se dnes díky tomu může ukázat ještě nemožnější než rozšířit ho v Pavlově době. Ale aby nám to bylo ještě jasnější, upřeme svou pozornost na text druhého odstavce naší pasáže.

„Jistě si, bratří, vzpomínáte na naše úsilí a námahu, jak jsme ve dne v noci pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám přinesli Boží evangelium. Vy i Bůh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království.“

To je plný text druhého odstavce. Vskutku nemalý je důraz tohoto podivuhodného muže na to, že hlásal evangelium, aniž by po komkoli cokoli chtěl, co se týče materiálního zaopatření – a nebylo to pro něj vůbec snadné!
Ve dne v noci on i jeho společníci pracovali, aby nikomu nebyli na obtíž. S tímto přístupem by měl nesporně apoštol výbornou reputaci i mezi dnešními lidmi, zároveň je patrné, že i pro tehdejší lidi to bylo velmi důležité téma, když ho apoštol tolik zdůrazňuje. A nejen to. Oproti nikoli řídké praxi, kdy se nepravosti nebo dokonce zločiny církevních hodnostářů omlouvají poukazem na křehkost člověka a svatost církve i navzdory všem lidským hříchům, Pavel velmi jasně zdůrazňuje své a jeho přátel zbožné, bezúhonné a spravedlivé chování. Je to logické i díky tomu, na co jsme poukázali již výše – totiž díky tomu, že evangelium není litera, nýbrž Duch, že není nějakou informací, nýbrž konverzí a způsobem života. Pavel každého ze soluňských křesťanů (aspoň to tak říká) jako otec napomínal, povzbuzoval a zapřísahal, tedy nikoli ho jen učil doktríně, nýbrž šlo o cosi mnohem více než o doktrínu – o cosi, co se v žádném případě nemohlo obejít bez poctivé snahy o spravedlnost, zbožnost a bezúhonnost. Závažný rozdíl oproti dnešku, jak už jsme naznačili kurzívou, je i v tom, že apoštol se staral o každého křesťana, že ho znal osobně, že se o něj zajímal, když byl v tom kterém městě. Tento zájem o osobu druhého člověka má velký psychologický efekt a nemůže ho nahradit žádný oficiální, úřední aparát, který eviduje a sekýruje věřící. Cílem, o němž mluví apoštol, není žádný život podle předpisů, nýbrž život podle Boha, život vztahující se k živému Bohu místo mrtvých, neosobních předpisů, život individuálně autentický, nikoli život masově uniformní.

Apoštolova pozornost je upnuta k přicházejícímu království Boha, v jehož brzký příchod v době psaní Prvního listu Tesalonickým asi nesmírně mnoho věřil.
Závěrečný odstavec pasáže je věnován Pavlovým díkům, že Soluňští přijali od něj i jeho společníků slovo Boží zvěsti nikoli jako slovo lidské, nýbrž jako slovo Boží, kterým skutečně je. Toto slovo Boží, jak říká apoštol, projevuje svou sílu v těch, kdo uvěřili – přitom poukazuje na pronásledování, kterého se Soluňským dostává od jejich vlastních krajanů stejně, jako se ho dostává církvím, které jsou v Judsku, od jejich krajanů. A o těchto lidech, kteří v Palestině umučili Krista a pronásledovali křesťany (přičemž se pochopitelně jedná především o zákoníky, farizeje a vysoký klérus, tyto typy lidí zažehnou později ohně inkvizice a teroru také jakožto křesťané uprostřed církví, které se budou hlásit k Ježíši Kristu dávno po Ježíšově ukřižování), říká apoštol toto:

„Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží.“

Apoštol Pavel ve své době představoval alternativu k pevně organizované a etablované církvi, jejíž vůdcové si pro svůj zisk a pro své politikaření upravili Boží slovo tak, aby nechali umučit nevinného člověka, který byl Božím Synem, na kříži.

Cyril a Metoděj byli v situaci, když už církev představovala několik staletí mocenskou instituci, účastnící se politických zájmů své doby. Církevní hodnostáři představovali mocné muže, nicméně oba věrozvěstové přinášeli evangelium do nových zemí stejně jako apoštol Pavel, kde museli přesvědčit svým osobním příkladem a opravdovostí víry. Myslím, že list apoštola Pavla, adresovaný jejich soluňským předkům, vysvětluje výborně étos, který oba do našich zemí přinesli a který byl potom mnohokrát zrazen a pošlapán těmi, kdo se k nim z výše svých hierarchických postů hlásili a hlásí.

Photo: Sousoší Cyrila a Metoděje na Radhošti od Albína Poláška

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Cyril a Metoděj. Je přirozené, šířit nové myšlenky dialogem a ne cenzurou, násilím a arogancí first appeared on Čítárny.

