Oldřich Mikulášek. Přemýšlivá a krásně vroucí je jeho poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře. Oldřich Mikulášek (1910 – 1985) byl pan Básník, kterého osud spojil s Brnem, jižní Moravou a vínem.

Velké básníkovo jubileum bylo připomenuto reprezentativním výborem, který představuje „celého Mikuláška“. Nabízí básníkova vrcholná čísla a zároveň chce čtenáři poskytnout i cosi jako „poučení” o více než padesátiletém vývoji tohoto autora.

Ctižádostí antologie je, aby ten, kdo si ji přečte, bezpečně věděl, kdo byl básník Mikulášek a v čem i dnes tkví jeho síla i podmanivost.

Přispívá k tomu též editorův doslov, obrazový doprovod a přehled autorova života. Výbor připravil velmi respektovaný Dr. Jiří Opelík, významný literární historik, editor a přední znalec Mikuláškovy poezie. Ke své edici poznamenává:

„Čas jako nemilosrdný arbitr nepřetržitě prosívá básně vydaných sbírek a ponechává z nich na sítu jen ty – v dané chvíli – největší: permanentně “antologizuje” dílo, a připravuje tak básníky na jejich budoucí, tedy redukovanou, už jen antologickou existenci.
Antologie patří k přirozenému řádu básnictví. Pořadatelé básnických antologií vlastně jen napodobují praktiky času, když rozhodují, co má zůstat na sítu jejich výborů – ať uplatňují jakákoli hlediska, vždycky si myslí, že vybírají jen ty největší kameny. A přece by si měl výběr vždy uchovat práh jisté objektivity, to znamená, že by vždy měla zůstat synekdochou úhrnu nebo aspoň jisté stránky básníkova díla. Aby každý dotčený básník mohl o ní říci: Ano, poznávám se, jsem to vskutku já, kdo jest zde představen.”

https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/47/98/36/ortely_a_milosti.pdf

Výbor z básnického díla Oldřicha Mikuláška…

„Nevidíte-li na obloze obrazu mého letícího ptáka, to proto, že už s horizontem splývá.
A řeku nevidíte-li, to proto, že mi dávno uschly slzy prvního dojetí a možná taky zakrývá ji jíva, ta otloukaná na píšťalku a řeka v píšťalce si zpívá.
Někdy se mi zdá, že všechno, co jsem zahléd´ kdysi, má ve mně k sobě blízko až u srdce je tklivě. Ale já stále hledám dálku, kterou tak cítí v celém těle lučištník s prsty na tětivě a od krve i bez kořisti.
Dřív bych se bál i dýchat, jen aby se mně ruka nezachvěla a rákos byl jak meč, o který se i vítr zakrvácí.
Teď chvím se pouze o svůj cit a bojím se, aby ta čára smrtelně přesná nebyla a skvělá jak čára přes cosi. Protože i v rákosí hnízdívají ptáci.“

Ze sbírky Agogh / Co říká malíř

Vyvolávač

Viděl jsem vyvolavače,
který pravil:
Dámy a pánové, vstupte!
Mluvil jménem červů a žížal,
této bílé a růžové nahoty země:
Kdo vejde k nim,
bude obrán na kost,
obraťte se na ně s důvěrou!
Řekl také: nebude už pláče,
jen ticho povane intimitou míst,
kde kdysi zachvíval se morek,
malými tunely vaší dutosti.
Vstupte!

Ale nikdo se nehlásil.

Tu onen vyvolavač,
trapně lysý,
neboť chloupku ani jedinému
nezželelo se ho —
a hladký k tomu jak řeč člověka,
který vás chce hodit okounům,
pokryl tvář úsměvem:
Což není mezi vámi zoufalce,
jenž by rád umřel?
Jenž by rád zkapl,
opřen lehce o sud?
Co je to život?

Vždyť anděl sotva kýchne,
až k chřípí doletí mu prach,
na který semele vás motor vesmíru;
vždyť v přísných rysech smrti
je krása skoro čirá,
již znají leda husy v klínu táhnoucí
ke špičce Boha nosu. —
A sám se zasmál svému vtipu,
tak nevhodnému v době páření.

Jinak nic.

