Čínské písmo a jeho vznik čínští vědci spojují se symboly, jaké lze spatřit na keramice z nejstarších vykopávek, například z neolitické vesnice Banpo z let 4800–4200 př. n. l. nebo pozdějších vykopávek v Lingyanghe, Qianzhai aj.

Tyto symboly bezesporu znaky písma připomínají, některé jsou s nimi přímo totožné. Jejich původní význam a funkce však nejsou známy. Pravděpodobně šlo pouze o symboly identifikační, informující o výrobci nebo vlastníkovi předmětu. Byly používány ještě dlouho po vynálezu písma, z čehož lze usuzovat, že tvořily zvláštní, na písmu nezávislý systém.

Podle čínských učenců (například Qiu Xigui) byl proces vzniku písma pozvolný a trval delší dobu.
V tomto procesu vidí řadu etap. Jako první vznikaly piktogramy jejichž vzhled tvořil ikonu určitého předmětu.
Obtížnější měl být vývoj znaků vyjadřujících abstraktní významy.
Čistě konvenční jsou znaky, jejichž vzhled nenaznačuje ani výslovnost, ani význam.
Cestu ke vzniku písma měly otevřít tzv. vypůjčené znaky,které se použily pro zápis homofoního výrazu, přičemž nový význam byl naznačen dodatečně přidaným znakem (klasifikátorem).

Čínské písmo a jeho vznik poněkud jinak popisuje americký sinolog William Boltz.
Piktogramy Boltz nepovažuje za znaky písma, nýbrž jen za mnemotechnické pomůcky.
Rozhodující pro vznik písma se podle něho stala tzv. zodiografická vývojová etapa, kdy došlo ke změně funkce piktogramu, který místo předmětu začal ukazovat jeho název, tedy slovo.
William Boltz se domnívá, že vznik písma byl vynálezem, tedy krátkodobým procesem.
Doba vzniku písma bývá stanovena různě, od r. 4000 př. n. l. přes polovinu 3. tisíciletí. W. Boltz však soudí, že písmo bylo vynalezeno až v polovině 2. tisíciletí př. n. l., v raném období dynastie Shang.
Nejstarší zachované zápisy pocházejí z 13. století př. n. l.
Čínské písmo na těchto památkách je poměrně vyvinuté, což svědčí o delším vývojovém období.

Čínské písmo, nejstarší knihy

Věštebné nápisy na kostech a želvích krunýřích (甲骨文, jiǎgǔwén)
→ dynastie Šang (přibližně 1250–1050 př. n. l.)
→ nejstarší dochované souvislé texty v čínštině vůbec
→ krátké věštební formule, otázky králů na předky a bohy (např. o počasí, válkách, úrodě, nemocech)
→ nejsou to ještě „literární“ díla v moderním pojetí, ale jde o nejstarší písemný čínský jazyk

První skutečná literární díla (poezie a klasické texty)

Kniha písní (詩經, Shījīng)

tradičně datována 11.–7. století př. n. l. (nejstarší části z rané dynastie Čou)
nejstarší dochovaná sbírka čínské poezie (~305 básní)
obsahuje lidové písně, dvorní ódy, hymny, milostnou lyriku i obřadní texty
považována za nejstarší literární památku v užším slova smyslu
Konfucius ji údajně uspořádal a velmi si jí cenil
(viz titulní fotografie)

Kniha proměn (易經, Yìjīng / I Ching)

nejstarší vrstva (hexagramy + krátké věty) pravděpodobně 10.–9. století př. n. l.
původně věštební manuál, později hluboký filozofický text
nejstarší části jsou starší než většina Shījīng, ale forma je velmi stručná

Kniha dokumentů / Kniha dějin (書經, Shūjīng / Shangshu)

nejstarší autentické části z 11.–10. století př. n. l. (dynastie Čou)
politické proklamace, řeči králů, dekrety
velmi archaický jazyk

V knize dokumentů se nachází Jin Teng (金滕, česky často Okovaná truhlice nebo Zlatá truhlice)
Je považována za nejstarší ucelenou čínskou povídku v klasické čínské literatuře.

