Říkáte Antonín Líman? Kdo by neznal jeho překlady japonských haiků! Zážitek. Jenže tentokrát sestavil velmi zajímavou knihu 13 esejů o japonských filmech a jejich tvůrcích. A to doslova, protože nejde o žádné dějiny japonské kinematografie, ani o filmovou teorii, ale opravdu o velmi zajímavé pohledy člověka, kterému japonská kultura přirostla k srdci.

Kniha obsahuje 13 esejů věnovaných především klasikám zlaté éry japonského filmu (konec 40. až 80. léta).
Každý esej se zaměřuje na jeden film (nebo více u některých režisérů), analyzuje ho v kulturním, literárním a historickém kontextu (vazby na literaturu, kabuki/nó, šintoismus, rodinné tradice, bušidó apod.).
Líman často porovnává s západní kulturou a zdůrazňuje specifika japonské estetiky.

Akira Kurosawa / Rašómon (Rashōmon, 1950)
Novátorské zkoumání relativity pravdy skrz čtyři protichůdné verze téhož incidentu (adaptace Akutagawy). Esej často nazýván „Marnost hledání pravdy“ – o nepoznatelnosti reality.

Akira Kurosawa / Sedm samurajů (Shichinin no samurai, 1954)
Epické dobrodružství o samurajích chránících vesnici. Nejdelší esej. Srovnání se Sedmi statečnými, analýza bušidó, samurajské kultury a inspirace westerny.

Akira Kurosawa / Žít (Ikiru, 1952)
Humanistické drama o úředníkovi s rakovinou, který hledá smysl života stavbou hřiště. Morální étos, inspirace Dostojevským, „krásná smrt“.

Kon Ičikawa / Ohně na planinách (Nobi / Fires on the Plain, 1959)
Anti-válečné drama o japonských vojácích na Filipínách (kanibalismus, zoufalství, nesmyslnost války). Adaptace Óoky.

Kon Ičikawa / Sestry Makiokovy (Sasame-yuki, 1983)
Adaptace Tanizakiho románu o úpadku tradiční japonské rodiny pod západním vlivem.

Kendži Mizoguči / Povídky o bledé luně po dešti (Ugetsu monogatari, 1953)
Duchovní příběhy o touze, iluzi a válce (mytologický kontext). „Ženský pohled“ – role žen v japonské společnosti.

Kendži Mizoguči / Správce Sanšó (Sanshō Dayū, 1954)
Historické drama o otroctví, lidskosti a mateřské fixaci (legenda, absence oidipovského komplexu).

Jasudžiró Ozu / Příběh z Tokia (Tokyo monogatari / Tokyo Story, 1953)
Klasické rodinné drama o mezigeneračním konfliktu a úpadku tradic. Typické „pillow shots“ a statický styl.

Jasudžiró Ozu / Pozdní jaro (Ban shun / Late Spring, 1949)
Rodinné vztahy, manželství dcery a tradiční hodnoty.

Jasudžiró Ozu / Traviny v proudu (Ukigusa / Floating Weeds, 1959)
Remake o kočovném divadelním souboru, čas a rodina.

Hiroši Tešigahara / Písečná žena (Suna no onna / Woman in the Dunes, 1964)
Existenciální thriller podle Kóbó Abeho o entomologovi uvězněném v písečné jámě.

Masahiro Šinoda / Sebevražda milenců v Amidžimě (Shinjū: Ten no Amijima / Double Suicide, 1969)
Avantgardní adaptace bunraku (loutkového divadla) o tragické lásce.

Šóhei Imamura / Balada o Narajamě (Narayama bushikō / The Ballad of Narayama, 1983)
Drsná adaptace o vesnické tradici opouštění starých lidí na hoře (úcta k tradicím vs. krutost).

Kniha končí dodatkem „Nedávné trendy v japonském filmu“, kde Líman kriticky reflektuje moderní trendy (násilí, sexualita, odklon od tradic) u režisérů jako Miike, Sono apod., ale s nadějí v některých humanistických dílech (např. Průvodce / Departures).