Tu onen vyvolavač
se rozlítil.
Když začal spílat ženám
grešlí ošoupaných
a mužům umnutců
a slinbab,
a znovu ženám, že se stydí zeď,
když bok svůj o ni otřou,
a znovu mužům,
že jsou kurořitky,
jimž by i blatník v plískanici nasral,
zaplakal někdo v zástupu a křikl:
— On uráží!

A jiný, zřejmě dávno bez jména,
a smutný jako ocas psa,
co ztratil pána,
promluvil tak, že dům se sesouval,
a vždycky přesně o vzlyk:
přátelé opuštěnci,
jsme svázáni jen tkaničkami bot
a ty se ještě někdy zasukují.
Přátelé bot, koktal,
nedejme si šlapat po neštěstí!
Máme jen to a kdopak nám je vezme
laskavě do rukou jak osud?
Tedy kdo,
vy v hrsti?

Jíst, pít a spát
jsou naše dějiny.
A potom vratný pohyb útrob.
A hololezení
vstříc břichům jalovým.
Slyším už kroky, jež nám stejně
zatlačí hlavy pod zem.

* * *
Vyvolavač dávno odešel.
Zástup zapolykal
a bylo to
jako klapot v prázdné, temné sluji,
v uchu Toho,
co je bez viny.

S básní sám

Odněkud slétne sova
Valná schůze ticha
na větvi.

Až se zavře
všechno hebké peří
s jejíma očima
a větev dosáhne mně do spánku,
odlétnou slova.

A v jejich šumu, skoro smrtelném,
zachvěje se chvíle,
kdy báseň sotva dýchá,
plna bázně ze zrození svého.

A ze surových úst.

Rodný kraj / Drahomíru Tůmovi

Co je to rodný kraj? Pár topolů
a dubů a krátký žluví vzlyk
v místech, kde bývali jsme pospolu
a kde byl mladý i ten starý zvyk
ptáti se stále, jestli mne máš ráda
jak tebe já, že hned bych umřel rád.
Ach bože, láska! Zarostla ji tráva
a tesknem sládne i v letním slunci luh,
když vzpomínám a zdravím tě, má Haná,
naposled, krátce (jak žluva), jedenkrát…

Divoké víno

Když začne chřadnout bříza
před mým oknem
– jediné, nač mám se ještě dívat –
divoké víno na protější zídce
pozvolna růžoví
a chví se na omítce,
a zdá se na mě každým listem kývat.
A z prstů listů těch
krev potom denně kane
a víno divoké mně rudne před očima
jakoby na něco stále víc navztekané,
však proč, to nikdo ani já
se nikdy nedoví.
Pak přijdou deště…
A krev divokého vína
s dešťovou vodou začne trpně splývat
v pláč u zdi nářků, dokud hrobový
klid všechny smutné listy nezutíná.
Co ještě –
ptáte se – tam u té zdi?
Jakýsi ptáček, zřejmě zpozdilý,
v řidnoucím listí břízy začne zpívat.
Však o čem, nikdo ani já
se nikdy nedoví.

Staré stříbro

Ještě foukáme do hasnoucích citů.
Kouří se však z nich jenom trochu
jako ze spálenišť.
A saze rozmazaná slzou
je drahá k ústům,
už jen mlčícím.

A je lhostejno,
jestli se zaleskne šedý vlas
na tmavé kdysi skráni,
anebo hřeben stříbrný
zachází trýzní
laskat se s tvou hlavou
a neuslyšet, jak jiskry srší v noc.

Jezy se češou nazad
a proti proudu slepnou
rybím steskem.

Prší tak, že v uších prší.

Prší tak, že v stromech šustí
hedvábíčko, které mužští
slyší v husté chůzi žen –
a ten déšť je neopustí.
Nikdy už je neopustí.
Svět je stále zatažen.
A zataženo je i v duši.

Prší tak, že koni mému
mému grošákovi groše
stříbrem blyští se a zhoustly.
Smutno je mu samotnému.
I mně, když už ze strážního koše
déšť se valí na palubu
a potom i do mých houslí
stéká po smyčci a lubu.