Krátký děj povídky Jin Teng
Král Čcheng (syn vévody z Čou) vážně onemocní.
Jeho strýc, vévoda z Čou (Čou-kung Tan), se modlí k předkům a nabízí vlastní život místo krále – připraví obětní text na kovové tabulce (nebo hedvábí) a uloží ho do okované truhlice (金滕 = kovová/zlatá truhlice).
Král se uzdraví.
Později, když vévoda z Čou čelí pomluvám a nedůvěře, objeví se truhlice s tímto textem → ukáže se jeho oběť a loajalita → pomluvy ustanou.

Text je velmi stručný (jen několik set znaků), ale má jasnou dějovou linii, postavy, konflikt (nemoc + pomluvy), vyvrcholení (objev truhlice) a morální pointu (loajalita a oběť).
Proto ho čínští literární historici (a i české sinologické přehledy) označují za první ucelenou povídku v čínské literatuře.
Má narativní strukturu (začátek – střed – konec), což předchází pozdější fikci o tisíce let.

LIteratura:
Úvod do dějin čínského písemnictví a dějin / Zbigniew Slupski, Olga Lomová / UK Praha 2006

The post Čínské písmo. Jeho počátky a první literární čínské texty first appeared on Čítárny.

Kněz a myslitel Francescco Petrarca  (1304-1374) nazývá Sonety Lauře Zpěvníkem – Canzoniere nebo taky Rerum Vulgarium Fragmenta – zlomky, protože své verše často přepisoval a měnil. Celkem je ve Zpěvníku 366 sonetů z velké části milostných, jen 30 z nich má jiný obsah.
Petrarca zde navazuje na Dantův sonet, který však částečně precizuje. Všeobecně se uznává, že dílo bylo ovlivněno velkou láskou Petrarky, Laurou.

Jedno z nejznámějších středověkých děl, Sonety Lauře, má dvě části.
První je psána za Lauřina života  a druhá část po její smrti. Za přelom je považován sonet CCLXVII, kde se poprvé objevuje Lauřina smrt a která odděluje i způsob nazírání na lásku, život, smrt. Jakoby sonet nepřímo odděloval Petrarcovo mládí a zralý věk. Každopádně v celém díle cítíme jeho touhu po poznání a hlavně sebepoznání, čímž se velmi odlišuje od jiných autorů své doby. S tím souvisí i jeho celoživotní aktivní studium a objevování starých spisů např. Varrona, Plinia, Livia, Cicerona, které mu získalo ve své době neuvěřitelný věhlas.

O Lauře ale víme jen to, co o ní napsal sám.
Setkali se poprvé 6. dubna 1327 na ranní mši v kostele Santa Chiara v Avignonu. Tam poprvé uviděl plavovlásku s tmavýma očima, která později zemřela během epidemie cholery roku 1348. Její celé jméno neznáme a vůbec není jisté, zda všechno nebyla jen básnická představivost, jakási Petrarcova Femme fatale.

Je zajímavé, že v sonetech se její jméno skoro neobjevuje. Možná se Petrarca obával projevit své city konkrétně, protože byl kněz nebo proto, že Laura byla vdaná. Místo jejího jména používá synonymum jako vánek – a l’aura nebo vavřín – lauro, vavřinový věnec – l´aura. To naznačuje, že Laura mohla být jen vysněný symbol jeho nezměrné básnické imaginace, symbol propojení touhy, lásky pozemské s osobní touhou po literární dokonalosti, což dokazuje Petrarcovu snahu o přesné vyjádření myšlenek, který zasazoval do dokonalého uměleckého sonetu.

Přesto je zřejmé, že verše jsou psané někým, kdo je skutečně hluboce zamilován a jemuž nebylo dáno svou touhu naplnit. Zbožštění Lauřiny krásy je proto i na dnešní dobu mimořádné citlivé a působivé.