Texty v knize jsou doplněny ilustračními fotografiemi a jsou zde i odkazy na zajímavou literaturu k dalšímu studiu.
Rozhodně stojí za přečtení.
Japonské filmy na youtube >>

Antonín Líman | Mistři japonského filmu | Paseka, 2012

Ukázka z filmu Sny (Dreams) Akira Kurosawy, část o malíří van Goghovi

The post Antonín Líman. Mistři japonského filmu. Třináct mimořádných filmů first appeared on Čítárny.

Chrám plný květů, výběr ze tří staletí japonských haiku ve výběru a překladu Antonína Límana představuje právě takovou knížku, kterou si čas od čas vezmete z knihovny, přečtete si několik haiku, prohlédnete několik maleb haiga, na chvíli se přenesete někam úplně jinam, potěšíte se a knížku zas opatrně dáte do knihovny. A určitě zas přijde chvilka, kdy si celý rituál zopakujete.

Antonín Líman sám v předmluvě píše:

„Tak jako zen, haiku je především „Cesta“, duchovní hledání, kde prvotní je prozření a uvědomění, záznam zkušenosti až druhotný.“…
„Předkládám českému čtenáři výběr z toho nejlepšího, co v Japonsku za více než tři sta let mistři haiku vytvořili…“

Antonín Líman

A Robin Heřman dodává k ilustrační části:

„Je-li haiku verbalizovanou formou vrcholně vybroušeného specificky japonského vnímání světa, pak haiga je jemu analogickou formou grafickou.“

Chrám plný květů je v češtině dosud největší výbor z japonských haiku představuje třistaletý vývoj jedinečného žánru.
V knize najdeme osm set vybraných básnických skvostů od sedmdesáti osmi autorů, počínaje zakladatelem žánru Bašóem(17. století) a konče modernisty (20. století).

Vyd. nakladatelství DharmaGaia a Česko-japonská společnost, 2011

Ukázka z knihy:

Macua Bašó: Na první velkou cestu se Bašó vydal na podzim roku 1684 a nazval ji Poutí počasím ošlehaného kostlivce (Nozaraši kikó). Na cestě z Eda do Kjóta prošel asi dvanáct provincií a navštívil Velkou svatyni v Ise. V roce 1687 se vydal na pouť do svatyně Kašima asi padesát mil od Eda, aby zde obdivoval dožínkový měsíc. V Kašimě též navštívil svého zenového mistra Buččóa, u kterého studoval.

Cestovní deník z této pouti se jmenuje Návštěva v Kašimské svatyni (Kašima kikó). Hned nato se začal připravovat na další pouť, tentokrát do severních provincií. Doprovázen Sorou, vyšel Bašó z Eda na jaře 1689. V Úzké stezce do vnitrozemí (Oku no hosomiči)popisuje básník, jak se s ním ve Fukagawě rozloučili jeho žáci a příznivci. Po cestě navštívili svatyni v Nikkó, lázně v Nasu a na tichomořském pobřeží obdivovali krásu Macušimy. Z Hiraizumi, městě známém poslední bitvou vojevůdce Jošicuneho se vydali na západ do Sakaty na pobřeží Japonského moře.

Tady napsal Bašó jedno ze svých nejznámějších haiku o rozbouřeném moři a Mléčné dráze nad ostrovem Sadó. Deník z této cesty (Úzká stezka do vnitrozemí, česky DharmaGaia 2000). představuje vrchol Bašóovy tvorby a nejlepší příklad jeho hlubokého vcítění do kulturní krajiny a do neosobního majestátu divoké přírody. V devadesátých letech pobýval často v Příbytku padajících tomelů u svého milého žáka Mukaie Kjoraie. Tyto pobyty ho inspirovaly k napsání Deníku ze Sagy (Saga nikki). V roce 1691 vydal svou nejlepší sbírku, která představuje vrchol jeho básnické tvorby, Opičí kabátek (Sarumino).