Neuvědomělá činnost davů, vstupující na místo vědomělé činnosti jedinců, je jedním z hlavních znaků současné doby. Davy hrály vždy významnou úlohu v dějinách lidstva.

Souhrn společných vlastností, které vznikají působením prostředí a dědičnosti u všech jedinců určitého národa, tvoří duši tohoto národa. Tyto vlastnosti mají původ v dávných dobách a jsou velmi stálé. Shromáždí-li se však náhodně jistý počet lidí, pozorujeme, že z jejich pouhého sblížení mohou se zrodit ještě nové duševní vlastnosti, které se navršují na vlastnosti rasové a často se od nich hluboce liší.
Jejich souhrn tvoří mocnou, ale krátce trvající kolektivní duši.

Le Bon / Psychologie davu /
Kniha byla poprvé publikována v roce 1895. Do češtiny byla přeložena o několik let později.

Gustave Le Bon (1841–1931)
byl francouzský antropolog, sociolog, sociální psycholog a lékař. Ve svých knihách se zaměřoval především na poruchy chování a psychologii davu. Le Bon byl přesvědčený, že jedinci v davu se neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní a jsou tak mnohem snáze ovlivnitelní. Jedinec, který je součástí davu, je podle něj o několik stádií civilizačního vývoje níže.

Obsah:
období davů
duše davů
obecná charakteristika davů
city a mravnost davu
ideje, způsob uvažování a obrazotvornost davů
náboženská forma všech davových přesvědčení
názory a přesvědčení davů
faktory působící nepřímo na přesvědčení a názory davů
faktory působící bezprostředně na názory davů
vůdcové davu a prostředky, jimiž přesvědčují
hranice proměnlivosti přesvědčení a názorů davů
roztřídení a popis různých druhů davů
roztřídění davů
davy tzv. Zločinné
porotní soudy
davy voličské
shromáždění parlamentní

Z knihy… OBDOBÍ DAVŮ

Na první pohled by se mohlo zdát, že veliké převraty, které předcházejí změnám civilizací, jsou určovány důležitými politickými změnami, vpády národů nebo svržením dynastií. Ale pečlivé studium těchto událostí velmi často zjišťuje, že za jejich zdánlivými příčinami tkví, jako vlastní příčina, nějaká hluboká proměna v myšlení národů.

Opravdové historické převraty nejsou ty, které nás překvapují svou velikostí a prudkostí.
Změny, které jsou jedině důležité, takové, z nichž vyplývá obnova civilizací, odehrávají se v názorech, představách a vírách. Významné události jsou viditelnými výsledky neviditelných změn lidského cítění. Projevují-li se tak zřídka, je to z toho důvodu, že nejstálejším prvkem rasy je dědičný základ jejích citů.
Přítomná doba je právě jedním z těch kritických okamžiků, kdy se lidské myšlení počalo přetvářet.

Podkladem tohoto přerodu jsou dva hlavní faktory.
Prvním je rozvrat náboženských, politických a sociálních názorů, z nichž pramení všechny prvky naší civilizace.
Druhým je vznik úplně nových existenčních a myšlenkových podmínek, vyvolaných moderními objevy přírodních věd a průmyslu.

Přesto, že názory minulosti jsou již otřeseny, mají dosud veliký vliv. Ideje, které je mají nahradit, se teprve tvoří, a proto současná doba představuje období přechodu a anarchie.

Je nesnadné již nyní říci, co jednou vzejde z takovéhoto nezbytně poněkud chaotického období. Jaké budou základní ideje, na kterých budou založeny společnosti, které přijdou po nás? To ještě nevíme. Ale můžeme již nyní předvídat, že budou muset ve své organizaci určitě počítat s novou mocí, nejnovější vládkyní moderní doby – s mocí davů. Na troskách tolika idejí, které byly kdysi považovány za správné a které jsou dnes mrtvy, tolika mocností, které byly postupně zlomené revolucemi, jedině tato moc se pozvedla a zdá se, že pohltí již brzy všechny ostatní. Zatím co se naše staré názory viklají a mizí, a staré opory společnosti se postupně rozpadávají, moc mas je jedinou silou, kterou nic neohrožuje a jejíž význam neustále vzrůstá. Věk, do něhož vstupujeme, bude opravdu věkem davů.

Ještě neuplynulo ani století od té doby, kdy tradiční politika států a soupeřství panovníků byly hlavními faktory historického dění. Mínění davů nemělo zpravidla žádného významu. Tradice politické, osobní snahy vládců a jejich soupeřství znamenají dnes málo. Hlas davů nabyl převahy. Ten diktuje králům, jak se mají chovat. Duše davů a nikoliv již rozhodnutí panovníků určují osudy národů.