Naprostá většina díla Petrarky je psána latinsky. Například známá jsou jeho díla Africa, Bucolica, De contemptu mundi, Epistulae, v nichž se projevuje jako zakladatel zdokonovatel literárních forem jako je epos, životopis, dopis, dialog. Psal ovšem také v hovorové toskánštině tzv. volgare.
Je zajímavé, že tento lidovější projev osobně neuznával, dokonce chtěl dílo takto napsané zničit, ale na straně druhé se právě díky tomuto stylu stal nespírně populární. Vždyt jeho básnická korunovace na římském Kapitolu na Velikonoční neděli roku 1341 byla velkou událostí. Tisíce lidí přihlíželo, jak byl Petrarcovi v rudém plášti od krále Roberta Neapolského vkládán na hlavu vavřínový věnec.
Událost ne nepodobná starým římským republikánským časům, které Petrarca musel zbožňovat, o čemž svědčí i fakt, že propagoval Colu di Rienzo (1313 – 1354), významného a pronásledovaného politika a jeho ideu sjednocení Itálie, ale nikoliv jako monarchii, ale jako republiku. Na svou dobu nepřijatelná myšlenka nakonec stála Colu di Rienzo život, když byl na ulici ubodán davem.

Doporučujeme:
F. Petrarca, Zpěvník, Československý spisovatel, Praha 1979, str. 23, 62, 126, 128, 134. Přeložil Jaroslav Pokorný.
V. Renč, Překladatelův doslov, in: F. Petrarca, Kanzony pro Lauru, Mladá fronta, Praha 1969, str. 135-144.
V. Renč, Závěrečná poznámka, in: F. Petrarca, Sto sonetů Lauře, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965, str. 135-138.

Ukázky ze Zpěvníku Sonety Lauře…

1
Poslání k čtenářům, v němž se kajícně vyznává z marnosti své lásky.

Vy, kdo v mých verších zaslechnete chvění
těch vzdechů, jež mé srdce sytívaly
v čas mladosti, jen k bludu lásky zralý,
kdy byl jsem někým, jehož více není –

snad za svůj sloh, v němž jásot v pláč se mění
a marné naděje zas v marné žaly,
alespoň u těch, kdo jsou lásky znalí,
milosti dojdu, ne-li odpuštění.

Však vidím dnes, jak lidem pro posměch
jsem dlouho býval; proto bez ustání
sám za sebe se tajně hanbívám.

Je hanba plodem bláhovostí těch;
a pokání a jasné rozpoznání:
je krátkým snem, co zde se líbí nám.

2
Mnohokrát odolával nástrahám boha lásky, nástraze poslední se neubránil.

Aby svou sladkou pomstou rázem smyl
a ztrestal tisícerý neúspěch,
bůh lásky s lukem napjatým jak špeh
vyčíhal tajně vhodných míst a chvil.

Ač dávno jsem se ctností obrnil
a zrak i srdce před útoky střeh,
přec úder zhoubný znenadání šleh
tam, kde dřív každý šíp se ulomil.

I zmatena tím náhlým útokem,
nevzchopila se zavčas moje síla,
buď aby sáhla k osvědčené zbrani,

či na neschůdném srázu vysokém
mě před zlým bohem opatrně skryla.
Dnes, kdy mě bránit chce, už neubrání.

6.
Nemohla být ani stvořena z prvků pozemských…

Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly,
na ty dva copy kadeřavých vlasů?
Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů
ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?

Odkud ty perly, z kterých letmo střílí
ta cudná slova tlumeného hlasu?
Odkud má tolik nebeského jasu
a božských krás pro mramor čela bílý?

Od kterých kůrů, z kterých kruhů ráje
ten zpěvný hlas, jenž trápí mě a tráví,
že snad mě stráví za nedlouhý čas?

Kterého slunce záře vrozena je
těm očím, v nichž můj bol i mír můj pravý
a z nichž mě žehnou plameny a mráz?

7.
… jen v nebi může být takové krásy vzor.

Z kterého nebe, z které ideje
příroda tvůrčí vzor svůj vyhlédla si
pro tuto tvář, jíž zde říci asi,
co umí tam, kde všechno krásné je?