Jeho poslední cesta vedla do rodného Uena, do Kjóta a posléze do Ósaky, kde též zemřel, obklopen věrnými žáky a příznivci. Na této cestě jej doprovázel syn mnišky Džutei, Džiróbei. Bašóovo poslední haiku je smutné: „Na cestách nemocen, mé sny se toulají pustým močálem.“

Můj letní plášť –
ještě jsem nevychytal
všechny vši

Cikáda zpívá –
o říši smrti nemá
ani potuchy

Jak měkkýš
se skořápkou škeble
loučím se s podzimem

V bílém svítání
blýskla se bílá rybka
cípkem závoje

První ledová sprška –
i opička touží
po slaměném kabátku

Z Eda nesu
na vějíři malý suvenýr –
horský vánek z Fudži

Na lodi v zálivu Akaši:
V hliněném džbánu
sní chobotnice
svůj krátký letní sen

Co chvíli
přitáhne obláček a dá nám
oddechnout od měsíce

Pán z Luny
nemá kde bydlet –
měsíc mu zmizel v dešti

Do stmívání
nad mořem bílý záblesk –
výkřik divoké kachny

Pod sakurou
polévka rybí salát
a na všem okvětní lístky

Jarní vánek
čechrá květy sakur –
usmívají se jako já?

Když rozkvetou
stařenky sakury
vzpomínají na mládí

Jaro už odchází
ptáci pláčou
i ryby mají oči plné slz

Nesnaž se být jako já
jak meloun rozťatý
na dvě stejné půlky

Jak vzácný člověk –
i bez toho šlehnutí blesku
je osvícen

Obsah knihy Chrám plný květů:

Předmluva (Antonín Líman)
Haiga neboli obrazové haiku (Robin Heřman)

I. Deset starých mistrů
Macuo Bašó (1644 – 1694), Josa (Taniguči) Buson (1716 – 1783), Kobajaši Issa (1763 – 1827), paní Kawai Čigecu (1634?–1718), paní Den (Kaibara) Sutedžo (1633–1698), Ihara Saikaku (1642–1693), paní Kaga no Čijo (1703 – 1775), Koniši Raizan (1654–1716), Óšima Rjóta (1718–1787), Uedžima (Kamidžima) Onicura (1660 – 1738).
II. Bašóovi žáci
Hattori Ransecu (1654 – 1707), Kagami Šikó (1665 – 1731), Kawai Sora (1649–1701), Morikawa Kjoroku (1656 – 1715), Mukai Kjorai (1651 – 1704), Naitó Džósó (1662 – 1704), Nozawa Bončó (1640?–1714), Oči Ecudžin (1656 – 1736?), Sugijama Sanpú (1647 – 1732), Šida Jaba (1662 – 1740). Tačibana Hokuši (? – 1718), Takarai (Enomoto) Kikaku (1661 – 1707).

III. Zenoví mniši a mistři
Kadžiwara Hašin (1864 –?), Ikkjú Sódžun (1394-1481), zenový mistr Taigu (Jamamoto) Rjókan (1758-1831) .

IV. Busonovi žáci a současníci
Paní Enomoto Seifu (1731–1814), Hajano Hadžin (1677–1742), Hori Bakusui (Ikedaja Heizaburó, 1718–1783), Inoue Širó (Masaharu) (1742-1812), Jamamoto Inan (1736–1795) Jokoi Jajú (1702–1783), Jošida Rjúsui (asi 1691–1758), Jošiwake Tairo (+1778), Kaja Širao (1738–1791), Kató Kjótai (1732–1792), Kurojanagi Šóha (1727–1771), Macumura Gošun (Gekkei) (1752–1811), Miura Čora (1729–1780), Nacume Seibi (1749–1816), paní Tagami Kikuša (1753–1826), Takai Kitó (1741–1789) Takakuwa Rankó (1726–1798), Takebe Sóčó (1761-1814)). Tan Taigi (1709–1771),