Tehdy

Kdo vymyslel ta dvě strašná slova
– zachovejte klid –
má pravdu! My máme pravdu,
a proto zachováváme klid;
šlape vám někdo po ní?,
zachovávejte klid,
chvějí se vám víčka?,
zachovávejte klid,
kalí se vám zrak?,
zachovávejte klid,
derou se vám slzy do očí?,
zachovávejte klid,
v žilách se vzpouzí vám krev?,
zachovejte klid,
ve žluči tone vám tělo?,
zachovejte klid,
jazyk vám ztěžkl v ústech?,
zachovejte klid,
mrtvého přivezli syna?,
zachovejte klid,
že řítí se vám krov?,
zachovávejte klid,
že žížaly vás žerou,
že hlavu zvedl had,
my usyčíme hada,
jen zachovejte klid,
že vždy jsme ostrov klidu,
sto, dvě stě, tři sta let?,
můj lide, to chce klid,
budeme jednou balvan,
obrovský balvan klidu,
porostlý vzácnými mechy,
a na něm vyryto bodly,
že zachovali jsme klid,
pokud jde o mne, až umřu,
přísahám, ani svalem
nepohnu v kamenné tváři,
já pro jistotu už nyní,
pohrdaje a mlčky,
se semknutými ústy,
se zaťatými zuby,
uraženě a vztekle
zachovávám též klid,
my básníci jsme s vámi,
vy buďte s námi zase,
věže jsou naše kopí,
krvácející srdce,
zraněné srdce náš štít,
hlavy jsou palcáty naše,
vztyčené hrdě je nesme,
oči jsou naše hrozba,
mlčení drásá nám nitro
a ticho na nás křičí,
že možná budeme sami,
nebudeme však ničí,
dokud nám zbude dech!

Starým vinohradníkům

Tož pojďte, chlapci, upijem ten žal,
že dívky se už po nás neohlédnou,
že hlavy nám už jako psí srst šednou
a na pec teploučkou, kde hřejem kosti svoje,
jen kocour za námi by ještě dolézal.
Tož pojďte, chlapci! a napijem se vstoje! –
Křivý je vinný kmen – ale jak vyrušen by stál
šik vojáků – tak stojí – i ten náš vinohrádek.
A vlastně proč bychom upíjeli svůj žal?
I vinohrad je stár; však rodí víno mladé!

Vinohrad u moře

Moře jako mléko. –
Nevím, kdo je pije.
Moře jako pruhované zvíře. –
Nevím, koho žere.
Moře – opál,
z něhož se dá hádat,
jak je dlouho leklá velká, leklá ryba
s břichem jako moře,
moře vyvržené
ze žraločích žaber,
pusté moře, moře zelené
jak tvůj zrazený zrak,
s krůpějí slanou ještě na řasách,
stínících příliš jasné místo smutku
v pohledu až tam,
kde moře končí nebo začíná
neviditelným křídlem racka.
Vinohrad nad pláží
má pouze šíři listu
révového keře.
A má i prsty v tom,
že teď držím číšku proti slunci
a piju na věci tak malé,
jako je zrnko písku,
tvá šlépěj v písku z těch zrn
a voda tonoucí zas v šlépěji
ze zrn toho písku,
který je pamětí tvé chůze
i přesýpá tvůj krok,
tak drobný jako věci, na něž právě piju
tváří v tvář moři
– a každý doušek mne vrhá
na břeh ještě menší básně
po písku sypké,
a ta je pro mne jen,
nic víc,
nic méně,
ať naslouchá ji sotva
jedním uchem škeble.
Hrozen byl uzavřený vždycky.
I jeho bobulka.
A zrnko v ní si myslí své
a je v tom celé moře:
moře nářku, jež se samo zpíjí
a bije sebou o zem,
osud v sudu,
tom tympánu bohů,
když se nahnul život přespříliš,
moře temné, když se bleskem svezl
z očí na nůž, z nože do hrudi –
a jak se potom srdce probudí,
srdce koral, barvy korálové? –
moře ticha, dechem vyvanutý pohár,
jenž se tříští v křišťálovém sále,
a pak už jen moře sinavé
v opuštěné slze na poslední z řas,
stínící to místo, jasné místo smutku
v pohledu až tam,
kde láska končí, nebo začíná
neslyšitelným křikem racka.

Vesnický pohřeb

Vracejí se z pohřbu.
Slov – míň neutrousí
stébel žebřiňák.
Naškrobené límce
povzdech v hrdle rdousí:
A tož tak.
Těžký, braši, život,
marné všecky řeči,
když jde nebem mrak.
Člověk v truhle zdá se
vždycky trochu těžší.
A tož tak.
Vypadá to na déšť.
Neuškodilo by.
Pokývají… však!
Louky nějak nejsou.
A pak i ty hroby…
A tož tak.