Která to víla, nymfa z ručeje
po vánku spouští zlatohebké vlasy?
Kdy srdci dán takový poklad spásy?
A právě to jen zkázou pro mne je.

Hledají marně božskou krásu ti,
kdo její oči nezřeli a v nich
líbezný šleh i pohled bez hnutí.

Neznají lásky krutý pád a zdvih,
kdo nevědí, jak sladká vzdechnutí,
jak sladkou řeč má, jaký sladký smích.

The post Sonety Lauře a Francescco Petrarca. Kdo byl středověký génius? first appeared on Čítárny.

Dostojevskij byl také tématem rozhovoru ministerského úředníčka Kopáče s tzv. historikem Martinem P. Putnou v toxickém DenikuN. Rozhovor je zřetelně naplněn nenávistí a zvráceným pohledem na historii. Přesto, že názory Putny jsou většině putna, rád bych ocitoval pár řádků z článku ze dne 10. listopadu 2021, který je ale zamčený. Obraz pseudointelektuální scény tak nabývá jasné ideologické kontury.

Kopáč: Má smysl ta letošní výročí připomínat?
Putna: Připomínat určitě, ale asi tak, jako se připomíná vstup Rudé armády do Československa v roce 1945.
…
Kopáč: Co je na Dostojevském tak negativního?
Putna: Je to s ním stejně dvojznačné jako se vstupem sovětských vojsk do protektorátu v pětačtyřicátém. Ukončila sice jednu okupaci, ale zahájila okupaci jinou: místo nacismu komunismus. Dostojevskij vytvořil některá díla, která jsou fantastická a dají se dodnes číst, zároveň je ale osobností toxickou, plnou nenávisti a zlých ideologií.
Kopáč: Konkrétně?
Putna: Konkrétně jde o velkoruské mesiášství, antisemitismus, explicitní pohrdání.

Dostojevskij by se nějakým Putnou asi nezaobíral, ale možná by mu připomněl prvního ruského “zahraničního” agenta Herzena, který prosazoval názor, že je škoda být Rusem.
Dostojevskij by proto možná jen poznamenal, že: Putna se s nenávistí sice nenarodil, ale dokonale si ji osvojil svým naprosto stupidním postojem k životu a pocitem méněcennosti. Podobně jako zmíněný Herzen, pak vnímá realitu jen pod jedním správným úhlem, který určuje státní propaganda.

Pokud tedy Putna říká něco jako “dvě století s toxickým spisovatelem,” pak se nabízí myšlenková paralela dvě desetiletí s toxickým pseudohistorikem.

Samozřejmě není sám při zpochybňování role Rudé armády při osvobozování Československa od německého a nacistického Protektorátu.
Podobné historické zpochybňování nám předvedl např. další proamerický profesor Klvaňa, na New York University, který tvrdil v podstatě to samé co Putna:

“Říkat obsazení Československa Rudou armádou v květnu 1945 osvobození, vyžaduje zavřít oči nad tím, co se dělo v následujících třech letech: posílení komunistů, podrývání demokracie a nakonec puč nastolující totalitu.
Nešlo podle mě o žádné osvobození. Rudá armáda Československo dobyla. Jeden totalitní režim byl v krátké době nahrazen jiným.”
Více>>

Klvaňa ale nějak opomněl, že po osvobození ČSR Rudá armáda z československého území odešla. Celá! Komunistické převzetí moci, po demokratických volbách, proběhlo až v roce 1948.

The post Dostojevskij byl jednoznačně génius a je nám putna, co si myslí Putna first appeared on Čítárny.

Incunabule (prvotisk) jsou nejstarší tištěné knihy a definují se jako knihy vytištěná před r. 1500 nebo přesněji do konce roku 1500. Vlastní pojem incunabula, inkunábule je odvozen z lat. slova cunabula=kolébka, (Knihy, které se nově zrodily na svět). Takto tištěná kniha byla vyrobená pomocí pohyblivých liter. Zajímavé je, že zpočátku se projevovala snaha napodobit písmem, výzdobou a úpravou dobovou rukopisnou knihu.