V.  Pětatřicet moderních mistrů haiku (19. – 20. století)
Akutagawa Rjúnosuke (1892–1927), Hašimoto Takako (Jamatani Tama, 1899–1963), Hošino Tacuko (1903–1984), Hošino Cubaki (1930 – ), Iida Dakocu (1885–1962), Iida Rjúta (1920–2007), Išida Hakjó (1913–1969), Išihara Jacuka (1919–1998), Jamaguči Seiši (1901–1994), Jošino Jošiko (1915 – ), Kacura (Niwa) Nobuko (1914 – 2004), Kató Šúson (Takeo, 1905–1993), Kawabata Bóša (1897–1941), Kawahigaši Hekigotó (1873–1937), Kubota Mantaró (1889-1963), Masaoka Šiki (1867 – 1902), Majuzumi Madoka (1965– ), Micuhaši Takadžo (1899-1972), Mizuhara Šúóši (1892–1981), Murakami Kidžó (1865–1938), Nacume Sóseki (1867–1916), Nagai Kafú (1879–1959), Nakamura Kusatao (1901–1983), Nakamura Teidžo (1900–1988), Ogiwara Seisensui (Tókiči, 1884–1976), Ozaki Hósai (1885–1926), Saitó Sanki (1900–1962), Sugita Hisadžo (1890–1946), Takahama Kjoši (1874–1959), Takano Sudžú (1893–1976), Takešita Šizunodžo (1887–1951), Taneda Santóka (Šóiči, 1882–1940), Tomita Takuja (1979– ), Kaneko Tóta (1919–), Uda Kijoko (1935–   ).

VI. Od počátku japonské poezie k sedmnáctislabičné básni haiku (Denisa Vostrá a Antonín Líman)
Bibliografické poznámky
Rejstřík autorů haiga (Robin Heřman)

Doporučujeme další knihy Antonína Límana:
Krajina japonské duše
Mezi nebem a zemí
Věčný polštář z trávy
Kouzlo šerosvitu
Paměť století Ibuse Masudži

The post Chrám plný květů, tichá knížka haiku pro občasné začtení v bravurním překladu Antonína Límana first appeared on Čítárny.

V knize Arctic Dreams od Berryho Lopeze se píše, že od roku 1769 do roku 1868 zpeněžila Hudson Bay Company na londýnských akcích 4 milióny bobřích kožešin, milión lišek a milión rysů, jeden a půl miliónů minků. A to vůbec nejsou přesná čísla zvířat, které trapeři a lovci skutečně vyvraždili ne kvůli vlastnímu přežití, ale jen kvůli kůžím a dolarům.

Nadnárodní společnost Hudson’s Bay Company byla totiž založena již v roce 1699 kvůli obchodu s bobřími kožešinami a až do poloviny 19. století byla největší ekonomickou velmocí Kanady.
Během vrcholu „bobří horečky“, zvláště po zavedení průmyslových ocelových pastí a před poklesem poptávky, která stlačila cenu bobřích kůží o 80 %, si lovec bobrů mohl přijít na výdělek 32krát vyšší než plat dělníka na farmě. Díky tomu bylo ve 20. letech 20.století dosti detailně prozkoumáno povodí každé řeky mezi Vancouverem a Santa Fe. Ještě ve 40. letech 20.století, po úpadku cen, bylo každoročně zabito na půl milionu bobrů.
Málokdo dnes už ví, že dnešní kapitál nadnárodní společnosti Hudson Bay Company je založený na neuvěřitelném holocaustu zvířat i původního indiánského obyvatelstva.

Ve filmu Poslední traper vkládá režisér Nicolas Vanier (Bella a Sebastián, 2013, 2016) do úst svému idealizovanému hrdinovi větu:
“My trapeři se staráme o rovnováhu v přírodě, bez nás by tady byl za chvíli jen chaos.”
Větší nedomyšlenost nebo spíš stupiditu málokdy člověk slyší.

Fotografie z roku 1888. Tisíce lebek bisonů po masovém vybíjení v prériích Spojených států. Umírali nejen zvířata, ale i původní obyvatelstvo na hladomor.

