Říkáte Antonín Líman? Kdo by neznal jeho překlady japonských haiků! Zážitek. Jenže tentokrát sestavil Antonín Líman (*7. 4. 1932 – †2. 5. 2018) velmi zajímavou knihu 13 esejů o japonských filmech a jejich tvůrcích. A to doslova, protože nejde o žádné dějiny japonské kinematografie, ani o filmovou teorii, ale opravdu o velmi zajímavé pohledy člověka, kterému japonská kultura přirostla k srdci.
Kniha “Mistři japonského filmu” obsahuje 13 esejů věnovaných především klasikám zlaté éry japonského filmu (konec 40. až 80. léta).
Každá esej se zaměřuje na jeden film (nebo více u některých režisérů), analyzuje ho v kulturním, literárním a historickém kontextu (vazby na literaturu, kabuki/nó, šintoismus, rodinné tradice, bušidó apod.).
Líman často porovnává s západní kulturou a zdůrazňuje specifika japonské estetiky.
Akira Kurosawa / Rašómon (Rashōmon, 1950)
Novátorské zkoumání relativity pravdy skrz čtyři protichůdné verze téhož incidentu (adaptace Akutagawy). Esej často nazýván „Marnost hledání pravdy“ – o nepoznatelnosti reality.
Akira Kurosawa / Sedm samurajů (Shichinin no samurai, 1954)
Epické dobrodružství o samurajích chránících vesnici. Nejdelší esej. Srovnání se Sedmi statečnými, analýza bušidó, samurajské kultury a inspirace westerny.
Akira Kurosawa / Žít (Ikiru, 1952)
Humanistické drama o úředníkovi s rakovinou, který hledá smysl života stavbou hřiště. Morální étos, inspirace Dostojevským, „krásná smrt“.
Kon Ičikawa / Ohně na planinách (Nobi / Fires on the Plain, 1959)
Anti-válečné drama o japonských vojácích na Filipínách (kanibalismus, zoufalství, nesmyslnost války). Adaptace Óoky.
Kon Ičikawa / Sestry Makiokovy (Sasame-yuki, 1983)
Adaptace Tanizakiho románu o úpadku tradiční japonské rodiny pod západním vlivem.
Kendži Mizoguči / Povídky o bledé luně po dešti (Ugetsu monogatari, 1953)
Duchovní příběhy o touze, iluzi a válce (mytologický kontext). „Ženský pohled“ – role žen v japonské společnosti.
Kendži Mizoguči / Správce Sanšó (Sanshō Dayū, 1954)
Historické drama o otroctví, lidskosti a mateřské fixaci (legenda, absence oidipovského komplexu).
Jasudžiró Ozu / Příběh z Tokia (Tokyo monogatari / Tokyo Story, 1953)
Klasické rodinné drama o mezigeneračním konfliktu a úpadku tradic. Typické „pillow shots“ a statický styl.
Jasudžiró Ozu / Pozdní jaro (Ban shun / Late Spring, 1949)
Rodinné vztahy, manželství dcery a tradiční hodnoty.
Jasudžiró Ozu / Traviny v proudu (Ukigusa / Floating Weeds, 1959)
Remake o kočovném divadelním souboru, čas a rodina.
Hiroši Tešigahara / Písečná žena (Suna no onna / Woman in the Dunes, 1964)
Existenciální thriller podle Kóbó Abeho o entomologovi uvězněném v písečné jámě.
Masahiro Šinoda / Sebevražda milenců v Amidžimě (Shinjū: Ten no Amijima / Double Suicide, 1969)
Avantgardní adaptace bunraku (loutkového divadla) o tragické lásce.
Šóhei Imamura / Balada o Narajamě (Narayama bushikō / The Ballad of Narayama, 1983)
Drsná adaptace o vesnické tradici opouštění starých lidí na hoře (úcta k tradicím vs. krutost).
Kniha končí dodatkem „Nedávné trendy v japonském filmu“, kde Líman kriticky reflektuje moderní trendy (násilí, sexualita, odklon od tradic) u režisérů jako Miike, Sono apod., ale s nadějí v některých humanistických dílech (např. Průvodce / Departures).
Texty v knize jsou doplněny ilustračními fotografiemi a jsou zde i odkazy na zajímavou literaturu k dalšímu studiu.
Rozhodně stojí za přečtení.
Japonské filmy na youtube >>
Antonín Líman | Mistři japonského filmu | Paseka, 2012
Ukázka z filmu Sny (Dreams) Akira Kurosawy, část o malíří van Goghovi
Antonín Václav Líman (7. 4. 1932, Stará Boleslav – 2. 5. 2018, Vancouver)
byl přední český japanolog, překladatel z japonštiny, literární a filmový historik a vysokoškolský učitel.Vyrostl ve Staré Boleslavi. Kvůli rodinnému původu se ke studiu dostal až poměrně pozdě. Na Filozofické fakultě UK absolvoval japanistiku (spolu s anglistikou) v roce 1965. Následně získal výzkumný pobyt na tokijské univerzitě Waseda.
Vyučoval také na japonské Otemae University a na University of British Columbia ve Vancouveru.
Po roce 1989 se vracel do Prahy a přednášel na Ústavu Dálného východu FF UK, kde pomáhal znovu rozvíjet obor.
Věnoval se především moderní japonské literatuře a filmu, o nichž napsal řadu odborných studií.
Do češtiny přeložil mimo jiné celou klasickou antologii Manjóšú (jeden z mála úplných překladů na světě), výběry haiku, Bašóa, Kawabatu, Tanizakiho i Masudžiho Ibuseho.
Za překlad dvou Ibuseových novel získal v roce 2008 Cenu Josefa Jungmanna.
K jeho vlastním knihám patří například Krajiny japonské duše, Paměť století: Ibuse Masudži, Kouzlo šerosvitu, Mistři japonského filmu a vzpomínkové texty Věčný polštář z trávy a Tři země, tři domovy.
Spolupracoval též s Josefem Škvoreckým na tématu japonské kinematografie.