Vstup lidových tříd do politického života, jejich postupná přeměna ve třídy vládnoucí je jedním z nejnápadnějších znaků naší přechodné doby. Známkou tohoto vstupu nebylo vlastně všeobecné hlasovací právo, jehož řízení bylo z počátku tak snadné a které mělo po dlouhou dobu tak malý vliv. Zrození moci davů počalo šířením jistých idejí, které se v duších zvolna ujímaly a pokračovalo sdružováním jedinců k uskutečnění názorů, do té doby teoretických. Sdružování umožnilo davům, aby si utvořily, i když ne správné, tedy alespoň velmi určité mínění o svých zájmech a aby si uvědomily svou sílu.

Zakládají syndikáty, před kterými kapituluje každá moc, burzy práce, které navzdory všem hospodářským zákonům se snaží upravovat samy poměr práce a mzdy. Posílají do národních shromáždění své zástupce zbavené veškeré iniciativy a nezávislosti, kteří jsou většinou pouhými mluvčími výborů, které je zvolily.
Dnes nabývají požadavky davů čím dále tím určitější povahy a snaží se vyvrátit přímo z kořene nynější společnost, aby ji přivedly zpět k onomu původnímu komunismu, který byl normálním stavem všech lidských skupin před příchodem civilizace. Omezení pracovní doby, vyvlastnění dolů, železnic, továren a půdy, rovnoměrné rozdělení výrobků, vyřazení tříd vyšších ve prospěch tříd lidových atd. Takové jsou tyto požadavky.

Davy mají malou schopnost uvažovat, ale naopak jsou velmi dobře uzpůsobeny k činům. Současnou organizací stoupla nesmírně jejich síla. Dogmata, která nyní vznikají, dosáhnou záhy moci dogmat starých, tj. tyranské a suverénní moci, která vylučuje jakoukoliv diskusi. Božské právo králů bude nahrazeno božským právem davů.

Oblíbení spisovatelé naší buržoazie, kteří jsou s to nejlépe tlumočit její poněkud omezené ideje, její úzký rozhled, její poněkud sumární skepticismus a někdy téměř výstřední egoismus, jsou poblázněni touto novou mocí, kterou vidí růst. Volají zoufale na pomoc mravní sílu církve do boje proti zmatení duchů, té církve, kterou dříve tolik pohrdali. Mluví o úpadku vědy a připomínají nám nauky zjevených pravd. Ale tito nově na víru obrácení zapomínají, že dotkla-li se jich skutečně milost, nemá tutéž moc nad dušemi, které se málo starají o zájmy nadpozemského rázu. Dav dnes již nechce bohy, které včera jeho bývalí učitelé odmítli a pomáhali bořit. Řeky netečou zpět ke svým pramenům.

Věda naprosto neudělala úpadek a nenese za nic odpovědnost v dnešní anarchii duší, ani v nové moci, která vyrostla z lůna této anarchie. Slíbila nám pravdu nebo alespoň znalost vztahů, které naše inteligence může obsáhnout; nikdy však nám neslíbila ani mír, ani štěstí. Jsouc suverénně lhostejná k našim citům, neslyší naše nářky a nic již nemůže vzkřísit iluze, které zahnala.

Obecné příznaky rychlého vzrůstání moci davů vidíme u všech národů. Ať nám přináší cokoliv, musíme se jí podrobit. Obviňování této moci je jenom prázdným mluvením. Možná že převzetí moci davy je jedním z posledních údobí západních civilizací, že znamená návrat k obdobím zmatené anarchie, jež předcházejí vytvoření nové společnosti. Ale jak tomu zabránit?

Až dosud byly nejsamozřejmější úlohou davů velké rozvraty zastaralých civilizací. Historie učí, že v okamžiku, kdy pozbyly své moci mravní síly, které tvořily páteř určité společnosti, byl konečný rozklad proveden brutálními a neuvědomělými davy, které byly právem pokládány za barbarské. Civilizace byly až dodnes vytvářeny a vedeny malou aristokracií vzdělanců, nikdy však davy.

Davy mají pouze ničivou moc. Jejich vláda představuje vždy období zmatků. Civilizace předpokládá jistá pevná pravidla, kázeň, přechod od pudového k rozumovému, předvídání budoucnosti, vysoký stupeň kultury, což jsou podmínky, které davy, ponechané sobě samým, nedovedou nikdy splnit. Svou výlučně ničivou mocí podobají se mikrobům, které rozkládají vyčerpaná nebo mrtvá těla. Je-li stavba některé civilizace prohnilá, přivodí davy její zřícení. V tomto okamžiku začíná jejich úloha. Slepá síla množství stává se na okamžik jedinou filozofií dějin.