The post Básník Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený first appeared on Čítárny.

Poetický rok. Zima a zimní poezie ve verších českých básníků. Skácel, Březina, Toman, Mikulášek, Hora, Vrchlický, Neruda, Zahradníček, Hrabě, Hrubín, …

Jan Skácel / Vteřina v lednu

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

Oldřich Mikulášek / A potom k večeru

A potom k večeru, když stále, stále sněží,
je slyšet hudbu; komu nezněla,
nemohl, Petrove, na špičkách dvou tvých věží
viděti tancovat bílého anděla.

Trochu se zachvíval a se závanem křídla
zdvihl se vítr, vločky na mě vál.
Jednu z nich polkl jsem, aby se nenastydla
a jako zázrakem sníh kolem roztával.

František Hrubín / Zima

Zmrzl rybník, struha,
už je zima tuhá.
Led už drží na kaluži,
kdo tam bruslí, ať se tuží.
Už je sněhu převelice,
nebojím se metelice.
Ať si hvízdá meluzína,
jenom když je prima zima.

Jan Skácel / Sníh, když se brzy stmívá

Napadl čerstvý sníh,
je noc
a chlapci na kytaře hrají jedním prstem

můj bože, nevím komu,
hrají si v chůzi a není toho moc,

není to nad ticho,
nad tmavá žebra stromů,
není to vůbec nic –

a přece.

Únor / Karel Toman

Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí
nasloucháš rytmu života,
zda někdy neslyšíš
hlas hlubin ?

Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.
Mlčení země bolí.
Však dole
tep srdce chvěje se a skrytý pramen temnot
dere se k světlu.

A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.

První sníh / Otokar Březina

Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý
jak zimy nevěsta – však smutná, bledá…
sta stromů k nebi suché ruce zvedá
a prosí o pomoc, leč marně kvílí…

A jízda větrů po krajině pílí
a k sňatku tomu svědky – mrazy hledá,
a s nebes výšin mlha tmavošedá
jak závoj v lože svatební se chýlí…

Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem –
Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása,
jež vábila nás lesem, luhem, polem?

Aj, první sníh! Jak duší to as víří,
když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá
svým dechem první sněhobílé chmýří?

Vánoční / Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmoule beranici,
včarován v ticho mýtiny
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu blízko budu již.
Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…

Zima / Jan Zahradníček

Velurové záclony mrazu střásají přítmí vzpomínek
Vlněné šátky mlh nehybně visí do ticha
Slunce ponurý ledoborec proplouvá krami obzoru
Rtuťový sloupek mícha atmosféry prudce vysýchá
Vyzáblá země tekutým vzduchem balzamovaná
Paralytická obloha kráter vesmírného malstromu
Tetelíme se očekáváním milosrdných katastrof
Do krve nás rozleptává příboj fičících atomů
Nic se nezmění Ach nic se nezmění
Všemi životy bude prosakovat láska k této zemi
Její posupný praporec rozvinuje se do mých snů
Přikrývaje mne soumrakem z kterého teskno je mi.

Báseň skoro jako vánoční pohlednice / Václav Hrabě

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje

Jan Skácel / Zimní krajina srdce

Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno dálka

A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka

Zimní / Jan Neruda

Své čelo mi do okna vtlačila
a bílým svým okem se dívá –
já vidím ji, zimu, tu paní zlou,
jak mlhavým prstem svým kývá.

Je ticho, je mráz a mdlá noha má
si na prahu vykročit váhá,
však zima po horoucí dlani mé
již mlhavou rukou svou sáhá.

A pozvolna ruku tu pozvedá
a klade ji kolem mé šíje –
ta vražedná žena! Vždyť cítím již,
jak ze prsou dechy mi pije!

A cítím, jak v ledovém objetí
tvář bledne, ret rychle jak chladne,
jak tepna se ve skoku zaráží
a srdce jak klesá a vadne.

Zima / Jan Neruda

Přede dvorem stará vrba,

pně už vydoutnalé,

samá jizva, samá troucheň-

kdy ji podtít ale?

Z jara, když jí zbylá větev

květem pookřeje?

V létě, když své staré tělo

na sluníčku hřeje?