Za objevitele knihtisku pro evropský svět se obecně považuje Johannes Gutenberg, který roku 1455 vytiskl v Mohuči tzv. 42-řádkovou Bibli.

Za kolébku českého knihtisku se považuje Plzeň.
V té době to bylo bohaté obchodní město s velmi čilým obchodním stykem s bohatým Norinberkem a hlavně bylo sídlem pražské kapituly, důležitým orgánem katolické církve. To byl zřejmě důvod, proč se tady objevila i první tiskařská dílna. Ta tiskla známa arcibiskupská Statuta Arnošta z Pardubic (Statuta provinicialia Arnesti) z roku 1476.

Je Trojánská kronika (Guidona de Columna) nejstarší kniha v Česku?
Obecně se tvrdí, že roku 1468 byla vytištěna slavná Kronika trojánská. Dodnes ale není na datum vzniku jednotný názor. Roku 1476 totiž v plzeňské impresi vyšla první tištěná kniha na našem území. Statuta biskupa Arnošta z Pardubic. Je ale prokazatelně starší než Trojánská kronika, překlad oblíbeného rytířského románu Guida de Columna, již bylo prvenství dlouho přisuzováno. Rozborem písma a srovnáním obou textů však vyšlo najevo, že rok 1468 uvedený v kronice Trojánské je datem převzatým z rukopisné předlohy.

Každopádně je Trojánská kronika nejslavnější. V knize je popsán příběh o Trojské válce plus některé další řecké báje. V té době to byl jeden z prvních bestsellerů v Evropě. které se hojně překládal do mnoha jazyků. Jedná se o překlad latinského díla Historia Troiana jež sepsal roku 1287 Quidon de Column. Druhého vydání v Česku se Kronika trojánská dočkala roku 1488 kdy vyšla v Praze. Dnes jsou dochovány tři výtisky.

Trojánská kronika – detail – Úvodní iniciála “I” byla domalována dodatečně rukou.

Při sazbě Trojánské kroniky byla použita česká bastarda. Je to písmo lomené, upravené pro český jazyk a značně zaoblené. Staří čeští tiskaři 16. století používali k sazbě českých textů jen písma lomená (gotická), připomínající tehdejší písmo rukopisné (švabach). Při renesanci antické kultury se rozšířilo o použití antikvových písem, a to především pro latinské texty. Latina byla tehdy mezinárodním jazykem církevním a diplomatickým. České texty se však v té době stále ještě velmi podobaly textům sázeným německy, protože používali stejná lomená písma.Lomená písma se v češtině udržela až do začátku 19. století a byla vytlačena latinskými, antikvovými písmy pod vlivem národně obrozeneckého hnutí.

První tiskaři byli vesměs anonymní a neznáme ani názvy prvních tiskařských dílen.
Díky katolickému vnímaní světa byl zpočátku knihtisk považován za dílo ďáblovo, mimo jiné i pro používání černé bervy, sazí, olova a cínu. Často se novému řemeslu říkalo černé. Nicméně to neplatilo pro vysoké církevní hodnostáře, kteří tištění knih zpočátku tajně podporovali, neboť v tom viděli i velmi dobrý způsob zbohatnutí. Víme ale, že kolem roku 1490 se na rohu dnešních plzeňských ulic Bedřicha Smetany a Petra Bezruče objevuje dílna Mikuláš Bakalář Štětina, prvního známého českého tiskaře.
{youtube}9xV-WjR0ZNs{/youtube}
První prvotisky v Čechách a na Moravě
V Čechách té doby vznikaly především české knihy, roku 1479 vyšel v Praze Nový zákon, 1488 tzv. Pražská bible. na Moravě zejména knihy v latině.
Na Moravě vznikla první tiskárna v Brně v roce 1486 pod vedením Konráda Stahela a Matyáše Preinleina.