Bude tomu tak i s naší civilizací? Můžeme se toho obávat, avšak dosud to nevíme.

Musíme se s rezignací podrobit vládě davů, poněvadž neprozíravé ruce prolomily postupně všechny hráze, které by je byly mohly zadržet.
Tyto davy, o kterých se počíná tolik mluvit, známe velmi málo. Odbomí psychologové, žijíce daleko od nich, je vždy opomíjeli a nezabývali se jimi jinak, než z hlediska zločinů, jichž se mohou dopustit. Beze vší pochybnosti existují také davy zločinné, ale jsou i davy ctnostné, hrdinské a mnoho jiných. Zločiny davů tvoří jenom zvláštní případ jejich psychologie a jako nepoznáme povahu jedince pouze podle jeho neřestí, tak nemůžeme poznat davy, podrobíme-li studiu jen jejich zločiny.

Máme-li říci pravdu, vládci světa, zakladatelé náboženství nebo říší, apoštolové všech věr, vynikající státníci a v menším okruhu prostí vůdci malých lidských skupin byli vždy neuvědomělými psychology a znali instinktivně a často velmi bezpečně duši davů. Znajíce je dobře, stali se snadno jejich pány.
Napoleon úžasně vystihl psychologii davů francouzských, nebyl však někdy s to pochopit psychologii těch, které patřily k jiným rasám. (Jeho nejlepší rádci jí také nerozuměli lépe. Talleyrand mu psal, že “Španělsko přijme jeho vojáky jako osvoboditele” a zatím byli přijati jako dravé šelmy. Psycholog, který by znal dědičné rasové pudy, byl by to mohl snadno předvídat.) Tato neznalost způsobila. že se pustil do válek, zvláště ve Španělsku a Rusku, které připravily jeho pád.

Znalost psychologie davů je pomůckou pro státníka, který je sice nechce ovládat – což se stalo dnes velmi nesnadným – ale nemíní se alespoň od nich dát příliš ovlivnit.

Psychologie davů ukazuje, do jaké míry mají zákony a instituce malý vliv na jejich impulsívní povahu, a jak jsou neschopny jiných mínění kromě těch, která jim byla vnuknuta. Nelze je vést pravidly, vybudovanými na čistě teoretické spravedlnosti. Zlákat je mohou jen dojmy, které byly vyvolány v jejich duši.

Chce-li např. zákonodárce stanovit novou daň, má snad volit tu, která by byla teoreticky nejspravedlivější? V žádném případě. Ta nejméně spravedlivá daň může být prakticky pro davy nejlepší, je-li nejméně nápadná a na pohled nejméně těžká.
Proto sebetíživější daň nepřímá bude davem přijata vždy, poněvadž se odvádí denně ve zlomcích haléře z předmětů spotřeby, nepřekáží nikomu v jeho zvycích a působí na něj malým dojmem. Nahraďte ji daní, úměrnou mzdě nebo jiným příjmům, která by se odváděla najednou, a vzbudí jednohlasný protest, i kdyby byla třeba desetkrát lehčí. Místo denně splácených neviditelných haléřů přišla by celková částka, která je skutečně poměrně vysoká a tím vyvolá veliký dojem. Ušla by pozornosti jen tehdy, kdyby si ji někdo ukládal stranou po haléřích; tento ekonomický postup předpokládá však jistou dávku prozíravosti, které jsou davy neschopny.

Uvedený příklad osvětluje naráz davovou mentalitu. Ta také neunikla psychologu, jakým byl Napoleon; ale zákonodárci, neznalí duše davů, nemohou ji pochopit. Dosud nebyli zkušeností dostatečně poučeni, že lidi nelze nikdy vést předpisy čistého rozumu.

Psychologii davů bylo by možno znázornit ještě dalšími příkazy. Její znalost objasňuje množství historických a ekonomických jevů, které by byly bez ní úplně nepochopitelné.

I kdybychom neměli jiný zájem, než ten, který vyplývá z čisté zvídavosti, zasloužilo by si studium psychologie davů, abychom se o ně pokusili. Je stejně zajímavé rozluštit pohnutky lidských činů, jako probádat nerost nebo květinu.

Toto studium psychologie davů bude pouze krátkou syntézou, prostým souhrnem našeho bádání. Proto je možno od něho žádat jenom několik podnětných hledisek. Jiní badatelé prohloubí brázdu více; my se dnes pohybujeme ve zcela nedotčených oblastech.

The post Psychologie davu Le Bona. Davy hrají čím dál větší úlohu ve společnosti first appeared on Čítárny.