Či snad v zimě? Spí pak jistě?

Necítí to ani?

Starý strom a starý člověk

má tak málo spaní!

Zimní pohádka / Josef Vrchlický

K nám z jihu přišel divný host
na sever chladný, mrazivý,
ret jeho sterou písní zněl,
zrak něhou háral blouznivý.

A dokud leto trvalo,
žil u nás tich a spokojen,
však v podjeseni zaplakal
a po prvé byl nešťasten.

A když napadnul první sníh,
pad’ v srdce hosta divný žel,
zamyšlen stával u okna,
až všecky písně zapomněl.

Vlas jemu zbělel pomalu
jak sněhy, které spadnuly,
a oči, druhdy jeden lesk,
hluboko v důlkách zhasnuly.

A denně stával u okna,
uvadlé růže na skráni,
a zíral, plání sněhovou
jak poletují havrani.

Oh, což se jeho kalný zrak
tím sněžným polem natěká!
jak líto mi ho u srdce,
oh, zda se jara dočeká?

I usnul kdys – a divný sen
se sklonil jeho do duše,
to zdálo se mu o jaru,
a on se usmál v předtuše.

A myslí jeho táhlo to
jak ptačí zpěv, jak dívčí smích,
že kalné oči zaleskly
se opět v slzných krůpějích.

I snil, že k němu kloní se
postava plna božských krás
a fialkami propletá
ten zšedivělý jeho vlas.

A venku náhle, jaký div!
tam roztál sníh a zmizel led,
a země stála v kráse své,
nevěsta jara na pohled.

Na stromech květy, v houští zpěv
a sedmikrásky po pláni –
cizinec mrtev – v duši klid
a na rtu blahé usmání…

Jan Skácel / Andělé

Jestli vám vydám všechny svoje čerty
odejdou s nimi moji andělé

Zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje

A marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět

Zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět

Zima / Josef Hora

Někde v noci mezi topoly
zvoní zvonky, křupe koní klus.
Ale ne. To jen tak pobolí
vzpomínka na široširou Rus.
Štíhlé břízy do nedohledna,
na závějích měkký, modrý stín.
A těch oblak hloubka bezedná,
v nichž si koupal oči Jesenin.
Někde v noci mezi topoly
zvoní z cerkve na kost zmrzlá zem.
Mrtvý Jesenin tam blábolí
modrý verš nad černým traktorem.

Zimní den / Jan Skácel

Za stromy které bez nás samy
pohubly tolik od mrazu
vychází slunce z čerstvé rány
při zemi trav se drží tma
je velké ticho mezi námi
neznámá zvěř už ustala
brodit se lesy Zotvírány
zůstaly sny a do rána
počalo hojně sypce sněžit
Kam oko dohlédne sníh leží
a přes pole kdo cestu má
pevně se halí do kožichu
A dospělý v tom přísném tichu
prosí a žebrá o něhu
a chtěl by všechno teplé zlato
čurané dětmi do sněhu

Sníh / Vladimír Holan

Sníh začal padat o půlnoci. A je věru pravda,
že se nejlíp sedí v kuchyni,
i kdyby to byla kuchyně nespavosti.
Je tam teplo, vaříš si něco, piješ víno
a hledíš oknem do důvěrné věčnosti.
Co by ses trápil, zda narození a smrt jsou jenom body,
když přece život není přímka.
Co by ses mučil pohledem do kalendáře
a staral se, kolik je ve hře.
A co bys doznával, že nemáš
na střevíčky pro Saskii?
A pročpak by ses holedbal,
že trpíš víc než jiní.
I kdyby na zemi nebylo ticha,
to sněžení je už vysnilo.
Jsi sám. Co nejmíň gest. Nic na odiv.

Napadal sníh / Josef Kainar

Napadal sníh.
Potichu v noci napadal sníh.
A kde je všecko?
 
Dyť sem se sněhu ve snu nenadál.
 
Von smazal dvůr,
a je to malej řbitov.
Komíny smazal,
sou to bílý sochy.
Je z králíkárny hrobka rodinná,
a všecko je to pěkně požehnaný
křížkama, jak přešly v sněhu vrány,
já sem ten pozůstalej,
kerej vzpomíná.
 
Napadal sníh.
Na všechno napadal sníh.
Co bude se mnou?
 