Na červeném seznamu ohrožených druhů IUCN z června 2012 je celkem 63 837 druhů, z toho 19 817 je bezprostředně ohroženo vyhynutím díky lidské činnosti.

Čechokanaďan a japanolog Antonín Líman v knize Mezi nebem a zemí píše: “Doletěli jsme na Měsíc, ale řeči vlčího bratra nerozumíme.”
Je to přesně tak. Hledíme do dálek vesmíru a nerozumíme mu, protože nechápeme, co se děje těsné vedle nás. Nejen, že dodnes nechápeme podstatu života, ale neznáme ani podstatu vesmíru, nevíme co je pár kilometrů pod hladinou moře. Víme o životě na této planetě tak málo a přesto ho bezohledně devastujeme. Stejně jako v dávné historii se navzájem vraždíme s lidskou krutostí, jakou zvířata neznají a zároveň bez ostychu zabijeme všechno živé kolem nás, protože to považujeme za podřadné. Jak mi říkával otec.
“Zašlápnout brouka umí každý blbec, ale vytvořit a oživit ho neumí nikdo.”

Velký paradox dnešní doby ale vidím ve stupiditě školských systémů. Děti si připravuji elaboráty jak chránit pralesy, jak čelit globálnímu oteplování po celém světě, ale když vyjdou ze školní budovy nepoznají sýkorku, neznají stromy ani rostliny.

Příběh Farleyeho Mowaka v knize Never cry Wolf, kterou vydal v roce 1963, je i na svou dobu mimořádně zajímavý.
Popisuje v ní svoji cestu, která začala prací pro kanadskou vládu. Jel na sever s puškou a výbušninami aby zabíjel vlky. Předtím ho však podvědomě napadlo, aby se o vlcích něco dozvěděl. Malé vnuknutí mu mění celý život. Táboří na jednom místě a dlouho pozoruje vlčí doupě s mláďaty. Po moha týdnech pušku i výbušniny zakopal, vrací se zpět bez jediného mrtvého vlka. Zástupcům vlády sděluje, že tuto práci dělat nebude a napsal svou slavnou knihu, která otevřela oči miliónům lidí.

Od dětství si myslím, že zbytečné vraždění zvířat je hodno lidí duševně chorých či nedovzdělaných.
I když známe drastické důsledky zabíjení zvířat, přesto se této pudové závislosti nedokážeme či nechceme zbavit. Bude to asi tím, že ve své většině nejednáme podle vlastního vědomí, ale dobrovolně se necháváme ovlivňovat konstrukcí myšlení někoho jiného.

Většina lidí se celý život někomu odevzdává, aby za ně rozhodoval.
Učitelem počínaje, právníky, politiky a doktory konče. Pod vlivem cizích myšlenek pak někteří z nás jednají jak rozumu zbaven. Většině se takové chování může jevit jako normální. I války lidí či zabíjení zvířat. Jenže za vraždění kolem nás není odpovědna anonymní společnost, ale každý z nás, který na podobnou hru přistoupil až už z jakýkoliv důvodů. Třeba naprosto nesmyslnou podporou humanitárního bombardování.

Je třeba si uvědomit, že zodpovědnost, vycházející z našeho vědomí, je jediná možná zodpovědnost, kterou máme.
Pokud to pochopíme, pokud se obrátíme do svého vědomí a budeme mu naslouchat, pak velmi jasně porozumíme, proč i zabíjení je naprosto zbytečné a proč se můžeme bez něho obejít.

Foto:  Instalace v “Museum of Algonquin Provincial Park“, Kanada

Nejstarší registrovaná obchodní společnost v anglicky mluvícím světě, The Hudson’s Bay Company (založena 2. května 1670), byla v Kanadě v roce 2025 v likvidaci. Skončily všechny (96) obchody.

The post Nadnárodní společnost Hudson Bay, zabíjení zvířat a sebedestrukce společnosti v několika knihách i filmech first appeared on Čítárny.