Největší sbírku inkunábulí (téměř 20 000 exemplářů) schraňuje dnes Bavorská státní knihovna v Mnichově, dále British Library v Londýně, Bibliothèque nationale v Paříži (přes 12 000) a Vatikánská knihovna v Římě (8 000).
V Česku se největší sbírka (230 inkunábulí) nachází na státním zámku Kynžvart v okresu Cheb.

Titulní foto: Book of Hours od Pierra le Rouge. Rok 1491.

Výběr knih o těchto tiscích:
Knihopis československých tisků I. Prvotisky. Praha 1925
Šimáková – Vrchotka, Katalog prvotisků Knihovny Národního muzea v Praze. Praha 2001
Z. Tobolka, Český slovník bibliografický I. České prvotisky. Praha 1910
E. Urbánková, Knihopis českých a slovenských tisků I. Dodatky. Prvotisky. Praha 1994

The post Incunabule, nejstarší tištěné knihy a slavná Trojánská kronika first appeared on Čítárny.

Historik, literární kritik, publicista a snad i básník Vladimír Novotný je autorem nejméně tří desítek knižních publikací a již od roku 2002 šéfredaktorem regionálního měsíčníku Plž – Plzeňský literární život. Po ukončení vysokoškolské dráhy se ovšem víc než bohemistickým studiím věnuje memoáristice a sepisování deníků. Vystihly už mnohé, chystá se pod názvem Řádečky už čtvrtý svazek a hned dvakrát byly tyto práce navrhovány na Knihu roku.

Vladimíra Novotného, jehož lze vedle Prahy a Plzně zastihnout v Chodouni u Zdic, jsme se zeptali…

Jste – mimo jiné – spoluzakladatelem a šéfredaktorem literárního časopisu. Jeho význam zhodnotí čas, ale co se přesto pokusit o pohled už teď. Nebo zkusme aspoň zaskuhrat.
Novotný: V dějinách literárního časopisectví pokaždé význam a smysl toho či onoho periodika zhodnotí opravdu jedině a pouze čas, ten bývá nejobjektivnějším posuzovatelem. Nicméně bych rád připomněl, že v Plzni ve dvacátých letech minulého věku vycházel časopis Pramen, který zakrátko přesídlil do Prahy (což mnozí Plzeňané nevědí nebo si nechtějí přiznat), pak však zanikl a trvalo to „jen“ čtyřiasedmdesát let, než se dočkal svého nástupce. Totiž literárního měsíčníku s názvem Plž-Plzeňský literární život.
Jiná (též dávno zaniklá) západočeská periodika jako Pěší zóna nebo Spektrum za literární časopis nelze považovat. A skuhrat? Zaskuhrat si? Copak plži skuhrají? Když už v časopise publikovalo skoro půl tisíce autorů neboli přátel Plže?

Dobrá. Tak tedy: Co je na vedení a vytváření západočeského měsíčníku nejtěžší?
Nejtěžší nebyl začátek, to bylo energie a euforie habaděj, nejtěžší bylo „táhnout káru dál“, rok za rokem, a přečkávat deprese, nepřízeň úřadů, narůstající nedostatek peněz, nekulturnost okolí, spory se spolupracovníky…

Jak vidíte podobné časopisy v jiných oblastech státu?
Co to je – podobné? Striktně vzato žádné podobné neexistují! Některé literární časopisy sice vycházejí v regionu, mají však celorepublikové autorské okruhy, zatímco Plž je zaměřen na region, je tribunou výlučně západočeské literární tvorby. Dokonce i včetně Karlovarska. Má sice samostatnou rubriku určenou pro „hosty“, ale to jsou opravdoví autorští návštěvníci: ostatní přispěvatelé jsou Západočeši nebo tvůrci s regionem spjatí. Bydlištěm, povoláním, studiem… Navíc periodik z regionu ubývá: severočeská Pandora a středomoravské Psí víno nyní vycházejí v Praze.

Což může být matoucí!
Někde je to na hraně: kupříkladu ostravský Protimluv je kulturní čtvrtletník, nikoli literární časopis.