Jakápak vina,
jakýpak rozsouzení,
dyž teďko žádnej žalující není?
Dyž mě jako stránku
v spisech obrátili?
 
A srdce bolí dál,
a sníh, ten napadal,
a všecko je tak bílý 

The post Poetický rok. Zima a zimní poezie. Skácel, Březina, Toman, Mikulášek, Hora, Vrchlický, Neruda, Zahradníček, Hrabě… first appeared on Čítárny.

Všichni básníci, i já, se pokoušejí každou knížkou nějak se docelit, zúplnit svůj obraz o světě, do kterého jsme byli vrženi, píše ve své sbírce Agogh Oldřich Mikulíšek a pokračuje:
Vím, že je to marné úsilí a že i nejucelenější dílo zůstává jaksi torzem. Ale krása je snad právě v onom úsilí i v oné srázné marnosti, tak ryze lidské, protože člověk je si jí vědom. Kdy a v čem jsme nakonec beze zbytků celí? V jedné z metafor si trochu odpovídám:

„A jenom květ je celý ve svém kvítí,
když muškát v okně truchlí červení
nad chuchvalci krve marně prolité
a pohroužen v ní, ještě se jí sytí –
jak tato báseň.

A jenom květ je celý ve svém kvítí,
i když ne proto, že by nějak
chtěl sám sebou býti spasen.“

A co ten květ? Tanec je květ pohybu. Píseň – květ řeči. Láska – květ citu. A život – květ chladné geometrie vesmíru. Na vrcholcích stonků všeho vzpínání – je květ…

K tématu psaní poezie se Mikulášek vrací ve svých krátkých esejích a úvahách. Vybíráme dvě…

Poezie a technika

Občas je slyšet, že poezie je skoro anachronismus v dnešní době techniky, automatizace, kybernetiky, nervózy a shonu, a že dnešek lze postihnout, abych se vyjádřil názorně, spíš v rachotu výbušných motorů než ve verši. Zajisté je to hluboký omyl a rád bych se na věc podíval z několika stránek. Raduji se, a jistě nejsem sám, z veliké rychlosti a opájím se jako každý moderní člověk pocitem jisté suverenity při překonávání vzdáleností. Věřím, že lidé budou jednou létat na Venuši a na Mars. Vyřeší se tím však problémy člověka a lidského žití? Trysková letadla ani rakety nás neuchrání, abychom se v jiném smyslu nepohybovali jako potápěč v olověných botách. Rozvoj techniky se řady nejlidštějších sfér vůbec nedotkne. A tady právě nastává úkol pro básníka: překonávat skoro mezihvězdné vzdálenosti k člověku, který sedí metr ode mne.

Kdo by se neusmíval nad zázrakem automatu, který chrlí ze sebe barevné čepelky. Vytáčím s oblibou šestnáctku, abych se dověděl, kolik je hodin. Ženy jistě zbožní umělý vítr fén, který jim vysouší i rozdýchává vlas. Chci říci, že každý užitečný vynález nese v sobě samozřejmě prvky poezie, jako je nese v sobě objev vůbec. Divíme se a jsme okouzleni, proto však nevydědíme Homéra, Shakespeara ani Máchu. Ostatně každý ví, že i stroje se tvarují, plastikují, ba přímo vystrájejí, a to nejen z hlediska účelnosti. Jako by měly trochu komplex nedostatečnosti a chtěly jej překlenout líbivějším vzhledem a zároveň pochromovat sebevědomí i krasocit uživatelů.

Nikoli, technika nepohltí poezii, a ani to nechce. Kdo letí tisícikilometrovou rychlostí za oceán, neopouští ještě vlast a tím méně na ni zapomíná. Spíš se k ní vrací s prudší láskou, úměrnou oblouku, který cestou opsal. Vždyť podle oněch chybných předpokladů bychom měli s despektem míjet na motocyklu maratónce, hrdiny lidské síly a vůle, ale my to vůbec neděláme. Dál je obdivujeme, stejně jako zpěvákův živý hlas po vynalezení gramofonu, dál se skláníme před přesným výkonem lidského těla, dál nás vzněcuje obyčejný milenčin vzdech, velmi, velmi pomalé zastínění pohledu, dál sedíme nehnutě ve vzpomínce na něco neodvolatelně prchnuvšího s pocitem krásné lítosti i velkého hoře, tak velkého, že nás modeluje zevnitř do nové, lidštější podoby.

A konečně, neobjevuji nic nového, řeknu-li, že i v básni samé je mnoho z techniky, že verš má svou akceleraci, sloka dynamiku a skladba klenbu, kterou vykroužila raketa skvělé myšlenky. V básni je i mnoho matematiky, třebas ukryté jako chuť ve víně. A je-li to vskutku dobrá báseň, má i mnoho fyzičnosti, názorné hmatatelnosti, takže čtenář má dojem, že do něho vstupuje, zabírá v něm prázdná místa, obíhá v jeho krvi a vůbec se ho zmocňuje, že se jí poddává s pocity doslova fyzickými. Odtud ono pověstné zamrazení nebo zalyknutí někde mezi hrdlem a hrudí, neomylný důkaz, že jste byli zasaženi pravou poezií.

Technika tedy není nepřítel ani náhražka poezie. Je to nový příliv do skutečnosti našeho života a ten ji pojme do sebe, jako pojal do sebe zřícení dynastií, mory, převraty, nauky i bludy, aby vyvrhl, co se mu nehodí a ponechal si to, co mu prospívá a co potřebuje k svému růstu.

O básnickém poslání i řemesle

Každá báseň jinak působí na různé čtenáře a odlišně odeznívá v jejich nitru podle toho, jak jsou duševně ustrojeni, jakými životními zkušenostmi prošli a jak jsou vnímaví esteticky. A záleží nepochybně na autorově umění, na myšlenkové a smyslové síle, jakou své dílo nadal, aby se jeho záměr neminul s cílem. Setkají-li se tyto předpoklady z obou stran v žádoucí míře, nastává mezi čtenářem a autorem ono vzácné souznění, které sleduje poctivé usilování básnické. Třeba podotknout, že cestu k tomuto ideálu znesnadňuje látka a způsob jejího zpracování, a znesnadňuje ji tím více, čím náročnějšího úkolu se básník podjal tematicky i tvárně.

Spor pak zůstává o to, co „chtěl básník říci“, jestli svého čtenáře a případně i sebe „vykoupil“, nebo aspoň „vyléčil“. Setkáváme se s takovými náhražkovými definicemi o funkci umění. Ale umění přece není záležitost spasitelská (i když je básník dost často křižován), ani medicinální či hygienická. To bychom mohli rovnou zřídit ústav národního samaritánství či sanitérství pro trpící duše s nemocenským pojištěním a s básníky v bílých pláštích.

Básník dnes není velekněz, nýbrž občan, který zve ve své básni ostatní občany k společnému zápasu, neboť sám zápasí a nechce snad ostatní obci ve verších ukazovat jen svaly. Považuje-li život za věčné drama, považuje za drama a za dramatický zápas i samo básnění, a zápasiště hledá v konfliktnosti života, nikoli na kazatelnách a obvazištích. V neustálém sváru čestného a rovného postoje k světu (a dnes k ohroženému světu), jak se mu jeví a jaký by jej chtěl mít, prochází básník bolestmi a radostmi, zoufalstvím i nadějemi, nalézá život v jeho střetání s protichůdnými a nepřátelskými silami, uprostřed něhož stojí jako v palbě elektrických výbojů. Spáleniny jsou jeho kořist.

Je tu však i jiné pole válečné, pole stále nás obklopující lidské, každodenní přítomnosti, na kterém třeba probojovat přirozenou touhu člověka po plnějším pocitu života a po nalezení jeho smyslu. Úloha básníka ve společnosti je tedy nepřetržitá, souvislá a on se pokouší vyzbrojovat se k ní novými, účinnějšími zbraněmi, aby mohl útočit na nedobytá území ze všech stran. Není nebezpečné, nýbrž nutné užít černé tužky na vyznačení stezek v nezmapované části pouště Gobi. Není škodlivé, ale povinné, otřást člověkem, který může být snadno doveden životními okolnostmi k mechanickému pozřívání vyměřených dní, ne-li k neúčastné lhostejnosti a netečnosti mimo oblast nejužších, osobních zájmů.