Takže jste vlastně jediní?
Rozhodně by se měl nějaký další či jiný Plž objevit i v jiném regionu. Namátkou na Ostravsku je talentovaných literátů dostatek: mohl by tam začít vycházet Olž. A řadu let už vycházet mohl.

Třeba si to přečtou a pokusí se o to. Dokázal byste však odhadnout, jak se může literární život v Čechách, na Moravě a v literárních časopisech vyvíjet v příštích deseti, patnácti letech?
Víc bych si troufl odhadnout vývoj literární tvorby, proměny poetiky, estetické zvraty – to lze z literárního dějepisectví do určité míry a s nemalým rizikem odvodit. Leč odhadovat literární život v Čechách dovedou snad toliko literární Pýthie, a ty se, jak známo, vyjadřují záměrně nesrozumitelně.
Zdá se, že pšenka nepokvete tradičním literárním seskupením jako rozbředlé Obci spisovatelů nebo svou tvář (ne)hledající Asociaci spisovatelů. Už před mnoha lety se tvrdilo, že by měl vycházet puncovaný literární měsíčník, jímž byl kdysi Plamen, zvláště za redigování zesnulého Karla Kostrouna: všichni s tím souhlasili, ale nikdo se toho nechce ujmout.
Odpověď vyznívá asi dost banálně: bude čím dál víc přibývat e-literatury. Tudíž i e-literárního života. Ergo i e-literární kultury. Už teď jsou dobré e-literární časopisy, například léta už vycházející Dobrá adresa. Žel i řada špatných.

A proč je, propána, tak málo skutečných kritiků? A nebude jich ještě méně? Je těžké být kritikem? Kde jsou úskalí?
Především: jak vypadá „skutečný kritik“? Dá se to poznat, do jaké míry je skutečný a do jaké míry není skutečný? Kritici se (s nadsázkou řečeno) dělí na dva tábory: akademičtí vědátoři, kteří všemu rozumějí, jen literatuře jako kdyby často nikoli, a užvanění novináři publicisté, kteří kolikrát nerozumějí zhola ničemu a literatuře už vůbec nikoli. Málo platné, literární kritika je totiž umění, jde o tvůrčí činnost, kritik musí mít dar, jinak není kritik. Možná dar shůry daný, možná vyvzdorovaný. Ale vždy jde o dar, o míru talentu, a dar je vzácná květinka.
Proto je osobitých kritiků opravdu málo a k tomu kráčí o živé bytosti a ty mají všechny právo na omyl. Proč jich však je v českých zemích tak málo a proč kritičky jsou ještě vzácnější zboží, to opravdu vědí pouze zmíněné Pýthie. – Má to však i svůj rub: nenápadně a neznatelně, ale šmahem vymírají čtenáři kritické tvorby.
V literatuře pak její reflexe hyne na úbytě. Přesto míním, že rovněž v současnosti by „skutečný“ kritik měl v prvé řadě dobře znát světovou literaturu, jinak jeho soudy bývají krátkozraké, slaboduché, kolikrát i směšné. Jakou váhu může mít slovo a názor toho, kdo nemá načteno aspoň tisícovky děl hodnotné krásné literatury? Jenže kritikové bohemisté pohříchu bývají odstrašujícími příklady nečtenářů moderní světové tvorby.

A teď trochu žertem: Co je lepší? Číst, psát o tom anebo žít?
Ale číst a potom o tom psát, to je přece život, to může být život s velkým Ž, dokonce to je opravdový život s velikánským Ž. Vždyť tolik jiných věcí ve srovnání s četbou literárního textu a s jeho reflektováním je přitrouble pomíjivých a zejména krátkodechých!
Ale není to ani za mák jednoduché: „žít“ není snadné, umět číst hodnotný text je o poznání těžší a umět o něm napsat v intencích literárního myšlení, to už bývá zatroleně složité. Takový je ale život a literární život o to víc.

The post Proč literárních periodik z regionu rapidně ubývá? Odpovídá bohemista Vladimír Novotný first appeared on Čítárny.