Není ovšem snadné dostat člověka na svou stranu, vtáhnout ho do „děje“ své básně, aby v ní vystupoval jako aktér a necítil se jen jako pozorovatel, více méně zasvěcený a odborný. Proto báseň musí nést v sobě napětí, jako by se stále mělo něco stát, verš se má chvět jako nerv a čtenář musí být přesvědčen, že o něco závažného jde. Nárazy života přinucují člověka, že je stále vůči nim otužilejší. A je až nedotčený kdysi objevnými básnickými obrazy, které se staly běžnou jazykovou rekvizitou, součástí všední mluvy a frází nebo anonymním úslovím. Je to příspěvek poezie k obrazivějšímu dorozumívání, k obohacení obyčejné hovorové řeči a zároveň smrt, konec konců krásná smrt původní básně, jež se rozpustila v živých ústech potomstva. Jaký paradox! Básník sní, aby byl citován na každém rohu ulice, a netuší, že je to za cenu omšení, neboť ne všichni jsou Shakespeary, aby se jejich slova věky jen pyramidizovala.

Ale jaký další paradox, což uvádím jen jako příklad nekonečných možností poezie, že i frázemi lze působit, jestli se jich dobře použije. Jsou takové věty: I na smrt si zvykneš, nebo: takový už je život. Zajisté jsou to fráze, a jaké! Dostane-li je však básník do opozice, vytvoří z nich ironická drama s náležitou funkcí v kontextu. Záleží tedy na tom, postavit slova a verše do takové souvislosti, do takového sousedství a hádavého příbuzenství, že se samy poperou a že je čtenáři okamžitě zjevno, že tu není něco v pořádku, že se na něho útočí, na jeho rozum i srdce. Byl nalezen nový, nečekaný úhel v pohledu na skutečnost.

Nezvyklost metody básnické naráží zpočátku vždycky na nepochopení, ba i odpor. Jsme v podstatě konvenční, držíme se rádi zobecněných, bezpečných pravd a neradi se dáváme vyrušovat. Platí to i při přijímání básní. Neplatí to však pro básníka i za přechodnou cenu, že mu budou mávat před očima rudou muletou nesrozumitelnosti.

U boha! Do smrti neporozumím rotačce, noviny však budou vycházet.
Pro to, co chce básník vyslovit, nelze vždycky najít cestu nejschůdnější a čtenáři by ani lanovka nepomohla, protože by pak nezažil ono krásné dobrodružství výstupu až k nitru člověka, kde místo slepého magmatu odlévá bronz jeho neklidnou sochu.

xxx

TEHDY
Oldřich Mikulášek

Kdo vymyslel ta dvě strašná slova
– zachovejte klid –
má pravdu! My máme pravdu,
a proto zachováváme klid;
šlape vám někdo po ní?,
zachovávejte klid,
chvějí se vám víčka?,
zachovávejte klid,
kalí se vám zrak?,
zachovávejte klid,
derou se vám slzy do očí?,
zachovávejte klid,
v žilách se vzpouzí vám krev?,
zachovejte klid,
ve žluči tone vám tělo?,
zachovejte klid,
jazyk vám ztěžkl v ústech?,
zachovejte klid,
mrtvého přivezli syna?,
zachovejte klid,
že řítí se vám krov?,
zachovávejte klid,
že žížaly vás žerou,
že hlavu zvedl had,
my usyčíme hada,
jen zachovejte klid,
že vždy jsme ostrov klidu,
sto, dvě stě, tři sta let?,
můj lide, to chce klid,
budeme jednou balvan,
obrovský balvan klidu,
porostlý vzácnými mechy,
a na něm vyryto bodly,
že zachovali jsme klid,
pokud jde o mne, až umřu,
přísahám, ani svalem
nepohnu v kamenné tváři,
já pro jistotu už nyní,
pohrdaje a mlčky,
se semknutými ústy,
se zaťatými zuby,
uraženě a vztekle
zachovávám též klid,
my básníci jsme s vámi,
vy buďte s námi zase,
věže jsou naše kopí,
krvácející srdce,
zraněné srdce náš štít,
hlavy jsou palcáty naše,
vztyčené hrdě je nesme,
oči jsou naše hrozba,
mlčení drásá nám nitro
a ticho na nás křičí,
že možná budeme sami,
nebudeme však ničí,
dokud nám zbude dech!

The post Básník a brněnský bard Oldřich Mikulášek o básnickém poslání i řemesle first appeared on Čítárny.